Andor.cz - Dračí doupě online

Takže nejen pozvání k dobrému pití, ale i k jídlu. Ne, že bych měla hlad, ale přeci jen neodmítnu. Jakmile číšník odejde, Edward se pustí do vysvětlování, co jej přimělo k tomu mne sem pozvat. Hned chci něco namítnout, dokonce i zvednu prst a nadechnu se, ale on pokračuje, jakoby se nic nedělo. Spolknu tedy námitku, stáhnu prst a pomalu vydechnu. Během krátkého proslovu si mne prohlíží a mě hned dojde, že to není to prohlížení co vždy. Na tohohle bych asi nezapůsobila jen vzhledem, tak jako na jiné. Tak nějak mi začne docházet, že mě má jen za elvarku, jejíž tělo okupuji a nejspíše mu nedochází, že má co dočinění s démonem. Tím lépe pro mne.

"Dostala jsem úkol a ten jsem plnila. Nebylo v tom nic osobního," pokrčím stroze rameny, když zmíní, že jsem mu způsobila nemalé problémy. Nehodlám se omlouvat, nebo aspoň ne nějak okatě. I když tohle svým způsobem omluva byla. Když pak pokračoval v mluvení, celkem mne překvapil. Zprvu jsem myslela, že chce udělat jen bu bu bu, abych si uvědomila, že je tu velké zvíře a nikdo proti němu nejde, ale když mi pak nabídl práci, získal si mou pozornost. Přinutil mne se zamyslet, popřemýšlet o tom, alespoň trochu. Makám pro Baltazara, napadne mne, jenže těžko říci, kdy přijde s dalším klientem. Navíc, ještě mi pořád nezaplatil. Když nepočítám tu flašku rumu z Elysia.

Než Edwardovi stihnu nějak odpovědět, objeví se číšník i s objednaným pitím a rovnou mi tu nechá i lahev. Pohled mi na ni sklouzne, jakmile se vůně tekutiny dostane do nosu. Můj hostitel dostane číši červeného, taky rovnou s lahví, ze které jde poznat, že to bude hodně archivní kousek. Peníze má, připomenu si očividné a zvednu sklenku rumu, abych si k němu o něco více přičichla. A že bylo co čichat.
"..." nadechla jsem se k odpovědi na jeho nabídku, když tu přišlo jídlo. A hned se dvěma číšníky. Ti rozložili podnosy na stůl a já měla co dělat, aby mi nevypadly bulvy. No dobře, trochu přeháním, ale i tak. Kvalitní jídlo jsem dlouho neviděla a i když démoni neměli potřebu jídla, uvědomila jsem si, že se mi sbíhají sliny. Rozhodnutí bylo jednoduché, odpověď může chvilku počkat, za to ten stejk vypadá až moc lahodně na to, aby nadále vyčkával, než si jej vezmu.

Samozřejmě jsem se do jídla nepustila jako nějaký vesničan... přeci jen, jsem slušně vychovaný démon, co už tu nějaké ty léta pobíhá a etiku stolování má v malíčku. Dobře, slušně vychovaný a démon moc dohromady nejde, ale je to tak. Nabrala jsem si na co jsem měla chuť a s popřáním dobré chuti jsem se do jídla pustila. Když jsem to pak prolila rumem, byla jsem v sedmém... no, nebi asi ne. Prostě tam, kam chodí hodní démoni.
"Řekněme, že bych měla zájem. Zatím ovšem jen teoretický," pronesu po chvilce žvýkání libového masa. "Co by ta práce obnášela a jak by byla odměněna?"

Musela jsem se ušklíbnout. Ta nervozita a zmatenost barmana se mi strašně líbí. To jak znejistěl, když jsem mu řekla, co má udělat s účtem, stejně jako odběhl, aby si to ověřil. Já si mezitím usrkla z rumu. Jsem v lepší společnosti, tak to přece nebudu do sebe chlámat jako v normálním baru ne? I když je pravda, že mě to stálo hodně přemáhání. Zase na druhou stranu, ten rum je fakt dobrej. A to jsem si vybrala ten levnější. Jak by asi chutnal ten dražší? napadne mne. Než ale stihnu myšlenku rozvést, barman se vrátí a rovnou mne odkáže do VIP. "To abych ho nenechávala déle čekat," hodím na barmana laškovní úsměv, trochu mrknu a ruma do sebe stejně naklopím. A opět trocha toho přemáhání, abych sklenku nedala dnem vzhůru, jak jsem zvyklá z Elysia, či jiných barů.


Ladně jsem se svezla z barové stoličky a zamířila jsem na místo, které mi barman ukázal. Cestou jsem se pokusila alespoň trochu očistit své oblečení. Až teď jsem si všimla, že je místy očouzené, ušpiněné a dokonce i prodřené. "Ten kabát jsem měla ráda," povzdechnu si, když objevím popálené místo. Inu, nedá se nic dělat, teď už není čas na to se jít převléci. Ale ten kostýmek se mi fakt líbí, prohlédnu si jednu ženštinu, zhruba mých proporcí, z ochranky. Normálně bych to asi i zkusila, ale teď jsem si musela nechat zajít chuť.

Dojdu ke vstupu do VIP zóny a jen co se objevím u dveří, hned mi je otevřou, aniž bych musela cokoliv říkat. Většinou to bývá naopak. Dveře přede mnou zavírají a ještě mě od nich vykopávají. Takže to, že mě vpustili a ještě ke všemu i otevřeli je příjemná změna. Hned za dveřmi na mě už čekal nějaký muž. Jeho přísný výraz mne zarazil, skoro až jsem škytla. Jeho pohled mi nebyl dvakrát příjemný, pak promluvil a vyrazil.
"Ten pan Thompson, kdo to je?" zeptám se ho, ale odpovědí je mi jen zaryté mlčení. "Vy toho asi moc nenamluvíte, co?" zkusím to ještě jednou, ale když se dočkám stejné odpovědi, taky zmlknu. V tichosti procházíme VIP sekcí, osázenou samou drahotou, až nakonec zastavíme před dveřmi, které nenesou žádné číslo. Mlčenliví muž mi je otevře a naznačí, abych vešla. Když procházím kolem něj, vyseknu mu drobné pukrle a jakmile vejdu dovnitř, dveře se zavřou.

Rozhlédnu se po místnosti a celkem mne dostane ta změna. Tmavé barvy, strohá místnost bez zdobení. Uprostřed prostřený stůl a u něj muž, který se právě zvedá a míří ke mě. Přijde až ke mě, představí se mi a nabídne místo k sezení. "Děkuji za pozvání. Mě říkají Mel... Mahalath, ale to už asi víte," ani nevím proč, ale představím se mu svým jménem. Stejně tak ani netuším, kde se ve mě vzala ta vychovanost. Možná... kdysi dávno... ne, na to není čas, zamyslím se, ale myšlenku hned zatrhnu a usadím se na místo proti Edwardovi.
"Eh... rum postačí, nejsem zrovna vybíravá," blýsknu zoubky v odpověď na jeho letmý úšklebek. "Čemu vděčím za to pozvání?"