| |||
Byt
|
| |||
Park - zřícenina Zřícenina mne ihned uvítá znatelným chladem, ovšem zatím panuje pouze lehké přítmí a já se tak zvládnu orientovat. Projdu jakousi kratší chodbou a přede mnou se otevře větší místnost. Na chvíli se zastavím ve vchodu a prohlížím si stopy jež na něm zanechal zub času. A že byl zvlášť nelítostný. Sálem se rozléhají zvuky šramocení a přehrabování trosek, jak se část mé skupiny pokouší najít cokoli zajímavého. Uklidňuje mne, že nepolevili v ostražitosti a jeden z nich stále obchází místnost se svítilnou. Místo zničených artefaktů se věnuji samotné stavbě, obcházím studené zdi a prsty přejíždím po jednotlivých značkách. Začínají mi být o něco jasnější rozeznávám malby a nápisy.. ale bohužel nejsem o moc moudřejší. Mé rozjímání přeruší až halasný výkřik jednoho z hledačů, chlubí se nějakým nálezem. A zdá se, že to není první. Opustím tedy na chvíli zeď a přiblížím se k nim. „Copak jste našli pánové?“ |
| |||
Byt - Úklid Mahalath Vydáš se zpátky. Námořníci se jako posledně věnují své práci a o tebe nejeví zjevný zájem. Stejně tak i kapitán, který ti věnuje pouze krátký pohled strážce, hlídajícího své okolí. Cesta domů trvá o něco déle, než je tomu u tebe obvykle zvykem. I tak se toho na ní moc nezmění. Ulice jsou pořád prázdné a není tu moc na co koukat. Doma tě uvítá ta spoušť, kterou jsi tu při svém odchodu nechala. Tedy vlastně Melitta, vzhledem k tomu, že měla zrovna v té době kontrolu nad tvým tělem. Pustíš se tedy do úklidu. Není to nic hrozného. Většina věcí zůstala netknutá, jenom je převrácená, nebo v případě tvého oblečení rozházená všude možně. Úklid netrvá dlouho a za chvilku jsi s ním hotova. U dveří ale najdeš zvláštní obálku, kterou jsi nikdy před tím neviděla. Nevypadá to, že by to byl účet za elektriku nebo nájem. Ne, obálka působí více staromódně, což jenom podtrhuje pečeť, kterou je opatřena. Na ní je vyobrazený nějaký znak, který nepoznáváš a veliké T, které dominuje ve středu pečetě.
Dotyčný má velmi krásný rukopis, jaký se dnes moc často nevidí. Víc informací v dopise ale nenajdeš. Žádná adresa, nebo jméno odesilatele. Naštěstí není adresa třeba. Jméno Rubínový palác je ve městě docela dobře známé a to dokonce i tobě. Jedná se o populární podnik v centru, který se zaměřuje především na hazardní hry. Žádné automaty nebo jiná elektronika. Jen obyčejné věci jako jsou karty, kostky nebo třeba ruleta. |
| |||
Park - Zříceniny Karra Když vstoupíš do zřícenin, tak tě okamžitě přivítá lehké přítmí a chlad. Teplota není nijak zvlášť nízká, ale rozdíl oproti Parku je znatelný. Jakmile projdeš krátkou vstupní chodbou, tak se ocitneš ve velkém sále. Čas zde už vykonal svou práci a tomu odpovídá celkový stav. Strop se na několika místech propadl a skrze díry ve stropě dovnitř prosvítá trochu světla. Jinde se zase skrze kamenné zdi dovnitř prodrala venkovní vegetace, pomalu pojídající stopy někdejší civilizace. Věci, které se nacházely v místnosti, jsou z většiny zničeny, nebo je už dávno někdo ukradl. I tak tví společníci procházejí trosky a hledají cokoliv cenného. Jeden z ozbrojenců prochází místnost se svítilnou v jedné ruce, zatím co v druhé svírá malý krumpáč. I zde pochopitelně narazíš na ony podivné značky, které jsi viděla venku. Zde ale dobře rozeznáš, co je písmo a co obrázky. Některé zdi jsou vyhrazeny čistě textu, jiné pro změnu ukazují jednoduché malby. Písmo s kresbami se pravidelně střídá a často je od sebe odděleno prázdnou částí bez písma nebo jen s jednoduchým zdobením. „Ha, mám další.“ zvolá žoldnéř s krumpáčem a vítězoslavně zvedne něco nad hlavu. Nevíš přesně co to je. Je to malé a na tu vzdálenost nepoznáš, o co se jedná. „Dej mi chvilku a doženu tě. Zatím máš jen štěstí Tome.“ |
| |||
Přístavní čtvrť
|
| |||
Zřícenina Svým vstupem jsem přerušila jejich rozhovor a Kian se mi, ač nepříliš nadšeně, začne věnovat. Grix stroze dodá, něco ve smyslu, stejně si dávejte bacha. A já ve výsledku nejsem o nic moudřejší. Opět to samé – nikdo nic neví, ale je to nebezpečné. Dívka zamíří do zříceniny a Grix zkontroluje okolí, zvědavě ho pozoruji, musí mít skvěle vyvinutý čich. Ale za chvíli je Tereza zpátky a my dostaneme povolení se tu také pomotat. Přejdu ke Kianovy, který zkoumá rytiny ve zdech, ale zklamaně zjišťuji, že mi to nic nepřipomíná.. Zvědavě položím dlaň na kameny a vyšlu trochu energie, čekajíce odezvu, vždyť celá zřícenina působí nadmíru zajímavě. Jenže po zádech mi přeběhne mráz, ticho jež mi je odpovědí, je mnohem hrozivější, než zbytek hluchých kamenů v podivném městě. Tyto kameny jsou mrtvé. Uškubnu rukou a otřesu se. Co se tu jen stalo? Ze zříceniny kam zmizela většinová část foukne závan chladného vzduch, jako by se mi chtěl připomenout.. Otočím se tedy ke vchodu a zamířím pomalu dovnitř za ostatními. V kabele mimochodem nahmátnu Lesklivec a lehce po něm přejedu palcem – starší runa, ale na trochu světla mi bude stačit. |
| |||
Spáleniště - Bezejmenný bar Mavourneen Dívka přikývne a sáhne po jedné z lahví na polici. Je už z poloviny prázdná, ale zdá se, že je její obsah stejný jako ve všech ostatních. Potom ti nalije panáka a přisune ho před tebe. „Prosím.“ řekne dívka. Nezdá se, že by to bylo něco divného. Vypadá to a voní jako běžná pálenka. Zahlédneš v lokále pár hostů, kteří pijí podobnou čirou tekutinu a nemají na sobě žádné viditelné následky. „Byt? Hmm, to bude trochu složité.“ odpoví dívka bez přemýšlení. „Poslední volný o kterém vím, si už před časem někdo zabral. Neslyšela jsem, že by se od té doby uvolnilo něco nového, ale můžete se zkusit poptat kolem. Třeba se objevilo něco nového.“ rukou pak ukáže na lokál a ostatní hosty. „Pokud vám ale nevadí trochu se uskromnit a taky trochu méně soukromí, tak by tu něco bylo. Místo kterému tu říkají Útulek. Žádné velké pohodlí, ale jeden se může alespoň v klidu vyspat. “ |
| |||
V Parku - Zříceniny Karra Kian s Grixem se chvilku spolu dohadují o tom, zda jsou nějaké staré zříceniny bezpečné a ne zrovna přátelským tónem. Než se to ale celé stihne ještě vyostřit, tak se do všeho zapojíš ty. „Ano, je to tu docela běžné. “ odpoví znuděně Kian, kterého už rozhovor s vaším samozvaným velitelem už přestával bavit. „Nejpodivnější na tom je ale to, že nikdo vlastně neví, co jsou zač. Podle toho co víme tak nepatří rase elvara a ani trpaslíkům. Dokonce ani domorodci, kteří obývají Park, toho o nich moc neví. “ „O důvod víc se mít na pozoru.“ zakončí za něj Grix. „Jedině tak tu přežijeme.“ Čímž částečně také odpoví i na tvůj další dotaz. Potom kývne na Terezu, která zamíří ke zříceninám. Sám jde kupředu, ale na rozdíl od dívky dovnitř nevejde. Místo toho začne svým nosem zkoumat celé okolí, což působí lehce podivně. Když se dívka zase objeví mezi vámi, tak je hotový i on se svým “filtrováním“ okolního vzduchu. „Okej, je to bezpečný. “ To ostatní vezmou jako znamení a vydají se směrem ke stavbě. „Netahejte sebou nic těžkého, ještě před sebou máme kus cesty.“ zavolá. Potom se usadí na kusu pobořené stavby a bedlivě pozoruje džungli. Společně s ním zůstane venku ještě Harry, který jak to tak vypadá se dovnitř moc nehrne. Kian přejde ke stavbě, ale dovnitř také nejde. Místo toho si začne prohlížet zdi a zkoumat značky, kterými jsou pokryty. Ty jsou do zdí něčím vyryty, ale s překvapivě mistrnou jemností. Žádné velké odštípnuté kusy nebo nepravidelnosti, jen tenká, asi centimetr tlustá linka. Je to cosi mezi písmem a kresbou, ale nepodobá se to ničemu z toho, co znáš. Budova je jinak celá zhotovená z kamene. Žádné dřevo, hřebíky nebo malta. Pouze kameny poskládané na sebe. Navíc se zdá, že do sebe zapadají perfektně jako dílky skládačky. I přes to že se jedná o kámen, tak ale necítíš žádné hlasy nebo život. Není to ale jako při tvé první návštěvě, kdy s tebou odmítaly komunikovat. Ne. Zdá se, že už ze všech těchto kamenů život dávno vyprchal před nějakým časem. Odpovědí je ti tedy pouze mrtvé ticho. |
| |||
Přístavní čtvrť Mahalath Melitta už nic dalšího neříká. Na nic se neptá ani jinak neotravuje. Těžko říct, jestli jí to přestalo bavit, nebo se prostě jen vrátila zpátky ke spánku. Konečně jsi sama. Okolí je až nezvykle tiché. Žádný zvuk ptáků, žádní lidé, dokonce i vítr tu není slyšet. Jediné co občas trochu nastalé ticho naruší, jsou vlny narážející do mola. V dalších několika minutách se nic neděje. Jenom tam tak sedíš a … no sedíš. Všechno je pořád úplně stejné. Celé tohle místo, jako kdyby se zastavilo v čase. Teprve až když se začne barvit obloha z šedé na černou tak si uvědomíš, že jsi tu seděla několik hodin. Na obzoru před sebou zahlédneš na vodě tmavý stín, který se začne pomalu zvětšovat. Trvá to chvilku, než v obrysu poznáš loď. A potom další. Netrvá to dlouho a lodě se dostanou až k molu a zakotví. Vypadá to na tu samou bárku, která tu byla minulé noci. Potom vytáhnou lávku a námořníci začnou vykládat bedny. Před jednou z lodí stojí kapitán. Je to tentýž, s kterým jsi mluvila, když ses snažila dostat Thomase pryč. |
| |||
Spáleniště - Bezejmenný bar Celkem mi vyhovuje, že mi zde nikdo nevěnuje pozornost, což mi naprosto vyhovuje. Jediný, čí pozornost momentálně potřebuji, je děvče za barem. Přelétnu dívku pohledem od vlasů po špinavou zástěru. Výběr pití, který vypočítá je tedy mizerný a když se tak dívám na špinavé sklo a pochybné lahve nad barem... "Jednoho panáka pálenky," zamručím, ne že bych na něj měla chuť - ale potřebuji ho. A snad po něm neoslepnu nebo něco takového, zdejší osazenstvo vypadá, že ten alkohol zvládá. Jestli s následky nebo ne už opravdu nepoznám, ale... No. "A možná bych k tomu měla i otázku... Když sháním nějaký volný byt, za kým bych tady mohla jít pro... Tip?" zkusím se zeptat. Sice trochu přímočaře, ale... Ne, vážně potřebuji toho panáka. |
doba vygenerování stránky: 0.11860489845276 sekund