Andor.cz - Dračí doupě online

V zemi smradu tedy na Spáleništi

Škrábu a škrábu a nakonec se mi podaří odstranit většinu té hmoty s chodidla a také i něco z prstů. Je to těžké, ale nakonec se to přece jenom podaří a já během své další cesty dávám pozor abych už do ničeho nešlápla i když ne vždy se mi to daří. Přesto že se snažím vyhýbat podezřele vypadajícím hmotám až se vrátím do svého bytu bude to chtít pořádnou koupel, ale nejdřív budu muset vyprat svoje oblečení.
Se sušením mi bude muset pomoct magie podobně jako se sháněním vody. I když déšť to bude asi trvat, radši vodu nanosím a pak jí pomocí magie ohřeju.
Ulice jsou plné a lidé mi to zrovna neusnadňují, i když tu nejsou jenom lidé, ale i ostatní hybridi. Sice se nemusím bát že bych nikoho nepotkala otázkou je jestli mi bude ochotní odpovědět, zvláště vlčí hybridi nevypadají zrovna přívětivě. I když je těžké poznat člověka a vlčího hybrida, často jsou ulice tak přecpané že se jimi musím prodírat což dotyční nelibě nesou, páchnou a nejsou zrovna vychovaní.
Ale pokud čekám vychování jsem ve špatné čtvrti.
Otázkou také je koho se zeptat, možná by krysáci mohli být sdílnější. Nakonec skončím u velké budovy a uvažuji jestli mám jít dovnitř, ale nejdřív se rozhodnu zeptat jednoho z těch pouličních obchodníků. Rozhodnu se to také nechat na náhodě a vyjdu k náhodnému obchodníkovi kterého oslovím.
„Zdravím co vlastně prodáváte?“
Nechci na něj hned vybalit co chci aby se mi pak za to nepokusil vnutit nějaký nevkusný krám, on to asi stejně udělá, ale já klidně půjdu do té budovy pokud to bude třeba.

"Nový den, nový život"
Isaac


Čas se pohybuje rychle, stejně jako řeka. Odnáší to co bylo a přináší nové. Moji minulost již voda vzala a odnesla ji daleko, tak, že jediné co mi na ní zbylo jsou vzpomínky. Ty si pečlivě uchovávám. Nejen proto, aby jsem se poučil ze svých chyb, ale také, aby jsem věděl kým jsem. Kým jsem byl.
Na začátku jsem byl nalezencem, který nezapadal. Vyčníval a proto, že odlišnost je špatná, tak byl i šikanován. Navíc na místě, kde násilí nikdo neřeší, pokud neohrožuje zdraví. Následně jsem byl učněm. Pokud se to tak dá nazvat. Z mého pohledu jsme byla jen banda děcek, kterým pomalu ještě teklo mléko po bradě a kterým byl do ruky dán nůž.
Výcvik pro mně byl drahou zkušeností, na kterou mohu vzpomínat pouze s úsměvem. Je mi připomínkou, že osud může být krutý. Opravdu krutý, ale že existuje jistá rovnováha, nebo také spravedlnost, i když je slepá a pouze v rukou těch, kteří mají moc.
Pomsta, kterou jsem vykonal na svých trýznitelích byla sladká. Pamatuji jak jsem poprvé vykročil z temnoty kobek, které dlouhá léta byly naším domovem. Pamatuji si čerstvý vzduch a chuť, kterou jsem občas předtím jen zavětřil jako zdání ve vzduchu. Strach.
Tehdy jsem pochopil, kdo, nebo spíše co jsem.
Stále si vybavuji onen okamžik, když vycházím ze tmy špinavý od krve s ústy v úšklebku radosti a výraz Xaviera, který na mě hledí s úžasem a hrůzou, neb nečekal, že mě ještě někdy spatří živého. Spolu s tím si vybavuji i slova. Nevím, jestli byla řečena Xavierem, nebo někým jiným, ale jsou utopená v řece mysli.
Každopádně. Své místo jsem našel.


Nyní sedím na židli na proti mému Pánu.
George. Vysloužilá čepel smrti, která okusila normální život. To v jistém smyslu čeká i mně, neboť jsem se stal jeho sluhou. Tuto pozici by i jistě mnozí záviděli, ale já jsem pouze plný obav a zvědavosti.
George se zatím ukázal, jako milý starý muž, který toho opravdu mnoho prožil a jako jeden z nás je raději, když si vše obstarává sám. Není se čemu divit. Přeci jen. Tomu nás učili. Samostatnost. Příprava zbraní, léčba ran a další. Vše si musíme být schopni udělat sami.

Nyní tedy sedím naproti němu. Na sobě mám přiléhavý elegantní oblek, který se hodí pro sluhu hodnosti George. Sahám si dozadu za hlavu, kde přerušuji jednoduchý spoj a snímám si ze spodní části tváře porcelánovou masku, která mi byla svěřena Xavierem. Tenká a křehká maska, skrývající mou pravou tvář. Mé pravé já, které jsem však nucen ukázat, neboť před Georgem nesmím nic skrývat.
"Jistě. Rozumím tomu. Přesto bych byl rád, když by jste mi dovolil, alespoň nějaké ti minimum." Pokývnu hlavou, že všemu rozumím a následně přesunu pozornost na dopis.
"Říká se, že na první se nezapomíná." Okomentuji dopis a pokud je mi dopis nabídnut, tak si jej převezmu a přečtu si jeho obsah.

"Nový den, nový život"
Isaac

„Neboj se, chlapče. Najdeš tu své právoplatné místo. “
To jsou slova, které ti stále zní v uších, ačkoliv si nejsi tak úplně jistý, kde jsi je slyšel. Určitě ti je neřekl žádný z mistrů a nebyl to ani Xavier. Ačkoliv by to k němu docela sedělo. Možná to byl sen a možná se to stalo, když jsi byl ještě malý. Každopádně to byla jedna z mála věcí, která ti pomáhala přežít v tom temném světě, kam jsi byl uvržen.
Neustálé urážky a posměšky byly tím nejmenším, cos musel snášet. Zdálo se, že jsou všichni proti tobě, ale ty ses nevzdal a vytrval jsi. Když by se někdo tvých mistrů zeptal, kdo podle nich z tvé skupiny bude tím, který zůstane, asi nikoho by nenapadlo, že to budeš právě ty. Všemi opovrhovaná zrůda a kříženec. Osud má ale zdá se zvláštní smysl pro humor.

Od tvé poslední zkoušky uběhlo už několik dní. Po tom co tě společně s tvými přáteli zasvětili do řádu, jste se museli rozloučit. Pravidla si žádala, aby jste všichni opustili úkryt a uvolnili tak místo pro další generaci. Každý se teď musel vydat vlastní cestou. Ta tvoje tě zavedla na povrch, na okraj Centra.
Zde tě Xavier seznámil s Georgem. George byl muž s šedivými vlasy, které už značně prořídly. Jeho tělo nebylo nejmladší, takže pokud neseděl, tak se většinu času opíral o sovu holi. „Tohle je George.“ představil ho Xavier. „Je jedním z nás a bude ti zprostředkovávat tvé kontrakty. Tedy neoficiálně. Oficiálně budeš pracovat jako jeho sluha. To znamená, že se budeš starat o jeho potřeby a budeš ho chránit, rozumíme si?“ A tak ses dostal na své nové místo.

Tvůj první den v novém životě začal nezvykle klidně. Žádný křik, zákeřný útok, ani mršina pohozena u tvé postele. Jenom rytmické bubnování kapek o okna tvého pokoje. George bydlel na okraji centra, kde stál jeho dům. Nebyl z nejbohatších, ale žádný chudák to také nebyl. Obvykle chodil oblékán formálně a především v tmavých barvách.
Podle jeho pokynů jste se ráno sešli u snídaně. V domě jste byli sami a kromě tebe George neměl žádné sloužící. Hned jakmile jsi dorazil, pokynul, abys posnídal společně s ním. „Prosím, posaď se. A odlož tu masku.“ Pokud jsi měl zastávat pozici jeho sluhy, tak to nedával nijak znát. Popravdě se k tobě choval mile a přátelsky. Tvé “znamení“, jak to oznařoval Xavier, v něm nevyvolávalo strach ni zhnusení. Muž před tebou byl opravdu tak klidný, jak se tvářil.

„Včera to bylo poměrně hektické, takže se omlouvám za naše stručné představení. Ale na seznamování budeme mít spoustu času.“ George pokračuje. „Jak jsi už jistě pochopil, tak budeš mít na starosti celý dům. Nenech se tím ale stresovat. Tenhle starý dědek tu žil už dost dlouho a dokáže se o sebe postarat.“ společně s tím se zasměje. „Pokud jde o tvoje “další“ povinnosti.“ George poklepe na dopis, který má založený za svým podšálkem. „Tak již dorazil první úkol. “

Spáleniště - mezi divolidmi
Eleanor

Očistíš se, jak nejlépe dokážeš a po zbytek svého pátrání se snažíš vyhýbat všem podezřele vyhlížejícím hmotám a tekutinám, na které na ulici narazíš. Není to zrovna snadné a lidé kolem ti zrovna nepomáhají. Tak i přes všechny tvé snahy se ti nepodaří zachovat své nohy ani oblečení úplně čisté.

Pokud jde o tvé pátrání, tak v tomhle směru máš celkem štěstí. Tedy jak se to vezme. Ulice jsou plné lidí a nejrůznějších hybridů, takže není nouze o kolemjdoucí, kterých by ses zeptala na cestu. Místy jich je popravdě víc než dost a musíš se tak občas prodírat davem lidí. A ne všichni voní zrovna nejlépe. Navíc řada z nich není ani slušně vychovaná a tak se ti při tvém prodírání skrz stane, že tě prostě hrubě odstrčí. Doprovázené nepříjemným Uhni! (co čekat když jsou to v podstatě zvířata).
Mezi nejvíce zastoupené zde patří lidé, krysí a vlčí hybridi. Vlci se ulicemi potulují obvykle po třech až pěti a netváří se zrovna přívětivě. Těla jsou převážně lidská, porostlá hustou srstí. Hlava je pak buď úplně vlčí, nebo má jen vlčí rysy. V každém případě je těžké splést si vlčího hybrida s normálním člověkem. Hodně z nich také vypadá jako členové nějakého gangu. Na pažích nosí buď pásku nebo uvázaný hadr v té samé barvě. Krysáci naopak působí velmi klidněji. Tedy pokud nevěnuješ pozornost hyperaktivitě, kterou řada z nich vykazuje. Jejich pohyby jsou rychlé a trhavé a chvilku nepostojí na místě. Také mezi nimi není žádná diverzita jako u vlků. Krysáci jsou prostě přerostlé krysy, které umí mluvit a chodit po zadních, i když to poslední nedělají zrovna všichni.

Při svém putování narazíš i na pár, asi, obchodů. Je ale trochu obtížné identifikovat co jsou zač. Většina postrádá jakékoliv označení, nebo výlohu. Je tu velká budova, ze které se ozývá spousta hlasů, smích a cinkot lahví. Zahlédneš několik pouličních obchodníků s veteší a zeleninou. Tedy alespoň usuzuješ, že je to zelenina.

Gimbulovo vrakoviště
Mahalath

Možná jsi démon, ale jsi v mém těle. A jsi žena! Musíš se umět chovat a mít nějaký standart. Hezká tvář ti vždycky stačit nebude.
Melitta ještě chvilku otravuje, než nakonec úplně zmlkne a nechá tě mluvit s podivnou dvojicí. Vlastně se zdá, že se od tebe úplně odřízla.

Goblin jen pokrčí rameny a zkřiví obličej do toho, co bude asi úsměv. „Co já vim. Pár dní? Možná týden. Záznamy nevedu. Auta vozí a odváží. Proč se starat?“ Nezdá se, že by ti v tomhle kecal. Popravdě je mu to spíš úplně jedno.
„A značky ti klidně seženu. Samozřejmě v ceně. Proč jezdit v něčem po čem by se mohl jeho majitel shánět, že? Ne že by to bylo kradený. Všechno tady bylo poctivě získaný.“ S tím si přiloží ruku s drápy na hruď, jako by chtěl přísahat, že tomu tak skutečně je. „A pokud chceš, můžu ho opravit. Bude tě to ale něco stát. Za menší příplatek tomu dám i lepší motor nebo pancíř. Co si řekneš. Tak co plácneme si?“
Gimbul k tobě nakonec natáhne špinavou pracku a čeká, jak se rozhodneš. Krysák většinu rozhovoru mlčí, ale pozorně vás pozoruje. Jeho očička jsou jako dva malé tenisáky na tenisovém kurtu a kmitají rychle ze strany na stranu.

Výprava na Spáleniště

Baltazar mi poradí že se mám dát doleva a jít asi tři ulice dokud to neucítím, no očekávala jsem horší popis, ale dobrá nadešel čas vyrazit. I Baltazar tipne doutník a zřejmě se chystá vyrazit někam jinam, to následně sám potvrdí a pak odejde. Nejdřív pečlivě schovám tu malou krabičku potom složím smlouvu a potvrzení a také to schovám. Ještě chvíli tu sedím a vrtím prsty na nohách abych se nakonec rozhodla odejít také.
Tohle bude dlouhá cesta i když dorazím na Spáleniště a tam ho budu někde nahánět.
Dostat se tam není nic složitého složité bude až tam dorazím a budu ho tam shánět, navíc v tomto městě není nic tak jak vypadá a je možné se ztratit i když se držíte přímého směru protože ulice kroutí a klikatí jako by se město přestavovalo a měnilo už během mé cesty. Ale nakonec Spáleniště skutečně najdu nebo spíš ucítím, ach bože to je zápach.
To je vážně zápach, tohle není mokrý pes, ale už dlouho mrtvý mokrý pes.
Celé tohle místo je jedna obrovská stáj kterou už dlouho nikdo nevykydal. ne stáj to není, je to latrína a já v této latríně musím někoho najít. A protože zde čistotu považují za sprosté slovo tak to tak i vypadá. A tak si dávám pozor na to co šlapu a obcházím odpadky,opatrně našlapuju na prsty dokud neucítím že i přes tak jsem do něčeho šlápla. Je to podivná mazlavá hmota která páchne stejně jako vše ostatní, nebo hůř? Mám pocit že tu krátkou dobu co tu jsme už stačil můj čich dostatečně otupět abych ty rozdíly od sebe poznala. Moje frustrace začíná dostupovat vrcholu a tak se rozhodnu k tomu přistoupit racionálně a pokusit se najít něco kde bych to mohla z chodidla oškrábat. Prsty se zabývat nebudu až to skončí bude to chtít pořádnou koupel, pokud najdu něco aspoň trochu vhodného pustím se do škrábání dokud nejsem se svým výsledkem spokojená. Ať už se mi to podaří nebo ne rozhodnu se toho nakonec nechat a dávat si ještě větší pozor na to kam šlapu (i když i tak nejspíš šlápnu do něčeho ještě nechutnějšího). Taky se rozhlížím jestli tu nebude někdo koho bych se mohla zeptat nebo nějaký jiný orientační bod abych našla toho komu mám tu malou věc dát.

Můrov - Stín
Oz

Ještě jednou vše projdeš a zkontroluješ. Hledáš všechny možné skrýše a schovávačky, které by ti mohly poskytnout nějakou, alespoň sebemenší stopu při hledání tvé ztracené klientky. Bohužel na nic moc nenarazíš. Ten kdo tu byl před vámi, odvedl dobrou práci alespoň v tomhle. Všechny možné úkryty byly nalezeny a cokoliv užitečného co se tam mohlo skrývat, bylo pryč.

Nic. Vůbec nic. Co to s těma dnešníma holkama je? Žádný deníčky, vzkazy od kamarádek, nic. Místo toho se potulují po nocích mezi tou kultistickou verbeží a vrahy. Kde jsou ty doby, když mohl jeden v klidu svádět řádové sestry.

Během svého pátrání vykoukneš krátce z okna, hledající kolemjdoucí a nějaké očité svědky. Tvůj pohled se okamžitě setká s pohledem nějaké ženy v protějším okně. Ve vteřině se zarazí a překvapením ztuhne. Několik minut se nic neděje a potom se žena vzpamatuje. Okamžitě zmizí a zatáhne za sebou závěsy. Víc se už v okně neukáže. Ostatně to nebyl ani důvod proč ses z okna koukal. No, i ten důvod se neukázal být jako moc přínosný. Heroldi a kameloti tu už tu minimálně pár let nebyli a pouliční obchodník je pro místní zdá se sprosté slovo. Objeví se pár náhodných kolemjdoucích, ale ti se nezdají být v náladě si povídat. Někteří o tebe sotva zavadí pohledem a jinak se nijak zvlášť nehodlají navazovat nové vztahy.

Vypadá to tu na přátelské sousedství. řekne démon sarkasticky, jak skrze tvé oči pozoruje vaše okolí. Potom si ale všimneš něčeho podivného. Na ulice se objeví zvláštní tmavá postava. Na první pohled připomíná člověka, je na něm ale cosi … nenormálního.

Vysoká pohublá postava se pohybuje ulicí tvým směrem. Je mnohem vyšší než ty a to i přes to že je přihrbená. Její končetiny jsou neobvykle dlouhé a ruce sahají téměř až k zemi. Být ještě trochu delší tak je za sebou nejspíš vláčí za sebou, jako nějaké těžké břemeno. Nezdá se, že by se postava všímala čehokoliv kolem sebe a jenom jde stále kupředu.

No, a možná jí taky někdo sežral. Divnej je na to dost. Nechceš se ho jít zeptat, jestli v poslední době nesvačil tady v sousedství?

Když prochází kolem okna, kde stojíš, tak ucítíš podivný a znepokojivý pocit, jaký se ti těžko identifikuje. Postava na tvou přítomnost nereaguje a jde šouravým krokem dál kupředu. Nepříjemný pocit po chvilce odezní a ty se zase cítíš normálně.

Asi by bylo dobré odsud co nejdřív zmizet. Přestává se mi tu líbit.

Můrov - Dům klientky

"Znamenité, milý Watsone," poznamenám ke svému vnitřnímu společníkovi a jeho poznámky přecházím. V zásadě nemá špatné nápady. Ale doufal jsem, že ví třeba něco nového, co by přidalo nový díl do skládačky. No, nevadí. Vidím, že si spolu ještě užijeme kopec zábavy.

Hmm, podle všeho to nevypadá, že by tu ti nezvaní hosté chtěli jen krást nebo že by šlo o následky boje při únosu. Něco tu hledali. Otázkou je, zda to našli. Což mění můj přístup k věci.

V kuchyni se na podlaze válí neotevřená láhev skotské. Mám nutkání ji otevřít a na jeden zátah vyžahnout, je to naročný večer, ale ovládnu se. V koutku duše doufám, že po mém hrdinném odříkání se pojmenuje alespoň nějaký kostel nebo tak něco.

Rozhlížím se dál kolem, jestli mi do oka nepadne nějaké místo, které by mohlo být vhodnou, a přitom zjevně ještě neobjevenou, skrýší. Během toho se vykouknu z okna, zda někoho nespatřím na ulici. Sousedé jsou sice někdy skvělý zdroj informací, ale ze zkušeností vím, že ještě zajímavější bývají různí pouliční obchodníci, kameloti, veksláci a jiné existence, které ví o všem, co se kolem šustne. A právě někoho takového venku hledám. A když ne, tak vždycky může dojít k tomu obcházení okolních bytů. Ale v tomhle městě člověk nikdy neví, kdo nebo co mu otevře.

Mastná čtvrť - "Autopark"
Mahalath

Fuso nadšeně zahopká a jeho náklad na zádech zachrastí, až se zdá, že se každou chvíli vysype ven.
„Pojď, pojdˇ.“ pobídne tě krysák a vydá se kupředu. Cesta, kterou tě vede, míří kamsi do nitra Mastné čtvrti. Netrvá to dlouho a hlavní ulice zmizí. Místo toho se prodíráte postranními uličkami, které se klikatí a kroutí na všechny strany. Cestu na mnoha místech znesnadňují trubky a podivné mechanismy vystupující z budov. Malý krysák se tím vším proplétá bez větších potíží a to i přes svůj velký náklad. Pro tebe je to ale o něco složitější.

Nakonec se dostanete na místo, které připomíná skladiště, malý autopark, nebo skládku. Auta, motorky, sem tam nějaké zvláštní “přibližovadlo“ a zahlédneš dokonce i jedno letadlo. Starý dvojplošník plný děr a chybějících dílů.
„Hej Gimbule, to jsem já Fuso. “ zavolá chlupáč. Z harampádí na druhé místnosti se chvilku na to vyhrabe malá zelená postavička, goblin. Když uvidí krysáka, tak na něj hned zamává.
„Nazdar Fuso, ty stará prašivá kryso. Jak se máš.“
Místo odpovědi se krysák obrátí na tebe.
„Fuso už nemá prašivinu, e e. Fuso je okej.“

Gimbul zamíří pomalu směrem k vám, pohybující se z auta na auto, z kapoty na kapotu. Zastaví se až na střeše jednoho polo-rozebraného auta, takže si víceméně koukáte z očí do očí.
Goblin je stejně jako všichni zástupci jeho rasy malého vzrůstu. Dokonce bude asi menší, než samotný krysák. Celý je špinavý a to i na poměry goblinů. Na sobě má malé kalhoty, svářečské brýle a na holé hrudi má pověšený pás s nářadím.
„No to se podívejme.“ řekne pobaveně a posune si brýle pryč z očí. Hned na to si tě přeměří od hlavy až dolů. „Čau kočko, sháníš káru?“

U všech Duchů, vážně? Nejdřív špinavá krysa a teď ještě tenhle zelený skřet? To už si ztratila všechnu sebeúctu?

„Chce velké auto. Nakládací.“ Zapojí se do hovoru Fuso. Goblin se nezdá být jeho vyrušením zrovna nadšený, ale nic neříká. „Takže hledáš náklaďák jo? No něco tu mám, i když bude potřebovat pár oprav.“

Dvojice tě pak dovede do zadní části jejich “autoparku“, kde stojí opuštěné vozidlo.
Celý předek je pokroucený, pravděpodobně po nějakém silném nárazu. Čelní sklo je popraskaná, ale stále drží na místě. Zrcátka chybí, stejně tak pneumatiky, plachta z korby, anténa a dveře na místě řidiče. Vlastně všechno, co nebylo pevně připevněné je pryč.
Gimbul se vyhoupne do kabiny a posadí se na pro něj nadměrnou sedačku. Vůz se pak pokusí nastartovat a opravdu, se mu to na nějaký druhý pokus podaří.
„Nevypadá nic moc, ale pořád funguje. Stačí pár oprav, a bude jako nové. Nebo skoro jako nové.“
Auto je v hrozném stavu, ale to není to podstatné. To podstatné je, že by celkem odpovídalo tvému hledanému autu. Jistě, řada věcí chybí, ale kdyby je mělo, tak by to mohlo být ono. Existuje snadný způsob jak to ověřit. Bohužel pro tebe, značka auta chybí.