Andor.cz - Dračí doupě online

Mlčky jej poslouchám. Kolena mám stále přitažená k hrudi. Dívám se na něj, zatímco on pozoruje oheň. Hledám další emoce v jeho tváři. Chci vědět, jestli je to nějaká past. Ale hrdlo mám pořád dost stažené. Kvůli tomu má možnost mluvit, i když dělá větší prodlevy mezi svými slovy. Netuším, zda se spíš rozhoduje, jak ty věci říct, abych mu to věřila, a nebo se sám v tom snaží vyznat.

*Štěstí nebo jen prostě náhoda, nebo krutá hříčka světa? Proč nemohly přežít dvě griši? A nebo dva lovci? Proč musel z každé přežít jeden?*

Všimnu si, jak alibisticky prohlásil to o civilizaci. Znamená to, že naše příměří stojí jen do té doby, dokud nejsme závislí na pomoci toho druhého. Dokud on potřebuje mě a já potřebuju jeho. A pak... Kdo ví. Já tuším. Já se pokusím utéct. Nezabiju ho, dokud se nepokusí zabít on mě. Ale pokusím se utéct. Jeho slova o soudu a neschopnost mi odpovědět, jak by se griša mohla prokázat nevinnou, mě jen utvrdila v tom, že nic takového jako spravedlivý soud u Lovců neexistuje.

Chvíli přemýšlím. Ne o tom, zda přijmout příměří, ale proč to dělá.

"Nabízíš mi to protože se mě teď bojíš, a nebo proto že jedině spoluprácí máme šanci přežít v téhle ledové pustině?" zeptám se ho nakonec a počkám si na jeho odpověď. Nicméně ať je ta odpověď jakákoliv, přestanu si objímal nohy u těla a natáhnu k němu pravou ruku.

"Jsem Shae. A slibuju, že dokud nedojdeme do civilizace, uzavírám s tebou příměří. Nepokusím se utéct, ani ti jinak ublížit, pokud neublížíš ty mě, Kristophe," pronesu tiše, ale vážně. Dívám se na něj trochu unavenýma, ale hlavně upřímnýma a smířenýma očima.

”Myslím, že jsme na to celou dobu šli špatně.” Začnu trošku chraplavě.
Tahle skutečnost mi došla, když jsem skoro umíral. Jeden si v té chvíli uvědomí spoustu věcí. Říká se, že se vám celý život přehraje před očima.
”Oba jsme přežili něco, co ostatní ne. Bylo jenom štěstí, že jsme se dostali až sem.” S tím hledím upřeně do plamenů a pozoruji, jak se ohřívá sníh v hrníčku, jak se mění ve vodu.
”Možná bychom měli zapomenout, že jsme nepřátelé. Ještě nás čeká dlouhá cesta a bylo by naprosto hloupé, kdybychom se vzájemně zabili. To, že jsme vyvázli… celé by to bylo k ničemu.” Opatrně vytáhnu hrníček s vodou, položím ho na zem a posadím se.
”Nevím, co bude až se dostaneme k civilizaci, ale zatím tam ještě nejsme a kdo ví, co se nám může ještě přihodit.” Třeba se toho nemusíme dožít. Může nás napadnout medvěd. Neříkám svou obavu nahlas, protože jí nechci vyděsit.
”Chci tím říct, že bychom mohli uzavřít příměří a nechat osud rozhodnout, co s námi bude dál.” S tím pozvednu svůj hrníček s vodou, jako kdybych pronášel nějaký přípitek.
”Jmenuji se Kristopher. A ty?” Řeknu jako kdyby se nechumelilo. Vychutnávám si dlouze doušek vody. Čekám. Ať se nad tím zamyslí. Uznávám, že mi už něco takového svým způsobem nabízela.

odkaz

Sesunu se mezitím na zem. Moje tělo najednou nemá ani sílu stát na vlastních nohou. Co jsem to právě málem udělala? Zabila bych dalšího lovce. A jen bych dokázala, že griši jsou taková vraždící monstra, za která nás oni považují. Před očima jsem stále viděla ten smířený pohled lovce, když jsem mu sáhla na srdce. Nechal by se zabít. Tvářil se jakože to vlastně čekal, že to jednou přijde. Jak smutné, učí je, že je brzy někdo nahradí...

Dlouho bylo ticho mezi námi. Jedinými zvuky bylo jeho lapání po dechu a venku dující vichřice. Utápěla jsem se v žalu a sebelítosti. Překvapilo mě, že ticho přerušil právě on. A o to víc mě překvapila jeho slova. Zarazila jsem se a zvedla pohled uslzených očí směrem k němu. Omlouval se proto, že se mě teď bál? Omlouval se, že skutečně chápal, že to nebylo vůči mě fér? Nebo jsem se přeslechla? Netušila jsem. Mlčky jsem sledovala, jak začíná prohrabávat věci a cosi hledá. Nalezne hrneček a pak s ním jde ven, aby nabral sníh. Jako nejusmrkanější parchant si otřu oči do rukávu. Krk mám stáhnutý takže se mi nepodaří promluvit. Zavrtím proto hlavou. Nechci jej žádat o laskavost. A voda by jednou z nich byla. Raději se mlčky natáhnu pro na zemi položený měch s alkoholem. Nechci to přehánět, ale pití snadno uklidní moje myšlenky. Mlčky se napiju krátce z měchu, než jej zase zašpuntuji a položím vedle sebe. Zahledím se do ohně a snažím se sama sebe ovládnout. Nechat slzy vyschnout a zapomenout tak snadno jako on na celou tuto hádku. Ale nešlo to. Kámen viny jsem měla uvázaný kolem krku.

"Nechtěla jsem... Neměla jsem..." pokusím se omluvit, ale nejde mi to. "Omlouvám se."

Její slova mně zaskočila. Naprosto mi vrazila dech a to ještě předtím, než na mně použila ty svoje čáry.
Mohla mně zabít. Můj život byl v jejich rukou. Cítil jsem to. Svou bezmoc. Nemohl jsem tomu zabránit. Nemohl jsem udělat nic. Vytřeštěně jsem na ní pouze hleděl, bezmocně lapající po dechu. V očích však nespatřila strach. Smířil jsem se s tím, že jednou zemřu. A jestli to má být teď, budiž.
K mému překvapení však povolila sevření. Netuším, kdy jsem se skácel k zemi.
Notnou chvíli jsem se soustředil na dýchání. Nevěnoval jí pozornost.

Nemám ji v úmyslu jí to vrátit. Snížit se tam kam ona. Vlastně mně to celé donutilo se zamyslet.
Kdyby to udělala obyčejná žena na jejím místě a zabila by někoho, dívalo by se na to jako na sebeobranu. Došlo mi po chvíli. Neměl právo jí takto ublížit.
”Omlouvám se.” Pronesu tiše, protože sám nevěřím tomu, co říkám. Neměla by se spíše omlouvat ona mně?
”Já…” Zarazím se. Co já? Krucinál. Raději zase vstanu a hledám onen hrníček, abych udělal vodu. Nevšímám si jí. Co se to zatraceně stalo? Vždyť mně mohla zabít? Hrníček se mi najít podařilo a tak otevřu dveře, vypustím na chvíli dovnitř zimu. Naberu do hrnku sníh a zase vejdu dovnitř.
”Budeš chtít taky vodu nebo budeš pít ten alkohol?”

Jeho zlost rozdmýchává můj vlastní hněv. Ruce už nemám natažené k ohni, ale stažené k tělu. Čelím jeho pohledu bez sebemenšího zaváhání. Před někým jako jo on se nebudu omlouvat ani ukazovat pokoru. V tuhle chvíli bych uvítala možnost zastavit mu srdce. Slyším tlukot jeho srdce a cosi mi říká, že bych ještě našla tu sílu v sobě. Že bych pořád mohla...

"Tak tohle je ta tvá spravedlivost soudu?!" vyskočím na nohy hned po něm. "On mě znásilňoval, ale já jsem ta špatná, protože jsem se bránila? To on neposlouchal mé odmítnutí, ani moje prosby a naléhání! To on na mě vztáhl ruku! To on ze mě udělal méně než člověka! Ale já budu za to platit, že jsem se bránila?! Že jsem udělala tu jedinou věc, co ho zastavila, protože nic jiného nezabíralo?! Říkej si co chceš, ale nebyl jsi tam, když mi vykasal sukni až na boky! Když mi roztrhl halenu! A nebyl jsi tam, když mě začal škrtit, abych dál nekřičela!" Teď křičím na něj já a obviňujícím prstem na něj ukazuji. Jsem vzteky bez sebe. Jak nás mohou vidět jako jen obyčejnou věc, jíž nenáleží možnost se rozhodovat, jíž nenáleží říct ne, bránit se. Jak snadné by bylo teď sáhnout svou silou na jeho srdce. Téměř ho cítím ve své moci, jak rychle bije. Stačilo by chtít a zpomalila bych ho. Zastavila bych ho. A nemohl by pak o mně šířit tyhle lži a zvěsti! Měl by zemřít, jako ten druhý! Zřejmě jsou oba dva naprosto stejní, tenhle jen ještě neměl příležitost vytáhnout si ho z kalhot.

Každým úderem mého rozbolavělého srdce jsem víc a víc ujištěná, že to je přesně to, co bych měla udělat. V očích se mi zrcadlí Sahám silou na jeho srdce, dotýkám se ho. Chci jej zpomalit, cítím jak se mi podvoluje, jak stačí už jen kousek.

"Ne," hlesnu najednou a upustím sevření. Tlak mé vůle povolil a v očích se mi objeví slzy. Pozpátku jsem od něj ustoupila. "Nejsem zabiják," zašeptám zoufale a zavrtím hlavou. Pro slzy už nevidím. Jsem sama sebou znechucená, a tak je mi jedno, co mi udělá. Tohle jsem skutečně nebyla já. Černé vlasy mi spadly přes ramena, jak jsem se předkláněla a slzy mi tekly po tvářích a kapaly na zem. "Tohle nejsem já."

*Nestanu se vrahem jen proto, že mě oni tak vidí. Tohle nejsem já. Nejsem. Nestanu se. Neztratím se...*

Cuknu s sebou, když mně obviní, že jsem nečině přihlížel a nezasáhl. Přišel jsem příliš pozdě, to byla má jediná chyba.
Možná jsem to řekl blbě. To je teď jedno. Zakroutím nesouhlasně hlavou.
”Mýlíš se…” Zavrčím zlostně a jasně tak dávám najevo, že se stěží ovládám. Nechci ji však ublížit. Nejsem násilník. A je jedno, co si o mně teď myslí.
”Slyšel jsem křik a vydal jsem se pomoct tomu, kdo byl v nesnázích…” Začnu. Nevím, proč to vlastně dělám. Proč se před ní potřebuji obhájit.

Jako kdybych se vrátil zpátky v čase.
Byli jsme tehdy zapít v hospodě naší první úspěšnou misi. Vlastně pil jen Arvid, ten naprosto igoroval zákaz ohledně alkoholu. Jenže já byl naprosto spokojený se svým čajem a já přestával rozumět svému opilému příteli. Navíc tu byl hluk a tak jsem zatoužil po klidu. Po pořádné procházce s tím, že se pro Arvida vrátím.
Když jsem se pro něj vracel, zaslechl jsem křik a rozeběhl jsem se na místo ze kterého jsem ho slyšel. Přišel jsem ve chvíli, kdy jsem viděl jak ta čarodějnice Arvida zabila a jeho tělo se kácelo k zemi.

”Já ti šel na pomoc, zatraceně. Ale ty jsi ho zabila… krucinál zabila.” S tím se postavím na nohy. Nemůžu je tak stát. Musím chodit. Soustředit se na chůzi. Potřebuji se ovládnout.
”Proč? To neumíte nic jiného? Jenom zabíjet?” Upřeně se na ní podívám a vlastně nevím, co bych chtěl vyčíst.

Jde na něm vidět, že ho má otázka o soudě zaskočí. Jen mě to utvrdí v tom, že Lovci jako on nepřemýšlí. Dělají, jak se jim řekne a co se jim řekne a kdy se jim to řekne. Děsí mě, čím dál tím víc, jak slepě nás nenávidí. K zažitému strachu a nenávisti vůči Lovcům se přimíchá i trocha lítosti. Naděje, ta proradná mrcha, ve mně začne doutnat, když vidím, jak o tom celém přemýšlí. Třeba by mohl procinout, nebo třeba aspoň začít chápat…

„Vztekáš se, protože jsem se trefila, že?“ pronesu s povytaženým obočím a čekám, kam až to vyeskaluje. Jeho hněv mi jasně udává směr. Když něco tak základního nedává smysl, tak se lidi rozčilují, než aby tu skutečnost přijali. A tak naděje už začala mírně hořet v mém nitru. Nechám jej, i když se mi z oslovení čarodějnice ježí chlupy.

„Ne, to netvrdím, já se tě pouze ptám, jak se pozná nevinná griša podle tvého velectěného soudu,“ skočím mu do řeči při jeho otázce. Snažím se ho vrátit k té nepravosti, k tomu, co jej rozčílilo v první řadě. Ta část mě, co chce přežít, mi radí, abych mu lhala. Ale, jak bych mohla lež z jeho mysli vyrazit další lží? Stejně by na to možná časem přišel. Raději se

Ale pak se vytasí s tím obviněním. Ztuhnu na místě a pohlédnu s nechápavým výrazem na něj. Vidím nenávist v jeho očích, cítím, že chybí jen málo a skočí po mně. Moje mysl mi hned připomněla, jaké to je, když vás někdo drží pod krkem. Ten strašlivý pocit paniky, když se nemůžete nadechnout, protože někdo jiný svírá vaše hrdlo ve svých rukou a je určovatelem vašeho osudu. Můj pohled ztvrdnul. Okamžitě jsem si vzpomněla na tvář toho lovce. Věděla jsem přesně o kom mluví. A jen pouhá vzpomínka na tu chvíli bezmoci, strachu a bolesti, co jsem si tu noc zažila a další bezesné noci, co jsem probděla, ze mě vysál veškerý soucit, co jsem k němu začala pociťovat.

„Ty jsi tam byl?“ slyším svůj hlas, který přeci jen nezní úplně jako můj. Poznávám v něm hromadící se hněv ve mně samotné. „Ty jsi tam byl a přihlížel tomu?!“ Jakékoliv mylné představy, co jsem si o něm udělala, jsou teď fuč. Drsný náraz s realitou mě probral z mého bláhového snu, že s Lovci by se dalo o čemkoliv mluvit. Semknu rty pevně k sobě a mám sama chuť mu skočit po krku.

„Jak se sebou můžeš žít?“ vydechnu nevěřícně a propaluji jej pohledem. „Jak si můžeš říkat člověkem, když s tebou nářek ženy neudělá nic? Jak můžeš stát nad někým, kdo trpí a nic neudělat?“ Hlas mi přeskakuje hněvem a krocený rozumem, který mi říká, abych mlčela a přežila. Abych to hodila za hlavu, sklopila hlavu a přečkala to. Třeba přijde šance na další den.

*Ale tehdy jsi to taky nezvládla přečkat… A od té doby zítřky nebyly lepší…*

Za to ty mně posloucháš dokonale. Neřeknu však nic. Jen na ní zamračeně hledím. Byla by to zbytečná hádka, která by nikam nevedla.
Nemluvě o tom, že moudřejší ustoupí. Pokud si myslí, že jsem tupej balvan. Budiž.
”Hmmm?!” Svou otázkou mně opravdu zaskočila. Přijde mi to jako past a tak pokračuji v mlčení, založím si přitom ruce na hrudi.

Ona mi opravdu dala za pravdu? Mlčky pozvednu obočí. Tohle jsem nečekal. Na druhou stranu, oba jsme to věděli od samého začátku, když mně nazvala udatným hledačem.

Její další otázka mně zaskočí. Nebyl jsem na žádném soudě, takže nemám tušení, jak to probíhá. Jak se zjistí jejich nevina? Je pravdou, že neexistuje žádný griša, který by odešel svobodný. Protože neexistuje žádný nevinný griša. Ona se mně stále snaží zmanipulovat.
Na soud mohou vyšší šarže a já k ní měl už dost našlápnuto. Jenže nám ztroskotala loď a my jsme teď tady.
”Tohle se ti nepovede čarodějnice.” Odseknu vztekle.
”Chceš mi tady tvrdit, že jsi za celou svou existenci nikomu neublížila těmi svými čáramy?” V očích mi plane nenávist.
”Já jsem tě viděl. Proč myslíš, že jsem po tobě šel? Viděl jsem, jak jsi ho zabila.” V očích mi plane nenávist a nemám daleko k tomu, abych se stal porotou a katem. Ukončil tak celý tenhle zbytečný rozhovor.

Zarytě mlčím a semknu rty k sobě. Nerada slyším to, jak jsem na něm závislá. Na svém nepříteli, na tom, kdo mě zatknul a táhl pře světakraj, jen aby mě mohl soudit někdo, kdo mě ani nezná. Hlasitě si povzdechnu, aby věděl, jak jsem z něj frustrovaná, že něco nechápe. Ano, částečně, abych jej popudila.

"Ty mě neposloucháš," postěžuji si a pohlédnu na něj. "Řekla jsem, kdyby bylo po mém, tak odsud odejdeme oba dva jako svobodní lidé. Neříkala jsem nic o tom, že bych se nepokusím utéct, pokud bych měla mít tu možnost. Copak ty by sis nevybral život nad jistou smrtí, kdybys dostal takový výběr?" zeptám se jej mírně iritovaná tím, že to vůbec musím říkat. Odvrátím od něj pohled a zadívám se do ohně. Jeho slova o soudu mě moc neutěší. Spíš mám čím dál tím větší pocit, že je zaslepený a že takoví jako on nezmění názor jen tak.

"Ale máš pravdu. Jsem v téhle pustině na tobě závislá. A tak mi nezbývá, než tě následovat a pomáhat ti, i když to znamená, že mě dovedeš rovnou před ten váš slavný soud," pokračuji po chvíli, naprosto upřímná. Vlastně jsem ta slova nechtěla ani říct, ale po celodenním mlčení nechci mlčet i teď. Natáhnu ruce k ohni, abych si je opět víc prohřála.

"Pověz mi, ten váš slavný soud... Jak může jeden prokázat svou nevinnu? A co je vlastně nevina ve vašich očích? To že jsem nikdy nevzala život? To, že jsem nikdy nezabíjela ty, co měli jinak žít? A nebo to, že nejsem griša?" zeptám se Lovce pochybovačně a opět na něj pohlédnu.

Povytáhnu tázavě obočí, než mi dojde, že to nemyslí vážně. Neupřímná. Drzá. Napadnou mně hned dvě vlastnosti, které jsem schopen s ní spojit. A ani jedna jí moc nelichotí.
”Samozřejmě, kdybys to udělala, byla bys hloupá. Potřebuješ mně.” V mém hlase je slyšet pohrdání. Avšak, musím uznat ze svého pozorování, že vlastně se od lidí tolik neliší. Nevypadá jako nějaká pekelná stvůra. Když se zraní, tak krvácí stejně jako já.
To proto, aby splynula a mohla snadno lovit nevinné.

Nemůžu si pomoct, ale na tom, jak opečovává své vlasy je něco hypnotizujícího. Uklidňuje mně jí přitom pozorovat. Má tak krásné vlasy.
Když promluví, tak mně vyruší. Čarodějka. Určitě za to můžou čáry.

”A tohle ti mám jako věřit? Má ti jako věřit, že jakmile se dostaneme k civilizaci, tak se mně nepokusíš zabít, abys byla volná? ” Chuť k jídlu mně najednou přešla.
Co si o mně sakra myslí? Že její kouzla zaberou a já budu povolný. Udělám všechno, co jí na očích uvidím?
”Náš soud je spravedlivý. Pokud si nespáchala žádný zločin, budeš volná.” Nechápu proč s ní vůbec o něčem takovém mluvím.
Dám ruku do ohně, že má na svém kontě spoustu hříchů. Nejspíš i někoho zabila. Viděl jsem, jak to dělají. Přišel jsem o svého dobrého přítele. Byla to chvilka a vůbec k tomu nepotřebovala žádnou zbraň, protože ona sama tou zbraní byla.