Na tváři se mi objeví znechucený úšklebek, když mi hodí k nohám věci. Zdá se, že je pro čarodějnici slušnost sprosté slovo. Nekomentuji to však víc. Je to naprosto zbytečné.

Otočím se k ní zády, ne kvůli tomu, že to řekla, ale protože to chci sám.
”Opovaž se taky otočit.” Zavrčím. Je fakt, že by viděla pouze moje záda a holý zadek. Jenže jde prostě o princip.
Stále si vyčítám, jak jsem se jí držel za ruku a byl vděčný za teplo, které se mi díky ní vlévalo do těla. Už se to nikdy nestane. Byla to potřeba, jinak bych sem nedošel.
Rychle se soukám do oblečení, které mi je přes ramena trochu těsné, ale jinak je akorát.
Hlavní je, že je suché.
”Jo. Ty?” Hlesnu v odpověď a následně se otočím. To co spatřím mně zaskočí.
Nemůžu si pomoct vypadá komicky a… roztomile. Jako kdyby se vydávala za chlapce ve snaze si užít nějaké dobrodružství.
Okamžitě zatřepu hlavou, musím vypudit ony hříšné myšlenky.
Je to nepřítel! Kdyby mně nepotřebovala, tak by se neostýchala s tím mě zbavit života.

S masem a alkoholem, které mi předala si také sednu po jejím vzoru k ohni. O maso se rozdělím rovným dílem. Potřebuje to stejně jako já. Co se týče alkoholu, tak toho se nemám v úmyslu ani dotknout. Nepiju. Nemůžeme. A nechci. Udělám si pak vodu. Určitě tu musí být hrnek. Do něj dám sníh z venku a roztopím to u ohně. Možná se mi poštěstí a najdu i nějaký čaj.
”Proč si mně vlastně pomáhala?” Je to otázka na kterou bych rád znal odpověď už od té doby, co mně v té vodě probrala. Já tak zjistil, že jenom díky ní jsem se už dávno neutopil. Samozřejmě, že si uvědomila, že mně potřebuje. Proč se jí na to sakra ptám? Chce mně jen využít.
”Víš co, to je vlastně jedno. Dělej, že jsem se neptal.” Zaskousnu se naštvaně do masa. Nevím na koho mám větší vztek, zda na sebe nebo na ní. Ten mně však přejde, když si uvědomím, že nic lepšího jsem ještě nejedl. Je to tak úžasné jídlo. Nejspíš za to může fakt, že jsem měl opravdu hlad.
Po očku ji sleduji, nemůžu si prostě pomoct. Je to silnější než já. Začarovala mně.

Výsměšně se uchechtnu tomu soudu.

Kdyby to měl být soud, tak bych měla mít šanci se hájit!

Jenže, jak znám Lovce, tak to bude předem prohraný případ. Však jsem griša, Smrtička. To ze mě automaticky dělá vinnou a zajišťuje mi to leda pozici otroka a nebo rovnou upálení, či jinou bídnou smrt. Ne, děkuji. Možná to Lovčímu došlo, vzhledem k tomu, jak se zarazil, ale nedělám si velké naděje. Nikdy jsem nepotkala Lovce, se kterým by byla řeč. Mají svoji ideologii a vše řeší násilím. Tupé nástroje lidí!

Moje oslovení zřejmě padlo na úrodnou půdu. Správně, nebudu se klanět někomu jako jsi ty, chlapče. Nebudu se tě bát ani když mě povedeš na smrt. Říkám si to v duchu, abych si dodala odvahy. A namlouvám si, že se mi kolena klepou jen kvůli zim. Mlčky čekám, až se zorientuje. Já jsem naprosto ztracená. Je tu jen pláň, led a děsivě vyhlížející hory. Netuším, kam bych se sama vydala. Takže když po chvíli rozhodne směr, vůbec neprotestuji, jen donutím své ztuhlé nohy k pohybu.

Monotónního utrpení při chůzi mě překvapivě vyrušila jeho slova. Překvapeně a trochu podmračeně se na něj podívám. Když ale vidím, že to myslí vážně a že vypadá skutečně promrzlý, zahřeje mě to u srdce. Potřebuje mě! Udatný lovčí potřebuje mrzkou grišu k tomu, aby zůstal naživu! Pokrytče! Tohle skandování mi přes rty neprojde. Místo toho se vítězoslavně ušklíbnu. Chtěla bych přihodit nějakou vážně drsnou hlášku, ale místo toho mi dojde, že sama moc sil nemám. Ale nehodlám odmítnout. Jen ať vidí, jak griši jsou mocné!

"Mohla, ale musím se tě držet. Je to pak účinnější," vysvětlím a nechám na něm, jestli ke mně natáhne svou ruku a nebo ne. Vlastně budu mít škodolibou radost, pokud se rozhodne tak neudělat. A jestli se přeci jen překoná a natáhne ke mně ruku, tak jej chytnu za zápěstí a použiji svou sílu. Cítím, jak jsem unavená, ale snažím se vydržet. Je jasné, že je to otázka života a smrti.

Snažím se držet krok s jeho ostrým tempem. Hlavu si nechávám skloněnou, aby můj obličej nebyl tak moc bičován chladným větrem. Cestu nechávám na Lovci, soustředím se jen na svou schopnost a abych nepřestala jít. A na nic víc. S každým krokem to bylo ale těžší a těžší. Já si postupně uvědomovala, že jediné co mě drží na nohou, je jen moje vůle. Překvapeně zvednu hlavu, když na mě Lovec zavrčel. Počastuji jej zamračeným pohledem, ale jakmile mi padne pohled na chatku, téměř mi vyhrknou slzy do očí.

*Už jenom tam dojít. Pak si odpočineš...*

Lovec rychle najde klíče a pustí nás dovnitř. S nadšením zjistím, že je tu spousta kožešin, do kterých si jeden může vlézt a že tu jou věci připravené na zátop. V první chvíli nemůžu věřit tomu štěstí a vychutnávám si i to, že jakmile jsme zavřeli dveře, nebodal mě už ten děsivě ledový vítr. Opět na mě houkne jako kdybych byla jeho poddaná. Zamračím se, ale udělám to, jak říká. Ne, proto, že bych jej hodlala poslouchat na slovo, ale proto, že je to vlastně dobrý nápad.

Místo odpovědi na jeho otázku mu hodím k nohám oblečení, co by mu mohlo být.

"Neotáčej se," pronesu nevrle a přísně směrem k němu. Pak se pro jistotu ještě k němu otočím zády a rychle ze sebe shodím promočené oblečení a přetáhnu přes sebe toto suché, byť Lovčí oblečení.

"Jseš hotovej?" zabručím přes rameno a počkám až mi odpoví. Nemám zájem koukat na něj, jak se předvádí. Pak se obrátím s jídlem a pitím v ruce.

"Je tady i nějaké suché maso a pití," dodám ještě a názorně mu ty věci ukáži. Vlastně mě ani nenapadne to, že bych mu zalhala a o tyhle věci se nepodělila. Beztak by to tady našel. A bohužel měl pravdu. Já ho potřebuju k tomu, abych se odsud dostala. Pohledem zašilhám k ohni, ke kterému pak rychle přejdu a sednu si. Maso i měch s alkoholem mu přenechám.

”Abys věděla, tak nejdříve proběhne soud.” Zarazím se.
Nemám nejmenší tušení, proč jí to vlastně vysvětluji. Vždyť je to naprosto zbytečné. Tyhle bytosti nerozumí lidem. Mají tu drzost si myslet, že mohou všechno a za ty hrůzné činy, které páchají, nebudou potrestání.
Tak proč ji vlastně pomáháš?
Neznal jsem odpověď na to, proč jsem k ní měl nataženou ruku. Stejně jako ona nejspíše netušila, proč onu nabízenou pomoc přijala. Vidím ji na očích nenávist. Je to vzájemné. Kdo ví co se stane, až se odsud dostaneme. Pokusí se mně zabít? Teď to pochopitelně neudělá. Potřebuje mně. Ale co potom? Budu připraven.

Pohrdlivě si odfrknu na to, jak mně oslovila. Nezná moje jméno a to je dobře. Ještě by ho mohla zneužít. Mohla by mně pomocí toho jména třeba začít ovládat.
Chvíli jsem se snažil zorientovat, než jsem našel ten správný směr a dali jsme se jím. Pokud se nemýlím, tak se nacházíme v lovecké oblasti. Někde tady by měli mít chatku, kde přenocovávají.
Šlo se těžce. Nebylo to jenom tím promočeným oblečení. Zima prostupujícím tělem to celé ještě zhoršovala.
”Mohla bys ještě udělat to, co předtím?” Cítil jsem se zahambený, že jsem něco takového po ní chtěl. Na lítost bude čas až budu v bezpečí.

Měli jsme štěstí, ve chvíli kdy už jsme byli na pokraji sil, tak se v dálce objevila ona lovecká chatka.
”No tak čarodějnice, už tam budeme.” Zavrčel jsem na ní. Z posledních sil, které mi ještě zbývá, jsem přidal do kroku.



Odpusťte mi. Byla moje myšlenka, když jsem našel schované klíče a odemkl chatku. Dopotácel se dovnitř a okamžitě se dal do zapálení ohně. Všechnu tu bylo nachystané. Spousta suchých polen, papír na podpalování.
”Podívej se do skříně, jestli tam nenajdeš nějaké suché oblečení.” Houkl jsem na ní. Ať je taky nějak užitečná. Byly tu hromady kožešin na kterých nejspíše spí. Takže toho bychom mohli využít.
Po několik pokusech a nadávek se mi podařilo udělat oheň. A tak jsem si zahříval ruce nad ním.
”Našla si něco?” Houkl jsem na ní.

// Měla jsi štěstí a našla si krom suchého oblečení pro vás dva. Tak i nějaké sušené maso a láhev s alkoholem.

Nový začátek nebo pokračování konce?

odkaz

Už nikdy nevlezu do moře nebo oceánu, zapřísahám se zatímco ležím na pláži, téměř drkotající zuby. Únava se mi zmocnila těla a já se snažím prostě jen popadnout dech. Vtipné, jak umím ovládnout dýchání jiných lidí, bití jejich srdcí, ale přesto teď nemohu utlumit zběsilý tlukot mého srdce a zpomalit pálením mučené plíce. Nikdy jsem nebyla velký plavec, ale dnešní výkon, kdy jsem se snažila hlavně udržet naše těla zahřátá a funkční, než jsme se dostali ke břehu, mne naprosto vysálo.

Na jeho stupidní otázku jsem mu neodpověděla. Pouze jsem se jeho směrem dost nemile zadívala. Jsem Smrtička! Ne nějaký větro nebo ohňostrůjce! A tahle vygumovaná hlava by měla vědět aspoň tohle! Přeci jen to byl on, kdo mě zatknul a posadil na tu zpropadenou loď, která je na cestě k nejhlubšímu dnu oceánu. Opovržlivě si odfrknu a odvrátím raději od něj zrak. Nechám svoje oči putovat po mračné bílé obloze nad námi.

*U všech počátků, jak jsem se sem dostala? A s někým z nich?* bědovala jsem mlčky a sbírala síly na jakýkoliv další pohyb. Promočené oblečení se mi lepilo na tělo a já nechtěla nic víc, než si najít jeskyni, rozdělat tam oheň a počkat dokud mě oheň nerozehřeje tak moc, až mi z oblečení půjde pára.

Ten otravný vygumovaný lovec griš mi opět vstoupí do zorného pole a s jeho posměvačným tónem mě akorát znovu rozčílí. Zajímavé, ani jsem nevěděla, jestli na takové emoce mám ještě vůbec energii. Odfrknu si pohrdlivě.

"Ne, já jsem doplavala až sem, abys mě mohl odvést do té vaší zpropadené země, abyste mě mohli odsoudit a nechali mě přinejlepším upálit," odseknu mu. Chci zůstat na místě. Chci klidně rychle umřít, tak moc jsem unavená. Ale přesto se přistihnu, že chci jeho ruku přijmout, abych se mohla postavit na nohy a jít. Chci přežít tohle šílené místo, zachránit se. Žít dál.

*Ale pokud bude on žít, tak nikdy nedopustí, abych já mohla mít svobodný život...* dojde mi. *Ale co jiného mi zbývá, než zkusit to? Nejdřív jedna překážka, pak druhá...*

S touto naivní myšlenkou, která moji povahu dost definovala, a s námahou se posadím a přijmu jeho ruku, abych se mohla postavit na nohy. Samozřejmě, že jsem tu ruku chtěla odmítnout, ale vážně jsem si nevěřila, že se sama na ty nohy postavím. A tak polknu svou hrdost a využiji nabízené pomocné ruky. Pak se jej rychle opět pustím a založím si ruce na hrudi, abych se trochu ochránila před tím větrem.

"Tak veď, ty udatný hledači," pronesu tiše s despektem na posledních dvou slovech.

Začátek

Ani ve snu by mně nenapadlo, že bych mohl být vděčný za záchranu svého života nepříteli. Vlastně by se dalo říct, že to bylo vzájemné. Potřeboval jsem jí, stejně však tak ona mně.
Nejspíš se ptáte, co všechno se musí stát, aby dvě znepřátelené strany zakopali na nějakou dobu válečnou sekeru. Musí jim oběma jít o život, kdy je nutná spolupráce k přežití.
A právě to se nám stalo. Jako jediní jsme přežili ztroskotání lodi.
Společnými silami se nám podařilo dostat na břeh. Voda byla šíleně ledová. Kdyby nebylo jejich prokletých čar, kdy nějakým způsobem naše těla zahřála, nejspíš bychom se utopili.
S potupou přiznávám, že jsem jíl za to vděčný.

”Asi neumíš lusknutím prstu vysušit naše oblečení?” Myslel jsem to jako vtip, na tváři se mi objevil pohrdlivý úšklebek. Část mého já to však myslela vážně. Za což jsem se styděl. Mokré oblečení bylo těžké. A to nemluvím o té strašlivé zimě, kterou jsem teď pocítil jak jsem se od ní vzdálil. O to víc bylo těžké zase vstát.
Nemůžeme tu zůstat. Na pusté ledové planině nás nečeká nic jiného, než smrt.
Přežil vůbec někdo?
Nemohl jsem se touto otázkou zabývat. Pokud chci přežít, musím vstát. Musíme jít.
”No tak čarodějnice, zvedej se. Nedoplavala jsi ke břehu, abys tady umřela. Nebo snad ano?” Pronesl jsem, když jsem se s vypětím vůle postavil a došel pár kroků k ní, abych ji podal ruku.

Neměl jsem jí v úmyslu ublížit. Chápal jsem, že si to nejspíš pomyslí. Přeci jen to, na čem jsme se plavili, nebyla obyčejná loď. Byla to loď, která na své palubě měla spoustu jí podobných a plavila se do mé země, kde se budou zodpovídat za své hříchy. Nebyly to lidské bytosti. Člověk nedokáže poručit dešti, nedokáže léčit rány pouhým dotekem nebo naopak zabíjet pohledem. Bylo jich hodně a my jsme je lovili, abychom ochránili lidstvo před nimi.
A teď jedné podáváš ruku a snažíš se jí pomoci
Bohužel jsem ji potřeboval. Aspoň tak jsem si to obhajoval. Pravdou však bylo, že jsem toužil zase cítit teplo. Ta zima byla příšerná.

,,Voda slyší a rozumí “
,, Led neodpouští “



Soukromá jeskyně, lehce inspirována knihou Šest vran.