Andor.cz - Dračí doupě online

Snažím se vnímat co říká, ale nedává mi to moc smysl. Nakrčím obočí a soustředím se na něj ještě víc. Dojde mi naštěstí poměrně rychle, že vede nějaký vnitřní monolog a neříká úplně celou část nahlas. Nakonec se i dovtípím, že by mi nějak chtěl pomoci přes tohle překvapivé spojení.

"To je v pořádku, Kristophere," ujistím ho, i když nic na mé situaci se nedá popsat jako v pořádku. Už možná nebudu mučená, ale brzo mi začnou stavět hranici, aby mě mohli upálit. Raději na to nemyslím a soustředím se na něj.

"Nepřepínej tyhle síly. Používej to, co umíš, na co se můžeš spolehnout, zbraně a svaly. Hlavně opatrně, ať se vám nic nestane..."úpěnlivě jej prosím. Vím, jak snadno člověk podlehne představě, že s takovou silou zvládne všechno. Ale pokud není dostatečně cvičený v daném zacházení s touto silou, může se mu to dost ošklivě vymstím. Nejznámější a nejčastější projevem je, že síla přestane prostě fungovat, nebo že to zacílí na někoho jiného. Viděla jsem pár takových případů a nikdy to nebylo pak pěkné.

Tady v tomhle místě, bez fyzického těla, které by zažívalo bolest, se cítím velmi bezpečně. Je tu možná temnota, ve které může číhat cokoliv, ale během tohoto spojení s Kristopherem žádnou hrozbu necítím. Ani z něj ani z ničeho jiného. A tak, když mě políbí na hřbet ruky, necuknu s sebou, nevyškubnu se z jeho jemného sevření. Přesto mě jímá úzkost. Z toho, že se vracíme do té stejné řeky.

"Děkuju," zašeptám v odpověď se sevřeným hrdlem.

***

Pocit bezpečí se vytratí hned, jak se mi začnou vracet vjemy z okolí. Nejdřív ten zápach, kvůli kterému okamžitě nakrčím nos, nespokojeně zamručím a zavrtím hlavou v marné snaze ten pach vytřást z nosu. Následuje ostré denní světlo, které mě oslepuje. Mrkám a mhouřím oči, abych si na to zvykla a opět něco viděla. Opatrně pohnu rukama, ale ty jsou opět připoutané, i když... jinak. Pojme mě panika a já začnu mrkat ještě rychleji a pokusím se rozhlížet. Zima se do mě opět zakousne a celé tělo se roztřese chladem studících až v morku kostí. Mám pocit, jako kdyby mi už nikdy nemohlo být teplo. Začnu zrychleně dýchat. A pak s nečekanou ukrutnou bolestí vykřiknu. Zděšeně se podívám na svou ruku, z skrz níž prochází hřeb kolem kterého se začíná objevovat moje krev.

"Pro boha, nedělejte to! Prosím vás, nedělejte to!" žadoním jeho řečí. Snažím se vytrhnout nezraněnou rukou z uvázání, tělo propínám bolestí a po tvářích mi stékají další a další slzy. Byla bych snad i překvapená, že ještě mohu brečet, kdyby ta bolest nebyla tak nová a intenzivní a já si se zděšením neuvědomovala, že mu nic nebrání v tom pokračovat.

"Smilujte se. Jsem taky jeho člověk. Jestli mě chcete tak moc zabít, tak to udělejte aspoň rychle, prosím," pokračuji v žadonění přes vzlyky a snažím se vyhledat jeho očí. Třeba, kdyby se konečně podíval do mých očí, pochopil by, že jsem skutečně taky jenom člověk jako on. Že si tohle nezasloužím, že si tohle nezaslouží nikdo.

"Rád bych…" Na chvíli se odmlčím. Kdybych to jen byl schopen udělat, tak bych si s ní bez rozmyslů vyměnil místo. Raději ať trpím já. Ten, kdo si na bolest víceméně zvykl, protože pro něj byla skoro na denním pořádku. Čím víc nad tím přemýšlím, tím mi pomalu všechno do sebe začíná zapadat. Snažili se zničit mého ducha, aby se mnou lépe manipulovali. Byl jsem pro ně jenom experiment. Zničíme ducha, zbavíme jej prokletí. Možná by se jim to povedlo. Jenže to by se nesměli stát události, které můj osud zpečetili s jejím. S tou jenž mi otevřela oči, ukázala mi že život má více cest. Pomohla mi najít sebe samotného. Vzájemně jsme se ochraňovali, byli si podporou a právě díky tomu jsme to celé přežili. A já udělám vše proto, abych jí z toho pekla dostal.

"Ale obávám se, že nemůžu. Ještě nejsem schopen s tím pracovat natolik, abych mohl něco dělat i ve fyzickém světě. " Vnímám však, jako kdyby mi moje moc šeptala a možná za to částečně i svým způsobem může výcvik. Když se to budu snažit trénovat, tak bych něčeho takového byl časem schopen. Fungovat v dvou rovinách. Možná bych z toho měl být vyděšený. Jenže nejsem. Jako kdyby to bylo mou nedílnou součástí. Vlastně se poprvé ve svém životě cítím celý.

"Ano, jsou. A to díky tobě." Konečně mi dojde, že se na něco ptala a že to je vlastně pro ní velice důležité. Kdo ví, co by se stalo kdyby tam byli místo ní. Nejspíše by nedošlo k tomuto spojení a my bychom neměli šanci je zachránit. Nemluvě o tom, že pokud spolu sdílíme bolest tak by pro ně musela být mnohonásobná a nejspíš by nebyly schopné je svést z cesty. A tak nám dát vhodnou příležitost k útoku.
S těžkým srdcem se na ní podívám. Nechce se mi jí nechávat o samotě v temnotě, i když vím moc dobře, že je to nevyhnutelné. Vezmu její ruku, nadzvednu jí a políbím jí na hřbet ruky.
”Najdu si tě.” A s tím zmizím zpátky do hmotného světa.

***

Nezůstala jsi však v temnotě dlouho, protože jako první co jsi cítila byl nepříjemný zápach, který tě přivedl zpátky k vědomí. Otevřela si oči a tentokrát jsi neměla na hlavě pytel. Ze začátku to byl pro tebe šok, to všudypřítomné denní světlo. Cítila jsi jak na něčem velmi nepříjemném ležíš. Vnímáš, že tentokrát máš jinak ruce připoutané a to že je máš rozepjaté. Tvoje tělo se třáslo neskutečnou zimou a tobě poté co ses rozhlédla, došlo, že se nacházíš venku na dvoře. A přesně v tu chvíli, jsi pocítila neskutečnou bolest jak ti do ruky přesněji do dlaně zabodával tvůj trýznitel, kterého jsi konečně měla tu možnost spatřit, hřeb. A to stejné následně měl v úmyslu udělat tvé druhé ruce. Byla sis poměrně jistá, co se chystá udělat.

Netuším, jestli je to test, nebo past, ale tentokrát se Lucian neskrývá za žádnou maskou. Jako otevřená kniha ležící přede mnou na stole, se mi z té blízkosti dívá do očí a neuhýbá pohledem, ani když tím jeho prozařuje vlna zoufalství. Je to tak čiré a jasně zřetelné, až si říkám, jestli také není výborný herec. Jenže pak mne pohladí po ruce a já mám najednou jasno. On to skutečně nehraje. Nezvládl by tak do detailů zachytit jemné nuance nejistoty v tom drobném pohybu, netušil by, jak znázornit tak precizně nezkušenosti jemného doteku. Projede mnou zachvění při pomyšlení, že skutečně to jsou jeho ryzí city. A že skutečně a kompletně, jsem se dostala Luciani nejen pod kůži, ale nejspíš rovnou i do srdce. Tíha toho uvědomění ihned dosedla na moje ramena.

Tak teď jsem tady a co dál?

Rozejdu se a Lucian se pár kroků nechá vést. Když k němu opět zalétnu pohledem, vypadá už zase jako Lucian jakého jsem ho znala dřív - nepřístupný, zamračený, nečitelný. I když... tentokrát už to poslední neplatí. Vidím naprosto jasně obrysy jeho masky, vím, že není odměřený, ale klidný nebo chladný. Má toho teď hodně na přemýšlení. Já ovšem také. Už i proto nenaléhám a dopřávám mu čas se vzpamatovat. I na jeho hlase poznám, že k obvyklému rozpoložení má daleko. Rozhlížím se po okolí, jako kdybychom tu nevedli neskutečně upřímný a nebezpečný rozhovor, ale skutečně společně jen někam šli na vycházku.

"Vždyť ani nevíš, co tam hrají," namítnu s mírným úsměvem a pohlédnu opět na Luciane, když zmíní své očekávání od divadla. Sice tuším, kam by tím mohl vést, ale chci vědět, jestli to skutečně přizná, a nebo jestli přistoupí na mnohoznačný úsměv, nebo nechá za sebe mluvit opět oči, nebo to kompletně popře.

"Och," vydechnu lehce překvapeně, než se potěšeně usměji a odvrátím lehce stydlivě zrak. Pravda je, že mě trochu zaskočil, nečekala jsem až takto otevřenou upřímnost z jeho úst. Nicméně většina je divadlo, ale troufám si říct, že neskutečně přesvědčivé.

"Tak to beru jako obrovskou poklonu," poznamenám po pár vteřinách stále s tím úsměvem kroutící mi koutky úst vzhůru.

"Hm... takže další zastávka mého přesvědčování tě, že tohle město stojí za to zachovat bude právě naše divadlo? Za pár dní bych měla zase vystupovat..." pronesu lehce pobaveně ohledně původní úmluvy, že jej provedu městem a ukáži mu zajímavosti města. To, že to stane katalyzátorem tolika výrazných a rychlých proměn u obou z nás, jsem vskutku nečekala.

Vidím, jak se Kristopher mračí, když si mě prohlíží, ale nemám pocit, že by se zlobil na mě. Vlastně, výraz jeho brunátnící tváře je tak čitelný, až se toho skoro bojím. Pro jednou se ani nemusím snažit číst jeho myšlenky, abych věděla, na co myslí. Ale nevím, jak mu v tom zabránit, a tak aspoň znovu stisknu jeho ruku.

"Kristophere," oslovím jej, abych přitáhla jeho pozornost. Pootevřu rty, ale pak nevím jak dál. Opravdu nechci, aby mě pomstil? Skutečně chci, aby jim to prošlo? Aby ten, který se tak vyžíval v mém mučení, byl stále naživu a na svobodě a mohl toto dělat dalším grišám? Nemohla jsem to vyslovit. Semknu proto rty do úzké čáry a raději mlčky přikývnu na poznámku, že je lepší, že jsem v bezvědomí.

Povzbudivá slova a úsměv, kvituji pochybovačným unaveným výdechem. Dívám se na něj a chci mu říct, že mě nemusí konejšit, že vím, že jsem teď absolutně a kompletně k ničemu. Jenže pak se natáhne a rukou mě něžně pohladí po tváři. Tázavě na něj hledím a kdybych mohla, tak se asi začnu červenat. Ale v tomto... stádiu, verzi sebe sama, projekci? Toho naštěstí nejsem schopná. Každé své buňce ve svém těle zakáži, aby se nepřilnula k té ruce, aby žádná moje část nešla té ruce vstříc a neprodlužovala ten neobvykle něžný dotek. Odvrátím pohled a konečně se pomalu vymaním z jeho náručí, zatímco pořád před sebou vidím ten jeho upřený pohled a cítím jemný dotek jeho ruky.

"Máš pravdu, teď to není podstatné," souhlasím a opět na něj pohlédnu. "Nemusíš tu se mnou zůstávat. Já to zvládnu... Jen mi řekni, jsou Míla a Julie v pořádku a bezpečí?" zeptám se na jednu věc, co mě tíží. Mám dojem, že když budu vědět, že těm dvěma se nic nestalo, budu mít dost síly vydržet i tuhle děsivou osamělou samotu a prázdnotu.

Mezitím co mluví, tak si ji pozorně prohlížím. Mapuji její tvář, všechna zranění která jsou viditelná. Radost z našeho nepochopitelně podařeného setkání, nahradní chlad a tvrdnoucí rysy. Náhle mnou začne cloumat touha tam naběhnout a všechny, kdo se k něčemu tak ohavnému opovážili, ztrestat. Budou trpět tak, jak trpěla ona. Bylo to před chvíli, kdy jsem její bolest cítil jako kdyby byla má vlastní… A možná že také byla.
Bylo mi naprosto ukradené, že jsem před pár měsíci patřil k nim. Vždycky jsem měl pocit, že jsem jiný než oni... že tam nepatřím. Vybral jsem si svou stranu.

”To je možná dobře.” Pronesu opatrně. Nikdy by mně nenapadlo, že bych byl rád za to, že je někdo v bezvědomí. Obzvláště někdo mně tak blízký. Jenže tím, že tomu tak je, tak oba neprožíváme bolest. Což je v této chvíli to nejdůležitější. Věřím, že stejně jako ona doufám, že se ona bolest nebude znova opakovat. Nerozumím úplně tomu kolik z té její bolesti cítím, uvědomuji si však, že v případné její záchraně by mně to mohlo dost ochromit a toho by se snadno dalo využít v jejich prospěch. Nezmiňuji se však o tom, protože na to není vůbec čas.

”Neomlouvej se. Řekla si mi toho dost.” Věnuji jí povzbudivý úsměv a něžně, zároveň velmi opatrně se dotknu její tváře a pohladím jí po ní. Tohle celé je naprosto šílené a vůbec tomu nerozumím, jsem za to však neskonale rád.
”Abych pravdu přiznal, nemám nejmenší tušení…” Povzdechnu si a pokrčím rameny.
”Ale mnou se můžeme zabývat až tě dostaneme do bezpečí.” V mých očích vidí odhodlání. Nehodlám si připustit, že by mohlo dojít k selhání. Prostě jsem se rozhodl, že jí zachráníme a tak se to stane. Jako kdybych snad byl oprávněn měnit osud, který nám byl dán.

Zdá se, že oba dva jsme jistým způsobem rozbiti. Ona, která doposud poznala jen krutost od své rodiny, která jí spíše předhazhovala její nedostatky. Nebrala jí takovou jaká je a nemilovala jí za to. A já jež jsem myslel, že jsem na tomto světě sám a není tu pro mně nikdo ke komu bych něco mohl cítit. A kdo by mohl v možné budoucnosti něco cítit naopak k mé osobě. Nevím co z těchto skutečností mně víc vyděsilo. Cítil jsem se najednou neskutečně zranitelný. Nebylo to zrovna nejlepší místo, kde se tak cítit. Kdyby této výjimečně chvíle někdo využil, kdo ví co se mohlo stát.

V mých očích se zračí zoufalství, i přesto na ní upřímně hledím. Po jejich slovech ji najednou začnu vnímat o něco jinak. Jako kdyby to všechno nebylo jenom na mých bedrech. Jako kdyby si vzala svou část a já se tak mohl volně nadechnout. Jako kdyby na to všechno už nebyl každý sám, ale byly bychom v tom společně navzdory tomu, jak moc děsivě něco takového zní.
Těžce vydechnu a druhou ruku ji položím na tu, kterou drží mé předloktí a opatrně jí pohladím. Dle mých pohybů může vnímat, že je to pro mě opravdu něco nového. Jako kdyby být vůči někomu něžný byla pro mně opravdu nová vlastnost, které se sice částečně probudila vůči Michelle, ale nebylo to tak silné jako nyní. Jako kdyby něco ve mně čekalo spící až se objeví ta správná osoba a to se nyní stalo.
Je zvláštní co všechno dokáže prozradit jedno pouhé gesto.
Možná to je i důvodem, proč celou dobu mlčím. Nemluvě o tom, že mám pocit že jsem toho řekl příliš. A stále si nejsem jistý, jestli bych toho měl litovat. V mých očích se však zračí vděčnost.

Když se zase dá do chůze následuji jí. Tentokrát nejsem ten kdo vede, ale nechám se vést. Další nová věc a zvláštní to pocit. Trvá to jen pár kroků než se konečně vzpamatuji a znova si nasadím na tvář jednu ze svých masek. Je stále stejná, ale přesto jiná. Je hlavně určena pro naše okolí, pro ní už to tolik neplatí. Jako kdyby byla schopná vidět za oponu, co se tam skutečně odehrává.
"To rozhodně máme." Přinesu o něco jistějším hlasem, než to ve skutečnosti cítím a tohle je zrovna něco, co by mohla právě být schopna poznat.
Jsem jí vděčný, že vytáhla něco na co se budu moct soustředit. Opravdu máme před sebou spoustu práce.

Rozhodnu se jí nezmiňovat o tom, že bych primárně potřeboval se mu vloupat do kanceláře, abych se tam dostal k určitým dokumentům. Vlastně na druhou stranu zjistit navíc pár informací se hodí, protože pochybuji o tom, že by šel do divadla hlavně na představení.
"To zní jako velmi dobrý nápad, i když už teď je mi jasné, že od představení budu očekávat víc než mi bude schopno nabídnout." Na chvíli se odmlčím, jako kdybych se snad rozhodoval, jestli se jí svěřím o této skutečnosti o které už stejně vlastně ví.
"Nebudeš tam ty. A dovolil bych si říct, že to právě ty jsi ve mně probudila lásku k divadlu." Myslím to naprosto vážně.
Je to vlastně neskutečně zvláštní, jak se díky poměrně důležitému přiznání a jejímu přijetí, změnil můj přístup k ní.

"Čím dříve, tím lépe," poznamenám zamyšleně. Má mysl mi předhazuje všechny ty tísnivé vjemy, které jsem si zažila v domě Lucianovi rodiny. Nemyslím si, že by se mě snažil dále zastrašovat tím, že mě bere na to ponuré a mrtvé místo. A protože kromě zastrašování a manipulace mě napadá jen už čistě praktický důvod, usoudím, že tomu nejspíše bude tak. Věří, že tam nebudeme rušeni.

A nebo že by se v něm probouzel sentiment? Mám v tom hledat jeho pokusy o to být blíže své rodině?

Kdybych byla v romantické novele, bylo by tomu přesně tak. Drsný a životem trýzněný hlavní hrdina s tvrdou slupkou, má uvnitř měkké a laskavé jádro, které pomalu začne ukazovat dívce svých snů. A ona, svou plnou láskou a něhou zvládne tomu muži otevřít znovu oči vůči světu. Následně společně překonají všechny obtíže a za odměnu, v poslední kapitole, ukáží svůj společný milující život s kopou dětí na klidném a odlehlém panství daleko od všech těch křivd minulosti...

Pohled mi padne na malého ušmudlaného chlapce, kterého honí větší ušmudlaní chlapci. Nejspíše je okradl, nebo se nechtěl podělit o kořist. A nebo, prostě a jednoduše ho chtěli zmlátit. Odvrátím od té scény pohled tak jak se to očekává od všech z lepší společnosti a raději se dívám na cestu před námi. Jen tak tak se mi podaří potlačit cynické ušklíbnutí.

Jo, tenhle svět není tak romantický, přímočarý a ryzí. Homo homini lupus...

"Dobře, pokud to považuješ za bezpečné místo," souhlasím, i když ani pídí svého těla nechci vkročit znovu do toho domu. Nic lepšího mě nenapadá, kde bychom měli klid a bylo to relativně po ruce. Nevím zda je opět pouze praktický, aby na mě nemusel příliš čekat, nebo je to velkorysé gesto pro můj lepší pocit.

"Pokud to bude zvečera, budu se cítit lépe," připustím po chvilce zaváhání, zda využívat už jeho velkorysosti na takové věci.

Když zpomalí tempo, pohlédnu na něj. Všimnu si toho, jak se jeho obličej promění a jak v jeho očích nenajdu krutost, ale čiré pobavení a veselí. Je to naprosto překvapivé a nezvyklé na něj. Jako kdybych se dívala do obličeje naprosto jiného člověka.

"Zázrak a to ani nejsou Vánoce," poznamenám a oplácím mu úsměv. Srdce mi poskočí radostí, že skutečně se opět dostávám dál v pokusech proniknout Lucianovi pod kůži a dostat se tak do bezpečné zóny těch, kterým nechce nechat ublížit. Poplašné zvonečky ostražitosti se rozcinkají s další Lucianovou větou. Zkrátí se mi dech, jak si moje tělo uvědomuje, že se dostáváme k něčemu klíčovému. Lano je napnuté a provazochodkyně se vydává vzdorovat gravitaci. Zastavím se s ním a dívám se mu stále do tváře. Zkoumám jeho slova a výrazy obličeje pro i nejdrobnější svědectví lži, nebo úskoku. Překvapivě nenacházím nic než jen snad úzkost a upřímnost. Vnímám námahu, se kterou ta slova vůbec šeptem vyřkne.

"Nikdy nikomu nezáleželo na mně," zašeptám v odpověď jeho zpovědi. Srdce mi buší až v uších a já cítím poryvy větru vysoko nahoře na provaze nad hledištěm a vnímám hlubinu rozpínající se po obou stranách lana. Zoufalství v jeho očích mě vyvádí z rovnováhy. Je těžké se pořádně nadechnout. Přesto se přesně k tomu donutím. Pousměji se na něj něžně.

"Je to nové pro nás pro oba. Ale slibuji, že na tvé city budu opatrná," přislíbím. Stisknu mu předloktí, kterého jsem se celou dobu cestou dotýkala na stvrzení toho slibu, co některé věci jen naznačuje. Nechci znít odmítavě, ale ani nemíním mu rovnou skočit do náruče. A důvodů pro obojí mám spousty. Odvrátím od něj pomalu zrak a tentokrát jsem to já, kdo udá tempo chůze kupředu. Stále se jej držím.

"Velké věci se mají brát krok po kroku. A my máme před sebou ještě spousty velkých a nevyřešených věcí," pokračuji rozechvělým hlasem. "Navrhuji začít dnes večer tím, že půjdeme do divadla. Otec tam má nějakou schůzku, ty jsi jej chtěl nechat sledovat a já... konečně budu mít důvod vzít si na sebe pořádné šaty."

”Nechám na tobě, kdy s tím budeš chtít začít. Avšak nejvhodnější místo na trénování mně napadá ten dům, kde jsi mně dneska vyzvedávala.” Samozřejmě, mohl jsem rovnou říct, že se jedná o dům mé rodiny. Jenže nějak mi to dělal problém vyslovit nahlas.
Vzhledem k tomu, jak je to místo opuštěné a lidé se mu raději vyhýbají obloukem, je pro něco takového velmi příhodné. Nikdo nás tam nebude rušit. Když tam bude nadále chodit s parukou, jakou má na sobě nyní, tak by ani její čest nemusela být narušena. Možná to je právě skutečnost, proč jsem se rozhodl ji nabídnout rámě a riskovat tím, že s ní budu viděn.
”Mohl bych pro tebe vždycky posílat kočár, aby ses cítila bezpečně.” Dodám a myslím na smrtelně vážně.

Opět zvolním tempo a upřu na ni svůj pohled. V očích mi pobaveně zajiskří. Na tváři mi hraje úsměv a jsem celkově spokojen s tím, že si toho všimla a že to navíc je schopna ocenit.
”Vypadá to tak.” Připustím a pokrčím přitom rameny, jako kdyby o nic vlastně nešlo a to i přestože se jedná o poměrně příjemný pocit. Na chvíli před někým odhalit, že jsem také člověk z masa a kostí, jehož krev je rudá.
”Nejsi jediná komu zážitky dnešního dne otevřeli oči…” Začnu a nejsem si vůbec jistý tím, co se jí vlastně chystám říct. Srdce mi začne divoce bít a hůř se mi dýchá. Vnímám jak mě najednou jímá strach a tak raději zastavím.
”V těchto mezilidských věcech moc nevynikám… ale chci ti říct, že jsi mi pro mě důležitá víc, než jsem si schopen poradit.” Zašeptám tiše, tak aby mně slyšela pouze ona.
”Nikdy mi na nikom nezáleželo…” ... ani na sobě ne.
S očima plnýma zoufalství se na ní podívám, jako kdybych čekal nějakou útěchu nebo řešení… cokoliv.

Nabídnuté rámě mě překvapí. Ačkoliv zaváhám jen krátce, ještě notnou chvíli cestou pochybuji o tom, zda dělám správně. Nechávám se vidět v těsné blízkosti Luciana na veřejnosti. Neohrožuje mne to víc, než cokoliv dalšího předtím? Současně to považuji za další krok správným směrem, co se týkalo získání jeho důvěry. Což byl ostatně důvod, proč jsem příliš neváhala s přijetím jeho nabízeného rámě. Už jsem se neštítila jeho doteku, ani jsem neumírala úzkostí z představy, že stojím u něj moc blízko.

Zaznamenám zvolnění kroku a samozřejmě upravím svůj krok tak, aby odpovídal tomu jeho. Čelím jeho zkoumavému pohledu vcelku klidně. Výjimečně mluvím téměř celou pravdu. Chci mít u sebe něco, díky čemuž bych se cítila bezpečněji. To uvědomění si, jak rychle se mi mohou stát velmi špatné věci, mnou otřáslo. Jeho dlouhý a táhlý povzdech mě překvapí. Pozvednu obočí a čekám, co na to řekne.

Hůř než být poznamenaná do konce života a nemít ani naději na to, že bych se někdy mohla provdat? napadne mne, ale neřeknu to nahlas. Zastavím se, když se zastaví on. Ruku, která se jej předtím držela se zvolna spustí podél mého těla. Stejně jako on se krátce rozhlédnu po okolí, než se naše pohledy opět setkají. Jenže jak se zdá, Lucianovi nejde teď o to, aby zjišťoval pravdu v mé tváři. Místo toho se ke mně nakloní. Zůstanu stát na místě a polknu, když promluví. Neúmyslně vdechnu více jeho vůni, když se snažím krotit svůj dech, abych zaslechnout jeho šeptaná slova.

Jak se začne Lucian opět odtahovat, vyhledám očima jeho tvář. Na tváři mi vykvete mírný, potěšený úsměv. Přikývnu. Přijdu jeho rámě.

"Och, to by bylo velmi příhodné. Děkuji," přijmu jeho nabídku bez váhání. Ostatně v něco takového jsem doufala. Skutečně bych si s nožem nevěděla moc rady. A od koho se lépe učit, než od někoho, kdo si tím vybudoval nemalou pověst?

Nechám se i opět teď vést a udávat ho tempo. Jde mi to přirozeně, nemusím se na to ani soustředit. Když znovu promluví, opět po očku po něm pohlédnu. Na tváři se mi opět mihne nesmělý úsměv.

"Luciane," promluvím tlumeným hlasem protkaným pobavením, stejně jako překvapením. "Ty jsi právě řekl něco humorného?" Nevysmívám se mu, naopak zním, že mě to svým způsobem potěšilo. Znamenalo by to totiž další krok směrem k tomu, že se Lucian přestane prezentovat jako odlištěný vůdce gangu.

Vydechnu s pozvednutým koutkem, když ho slyším vyslovit moje jméno. A co víc, podívá se mým směrem. Zaraduji se, že mě skutečně slyšel. Nepřipouštím si, že by nebyl skutečný. Na to vypadá příliš jako on a to světlo... připadá mi tak známé a tak přívětivé, že nemůže být nikým jiným. Pousměji se lehce a chci říct něco vtipného, veselého, nebo odlehčujícího. Ale nic mne nenapadne. Jsem prostě jen ráda, že jej vidím a zaujatě zkoumám tu jeho zář, co osvětluje tmu, ve které se koupu.

Chytne mne a zachrání mě tak od další bolesti. Jeho paže se ovinou kolem mne a jeho záře mnou prostoupí a zažene něco z toho mrazivého chladu, který byl ve mě zakousnutý až do kostí. Překvapeně na něj pohlédnu nejen kvůli tomu pocitu. Je tak blízko, i když je daleko. Cítím, jak mne drží. Vnímám tu známost, ten pocit domova, bezpečí a života. Všechno to jsou pocity, co jsem nikdy nevěřila, že ucítím v náručí jakéhokoliv muže. A přece, teď, když se nechává moje tělo podpírat tím jeho, cítím přesně to. Intuitivně se pokusím postavit na nohy. A překvapivě mě teď unesou. Opatrně jej chytnu za předloktí a lehce stisknu. Skrz rty mi vyjde nevěřícně šťastný rozechvělý výdech.

"Řekla jsem jim, že se ostatní schovávají v té chatě nad městem. Tam, kde jsme přespávali poslední noc. Právě odešel. Tedy... snad. Nevím, myslím.... myslím, že jsem v bezvědomí. Nic mě nebolí," pokusím se mu odpovědět a pomoct tak určit správnou chvíli, kdy mají přijít na záchranu. A zároveň nechci nic konkrétního říct o svém mučení, abych si ty vzpomínky neprožila znovu. "Myslím, že jsem v nějakém sklepě. Víc nevím, jen že jsem tu sama. Promiň." Vydechnu omluvně. Nakrčím obočí a opět si jej prohlédnu. Protože mi to nedává žádný smysl. O něčem takovém jsem ani neslyšela.

"Jak... jak je tohle možné?" zeptám se, a znovu stisknu jeho ruku. Teď, když mi jeho blízkost přinesla tolik úlevy, nechce se mi zní dostávat. Možná je to sobecké, ale nejsem si jistá, kdy něco takového ještě pocítím.