Andor.cz - Dračí doupě online

Líbí se mi, jak mě nechává dojíst, ničím neotravuje, žádné všetečné dotazy, nebo další slova, které by vyplnily ticho a přehlušily tlumené žvýkání. Stejně tak se mi i líbí, jak na jeho povel přijde komorník, který přede mne položí smlouvu a poté poodejde, abych si ji mohla v klidu pročíst. A že si ji pročítám poctivě, slovo po slovu, větu po větě. Smlouva je bez viditelných kliček, obyčejná a prostá a to se mi taky líbí. Takovéto smlouvy jsem uzavírala i já sama. Prosté, kde obě strany věděli na čem si stojí. A jestli mne někdo osočí z toho, že jsem někdy někoho podvedla, ten by si zasloužil vidlemi do zadku a vařit v oleji, dokud mu kůže nesleze sama z masa a maso neodpadne samo od kostí. Dobře, vidle nepoužíváme, ale ten zbytek jo. Viděla jsem to. A ten co se pekl/vařil/smažil (vyberte vhodnější) byl celou dobu živ a při vědomí. Nevím, co bylo mučivější, jestli to, co se mu dělo, nebo vědomí toho, že z toho brzy vyleze, jen aby se dal do kupy a vlezl zpět. Ale je pravda, že čeho je moc, to se brzy omrzí a zevšední. Takže to je vcelku zdravé to jednou za století proložit něčím... příjemnějším.

Ale dost vzpomínek na domovinu, teď a tady je důležitější než tehdy a tam. Procházím si smlouvu a nad třemi částmi se pozastavím. Ne, že bych jim nerozuměla. Spíše proto, že mne překvapili. První část chápu a beru plně na vědomí. Ovšem málokdo to dá do smlouvy. Ale bod pro Edwarda, jedná se všemi narovinu, jak se zdá. Druhá část je už zajímavější. Závazek mlčenlivosti. Není úplně zvykem tohle vyžadovat, ale dle tohohle si mohu domyslet jaký typ práce mne nejspíše bude čekat a to mne začne zajímat ještě více. Tak tohle vypadá hodně zajímavě, napadne mne a pokračuji ve čtení.
Poslední pasáž mne trochu zarazí. Tedy ne, že bych jí nerozuměla, ale spíše kvůli tomu, že s ní budu nejspíše v rozporu. Tohle totiž začíná smrdět vodítkem a to já nemám ráda. Jedno jsem už zažila a zažívala jsem jej stovky let. Nerada bych se opět stala nástrojem někoho, koho jen tupě poslouchám. Zároveň si vzpomenu na ujednání s Baltazarem. Jistě, žádnou smlouvu jsem s ním nepodepsala, ani jsme žádnou neuzavřeli. Ale to neznamená, že by to nemohlo být v kolizi s tímto.

"Jasné je mi vše, jen mám dotaz," pousměji se na Rolanda a pak se podívám na Edwarda. "Řekněme, že mám jistého... přítele, který mi občas dohodí nějakou prácičku. Řekněme, třeba dostat někoho z bodu A do bodu B bez úhony. Případně vyplnit jinou službičku pro onoho klienta, který ji pak zaplatí mému... hm... příteli a ten pak vyplatí mě. Jakým způsobem byste na to nahlížel?" podívám se na Edwarda upřímně zvědavým pohledem. Je mi totiž jasné, že se čas od času stane, že se prácička Baltazarovi dostane do kolize práce pro Edwarda. A upřímně, nechtěla bych proti sobě poštvat ani jednoho z nich. Už jen proto, že Edward má prostředky, které by mi zatopili a poměrně dosti znepříjemnili pobyt zde a Baltazar má jistě způsoby, jak mě poslat zpátky k Lucce a to ještě v dárkovém balení. A to bych taky nerada. Lucifer se sice o řadový démony nestará, ale najde se tam nějaký moc snaživý démon, který by mi vysvětlil, že to, co jsem udělala byla velká chyba. A třeba i v kádi s rozpáleným olejem.

Smlouva. Při tomhle slově mám vždycky osypky. Proč musí mít všichni nějaké smlouvy. Kam se vytratila ústní dohoda, váha slova a ty další krásné věci před tím, než přišli smlouvy? Prosím jeden podpis tady, druhý tady a třetí tady. A běda vám, jestli ji nesplníte do puntíku. A to by někdo čekal, že bývalý křižovatkový démon bude smlouvy milovat. Omyl, vážení. Je tedy pravda, že naše smlouvy neměli písemnou podobu, ale pořád to byly smlouvy.

Tichému povzdechu jsem se neubránila, jistě. Stejně tak jsem ani neodpověděla hned, nejdříve jsem si v klidu dožvýkala sousto, řádně jej zapila rumem (nechceme, aby mi zaskočilo, no ne?) a teprve pak se podívala na mého nového zaměstnavatele. Jasně, byla jsem rozhodnutá mu tu smlouvu podepsat a tu práci vzít. Holka jako já peníze potřebuje. A nejen to.
"Myslím, že po jídle to bude vhodnější," pousměji se. Na talíři mi ještě trocha jídla zůstávala. Ne, že bych se nějak s jídlem loudala, to zase ne. Já si to maso vychutnávala. Jiný by ho asi zhltal hned, ale já ne, já si vychutnávala každý kousek jakoby byl můj poslední. Stejně jako vše, co jsem dělala. Nebo jsem se o to snažila. Život je tak křehký a krátký (ach já pokrytec). Tak jako tak, nakonec jsem do sebe poslední sousto dostala, slušně jsem odložila příbor, ubrouskem si utřela ústa, distingovaně si odříhla (rozuměj potichu a nenápadně do ubrousku s nesmělou omluvou) a jakmile jsem ubrousek položila pod příbor, usmála jsem se na Edwarda. Než jsem ale něco řekla, dolila jsem si rumu a rovnou se i napila, abych spláchla to dobré jídlo.

"Dáme se do toho?" usměji se na něj, jakmile odložím sklenku. Jsem zvědavá na jeho smlouvu, taky jsem připravena si ji celou pečlivě pročíst. V Pekle se sice moc kličky ve smlouvách nepoužívají, ale vím, že smrtelníci je mají velmi rádi.

Při zmínce servírky nebo účetní se jen zakřením a dál se věnuji svému jídlu, zatímco on dál povídá. Když ovšem skončí výčet toho, co bych dělat mohla, souhlasně přikývnu. Začínalo to totiž i vypadat na to, že bych mohla dostat to slušivé kvádro, co měli ti strážci v herně. A to se mi moooc líbilo. "Žádná metoda není dost drsná, když svědčí účelu," pokrčím rameny. Co je pro démona dost drsné?

Když se opět ukáže komorník, vrhnu na něj zvědavý pohled a trochu se pousměju. Není to zrovna nejmilejší úsměv, zvláště, když mám zrovna u huby vidličku s kusem masa. Spíše je to takové... zakřenění, řekněme. Jakmile Roland (Divný jméno pro divnýho patrona.) zmizí, dostane se Howard k té zajímavější části našeho rozhovoru. Při tomto výčtu jej pozorně sleduji a věnuji mu co nejvíce své pozornosti. Vyjmenovat to s naprostou vážností opravdu umí a já nemám pražádný důvod o jeho slovech pochybovat. O to více mne zaujme jeho nabídka ubytování. Jasně, že ví, kde bydlím, dojde mi. Dám si do úst kousek masa, které pomalu, přemýšlivě začnu přežvykovat. Pak, mezi dva prsty, vezmu sklenku s rumem, trochu jí zakroužím a jakmile se tekutina znovu ustálí, napiju se. Sklenku ještě chvíli držím v ruce, prohlížím si nahnědlou kapalinu, kterou občas zakroužím, abych vyvolala opalizující odlesky a pak se podívám na Howarda.
"Kdy začínám?" zeptám se ho a lehce laškovným způsobem si rukou podepřu bradu.