Andor.cz - Dračí doupě online

Mezitím co mluví, tak si ji pozorně prohlížím. Mapuji její tvář, všechna zranění která jsou viditelná. Radost z našeho nepochopitelně podařeného setkání, nahradní chlad a tvrdnoucí rysy. Náhle mnou začne cloumat touha tam naběhnout a všechny, kdo se k něčemu tak ohavnému opovážili, ztrestat. Budou trpět tak, jak trpěla ona. Bylo to před chvíli, kdy jsem její bolest cítil jako kdyby byla má vlastní… A možná že také byla.
Bylo mi naprosto ukradené, že jsem před pár měsíci patřil k nim. Vždycky jsem měl pocit, že jsem jiný než oni... že tam nepatřím. Vybral jsem si svou stranu.

”To je možná dobře.” Pronesu opatrně. Nikdy by mně nenapadlo, že bych byl rád za to, že je někdo v bezvědomí. Obzvláště někdo mně tak blízký. Jenže tím, že tomu tak je, tak oba neprožíváme bolest. Což je v této chvíli to nejdůležitější. Věřím, že stejně jako ona doufám, že se ona bolest nebude znova opakovat. Nerozumím úplně tomu kolik z té její bolesti cítím, uvědomuji si však, že v případné její záchraně by mně to mohlo dost ochromit a toho by se snadno dalo využít v jejich prospěch. Nezmiňuji se však o tom, protože na to není vůbec čas.

”Neomlouvej se. Řekla si mi toho dost.” Věnuji jí povzbudivý úsměv a něžně, zároveň velmi opatrně se dotknu její tváře a pohladím jí po ní. Tohle celé je naprosto šílené a vůbec tomu nerozumím, jsem za to však neskonale rád.
”Abych pravdu přiznal, nemám nejmenší tušení…” Povzdechnu si a pokrčím rameny.
”Ale mnou se můžeme zabývat až tě dostaneme do bezpečí.” V mých očích vidí odhodlání. Nehodlám si připustit, že by mohlo dojít k selhání. Prostě jsem se rozhodl, že jí zachráníme a tak se to stane. Jako kdybych snad byl oprávněn měnit osud, který nám byl dán.

Zdá se, že oba dva jsme jistým způsobem rozbiti. Ona, která doposud poznala jen krutost od své rodiny, která jí spíše předhazhovala její nedostatky. Nebrala jí takovou jaká je a nemilovala jí za to. A já jež jsem myslel, že jsem na tomto světě sám a není tu pro mně nikdo ke komu bych něco mohl cítit. A kdo by mohl v možné budoucnosti něco cítit naopak k mé osobě. Nevím co z těchto skutečností mně víc vyděsilo. Cítil jsem se najednou neskutečně zranitelný. Nebylo to zrovna nejlepší místo, kde se tak cítit. Kdyby této výjimečně chvíle někdo využil, kdo ví co se mohlo stát.

V mých očích se zračí zoufalství, i přesto na ní upřímně hledím. Po jejich slovech ji najednou začnu vnímat o něco jinak. Jako kdyby to všechno nebylo jenom na mých bedrech. Jako kdyby si vzala svou část a já se tak mohl volně nadechnout. Jako kdyby na to všechno už nebyl každý sám, ale byly bychom v tom společně navzdory tomu, jak moc děsivě něco takového zní.
Těžce vydechnu a druhou ruku ji položím na tu, kterou drží mé předloktí a opatrně jí pohladím. Dle mých pohybů může vnímat, že je to pro mě opravdu něco nového. Jako kdyby být vůči někomu něžný byla pro mně opravdu nová vlastnost, které se sice částečně probudila vůči Michelle, ale nebylo to tak silné jako nyní. Jako kdyby něco ve mně čekalo spící až se objeví ta správná osoba a to se nyní stalo.
Je zvláštní co všechno dokáže prozradit jedno pouhé gesto.
Možná to je i důvodem, proč celou dobu mlčím. Nemluvě o tom, že mám pocit že jsem toho řekl příliš. A stále si nejsem jistý, jestli bych toho měl litovat. V mých očích se však zračí vděčnost.

Když se zase dá do chůze následuji jí. Tentokrát nejsem ten kdo vede, ale nechám se vést. Další nová věc a zvláštní to pocit. Trvá to jen pár kroků než se konečně vzpamatuji a znova si nasadím na tvář jednu ze svých masek. Je stále stejná, ale přesto jiná. Je hlavně určena pro naše okolí, pro ní už to tolik neplatí. Jako kdyby byla schopná vidět za oponu, co se tam skutečně odehrává.
"To rozhodně máme." Přinesu o něco jistějším hlasem, než to ve skutečnosti cítím a tohle je zrovna něco, co by mohla právě být schopna poznat.
Jsem jí vděčný, že vytáhla něco na co se budu moct soustředit. Opravdu máme před sebou spoustu práce.

Rozhodnu se jí nezmiňovat o tom, že bych primárně potřeboval se mu vloupat do kanceláře, abych se tam dostal k určitým dokumentům. Vlastně na druhou stranu zjistit navíc pár informací se hodí, protože pochybuji o tom, že by šel do divadla hlavně na představení.
"To zní jako velmi dobrý nápad, i když už teď je mi jasné, že od představení budu očekávat víc než mi bude schopno nabídnout." Na chvíli se odmlčím, jako kdybych se snad rozhodoval, jestli se jí svěřím o této skutečnosti o které už stejně vlastně ví.
"Nebudeš tam ty. A dovolil bych si říct, že to právě ty jsi ve mně probudila lásku k divadlu." Myslím to naprosto vážně.
Je to vlastně neskutečně zvláštní, jak se díky poměrně důležitému přiznání a jejímu přijetí, změnil můj přístup k ní.

"Čím dříve, tím lépe," poznamenám zamyšleně. Má mysl mi předhazuje všechny ty tísnivé vjemy, které jsem si zažila v domě Lucianovi rodiny. Nemyslím si, že by se mě snažil dále zastrašovat tím, že mě bere na to ponuré a mrtvé místo. A protože kromě zastrašování a manipulace mě napadá jen už čistě praktický důvod, usoudím, že tomu nejspíše bude tak. Věří, že tam nebudeme rušeni.

A nebo že by se v něm probouzel sentiment? Mám v tom hledat jeho pokusy o to být blíže své rodině?

Kdybych byla v romantické novele, bylo by tomu přesně tak. Drsný a životem trýzněný hlavní hrdina s tvrdou slupkou, má uvnitř měkké a laskavé jádro, které pomalu začne ukazovat dívce svých snů. A ona, svou plnou láskou a něhou zvládne tomu muži otevřít znovu oči vůči světu. Následně společně překonají všechny obtíže a za odměnu, v poslední kapitole, ukáží svůj společný milující život s kopou dětí na klidném a odlehlém panství daleko od všech těch křivd minulosti...

Pohled mi padne na malého ušmudlaného chlapce, kterého honí větší ušmudlaní chlapci. Nejspíše je okradl, nebo se nechtěl podělit o kořist. A nebo, prostě a jednoduše ho chtěli zmlátit. Odvrátím od té scény pohled tak jak se to očekává od všech z lepší společnosti a raději se dívám na cestu před námi. Jen tak tak se mi podaří potlačit cynické ušklíbnutí.

Jo, tenhle svět není tak romantický, přímočarý a ryzí. Homo homini lupus...

"Dobře, pokud to považuješ za bezpečné místo," souhlasím, i když ani pídí svého těla nechci vkročit znovu do toho domu. Nic lepšího mě nenapadá, kde bychom měli klid a bylo to relativně po ruce. Nevím zda je opět pouze praktický, aby na mě nemusel příliš čekat, nebo je to velkorysé gesto pro můj lepší pocit.

"Pokud to bude zvečera, budu se cítit lépe," připustím po chvilce zaváhání, zda využívat už jeho velkorysosti na takové věci.

Když zpomalí tempo, pohlédnu na něj. Všimnu si toho, jak se jeho obličej promění a jak v jeho očích nenajdu krutost, ale čiré pobavení a veselí. Je to naprosto překvapivé a nezvyklé na něj. Jako kdybych se dívala do obličeje naprosto jiného člověka.

"Zázrak a to ani nejsou Vánoce," poznamenám a oplácím mu úsměv. Srdce mi poskočí radostí, že skutečně se opět dostávám dál v pokusech proniknout Lucianovi pod kůži a dostat se tak do bezpečné zóny těch, kterým nechce nechat ublížit. Poplašné zvonečky ostražitosti se rozcinkají s další Lucianovou větou. Zkrátí se mi dech, jak si moje tělo uvědomuje, že se dostáváme k něčemu klíčovému. Lano je napnuté a provazochodkyně se vydává vzdorovat gravitaci. Zastavím se s ním a dívám se mu stále do tváře. Zkoumám jeho slova a výrazy obličeje pro i nejdrobnější svědectví lži, nebo úskoku. Překvapivě nenacházím nic než jen snad úzkost a upřímnost. Vnímám námahu, se kterou ta slova vůbec šeptem vyřkne.

"Nikdy nikomu nezáleželo na mně," zašeptám v odpověď jeho zpovědi. Srdce mi buší až v uších a já cítím poryvy větru vysoko nahoře na provaze nad hledištěm a vnímám hlubinu rozpínající se po obou stranách lana. Zoufalství v jeho očích mě vyvádí z rovnováhy. Je těžké se pořádně nadechnout. Přesto se přesně k tomu donutím. Pousměji se na něj něžně.

"Je to nové pro nás pro oba. Ale slibuji, že na tvé city budu opatrná," přislíbím. Stisknu mu předloktí, kterého jsem se celou dobu cestou dotýkala na stvrzení toho slibu, co některé věci jen naznačuje. Nechci znít odmítavě, ale ani nemíním mu rovnou skočit do náruče. A důvodů pro obojí mám spousty. Odvrátím od něj pomalu zrak a tentokrát jsem to já, kdo udá tempo chůze kupředu. Stále se jej držím.

"Velké věci se mají brát krok po kroku. A my máme před sebou ještě spousty velkých a nevyřešených věcí," pokračuji rozechvělým hlasem. "Navrhuji začít dnes večer tím, že půjdeme do divadla. Otec tam má nějakou schůzku, ty jsi jej chtěl nechat sledovat a já... konečně budu mít důvod vzít si na sebe pořádné šaty."

”Nechám na tobě, kdy s tím budeš chtít začít. Avšak nejvhodnější místo na trénování mně napadá ten dům, kde jsi mně dneska vyzvedávala.” Samozřejmě, mohl jsem rovnou říct, že se jedná o dům mé rodiny. Jenže nějak mi to dělal problém vyslovit nahlas.
Vzhledem k tomu, jak je to místo opuštěné a lidé se mu raději vyhýbají obloukem, je pro něco takového velmi příhodné. Nikdo nás tam nebude rušit. Když tam bude nadále chodit s parukou, jakou má na sobě nyní, tak by ani její čest nemusela být narušena. Možná to je právě skutečnost, proč jsem se rozhodl ji nabídnout rámě a riskovat tím, že s ní budu viděn.
”Mohl bych pro tebe vždycky posílat kočár, aby ses cítila bezpečně.” Dodám a myslím na smrtelně vážně.

Opět zvolním tempo a upřu na ni svůj pohled. V očích mi pobaveně zajiskří. Na tváři mi hraje úsměv a jsem celkově spokojen s tím, že si toho všimla a že to navíc je schopna ocenit.
”Vypadá to tak.” Připustím a pokrčím přitom rameny, jako kdyby o nic vlastně nešlo a to i přestože se jedná o poměrně příjemný pocit. Na chvíli před někým odhalit, že jsem také člověk z masa a kostí, jehož krev je rudá.
”Nejsi jediná komu zážitky dnešního dne otevřeli oči…” Začnu a nejsem si vůbec jistý tím, co se jí vlastně chystám říct. Srdce mi začne divoce bít a hůř se mi dýchá. Vnímám jak mě najednou jímá strach a tak raději zastavím.
”V těchto mezilidských věcech moc nevynikám… ale chci ti říct, že jsi mi pro mě důležitá víc, než jsem si schopen poradit.” Zašeptám tiše, tak aby mně slyšela pouze ona.
”Nikdy mi na nikom nezáleželo…” ... ani na sobě ne.
S očima plnýma zoufalství se na ní podívám, jako kdybych čekal nějakou útěchu nebo řešení… cokoliv.

Nabídnuté rámě mě překvapí. Ačkoliv zaváhám jen krátce, ještě notnou chvíli cestou pochybuji o tom, zda dělám správně. Nechávám se vidět v těsné blízkosti Luciana na veřejnosti. Neohrožuje mne to víc, než cokoliv dalšího předtím? Současně to považuji za další krok správným směrem, co se týkalo získání jeho důvěry. Což byl ostatně důvod, proč jsem příliš neváhala s přijetím jeho nabízeného rámě. Už jsem se neštítila jeho doteku, ani jsem neumírala úzkostí z představy, že stojím u něj moc blízko.

Zaznamenám zvolnění kroku a samozřejmě upravím svůj krok tak, aby odpovídal tomu jeho. Čelím jeho zkoumavému pohledu vcelku klidně. Výjimečně mluvím téměř celou pravdu. Chci mít u sebe něco, díky čemuž bych se cítila bezpečněji. To uvědomění si, jak rychle se mi mohou stát velmi špatné věci, mnou otřáslo. Jeho dlouhý a táhlý povzdech mě překvapí. Pozvednu obočí a čekám, co na to řekne.

Hůř než být poznamenaná do konce života a nemít ani naději na to, že bych se někdy mohla provdat? napadne mne, ale neřeknu to nahlas. Zastavím se, když se zastaví on. Ruku, která se jej předtím držela se zvolna spustí podél mého těla. Stejně jako on se krátce rozhlédnu po okolí, než se naše pohledy opět setkají. Jenže jak se zdá, Lucianovi nejde teď o to, aby zjišťoval pravdu v mé tváři. Místo toho se ke mně nakloní. Zůstanu stát na místě a polknu, když promluví. Neúmyslně vdechnu více jeho vůni, když se snažím krotit svůj dech, abych zaslechnout jeho šeptaná slova.

Jak se začne Lucian opět odtahovat, vyhledám očima jeho tvář. Na tváři mi vykvete mírný, potěšený úsměv. Přikývnu. Přijdu jeho rámě.

"Och, to by bylo velmi příhodné. Děkuji," přijmu jeho nabídku bez váhání. Ostatně v něco takového jsem doufala. Skutečně bych si s nožem nevěděla moc rady. A od koho se lépe učit, než od někoho, kdo si tím vybudoval nemalou pověst?

Nechám se i opět teď vést a udávat ho tempo. Jde mi to přirozeně, nemusím se na to ani soustředit. Když znovu promluví, opět po očku po něm pohlédnu. Na tváři se mi opět mihne nesmělý úsměv.

"Luciane," promluvím tlumeným hlasem protkaným pobavením, stejně jako překvapením. "Ty jsi právě řekl něco humorného?" Nevysmívám se mu, naopak zním, že mě to svým způsobem potěšilo. Znamenalo by to totiž další krok směrem k tomu, že se Lucian přestane prezentovat jako odlištěný vůdce gangu.

Vydechnu s pozvednutým koutkem, když ho slyším vyslovit moje jméno. A co víc, podívá se mým směrem. Zaraduji se, že mě skutečně slyšel. Nepřipouštím si, že by nebyl skutečný. Na to vypadá příliš jako on a to světlo... připadá mi tak známé a tak přívětivé, že nemůže být nikým jiným. Pousměji se lehce a chci říct něco vtipného, veselého, nebo odlehčujícího. Ale nic mne nenapadne. Jsem prostě jen ráda, že jej vidím a zaujatě zkoumám tu jeho zář, co osvětluje tmu, ve které se koupu.

Chytne mne a zachrání mě tak od další bolesti. Jeho paže se ovinou kolem mne a jeho záře mnou prostoupí a zažene něco z toho mrazivého chladu, který byl ve mě zakousnutý až do kostí. Překvapeně na něj pohlédnu nejen kvůli tomu pocitu. Je tak blízko, i když je daleko. Cítím, jak mne drží. Vnímám tu známost, ten pocit domova, bezpečí a života. Všechno to jsou pocity, co jsem nikdy nevěřila, že ucítím v náručí jakéhokoliv muže. A přece, teď, když se nechává moje tělo podpírat tím jeho, cítím přesně to. Intuitivně se pokusím postavit na nohy. A překvapivě mě teď unesou. Opatrně jej chytnu za předloktí a lehce stisknu. Skrz rty mi vyjde nevěřícně šťastný rozechvělý výdech.

"Řekla jsem jim, že se ostatní schovávají v té chatě nad městem. Tam, kde jsme přespávali poslední noc. Právě odešel. Tedy... snad. Nevím, myslím.... myslím, že jsem v bezvědomí. Nic mě nebolí," pokusím se mu odpovědět a pomoct tak určit správnou chvíli, kdy mají přijít na záchranu. A zároveň nechci nic konkrétního říct o svém mučení, abych si ty vzpomínky neprožila znovu. "Myslím, že jsem v nějakém sklepě. Víc nevím, jen že jsem tu sama. Promiň." Vydechnu omluvně. Nakrčím obočí a opět si jej prohlédnu. Protože mi to nedává žádný smysl. O něčem takovém jsem ani neslyšela.

"Jak... jak je tohle možné?" zeptám se, a znovu stisknu jeho ruku. Teď, když mi jeho blízkost přinesla tolik úlevy, nechce se mi zní dostávat. Možná je to sobecké, ale nejsem si jistá, kdy něco takového ještě pocítím.

Jsem rád, že nenamítá. Neměl bych sílu se s ní o tom dohadovat. Obzvláště, potom všem, co se stalo chci dohlédnout na to, že bude opravdu v bezpečí. I když o tom, jestli jí něco takového ono místo, které nazývá domovem, může vlastně něco takového nabídnout.
"Jistě." V její přítomnosti se ve mně probere něco z dřívější minulosti, kdy jsem byl učen slušnému chování, ač je to těžko uvěřitelné. Stoupnu si tak, abych jí měl po své pravici a nabídnu jí rámě.

Chvíli jdeme mlčky. Je mi však tak nějak jasné, že ticho mezi námi dlouho nevydrží. Jak jsem předpokládal, prolomí jej ona.
Ah, ano stalo se toho za jeden den opravdu moc. Jen málo z toho, jsem měl opravdu v plánu. Možná právě proto to dopadlo, tak jak to dopadlo. Kdybych to lépe naplánoval, pokus o znásilnění a následná smrt by se nejspíš nekonala.
Kdyby se podívala na mou tvář, nejspíš by spatřila jakési mé vnitřní zakolísání. Nechám jí však dál pokračovat v tom, co má na srdci a snažím se přitom uklidnit to své. Nejsem si jist, jestli je to způsobeno její blízkostí a nebo snad výčitkami svědomí, o kterém jsem si doposud myslel, že jej snad ani nemám.

Když mi sdělí svou prosbu na malou chvíli zvolním krok. Věnuji ji zkoumavý pohled, jako kdybych se snažil zjistit, zda-li svá slova myslí opravdu vážně. Následně si dlouze povzdechnu. Její prosba dává svým způsobem smysl. Cítí se ohrožená a chtěla by se něčím chránit… Ale.
"Kdybys měla proti knězi zbraň, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Neříkám to však, že bych měl v úmyslu to zpochybnit, ba naopak." S tím zastavím, jako kdyby se rozhodnu jestli nás někdo nesleduje a následně se k ní nakloním. Naruším tak osobní prostor.
"Dám ti soukromé lekce, jak s ním co nejefektivněji zacházet a zabránit pomyslným útočníkům, aby ti ho vytrhli a nedej Bože, použili proti tobě." Zašeptám jí do ucha. Pak ji zase nabídnu rámě a pokračuji dál v cestě.
"Nemluvě o tom, že by bylo velice hloupé, kdyby sis nedopatřením sama ublížila."

”Shae?” Cítím její přítomnost. Dokonce slyším i slova. Buď opatrnýAspoň to zní jako její hlas. Na chvíli se zarazím. Podívám se na místo odkud jsem ji slyšel a plně se na něj zaměřím. Pokusím se odprostit se od toho, co se děje kolem mně a na mysl mi automaticky vytane tvář mé společnice na cestách. Zaměřím se plně na toto spojení, které mezi sebou máme. Na onu bolest, jež jsem před chvíli cítil.

A najednou, jako kdybych se objevil obklopený ve všudypřítomné temnotě, kde to celé naprosto zatuchle páchne. Kde dýchám těžký vzduch a působí to tu velmi nehostinně. A tam uprostřed ji spatřím. Září jako skomírající světlo, pomalu zhasínající svíce. Neskutečný rozdíl oproti moji vlastní záři, když se podívám na své ruce. Osvětluji onu temnotu, která jako kdyby byla živá, přede mnou couvá.
”Shae, jsi to opravdu ty?” Zeptám se a překonám těch pár těžkých kroků, které mně od ní dělí, abych ji zachytil nad zemí a zabránil tomu, aby si ublížila. Jestli se vůbec v tomto stavu dá ublížit. Nerozumím tomu, co se děje. Vím pouze to, že jsme na sebe jakýmsi způsobem napojení.
Když ji napadli, cítil jsem bolest a nějak jsem tušil, že je její. Nechal jsem práci a vydal se na místo, kde by se měla nacházet. Našel jsem to tam prázdné a viděl stopy po boji. Narazil jsem tam na kapitána lodi, který mi řekl co se stalo a že jí lovci unesli. Od té doby společně plánujeme, že napadneme to místo kde se schovávají a odkud cítím její přítomnost.

Je studená jak led. A tak se opět něco ve mně automaticky probere a podělím se s ní o své teplo, zároveň vnímám, jak moje zář jako kdyby ubrala na intenzitě a za to její se o něco více zvětšila. Nejspíš jí to i dodalo nějakou energii, protože je schopná se znovu postavit na nohy. A vypadá to, že bych jí mohl i konečně slyšet jako kdyby byla skutečně vedle mně a nedělil nás zhruba nějaký kilometr.
”Jsem blízko. Čekáme na vhodnou příležitost, kdy udeříme na jejich základnu a osvobodíme vás.” Z toho, co jsem se dozvěděl, tak tam mají další griše, které unesli. Kapitán mi řekl, že se s ním měli plavit ještě další dvě rodiny. A to byl právě důvod, proč se na tu schůzku nedostal včas. Snažil se zjistit, co se s nimi stalo.

"Ach... ale jistě, prosím," pohlédnu směrem k Lucianovi a natáhnu k němu ruku s cigaretami. Je krásné moc se hýbat a necítit při tom žádnou bolest. Lehce se při té myšlence pro sebe pousměji.

Mlčky pak naslouchám Lucianově vyprávění o tom, jak to celé prožil on. Je to zvláštní, slyšet, co se dělo. Jak moc se prožitky na stejnou chvíli mohou lišit mezi lidmi. Při té myšlence se začnu bránit dalšímu úsměvu, co hrozil, že stočí koutky mých rtů vzhůru. Přeci jsem se ale neubránila krátkému pohledu na Michelle. Co by mi k této úvaze řekla ona? Přeci jen její práce a schopnosti přímo vyzývají k tomu, aby k tomu měla co říct.

"Dobrá," přikývnu na to, že dnes už pro mě žádnou další práci nemá.

Mlčím během toho, co Lucian platí za moje ošetření. Jsem ráda, že si to nemusím platit sama. Přeci jen, snažím se si prací u Luciana k penězům přijít, ne je rozhazovat. Přátelské obejmutí mezi nimi vnímám jako další důkaz toho, že se mi Lucian učí věřit. Předtím od Michelle rychle spěchal. Snad tehdy byl poháněn i hanbou z toho, že ho někdo viděl raněného?

"Pokusím se přijít brzy, chci si s tebou promluvit o té knížce, co jsem četla u tebe naposledy," usměji se bezelstně na Michelle, než ji krátce sevřu ve svém objetí. Stisknu jí pak ještě vděčně ruku. "Děkuji, Michelle, jsi naprosto úžasná."

Vycítím na sobě Lucianův pohled, když vyjdeme ven na ulici. Podívám se na něj a je mi už od prvního okamžiku jasné, že hodlá vydat rozkaz, o kterém nechce debatovat. Krátce se na něj usměji.

"Dobře, děkuji," souhlasím bez vytáček, nebo obav. Raději se ani nepozastavuji nad tím, kolik se toho změnilo v té dynamice mezi námi za těch několik posledních dní. "Projdeme se?" zeptám se a čekám, jak rozhodne.

Až teprve, když cestujeme nějakou chvíli, odhodlám se znovu promluvit. Očima pořád ale bloudím po okolí. Zamyšleně svět kolem pozoruji.

"Zážitky dnešního dne mi otevřely oči na víc způsobů," pronesu pak polohlasně. Na chvíli se opět odmlčím, hledám slova. A nebojím se to ukázat. Naopak chci, aby viděl moje váhání.

"Měla bych na tebe prosbu," pokračuji a pohlédnu na něj. "To... co se stalo dneska v tom kostele. Vyděsilo mě to a mě došlo, že u sebe nemám nic, čím bych se mohla bránit... A vzhledem k tomu, že ty jsi odborník na tohle téma... Myslím, že bys mi mohl sehnat nějakou aspoň malou, ale skladnou a spolehlivou dýku... nůž... cokoliv tohoto rázu?"

S tichými vzlyky způsobené bolestí a úlevou, že to celé přece jen na chvíli skončilo, poslouchám jak odchází z místnosti. Nemyslím na to, že bych mohla utéct. Vím, že na to nemám sílu, ani mi nesundal obojek, nebo nepovolil pouta. A bez těchto dvou věcí prostě nemohu ani začít přemýšlet o útěku. Nehledě na to, že netuším, kde jsem, nemám žádné pořádné oblečení a že možná někde za zdí jsou další jako on, čekající na příležitost mi vrátit, že jsem na ně použila svou schopnost. To, že jsem přitom nikoho z nich nezabila, je určitě nezajímá.

Moje myšlenky se zarazí, když uslyším, jak se dveře pootevřou, ale nenásledují vzdálené kroky, namísto toho po chvíli sestupují kroky opět dolů. Srdce se mi rozbuší. Rozbolavělý krk se mi sevře. A já nezvládnu myslet na nic jiného než neustálé a výrazné: Ne, ne, ne, ne, ne! Neodvažuji se tentokrát ani dutat. Nehýbu se a dýchám jen mělce a jaksi přiškrceně. Nechci mu dát záminku pro pokračování.

"Jak-" vydechnu zděšeně po jeho slovech, ale nezvládnu ani zformulovat myšlenku, než se moje tělo napne pod další vlnou bleskové bolesti. A pak konečně přijde milosrdrné nic.

Tedy... tentokrát tu není nic, ale... něco tu je. Někdo. Kristopher? Nakloním hlavu ke straně. Bolest není přítomná, ale Kristopherova tvář vypadá jako kdyby ji prožíval. Jak by ale mohl? Nebyl tam. Mám dojem, že bych cítila, kdyby tam někdo další byl. Ale přesto jsem měla pocit, že to je skutečně on. Že nějak se na mě napojil a že tam s někým mluví. Do očí se mi nahrnou slzy. Je to skutečně možné? Je někde a plánuje moji záchranu? Ta myšlenka působila jako rozsvícený maják za bouřlivé noci na moři. Zářil do okolí a přitahovalo to mou duši jako můru zapálená svíce. Snad pro to, že jsem se na něj mohla spolehnout? Že mě už nechtěl zabít a chtěl mě zachránit? Netušila jsem, ale o ten hřejivý pocit jsem se ohřívala po tom tonutí v bolesti a beznaději.

Někomu na mě záleželo. Pro někoho jsem nebyla monstrum.

Pokusím se soustředit na tu zář, na to spojení.

"Krisi! Buď opatrný! Bylo jich hodně!" promluvím na něm v tom snovém světě. Už mu mou záchranu nevymlouvám. Držím se té nově nalezené naděje, že možná, přeci jen, na mě ještě čeká nějaký život bez neustálých muk. "Jsem v nějakém sklepě. Poslala jsem je do chajdy nam městem!"

Ale mám dojem, že všechna má slova nepřekročila bariér. Netuším, co všechno slyšel, ale nejvíc jsem dávala důraz na slova Buď opatrný.