Andor.cz - Dračí doupě online

Gimbulovo vrakoviště
Mahalath

Gimbul si okamžitě všimne bankovky ve tvé ruce a zpozorní. Nemá to ale efekt, který bys od něj očekávala. Spíš úplně opačný. „Kdo? Pár kámošů. Fajn hoši. Spolehliví. Možná sem tam něco štípnou, ale to auto je čisté.“ odpoví opatrně. Celou dobu si tě zvědavě prohlíží a zdá se, že něco hledá.
„Okej. Co chceš?“ zeptá se nakonec přímo a zkříží ruce na hrudi. „Je jasný, žes nepřišla kupovat auto. Něco hledáš.“ Krysám celý váš rozhovor zmateně pozoruje. Nakonec k tobě namíří svůj čenich. „Takže ne kšeft?“ zeptá se zklamaně.
Goblin čeká na tvou reakci. Pokud by ses rozhodla odejít, tak se tě nebude pokoušet zastavit on, ani krysák Fuso.

Můrov - Na návštěvě u sousedů
Oz

No, jak myslíš. Ale nevím, kdo z nás dvou posledně skončil s dírou v břiše.
Jakmile dokončíš své pátrání v bytě klientky, rozhodneš se vydat za ženou, kterou jsi viděl z okna. Její dům je hned přes ulici na druhé straně. Stínová bytost mezi tím zmizela a nejsou po ní ani památky. Nerušeně tedy dojdeš ke dveřím, za kterými by se podle všeho měla nacházet ona žena. Zaklepeš tedy a čekáš.

Chvilku se nic neděje, ale nakonec z druhé strany zaslechneš nějaké zvuky. Dveře se poté pootevřou. Z mezery ve dveřích na tebe kouká unaveně vyhlížející žena. Velké černé kruhy pod očima a neupravené vlasy. „Co, co chete?“ vypálí na tebe a začne se rozhlížet škvírou venku. Očima střídavě těká mezi tebou, okolními domy a ulicí. „Nic nekupuju a nemám zájem vstoupit do žádné sekty.“ Žena má tvář plnou vrásek, ale neřekl bys, že je zrovna stará, i když její vlasy už mají stříbřitý nádech.
Po celou dobu vašeho rozhovoru zůstávají dveře pouze lehce pootevřeny. Při sebemenší náznaku pohybu můžeš vidět, jak sebou žena cukne a dveře se pohnou společně s ní.

Velmi milý obchodník vždy ochotný pomoct

Přistoupím k obchodníkovi k u kterého si myslím že když to je člověk bude naše konverzace vypadat lépe, ale nevypadá to tak. Muž se mi ani nesnaží nic vnutit a postupuje ve stylu když koupíš dobře, pokud ne tak je to tvé rozhodnutí.
Hezký, ale co také od této čtvrti očekávat. Ale je dobře že se jedná o zeleninu pokud ovšem za ten hnůj nebude chtít přehnanou cenu.
„Jo asi bych si vzala zelí a mrkev, je zelí že? Někdo by mohl mít problém to poznat.“ mluvím věcně bez nádechu sarkasmu. Ano já vím tohle není zrovna inteligentní dotaz, ale on není zrovna zdvořilý a tak odpověď i tak nebude zrovna příjemná.
Možná kdybych vykoupila všechno co má vystavené ...
Zatím zaplatím za tři mrkve a hlávku toho co považuji za zelí a pak mu položím otázku kvůli které jsem sem přišla.
„Nevíš o někom kdo se jmenuje Bertold? Měl by bydlet někde tady ve Spáleništi.“
Asi mi řekne že nic neví ať se zeptám někoho jiného a mně nakonec nezbude než jít do té budovy. A tak pružím na prstech pravé nohy a čekám co se dozvím.

Centrum - Snídaně s Georgem
Isaac


Otevírám obálku, která obsahuje moji finální zkoušku, pokud se to tak dá nazvat. Skutečná vražda, na zakázku, které přijímají ostatní vrazi.
Uvnitř obálky jsou fotografie mého cíle. Je jím velice pohledná žena, která by jistě dovedla svést hodně mužů, což je možná jeden z důvodů, proč jí chce někdo mrtvou.
Žena má velmi dobrou figuru a je možné, že bude celkem mrštná. Nejlepší bude tedy klasické zabití ve spánku.

Pozorně si fotku prohlížím a kromě ženy si všímám i ostatních na ní. Pokouším se odhadnou, pokud mám z někoho pocit, že jí sleduje, nebo hlídá. Pokud by mněla nějakého ochránce, tak by mohl jít na fotce spatřit, i když hádám, že nikdo takový tam nebude, ale bude lepší se mít na pozoru. Je to moje první práce, takže musím zužitkovat vše co jsem se doposud naučil.

Podívám se na George, trochu překvapeně ohledně podmínek, jelikož mi vlastně říká, že může jít poznat, že šlo o vraždu. To se mi však příliš nezdá. Lepší bude vraždu udělat tak, aby nešlo poznat, že byla zabita. Nejlepší by v tomto ohledu mohl být jed, kápnutý do hrdla oběti zatím co spí.
"Všemu rozumím." Pokývnu hlavou.

Následně se přesunu k čaji. Přičemž poté co George dopije, tak vstanu a odnesu šálek. Vím, že se chce o sebe starat sám, ale stále jsem jeho komorníkem, takže minimálně něco sem tam chci dělat.
Navíc mě trochu zneklidnil onen klid, který zde zavládl, zatím co vražda visí ve vzduchu. Promýšlím si během toho jednotlivé způsoby zabití, které bych mohl použít, ale aplikace jedu přímo do hrdla mi přijde, jako nejvíce efektivní. Nejvíce uspokojující by bylo ženu vyděsit k smrti, ale to bych musel mít více času, na to, aby jsem jí postupně svou mocí působil trauma. Ještě by šla použít otrávená jehla zabodnutá pod nehet, následně po smrti prst otřít a namočit do vosku, aby jsem eliminoval krvácení. Zbytek vosku očistit. Ženy mívají zdobené nehty a pod nimi, jde dobře skrýt místo vpichu. Problémem by bylo, že jí ono bodnutí probudí a musel bych jí velmi rychle umlčet. Z toho důvodu se při delších pracích oběti podá předem tinktura, která prohloubí spánek a je těžké jí odhalit.
Já se spokojím s obyčejným aplikováním jedu do hrdla za pomoci tenkého vlasce.

Můrov - Okolí domu klientky

Při průchodu té vytáhlé postavy kolem domu cítím, jak se mi ježí chlupy na zátylku a kontrolky v hlavě bijí na poplach. Ale snažím se nepoddávat těm pocitům. Hlavou mi dokonce i probleskne, jestli by nebylo od věci se za tou věcí vydat, i když patrně nesouvisí s případem. Někdo moudřejší než já by se nejspíše zeptal, proč se nedržím téhle tělesné intuice a raději hned nevezmu nohy na ramena někam, kde je to bezpečnější. Jenže léta zkušeností mě naučila, že v tomhle městě nemůže člověk vždycky jen dát na své strachy. Pohybuje se tu tolik podivných bytostí, se kterými si naše primitivní pudové mozky neumí poradit, že by v zásadě nemohl mluvit skoro s nikým a pro jistotu ani nevystrkovat nos z domu, aby o něj náhodou nepřišel. Někdy není od věci se prostě přenést přes první dojmy a i z těch nejhroznějších potvor se umí nakonec vyklubat docela zajímavé charaktery. Nebo jsem prostě jen příliš natvrdlý, abych si domyslel, co se mi může stát. Asi to bude kousek od obojího.

Nicméně svou myšlenku zavrhnu, protože náhodní podivní chodci venku opravdu nezní jako dobrý zdroj informací k tomuhle případu. Ostatně je tu něco, co mě zaujalo mnohem víc. Ta žena v okně, která mě zahlédla. Její reakce působila nadějně, že by mohla něco vědět. Ostatně má ze svého domu na tenhle byt krásný výhled. Jestli by někdo mohl být užitečný zdroj informací, tak to bude ona. Teď ještě z ní něco dostat.

"Nechápu, co se ti nezdá, však je to tu rozkošný sluncem zalitý sousedství, úplná idylka," zamumlám v odpověď démonovým pochybám.

Načež s řachotem zahodím zpátky do nepořádku na zemi kus rozlámané dřevěné klenotnice, který jsem sebral při neúspěšném zkoumání bytu. A pak se vydám ven a napříč ulicí k protějšímu domu. Pokud je zamčeno, tak zabouchám přímo na vstup, pokud jde ale o další činžovní dům, tak vlezu dovnitř a snažím se najít byt, ze kterého se mohla dívat ona žena v okně a zaklepu na ni.

Centrum - Snídaně s Georgem
Isaac

George přisune obálku tvým směrem a nechá tě jí otevřít. Uvnitř se toho moc nenachází. Najdeš pouze pár fotek a to je vše. První ukazuje tvář, relativně mladé ženy. Je hezká. Těžko říct, čím se živí, ale kdyby ti někdo řekl, že je to modelka, tak by se tomu dalo věřit. Dlouhé tmavé vlasy, na fotce stažené do jednoho copu. Tmavé oči a malý kulatý nos.
Další fotka ukazuje tutéž osobu, akorát běžící. Nezdá se, že by utíkala před někým, spíše cvičí. Z této fotky je dobře vidět postava ženy. Podle předpokladů je štíhlá a docela ve formě.
Poslední fotka ukazuje opět ženu, ale z dálky, takže zabírá i budovu, do které vstupuje. Vypadá to na Centrum. Když tuhle fotku otočíš, tak na druhé straně najdeš napsanou adresu.

„Tohle bude tvůj první cíl.“ řekne George. „Není důležité jak. Důležité je, aby se nedožila zítřejšího rána. To je jediná podmínka, kterou máš, a je nediskutovatelná. Veškeré vybavení, které je ti k dispozici, je připravené ve sklepě. Později ti ukážu kde. Nějaké dotazy?“

Tím skončí zadání tvého úkolu. Geoge se pak chopí svého šálku čaje a pomalu ho upíjí, jako kdyby to bylo jen normální pondělní ráno a vy zrovna mluvili jen o počasí. Z jeho tváře toho moc vyčíst nedokážeš, ale opravdu se zdá, že je to pro něj pouze to.
Pokud by ses rozhodl vrátit k obálce, tak už uvnitř nic dalšího nenajdeš. Je prázdná a kromě fotek uvnitř nic dalšího nevidíš. Obálka samotná je velmi obyčejná.

Spáleniště - Obchodník
Eleanor

Přistoupíš k jednomu stánku, kde sedí muž se slámově světlými vlasy. Vypadá jako normální člověk, jako ty. Oblečení, které má na sobě, zažilo už lepší časy. V Centru by někoho takového pravděpodobně označili za žebráka a bezdomovce, zde je to ale zdá se běžné. Spousta dalších lidí, které na ulici vidíš je na tom podobně. Otrhané a špinavé oblečení, pokud tedy oblečení mají. Někteří divolidé se spokojí pouze se svou srstí a zakrývají si pouze to nejnutnější.

Muž u stánku si tě zpočátku vůbec nevšímá, ale když přijdeš blíž k jeho malému stánku, tak zpozorní.
„A jako co to podle tebe vypadá? Je to zelenina. “
Ano, i tak by se to dalo nazvat. Ačkoliv u některých z vystavených věcí si nejsi tak úplně jistá tím, co by to mělo být za druh, nebo jestli je to vůbec jedné. Poznáš mrkev, nebo takové zelí, ale stejně jako zbytek čtvrti i zelenina nevypadá nic moc.
Kupec tě chvilku pozoruje, očekávající nějaký obchod. Když se ale k ničemu nemáš, tak pokračuje v rozhovoru sám. „Hele kupuješ, nebo ne? Jestli chceš žebrat, tak se rovnou kliď, zadarmo nic nedávám.“ Ton kterým to říká, nezní zrovna příjemně.

V zemi smradu tedy na Spáleništi

Škrábu a škrábu a nakonec se mi podaří odstranit většinu té hmoty s chodidla a také i něco z prstů. Je to těžké, ale nakonec se to přece jenom podaří a já během své další cesty dávám pozor abych už do ničeho nešlápla i když ne vždy se mi to daří. Přesto že se snažím vyhýbat podezřele vypadajícím hmotám až se vrátím do svého bytu bude to chtít pořádnou koupel, ale nejdřív budu muset vyprat svoje oblečení.
Se sušením mi bude muset pomoct magie podobně jako se sháněním vody. I když déšť to bude asi trvat, radši vodu nanosím a pak jí pomocí magie ohřeju.
Ulice jsou plné a lidé mi to zrovna neusnadňují, i když tu nejsou jenom lidé, ale i ostatní hybridi. Sice se nemusím bát že bych nikoho nepotkala otázkou je jestli mi bude ochotní odpovědět, zvláště vlčí hybridi nevypadají zrovna přívětivě. I když je těžké poznat člověka a vlčího hybrida, často jsou ulice tak přecpané že se jimi musím prodírat což dotyční nelibě nesou, páchnou a nejsou zrovna vychovaní.
Ale pokud čekám vychování jsem ve špatné čtvrti.
Otázkou také je koho se zeptat, možná by krysáci mohli být sdílnější. Nakonec skončím u velké budovy a uvažuji jestli mám jít dovnitř, ale nejdřív se rozhodnu zeptat jednoho z těch pouličních obchodníků. Rozhodnu se to také nechat na náhodě a vyjdu k náhodnému obchodníkovi kterého oslovím.
„Zdravím co vlastně prodáváte?“
Nechci na něj hned vybalit co chci aby se mi pak za to nepokusil vnutit nějaký nevkusný krám, on to asi stejně udělá, ale já klidně půjdu do té budovy pokud to bude třeba.

"Nový den, nový život"
Isaac


Čas se pohybuje rychle, stejně jako řeka. Odnáší to co bylo a přináší nové. Moji minulost již voda vzala a odnesla ji daleko, tak, že jediné co mi na ní zbylo jsou vzpomínky. Ty si pečlivě uchovávám. Nejen proto, aby jsem se poučil ze svých chyb, ale také, aby jsem věděl kým jsem. Kým jsem byl.
Na začátku jsem byl nalezencem, který nezapadal. Vyčníval a proto, že odlišnost je špatná, tak byl i šikanován. Navíc na místě, kde násilí nikdo neřeší, pokud neohrožuje zdraví. Následně jsem byl učněm. Pokud se to tak dá nazvat. Z mého pohledu jsme byla jen banda děcek, kterým pomalu ještě teklo mléko po bradě a kterým byl do ruky dán nůž.
Výcvik pro mně byl drahou zkušeností, na kterou mohu vzpomínat pouze s úsměvem. Je mi připomínkou, že osud může být krutý. Opravdu krutý, ale že existuje jistá rovnováha, nebo také spravedlnost, i když je slepá a pouze v rukou těch, kteří mají moc.
Pomsta, kterou jsem vykonal na svých trýznitelích byla sladká. Pamatuji jak jsem poprvé vykročil z temnoty kobek, které dlouhá léta byly naším domovem. Pamatuji si čerstvý vzduch a chuť, kterou jsem občas předtím jen zavětřil jako zdání ve vzduchu. Strach.
Tehdy jsem pochopil, kdo, nebo spíše co jsem.
Stále si vybavuji onen okamžik, když vycházím ze tmy špinavý od krve s ústy v úšklebku radosti a výraz Xaviera, který na mě hledí s úžasem a hrůzou, neb nečekal, že mě ještě někdy spatří živého. Spolu s tím si vybavuji i slova. Nevím, jestli byla řečena Xavierem, nebo někým jiným, ale jsou utopená v řece mysli.
Každopádně. Své místo jsem našel.


Nyní sedím na židli na proti mému Pánu.
George. Vysloužilá čepel smrti, která okusila normální život. To v jistém smyslu čeká i mně, neboť jsem se stal jeho sluhou. Tuto pozici by i jistě mnozí záviděli, ale já jsem pouze plný obav a zvědavosti.
George se zatím ukázal, jako milý starý muž, který toho opravdu mnoho prožil a jako jeden z nás je raději, když si vše obstarává sám. Není se čemu divit. Přeci jen. Tomu nás učili. Samostatnost. Příprava zbraní, léčba ran a další. Vše si musíme být schopni udělat sami.

Nyní tedy sedím naproti němu. Na sobě mám přiléhavý elegantní oblek, který se hodí pro sluhu hodnosti George. Sahám si dozadu za hlavu, kde přerušuji jednoduchý spoj a snímám si ze spodní části tváře porcelánovou masku, která mi byla svěřena Xavierem. Tenká a křehká maska, skrývající mou pravou tvář. Mé pravé já, které jsem však nucen ukázat, neboť před Georgem nesmím nic skrývat.
"Jistě. Rozumím tomu. Přesto bych byl rád, když by jste mi dovolil, alespoň nějaké ti minimum." Pokývnu hlavou, že všemu rozumím a následně přesunu pozornost na dopis.
"Říká se, že na první se nezapomíná." Okomentuji dopis a pokud je mi dopis nabídnut, tak si jej převezmu a přečtu si jeho obsah.