Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Město snů
Družina
| |||
 | Přístavní čtvrť
| ||
| |||
 | Můrov – Doupě Odpoví mi trochu trapné ticho, ale zachrání to Alex a postupně mi představí celou skupinku. Poslední jmenovaný mne zaujme a ihned si vzpomenu na podivné vstávající stromy a další zajímavé jevy, které jsem v Parku již měla možnost zažít na vlastní kůži. „Těší mne,“ zopakuji znovu frázi a na přítomné se usměji, ale s šaškováním už se neobtěžuji, po tak chladné reakci mne přešla chuť. Než se začne plánovat něco dalšího obrátím se na Kiana, „Znáš faunu a flóru Parku,“ začnu opatrně, „tedy mi jistě můžeš něco povědět o chodících stromech nebo o tom, co při průchodu porostem provází tak hlasité praskání dřeva, jen proto, aby po chvíli zůstalo jen hrobové ticho.. Víš o čem mluvím?“ dokončím otázku a zvědavě nakloním hlavu na stranu. | ||
| |||
 | Spáleniště - nálevna Čím déle času trávím chozením po Spáleništi, tím více mě tahle čtvrť naplňuje akorát znechucením a odporem. Nechápu, jak tu Caiomhe mohla dobrovolně žít! Páchne to tu a nedá se tu absolutně nijak zorientovat - protože není podle čeho! Už vůbec nejsem nadšená z toho, že se musím vyptávat těch pár kolemjdoucích, které se mi podaří cestou ulovit, ale nezbývá mi nic jiného, pokud tu nechci akorát bezcílně bloudit. Což opravdu nechci. Zázraky se dějí, a tak se mi podaří nakonec najít vchod do hospody. Tedy... Hospody, říkejme tomu místní nálevna. Nebo ne, říkejme tomu smetiště, které někdo uklidil, aby se tu dalo sedět a pít. Sice to tady tak nevypadá, ale páchne to pekelně. Proč to nikomu nevadí?! Nakrčím nos a potřesu hlavou, jen ztěží potlačím pšíknutí... No, to první. Pak si ještě jednou, dvakrát kýchnu než se odhodlám se pořádně rozhlédnout kolem sebe. Klientela je zde vskutku vybraná, nicméně víc se tu tedy ošklíbám nad tím smradem, když vyrazím tedy směrem k baru. Nebo tomu, co tady ten bar supluje. | ||
| |||
 | Město Mahalath „Hmm smlouva. To je to jediné, na co vy démoni myslíte.“ Okomentuje Melitta tvůj návrh na vzájemné příměří. Nezdá se, že by jí ten nápad moc nadchl. Ostatně jako cokoliv, co se tě nějakým způsobem týká. „Proč bych měla vůbec věřit čemukoliv, co řekneš? Už jednou jsi mě podvedla s tou první smlouvou. Co ti zabrání tenhle svůj trik zopakovat? Nemusíš odpovídat, já to vím, nic! Kejvnu na to a než se naděju, tak se se mnou pokusíš vyjebat!“ Láhev po dopadu na zem zazvoní a několik kolemjdoucích se po tobě ohlédlo. Nikdo nic neříká, ale všichni ti věnují alespoň krátký pohled. V centru by se o to už někdo možná zajímal, ale tady ve vedlejších čtvrtích je to všem úplně jedno. „Navíc celá tahle smlouva smrdí jak gobliní spodky. Střídat se po sto letech? To jako vážně? Vezmi si celou tuhle smlouvu a strč si jí tam, kam vás obvykle lidi posílají.“ Tvoje tělo se dál potácí ulicemi Sognaru a po chvilce začneš rozpoznávat další povědomá místa. Voda a lodě. Zdá se, že tě tvé toulavé nohy nakonec dovedly zpátky domů do přístavní čtvrti. Na místo, kde se toho za posledních 24 hodin událo celkem dost. | ||
| |||
| Můrov - Doupě Karra Když zmíníš představení tak se všichni po sobě navzájem podívají. Nik do z nich nic neřekne, ani se dvakrát moc do seznamování nehrne. Nakonec se tedy slova ujme sám Alex. „Vezmeme to zkrátka. Tady ten velkej chlápek je Grix“ přitom poplácá po ruce prasečího muže, který se nad ním tyčí jako obr. „Je to neskutečnej silák a ve vaší skupině bude dělat stopaře. Možná na to nevypadá, ale jeho … nos, je hodně citlivý.“ Prasečí muž mu věnuje krátký pohled a lehce zachrochtá. „Klidně jsi mohl říct rypák, já se neurazím, vážně.“ Zatím co to říká tak si prokřupává klouby a usmívá se. „No budeme pokračovat.“ řekne trochu znepokojeně a otočí se na trojici po zuby ozbrojených mužů. Na první pohled nejsou nic moc extra, jenom další lidi. Cosi na nich ti dává ale dojem profesionálů. Vojáci, nebo možná žoldáci. „Tohle jsou Tom, Dick a Harry.“ Všichni pokynou na pozdrav a jeden z mužů který je podle Alexova představení nejspíš Harry, se zazubí kovovým úsměvem. „Ti budou zajišťovat obranu. Zabijí cokoliv, co by se vás pokusilo napadnout.“ Při zmínce o zabíjení trojice okamžitě zpozorní. Další na řadě je dívka. Oproti již zmíněným mužům není její fyzická kondice nic moc tak úchvatného. Ozbrojená je celkem lehce a podle toho co vidíš nepůsobí moc jako bojovník. „Tereza má na starosti zámky, pasti a tak podobné věci. Podle toho co jsem zjistil, tak několik výprav které Dobrodruzi do Parku poslali skončilo právě kvůli podobným věcem. “ Čímž zůstává akorát onen muž. Jako jediný na sobě nemá nic, co by se dalo považovat za oblečení do přírody. Spíše někam do knihovny. Zbraně nemá žádné. „Kian. Je to učenec a vzdělanec. Je perfektně seznámen se zvířaty a rostlinami, na které můžete v Parku narazit.“ Než stihne pokračovat, tak ho Kian přeruší. „Velmi obecně řečeno. Také ovládám pět jazyků, několik domorodých nářečí a jsem velmi schopný alchymista.“K tomu nic moc už Alex nedodá. Místo toho se zaměří na tebe. „Karra se už představila. Jenom ještě dodám, že jejím úkolem bude magie a léčení. Tím bychom měli asi vše.“ | ||
| |||
| Spáleniště - hledání hospody Mavourneen Chodíš několik minut po spáleništi a hospoda nikde. Dokonce ani nic, co by jí nějak vzdáleně připomínalo. Ale nejspíš to má trochu co dělat s tím, že se tu moc nehraje na žádná označení. Cedule, vývěsky, prostě nic. Těch několik, které najdeš, jsou buď přesprejované, napůl zničené, nebo vytvořené někde doma na koleni s plechovkou barvy. I tak, hospoda tu nikde není. Vyžádá si to několik zastavení kolemjdoucích, než se nakonec dostaneš k tomu, co bude pravděpodobně hospoda. Jak už bylo zmíněno, tak cedule tu nejsou nic obvyklého a jediné co nějak napovídá o funkci tohoto podniku, jsou světla, hlasy přicházející zevnitř a banda opilců polehávající v ulici před ní. Občas i ve vlastních zvratcích. Vejdeš do lokálu a vevnitř na tebe dolehne zápach ještě strašnější, než jaký jsi cítila po vstupu na Spáleniště. Je snad dvakrát tak silný než před tím a k tomu všemu se ještě mísí se silným zápachem alkoholu. Kromě toho je ale prostředí uvnitř celkem normální a na zdejší poměry by se dalo říct, že i docela čisté. Hosté jsou především divolidé. Většina je křížená tak půl napůl, ale v jednom koutu sedí banda humanoidních krys, na kterých je lidské akorát jejich držení těla. Jsou větší než dospělý pes a přední tlapky používají stejně obratně jako normální ruce. Ty krom svého vzhledu nijak zvlášť nevyčnívají a klidně spolu hrají karty. | ||
| |||
| Spáleniště Poslouchám tu ženskou a zoufám si, že z ní nic konkrétního nevyrazím, když se začne motat ve dnech. Pak ovšem zmíní v jakém stavu Keavy naposledy zahlédla. Zůstanu na ni konsternovaně hledět, krátké zavrčení, které se mi vydere z hrdla zastihne i mne nepřipravenou. Někdo jí ublížil?! Někdo Keavy zbil?! A teď... Teď byla pryč! Možná bych mohla hledat útěchu v tom, že to možná znamená jen to, že odsud odešla a před někým se schovává, ale... I tak! Pere se to ve mně tak moc, až z toho skřípu zuby a zatínám ruce v pěsti. "Není, zmizela," odpovím ženě, pokud mi teda po mém krátkém výstupu rovnou nezabouchne před čumákem. "Dobřře, díky," dodám... No, ne zrovna klidněji, spíše ve snaze se aspoň nějak ovládnout. Šetřit si svůj vztek na tu správnou osobu. A pokud z ženy už nic dalšího nevypadne, vydám se z domu pryč. Ten chlap říkal, že tu nálevnu nemůžu nenajít... No, v jeho vlastním zájmu doufám, že měl pravdu. | ||
| |||
| Můrov – cesta ulicemi Jeho odpověď mě nepřekvapí, nečekala jsem žádnou vybranou společnost. Ale Alexandr, jak se mi můj průvodce záhy představil, se zdá být relativně důvěryhodným a působí, že má zbytek skupiny i tak trochu pod kontrolou. To by mohlo jít, oddechnu si a trochu se uvolním, nemusím hledat jinou cestu do Parku. Sídlo Alexovy skupinky vypadá zvenku dosti chatrně a i když se dušuje, že to uvnitř bude lepší, příliš se to neliší. Rozvrzané dveře a schody někam dolů do podzemí. Ale zabezpečené to tu mají, ne, že ne. Za zvuku odemykajících se zámků se dveře do sklepa pomalu otevřou a spatřím vnitřek místnosti. Není to žádná slavnostní síň, ale prakticky zařízené doupě. Kde se kolem velikého stolu uprostřed schází zbytek skupiny, patrně aby si prohlédli koho jim to Alex přivedl. Na první pohled zaujme dvoumetrový kříženec podobný divočáku, vzhledem ke svému vlastnímu vzhledu, mám pro podobné bytosti slabost. Lehce se na něj usměji a očima přelétnu i zbytek skupiny. Dva mladí, tři ozbrojenci a jeden nepříliš nadšený muž s brýlemi. To bude zajímavé, pomyslím si a ladně smeknu širák odhalujíce neposedná pírka na vrchu vraní hlavy. „Karra jméno mé, bude mi potěšením přidat se k vaší skupině. S kým mám tu čest, smím-li se ptát?“ napodobím dvorní manýry a vesele se zašklebím na skupinku před sebou. Nevypadají na úplné suchary a já mám chuť si po tom příšerném náboru trochu hrát. | ||
| |||
| Ulice Sognaru Kam a proč tam jdu nebylo důležité. Nevnímala jsem kam jdu. Jen jsem upíjela z flašky, vyhýbala se lidem, občas do někoho vrazila a šla dál. Když Melitta, k mému překvapení, odpověděla, zastavila jsem se, opřela se zády o nějakou zeď a podívala se na noční nebe (pokud je noc). | ||
| |||
| Salón Baltazar Nora svraští obočí, když jí řekneš jméno jeho rasy. Chvilku přemýšlí o tom co je to za rasu, ale nakonec jí ten vtip dojde a ona začne se smát. "Takovým táta říká popelnicová směska." dodá s širokým úsměvem. "I tak bych se s ním ráda pomazlila." "Kočkoholička? Já myslel, že holíte jenom dvojnožce. Na můj kožich ale ať nešahá. Okomentuje situaci Shaku. Dovnitř se nevrací a zůstává venku před salónem. Hned potom jdeš za otcem. Ten je zpočátku lehce zmaten tvým označením "Speciální zákaznice." Odjakživa považoval za speciální případ pouze paní Robinsonovou, i když nahlas to asi nikomu kromě tebe nepřiznal. Stačí ale drobné nakopnutí a hned ví, která bije. "Myslíš že se jí něco stalo?" zeptá se očividně klidný. To co ho ale trochu znepokojuje, je zmínka o Shakuovi a tvém pátrání. Nic sice neřekneš přímo, ale je to tvůj otec a tak nějak tuší o co se jedná. To ho znepokojuje trochu více, než možnost, že by se jeden jeho zákazník nedostavil. "Ne, nic nemám. Ale můžu jí zkusit zavolat. Mám na ní telefon." Hned potom se přesune k telefonu a svému notesu, kde má napsaná jména všech stálých zákazníků, společně s telefony a občas i adresami. "Děje se něco?" zeptá se Nora, která to vše nechápavě pozoruje. Otec chvilku zkouší telefon a žádná odpověď. Po asi šesti minutách to nakonec úplně vzdá. "Nic, pořád to vyzvání, ale nikdo to nebere. Třeba jí do toho jen něco přišlo." Navrhne nakonec. | ||