Andor.cz - Dračí doupě online

Shae

”Já věděl, že mi to nakonec povíš. Škoda…” V jeho hlase slyšíš zklamání. Jako kdyby rád pokračoval v mučení. Vnímáš jak se pohybuje po místnosti. Dle zvuků a toho, jak jeho přítomnost stoupá, hádáš že jde po schodech. Takže místo kde se nacházíš, dle celkového zápachu jak je cítit ona vlhkost ve vzduchu s lehkým nádechem plísně, bude s velkou pravděpodobností nějaký sklep.
S tichým skřípěním se dveře pootevřou, avšak ne natolik, aby vyšel ven. Spíš ti to přijde, jako kdyby se rozhlížel, zda-li tam nikdo další není. Vzhledem k tomu, že na nikoho nemluvil, aby předal dál informaci, kterou se od tebe dozvěděl, si začne až bolestivě každičká část tvého těla uvědomovat, co má v úmyslu s tebou dál udělat.
Dveře spokojeně zavře a vrátí se k tobě zpátky. Jeho kroky, které dopadají na zem ti najednou přijdou až neskutečně zlověstné.
”Tys byla na té lodi. A jediná jsi pžežila, ty zrůdo.” Odplivne si na zem a k uším se ti donese naprost zvláštní zvuk klak, klak A tobě najednou z jeho slov dojde hloubka jeho nenávisti vůči tvé osobě.
Nemáš však čas zareagovat, protože tvým tělem znovu projede blesk. Jenže tentokrát to je jiné, jako kdyby byla ona bolest poloviční. Jako kdyby ses o ní s někým dalším dělila. Tak či onak tvé tělo vypoví službu a tebe obejme přátelská náruč temnoty bezvědomí.

Nejsi v ní však sama. Znovu spatříš Kristopherovu tvář, je bolestivě zkroucená jako kdyby zažíval podobnou bolest jako před chvíli ty.
”Cítím její bolest. Nevím, jak dlouho něco takového může vydržet.” Mluví k někomu dalšímu, kterého ty nevidíš. Ani trochu nerozumíš tomu, co se to vlastně děje.
Je to sen? Musí to být sen. Jak jinak to vysvětlit.
”Nejsem si jist, co to způsobilo, ale vím přesně kde ji drží. Cítím to.” Odmlčí se, aby si vyslechl co mu ten další s kým mluví říká. Máš tak možnost se zaměřit na jeho tvář a přijde ti na něm něco úplně jiného, jako kdyby byl najednou za tu dobu, co jsi ho viděla, konečně pořádně naživu. Vnímáš jak celého jeho tělo podivně září, je to přátelská zář. Nenapadají tě lepší slova jak ji popsat, než jako útočiště… domov
Budeš se snažit nějak víc zkoumat ono společné napojení? Zkusíš mu předat nějakou zprávu?

Neprolomila jsem hráz. Jeho hněv ho neovládl. Na zlomek vteřiny zapochybuji o tom, jestli přeci jen nemá pravdu. Já svému hněvu podlehla. On ne. Není to právě to, proč jsem zrůda a on člověk? Jenže tyhle pochyby dlouho nevydrží. Hned jak uslyším další jeho zlověstná slova vím, že mě nezabil jen proto, že jeho hněv je ještě hlubší a temnější.

On ví, o co mi jde. On jen nechce, abych to měla tak jednoduché...

A ta myšlenka je skoro stejně tak ledová jako ta voda, ve které se začnu opět topit.

***

Zahledím se na Kristophera a sleduji jeho úpěnlivé prosení mě, abych vydržela. Možná se ke mně modlí a protože je moje duše už téměř odloučená z tohoto světa, tak ho slyším? A nebo si to celé jen představuji, protože bych teď vážně moc chtěla cítit, že nejsem nenáviděná celým světem. Že pro mě někdo bude truchlit, že se o mně někdo bojí... A pak vlny ustanou a já se mohu klidně nadechnout.

"Dobře vydržím, Krisy, ale... ať to není prosím tě pro nic. Hlavně, ať se dostanete do bezpečí," promluvím na přelud a natáhnu k němu ruku, ale nemohu jej chytit, ani se jej dotknout.

***

Zakašlu ve snaze se opět dostat k normálnímu dýchání. Pálení v hrudi ustoupí, abych znovu pocítila pálení ze svázaných končetin. Sípám a kašlu a zmateně se uvědomuji, že jsem pořád tady v tomhle pekle. A nejsem tu sama. Sice ho nevidím, ale vím, že můj mučitel tu je. Cítím ho a netuším jak. Zlověstný prapodivný cinkot nástroje mě v tom utvrdí a vyděsí mě. Škubnu rukama, jen abych se utvrdila v tom, že nemám šanci se odsud sama dostat. Překvapeně a bolestivě zakřičím, když mnou projede blesk. Nesnažím se o žádné hrdinské mlčení, ale nic takového. Na to jednoduše nemám sílu. Bolest mne pohlcuje. Svaly se stahují křečemi. A nechutný pach spálené kůže - MOJÍ KŮŽE! - mi dráždí žaludek. Kdybych měla ještě co zvracet, udělala bych to. Ruce nejsem schopná rozevřít z bolestivě sevřených pěstí, kdy si nehty zarývám do dlaní. Takhle musel být cítit hněv boží.

"Už ne, prosím ne," zasténám vzlykavě. "Jsou... jsou v chatě. Nad městem. Směrem do ledových pustin. Čekají na signál z vesnice." Mluvím v krátkých větách. Hlas mám stále vzlykavý a slabý. Bolí mě už i v krku z toho křičení. Lžu. Ale doufám, že si tím získám čas. Že odejde. Že mě zabije. Cokoliv. Hlavně, že se tohle už nebude opakovat.

Shae - seznámení s elektrickými šoky

”Zrůdo…” Procedí nenávistně ve svém jazyce poté, co se vzpamatuje z toho, jak jsi mu dala hlavičku. Slyšela si, jak překvapeně heknul. Něco takového opravdu nečekal. Byla jsi připravená na to, že to nenechá jen tak bez odezvy. Doufala jsi v to, že ukončí tvé trápení a ty konečně zemřeš. Neudeřil tě však, i když jsi cítila, že by to nejraději udělal. Mlátil by tě do té doby, než by z tebe nedostal duši.
Místo toho k tobě kleknul, tak aby byl v dostatečně bezpečné vzdálenosti.
”Smrt pro tebe bude vysvobozením. A ještě není ten správný čas.” S tím nabral vodu do kbelíku a pokračoval znovu ve tvém předchozím mučení.

***
”Prosím, hlavně vydrž. Neumírej, prosím.” Slyšíš ho, jako kdyby byl vedle tebe. Vidíš ho. Jenže když se na něj podíváš pozorně, tak jako kdyby tě neviděl a neslyšel. Stále opakuje ta slova dokola, jako kdyby se jednalo o modlitbu. Všímáš si, že jeho obličej je strhaný. Vnímáš si, že je plný obav, strachu. Najednou máš pocit, jako kdyby ses topila právě těmi jeho pocity. A jako blesk z čistého nebe je protne pocit odhodlání a víry, která věří, že tě najde a zachrání. I ty sama vnímáš, že se rozbouřené moře na chvíli uklidnilo a ty se můžeš zase nadechnout.
***

”Dobže… zžejmě tohle nefunguje.” Vrátí se zpátky ke tvé řeči. Vnímáš, jak bere lavor s vodou a odnáší jej od tebe dál. Stále je však s tebou v místnosti. Jako kdybys vnímala onu silnou přítomnost jeho nenávisti. Zaslechneš jak něco kovového břinkne.
”Tohle je náš nový vynález. Věděl jsem, že bude pžíležitost si jej vyzkoušet.” Nevidíš jej, ale ke tvé smůle jej následně pocítíš. Nedá se to jinak popsat než to, jako kdyby do tebe udeřil blesk, který jako kdyby tě nejdříve zasáhl do pravého boku, kde tě to místo neskutečně pálí a ke tvému nosu se donese smrad podobný spáleného masa. Tělo máš v křečích, cítíš neskutečnou bolestivou agónii. Nic takového jsi ještě nikdy nezažila. A ač by to někdo, kdo by nebyl ve tvé situaci, nazval zázrakem… jsi stále naživu.
”Ještě jednou se tě zeptám… kde jsou schovaní?”

"Doufám, že máš v plánu se také podělit." Můj hlas lehce připomíná krákajícího havrana. Zvíře, kterému jsem svým způsobem tolik podobný a kterým mně občas nazývají, pokud jsou znuděni stálým oslovováním - ďáble - nebo se až příliš bojí, že bych na jejich volání mohl odpovědět. Jeden totiž nikdy neví, kdy mně tohle oslovení může přivolat.
Hbitými tenkými prsty zloděje si ukořistím jeden oválek. Chvíli si jej kriticky prohlížím, než si cigaretu přiložím k ústům a zapálím si jí pomocí zapalovače, který vytáhnu z kapsy. Nosím jej pořád u sebe. Jako památku na můj první masakr, který jsem v jejich jméně musel stvořit.
Vdechnu kouř a chvíli jej povaluji na jazyku, jako nějaký labužník.
Michelle si vezme svou krabičku cigaret a posadí se na volné křeslo, aby co nejpohodlněji mohla naslouchat.

Dám se tedy do vyprávění toho, co se událo z mého pohledu.

Vůbec se mi nelíbí situace ve které jsme se ocitli. To nevědomí je zničující, obzvláště v případě, že se najednou jedná o pro mě velmi důležitou osobu. Ač si to nerad přiznávám, nedokážu si momentálně svůj život představit bez toho, aby v něm nějakým způsobem nefigurovala Ophélie. Stále si nejsem jistý tím, co pro mně vlastně znamená a možná za to může částečně i strach z toho, co bych mohl zjistit.

Nemůžu si pomoct, ale celkově z jejího vyprávění a předchozích slov o tom, že jí to nepřijde urgentní, mám pocit, že tuhle celou situaci bere tak nějak… lehkovážně.
Ani trochu se mi nelíbí, jak si svého života neváží. Jako kdyby snad pro ní nebyl důležitý.
Mimoděk si tak vzpomenu na to, co jsem se od jejich služebných dozvěděl a co mi svým způsobem potvrdila v kočáře.
Zase jako úder blesku mně přepadne touha její rodinu vyvraždit za to, co jí udělali.
Vlastně... smrt by byla pro ně až příliš milostivá. Nejdřív bych je mučil. Velmi pomalu a co nejvíc bolestivě. Ukázal bych jim pekelné končiny, kterým já vládnu.
To co jsem udělal tomu knězi by byla jen pouhá banalita oproti tomu, co bych si připravil pro ně.
Nespokojeně se zamračím a vydechnu kouř. Raději zanechám svých temných myšlenek.
Dal jsem jí přece své slovo, že se jich ani nedotknu… Tedy dokud k tomu ona nesvolí a ač velmi nerad, hodlám to dodržet.

Když mi položí onu otázku, zrovna obřadně pohřbívám vykouřenou cigaretu do popelníku. Nepatrně s sebou cuknu. Nedám však víc na sobě znát překvapení.
"Myslím, že to bude pro dnešek všechno." Sice si vůbec nejsem jistý tím, co má v plánu, ale je nejvyšší čas odsud vypadnout.
"Nechceme, aby přišla Michelle o všechny své zákazníky. Samozřejmě, ti to finančně vynahradím." S tím se postavím, obléknu se do kabátu. Následně z jeho kapsy vylovím měšec s penězi a dám ji smluvenou hodnotu a ještě něco navíc jako poděkování.
"Vím… pokusím se někdy tě navštívit, aniž bych byl zraněný. Zkusím se uvolnit a zajít třeba jenom na čaj." Moc dobře ji znám a tak ji skočím do řeči dřív, než by stejně něco takového řekla. Na tváři se mi objeví lehké pousmátí. Těžce si povzdechne a na rozloučenou mně obejme. Svou pozornost přesune na Ophelii.
"Opomněl říct, že i pro tebe jsou mé dveře, má drahá přítelkyně, kdykoliv otevřené. Ráda tě zase uvidím za příjemnějších podmínek." S tím ji objala a vyprovodila nás ven.

Venku jsem se na svou kolegyni v zločinu podíval s naprosto vážným výrazem vůdce, který se chystá vyslovit rozkaz o němž se nebude rozporovat.
"Doprovodím tě domů."

odkaz

Moc jsem ve svém životě doufala, že existuje lidský Bůh. Ten hodný, spravedlivý, plný slitování. Ten by mohl najít v sobě část, která by byla soucitná s grišami a odpustila nám, že ... jsme. Jenže jsem i věděla, že v jeho očích bych se i tak provinila. Vždyť jsem vzala život. A ne jednou. A po druhé jsem si to dokonce i užívala v hloubi svojí duše.

A brzy zjistím jaké to je být v pekle.

O věčnost plnou pálení plic v agónii pro nedostatek dechu a z bolesti žeber později mi v myšlenkách bleskne další myšlenka.

Já to nemusím zjišťovat. Tohle musí být jak vypadá peklo.

Jenže neokusím vzduch v končinách zatracených. Místo toho se zvedne hadr z mých úst a nosu a já začnu hltavě vdechovat zatuchlý vzduch do mých plic. Kašlavě dýchám a vzduch chutná jako ten nejčistší horský vzduch. Zakňučím bolestí a jeho hlas mi rezonuje hlavou. Ale stejně se na ten hlas soustředím. Je to jediná věc, na kterou se mohu soustředit kromě vlastní bolesti. Zkousnu si ret, abych potlačila vzlyk, ale nepodaří se mi jej udržet uvnitř.

"Já..." zasýpám zoufale. Cítím nenávist z každého jeho slova, z každého činu, co ten muž provede. I ten pytel, co mi nechal na očích je nejspíš kvůli tomu, aby mě zvládl nenávidět tak upřímně a zcela, že hrozí, že sám exploduje. Vím, že nechce nic jiného než mě zabít. A já vím, že chci vlastně to stejné. Chci umřít. A člověk dohnaný na okraj svých možností prostě někdy... praskne.

"Dobře," zasýpám tiše a vzlykavě. "Řeknu to."

Myslím přitom na malou milou Mílu a hodnou Julii, cítím dohru pekla, co tu prožívám a čeká mě dál, pokud nepromluvím a představím si blahé prázdné nic smrti. Toužím jí jít vstříc. I za tuhle cenu.

"Jsou... všichni jsou schovaní," šeptám, že se musí sklonit ke mně blíž, aby mi pořádně rozuměl. Šeptám to dokola, dokud neucítím jeho dech poblíž nebo neuslyším další pobídku z větší blízkosti. A pak. Naslepo a bez lepšího uvážení se pokusím vzepřít na stole a čelem jej praštit do jeho hlavu. Jsem pro něj něco horšího než vzteklé divoké zvíře. Nesnáší mě. Takže když mu způsobím bolest i v tomhle stavu, třeba konečně jeho nenávist převezme otěže a zabije mě.

Opět se začnu topit. Zmítám se v tanci bolesti a zoufalství, když mě ledová voda začne opět pohlcovat. Pálení ledového ohně bolesti mě opět spaluje a já s tím opět nic nezmohu. Přesto přes ty všepohlcující vjemy ucítím v mém pekle někoho dalšího. A není to můj trýznitel. Naopak. Zní to jako anděl spásy.

"Ne. Krisy nechoď," probleskne mi hlavou zoufale. Srdce hrozí, že mi vyskočí z hrudi, jak z bolesti, tak obavy o něj. Nechtěla jsem, aby ho potkal stejný osud. Nechtěla jsem, aby tenhle osud kohokoliv dalšího potkal...

Shae
„I pro tebe je peklo otevřené.“ (Maxmilián Kolbe)

Jsi si moc dobře vědoma, že tě dělí pouze chvíle od toho, kdy brzy nahlédneš za oponu a konečně spatříš skutečnost toho, co se děje poté. Budeš jedna z těch, co bude vědět, zda mají pravdu ti jež věří v jednoho Boha a tvrdí že po konci, jejich duše půjde do nebe.
Nebo naopak mají pravdu ti, kteří věří v reinkarnaci.
Na malou chvíli tě svým způsobem napadne naprosto hloupá otázka: Kam tvoje duše půjde?

Odpovědi se na svou otázku však nedozvíš, protože jsi opět schopna se nadechnout. Tvé tělo začne hltavě lapat po tak drahocenném vzduchu. I když bys možná se opravdu raději chtěla dozvědět onu odpověď na otázku.
”Kde… najdu… zbylé… griše?” Až tento velmi nepříjemný hlas ze kterého jde hrůza, protože patří tvému trýzniteli, tě přivede zpátky k vnímání tvého velmi bolavého těla. Látkový pytel máš vyhrnutý tak, abys mohla dýchat, avšak stále ti zakrývá oči, jako kdyby nestáli o to vidět v těch tvých lidskost. Pro ně jsi pouhé monstrum, které si nezaslouží žít. Vnímáš to z toho jak s tebou zachází a z toho, jak k tobě mluví. Pohrdá tebou a nejraději by tě okamžitě zničil, než tě tady vyslýchal.
Jsi naživu… Nepovažuješ to však za výhru. Vypadá to, že ještě nějakou chvíli budeš, než je přestane bavit tohle mučení tvé ubohé maličkosti.
Jsi však pevně odhodlaná, že jim o ostatních vůbec nic neřekneš. Je ti naprosto ukradené, kolik bolesti si kvůli tomu budeš muset vytrpět. Pro tebe tohle už je konečná.
Rozsudek byl vydán a jedinou tvou jistotou je smrt.

A proto tvoje odpověď na trýznitelovu otázku, je pro něj velmi neuspokojivá a on dál pokračuje ve svém mučení. Opět ti zakryje tvář a začne lít vodu. A ty znovu ocitneš v tom ledovém rozbouřeném moři, tentokrát tam však s tebou někdo další je.
”Shae, vydrž. Jdu si pro tebe.” Ten hlas je svým způsobem balzámem pro tvou duši. Vůbec nerozumíš tomu, jak je něco takového možné. Jsou to pravděpodobně halucinace způsobené mučením. Nemůže to být skutečný Kristopher. Ten je určitě v bezpečí. Musí být…

Zimou mi jektají zuby. Tělo se mi třese a kdybych viděla své rty, nejspíš bych zahlédla v nich odstín modré. Měla bych být ráda, že mám na sobě aspoň jednu vrstvu oblečení, ale upřímně mne to vůbec nezajímá. Jsem si jistá, že bych mrzla stejně. Jediné co mi ta látka poskytuje, je jakýsi pocit počestnosti. Naštěstí mě tito lovci považují za monstrum, co potřebuje být sprovozeno ze světa, a nevidí ve mě ženu, kterou by si mohli vzít po jejich vůli. Obojek na mém krku nepříjemně studí a omezuje i můj pohyb hlavy. Napadá mě, jestli by utrhli i kus kůže z krku, kdyby se pokusili ten obojek sundat. Jenže to neudělají. Samozřejmě, že to neudělají.

Bez něj bych je mohla zabít. Takhle nemůžu nic. Jen čekat na smrt.

Kousnu se do promodralých rtů a tiše vzlyknu. Přes pytel nevidím a ještě hůře se mi dýchá. Kvůli tomu pytli přes obličej se musím nadechovat víc, což znamená, že každý můj nádech mi způsobuje bolest. Vím tak, že jsem naživu. A zjišťuji, že na životě v tomto stavu není vůbec nic dobrého k žití. Kdyby tu byl někdo se zbraní, nejspíš bych je už požádala, ať to dokončí. Však k čemu je život, když má být protkaný takovou bolestí?

Trhnu sebou, když uslyším kroky. Známé kroky. Bolestně známé kroky. Zasténám tiše v důsledku toho nerozumného škubnutí s sebou. Semknu oční víčka víc k sobě v obavě, co přijde. Polknu a chvějivě otevřu rty. Když je tady on, nic dobrého mě nečeká, to je mi jasné. Ví to každičký kousek mého těla, a proto se můj třas ještě zvětšil. Jeho otázka je jasná a jednoduchá. A já znám odpověď. Znám jména i místa. Stačilo by mi odpovědět a poslal by mě na smrt. Byla by nejspíš bolestivá a dlouhá, ale byl by pak konečně konec. Tak moc bych chtěla, aby to celé skončilo.

"A já ti znovu říkám, jdi se bodnout," vydechnu odpověď, která mě nedostane blíž smrti. Záměrně mu nevykám, žádnou úctu si ode mě nezaslouží. Brada se mi roztřese, když slyším šplouchnutí vody. Bude to peklo, co si pro mě připravil, to jsem si jistá. Tohle je život, který za to nestojí prožívat a smrt bych uvítala. Ale nemohu se donutit mu odpovědět. Nemohu je zaprodat.

Já se z tohodle pekla nejspíš nedostanu. Zatraceně já si to možná ani nezasloužím. Ale Míla a Julie ano. Snad se odsud dostanou i Richard a Jeremiáš... pomyslím si, než přijde trest.

Začnu se topit. Lapám po dechu i přes bolest, která mi vystřeluje ze žeber. Tělo se mi začne vzpínat proti řetězům, i když mě vítá jen další a další bolest. Umírám. Topím se. Zmítám se v bolestech a panice. Nemůžu vyplavat na hladinu, ledové peklo mě drží ve svých osidlech. Možná to celé byl jen sen umírající mysli. Možná jsem se z té proklaté lodi nikdy nedostala. Ale já doufám, že ano. Že jsem se z té lodi dostala, že se to celé skutečně stalo. Doufám, že se topím sama. Protože pak by to celé mělo smysl. Znamenalo by to, že jsem ho zachránila. A že teď moje bolest vykupuje životy dalších. Mili. Julie. Richard. Jeremiáše. Kristophera. A to je jediný důvod, proč mi stojí za to žít tenhle život plný bolesti.

Shae - posunutí v ději

Je ti neskutečná zima. Nechali ti pouze jednu vrstvu, která má jediný účel a to tvé tělo zahalovat.
Přes hlavu máš přehozený pytel, jež divně páchne. Dýchá se ti díky němu těžce.
Na krku cítíš tíhu toho proklatého obojku. Nemůžeš se hnout, protože jsi svázaná. Vnímáš jak deska na které ležíš, je mírně nakloněná a to tak, že jsi hlavou lehce dolů. Celé tělo tě bolí. Hlavně rozbitý ret, který ti stihnul ošklivě natéct. Při dýchání vnímáš, že máš zřejmě nějaké naražené nebo dokonce i zlomené žebro.
Jediné, co tě může hřát na duši je skutečnost, že díky tomu, že tebe zajali, tak ostatní měli šanci utéct.
Jsi si moc dobře vědoma, že ta chvíle klidu, která ti je momentálně dopřána, nebude trvat věčně. Jak ti už bylo řečeno, budou se z tebe snažit vytáhnout potřebné informace o ostatních a poté tě už čeká poprava. Hranice na které budeš upálena je postavena. Žádný spravedlivý soud tě nečeká. Jednou si tomu utekla, ale zdá se, že tě štěstěna dávno opustila.

Zpátky před dvěma týdny to na chvíli vypadalo, že bys konečně mohla být volná.
Kris si našel práci a poté co se spřátelil s jedním ze svých kolegů, byl schopen najít práci tobě.
Společně s jednou dívkou a její matkou jste pracovali v jakési prádelně. Druhého dne, po jistém incidentu, kdy se kolega Krise zranil a dívčina matka jej ošetřila, jsi se dozvěděla, že jsou obě dvě griši a snaží se vydělat si dostatečný obnos peněz, aby se stejně jako ty mohly odsud dostali. Podle toho, co ses od nich dozvěděla, tak tu kotvila loď jednoho námořníka, který právě umožňoval grišám se dostat z těchto nehostinných končinách. Peníze, které za to chtěl byli strašné, ale díky tomu, že Kris měl v úmyslu zůstat a velkou část ze svých vydělaných peněz ti slíbil, to nebylo nemožné. Když jsi se mu o tom svěřila, byl opravdu rád.
Matka dívky jejíž jméno bylo Mila, ti dala rychlokurz ohledně léčení. Když jste měli chvíle, kdy nebylo co na práci a čekalo se na špinavé prádlo. Slibila ti, že až budete na lodi tak ti toho ukáže mnohem víc, bude to příjemné povyražení během cesty, která by měla trvat zhruba týden. S kapitánem jste měli jednou schůzi, kdy ses seznámila s dalšími griši, co mají stejně jako Míla s Julii (tak se jmenuje její dcera) a ty, cestovat na oné lodi.
Mladý Richard a jeho bratr Jeremiáš byli oba vlnostrůjci a dohlíželi na to, aby jste se bezpečně dostali do cíle. Dělali u kapitána lodi a tohle byla už jejich několikátá plavba. Oba dva měli svůj vybraný smysl pro humor a bylo pro tebe neskutečně příjemné, když jsi byla mezi svými.
Kris se schůzek neúčastnil. Když končil v jedné práci, hned šel do druhé. Dřel, aby vydělal potřebné peníze a tys ho tak viděla jenom chvíli ráno a potom večer, když spal.

Když se měla konat druhá schůze něco bylo špatně. Místo kapitána, tam dorazili lovci. Podařilo se ti dva zpacifikovat a jejich pozornost jsi upoutala na sebe, takže se Míla s Julii mohli dostat pryč. Bylo jich však na tebe hodně. Všichni se na tebe vrhli. Byla to rána do břicha, která tě na malou chvíli rozhodila a vyrazila dech. Lovec toho využil a dal ti na krk ten proklatý obojek, který jak si vzápětí s velkou nepříjemností zjistila, brání tvým schopnostem. Věnovali ti dalších pár ran, protože jsi užívali toho, jak jsi bezbranná, ale to už jsi ty nevnímala, protože to byla snad třetí rána do hlavy, která tě uvedla do bezvědomí.

A tak jsi se tedy ocitla tady. Čekající na svůj konec. Kdy jsi mohla doufat v to, že se dřív udusíš kouřem než tvé tělo pohltí plameny.

”Tak myslím, že chvíle klidu stačila. Zeptám se vás tedy ještě jednou. Kde najdu zbylé griše?” Promluví hlas tvého mučitele, kterému bohužel nevidíš do tváře kvůli tomu pytli. Je blízko, zaslechneš jak něco pokládá na zem vedle tebe a v čem je nejspíše voda, protože zaslechneš šplíchnutí. Následně tvůj látkový pytel pokropí a stáhne ho tak, abys měla problém s dýcháním. Cítíš jako kdyby ses topila. Možná to všechno, co se ti dosud stalo byl jen sen a ty skutečně umíráš v té ledové vodě.

Pobaveně se usměji na Michell, když mi podává věci na kreslení. Převezmu si je od ní a dám si záležet, abych jí přejala prsty po ruce. Je to jen malá kompenzace za to, že tak mlžíme, ale hodlám tančit v tempu, co určí Lucian. Vím, že Michell je pro něj důležitá mnohem více než osobní ranhojička s neskutečnými schopnostmi. Ale jak tak nějak poznávám Luciana, tipuji, že ani před ní není zcela upřímný. Myslím si, že neumí být před kýmkoliv zcela otevřený. Možná dokonce tohle neumí ani sám před sebou.

Vzhledem k tomu, že Lucian zůstává sedět se zavřenýma očima, tak se pustím do kreslení. Nahlas přitom přeříkávám vše, na co si pamatuji. Musím uznat, že to pomáhá. Nutí mě to plně si ty věci uvědomit, byť vím, že si nepamatuji zdaleka všechno. Naštěstí, i přesto, že jsem se této kratochvíli nevěnovala, tahy na papíře mám jisté a rychlé. Když jsem hotová se zaznamenáváním, kriticky se zadívám na onen obrázek s mírně nakrčeným obočím. Usoudím, že mezi umělecká díla, by se to rozhodně zařadit nedalo, ale pro účel identifikace by to stačit mohlo. Vzhledem k tomu, že má Lucian zavřené oči, posunu papír k Michell, aby se na to mohla podívat taky. Ostatně to ona už stojí u něj a chladí mu rukou jeho čelo. Nebo léčí bolehlav, či snad uklidňuje jeho emoce? Jakkoliv ráda bych se zeptala, o co jde, rozhodnu se tuto bitvu o informace nezačínat.

Kopíruji Lucianovo povzdechnutí svým vlastním. Odložím tužku a místo toho si prohledám kapsy pro kuřivo. Se spokojeným pocitem sevřu v ruce cigarety, co jen díky pevné tabatěrce přežily můj pád a další nepříjemnosti dnešního dne. "Můžu?" ujistím se u paní domácí, než si zapálím. Samozřejmě, pokud by někdo chtěl, o své zásoby se podělím.

"No," vydechnu s kouřem. Radost z toho, že mě nic na těle nebolí, mě nutí k optimismu a odhodlání pokračovat. Mám dojem, že tohle bude jemný odvar toho, co popisovali lidé, co unikli hrobníkovi z lopaty na poslední chvíli. Možná dokonce je to něco co popisovali vojáci těsně před bojem, kdy ví, že brzy budou bojovat na život a na smrt. Přece jako to popisoval bratr v jednom dopise z fronty.

Nikdy jsem neviděl tak jasnou barvu květin a neslyšel ptáky liběji zpívat než té noci před bitvou. Prosím, přivoňte si ke květinám i za mne a poslouchejte ptačí zpěv, až se vydáte na procházku do parku, či si vyjedete na venkov.

Před očima mi probleskne úryvek toho roztřeseného písma, co předtím bývalo tak úhledné. Byl to také poslední dopis od něj. Jeho rozloučení brzy naviděnou se totiž nikdy už nenaplnilo. Polknu a odvrátím se od nečekaných vzpomínek, co si kradly mou pozornost i za denního světla.

"Zatím mě to nezabilo, tak to tak urgentní asi stejně není. A možná něco bude v těch knihách." Kývnu přitom hlavou k Lucianovi a těm knihám, co by měl mít u sebe. Snažím se znít klidně, že mě nic z toho neděsí, byť to není zcela pravda. Znervózňuje mě, že možná na mě má nějaký magický předmět vliv a já nevím, před čím se mít na pozoru, nebo čím se bránit. Odmlčím se a nechávám Luciana začít s vyprávěním toho, co se stalo. Jakmile otevře své oči a pohlédne na mne, obrátím i já svůj pohled k němu. Temnota jeho očí je chladná jako voda v nejhlubším jezeře. I když se ho nebojím, přímý pohled do jeho očí mi ale stejně vyvolává mírné mrazení v zátylku. Za tím, že oči jsou okny do duše něco bude. Přesto mu pohled opětuji a jen nepatrně kývnu hlavou. Víc nebylo třeba říct. Michell nepotřebovala vědět to všechno předtím. Nebylo to relevantní k její otázce a byla by dalším člověkem, co by znal události z tamního dění. A to jsme ani jeden nepotřeboval. Natáhnu sladký kouř a počkám až Lucian domluví. Očima přitom už zase přecházím po pokoji, abych působila uvolněněji.

"A z mého pohledu to bylo tak, že ta dýka mě k sobě volala. Neměla jsem možnost uvažovat, vábila mě k sobě tak, že nešlo odolat. Nemyslela jsem, prostě jsem jen šla a vzala jí do ruky. Pak jsem měla asi nějaké halucinace, nebo se mnou ta dýka nějak mluvila a další co vím je, že jsem se probudila s bolestí na zemi," odvyprávím svou část příběhu. Vydechnu opět kouř do svého nejbližšího okolí. "Moc to nedoporučuji. Nebyla to zábava. Ale jinak nic. Pak jsem jí už neslyšela. Jen jsem ji chvilku viděla na zemi... a pak najednou byla pryč." Gestem ruky naznačím, jak se rozplynula v samotném vzduchu. Zavrtím hlavou sama nad tím příběhem. I sobě zním trochu hystericky. Možná blázním. Kdo ví.

"Potřebuješ ode mne ještě něco, Luciane, nebo se mám pustit do překladu těch knih, ať něco stihnu před tou večerní cestou?" zeptám se ho a obrátím se na Ďábla z barellu a teď čekám já na to, zda na sobě dá znát, že vůbec netuší, o čem to mluvím já. Možná si také bude myslet, že jsem se zbláznila, když nic na večer v plánu není. Ale jak říkám, květiny voní intenzivněji, můj mozek přemýšlí rychleji a já si chci pro jednou vychutnat večer.

odkaz

Mlčky si vyslechnu všechno, co měl Kristopher na srdci. Moje ruce na klíně mačkají látku dlouhé košile, aniž bych si to sama ve skutečnosti uvědomovala. Když se posadí a pohlédne mým směrem, zadívám se mu do tváře nazpět. I když další slova jsou možná o to intenzivnější. Jakkoliv jsem věděla, že se naše cesty rozejdou, jeho proslov mě prostě a jednoduše dojme. Je to definitivní, je rozhodnuto. Rozsudek byl vynesen, teď se musí jen uskutečnit vykonání, které by se mělo dostavit za pár dní.

Za tu dobu, co jsem jej poznala, jsem odhalila jak rád dělal velká gesta a proslovy. Už jsem pochopila, že to k němu tak nějak patří. A teď, když jsem nebyla hladová a dokázala jsem vidět skutečně svobodu civilizovaného světa a jen prázdnou pustinu kol kolem, dokázala jsem ignorovat moji vlastní nevoli v tomto ohledu. Teď jsem ho za to seřvat nechtěla. Neměla jsem potřebu z něj vytřást duši, aby se konečně probral. Na tváři se mi rozechvěle objeví úsměv. A společně s ním cítím, jak mi po tvářích začnou téct slzy. Odvrátím obličej a uchechtnu se sama nad sebou a svými protichůdnými emocemi. Rychle si otřu oči, byť se okamžitě opět zaplní slzami.

"To je naprosto ušlechtilé," ohodnotím tiše a i přes neustále se objevující další slzy se na něj znovu podívám a usměji se na něj. Tvář i přes veškerou snahu se na něj usmívat, občas zkřiví nakrčené obočí, jak přemáhám pláč.

"Ušel jsi neskutečnou cestu, Kristophere. Od někoho, kým jsi byl, do toho muže, co jsi teď," pokračuji s roztřeseným hlasem. Hluboce se nadechnu, abych dál zvládala mluvit. Znovu si otřu slzy, než se k němu sehnu a položím mu ruku na rameno, abych jej krátce stiskla.

"Jsem na tebe pyšná. Opravdu," řeknu tiše, ale s pohledem do jeho očí. Pak se opět odtáhnu a znovu se marně pokusím zastavit příval slz. Je to zvláštní, jak se emoce zvládají ve mě míchat a nedávat smysl ani mě samotné. Někomu bych dokonce i zaplatila, kdyby mohl tuhle zmatenou bouři zastavit a vysvětlit mi, co se to sakra děje.

"Promiň, jsem unavená. Tohodle si nevšímej. Cesta sem byla dlouhá. Ale jsem opravdu ráda, že sis našel svou cestu životem. Je to opravdu moc dobře. Budeš pořád aspoň někde, kde to znáš. Je to rozumné. A věřím, že tím opravdu pomůžeš grišám."