Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Město snů
Družina
| |||
 | Rubínový palác Mahalath „Přeji dobrý večer.“ pozdraví tě barman a usměje se. Je to takový ten přátelský a uhlazený typ. Hladce oholený, učesaný, na oblečení ani skvrnka. Přesný opak Nakalise z Elysia. Tedy alespoň podle vzhledu. „Samozřejmě slečno. Máme jich tu několik.“ pokračuje barman a přesně podle tvého očekávání ti je potom vyjmenuje. Už podle samotných jmen vzhledu jejich lahví si můžeš udělat představu o jejich hodnotě. Po chvilce vybírání si nakonec jeden vybereš a barman ti nalije skleničku, kterou postaví na pult před tebe. Jako každý na jeho místě by muž očekával, že teď vytáhneš peníze a zaplatíš, proto ho trochu překvapí, když si jen tak vezmeš sklenku a odkážeš ho na svého tajemného hostitele. Barman chvilku neví co dělat a zmateně na tebe kouká. Nic ale nakonec neřekne. Místo toho se vzdálí ke dveřím vedoucím do zázemí. Zůstane stát kousek dál vevnitř, takže na něj ještě trochu vidíš. Potom se muž se chopí telefonu visícího na zdi. Komu volá to nevíš. Slyšet ho není, a abys mu odezírala ze rtů, stojí dost špatně. Je ale jasné, že mluví o tobě. Několikrát se při svém hovoru po tobě ohlédne a potom zase pokračuje. Když nakonec domluví, tak se vrátí zpátky na bar. Jde rovnou k tobě, teď už viditelně klidnější než před okamžikem. „Pan Thompson vás už očekává. Jděte prosím do VIP části támhle vzadu a někdo si vás tam už převezme.“ . . . Když se konečně rozhodneš pokračovat, tak zamíříš tam, kam tě barman poslal. Úplně vzadu celého podniku se nachází dvoukřídlé dveře, na kterých je velkými písmeny napsáno VIP. Vstup je pochopitelně hlídán dvojicí ozbrojených mužů, ale jakmile tě spatří, tak bez otázek otevřou dveře a nechají tě vstoupit. Uvnitř na tebe už čeká starší muž v obleku. Má krátké, pečlivě upravené, šedé vlasy s kotletami. Vysoké čelo a dlouhý nos. Jeho pohled je klidný ale přísný zároveň. Krátce si tě prohlédne a potom ti pokyne. „Následujte mě prosím.“ Muž  Muž tě vede dlouhou chodbou, kolem různých salónků s ostatními hosty. Tahle část je opravdu to, co si člověk představí, když se řekne VIP. Zdobené lustry, drahý alkohol, spousty jídla, dámská, případně pánská společnost a pochopitelně soukromé herní stoly. Vše vypadá podstatně lépe než v hlavním sále. Pokračujete dál ale žádný z míjených salónků nenavštívíte. Muž celou dobu mlčí a jakékoliv pokusy o rozhovor jsou rychle ukončeny mlčením z jeho strany. Nakonec se konečně dostanete na místo. Dveře bez čísla, nebo jakéhokoliv označení. Muž sáhne po klice a otevře ti je. Sám dovnitř nevstoupí, ale rukou naznačí, že ty máš. Jakmile se tak stane, tak za tebou dveře zavře. Salónek, ve kterém se ocitneš, je mnohem menší, než ty které jsi viděla cestou sem. Je také zařízen mnohem střídměji. Žádné zlaté nebo stříbrné zdobení. Barvy jsou především tmavé. Stejně tak tu nejsou ony vyzdobené lustry z falešného zlata. Osvětlení zde zajišťují obyčejné svícny na stěnách. Uprostřed místnosti je stůl prostřený pro dvě osoby. V židli naproti tobě sedí tmavovlasý muž, který když tě uvidí, pomalu vstane a dojde k tobě.
„Těší mě, že jste přijala mé pozvání.“ řekne a usměje se. „Mé jméno je Edward Thompson. A jak již nejspíš tušíte, jsem majitel tohoto podniku. Prosím posaďte se.“ pobídne tě a sám se vrátí zpátky na své místo. Jeho pohyb je elegantní, ale ne tím snobským stylem. V následující moment, jako kdyby na to někdo celou dobu čekal, se otevřou dveře. Dovnitř vstoupí upravený muž, podle oblečení číšník. „Co si dáte k pití?“ Zeptá se Edward. „Máme tu velmi bohatou nabídku. Víno, koňak, pálenku, nebo to bude rum?“ Poslední zmíněné je doprovázené letmým úšklebkem. „A prosím, netřeba se ostýchat. Jste mým hostem.“ | ||
| |||
| Přístavní čtvrť - Pátrání po víle Baltazar „Známý?“ řekne Nora překvapeně. „Co je zač, detektiv? Možná by nám mohl pomoci.“ Navrhne nakonec, jak vstupujete do přístavní čtvrti. Ta už není tím, čím kdysi bývala. Vlastně co si pamatuješ, tak to bylo vždy velmi ponuré a tiché místo. Dokonce i v době kdy byl tvůj táta ještě kluk. A od té doby se to tu nezměnilo ani trochu. Někdo si myslí, že tu straší, což není tak úplně lež. Ale zahlédnout ducha člověk může i kdekoliv jinde ve městě. „Máme nějaké jméno, nebo přibližnou adresu?“ zeptá se Nora po chvilce pátrání. Domů tu není tolik, navíc je většina neobydlená, ale i tak by vám prohledání celé čtvrti zabralo dost času. Shaku se probudí a v hlavě se ti ozve rozmrzelé zamručení. „Zase práce? Ach jo.“ povzdechne si démon. „Co to takhle pro jednou zkusit sám a neházet to na mě, hmm? Jo počkat, ty s kočkami mluvit neumíš, moje chyba ... Co mám s tebou dělat.“ povzdechne si nakonec. Potom Shakua jakoby “vytáhneš“ z batohu a on ti věnuje další z těch svých pohledů. „Opravdu musíme hrát tohle divadlo? Proč jí prostě neřekneš, že máš kouzelnou mluvící kočku. Jsem si jistý, že by to pochopila. Není to blbá holka.“ Shaku následně vyskočí z batohu a otřepe se. Podívá se krátce na Noru a mňoukne, aby na sebe upoutal pozornost. Než se ale stihne Nora k čemukoliv odhodlat, tak zmizí. „Kam běžel?“ zeptá se tě. Zatím co se Shaku běží poptat místního obyvatelstva na nějaké informace, tak vám nezbývá nic jiného, než staré dobré pátrání. To není kdoví jak snadný úkol. Obzvláště, když se pomalu blíží noc. Ulice jsou liduprázdné a nemáte tak možnost se někoho zeptat, jestli hledanou vílu nezdá. V jeden moment se blízko jednoho rohu cosi mihne, ale než stihnete reagovat, tak je to pryč. Přístavní čtvrť je s blížící se nocí neobvykle tichá, což přeruší akorát krátké zatroubení lodi z přístavu. | ||
| |||
 | Park - zřícenina Přijdu ke skupince a šťastný nálezce mi s úsměvem předvede co nasbíral: pár drobných drahokamů a jakési kovové plíšky zdobené znaky, jež připomínají ty, co jsem ještě před chvílí zkoumala na zdech budovy.. tyto mne zaujmou daleko více než blyštivé kamínky vedle.. „Krásná sbírka,“ usměji se na Toma, „to jsou nějaké staré mince?“ ukážu na hromádku plíšků, v naději, že by mi pomohly v bližší identifikaci celé budovy. Tu se dohovoru zapojí i druhý muž, zmiňuje příšery, které by zjevně nejraději obral snad i o orgány, ale mne v tu chvíli zaujme něco jiného. V periferním vidění zahlédnu jakousi šmouhu, ovšem zdá se, že jsem jediná, kdo by si čehokoli všiml. Stále koutkem oka sleduji, zda se něco znovu nepohne. „Buď za námi přišel někdo další z venku, nebo si tu bestii budeš moci za chvíli prohlédnout blíž.“ poznamenám směrem k oběma mužům a hlavou lehce kývnu směrem ke zdroji pohybu. | ||
| |||
 | Pozvání - Rubínový palác
| ||
| |||
 | Ztracená Víla Baltazar Otce moje zjištění znepokojuje podobně, jako mě samotného. On tu přeci jen žije déle, takže si o tomto místě dovede udělat lepší obraz a možná i něco zažil. Každopádně. Mě stačí pouhé zvěsti, aby jsem věděl, že pro vílu na takovém místě není vůbec bezpečno. Poté co se otec rozhodne, že pro dnešek zavřeme mě překvapí chování Nory, která se zachová... ani nevím, jak přesně to popsat, ale výsledkem je, že jsem tažen do Přístavní čtvrti, kde by mněla být ztracená víla. Nora to na sobě nenechává znát, ale vypadá to, že má v sobě dost velký zápal nejen pro kočky, ale i pro hledání ztracených víl, nebo jen stejně jako já má ráda záhady. Vytáhnu z batohu mapu a ukážu na oblast, kterou moje kouzlo označilo. "Známý se pokusil zaměřit její telefon a podle všeho je někde v téhle oblasti." Pokusím se nějak zdůvodnit, proč nemusíme prohledávat úplně celou přístavní čtvrť, i když ono ulehčení je naprosto minimální, vzhledem k tomu, jak moc bylo spojení slabé. Můžu být rád, že to prostě jen neoznačilo celé město. "Musíme být opatrní. Úplně okatě se vyptávat by zrovna tady nemuselo být moc dobré." "Saaakuuu? Spíííš?" V mysli se mi ozve nevrlé zavrčení. "Co, když by ses poptal místních koček, jestli neviděli nějakou vílu. Když to pomůže, tak nechám Noru, aby tě rozmazlovala." Pokud to nebude stačit, tak mám v záloze ještě talíř sušenek, ale ten bych si raději nechal pro sebe. Otevřu tašku, aby to vypadlo, že Shaku vylézá z ní. Jeho naštvaný pohled, že mu ruším dalšího šlofíka mě opravdu zraňuje, jelikož normálně takhle živý život nemáme. "Tak, pokusíme se tu tedy něco zjistit. Uvidíme, na co přijdeme." Povím Noře a vydávám se k někomu, kdo vypadá, že má dobrý přehled o tom co se v jeho okolí děje a kdo je na svém místě už nějakou delší dobu, nebo má celou dobu dobrý výhled na okolí. | ||
| |||
| Ztracená Víla Baltazar Stopa, kterou ti tvé kouzlo poskytlo je nejasná. Víš zhruba, kde by se měla víla nacházet, což je někde v Přístavní čtvrti. To je vše. Tvůj malý experiment ti nedokáže říct přesnou adresu, ani jestli se jí náhodou nic nestalo. S touto novou informací se tedy vrátíš zpátky do salónu, kde na tebe už netrpělivě čeká tvůj otec. „Co jsi zjistil?“ zeptá se. Vše mu tedy povíš a nezdá se, že by byl klidnější. Spíš naopak. „To místo je divné, nikdy se mi nelíbilo. Doufám, že je v pořádku.“ Mezi tím se vrátí Nora. Shaku zůstává venku, ale sleduje vás. „Zřejmě pro dnešek už zavřeme.“ řekne najednou tvůj otec. „Stejně už asi nikdo nepřijde.“ Na to ale zareaguje Nora. „Už? Já myslela, že čekáme ještě nějakou klientku.“ „Ta nedorazí.“ vysvětlí tvůj otec. „A zkoušeli jste jí volat? Třeba se jenom zdržela nebo tak něco.“ tak jí tedy oba řeknete, co jste zjistili. Pochopitelně vynecháte tu část, kde jsi použil magii. Informaci o Přístavní čtvrti potom nějak opatrně vysvětlíte. Dívka chvilku přemýšlí a potom se na vás nechápavě podívá. „Tak za ní zajdeme.“ řekne jen tak. „Podíváme se, jestli je v pořádku a pokud se nic nestalo tak budeme alespoň klidnější. Navíc mám stejně cestu kolem.“ Už ani nevíš, jak k tomu došlo, ale asi o deset minut později tě už Nora táhla za ruku ulicemi Sognaru. Na dívku byla celkem silná, což bys do ní na první pohled nejspíše neřekl. Shaku byl celou cestu zticha a vezl se pohodlně ve tvém stínu, dopřávající si dalšího kočičího šlofíka. „Takže … kam máme namířeno.“ zeptá se nakonec Nora. | ||
| |||
| Zříceniny Karra „To není štěstí ale zkušenosti.“ odpoví Tom a zasměje. Když potom přijdeš k nim, tak se oba muži se na tebe podívají a Tom sáhne do váčku, který se mu houpe u pasu. Následně k tobě natáhne ruku, ve které svírá několik menších drahokamů a podivné kovové plíšky nejrůznějších tvarů. Ty na sobě nesou podobné symboly jako samotné zříceniny. „Pokud narazíme ještě na nějaké zříceniny, tak bych mohl nasbírat i tři pytlíky.“ pokračuje Tom sebejistě. „To je toho.“ mávne druhý muž jen rukou. „Pár drobností není nic. Když ale narazíme na nějakou bestii, tak tam se můžeme slušně napakovat. Kůže, kosti, zuby, maso …“ Kdesi vzadu zahlédneš koutkem oka mihnout se nějaký stín. Nikdo si toho zdá se nevšiml, ale určitě se tam něco pohnulo. | ||
| |||
| Pozvání Mahalath „Co je ti po tom.“ odsekne Melitta jako odpověď na tvou otázku. „V tom tvém bordelu tady se stejně nedá nic najít. Měla by sis uklízet častěji. “ Rubínový palác je jedno z těch míst, o kterém už každý alespoň jednou v životě slyšel. Je to jeden z těch nóbl podniků, kterých je v centru jako hub po dešti. I přes to ale nejsou boháči ti jediní, kdo tam chodí. Právě naopak. Velká spousta hostí jsou obyčejní lidé, kteří žijí svými běžnými životy, nebo chudáci, kterým už téměř nic nezbývá, a tak se rozhodli vše vsadit na jednu kartu. Někdy doslova. Už několikrát si zde pár návštěvníků přišlo na pěkné peníze a odcházeli pryč bohatší, než kdy před tím. Když dorazíš do centra, tak už z dálky poznáš, kam jít. Je to jedno z těch rušných míst plných světel a přímo nad vchodem září obrovský rubín. Nepochybně maketa, ale vyvedena nadmíru realisticky. Budova je plná oblouků a ozdobných sloupů. Působí to starým stylem, ale ne tím zastaralým neudržovaným dojmem. Okna jsou zatemnělá, takže dovnitř není z venku vůbec vidět. Hosté proudí neustále dovnitř a ven. Nakonec se taky rozhodneš vstoupit. Uvnitř se ocitneš ve velkém sále. Kam se podíváš, tam jsou stoly s hosty a nejrůznější hazardní hry. U stopu visí velký lustr, zdobený malými kopiemi rubínů, jako byl ten venku. Podlahu potom pokrývá draze vypadající koberec. Všude je slyšet muzika a obsluha se šampaňským chodí neustále sem a tam. Rovněž tvému zraku neuniknou ani zdejší zaměstnanci. A to především ochranka, která se ani nesnaží působit nenápadně. Muži a ženy v drahých oblecích, tak aby ladily s celým podnikem. Nejsou tu ale jen tak na ozdobu. Potkala jsi už dost lidí, abys podle pohledu poznala, že to nejsou žádní manekýni. | ||
| |||
| Byt
| ||
| |||
| Park - zřícenina Zřícenina mne ihned uvítá znatelným chladem, ovšem zatím panuje pouze lehké přítmí a já se tak zvládnu orientovat. Projdu jakousi kratší chodbou a přede mnou se otevře větší místnost. Na chvíli se zastavím ve vchodu a prohlížím si stopy jež na něm zanechal zub času. A že byl zvlášť nelítostný. Sálem se rozléhají zvuky šramocení a přehrabování trosek, jak se část mé skupiny pokouší najít cokoli zajímavého. Uklidňuje mne, že nepolevili v ostražitosti a jeden z nich stále obchází místnost se svítilnou. Místo zničených artefaktů se věnuji samotné stavbě, obcházím studené zdi a prsty přejíždím po jednotlivých značkách. Začínají mi být o něco jasnější rozeznávám malby a nápisy.. ale bohužel nejsem o moc moudřejší. Mé rozjímání přeruší až halasný výkřik jednoho z hledačů, chlubí se nějakým nálezem. A zdá se, že to není první. Opustím tedy na chvíli zeď a přiblížím se k nim. „Copak jste našli pánové?“ | ||