Andor.cz - Dračí doupě online

”To je vlastně dobrý nápad. Už jsem přemýšlel nad tím, že by bylo dobré se tady ještě porozhlédnout. Za denního světla možná nalezneme další věci, které by se nám mohly hodit.” Snažil jsem se to říct tak, aby neměla opět důvod se mi omlouvat. Proč jí to vlastně popadá? Nemůžu si pomoct, ale vůbec tomu nerozumím.

”Ano, také tak.” Zdá se, že jsme oba touto naprosto jednoduchou konverzací natolik rozhození, až je to pro nás náročné. Mluvíme tak neohrabaně. Naprosto komicky. Ze rtů mi tak unikne krátké zasmání.
”Omlouvám se. Jen je to naprosto přirozená debata a oběma to jde příšerně.” Teď pro změnu mám já potřebu vysvětlovat.

Je možné, že je to snad poprvé v historii, co griša a lovec se nemají v úmyslu okamžitě povraždit? Dojde mi tento fakt, který na to celé vnáší naprosto nový pohled.
To co se stalo včera je historii. Záleží teď na tom jak uchopíme dnešní den a tím se hodlám řídit.
Předtím jsme vykročili špatnou nohou. Netuším, co se potom stane až naše putování bude u konce. Může se změnit tolik věcí. Ani tím však nemám v úmyslu se zabývat. Důležité je to co bude teď. Carpe diem. Už nevím, kde přesně jsem se s tímto slovním spojením setkal. Je však trefné.

Nejdřív nasypu do hrníčku kávu, poté se zvednu a dojdu ven nabrat sníh. Jakmile otevřu dveře, spatřím, že stále řádí vichřice. Jasně tak dává najevo, že tento den budeme muset zůstat uvnitř.
”No… tak za prvé mám špatné zprávy. Stále řádí vichřice a nevypadá, že by měla v úmyslu přestat. Budeme tu muset zůstat a doufat, že se to zítra změní.” Zabouchnu těžce dveře a začnu s ne zrovna pozitivními zprávami.
”Nicméně za předpokladu pokud odhaduji správně, tak bychom se měli dát stále na sever. Nevím s jistotou, zda se nám podaří najít další chatku. Nemám tuhle oblast tolik prochozenou. Ale věřím, že bychom mohli najít alespoň nějakou jeskyni.” Možná jsem moc pozitivní. Mohlo za to štěstí, které nám přálo, že jsme našli tuto chatku. Příště se na nás nemusí usmát.

Přikývnu, že chápu. Konzerva musela být až úplně nahoře, že jsem na ni neviděla ani nedosáhla. Přikývnu opět zatímco si přidržuju pokrývku u těla, ohledně ohně. Dochází mi, že jsem se obhajovala kvůli tomu, aby si nemyslel, že na mě není spolehnutí. Byl by to špatný první důkaz mé ochoty spolupracovat.

"Pokud najdeme, nějakou nit a jehlu, dali by se dvě kožešiny k sobě sešít a udělat z nich pytel," navrhnu po chvíli. Nemyslím si, že je to moc pravděpodobné, ale co, kdybychom měli znovu štěstí, pomohlo by to. On, zřejmě ve snaze o konverzaci, mi položí otázku, kterou jsem od něj rozhodně nečekala. Jsem tak překvapená, že netuším, co říct.

"Uhm, jo... Docela jsem se vyspala... Uhm, ty?" zeptám se nejistě nazpět. Připadám si divně. Jak se můžu ptát na to, jak se vyspal? Nejsme přátelé a nově nejsme ani nepřátelé. Jsme ... Co jsme?

Když se oheň rozhoří, přisednu si blíž k ohni, kožešinu mám stále přetaženou přes ramena. Opět přikývnu.

"Ano, dala." Pak se na chvíli odmlčím, ale dojde mi, že na konverzaci jsou potřeba dva. A to ticho mezi námi má divnou pachuť. "No... a ... co bude teď? Chci říct, víš kam máme dál jít? Máte něco jako systém chatek směrem k nějakým městům, nebo tak něco, čeho bychom se mohli chytit? Nebo víš kudy jít...?"

”Ano, byla nahoře. Je pochopitelné, že jsi na ni nedosáhla.” Vysvětlím. Nepohlédnu však na ní, soustředím se na oheň a na jeho zapálení.
Její snaha se ospravedlnit mně naprosto zaskočí. Proč se omlouvá? Nechám na chvíli svou činnost a konečně jí věnuji plnou pozornost.
”To je naprosto v pořádku. Nepočítal jsem vůbec s tím, že by ten oheň vydržel. Díky tomu, že jsi tak učinila, tu není zima jako venku.” Poslední slova jsou nejblíže ke snaze poděkovat.
Rozhodnu se zase vrátit ke své předchozí činnosti.
”Těch konzerv je docela dost. Vezmeme je s sebou na cestu. Stejně i nějaké kožešiny.” Mám v plánu se tu po snídani ještě porozhlédnout. Třeba najdu ještě něco, co by se nám mohlo hodit. Včera se soustředila hlavně na suché oblečení a jídlo. Její hledání bylo úspěšné.
Jenže by to chtělo ještě něco do čeho bychom ty věci dali. Taky by se hodil nějaký lovecký nůž. Prostě a jednoduše za světla chatku prohledat znova, vůbec nezní jako špatný nápad.
”Vyspala ses aspoň trochu?” Jsem naprosto zaskočený tím, že jí pokládám tuto otázku a nejspíš nebudu jediný. Na mou obranu nejsem špatný člověk, i když si to o mně nejspíš musí myslet. Nemám jí to však za zlé. Ona si o mně určitě nemyslí o nic lepší věci.
Oheň se konečně rozhořel a to mi zvedne o něco víc náladu.
”Budeš chtít také kafe?”

Šramocení kolem mne vytrhne z lehkého spánku. Neochotně rozlepím oči a rychle najdu zdroj toho lomozu. Lovec v kuchyni. Kristopher. Opravím se v duchu a jinak se vůbec nepohnu. Mlčky jej chvíli pozoruji a snažím se pořádně probrat. Na tváři cítím, že v chatce je již opět chladno, ačkoliv se oheň snažil, do rána nevydržel. Raději si ani nepředstavuji jaká zima musí být venku. I kvůli tomu raději zůstanu o něco déle v pokrývkách.

Překvapí mě, že se mu v rukách objevila plechovka s jídlem. Přísahala bych, že jsem se tam dívala a zkoušela tam sahat. Ale asi jsem nebyla jednoduše dost dlouhá na to, abych tu plechovku tam nahmatala. A pak vytáhne druhou plechovku. Zvědavost mě donutí, že se s přikrývkou přes sebe zvednu aspoň do sedu. Kdybych byla kdekoliv jinde s kýmkoliv jiným, popřála bych mu dobré ráno, ale pro teď, pro tuhle situaci se mi ta slova zdají nevhodná.

"Koukám, že jsi měl šťastnější ruku než já včera," poznamenám lehce odměřeně. Pak, když vidím, jak si kleká k ohništi a pokouší se znovu vykřesat oheň, pocítím potřebu se obhájit. "Já jsem včera přikládala. Ještě před tím, než jsem šla spát," téměř vyhrknu.

Ráno se probudím jako první, zřejmě kvůli tomu, že jsem šel spát dřív než ona. Zároveň za to do určité míry může výcvik, jež mně naučil vstávat brzo.
Nemám v úmyslu hned vstávat, jen se otočím, abych viděl její spící tvář.
Nevypadá jako zabiják. Dojde mi po chvíli pozorování.
Vypadá tak mírumilovně. Dokonce až roztomile. To jak je zachumlaná do kožešiny, až je skoro v nich ztracená. Poprvé se uvědomuji, jak má drobnou a křehkou postavu.
A přitom je to vraždící zabiják. Ozve se opět moje lovecký výcvik.
Je právě to kvůli čemu jsou grišové lovení. Má pravdu s tím, že onen spravedlivý soud, není tak spravedlivý? Hlavou se mi ženou protichůdné myšlenky. Měl bych se stydět. Pár si vrazit. Takhle začít pochybovat o svém poslání.
Jenže od útlého dětství mně takto vychovali. Neznám nic jiného. Nemám žádné pochybnosti.
Na sucho polknu. Proč toho nemůžu nechat?. Možná za to může její přítomnost. Možná za to může fakt, že jsem s grišou poprvé více mluvil a otevřeně. V hlavě mám naprostý chaos. Až se mi z toho chce křičet.
Vždyť mně málem zabila? Sice to neudělala, ale nebyla daleko od toho. Prudce se posadím. Potřebuji se projít. Nějak se zaměstnat. Už mi nezáleží na tom, jestli bych ji mohl vzbudit. Vlastně to, že bude vzhůru a nebudu sám se sebou uvítám.
Zbláznil jsem se? Možné to je, když jsem jako jediný přežil. Postavím se s úmyslem ještě prošmejdit kuchyňku. Pochybuji o tom, že to sušené maso bylo jediné, co měli k jídlu.

Jelikož jsem vyšší než ona, tak se mi podařilo v těch šuplících kam nedosáhla najít konzervy s fazolemi. Teplá snídaně, proč ne. A k mému štěstí jsem našel i… Kafe. To je naprosto dokonalé. Zaměstnám se přípravou jídla a kávy k snídani. Ze všeho nejdříve rozdělám oheň, aby bylo na čem to dělat.

"Samozřejmě," přikývnu na jeho žádost, abych udržovala oheň a na noc jej ještě přiživila. Je to dobrý nápad. Navíc si všimnu, že mě opravdu požádal.

*Je to tím strachem? Co myslíš. Je to tím, proč proti grišám tak moc zbrojí? Právě proto, že se prostě jen bojí, co bychom jim mohli udělat?* napadne mne.

Nepopřeji mu dobrou noc, ani na něj dál nepromluvím, když ulehá ke spaní. Myšlenky se mi honí hlavou a skáčí jedna přes druhou. Okolní ticho jim dodává hlasitosti a se mohu plně soustředit na to, abych si to celé urovnala. Každý uzlík, který cítím, ve svých vlasech, mě donutí odhlédnout od ohně a soustředěně se pak pokusím jej rozmotat podobně jako je to s myšlenkami. Jednoduché pohyby a úkoly mi skutečně pomáhají. Občas přiložím do ohně, aby nevyhasl předčasně. Cítím, že už je v chatě o dost tepleji než bylo před tím, než jsme sem došli.

*Dneska jsi málem umřela na té lodi. Byl to zákrok osudu, nebo opravdu jen štěstí, že ses dostala z podpalubí? A proč jsi zachránila právě jeho? Byl by bezejmenný neznámý lovčí méně ochotný ti pomoci? Byl by ochoten přijmout teplo z doteku Smrtičky? Byla tato kombinace tebe a Kristophera ta jediná, která mohla přežít?*

Vlasy už jsem měla rozmotané. Ještě párkrát jsem si je pročísla prsty, abych se ujistila, že tomu tak je. Pohlédla jsem na lovce, ale viděla jsem, že už spí. To bylo to rozumné řešení. Nejspíše zítra půjdeme zase dlouho. Automaticky se natáhnu pro kousek sušeného masa, abych zahnala aspoň trochu hlad, jež svíral moje útroby. Na rozdíl od něj jsem ze svého přídělu příliš nejedla. Šetřila jsem si jej. Pomalu žvýkám maso a dívám se opět do ohně. Vlasy si spletu do copu.

*Ještě nikdy jsi nesáhla na život bezdůvodně. A tohle byla jen hloupá hádka. Jsi si jistá, Ingrid, že máš věci pod kontrolou? Chceš se snad stát vražedkyní jakou tě oni vidí? A nebo zkusíš se sebou něco dělat a ukázat světu druhou tvář griš? I když... nemusí to být celému světu. Prozatím by stačilo, kdyby jeden z nich pochopil.*

Dopletla jsem si cop spolu s poslední myšlenkou a znovu jsem se podívala po spícím Kristopherovi. Zvláštní, jak jsem znala jeho jméno, už mi nepřišel jako tak neústupný a strašidelný lovec. Už to byl člověk se jménem. Snad já pro něj už nebyla čarodějka. Naposledy jsem přiložila do ohně, než jsem se zvedla a tiše přešla na své lůžko. Vlezla jsem si do kožešin a lehla jsem si na bok, abych na něj viděla. Ne, že bych se chtěla dívat jak spí, ale můj instinkt mi radil neležet zády k místnosti, ve které někdo je. Zhluboka jsem se nadechla.

*Tak jo, ráno vykročíme lepší nohou... Snad...*

Zavřu oči a ještě dřív než dokončím tuto myšlenku, upadnu do spánku vyčerpaných.

"Jistě." Nepotřebuji slyšet vysvětlení. Potom, co jsem se dozvěděl o tom, co se jí stalo, se ani trochu nedivím. Nejsem hlupák a chápu, že se to na dotyčném podepíše. Je to neviditelný šlic. Kdo ví zda se někdy zahojí. Přál bych jí to.

Dávám ležení do dostatečné vzdálenosti od sebe, ale tak aby byly u ohně. Mám v plánu ještě přitopit, ať nás v noci něco zahřívá. Ale to mi oznámí, že bude ještě chvíli vzhůru.
"Mohl bych tě v tom případě poprosit, abys ještě než půjdeš spát, přiložila do ohně."
Vím, že jsem jí předtím poručil jako kdyby byla nějaká služka a je mi to líto. Bohužel se už stalo.
Lehnu si do svého lůžka a tak, abych na ní mohl vidět.
Nemůžu si pomoct, ale fascinuje mně její hraní si s vlasy. To jak je u toho hodně tomu dodává onu atmosféru.
Nevím jak dlouho ji pozoruji, než mně skolí únava. Možná jsem hloupý, ale věřím tomu, že se mne nepokusí během spánku zabít. Uzavřeli jsme přeci smír a tohle bude první zkouška.

odkaz

I tato neúplně a nejistá odpověď mi stačí. Je naprosto v pořádku, že je z toho všeho zmatený. Já rozhodně jsem zmatená taky. A zklamaná sama sebou. Ale nač plakat nad rozlitým mlékem na podlaze. Je třeba jej vytřít a pokračovat dál. Přikývnu na jeho odpověď a chápu, že jsem svými činy nevyvrátila zvěsti, co se o grišách tradují.

Všimnu si toho, jak málo mou ruku stiskne. Nevím, zda je to kvůli tomu, že se mě štítí, a nebo jen mi nechce ublížit. Jak cítím svou ruku v té jeho téměř medvědí ruce, dojde mi, jak jednoznačně vyhrává v jakýchkoliv fyzických parametrech. I pro to mě tehdy chytil. Moje fyzická síla nebyla nikdy mojí silnou stránkou. Proč by taky byla. Jsem sice griša, ale nikdy jsem se nepřidala k armádě. Chtěla jsem žít obyčejný život mezi lidmi a grišami.

*A podívej se, kam tě to dostalo. Měla jsi asi poslechnout matku a zůstat v naší zemi ...*

Úsměv mu neopětuji, ale zdráhavě přikývnu. Asi má pravdu, že je třeba se vyspat. Cítím, jak teď po té, co z mého těla zmizel hněv, zmizela z něj i poslední špetka sil. Nevím, jak dlouho jsme šli, ale pochod v zimě a za používání své síly mě vyčerpalo. Trochu mě překvapí, když uvidím, že chystá kožešiny pro nás pro oba. Povytáhnu obočí, ale pak si řeknu, že se snaží asi dát najevo, že s naší úmluvou souhlasí. První krok.

"Mohl bys je dát trochu dál od sebe?" požádám Kristophera, zatímco dojídám kus sušeného masa a jednou rukou se snažím se trochu víc si prosušit vlasy u ohně. Při té prosbě se zarazím. Nechce se mi mu říkat, že se mi zvedá žaludek jen z té představy, že bych cítila, že by se přetočil v noci a dotkl se mě. Není to jen jím, nebo tím, že je lovec. Tedy, částečně je, ale hlavně jde o to, že je muž. A mužům se nedá nikdy věřit, když jde o noci. Rozvířené vzpomínky předchozí hádkou tomu také nepomáhaly. Nic z toho mu ale nevysvětlím. Nechci. Nemůžu. Ať si myslí, co chce. "Prosím," dodám místo toho.

"Ještě chvíli budu u ohně, ještě mi neuschly vlasy a ještě jsem se moc nezahřála," dodám ještě k němu, když se nehrnu na připravené ležení. Pravda je to opět částečná. Chci se víc prohřát. Ale hlavně si potřebuji věci ještě urovnat ve své hlavě. A lépe mi to půjde, když si budu moct hrát s vlasy. Já vím, divný zlozvyk, ale je to tak. A teplo ohně mi rozhodně také pomůže čelit chmurným myšlenkám.

Její otázka mně překvapí. Chvíli mlčím, abych se se nad tím dlouze zamyslel a byl schopen odpovědět, co nejupřímněji.
Lhal bych, kdybych řekl, že její názorná ukázka moci, mně ani trochu nevyděsila. Ale neviděl bych to jako hlavní důvod, proč jsem se takto rozhodl.

”Abych byl upřímný, tak nevím. Možná obojí.” Pokrčím rameny.
Vteřinu hledím na její ruku, ale nakonec ji přijmu. Snažím se přitom, abych jí svým stiskem ruky neublížil. Následně svou ruku zase stáhnu. Jsem překvapen tím, jak byla její ruka hebká. Dochází mi fakt, že vlastně vypadá naprosto obyčejně. Obyčejná lidská ruka, žádný nástroj zkázy.
Na druhou stranu si však stále dobře vzpomínám, jak se mně pokusila zabít.
Jenže kdybych chtěl, tak bych jí také mohl ublížit. Tahle skutečnost se mnou poměrně zamává.

”To zní fér.” Dodám a přitom se na mé tváři objeví nepatrný úsměv.
”Měli bychom se prospat, když máme tu možnost.” S tím odložím hrníček a začnu připravovat pro oba lůžko z kožešin.

Mlčky jej poslouchám. Kolena mám stále přitažená k hrudi. Dívám se na něj, zatímco on pozoruje oheň. Hledám další emoce v jeho tváři. Chci vědět, jestli je to nějaká past. Ale hrdlo mám pořád dost stažené. Kvůli tomu má možnost mluvit, i když dělá větší prodlevy mezi svými slovy. Netuším, zda se spíš rozhoduje, jak ty věci říct, abych mu to věřila, a nebo se sám v tom snaží vyznat.

*Štěstí nebo jen prostě náhoda, nebo krutá hříčka světa? Proč nemohly přežít dvě griši? A nebo dva lovci? Proč musel z každé přežít jeden?*

Všimnu si, jak alibisticky prohlásil to o civilizaci. Znamená to, že naše příměří stojí jen do té doby, dokud nejsme závislí na pomoci toho druhého. Dokud on potřebuje mě a já potřebuju jeho. A pak... Kdo ví. Já tuším. Já se pokusím utéct. Nezabiju ho, dokud se nepokusí zabít on mě. Ale pokusím se utéct. Jeho slova o soudu a neschopnost mi odpovědět, jak by se griša mohla prokázat nevinnou, mě jen utvrdila v tom, že nic takového jako spravedlivý soud u Lovců neexistuje.

Chvíli přemýšlím. Ne o tom, zda přijmout příměří, ale proč to dělá.

"Nabízíš mi to protože se mě teď bojíš, a nebo proto že jedině spoluprácí máme šanci přežít v téhle ledové pustině?" zeptám se ho nakonec a počkám si na jeho odpověď. Nicméně ať je ta odpověď jakákoliv, přestanu si objímal nohy u těla a natáhnu k němu pravou ruku.

"Jsem Shae. A slibuju, že dokud nedojdeme do civilizace, uzavírám s tebou příměří. Nepokusím se utéct, ani ti jinak ublížit, pokud neublížíš ty mě, Kristophe," pronesu tiše, ale vážně. Dívám se na něj trochu unavenýma, ale hlavně upřímnýma a smířenýma očima.