Andor.cz - Dračí doupě online

”Ano, chci tu zůstat. Musím…” Na chvíli se odmlčím. Zavrtím hlavou. Najednou to jde opravdu těžce. Snažím se poskládat slova z toho, o čem poslední dobou přemýšlel.
”... jsem vychován jako voják. Ač zní sebevíc dobře cestování po světě a objevování krás, tak to není nic pro mně. Po čase by mně to stejně nejspíš přestalo bavit. Navíc hodlám s tím otevíráním očí začít právě tady. Tady, kde to potřebují ze všeho nejvíc.” S tím se posadím a upřu na ni svůj pohled.
”Oba moc dobře víme, že i tady se vyskytují grišové. Mám v úmyslu je najít dřív než Drüskellové a pomoct jim se dostat z této země. Možná se mi z trochou dobré vůle podaří najít další stejně smýšlející, kteří ve vás nevidí nebezpečné monstra, ale lidi kterými jste. A když nám bude štěstí přát, tak se nám třeba podaří z tohoto pekla, udělat lepší místo.” Vím, jak hloupě mohou moje slova zní. Nemám to úplně promyšlené a budu to mít pravděpodobně jistá rizika. Jenže jsem ochoten je podstoupit. Našel jsem si své poslání, které prozařuje můj životem.
”Budu se snažit svou duši vykoupit a doufat, že v příštím životě to bude jiné.”

Michell začne hledat čisté papíry a tužku, následně se zarazí a zpraží mně pohledem. Všimne si však, že mám zavřené oči a pochopitelně jí dojde, co je zdrojem mého utrpení.
Chodím k ní samozřejmě hlavně, když jsem nějakým způsobem ošklivě zraněný, ale občas také kvůli tomu, že je moje bolest hlavy někdy opravdu nesnesitelná. Stejně jak tomu je v této chvíli.
”Mohli byste být tak neskutečně laskavý a prosím uvedli mně víc do toho, co se vlastně stalo? Samozřejmě si, klidně dejte na čas. Já si počkám…” Dlouze a zároveň útrpně si povzdechne. S tím podá Ophelii všechno potřebné, aby mohla vytvořit kresbu.
Mohl jsem tušit, že bude vynikat i v malování. Byla to umělecky založená žena. Sám jsem občas udělal pár kreseb. Poslední dobou mně políbila jistá zrzavá můza a já ji potřeboval dostat z hlavy tím, že jsem jí převedl na papír. Všechny své výtvory jsem pečlivě schoval na tajné místo, kde by je neměl nikdo najít. Aspoň v to doufám.

Jakmile začne popisovat, tak mám stále zavřené oči. Nespím však. Snažím se to představit do sebemenšího detailu. Jako kdyby se nacházela přímo přede mnou. Vnímám ve své mysli, že tento popis je mi nějakým způsobem povědomí, ale nejsem schopen to nikam pořádně zařadit. Pravděpodobně jsem o ní četl v nějakých knihách. Avšak nemám momentálně takové štěstí, abych byl schopen si vzpomenout v jaké to přesně bylo.

”Trochu… nejspíš jsem se s tím někdy dřív setkal, ale nic si pořádně nevybavuji.” Přiznám se jí s povzdechem.
Doposud Michelle trpělivě vyčkávala než z nás vyjde nějaké reakce. Teď však na sebe upoutala mou pozornost tím, že mi na čelo dopadla její chladná ruka. Jen jí tam drží a už i to stačí, aby mi bylo mnohem lépe.
”Byli jsme v knihovně, přesněji v oddělení s omezeným přístupem. Je to poměrně zajmavé místo, ale o tom asi nechceš teď slyšet.” Začnu s vysvětlováním toho, co se vlastně stalo. Rozhodnu se Michelle příliš nezatěžovat s tím, co jsem udělal tomu knězi potom, co z Ophélii byla volavka a riskovala tak svůj život. Pohledem přitom vyhledám svou společnici s jasnou prosbou v očích.
”Z mého pohledu se Ophélii z ničeho nic zkácela k zemi mrtvá. A jak jsem předtím říkal, snažil jsem se ji přivést k životu a napáchal ony škody.” U Michelle nemám problém shodit svou ďábelskou masku. Takže z mého hlasu je stále znatelná lítost. Nemůžu si pomoct, ale neskutečně mně mrzí, že jsem jí tak ublížil. Nikdy jsem neměl problém s mučením, zabíjením nebo nějakým mrzačením lidí. Ale v jejím případě jsem se začal cítit neskutečně špatně. Stávala se mou Achillovou patou a já měl strach, kdo to místo první najde.

Aneb zase strkáš nos do něčeho, do čeho ti nic není, Shae...

Měl samozřejmě pravdu. Je to jeho věc. Nemusím vědět o všem, co se s ním děje. Ale tak nějak jsem měla dojem, že tam jsme si říkali hodně. Když o tom uvažuji, asi jsem opravdu byla hloupá, pokud jsem v tom viděla stoprocentní otevřenost. Já i on jsme si nesli pořád v sobě věci, které jsme nikomu neřekli a neřekli si je ani sobě navzájem. Ale to, jak jsme se na sebe stoprocentně spoléhali mě asi donutilo vidět věci jinak. Tak jako obvykle jsem si věci ve své hlavě přikrášlila. Když mi toto dojde, zjistím, že na to nemám co říct.

Jeho další slova mě opět zastihnou nepřipravenou. Dojdu k posteli a sednu si na její kraj kousek od toho, kde Kristopher leží na zemi v kožešinách. Poprvé za tu dobu, co přišel na pokoj se na něj zadívám. Nejraději bych mu řekla, že to pro něj je nebezpečné tu zůstávat. Pokud se probudí v něm jeho schopnosti, lidi tu nebudou mít tolik pochopení jako v jiných říších.

"Ty tu chceš zůstat?" zeptám se šokovaně, ale tiše.

"Ale proč? Myslela jsem, že jsi chtěl se dostat také pryč. Cestovat, poznávat svět? Otvírat lidem oči?" ptám se a potřesu přitom hlavou na znamení, že to vůbec nechápu.

A nebo to bylo to, co jsi chtěla dělat ty a on s tím tehdy jen souhlasil, protože si tehdy vytyčil, že bude tvůj vazal, aby odčinil, že málem tě dovezl na tvou popravu? napadne mne a sama se podivím nad tím, že mě to zamrzí. Cítím se skleslá, jako kdybych něco ztratila. Vzhledem k tomu, jak jsme poslední dny mlčeli a vzdalovali se jeden druhému mi takové pocity nedávají smysl. Pokud to tak je a on prozřel, tak je to dobře. Tak... proč mi přijde, že bych jej měla přemlouvat? Možná jsem si tak moc na společnost zvykla?

"Jestli to vážně chceš, tak to samozřejmě chápu a nebudu ti bránit... Ale... nezůstáváš tady jen kvůli té poslední... hádce, že ne?" přidám nakonec další otázku, která mě opravdu tíží.

"Protože na tom nezáleží. Jsou to moje můry a moje starost." Neměl jsem o nich vůbec říkat, ale jsem možná dost unavený a nebudu lhát, že její pochybnosti o mé věrnosti k ní se mně svým způsobem dotkly.
Když jsem s ní za celou tu dobu nemluvil, hodně jsem přemýšlel. O tom, co bude se mnou, když se naše cesty rozdělí a došel jsem k rozhodnutí. Možná proto jsem jí ty šaty pořídil, jako vzpomínku na mně a jako něco nového do její nové šance snad na lepší život.

Když slyším jak vstává z postele a jde se podívat na to, co jsem jí daroval, lehce se pousměju. Zvědavost jí nenechala počkat až do rána. Nedívám se jejím směrem, i když si dokážu představit jak se na ně dívá. Jsou opravdu moc krásné a věřím, že jí budou slyšet.
Samozřejmě, že jsem taky čekal podobnou reakci.
Nechám ji domluvit a připravuji se na to, jak jí řeknu k jakému rozhodnutí jsem se vlastně dostal. Sbírám veškerou odvahu a sebevědomí, aby to znělo stejně tak jako v mé hlavě.

"Samozřejmě na jeden lístek pro tebe vydělám." Hluboký nádech a následný lístek.
"Nicméně, já lístek nebudu potřebovat, protože tady zůstávám." Myslím to smrtelně vážně. V mém hlase je znát pevné odhodlání.

odkaz

Nedívám se jeho směrem ani když nespokojeně mlaskne a začne odpovídat. Tuším, že se otočil mým směrem. Pokusím se ztratit v peřinách, když zazní náš rozsudek, co by nás mohl stát život. Jen proto, že žijeme, že jsme přežili společnými silami. Jeho další slova zní trochu zpytavě, na což má Kristopher naprosté právo. Však kolikrát jsem tuhle kartu už proti němu vytáhla? A hlavně proč?

Neodpustila jsem snad já sama sobě, že pořád nemohu uvěřit tomu, že Kristopher odpustil mě za to, že jsem se bránila a zabila ty lidi? napadne mne.

A čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to přijde pravděpodobné. Jakkoliv se snažím si říkat, že jsem musela, jakkoliv jsem se v té chvíli cítila být oprávněná vzít život, tíha viny na mne ležela jako těžká deka. Možná právě o to víc, když už jsme v civilizaci, kdy mám čas reflektovat na prožité dny a týdny. Znovu se tak přesvědčím, že si navzájem s Kristopherem nesvědčíme. Nakládáme na toho druhého své problémy. Z toho chmurného zamyšlení mě vytrhnou jeho další slova. Naprosto zapomenu na to, že se koupe, a posadím se na posteli. Pohled mi padne na jeho ranami posetá záda. Okamžitě odvrátím pohled na druhou stranu pokoje, abych neviděla nic víc z něj.

"Ni-nikdy jsi mi neřekl, že máš noční můry," dostanu ze sebe zaraženě s pohledem upřeným na zeď místnosti.

Nejspíš kvůli tomu že posledních pár dní se mnou nemluvil vůbec, následovala slova ostrá myšlenka. Otevřela mi pak v paměti okno toho, jak jsem se kvůli Kristopherovi cítila osamělá, jak moc jsem tehdy byla rozbitá a musela se poslepovat. Sama. Vzpomínám si na svoje slova o tom, jak se topím kvůli němu. Neměla jsem tehdy z čeho už brát, byla jsem na dně. Proto jsem tehdy vybouchla. Ale všechno, co jsem tehdy řekla byla pravda. Hrubá ryzí pravda toho, jak to všechno bylo. Tehdy jsem se zařekla, že se začnu starat jen o sebe. Jenže teď jsme byli v relativním bezpečí, seděla jsem v měkké posteli, v žaludku jsem měla teplé jídlo. A já hloupá začala mířit k té stejné řece. Zase jsem se chtěla pokoušet mu pomoct. Zatnu ruce do peřiny.

Slyším, jak šustí látka, když se obléká. Poslouchám, jak ulehá do kožešin, aniž by se pokusil zeptat, jestli nemůže do postele. Kristopher věděl o mých omezeních a nepokoušel se je obejít. Byl to vlastně dobrý člověk. Odvrátím se od zdi a pohlédnu na zabalenou věc na stoličce. Zaváhám, ale pak zvědavost opět zvítězí. Vylezu z postele a dojdu ke stoličce, abych se podívala na to, co mi koupil. Za šustění papíry si vyslechnu i zbytek toho, co leží Kristopherovi na srdci.

Už jsi mě tak nazval mnohokrát. Předtím.

Tuto myšlenku nezformuji, protože vím, že bych tím zbytečně otvírala staré rány. Navíc v tu chvíli sevřu látku šatů mezi prsty. Povytáhnu je do slabého světla v pokoji a začnu si je prohlížet. Jsou nové, vypadají i teplé a na dotek tak jemné, jak to znám jen z nových látek. Jak to bylo už dlouho, co jsem si pořídila nové šaty? Kdo ví, vnímání času bylo někdy... těžké. Jen tuším, že už to bylo docela dlouho.

"Jsou krásný, Krisi, ale neměl jsi je kupovat," řeknu tiše. S těžkým srdcem je položím zpět do papíru a znovu zabalím. "Nemáme peníze na to kupovat si šaty. Obzvláště ne takovéhle nové šaty."

Bolestivé píchnutí u srdce z toho, že zase mě hodlá stavit na nějaké piedestal, se dostaví během mých slov. Ohlédnu se na něj, jak leží v kožešinách. Přemýšlím kolik z toho si uvědomuje.

"Je to milé gesto, ale jsou to zbytečně utracené peníze... A dva lístky na lodě jsou drahá záležitost. Obzvlášť, když oba dva musíme odjet z vaší říše. Šaty zatím nepotřebuji, potřebuji se spíš odsud dostat. A ty taky, Krisi."

Když promluví, doufám, že jsem ji nevzbudil. Opravdu jsem se snažil být, co nejvíc tichý, jak jen to šlo. Jenže ta zatraceně úžasná voda to kazila.
Její hlas však nepůsobí rozespale, takže celou dobu byla zřejmě vzhůru.
Vlastně naprosto pochopitelné. Taky bych to měl stejné v jejím případě. A kdyby delší dobu nepřišla, vydal bych se jí hledat. Jenže na rozdíl od ní v případě toho, že by jí zmohl alkohol, odnesl bych jí do pokoje a uložil do postele. Naprosto však chápu, že to je v opačném případě dosti nereálné, nemluvě o tom, že by to bylo sakra divné.

Chystám se ji odpovědět a klasicky se zaseknu nad volbou těch správných slov, když mi najednou položí jiné otázky. Otočím se k ní. Kašlu na to, že mám přitom obnaženou hruď a kapky vody po ní ještě stékají. Nespokojeně mlasknu a zakroutím nesouhlasně hlavou.
"Ano, bojím se, že to poznají. Ale ne tak, jak si myslíš. Bojím se, že na to, kdo jsme přijde celá vesnice. Griša a dezertér." Poslední slova pronesu opravdu tiše, protože se bojím, že by nás mohl někdo odposlouchávat. Na chvíli se odmlčím a dlouze si povzdechnu. Rozhodnu se jí tedy podělit s tím vším, co mně trápí. Radost z toho, že jsme dorazili v pořádku do cíle, jsem ji už stejně jak se zdá zkazil.
"Já si svou stranu vybral a to v té době, co jsme si několikrát zachránili vzájemně krk. Dělili se o jídlo, stejně tak o hlídky." S tím si sundám kalhoty, otočím se zpátky k lavoru a začnu si mít nohy. Myslím to naprosto vážně a je mi jasné, že když bude chtít tak si pravdivost mých slov bude schopna ověřit.
"Spíš se bojím toho, že jich bude mnoho… Že se proti nám obrátí celá vesnice a já selžu. Budu stejně jako v mých posledních nočních můrách sledovat, jak ti ubližují a nebudu schopen s tím cokoliv udělat." Jakmile mám čisté nohy, osuším se a vytáhnu si z batohu čistou košili a kalhoty, které mi tak úplně nejsou. Jsou o něco upnutější a budu si potřebovat časem koupit nové. Nelituji však toho, že jsem první koupil něco jí.

"Na stoličce máš dárek. Říkal jsem si, že by se ti to mohlo hodit. Opravdu jsem se snažil vybrat ty správné, takže doufám, že se mi to povedlo." S tím přejdu k připravenému ležení na zemi. S tím, že budu spát na zemi jsem počítal. Chystal jsem se jí to stejně nabídnout. Nečekal jsem však, že i přestože už nejsem na cestách, tak se o to postará.
"Děkuji." Hlesnu upřímně, když se soukám do provizorního lůžka.

Zavřu oči a chvíli poslouchám tlumený hluk hostince, jak tam ještě pokračují v oslavách.
"Nikdy bych tě neoslovil titulem vražedkyně." Rozhodnu se ještě o poslední vyjasnění.
"Protože oni by nás taky bez váhání zabili. Dokud nenajdu lepší slovo, tak bych nás nazval přeživšími."

Michell a její rýpání bych ocenila mnohem více, kdybych už měla po zákroku. Takto jen vnímám, co všechno vyčetla za možnosti ublížení na zdraví, ale neumím to řádně ocenit. Ani při slovech o mé vlastní smrti a její délce jsem se nedokázala cítit dostatečně vyděšeně.

"Ale nějak jsem se vrátila zpátky. A dost pochybuju o tom, že by se o to zapříčinil Bůh," odvětím k Lucianovi, aniž bych se jeho směrem podívala. Hleděla jsem pouze do stropu. "Pokusil ses mě zachránit. To je podstatné. A nenechal jsi mě tam shnít. A za to jsem ti vděčná."

A pak přijde samotné léčení a já na povídání nemám prostor ani dech. Michell si tak uzme veškerou mojí pozornost. Její poznámka je samozřejmě pravdivá. Lékařské ošetření bylo často mnohem bolestivější než její způsob a následné léčení trvalo neúměrně dlouho. Nechám se zkontrolovat, než se zvednu do sedu a začnu se oblékat.

"Odmítám vypovídat," usměji se na svou přítelkyni a ženu, kterou bych teď nejraději zulíbala, že se díky ní mohu už opět normálně nadechnout. Prsty si otřu slzy z koutů očí a pokračuji v úpravě šatů, když se ke mně nakloní s drby o Lucianovi. Na tváři mi to vytvoří pobavený úsměv, ale v duchu si to zařadím do kategorie bizardní informace jež vím o Ďáblovi z barelu a schovám pod položkou má rád vlastní bolest.

"Nic jiného bych od něj ani nečekala," svěřím tiše Michell a je mi naprosto jedno, jestli mě Lucian slyší nebo ne. Jeho popuzené bručení proti našemu malému spolčení s Michell jen přikládá do ohně našemu přátelství s ošetřovatelkou. Hodlám to využít ve svůj prospěch a mrknu na ni rozverně, když překazí naše další špitání.

"Mám to trochu zamlžené, ale pokusím se," řeknu s povzdechem a doupravím si šaty. Zvednu se a dojdu k druhému z volných křesel, ve kterém jsem hlídala celou noc jeho uzdravení. Pak si rukou prohrábnu moje zacuchané vlasy. Raději se vyhýbám očima zrcadlům, abych neviděla, jak vypadám. Kdyby mě takto matka viděla, zbila by mě tak, že i Michell by se zapotila při léčení. Začnu si systematicky vlasy rozplétat a pročesávat prsty.

"Rukojeť byla celá zlatá, ostří měla normální... kovové? Špička byla trochu zahnutá, trochu mi to připomínalo šavli, ale ve velikosti dýky a jen jedním hrotem na konci. Co se týče rukojeti, byla posázené kameny, drahokamy, pravými, jestli si mohu tipnout. Výrazný dva velký červený rubíny. A pak asi i nějaké menší, ale vím, že jsem z ní měla dojem, že je hlavně zlatá," začnu přitom popisovat a pokud mi Michell dá papír a tužku, nakreslím, co jsem viděla na papír. Přidám ještě pár detailů, co jsem slovně neuměla popsat. Pak po tom, co skončím otočím papír k Lucianovi.

"Takhle nějak. Říká ti to něco?"

Ležím v posteli a užívám si toho, že nemusím dnes už nikam jít. Nezvládám usnout, protože vím, že tu ještě není Kristopher a že dveře jsou stále odemčené. I když si nechávám dýku pod polštářem, neumím se poddat bezvědomí, dokud tyto dva problémy nejsou vyřešené. Jen se pohledem ujistím, že je to Kristopher, kdo vešel do pokoje, ale jinak se víc nepohnu. Zvuk zámku uklidní moje vědomí, že oba dva problémy s bezpečím byly již vyřešeny. A když se vydá k umyvadlo, zachumlám se víc do deky, aby měl své soukromí a nemyslel si, že jej pozoruji. Soukromí při těchto věcech bylo důležité pro nás pro oba.

Chvíli jen naslouchám šustění oblečení a přelévání vody. Dala jsem si sice za úkol vydržet, dokud neskončí očistu, aby měl chvíli klidu, ale nakonec moje zvědavost překonala moje lepší mínění.

"Tak už mi řekneš, co tě trápí, že se celý večer tváříš jako největší morous?" zeptám se ho do ticha protínající jen šplouchání vody. Stále jsem zamuchlaná v peřině a obrácená k němu zády, abych nenarušila jeho soukromí.

"Bojíš se toho, že narazíme na někoho příbuzného těch lidí, co jsem zabila? Že to zjistí? A že si budeš muset vybrat jestli se postavíš na stranu vražedkyně nebo lidu, se kterým jsi vyrůstal?

Kousnu se do jazyka. Jakkoliv mluvím tiše a klidně, mám pocit, že jsem to řekla jinak než jsem chtěla. Znělo to mnohem útočněji než mělo. V duchu si povzdechnu. Teplo postele mi rozhodně nepomáhá na to, přemýšlet jasně.

”Přesně tak, takhle jsi mohla skončit… Pobodána. Postřelená. Popálená…” Na chvíli se odmlčí a pohlédne směrem ke mně. Cítím její pohled a je mi jasné, že tak naráží na moje stálé návštěvy, když jsem se k ní zraněný dobelhal.
”Vynechala jsem něco?” Dodá ještě a čeká, že k tomu budu mít ještě něco dalšího. Já jen mlčky pokrčím rameny a rukou si stále mnu spánek. Bolest hlavy se mnohonásobně zvětšuje.
V jedné ruce stále držím sklenici s whisky, oči mám sice stále zavřené, avšak jsem zároveň ve střehu a v případě nebezpečí včas schopný reagovat.
”Umřela? Jak?” Zopakuje naprosto překvapeně, ale dá si snadno dvě a dvě dohromady, že za těmi zlomenými žebry stojím vlastně já.
”Nebylo to málem. Ty jsi opravdu umřela. Vzhledem k tomu, že jsem viděl spoustu mrtvých… to prostě poznám. Bohužel na tom, že jsi zpátky nenesu žádné přičinění.” Rozhodnu se promluvit a lépe to vysvětlit. Vím, že jí to přijde jako chvíle. Jako kdyby se jedna věc stala a okamžitě se stala další. Jenže než se znova nadechla byla delší odmlka.

”Jenže samotná léčba od doktora trvá mnohem delší dobu, viď?” Nenechá se nějak vyvést z míry z jejího hlasu je znát jisté pobavení a zároveň jí tvář zdobí úsměv. Opatrně položí ruce ještě jednou na její hrudník a zkoumá, jestli je všechno zhojené. Poté ruku odtáhne a nechá Ophélii se v klidu obléct.
”Mimoto i kdybych tě varovala, nic tě na tuhle bolest nepřipraví. Každý to vnímá jinak.” S tím se k ní blíž nakloní, aby jí práskla jaké bylo moje první léčení.
”Když jsem jej poprvé léčila, nevydal ani hlásku a v jeho obličeji byl takový zvláštní výraz, jako kdyby si tu bolest snad dokonce užíval.” Zašeptá jí do ucha.

”Slyším vás… Věděl jsem, že pokud to má být cena za to, že pak budu schopen dále fungovat, nevadilo mně jí dát.” Pronesl jsem jako kdyby se nechumelilo a já se bavil pouze o počasí. Pozvedl jsem skleničku ke rtům a trochu jsem se napil.
”Nechci rušit dámský pokec, ale nenašla bys tady nějaký kus papíru a tužku?” Rozhodnu se nejdřív zaúkolovat majitelku tohoto pokoje a poté svou pozornost přesunu na vyléčenou pacientku.
”A ty se snaž se co nejvíc rozpomenout na to, jak vypadala ta dýka.” Potřebuji se soustředit na něco jiného než je bolest hlavy. Protože jakmile jí nechám nad sebou zvítězit, tak budu neschopen cokoliv dělat. Samozřejmě, že bych mohl Michell požádat, aby se mi na to podívala a ona by byla velmi ochotná, jenže to nechci.

Ačkoliv jsem ho nechtěla obviňovat z toho, že s tímhle gentlemanským nápadem mohl přijít už dřív, mlčím. Přijde mi to nepodstatné. Všechny moje myšlenky se ubírají buď k Michelle a jejímu léčivému doteku, nebo k otci a tomu, co s ním Lucian plánuje. Vše ostatní bylo irelevantní. Po jeho pokynu natáhnu ruku a zaklepu na dveře do Michellina pokoje.

Povzdechnu si hlasitě, když mě Michelle odmítne. Začínám se smiřovat s tím, že s žebry budu muset vydržet až do večera. Ačkoliv vím, že jsem tu s Lucianem, naděje na zbavení se bolesti okamžitě byla přeci jen trochu moc lákavá na moje poměry.

"Mám slé-" chci se zeptat svého společníka, ale to se už naklání k mému uchu. Jakmile zaregistruji, jak je blízko tvář té mé, zatajím dech. Šeptaná slova tak blízko mému uchu jsou tak nečekaná, že moje se zachvěje naprosto instinktivně. A když se jeho nos otřel o moje ucho, polknu. Zavřu pevně oči a usilovně skláním hlavu, abych mu neviděla do tváře. Nemohu riskovat, že se na něj podívám a spatřím další náznak zalíbení ve mně, nebo - nedej bože - abych snad v něm neviděla pouze starostlivého muže, do kterého se lze zamilovat. Ne, ne, po tomto intimním gestu jsem nesměla připustit ničemu takovému. A tak raději natáhnu znovu ruku a zaklepu v udaném rytmu. Mnohem rázněji než poprvé.

Oči, do kterých jsem se podívala s klidem, patřili muži, co rychle opouštěl Michelliny komnaty. Bylo fascinující vidět, jak se jeho naštvaný výraz změnit ve vyděšený, když pohlédl na Luciana. Byl to vlastně dost... uspokojující pocit. Tak tak se ubráním samolibému úsměvu. Nikdo nikdy ještě přede mnou takto nesklapl podpatky a rychle se nezdekoval. Spíš jsem to byla já, kdo se musel v zádech ohýbat, aby nikoho neurazil.

Zatnu pevně čelisti, když mě Lucian položí na postel. Ale tentokrát ani neceknu bolestí. Koušu do pak do rtů, když mě začne Michell svlékat. Jakkoliv se snaží pracovat jemně, jakýkoliv pohyb, co se ode mě vyžaduje, je jasnou vstupenkou do říše agónie.

Nevěřícně se uchechtnu, když zhodnotí, že to jsou "jenom" žebra.

"Se vší láskou, jdi se bodnout, Michelle," ujede mi a vydechnu. Pohled na můj nyní trochu divně tvarovaný hrudník mi vykreslí tančící černé tečky na periferii mého vidění. Raději se zadívám na strop a snažím se oprostit od bolesti, co mě zaplavuje, když zraněné místo osahává. "Málem jsem umřela, Lucian mě vrátil zpět mezi živé." Poskytnu jí dost okleštěnou verzi toho, co se stalo. Víc k tomu nedodám.

Vykřiknu překvapeně v první chvíli, kdy se nečekaně do mě zakousne bolest. Ruce se mi zaboří do prostěradla a do očí se mi nahrnou slzy. V dalším okamžiku se už i koušu do rtu, abych dál nekřičela. Celé tělo napínám ve snaze dále nevydat hlasitý zvuk a přežít tu bolest. A stejně nečekaně jako bolest přišla, tak také odejde. Zhluboka se několikrát nadechnu, než uvolním křečovité sevření rukou v pěst. Opatrně začnu zkoumat své možnosti. Dýchám bez bolesti! Pomalu se posadím na posteli. Opět žádná bolest! Upravím si do decentní polohy aspoň košili, abych nepohoršovala.

"Doktoři většinou počítají do tří, než začnou kosti vracet nazpátek," pronesu k Michell ublíženě, ale pak se na ni vděčně usměji a stisknu jí ruku. "Děkuju ti."