Andor.cz - Dračí doupě online

Zimou mi jektají zuby. Tělo se mi třese a kdybych viděla své rty, nejspíš bych zahlédla v nich odstín modré. Měla bych být ráda, že mám na sobě aspoň jednu vrstvu oblečení, ale upřímně mne to vůbec nezajímá. Jsem si jistá, že bych mrzla stejně. Jediné co mi ta látka poskytuje, je jakýsi pocit počestnosti. Naštěstí mě tito lovci považují za monstrum, co potřebuje být sprovozeno ze světa, a nevidí ve mě ženu, kterou by si mohli vzít po jejich vůli. Obojek na mém krku nepříjemně studí a omezuje i můj pohyb hlavy. Napadá mě, jestli by utrhli i kus kůže z krku, kdyby se pokusili ten obojek sundat. Jenže to neudělají. Samozřejmě, že to neudělají.

Bez něj bych je mohla zabít. Takhle nemůžu nic. Jen čekat na smrt.

Kousnu se do promodralých rtů a tiše vzlyknu. Přes pytel nevidím a ještě hůře se mi dýchá. Kvůli tomu pytli přes obličej se musím nadechovat víc, což znamená, že každý můj nádech mi způsobuje bolest. Vím tak, že jsem naživu. A zjišťuji, že na životě v tomto stavu není vůbec nic dobrého k žití. Kdyby tu byl někdo se zbraní, nejspíš bych je už požádala, ať to dokončí. Však k čemu je život, když má být protkaný takovou bolestí?

Trhnu sebou, když uslyším kroky. Známé kroky. Bolestně známé kroky. Zasténám tiše v důsledku toho nerozumného škubnutí s sebou. Semknu oční víčka víc k sobě v obavě, co přijde. Polknu a chvějivě otevřu rty. Když je tady on, nic dobrého mě nečeká, to je mi jasné. Ví to každičký kousek mého těla, a proto se můj třas ještě zvětšil. Jeho otázka je jasná a jednoduchá. A já znám odpověď. Znám jména i místa. Stačilo by mi odpovědět a poslal by mě na smrt. Byla by nejspíš bolestivá a dlouhá, ale byl by pak konečně konec. Tak moc bych chtěla, aby to celé skončilo.

"A já ti znovu říkám, jdi se bodnout," vydechnu odpověď, která mě nedostane blíž smrti. Záměrně mu nevykám, žádnou úctu si ode mě nezaslouží. Brada se mi roztřese, když slyším šplouchnutí vody. Bude to peklo, co si pro mě připravil, to jsem si jistá. Tohle je život, který za to nestojí prožívat a smrt bych uvítala. Ale nemohu se donutit mu odpovědět. Nemohu je zaprodat.

Já se z tohodle pekla nejspíš nedostanu. Zatraceně já si to možná ani nezasloužím. Ale Míla a Julie ano. Snad se odsud dostanou i Richard a Jeremiáš... pomyslím si, než přijde trest.

Začnu se topit. Lapám po dechu i přes bolest, která mi vystřeluje ze žeber. Tělo se mi začne vzpínat proti řetězům, i když mě vítá jen další a další bolest. Umírám. Topím se. Zmítám se v bolestech a panice. Nemůžu vyplavat na hladinu, ledové peklo mě drží ve svých osidlech. Možná to celé byl jen sen umírající mysli. Možná jsem se z té proklaté lodi nikdy nedostala. Ale já doufám, že ano. Že jsem se z té lodi dostala, že se to celé skutečně stalo. Doufám, že se topím sama. Protože pak by to celé mělo smysl. Znamenalo by to, že jsem ho zachránila. A že teď moje bolest vykupuje životy dalších. Mili. Julie. Richard. Jeremiáše. Kristophera. A to je jediný důvod, proč mi stojí za to žít tenhle život plný bolesti.

Shae - posunutí v ději

Je ti neskutečná zima. Nechali ti pouze jednu vrstvu, která má jediný účel a to tvé tělo zahalovat.
Přes hlavu máš přehozený pytel, jež divně páchne. Dýchá se ti díky němu těžce.
Na krku cítíš tíhu toho proklatého obojku. Nemůžeš se hnout, protože jsi svázaná. Vnímáš jak deska na které ležíš, je mírně nakloněná a to tak, že jsi hlavou lehce dolů. Celé tělo tě bolí. Hlavně rozbitý ret, který ti stihnul ošklivě natéct. Při dýchání vnímáš, že máš zřejmě nějaké naražené nebo dokonce i zlomené žebro.
Jediné, co tě může hřát na duši je skutečnost, že díky tomu, že tebe zajali, tak ostatní měli šanci utéct.
Jsi si moc dobře vědoma, že ta chvíle klidu, která ti je momentálně dopřána, nebude trvat věčně. Jak ti už bylo řečeno, budou se z tebe snažit vytáhnout potřebné informace o ostatních a poté tě už čeká poprava. Hranice na které budeš upálena je postavena. Žádný spravedlivý soud tě nečeká. Jednou si tomu utekla, ale zdá se, že tě štěstěna dávno opustila.

Zpátky před dvěma týdny to na chvíli vypadalo, že bys konečně mohla být volná.
Kris si našel práci a poté co se spřátelil s jedním ze svých kolegů, byl schopen najít práci tobě.
Společně s jednou dívkou a její matkou jste pracovali v jakési prádelně. Druhého dne, po jistém incidentu, kdy se kolega Krise zranil a dívčina matka jej ošetřila, jsi se dozvěděla, že jsou obě dvě griši a snaží se vydělat si dostatečný obnos peněz, aby se stejně jako ty mohly odsud dostali. Podle toho, co ses od nich dozvěděla, tak tu kotvila loď jednoho námořníka, který právě umožňoval grišám se dostat z těchto nehostinných končinách. Peníze, které za to chtěl byli strašné, ale díky tomu, že Kris měl v úmyslu zůstat a velkou část ze svých vydělaných peněz ti slíbil, to nebylo nemožné. Když jsi se mu o tom svěřila, byl opravdu rád.
Matka dívky jejíž jméno bylo Mila, ti dala rychlokurz ohledně léčení. Když jste měli chvíle, kdy nebylo co na práci a čekalo se na špinavé prádlo. Slibila ti, že až budete na lodi tak ti toho ukáže mnohem víc, bude to příjemné povyražení během cesty, která by měla trvat zhruba týden. S kapitánem jste měli jednou schůzi, kdy ses seznámila s dalšími griši, co mají stejně jako Míla s Julii (tak se jmenuje její dcera) a ty, cestovat na oné lodi.
Mladý Richard a jeho bratr Jeremiáš byli oba vlnostrůjci a dohlíželi na to, aby jste se bezpečně dostali do cíle. Dělali u kapitána lodi a tohle byla už jejich několikátá plavba. Oba dva měli svůj vybraný smysl pro humor a bylo pro tebe neskutečně příjemné, když jsi byla mezi svými.
Kris se schůzek neúčastnil. Když končil v jedné práci, hned šel do druhé. Dřel, aby vydělal potřebné peníze a tys ho tak viděla jenom chvíli ráno a potom večer, když spal.

Když se měla konat druhá schůze něco bylo špatně. Místo kapitána, tam dorazili lovci. Podařilo se ti dva zpacifikovat a jejich pozornost jsi upoutala na sebe, takže se Míla s Julii mohli dostat pryč. Bylo jich však na tebe hodně. Všichni se na tebe vrhli. Byla to rána do břicha, která tě na malou chvíli rozhodila a vyrazila dech. Lovec toho využil a dal ti na krk ten proklatý obojek, který jak si vzápětí s velkou nepříjemností zjistila, brání tvým schopnostem. Věnovali ti dalších pár ran, protože jsi užívali toho, jak jsi bezbranná, ale to už jsi ty nevnímala, protože to byla snad třetí rána do hlavy, která tě uvedla do bezvědomí.

A tak jsi se tedy ocitla tady. Čekající na svůj konec. Kdy jsi mohla doufat v to, že se dřív udusíš kouřem než tvé tělo pohltí plameny.

”Tak myslím, že chvíle klidu stačila. Zeptám se vás tedy ještě jednou. Kde najdu zbylé griše?” Promluví hlas tvého mučitele, kterému bohužel nevidíš do tváře kvůli tomu pytli. Je blízko, zaslechneš jak něco pokládá na zem vedle tebe a v čem je nejspíše voda, protože zaslechneš šplíchnutí. Následně tvůj látkový pytel pokropí a stáhne ho tak, abys měla problém s dýcháním. Cítíš jako kdyby ses topila. Možná to všechno, co se ti dosud stalo byl jen sen a ty skutečně umíráš v té ledové vodě.

Pobaveně se usměji na Michell, když mi podává věci na kreslení. Převezmu si je od ní a dám si záležet, abych jí přejala prsty po ruce. Je to jen malá kompenzace za to, že tak mlžíme, ale hodlám tančit v tempu, co určí Lucian. Vím, že Michell je pro něj důležitá mnohem více než osobní ranhojička s neskutečnými schopnostmi. Ale jak tak nějak poznávám Luciana, tipuji, že ani před ní není zcela upřímný. Myslím si, že neumí být před kýmkoliv zcela otevřený. Možná dokonce tohle neumí ani sám před sebou.

Vzhledem k tomu, že Lucian zůstává sedět se zavřenýma očima, tak se pustím do kreslení. Nahlas přitom přeříkávám vše, na co si pamatuji. Musím uznat, že to pomáhá. Nutí mě to plně si ty věci uvědomit, byť vím, že si nepamatuji zdaleka všechno. Naštěstí, i přesto, že jsem se této kratochvíli nevěnovala, tahy na papíře mám jisté a rychlé. Když jsem hotová se zaznamenáváním, kriticky se zadívám na onen obrázek s mírně nakrčeným obočím. Usoudím, že mezi umělecká díla, by se to rozhodně zařadit nedalo, ale pro účel identifikace by to stačit mohlo. Vzhledem k tomu, že má Lucian zavřené oči, posunu papír k Michell, aby se na to mohla podívat taky. Ostatně to ona už stojí u něj a chladí mu rukou jeho čelo. Nebo léčí bolehlav, či snad uklidňuje jeho emoce? Jakkoliv ráda bych se zeptala, o co jde, rozhodnu se tuto bitvu o informace nezačínat.

Kopíruji Lucianovo povzdechnutí svým vlastním. Odložím tužku a místo toho si prohledám kapsy pro kuřivo. Se spokojeným pocitem sevřu v ruce cigarety, co jen díky pevné tabatěrce přežily můj pád a další nepříjemnosti dnešního dne. "Můžu?" ujistím se u paní domácí, než si zapálím. Samozřejmě, pokud by někdo chtěl, o své zásoby se podělím.

"No," vydechnu s kouřem. Radost z toho, že mě nic na těle nebolí, mě nutí k optimismu a odhodlání pokračovat. Mám dojem, že tohle bude jemný odvar toho, co popisovali lidé, co unikli hrobníkovi z lopaty na poslední chvíli. Možná dokonce je to něco co popisovali vojáci těsně před bojem, kdy ví, že brzy budou bojovat na život a na smrt. Přece jako to popisoval bratr v jednom dopise z fronty.

Nikdy jsem neviděl tak jasnou barvu květin a neslyšel ptáky liběji zpívat než té noci před bitvou. Prosím, přivoňte si ke květinám i za mne a poslouchejte ptačí zpěv, až se vydáte na procházku do parku, či si vyjedete na venkov.

Před očima mi probleskne úryvek toho roztřeseného písma, co předtím bývalo tak úhledné. Byl to také poslední dopis od něj. Jeho rozloučení brzy naviděnou se totiž nikdy už nenaplnilo. Polknu a odvrátím se od nečekaných vzpomínek, co si kradly mou pozornost i za denního světla.

"Zatím mě to nezabilo, tak to tak urgentní asi stejně není. A možná něco bude v těch knihách." Kývnu přitom hlavou k Lucianovi a těm knihám, co by měl mít u sebe. Snažím se znít klidně, že mě nic z toho neděsí, byť to není zcela pravda. Znervózňuje mě, že možná na mě má nějaký magický předmět vliv a já nevím, před čím se mít na pozoru, nebo čím se bránit. Odmlčím se a nechávám Luciana začít s vyprávěním toho, co se stalo. Jakmile otevře své oči a pohlédne na mne, obrátím i já svůj pohled k němu. Temnota jeho očí je chladná jako voda v nejhlubším jezeře. I když se ho nebojím, přímý pohled do jeho očí mi ale stejně vyvolává mírné mrazení v zátylku. Za tím, že oči jsou okny do duše něco bude. Přesto mu pohled opětuji a jen nepatrně kývnu hlavou. Víc nebylo třeba říct. Michell nepotřebovala vědět to všechno předtím. Nebylo to relevantní k její otázce a byla by dalším člověkem, co by znal události z tamního dění. A to jsme ani jeden nepotřeboval. Natáhnu sladký kouř a počkám až Lucian domluví. Očima přitom už zase přecházím po pokoji, abych působila uvolněněji.

"A z mého pohledu to bylo tak, že ta dýka mě k sobě volala. Neměla jsem možnost uvažovat, vábila mě k sobě tak, že nešlo odolat. Nemyslela jsem, prostě jsem jen šla a vzala jí do ruky. Pak jsem měla asi nějaké halucinace, nebo se mnou ta dýka nějak mluvila a další co vím je, že jsem se probudila s bolestí na zemi," odvyprávím svou část příběhu. Vydechnu opět kouř do svého nejbližšího okolí. "Moc to nedoporučuji. Nebyla to zábava. Ale jinak nic. Pak jsem jí už neslyšela. Jen jsem ji chvilku viděla na zemi... a pak najednou byla pryč." Gestem ruky naznačím, jak se rozplynula v samotném vzduchu. Zavrtím hlavou sama nad tím příběhem. I sobě zním trochu hystericky. Možná blázním. Kdo ví.

"Potřebuješ ode mne ještě něco, Luciane, nebo se mám pustit do překladu těch knih, ať něco stihnu před tou večerní cestou?" zeptám se ho a obrátím se na Ďábla z barellu a teď čekám já na to, zda na sobě dá znát, že vůbec netuší, o čem to mluvím já. Možná si také bude myslet, že jsem se zbláznila, když nic na večer v plánu není. Ale jak říkám, květiny voní intenzivněji, můj mozek přemýšlí rychleji a já si chci pro jednou vychutnat večer.

odkaz

Mlčky si vyslechnu všechno, co měl Kristopher na srdci. Moje ruce na klíně mačkají látku dlouhé košile, aniž bych si to sama ve skutečnosti uvědomovala. Když se posadí a pohlédne mým směrem, zadívám se mu do tváře nazpět. I když další slova jsou možná o to intenzivnější. Jakkoliv jsem věděla, že se naše cesty rozejdou, jeho proslov mě prostě a jednoduše dojme. Je to definitivní, je rozhodnuto. Rozsudek byl vynesen, teď se musí jen uskutečnit vykonání, které by se mělo dostavit za pár dní.

Za tu dobu, co jsem jej poznala, jsem odhalila jak rád dělal velká gesta a proslovy. Už jsem pochopila, že to k němu tak nějak patří. A teď, když jsem nebyla hladová a dokázala jsem vidět skutečně svobodu civilizovaného světa a jen prázdnou pustinu kol kolem, dokázala jsem ignorovat moji vlastní nevoli v tomto ohledu. Teď jsem ho za to seřvat nechtěla. Neměla jsem potřebu z něj vytřást duši, aby se konečně probral. Na tváři se mi rozechvěle objeví úsměv. A společně s ním cítím, jak mi po tvářích začnou téct slzy. Odvrátím obličej a uchechtnu se sama nad sebou a svými protichůdnými emocemi. Rychle si otřu oči, byť se okamžitě opět zaplní slzami.

"To je naprosto ušlechtilé," ohodnotím tiše a i přes neustále se objevující další slzy se na něj znovu podívám a usměji se na něj. Tvář i přes veškerou snahu se na něj usmívat, občas zkřiví nakrčené obočí, jak přemáhám pláč.

"Ušel jsi neskutečnou cestu, Kristophere. Od někoho, kým jsi byl, do toho muže, co jsi teď," pokračuji s roztřeseným hlasem. Hluboce se nadechnu, abych dál zvládala mluvit. Znovu si otřu slzy, než se k němu sehnu a položím mu ruku na rameno, abych jej krátce stiskla.

"Jsem na tebe pyšná. Opravdu," řeknu tiše, ale s pohledem do jeho očí. Pak se opět odtáhnu a znovu se marně pokusím zastavit příval slz. Je to zvláštní, jak se emoce zvládají ve mě míchat a nedávat smysl ani mě samotné. Někomu bych dokonce i zaplatila, kdyby mohl tuhle zmatenou bouři zastavit a vysvětlit mi, co se to sakra děje.

"Promiň, jsem unavená. Tohodle si nevšímej. Cesta sem byla dlouhá. Ale jsem opravdu ráda, že sis našel svou cestu životem. Je to opravdu moc dobře. Budeš pořád aspoň někde, kde to znáš. Je to rozumné. A věřím, že tím opravdu pomůžeš grišám."

”Ano, chci tu zůstat. Musím…” Na chvíli se odmlčím. Zavrtím hlavou. Najednou to jde opravdu těžce. Snažím se poskládat slova z toho, o čem poslední dobou přemýšlel.
”... jsem vychován jako voják. Ač zní sebevíc dobře cestování po světě a objevování krás, tak to není nic pro mně. Po čase by mně to stejně nejspíš přestalo bavit. Navíc hodlám s tím otevíráním očí začít právě tady. Tady, kde to potřebují ze všeho nejvíc.” S tím se posadím a upřu na ni svůj pohled.
”Oba moc dobře víme, že i tady se vyskytují grišové. Mám v úmyslu je najít dřív než Drüskellové a pomoct jim se dostat z této země. Možná se mi z trochou dobré vůle podaří najít další stejně smýšlející, kteří ve vás nevidí nebezpečné monstra, ale lidi kterými jste. A když nám bude štěstí přát, tak se nám třeba podaří z tohoto pekla, udělat lepší místo.” Vím, jak hloupě mohou moje slova zní. Nemám to úplně promyšlené a budu to mít pravděpodobně jistá rizika. Jenže jsem ochoten je podstoupit. Našel jsem si své poslání, které prozařuje můj životem.
”Budu se snažit svou duši vykoupit a doufat, že v příštím životě to bude jiné.”

Michell začne hledat čisté papíry a tužku, následně se zarazí a zpraží mně pohledem. Všimne si však, že mám zavřené oči a pochopitelně jí dojde, co je zdrojem mého utrpení.
Chodím k ní samozřejmě hlavně, když jsem nějakým způsobem ošklivě zraněný, ale občas také kvůli tomu, že je moje bolest hlavy někdy opravdu nesnesitelná. Stejně jak tomu je v této chvíli.
”Mohli byste být tak neskutečně laskavý a prosím uvedli mně víc do toho, co se vlastně stalo? Samozřejmě si, klidně dejte na čas. Já si počkám…” Dlouze a zároveň útrpně si povzdechne. S tím podá Ophelii všechno potřebné, aby mohla vytvořit kresbu.
Mohl jsem tušit, že bude vynikat i v malování. Byla to umělecky založená žena. Sám jsem občas udělal pár kreseb. Poslední dobou mně políbila jistá zrzavá můza a já ji potřeboval dostat z hlavy tím, že jsem jí převedl na papír. Všechny své výtvory jsem pečlivě schoval na tajné místo, kde by je neměl nikdo najít. Aspoň v to doufám.

Jakmile začne popisovat, tak mám stále zavřené oči. Nespím však. Snažím se to představit do sebemenšího detailu. Jako kdyby se nacházela přímo přede mnou. Vnímám ve své mysli, že tento popis je mi nějakým způsobem povědomí, ale nejsem schopen to nikam pořádně zařadit. Pravděpodobně jsem o ní četl v nějakých knihách. Avšak nemám momentálně takové štěstí, abych byl schopen si vzpomenout v jaké to přesně bylo.

”Trochu… nejspíš jsem se s tím někdy dřív setkal, ale nic si pořádně nevybavuji.” Přiznám se jí s povzdechem.
Doposud Michelle trpělivě vyčkávala než z nás vyjde nějaké reakce. Teď však na sebe upoutala mou pozornost tím, že mi na čelo dopadla její chladná ruka. Jen jí tam drží a už i to stačí, aby mi bylo mnohem lépe.
”Byli jsme v knihovně, přesněji v oddělení s omezeným přístupem. Je to poměrně zajmavé místo, ale o tom asi nechceš teď slyšet.” Začnu s vysvětlováním toho, co se vlastně stalo. Rozhodnu se Michelle příliš nezatěžovat s tím, co jsem udělal tomu knězi potom, co z Ophélii byla volavka a riskovala tak svůj život. Pohledem přitom vyhledám svou společnici s jasnou prosbou v očích.
”Z mého pohledu se Ophélii z ničeho nic zkácela k zemi mrtvá. A jak jsem předtím říkal, snažil jsem se ji přivést k životu a napáchal ony škody.” U Michelle nemám problém shodit svou ďábelskou masku. Takže z mého hlasu je stále znatelná lítost. Nemůžu si pomoct, ale neskutečně mně mrzí, že jsem jí tak ublížil. Nikdy jsem neměl problém s mučením, zabíjením nebo nějakým mrzačením lidí. Ale v jejím případě jsem se začal cítit neskutečně špatně. Stávala se mou Achillovou patou a já měl strach, kdo to místo první najde.

Aneb zase strkáš nos do něčeho, do čeho ti nic není, Shae...

Měl samozřejmě pravdu. Je to jeho věc. Nemusím vědět o všem, co se s ním děje. Ale tak nějak jsem měla dojem, že tam jsme si říkali hodně. Když o tom uvažuji, asi jsem opravdu byla hloupá, pokud jsem v tom viděla stoprocentní otevřenost. Já i on jsme si nesli pořád v sobě věci, které jsme nikomu neřekli a neřekli si je ani sobě navzájem. Ale to, jak jsme se na sebe stoprocentně spoléhali mě asi donutilo vidět věci jinak. Tak jako obvykle jsem si věci ve své hlavě přikrášlila. Když mi toto dojde, zjistím, že na to nemám co říct.

Jeho další slova mě opět zastihnou nepřipravenou. Dojdu k posteli a sednu si na její kraj kousek od toho, kde Kristopher leží na zemi v kožešinách. Poprvé za tu dobu, co přišel na pokoj se na něj zadívám. Nejraději bych mu řekla, že to pro něj je nebezpečné tu zůstávat. Pokud se probudí v něm jeho schopnosti, lidi tu nebudou mít tolik pochopení jako v jiných říších.

"Ty tu chceš zůstat?" zeptám se šokovaně, ale tiše.

"Ale proč? Myslela jsem, že jsi chtěl se dostat také pryč. Cestovat, poznávat svět? Otvírat lidem oči?" ptám se a potřesu přitom hlavou na znamení, že to vůbec nechápu.

A nebo to bylo to, co jsi chtěla dělat ty a on s tím tehdy jen souhlasil, protože si tehdy vytyčil, že bude tvůj vazal, aby odčinil, že málem tě dovezl na tvou popravu? napadne mne a sama se podivím nad tím, že mě to zamrzí. Cítím se skleslá, jako kdybych něco ztratila. Vzhledem k tomu, jak jsme poslední dny mlčeli a vzdalovali se jeden druhému mi takové pocity nedávají smysl. Pokud to tak je a on prozřel, tak je to dobře. Tak... proč mi přijde, že bych jej měla přemlouvat? Možná jsem si tak moc na společnost zvykla?

"Jestli to vážně chceš, tak to samozřejmě chápu a nebudu ti bránit... Ale... nezůstáváš tady jen kvůli té poslední... hádce, že ne?" přidám nakonec další otázku, která mě opravdu tíží.

"Protože na tom nezáleží. Jsou to moje můry a moje starost." Neměl jsem o nich vůbec říkat, ale jsem možná dost unavený a nebudu lhát, že její pochybnosti o mé věrnosti k ní se mně svým způsobem dotkly.
Když jsem s ní za celou tu dobu nemluvil, hodně jsem přemýšlel. O tom, co bude se mnou, když se naše cesty rozdělí a došel jsem k rozhodnutí. Možná proto jsem jí ty šaty pořídil, jako vzpomínku na mně a jako něco nového do její nové šance snad na lepší život.

Když slyším jak vstává z postele a jde se podívat na to, co jsem jí daroval, lehce se pousměju. Zvědavost jí nenechala počkat až do rána. Nedívám se jejím směrem, i když si dokážu představit jak se na ně dívá. Jsou opravdu moc krásné a věřím, že jí budou slyšet.
Samozřejmě, že jsem taky čekal podobnou reakci.
Nechám ji domluvit a připravuji se na to, jak jí řeknu k jakému rozhodnutí jsem se vlastně dostal. Sbírám veškerou odvahu a sebevědomí, aby to znělo stejně tak jako v mé hlavě.

"Samozřejmě na jeden lístek pro tebe vydělám." Hluboký nádech a následný lístek.
"Nicméně, já lístek nebudu potřebovat, protože tady zůstávám." Myslím to smrtelně vážně. V mém hlase je znát pevné odhodlání.

odkaz

Nedívám se jeho směrem ani když nespokojeně mlaskne a začne odpovídat. Tuším, že se otočil mým směrem. Pokusím se ztratit v peřinách, když zazní náš rozsudek, co by nás mohl stát život. Jen proto, že žijeme, že jsme přežili společnými silami. Jeho další slova zní trochu zpytavě, na což má Kristopher naprosté právo. Však kolikrát jsem tuhle kartu už proti němu vytáhla? A hlavně proč?

Neodpustila jsem snad já sama sobě, že pořád nemohu uvěřit tomu, že Kristopher odpustil mě za to, že jsem se bránila a zabila ty lidi? napadne mne.

A čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to přijde pravděpodobné. Jakkoliv se snažím si říkat, že jsem musela, jakkoliv jsem se v té chvíli cítila být oprávněná vzít život, tíha viny na mne ležela jako těžká deka. Možná právě o to víc, když už jsme v civilizaci, kdy mám čas reflektovat na prožité dny a týdny. Znovu se tak přesvědčím, že si navzájem s Kristopherem nesvědčíme. Nakládáme na toho druhého své problémy. Z toho chmurného zamyšlení mě vytrhnou jeho další slova. Naprosto zapomenu na to, že se koupe, a posadím se na posteli. Pohled mi padne na jeho ranami posetá záda. Okamžitě odvrátím pohled na druhou stranu pokoje, abych neviděla nic víc z něj.

"Ni-nikdy jsi mi neřekl, že máš noční můry," dostanu ze sebe zaraženě s pohledem upřeným na zeď místnosti.

Nejspíš kvůli tomu že posledních pár dní se mnou nemluvil vůbec, následovala slova ostrá myšlenka. Otevřela mi pak v paměti okno toho, jak jsem se kvůli Kristopherovi cítila osamělá, jak moc jsem tehdy byla rozbitá a musela se poslepovat. Sama. Vzpomínám si na svoje slova o tom, jak se topím kvůli němu. Neměla jsem tehdy z čeho už brát, byla jsem na dně. Proto jsem tehdy vybouchla. Ale všechno, co jsem tehdy řekla byla pravda. Hrubá ryzí pravda toho, jak to všechno bylo. Tehdy jsem se zařekla, že se začnu starat jen o sebe. Jenže teď jsme byli v relativním bezpečí, seděla jsem v měkké posteli, v žaludku jsem měla teplé jídlo. A já hloupá začala mířit k té stejné řece. Zase jsem se chtěla pokoušet mu pomoct. Zatnu ruce do peřiny.

Slyším, jak šustí látka, když se obléká. Poslouchám, jak ulehá do kožešin, aniž by se pokusil zeptat, jestli nemůže do postele. Kristopher věděl o mých omezeních a nepokoušel se je obejít. Byl to vlastně dobrý člověk. Odvrátím se od zdi a pohlédnu na zabalenou věc na stoličce. Zaváhám, ale pak zvědavost opět zvítězí. Vylezu z postele a dojdu ke stoličce, abych se podívala na to, co mi koupil. Za šustění papíry si vyslechnu i zbytek toho, co leží Kristopherovi na srdci.

Už jsi mě tak nazval mnohokrát. Předtím.

Tuto myšlenku nezformuji, protože vím, že bych tím zbytečně otvírala staré rány. Navíc v tu chvíli sevřu látku šatů mezi prsty. Povytáhnu je do slabého světla v pokoji a začnu si je prohlížet. Jsou nové, vypadají i teplé a na dotek tak jemné, jak to znám jen z nových látek. Jak to bylo už dlouho, co jsem si pořídila nové šaty? Kdo ví, vnímání času bylo někdy... těžké. Jen tuším, že už to bylo docela dlouho.

"Jsou krásný, Krisi, ale neměl jsi je kupovat," řeknu tiše. S těžkým srdcem je položím zpět do papíru a znovu zabalím. "Nemáme peníze na to kupovat si šaty. Obzvláště ne takovéhle nové šaty."

Bolestivé píchnutí u srdce z toho, že zase mě hodlá stavit na nějaké piedestal, se dostaví během mých slov. Ohlédnu se na něj, jak leží v kožešinách. Přemýšlím kolik z toho si uvědomuje.

"Je to milé gesto, ale jsou to zbytečně utracené peníze... A dva lístky na lodě jsou drahá záležitost. Obzvlášť, když oba dva musíme odjet z vaší říše. Šaty zatím nepotřebuji, potřebuji se spíš odsud dostat. A ty taky, Krisi."

Když promluví, doufám, že jsem ji nevzbudil. Opravdu jsem se snažil být, co nejvíc tichý, jak jen to šlo. Jenže ta zatraceně úžasná voda to kazila.
Její hlas však nepůsobí rozespale, takže celou dobu byla zřejmě vzhůru.
Vlastně naprosto pochopitelné. Taky bych to měl stejné v jejím případě. A kdyby delší dobu nepřišla, vydal bych se jí hledat. Jenže na rozdíl od ní v případě toho, že by jí zmohl alkohol, odnesl bych jí do pokoje a uložil do postele. Naprosto však chápu, že to je v opačném případě dosti nereálné, nemluvě o tom, že by to bylo sakra divné.

Chystám se ji odpovědět a klasicky se zaseknu nad volbou těch správných slov, když mi najednou položí jiné otázky. Otočím se k ní. Kašlu na to, že mám přitom obnaženou hruď a kapky vody po ní ještě stékají. Nespokojeně mlasknu a zakroutím nesouhlasně hlavou.
"Ano, bojím se, že to poznají. Ale ne tak, jak si myslíš. Bojím se, že na to, kdo jsme přijde celá vesnice. Griša a dezertér." Poslední slova pronesu opravdu tiše, protože se bojím, že by nás mohl někdo odposlouchávat. Na chvíli se odmlčím a dlouze si povzdechnu. Rozhodnu se jí tedy podělit s tím vším, co mně trápí. Radost z toho, že jsme dorazili v pořádku do cíle, jsem ji už stejně jak se zdá zkazil.
"Já si svou stranu vybral a to v té době, co jsme si několikrát zachránili vzájemně krk. Dělili se o jídlo, stejně tak o hlídky." S tím si sundám kalhoty, otočím se zpátky k lavoru a začnu si mít nohy. Myslím to naprosto vážně a je mi jasné, že když bude chtít tak si pravdivost mých slov bude schopna ověřit.
"Spíš se bojím toho, že jich bude mnoho… Že se proti nám obrátí celá vesnice a já selžu. Budu stejně jako v mých posledních nočních můrách sledovat, jak ti ubližují a nebudu schopen s tím cokoliv udělat." Jakmile mám čisté nohy, osuším se a vytáhnu si z batohu čistou košili a kalhoty, které mi tak úplně nejsou. Jsou o něco upnutější a budu si potřebovat časem koupit nové. Nelituji však toho, že jsem první koupil něco jí.

"Na stoličce máš dárek. Říkal jsem si, že by se ti to mohlo hodit. Opravdu jsem se snažil vybrat ty správné, takže doufám, že se mi to povedlo." S tím přejdu k připravenému ležení na zemi. S tím, že budu spát na zemi jsem počítal. Chystal jsem se jí to stejně nabídnout. Nečekal jsem však, že i přestože už nejsem na cestách, tak se o to postará.
"Děkuji." Hlesnu upřímně, když se soukám do provizorního lůžka.

Zavřu oči a chvíli poslouchám tlumený hluk hostince, jak tam ještě pokračují v oslavách.
"Nikdy bych tě neoslovil titulem vražedkyně." Rozhodnu se ještě o poslední vyjasnění.
"Protože oni by nás taky bez váhání zabili. Dokud nenajdu lepší slovo, tak bych nás nazval přeživšími."