Andor.cz - Dračí doupě online

Její slova mně zaskočila. Naprosto mi vrazila dech a to ještě předtím, než na mně použila ty svoje čáry.
Mohla mně zabít. Můj život byl v jejich rukou. Cítil jsem to. Svou bezmoc. Nemohl jsem tomu zabránit. Nemohl jsem udělat nic. Vytřeštěně jsem na ní pouze hleděl, bezmocně lapající po dechu. V očích však nespatřila strach. Smířil jsem se s tím, že jednou zemřu. A jestli to má být teď, budiž.
K mému překvapení však povolila sevření. Netuším, kdy jsem se skácel k zemi.
Notnou chvíli jsem se soustředil na dýchání. Nevěnoval jí pozornost.

Nemám ji v úmyslu jí to vrátit. Snížit se tam kam ona. Vlastně mně to celé donutilo se zamyslet.
Kdyby to udělala obyčejná žena na jejím místě a zabila by někoho, dívalo by se na to jako na sebeobranu. Došlo mi po chvíli. Neměl právo jí takto ublížit.
”Omlouvám se.” Pronesu tiše, protože sám nevěřím tomu, co říkám. Neměla by se spíše omlouvat ona mně?
”Já…” Zarazím se. Co já? Krucinál. Raději zase vstanu a hledám onen hrníček, abych udělal vodu. Nevšímám si jí. Co se to zatraceně stalo? Vždyť mně mohla zabít? Hrníček se mi najít podařilo a tak otevřu dveře, vypustím na chvíli dovnitř zimu. Naberu do hrnku sníh a zase vejdu dovnitř.
”Budeš chtít taky vodu nebo budeš pít ten alkohol?”

Jeho zlost rozdmýchává můj vlastní hněv. Ruce už nemám natažené k ohni, ale stažené k tělu. Čelím jeho pohledu bez sebemenšího zaváhání. Před někým jako jo on se nebudu omlouvat ani ukazovat pokoru. V tuhle chvíli bych uvítala možnost zastavit mu srdce. Slyším tlukot jeho srdce a cosi mi říká, že bych ještě našla tu sílu v sobě. Že bych pořád mohla...

"Tak tohle je ta tvá spravedlivost soudu?!" vyskočím na nohy hned po něm. "On mě znásilňoval, ale já jsem ta špatná, protože jsem se bránila? To on neposlouchal mé odmítnutí, ani moje prosby a naléhání! To on na mě vztáhl ruku! To on ze mě udělal méně než člověka! Ale já budu za to platit, že jsem se bránila?! Že jsem udělala tu jedinou věc, co ho zastavila, protože nic jiného nezabíralo?! Říkej si co chceš, ale nebyl jsi tam, když mi vykasal sukni až na boky! Když mi roztrhl halenu! A nebyl jsi tam, když mě začal škrtit, abych dál nekřičela!" Teď křičím na něj já a obviňujícím prstem na něj ukazuji. Jsem vzteky bez sebe. Jak nás mohou vidět jako jen obyčejnou věc, jíž nenáleží možnost se rozhodovat, jíž nenáleží říct ne, bránit se. Jak snadné by bylo teď sáhnout svou silou na jeho srdce. Téměř ho cítím ve své moci, jak rychle bije. Stačilo by chtít a zpomalila bych ho. Zastavila bych ho. A nemohl by pak o mně šířit tyhle lži a zvěsti! Měl by zemřít, jako ten druhý! Zřejmě jsou oba dva naprosto stejní, tenhle jen ještě neměl příležitost vytáhnout si ho z kalhot.

Každým úderem mého rozbolavělého srdce jsem víc a víc ujištěná, že to je přesně to, co bych měla udělat. V očích se mi zrcadlí Sahám silou na jeho srdce, dotýkám se ho. Chci jej zpomalit, cítím jak se mi podvoluje, jak stačí už jen kousek.

"Ne," hlesnu najednou a upustím sevření. Tlak mé vůle povolil a v očích se mi objeví slzy. Pozpátku jsem od něj ustoupila. "Nejsem zabiják," zašeptám zoufale a zavrtím hlavou. Pro slzy už nevidím. Jsem sama sebou znechucená, a tak je mi jedno, co mi udělá. Tohle jsem skutečně nebyla já. Černé vlasy mi spadly přes ramena, jak jsem se předkláněla a slzy mi tekly po tvářích a kapaly na zem. "Tohle nejsem já."

*Nestanu se vrahem jen proto, že mě oni tak vidí. Tohle nejsem já. Nejsem. Nestanu se. Neztratím se...*

Cuknu s sebou, když mně obviní, že jsem nečině přihlížel a nezasáhl. Přišel jsem příliš pozdě, to byla má jediná chyba.
Možná jsem to řekl blbě. To je teď jedno. Zakroutím nesouhlasně hlavou.
”Mýlíš se…” Zavrčím zlostně a jasně tak dávám najevo, že se stěží ovládám. Nechci ji však ublížit. Nejsem násilník. A je jedno, co si o mně teď myslí.
”Slyšel jsem křik a vydal jsem se pomoct tomu, kdo byl v nesnázích…” Začnu. Nevím, proč to vlastně dělám. Proč se před ní potřebuji obhájit.

Jako kdybych se vrátil zpátky v čase.
Byli jsme tehdy zapít v hospodě naší první úspěšnou misi. Vlastně pil jen Arvid, ten naprosto igoroval zákaz ohledně alkoholu. Jenže já byl naprosto spokojený se svým čajem a já přestával rozumět svému opilému příteli. Navíc tu byl hluk a tak jsem zatoužil po klidu. Po pořádné procházce s tím, že se pro Arvida vrátím.
Když jsem se pro něj vracel, zaslechl jsem křik a rozeběhl jsem se na místo ze kterého jsem ho slyšel. Přišel jsem ve chvíli, kdy jsem viděl jak ta čarodějnice Arvida zabila a jeho tělo se kácelo k zemi.

”Já ti šel na pomoc, zatraceně. Ale ty jsi ho zabila… krucinál zabila.” S tím se postavím na nohy. Nemůžu je tak stát. Musím chodit. Soustředit se na chůzi. Potřebuji se ovládnout.
”Proč? To neumíte nic jiného? Jenom zabíjet?” Upřeně se na ní podívám a vlastně nevím, co bych chtěl vyčíst.

Jde na něm vidět, že ho má otázka o soudě zaskočí. Jen mě to utvrdí v tom, že Lovci jako on nepřemýšlí. Dělají, jak se jim řekne a co se jim řekne a kdy se jim to řekne. Děsí mě, čím dál tím víc, jak slepě nás nenávidí. K zažitému strachu a nenávisti vůči Lovcům se přimíchá i trocha lítosti. Naděje, ta proradná mrcha, ve mně začne doutnat, když vidím, jak o tom celém přemýšlí. Třeba by mohl procinout, nebo třeba aspoň začít chápat…

„Vztekáš se, protože jsem se trefila, že?“ pronesu s povytaženým obočím a čekám, kam až to vyeskaluje. Jeho hněv mi jasně udává směr. Když něco tak základního nedává smysl, tak se lidi rozčilují, než aby tu skutečnost přijali. A tak naděje už začala mírně hořet v mém nitru. Nechám jej, i když se mi z oslovení čarodějnice ježí chlupy.

„Ne, to netvrdím, já se tě pouze ptám, jak se pozná nevinná griša podle tvého velectěného soudu,“ skočím mu do řeči při jeho otázce. Snažím se ho vrátit k té nepravosti, k tomu, co jej rozčílilo v první řadě. Ta část mě, co chce přežít, mi radí, abych mu lhala. Ale, jak bych mohla lež z jeho mysli vyrazit další lží? Stejně by na to možná časem přišel. Raději se

Ale pak se vytasí s tím obviněním. Ztuhnu na místě a pohlédnu s nechápavým výrazem na něj. Vidím nenávist v jeho očích, cítím, že chybí jen málo a skočí po mně. Moje mysl mi hned připomněla, jaké to je, když vás někdo drží pod krkem. Ten strašlivý pocit paniky, když se nemůžete nadechnout, protože někdo jiný svírá vaše hrdlo ve svých rukou a je určovatelem vašeho osudu. Můj pohled ztvrdnul. Okamžitě jsem si vzpomněla na tvář toho lovce. Věděla jsem přesně o kom mluví. A jen pouhá vzpomínka na tu chvíli bezmoci, strachu a bolesti, co jsem si tu noc zažila a další bezesné noci, co jsem probděla, ze mě vysál veškerý soucit, co jsem k němu začala pociťovat.

„Ty jsi tam byl?“ slyším svůj hlas, který přeci jen nezní úplně jako můj. Poznávám v něm hromadící se hněv ve mně samotné. „Ty jsi tam byl a přihlížel tomu?!“ Jakékoliv mylné představy, co jsem si o něm udělala, jsou teď fuč. Drsný náraz s realitou mě probral z mého bláhového snu, že s Lovci by se dalo o čemkoliv mluvit. Semknu rty pevně k sobě a mám sama chuť mu skočit po krku.

„Jak se sebou můžeš žít?“ vydechnu nevěřícně a propaluji jej pohledem. „Jak si můžeš říkat člověkem, když s tebou nářek ženy neudělá nic? Jak můžeš stát nad někým, kdo trpí a nic neudělat?“ Hlas mi přeskakuje hněvem a krocený rozumem, který mi říká, abych mlčela a přežila. Abych to hodila za hlavu, sklopila hlavu a přečkala to. Třeba přijde šance na další den.

*Ale tehdy jsi to taky nezvládla přečkat… A od té doby zítřky nebyly lepší…*

Za to ty mně posloucháš dokonale. Neřeknu však nic. Jen na ní zamračeně hledím. Byla by to zbytečná hádka, která by nikam nevedla.
Nemluvě o tom, že moudřejší ustoupí. Pokud si myslí, že jsem tupej balvan. Budiž.
”Hmmm?!” Svou otázkou mně opravdu zaskočila. Přijde mi to jako past a tak pokračuji v mlčení, založím si přitom ruce na hrudi.

Ona mi opravdu dala za pravdu? Mlčky pozvednu obočí. Tohle jsem nečekal. Na druhou stranu, oba jsme to věděli od samého začátku, když mně nazvala udatným hledačem.

Její další otázka mně zaskočí. Nebyl jsem na žádném soudě, takže nemám tušení, jak to probíhá. Jak se zjistí jejich nevina? Je pravdou, že neexistuje žádný griša, který by odešel svobodný. Protože neexistuje žádný nevinný griša. Ona se mně stále snaží zmanipulovat.
Na soud mohou vyšší šarže a já k ní měl už dost našlápnuto. Jenže nám ztroskotala loď a my jsme teď tady.
”Tohle se ti nepovede čarodějnice.” Odseknu vztekle.
”Chceš mi tady tvrdit, že jsi za celou svou existenci nikomu neublížila těmi svými čáramy?” V očích mi plane nenávist.
”Já jsem tě viděl. Proč myslíš, že jsem po tobě šel? Viděl jsem, jak jsi ho zabila.” V očích mi plane nenávist a nemám daleko k tomu, abych se stal porotou a katem. Ukončil tak celý tenhle zbytečný rozhovor.

Zarytě mlčím a semknu rty k sobě. Nerada slyším to, jak jsem na něm závislá. Na svém nepříteli, na tom, kdo mě zatknul a táhl pře světakraj, jen aby mě mohl soudit někdo, kdo mě ani nezná. Hlasitě si povzdechnu, aby věděl, jak jsem z něj frustrovaná, že něco nechápe. Ano, částečně, abych jej popudila.

"Ty mě neposloucháš," postěžuji si a pohlédnu na něj. "Řekla jsem, kdyby bylo po mém, tak odsud odejdeme oba dva jako svobodní lidé. Neříkala jsem nic o tom, že bych se nepokusím utéct, pokud bych měla mít tu možnost. Copak ty by sis nevybral život nad jistou smrtí, kdybys dostal takový výběr?" zeptám se jej mírně iritovaná tím, že to vůbec musím říkat. Odvrátím od něj pohled a zadívám se do ohně. Jeho slova o soudu mě moc neutěší. Spíš mám čím dál tím větší pocit, že je zaslepený a že takoví jako on nezmění názor jen tak.

"Ale máš pravdu. Jsem v téhle pustině na tobě závislá. A tak mi nezbývá, než tě následovat a pomáhat ti, i když to znamená, že mě dovedeš rovnou před ten váš slavný soud," pokračuji po chvíli, naprosto upřímná. Vlastně jsem ta slova nechtěla ani říct, ale po celodenním mlčení nechci mlčet i teď. Natáhnu ruce k ohni, abych si je opět víc prohřála.

"Pověz mi, ten váš slavný soud... Jak může jeden prokázat svou nevinnu? A co je vlastně nevina ve vašich očích? To že jsem nikdy nevzala život? To, že jsem nikdy nezabíjela ty, co měli jinak žít? A nebo to, že nejsem griša?" zeptám se Lovce pochybovačně a opět na něj pohlédnu.

Povytáhnu tázavě obočí, než mi dojde, že to nemyslí vážně. Neupřímná. Drzá. Napadnou mně hned dvě vlastnosti, které jsem schopen s ní spojit. A ani jedna jí moc nelichotí.
”Samozřejmě, kdybys to udělala, byla bys hloupá. Potřebuješ mně.” V mém hlase je slyšet pohrdání. Avšak, musím uznat ze svého pozorování, že vlastně se od lidí tolik neliší. Nevypadá jako nějaká pekelná stvůra. Když se zraní, tak krvácí stejně jako já.
To proto, aby splynula a mohla snadno lovit nevinné.

Nemůžu si pomoct, ale na tom, jak opečovává své vlasy je něco hypnotizujícího. Uklidňuje mně jí přitom pozorovat. Má tak krásné vlasy.
Když promluví, tak mně vyruší. Čarodějka. Určitě za to můžou čáry.

”A tohle ti mám jako věřit? Má ti jako věřit, že jakmile se dostaneme k civilizaci, tak se mně nepokusíš zabít, abys byla volná? ” Chuť k jídlu mně najednou přešla.
Co si o mně sakra myslí? Že její kouzla zaberou a já budu povolný. Udělám všechno, co jí na očích uvidím?
”Náš soud je spravedlivý. Pokud si nespáchala žádný zločin, budeš volná.” Nechápu proč s ní vůbec o něčem takovém mluvím.
Dám ruku do ohně, že má na svém kontě spoustu hříchů. Nejspíš i někoho zabila. Viděl jsem, jak to dělají. Přišel jsem o svého dobrého přítele. Byla to chvilka a vůbec k tomu nepotřebovala žádnou zbraň, protože ona sama tou zbraní byla.

*Zřejmě musí mít poslední slovo, co? Typickej lovec!* odfrknu si v duchu, když i on mě přikáže, abych se na něj také neotáčela. Jako kdyby byl někdo na něj zvědavý!

"Jo," odvětím tak stroze, jak to jen jde. Přece jen mi to přijde jako hloupá otázka! Kdybych nebyla už převlečená, tak se neptám, ne? A když se na mě otočí, zarazí se. Zamračím se a pak pozvednu obočí, když na ten zásek koukám. Je překvapený, že mě vidí v lovčím? Myslel si, že se toho budu štítit? A nebo mě najednou tak snadno nevidí jako grišu, protože v tomhle oblečení vypadám jako ti, které on zná jako své přátele?

"Nic jiného tu není a já nehodlám zmrznout ve svých promočených šatech," okomentuji defenzivně a raději si jdu sednout k tomu ohni. Převezmu si od něj polovinu masa. V duchu se podivím nad tím, že to rozdělil spravedlivě na polovinu. Maso si nechám v ruce, teď se spíš ohřívám u ohně, když se mě zeptá, proč jsem ho zachránila. Mlčky se na něj podívám a otvírám ústa, abych řekla to, že griši nejsou jen vraždící monstra. A že bych pomohla více lidem/grišám, kdyby to bylo v mé moci. Ale bohužel, nebylo. Zvládla jsem přivést zpět jen jeho. A to mi vlastně zachránilo život. Jenže než stihnu cokoliv říct, změní názor. To mě donutí se ušklíbnout.

"Příliš se těším na svou smrt po tom vašem soudu, než abych si ji nechala ujít. A sama bych se tam vydat nemohla," ušklíbnu se na něj. Nic jiného si vlastně za odpověď nezaslouží. Odmlčím se a raději se dál ohřívám a jen pomalu se zakousnu do sušeného masa. I když se mi svírá žaludek hlady, koušu pomalu. Tuším, že tohle jídlo může být moje jediné jídlo na dost dlouhou dobu. Zbytek masa odložím na sáček vedle sebe na zemi a donutím se spokojit se prozatím jen s jedním. Natáhnu ruce blíž k ohni a trochu si procvičím prsty, aby se mi rychleji prokrvily. Všímám si jeho pohledů, jakkoliv jsou kradmé a krátké.

"Nečaruji, takhle griši nepoužívají svou moc. A nesnažím se tě zabít," zabručím směrem k němu, když se na mě opět podívá. Ruce stáhnu od ohně a začnu si rozplétat dlouhý cop, aby mi vlasy také rychleji uschly. Naschvál se na něj nedívám, aby si nemyslel, že se jej snažím uhranout. I když to je něco, co jako griša fakt neumím. Soustředěně se věnuji rozmotávání a prohrabávání prsty své vlasy. Promluvím pak tiše, ale ne šeptem.

"Kdyby to bylo na mě, tak z téhle pustiny můžeme odejít do civilizace jako dva svobodní lidé. Ale to ty nedopustíš, že? Ty uděláš všechno proto, abych se před tu popravčí četu, které říkáte soud, postavila, je to tak?" zeptám se ho vzápětí a pohlédnu konečně na něj zpříma. Není to útočný pohled, je v něm zvědavost. Snad suché oblečení a radost z tepla způsobily, že jsem trochu pookřála a byla ochotná s ním mluvit. A nebo za to mohla ta moje zatracená naivita, která stále věřila, že se mi povede z této situace nějak dostat. Povzdechnu si a potřesu hlavou. Cop už mám rozpletený, a tak se trochu předkloním, aby mi vlasy neudělaly další mokré skvrny na oblečení.

"Pořád nechápu, jak se ten soud liší od popravy. Kdybys mě býval zabil už tam, kde jsi mě chytil, ušetřil by sis spousty práce. Výsledek by byl stejný. Jen o pár dní nebo týdnů dřív než takhle..."

Na tváři se mi objeví znechucený úšklebek, když mi hodí k nohám věci. Zdá se, že je pro čarodějnici slušnost sprosté slovo. Nekomentuji to však víc. Je to naprosto zbytečné.

Otočím se k ní zády, ne kvůli tomu, že to řekla, ale protože to chci sám.
”Opovaž se taky otočit.” Zavrčím. Je fakt, že by viděla pouze moje záda a holý zadek. Jenže jde prostě o princip.
Stále si vyčítám, jak jsem se jí držel za ruku a byl vděčný za teplo, které se mi díky ní vlévalo do těla. Už se to nikdy nestane. Byla to potřeba, jinak bych sem nedošel.
Rychle se soukám do oblečení, které mi je přes ramena trochu těsné, ale jinak je akorát.
Hlavní je, že je suché.
”Jo. Ty?” Hlesnu v odpověď a následně se otočím. To co spatřím mně zaskočí.
Nemůžu si pomoct vypadá komicky a… roztomile. Jako kdyby se vydávala za chlapce ve snaze si užít nějaké dobrodružství.
Okamžitě zatřepu hlavou, musím vypudit ony hříšné myšlenky.
Je to nepřítel! Kdyby mně nepotřebovala, tak by se neostýchala s tím mě zbavit života.

S masem a alkoholem, které mi předala si také sednu po jejím vzoru k ohni. O maso se rozdělím rovným dílem. Potřebuje to stejně jako já. Co se týče alkoholu, tak toho se nemám v úmyslu ani dotknout. Nepiju. Nemůžeme. A nechci. Udělám si pak vodu. Určitě tu musí být hrnek. Do něj dám sníh z venku a roztopím to u ohně. Možná se mi poštěstí a najdu i nějaký čaj.
”Proč si mně vlastně pomáhala?” Je to otázka na kterou bych rád znal odpověď už od té doby, co mně v té vodě probrala. Já tak zjistil, že jenom díky ní jsem se už dávno neutopil. Samozřejmě, že si uvědomila, že mně potřebuje. Proč se jí na to sakra ptám? Chce mně jen využít.
”Víš co, to je vlastně jedno. Dělej, že jsem se neptal.” Zaskousnu se naštvaně do masa. Nevím na koho mám větší vztek, zda na sebe nebo na ní. Ten mně však přejde, když si uvědomím, že nic lepšího jsem ještě nejedl. Je to tak úžasné jídlo. Nejspíš za to může fakt, že jsem měl opravdu hlad.
Po očku ji sleduji, nemůžu si prostě pomoct. Je to silnější než já. Začarovala mně.

Výsměšně se uchechtnu tomu soudu.

Kdyby to měl být soud, tak bych měla mít šanci se hájit!

Jenže, jak znám Lovce, tak to bude předem prohraný případ. Však jsem griša, Smrtička. To ze mě automaticky dělá vinnou a zajišťuje mi to leda pozici otroka a nebo rovnou upálení, či jinou bídnou smrt. Ne, děkuji. Možná to Lovčímu došlo, vzhledem k tomu, jak se zarazil, ale nedělám si velké naděje. Nikdy jsem nepotkala Lovce, se kterým by byla řeč. Mají svoji ideologii a vše řeší násilím. Tupé nástroje lidí!

Moje oslovení zřejmě padlo na úrodnou půdu. Správně, nebudu se klanět někomu jako jsi ty, chlapče. Nebudu se tě bát ani když mě povedeš na smrt. Říkám si to v duchu, abych si dodala odvahy. A namlouvám si, že se mi kolena klepou jen kvůli zim. Mlčky čekám, až se zorientuje. Já jsem naprosto ztracená. Je tu jen pláň, led a děsivě vyhlížející hory. Netuším, kam bych se sama vydala. Takže když po chvíli rozhodne směr, vůbec neprotestuji, jen donutím své ztuhlé nohy k pohybu.

Monotónního utrpení při chůzi mě překvapivě vyrušila jeho slova. Překvapeně a trochu podmračeně se na něj podívám. Když ale vidím, že to myslí vážně a že vypadá skutečně promrzlý, zahřeje mě to u srdce. Potřebuje mě! Udatný lovčí potřebuje mrzkou grišu k tomu, aby zůstal naživu! Pokrytče! Tohle skandování mi přes rty neprojde. Místo toho se vítězoslavně ušklíbnu. Chtěla bych přihodit nějakou vážně drsnou hlášku, ale místo toho mi dojde, že sama moc sil nemám. Ale nehodlám odmítnout. Jen ať vidí, jak griši jsou mocné!

"Mohla, ale musím se tě držet. Je to pak účinnější," vysvětlím a nechám na něm, jestli ke mně natáhne svou ruku a nebo ne. Vlastně budu mít škodolibou radost, pokud se rozhodne tak neudělat. A jestli se přeci jen překoná a natáhne ke mně ruku, tak jej chytnu za zápěstí a použiji svou sílu. Cítím, jak jsem unavená, ale snažím se vydržet. Je jasné, že je to otázka života a smrti.

Snažím se držet krok s jeho ostrým tempem. Hlavu si nechávám skloněnou, aby můj obličej nebyl tak moc bičován chladným větrem. Cestu nechávám na Lovci, soustředím se jen na svou schopnost a abych nepřestala jít. A na nic víc. S každým krokem to bylo ale těžší a těžší. Já si postupně uvědomovala, že jediné co mě drží na nohou, je jen moje vůle. Překvapeně zvednu hlavu, když na mě Lovec zavrčel. Počastuji jej zamračeným pohledem, ale jakmile mi padne pohled na chatku, téměř mi vyhrknou slzy do očí.

*Už jenom tam dojít. Pak si odpočineš...*

Lovec rychle najde klíče a pustí nás dovnitř. S nadšením zjistím, že je tu spousta kožešin, do kterých si jeden může vlézt a že tu jou věci připravené na zátop. V první chvíli nemůžu věřit tomu štěstí a vychutnávám si i to, že jakmile jsme zavřeli dveře, nebodal mě už ten děsivě ledový vítr. Opět na mě houkne jako kdybych byla jeho poddaná. Zamračím se, ale udělám to, jak říká. Ne, proto, že bych jej hodlala poslouchat na slovo, ale proto, že je to vlastně dobrý nápad.

Místo odpovědi na jeho otázku mu hodím k nohám oblečení, co by mu mohlo být.

"Neotáčej se," pronesu nevrle a přísně směrem k němu. Pak se pro jistotu ještě k němu otočím zády a rychle ze sebe shodím promočené oblečení a přetáhnu přes sebe toto suché, byť Lovčí oblečení.

"Jseš hotovej?" zabručím přes rameno a počkám až mi odpoví. Nemám zájem koukat na něj, jak se předvádí. Pak se obrátím s jídlem a pitím v ruce.

"Je tady i nějaké suché maso a pití," dodám ještě a názorně mu ty věci ukáži. Vlastně mě ani nenapadne to, že bych mu zalhala a o tyhle věci se nepodělila. Beztak by to tady našel. A bohužel měl pravdu. Já ho potřebuju k tomu, abych se odsud dostala. Pohledem zašilhám k ohni, ke kterému pak rychle přejdu a sednu si. Maso i měch s alkoholem mu přenechám.