Andor.cz - Dračí doupě online

Jsem rád, že nenamítá. Neměl bych sílu se s ní o tom dohadovat. Obzvláště, potom všem, co se stalo chci dohlédnout na to, že bude opravdu v bezpečí. I když o tom, jestli jí něco takového ono místo, které nazývá domovem, může vlastně něco takového nabídnout.
"Jistě." V její přítomnosti se ve mně probere něco z dřívější minulosti, kdy jsem byl učen slušnému chování, ač je to těžko uvěřitelné. Stoupnu si tak, abych jí měl po své pravici a nabídnu jí rámě.

Chvíli jdeme mlčky. Je mi však tak nějak jasné, že ticho mezi námi dlouho nevydrží. Jak jsem předpokládal, prolomí jej ona.
Ah, ano stalo se toho za jeden den opravdu moc. Jen málo z toho, jsem měl opravdu v plánu. Možná právě proto to dopadlo, tak jak to dopadlo. Kdybych to lépe naplánoval, pokus o znásilnění a následná smrt by se nejspíš nekonala.
Kdyby se podívala na mou tvář, nejspíš by spatřila jakési mé vnitřní zakolísání. Nechám jí však dál pokračovat v tom, co má na srdci a snažím se přitom uklidnit to své. Nejsem si jist, jestli je to způsobeno její blízkostí a nebo snad výčitkami svědomí, o kterém jsem si doposud myslel, že jej snad ani nemám.

Když mi sdělí svou prosbu na malou chvíli zvolním krok. Věnuji ji zkoumavý pohled, jako kdybych se snažil zjistit, zda-li svá slova myslí opravdu vážně. Následně si dlouze povzdechnu. Její prosba dává svým způsobem smysl. Cítí se ohrožená a chtěla by se něčím chránit… Ale.
"Kdybys měla proti knězi zbraň, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Neříkám to však, že bych měl v úmyslu to zpochybnit, ba naopak." S tím zastavím, jako kdyby se rozhodnu jestli nás někdo nesleduje a následně se k ní nakloním. Naruším tak osobní prostor.
"Dám ti soukromé lekce, jak s ním co nejefektivněji zacházet a zabránit pomyslným útočníkům, aby ti ho vytrhli a nedej Bože, použili proti tobě." Zašeptám jí do ucha. Pak ji zase nabídnu rámě a pokračuji dál v cestě.
"Nemluvě o tom, že by bylo velice hloupé, kdyby sis nedopatřením sama ublížila."

”Shae?” Cítím její přítomnost. Dokonce slyším i slova. Buď opatrnýAspoň to zní jako její hlas. Na chvíli se zarazím. Podívám se na místo odkud jsem ji slyšel a plně se na něj zaměřím. Pokusím se odprostit se od toho, co se děje kolem mně a na mysl mi automaticky vytane tvář mé společnice na cestách. Zaměřím se plně na toto spojení, které mezi sebou máme. Na onu bolest, jež jsem před chvíli cítil.

A najednou, jako kdybych se objevil obklopený ve všudypřítomné temnotě, kde to celé naprosto zatuchle páchne. Kde dýchám těžký vzduch a působí to tu velmi nehostinně. A tam uprostřed ji spatřím. Září jako skomírající světlo, pomalu zhasínající svíce. Neskutečný rozdíl oproti moji vlastní záři, když se podívám na své ruce. Osvětluji onu temnotu, která jako kdyby byla živá, přede mnou couvá.
”Shae, jsi to opravdu ty?” Zeptám se a překonám těch pár těžkých kroků, které mně od ní dělí, abych ji zachytil nad zemí a zabránil tomu, aby si ublížila. Jestli se vůbec v tomto stavu dá ublížit. Nerozumím tomu, co se děje. Vím pouze to, že jsme na sebe jakýmsi způsobem napojení.
Když ji napadli, cítil jsem bolest a nějak jsem tušil, že je její. Nechal jsem práci a vydal se na místo, kde by se měla nacházet. Našel jsem to tam prázdné a viděl stopy po boji. Narazil jsem tam na kapitána lodi, který mi řekl co se stalo a že jí lovci unesli. Od té doby společně plánujeme, že napadneme to místo kde se schovávají a odkud cítím její přítomnost.

Je studená jak led. A tak se opět něco ve mně automaticky probere a podělím se s ní o své teplo, zároveň vnímám, jak moje zář jako kdyby ubrala na intenzitě a za to její se o něco více zvětšila. Nejspíš jí to i dodalo nějakou energii, protože je schopná se znovu postavit na nohy. A vypadá to, že bych jí mohl i konečně slyšet jako kdyby byla skutečně vedle mně a nedělil nás zhruba nějaký kilometr.
”Jsem blízko. Čekáme na vhodnou příležitost, kdy udeříme na jejich základnu a osvobodíme vás.” Z toho, co jsem se dozvěděl, tak tam mají další griše, které unesli. Kapitán mi řekl, že se s ním měli plavit ještě další dvě rodiny. A to byl právě důvod, proč se na tu schůzku nedostal včas. Snažil se zjistit, co se s nimi stalo.

"Ach... ale jistě, prosím," pohlédnu směrem k Lucianovi a natáhnu k němu ruku s cigaretami. Je krásné moc se hýbat a necítit při tom žádnou bolest. Lehce se při té myšlence pro sebe pousměji.

Mlčky pak naslouchám Lucianově vyprávění o tom, jak to celé prožil on. Je to zvláštní, slyšet, co se dělo. Jak moc se prožitky na stejnou chvíli mohou lišit mezi lidmi. Při té myšlence se začnu bránit dalšímu úsměvu, co hrozil, že stočí koutky mých rtů vzhůru. Přeci jsem se ale neubránila krátkému pohledu na Michelle. Co by mi k této úvaze řekla ona? Přeci jen její práce a schopnosti přímo vyzývají k tomu, aby k tomu měla co říct.

"Dobrá," přikývnu na to, že dnes už pro mě žádnou další práci nemá.

Mlčím během toho, co Lucian platí za moje ošetření. Jsem ráda, že si to nemusím platit sama. Přeci jen, snažím se si prací u Luciana k penězům přijít, ne je rozhazovat. Přátelské obejmutí mezi nimi vnímám jako další důkaz toho, že se mi Lucian učí věřit. Předtím od Michelle rychle spěchal. Snad tehdy byl poháněn i hanbou z toho, že ho někdo viděl raněného?

"Pokusím se přijít brzy, chci si s tebou promluvit o té knížce, co jsem četla u tebe naposledy," usměji se bezelstně na Michelle, než ji krátce sevřu ve svém objetí. Stisknu jí pak ještě vděčně ruku. "Děkuji, Michelle, jsi naprosto úžasná."

Vycítím na sobě Lucianův pohled, když vyjdeme ven na ulici. Podívám se na něj a je mi už od prvního okamžiku jasné, že hodlá vydat rozkaz, o kterém nechce debatovat. Krátce se na něj usměji.

"Dobře, děkuji," souhlasím bez vytáček, nebo obav. Raději se ani nepozastavuji nad tím, kolik se toho změnilo v té dynamice mezi námi za těch několik posledních dní. "Projdeme se?" zeptám se a čekám, jak rozhodne.

Až teprve, když cestujeme nějakou chvíli, odhodlám se znovu promluvit. Očima pořád ale bloudím po okolí. Zamyšleně svět kolem pozoruji.

"Zážitky dnešního dne mi otevřely oči na víc způsobů," pronesu pak polohlasně. Na chvíli se opět odmlčím, hledám slova. A nebojím se to ukázat. Naopak chci, aby viděl moje váhání.

"Měla bych na tebe prosbu," pokračuji a pohlédnu na něj. "To... co se stalo dneska v tom kostele. Vyděsilo mě to a mě došlo, že u sebe nemám nic, čím bych se mohla bránit... A vzhledem k tomu, že ty jsi odborník na tohle téma... Myslím, že bys mi mohl sehnat nějakou aspoň malou, ale skladnou a spolehlivou dýku... nůž... cokoliv tohoto rázu?"

S tichými vzlyky způsobené bolestí a úlevou, že to celé přece jen na chvíli skončilo, poslouchám jak odchází z místnosti. Nemyslím na to, že bych mohla utéct. Vím, že na to nemám sílu, ani mi nesundal obojek, nebo nepovolil pouta. A bez těchto dvou věcí prostě nemohu ani začít přemýšlet o útěku. Nehledě na to, že netuším, kde jsem, nemám žádné pořádné oblečení a že možná někde za zdí jsou další jako on, čekající na příležitost mi vrátit, že jsem na ně použila svou schopnost. To, že jsem přitom nikoho z nich nezabila, je určitě nezajímá.

Moje myšlenky se zarazí, když uslyším, jak se dveře pootevřou, ale nenásledují vzdálené kroky, namísto toho po chvíli sestupují kroky opět dolů. Srdce se mi rozbuší. Rozbolavělý krk se mi sevře. A já nezvládnu myslet na nic jiného než neustálé a výrazné: Ne, ne, ne, ne, ne! Neodvažuji se tentokrát ani dutat. Nehýbu se a dýchám jen mělce a jaksi přiškrceně. Nechci mu dát záminku pro pokračování.

"Jak-" vydechnu zděšeně po jeho slovech, ale nezvládnu ani zformulovat myšlenku, než se moje tělo napne pod další vlnou bleskové bolesti. A pak konečně přijde milosrdrné nic.

Tedy... tentokrát tu není nic, ale... něco tu je. Někdo. Kristopher? Nakloním hlavu ke straně. Bolest není přítomná, ale Kristopherova tvář vypadá jako kdyby ji prožíval. Jak by ale mohl? Nebyl tam. Mám dojem, že bych cítila, kdyby tam někdo další byl. Ale přesto jsem měla pocit, že to je skutečně on. Že nějak se na mě napojil a že tam s někým mluví. Do očí se mi nahrnou slzy. Je to skutečně možné? Je někde a plánuje moji záchranu? Ta myšlenka působila jako rozsvícený maják za bouřlivé noci na moři. Zářil do okolí a přitahovalo to mou duši jako můru zapálená svíce. Snad pro to, že jsem se na něj mohla spolehnout? Že mě už nechtěl zabít a chtěl mě zachránit? Netušila jsem, ale o ten hřejivý pocit jsem se ohřívala po tom tonutí v bolesti a beznaději.

Někomu na mě záleželo. Pro někoho jsem nebyla monstrum.

Pokusím se soustředit na tu zář, na to spojení.

"Krisi! Buď opatrný! Bylo jich hodně!" promluvím na něm v tom snovém světě. Už mu mou záchranu nevymlouvám. Držím se té nově nalezené naděje, že možná, přeci jen, na mě ještě čeká nějaký život bez neustálých muk. "Jsem v nějakém sklepě. Poslala jsem je do chajdy nam městem!"

Ale mám dojem, že všechna má slova nepřekročila bariér. Netuším, co všechno slyšel, ale nejvíc jsem dávala důraz na slova Buď opatrný.

Shae

”Já věděl, že mi to nakonec povíš. Škoda…” V jeho hlase slyšíš zklamání. Jako kdyby rád pokračoval v mučení. Vnímáš jak se pohybuje po místnosti. Dle zvuků a toho, jak jeho přítomnost stoupá, hádáš že jde po schodech. Takže místo kde se nacházíš, dle celkového zápachu jak je cítit ona vlhkost ve vzduchu s lehkým nádechem plísně, bude s velkou pravděpodobností nějaký sklep.
S tichým skřípěním se dveře pootevřou, avšak ne natolik, aby vyšel ven. Spíš ti to přijde, jako kdyby se rozhlížel, zda-li tam nikdo další není. Vzhledem k tomu, že na nikoho nemluvil, aby předal dál informaci, kterou se od tebe dozvěděl, si začne až bolestivě každičká část tvého těla uvědomovat, co má v úmyslu s tebou dál udělat.
Dveře spokojeně zavře a vrátí se k tobě zpátky. Jeho kroky, které dopadají na zem ti najednou přijdou až neskutečně zlověstné.
”Tys byla na té lodi. A jediná jsi pžežila, ty zrůdo.” Odplivne si na zem a k uším se ti donese naprost zvláštní zvuk klak, klak A tobě najednou z jeho slov dojde hloubka jeho nenávisti vůči tvé osobě.
Nemáš však čas zareagovat, protože tvým tělem znovu projede blesk. Jenže tentokrát to je jiné, jako kdyby byla ona bolest poloviční. Jako kdyby ses o ní s někým dalším dělila. Tak či onak tvé tělo vypoví službu a tebe obejme přátelská náruč temnoty bezvědomí.

Nejsi v ní však sama. Znovu spatříš Kristopherovu tvář, je bolestivě zkroucená jako kdyby zažíval podobnou bolest jako před chvíli ty.
”Cítím její bolest. Nevím, jak dlouho něco takového může vydržet.” Mluví k někomu dalšímu, kterého ty nevidíš. Ani trochu nerozumíš tomu, co se to vlastně děje.
Je to sen? Musí to být sen. Jak jinak to vysvětlit.
”Nejsem si jist, co to způsobilo, ale vím přesně kde ji drží. Cítím to.” Odmlčí se, aby si vyslechl co mu ten další s kým mluví říká. Máš tak možnost se zaměřit na jeho tvář a přijde ti na něm něco úplně jiného, jako kdyby byl najednou za tu dobu, co jsi ho viděla, konečně pořádně naživu. Vnímáš jak celého jeho tělo podivně září, je to přátelská zář. Nenapadají tě lepší slova jak ji popsat, než jako útočiště… domov
Budeš se snažit nějak víc zkoumat ono společné napojení? Zkusíš mu předat nějakou zprávu?

Neprolomila jsem hráz. Jeho hněv ho neovládl. Na zlomek vteřiny zapochybuji o tom, jestli přeci jen nemá pravdu. Já svému hněvu podlehla. On ne. Není to právě to, proč jsem zrůda a on člověk? Jenže tyhle pochyby dlouho nevydrží. Hned jak uslyším další jeho zlověstná slova vím, že mě nezabil jen proto, že jeho hněv je ještě hlubší a temnější.

On ví, o co mi jde. On jen nechce, abych to měla tak jednoduché...

A ta myšlenka je skoro stejně tak ledová jako ta voda, ve které se začnu opět topit.

***

Zahledím se na Kristophera a sleduji jeho úpěnlivé prosení mě, abych vydržela. Možná se ke mně modlí a protože je moje duše už téměř odloučená z tohoto světa, tak ho slyším? A nebo si to celé jen představuji, protože bych teď vážně moc chtěla cítit, že nejsem nenáviděná celým světem. Že pro mě někdo bude truchlit, že se o mně někdo bojí... A pak vlny ustanou a já se mohu klidně nadechnout.

"Dobře vydržím, Krisy, ale... ať to není prosím tě pro nic. Hlavně, ať se dostanete do bezpečí," promluvím na přelud a natáhnu k němu ruku, ale nemohu jej chytit, ani se jej dotknout.

***

Zakašlu ve snaze se opět dostat k normálnímu dýchání. Pálení v hrudi ustoupí, abych znovu pocítila pálení ze svázaných končetin. Sípám a kašlu a zmateně se uvědomuji, že jsem pořád tady v tomhle pekle. A nejsem tu sama. Sice ho nevidím, ale vím, že můj mučitel tu je. Cítím ho a netuším jak. Zlověstný prapodivný cinkot nástroje mě v tom utvrdí a vyděsí mě. Škubnu rukama, jen abych se utvrdila v tom, že nemám šanci se odsud sama dostat. Překvapeně a bolestivě zakřičím, když mnou projede blesk. Nesnažím se o žádné hrdinské mlčení, ale nic takového. Na to jednoduše nemám sílu. Bolest mne pohlcuje. Svaly se stahují křečemi. A nechutný pach spálené kůže - MOJÍ KŮŽE! - mi dráždí žaludek. Kdybych měla ještě co zvracet, udělala bych to. Ruce nejsem schopná rozevřít z bolestivě sevřených pěstí, kdy si nehty zarývám do dlaní. Takhle musel být cítit hněv boží.

"Už ne, prosím ne," zasténám vzlykavě. "Jsou... jsou v chatě. Nad městem. Směrem do ledových pustin. Čekají na signál z vesnice." Mluvím v krátkých větách. Hlas mám stále vzlykavý a slabý. Bolí mě už i v krku z toho křičení. Lžu. Ale doufám, že si tím získám čas. Že odejde. Že mě zabije. Cokoliv. Hlavně, že se tohle už nebude opakovat.

Shae - seznámení s elektrickými šoky

”Zrůdo…” Procedí nenávistně ve svém jazyce poté, co se vzpamatuje z toho, jak jsi mu dala hlavičku. Slyšela si, jak překvapeně heknul. Něco takového opravdu nečekal. Byla jsi připravená na to, že to nenechá jen tak bez odezvy. Doufala jsi v to, že ukončí tvé trápení a ty konečně zemřeš. Neudeřil tě však, i když jsi cítila, že by to nejraději udělal. Mlátil by tě do té doby, než by z tebe nedostal duši.
Místo toho k tobě kleknul, tak aby byl v dostatečně bezpečné vzdálenosti.
”Smrt pro tebe bude vysvobozením. A ještě není ten správný čas.” S tím nabral vodu do kbelíku a pokračoval znovu ve tvém předchozím mučení.

***
”Prosím, hlavně vydrž. Neumírej, prosím.” Slyšíš ho, jako kdyby byl vedle tebe. Vidíš ho. Jenže když se na něj podíváš pozorně, tak jako kdyby tě neviděl a neslyšel. Stále opakuje ta slova dokola, jako kdyby se jednalo o modlitbu. Všímáš si, že jeho obličej je strhaný. Vnímáš si, že je plný obav, strachu. Najednou máš pocit, jako kdyby ses topila právě těmi jeho pocity. A jako blesk z čistého nebe je protne pocit odhodlání a víry, která věří, že tě najde a zachrání. I ty sama vnímáš, že se rozbouřené moře na chvíli uklidnilo a ty se můžeš zase nadechnout.
***

”Dobže… zžejmě tohle nefunguje.” Vrátí se zpátky ke tvé řeči. Vnímáš, jak bere lavor s vodou a odnáší jej od tebe dál. Stále je však s tebou v místnosti. Jako kdybys vnímala onu silnou přítomnost jeho nenávisti. Zaslechneš jak něco kovového břinkne.
”Tohle je náš nový vynález. Věděl jsem, že bude pžíležitost si jej vyzkoušet.” Nevidíš jej, ale ke tvé smůle jej následně pocítíš. Nedá se to jinak popsat než to, jako kdyby do tebe udeřil blesk, který jako kdyby tě nejdříve zasáhl do pravého boku, kde tě to místo neskutečně pálí a ke tvému nosu se donese smrad podobný spáleného masa. Tělo máš v křečích, cítíš neskutečnou bolestivou agónii. Nic takového jsi ještě nikdy nezažila. A ač by to někdo, kdo by nebyl ve tvé situaci, nazval zázrakem… jsi stále naživu.
”Ještě jednou se tě zeptám… kde jsou schovaní?”

"Doufám, že máš v plánu se také podělit." Můj hlas lehce připomíná krákajícího havrana. Zvíře, kterému jsem svým způsobem tolik podobný a kterým mně občas nazývají, pokud jsou znuděni stálým oslovováním - ďáble - nebo se až příliš bojí, že bych na jejich volání mohl odpovědět. Jeden totiž nikdy neví, kdy mně tohle oslovení může přivolat.
Hbitými tenkými prsty zloděje si ukořistím jeden oválek. Chvíli si jej kriticky prohlížím, než si cigaretu přiložím k ústům a zapálím si jí pomocí zapalovače, který vytáhnu z kapsy. Nosím jej pořád u sebe. Jako památku na můj první masakr, který jsem v jejich jméně musel stvořit.
Vdechnu kouř a chvíli jej povaluji na jazyku, jako nějaký labužník.
Michelle si vezme svou krabičku cigaret a posadí se na volné křeslo, aby co nejpohodlněji mohla naslouchat.

Dám se tedy do vyprávění toho, co se událo z mého pohledu.

Vůbec se mi nelíbí situace ve které jsme se ocitli. To nevědomí je zničující, obzvláště v případě, že se najednou jedná o pro mě velmi důležitou osobu. Ač si to nerad přiznávám, nedokážu si momentálně svůj život představit bez toho, aby v něm nějakým způsobem nefigurovala Ophélie. Stále si nejsem jistý tím, co pro mně vlastně znamená a možná za to může částečně i strach z toho, co bych mohl zjistit.

Nemůžu si pomoct, ale celkově z jejího vyprávění a předchozích slov o tom, že jí to nepřijde urgentní, mám pocit, že tuhle celou situaci bere tak nějak… lehkovážně.
Ani trochu se mi nelíbí, jak si svého života neváží. Jako kdyby snad pro ní nebyl důležitý.
Mimoděk si tak vzpomenu na to, co jsem se od jejich služebných dozvěděl a co mi svým způsobem potvrdila v kočáře.
Zase jako úder blesku mně přepadne touha její rodinu vyvraždit za to, co jí udělali.
Vlastně... smrt by byla pro ně až příliš milostivá. Nejdřív bych je mučil. Velmi pomalu a co nejvíc bolestivě. Ukázal bych jim pekelné končiny, kterým já vládnu.
To co jsem udělal tomu knězi by byla jen pouhá banalita oproti tomu, co bych si připravil pro ně.
Nespokojeně se zamračím a vydechnu kouř. Raději zanechám svých temných myšlenek.
Dal jsem jí přece své slovo, že se jich ani nedotknu… Tedy dokud k tomu ona nesvolí a ač velmi nerad, hodlám to dodržet.

Když mi položí onu otázku, zrovna obřadně pohřbívám vykouřenou cigaretu do popelníku. Nepatrně s sebou cuknu. Nedám však víc na sobě znát překvapení.
"Myslím, že to bude pro dnešek všechno." Sice si vůbec nejsem jistý tím, co má v plánu, ale je nejvyšší čas odsud vypadnout.
"Nechceme, aby přišla Michelle o všechny své zákazníky. Samozřejmě, ti to finančně vynahradím." S tím se postavím, obléknu se do kabátu. Následně z jeho kapsy vylovím měšec s penězi a dám ji smluvenou hodnotu a ještě něco navíc jako poděkování.
"Vím… pokusím se někdy tě navštívit, aniž bych byl zraněný. Zkusím se uvolnit a zajít třeba jenom na čaj." Moc dobře ji znám a tak ji skočím do řeči dřív, než by stejně něco takového řekla. Na tváři se mi objeví lehké pousmátí. Těžce si povzdechne a na rozloučenou mně obejme. Svou pozornost přesune na Ophelii.
"Opomněl říct, že i pro tebe jsou mé dveře, má drahá přítelkyně, kdykoliv otevřené. Ráda tě zase uvidím za příjemnějších podmínek." S tím ji objala a vyprovodila nás ven.

Venku jsem se na svou kolegyni v zločinu podíval s naprosto vážným výrazem vůdce, který se chystá vyslovit rozkaz o němž se nebude rozporovat.
"Doprovodím tě domů."

odkaz

Moc jsem ve svém životě doufala, že existuje lidský Bůh. Ten hodný, spravedlivý, plný slitování. Ten by mohl najít v sobě část, která by byla soucitná s grišami a odpustila nám, že ... jsme. Jenže jsem i věděla, že v jeho očích bych se i tak provinila. Vždyť jsem vzala život. A ne jednou. A po druhé jsem si to dokonce i užívala v hloubi svojí duše.

A brzy zjistím jaké to je být v pekle.

O věčnost plnou pálení plic v agónii pro nedostatek dechu a z bolesti žeber později mi v myšlenkách bleskne další myšlenka.

Já to nemusím zjišťovat. Tohle musí být jak vypadá peklo.

Jenže neokusím vzduch v končinách zatracených. Místo toho se zvedne hadr z mých úst a nosu a já začnu hltavě vdechovat zatuchlý vzduch do mých plic. Kašlavě dýchám a vzduch chutná jako ten nejčistší horský vzduch. Zakňučím bolestí a jeho hlas mi rezonuje hlavou. Ale stejně se na ten hlas soustředím. Je to jediná věc, na kterou se mohu soustředit kromě vlastní bolesti. Zkousnu si ret, abych potlačila vzlyk, ale nepodaří se mi jej udržet uvnitř.

"Já..." zasýpám zoufale. Cítím nenávist z každého jeho slova, z každého činu, co ten muž provede. I ten pytel, co mi nechal na očích je nejspíš kvůli tomu, aby mě zvládl nenávidět tak upřímně a zcela, že hrozí, že sám exploduje. Vím, že nechce nic jiného než mě zabít. A já vím, že chci vlastně to stejné. Chci umřít. A člověk dohnaný na okraj svých možností prostě někdy... praskne.

"Dobře," zasýpám tiše a vzlykavě. "Řeknu to."

Myslím přitom na malou milou Mílu a hodnou Julii, cítím dohru pekla, co tu prožívám a čeká mě dál, pokud nepromluvím a představím si blahé prázdné nic smrti. Toužím jí jít vstříc. I za tuhle cenu.

"Jsou... všichni jsou schovaní," šeptám, že se musí sklonit ke mně blíž, aby mi pořádně rozuměl. Šeptám to dokola, dokud neucítím jeho dech poblíž nebo neuslyším další pobídku z větší blízkosti. A pak. Naslepo a bez lepšího uvážení se pokusím vzepřít na stole a čelem jej praštit do jeho hlavu. Jsem pro něj něco horšího než vzteklé divoké zvíře. Nesnáší mě. Takže když mu způsobím bolest i v tomhle stavu, třeba konečně jeho nenávist převezme otěže a zabije mě.

Opět se začnu topit. Zmítám se v tanci bolesti a zoufalství, když mě ledová voda začne opět pohlcovat. Pálení ledového ohně bolesti mě opět spaluje a já s tím opět nic nezmohu. Přesto přes ty všepohlcující vjemy ucítím v mém pekle někoho dalšího. A není to můj trýznitel. Naopak. Zní to jako anděl spásy.

"Ne. Krisy nechoď," probleskne mi hlavou zoufale. Srdce hrozí, že mi vyskočí z hrudi, jak z bolesti, tak obavy o něj. Nechtěla jsem, aby ho potkal stejný osud. Nechtěla jsem, aby tenhle osud kohokoliv dalšího potkal...

Shae
„I pro tebe je peklo otevřené.“ (Maxmilián Kolbe)

Jsi si moc dobře vědoma, že tě dělí pouze chvíle od toho, kdy brzy nahlédneš za oponu a konečně spatříš skutečnost toho, co se děje poté. Budeš jedna z těch, co bude vědět, zda mají pravdu ti jež věří v jednoho Boha a tvrdí že po konci, jejich duše půjde do nebe.
Nebo naopak mají pravdu ti, kteří věří v reinkarnaci.
Na malou chvíli tě svým způsobem napadne naprosto hloupá otázka: Kam tvoje duše půjde?

Odpovědi se na svou otázku však nedozvíš, protože jsi opět schopna se nadechnout. Tvé tělo začne hltavě lapat po tak drahocenném vzduchu. I když bys možná se opravdu raději chtěla dozvědět onu odpověď na otázku.
”Kde… najdu… zbylé… griše?” Až tento velmi nepříjemný hlas ze kterého jde hrůza, protože patří tvému trýzniteli, tě přivede zpátky k vnímání tvého velmi bolavého těla. Látkový pytel máš vyhrnutý tak, abys mohla dýchat, avšak stále ti zakrývá oči, jako kdyby nestáli o to vidět v těch tvých lidskost. Pro ně jsi pouhé monstrum, které si nezaslouží žít. Vnímáš to z toho jak s tebou zachází a z toho, jak k tobě mluví. Pohrdá tebou a nejraději by tě okamžitě zničil, než tě tady vyslýchal.
Jsi naživu… Nepovažuješ to však za výhru. Vypadá to, že ještě nějakou chvíli budeš, než je přestane bavit tohle mučení tvé ubohé maličkosti.
Jsi však pevně odhodlaná, že jim o ostatních vůbec nic neřekneš. Je ti naprosto ukradené, kolik bolesti si kvůli tomu budeš muset vytrpět. Pro tebe tohle už je konečná.
Rozsudek byl vydán a jedinou tvou jistotou je smrt.

A proto tvoje odpověď na trýznitelovu otázku, je pro něj velmi neuspokojivá a on dál pokračuje ve svém mučení. Opět ti zakryje tvář a začne lít vodu. A ty znovu ocitneš v tom ledovém rozbouřeném moři, tentokrát tam však s tebou někdo další je.
”Shae, vydrž. Jdu si pro tebe.” Ten hlas je svým způsobem balzámem pro tvou duši. Vůbec nerozumíš tomu, jak je něco takového možné. Jsou to pravděpodobně halucinace způsobené mučením. Nemůže to být skutečný Kristopher. Ten je určitě v bezpečí. Musí být…