Andor.cz - Dračí doupě online

Spáleniště - Před bytem
Mavourneen

Muž tě chvilku pozoruje a potom nejistě přikývne. „Jasně, ptej se. Když to budu vědět.“
Z toho co ti muž doposud řekl, nic nenasvědčovalo tomu, že by lhal. Je pravda, že z něj cítíš trochu strach, ale může to být klidně jenom tím, v jaké čtvrti se právě nacházíte. Za těchto okolností by jeho chování bylo naprosto v pořádku. Kromě toho se ke tvému nosu donesou i další pachy. Například pot, kterým je jeho oblečení doslova nasáklé. Potom je tu nějaká mastnota a také zápach tabáku.

„Co já vím.“ odpoví muž na tvou otázku a jen pokrčí rameny. „Mohlo to být den, nebo klidně týden po tom co zmizela. Ale popravdě vůbec netuším. O takové věci se moc nestarám. A pokud jde o to odkud to mám, tak jsem to někde zaslechl. Nejspíš v hospodě nebo tak. Ale hádám, že se to dostalo ven přes ty co to tu vybrali, nebo někoho kdo je vidět. Je to všechno?“ zeptá se muž, tentokrát už s trochu otráveným tónem v hlase.

Klub Elysium
Mahalath

Sáhneš do kapsy pro peníze abys zaplatila, ale v ten moment zjistíš, že vůbec žádné peníze nemáš. Zkontroluješ ostatní kapsy pro případ, že by sis je omylem dala někam jinam, ale ani v nich nic nenajdeš. To ale není vše. Nejen že nemáš peníze které sebou obvykle nosíš, ale nemáš ani ty, které jsi vybrala ze své skrýše, když bylo třeba odklidit Thomase.

Všeho si samozřejmě všimne Baltazer. „Nějaký problém?“ zeptá se s tím svým obvyklým úšklebkem. Potom ti věnuje krátký pohled i barman. Jistě si domyslel o co jde, ale nezdá se, že by se tím nějak zvlášť vzrušoval. Dojde až k vám, ale než stihne cokoliv říct, tak se opět ozve Baltazar.
„To je dobrý Nakalisi. Já to zaplatím." Potom se podívá na tebe. „Strhnu ti to z výplaty.“ dodá se smíchem. Potom už ti nic nebrání v tom opustit klub, jak jsi měla původně v plánu.

Můrov - cesta ulicemi
Karra

„Pokud tě trápí tohle, tak jsi zavítala na špatnou adresu. Tady je to samý vrah a kriminálník, dokonce i mezi dobrodruhy.“
Potom nastane trapná chvilka ticha, kterou muž přeruší zářivým úsměvem. „Tím samozřejmě nechci říct, že tě zapíchnu v nejbližší temné uličce. Ale nikdo z nás tu není dokonalý.“
Vyjdete z domu a muž zahne na ulici po levé straně, která směřuje opačným směrem, než kudy se k parku jde. „Mimochodem já jsem Alexander, ale můžeš mí klidně říkat Alexi. Stejně mi Alexandre říkal jenom táta.
Zařizuji věci kolem celé akce a taky jsem dal dohromady partu za kterou právě jdeme. Předem říkám, že to nejsou žádné hvězdy. Jeden dokonce roztrhal chlapa holýma rukama, ale podle toho co jsem zjistil to bylo osobní, tak si s tím nedělej velké starosti.
Všichni moc dobře ví, že kdyby dělali problémy ostatním, tak nedostanou zaplaceno.“

Jdete ještě chvilku, než se Alex zastaví u jednoho zchátralého domu. Omítka opadává na několika místech a většina okem je vytlučena.
„Já vám, nevypadá to nic moc, ale uvnitř je to mnohem útulnější, přísahám.“
Potom projdete dveřmi, které sotva drží v pantech a dál sestoupíte po schodech až do sklepa. Tam Alex zabuší na jedny ze dveří. Ty se lehce pootevřou a někdo nakoukne do chodby kde stojíte.

„Kdo to je?“ zeptá se opatrný hlas.

„Tady Alex, vedu nám posilu.“ dveře se zavřou a ozve se cvakání zámků a západek. Vzápětí se otevřou dokořán a vy můžete vstoupit.
Vnitřek doupěte je celkem malý. A to i přes to, že někdo zboural několik stěn aby to tu trochu zvětšil. Vidíš tu ležet zbraně, batohy, konzervy a další vybavení pro přežití. Přímo uprostřed stojí velký stůl, kolem kterého se začínají všichni scházet. Nejvýraznější ze všech je kříženec divokého prasete. Asi dvoumetrový muž, tělo samý sval. Místo obvyklé lidské tváře má prasečí rypák a kly, jinak nohy i ruce jsou lidské bez kopyt.

Všichni se nakonec seskupí kolem stolu a ty máš možnost si prohlédnout osazenstvo. Je tu onen prasečí muž, trojice po zuby ozbrojených mužů, nezdravě pohublý mladík, celkem normálně vyhlížející dívka v kožené vestě a brýlatý muž se znuděným výrazem ve tváři.

Sídlo Dobrodruhů

Nejenže se po mně muž neotočí, jak jsem doufala, ale ještě se mi vysměje. Už chápu proč mají plný lazaret přinejlepším zraněných, když si do skupiny nepustí léčitele.. bručím v duchu a kráčím pryč, holt budu muset najít nějaký jiný způsob. Projdu kolem dalších neúspěšných uchazečů, kteří můj výstup nijak nekomentují. Jen jeden holohlavý muž se oddělí od skupiny a přidá se ke mně.

„To mi povídej,“ odfrknu si nad chlápkem co mne tak hezky vyhodil. Pak si uvědomím, že jsem tím možná protrhla vizáž jakéhokoli váženého akademika a nenápadně si poupravím klobouk. Muž pokračuje v řeči a to co z něj padá, je přinejmenším zajímavé. „Taková nabídka zní velice zajímavě, ráda se k vám přidám,“ usměji se zobákovitým úsměvem, spokojená, že za mne právě vyřešil ožehavý problém, možná. „A že jsem tak smělá, mohl byste mi o té vaší skupině něco víc povědět? Přeci jen nechci skončit s nožem v hrdle někde na kraji Parku, víte jak to chodí..“ dodám lehkým konverzačním tónem neb takové věci mi ještě nikdy nikdo zcela bezděčně nenabídl, a znovu se na muže usměji – nerada bych ho zahnala, vypadá informovaně.

Prázdná stopa
Spáleniště, před bytem Caiomhe


Zamračím se, když se ten mužský podiví, ačkoliv mi vzápětí vysvětlí proč. Stejně tak mi dojde, jak to Keavy myslela s tím, že se tady uvolnil byt, a tak je její, ale stejně mi to přijde příšerné. Takhle to tady funguje? Zdejší se poflakují po čtvrti a prolézají baráky kvůli prázdným bytům? Takřka bez hnutí skrze škvírku muže sleduji a snažím se odhadnout, jestli mi opravdu říká pravdu. Když zmíní, že to, co tu zbylo vyhodil, mám chuť na něj opravdu zle zavrčet, ale vlku div se, udržím se. Kvůli Keavy. 

Nádech. Výdech. 

"Fajn, dobře. Díky. Jen se ještě chci na něco zeptat, a pak vypadnu," slíbím mu, ačkoliv se u toho netvářím ani trochu mile. Oči se mi žlutě blýskají a je znát, že se držím zpátky. A pokud zjistím, že jsi lhal, vrátím se a ty dveře vyrazím i s tvými zuby, človíčku.
"Jak dlouho byl ten byt prázdný? Zjistil jsi to sám nebo ti dal někdo tip?" vyhrknu. Nejsem si jistá, jestli mi tohle k něčemu vůbec bude, ale... Mám snad něco více? Zatraceně, Keavy... Mám pocit, že vylétnu z kůže.

Spáleniště - Před bytem
Mavourneen

„Pronajal? Nikdo.“ odpoví muž s lehkým překvapením ve svém hlase. Naštěstí vzápětí vše vysvětlí. „Byt byl už nějakou dobu prázdný, a majitel nikde. To obvykle znamená, že zemřel, nebo odešel pryč. Takže jsem se sem nastěhoval.“ Říká úplně klidně, jako kdyby to bylo něco naprosto normálního. Kdo ví, možná, že v těchto končinách tomu tak opravdu je.

Dveře jsou otevřené stále na malou mezeru a za ní vidíš řetízek, který má zajistit, že zůstanou otevřené přesně tak a ne víc.
„Věcí tu moc nebylo.“ pokračuje muž. „Většina byla pryč dříve, než jsem se nastěhoval. Cokoliv co mělo nějakou cenu, ukradli a ten zbytek už k ničemu nebyl, takže jsem ho vyhodil.“ V nastalém tichu muž chvilku mlčí, očekávající další otázky. Na jeho tváři je vidět, že se mu váš rozhovor moc nelíbí a měl by ho co možná nejdříve za sebou.
„Hele je mi líto co se stalo, ale nevím, kam tvoje sestra zmizela. Tohle se tu děje pořád, a kdybych něco věděl, tak to řeknu.“

Salón - Shaku jde pátrat
Baltazar

Shaku ti nevěnuje moc velkou pozornost a to i přes to, že do jisté míry dokáže číst tvé myšlenky a nálady. Tedy až do doby, než na něj promluvíš a požádáš ho o pomoc.
„To jako teď? Když jsem se umyl a konečně našel správnou polohu na spaní?“
Zeptá se na oplátku Shaku. S tím jak ho znáš, si můžeš být celkem jistý, že to myslel zcela vážně.
„No tak jo. Stejně potřebuju trochu na vzduch. A taky mi trochu vyhládlo, takže bych si kousek víly dal.“ S tím Shaku zmizí pryč.
Salón je tichý a žádní další zákazníci nepřišli. Tvůj otec začne poklízet, zatím co Nora se ztratí vzadu v zázemí. Po chvilce odtamtud zaslechneš její hlas. „Sakra kam zmizel ten sendvič?“

Salón
Baltazar


Když by existovali energičtí upíři, jako, že možná existují, ale neslyšel jsem o nikom, kdo by to mohl potvrdit, tak Paní Robinsonová by byla jedním z nich. Stále jenom mluví a mluví. Člověk je maximálně schopný na nějaké to hmm, chápu, to je mi líto a souhlasím. Nic jiného totiž nemá vlastně smysl. Stále si jede a jede tu svou a já mám pocit, jako bych každou chvíli co jí tu poslouchám přicházel o roky života.
Moje utrpení je skoro u konce. Sundám zástěru a vytáhnu zrcadlo, aby se na sebe mohla podívat i zezadu. Přijdu si unavený, i když jsem toho zrovna moc nedělal, přesto, že si Paní Robinsonová zaplatila snad skoro vše možné co nabízíme a tím se celý tento proces protáhl na něco okolo hodiny.

Převezmu peníze, zamávám a velice nahlas a důrazně si oddechnu, když za ní zaklapnou dveře a ona je pryč. Na chvíli se potřebuji o něco opřít, aby jsem neztratil pevnou půdu pod nohama.
"Toto okouzlující stvoření byla Paní Robinsonová. Moje osobní noční můra v květinových šatech a parfémem značky Vylij na sebe vše co se dá. Osobně jí podezřívám, že je to energetický upír, ale ti jsou doufám jen pověra, jinak jsem totiž přišel o roky života." Ještě jednou si vydechnu a trochu naštvaně se podívám na Shakua.

Stále očekávám příchod víly, ale ta ne a ne přijít. Už mi to je celkem podezřelé, jelikož víly celkově nemají tendence chodit pozdě. Především tato víla chodila vždy na čas. To jí Shaku stihnul sníst, když jsem se nedíval?
Podívám se tázavě na kocoura, jako bych od něj čekal nějakou odpověď.

"Shaku. Nešel by ses zeptat okolních koček, jestli náhodou neviděli v okolí vílu ze zravo zlatýma vlasama? Mám o ní trochu obavy, ale nemůžu odtud jen tak odejít a magii tu také provozovat nemůžu. Ne, že bych nyní mohl použít hledací kouzlo." Povím telepaticky kocourovi a čekám co mi na to odpoví, tedy spíše jaké budou jeho požadavky.

Spáleniště - před bytem

Dveře mi statečně odolávají a muset na ně bušit ještě chvíli, tak bych vážně začala přemýšlet o tom, že se do nich nemilosrdně pustím. V ten samý okamžik se ovšem dveře otevřou, ovšem k mé velké neradosti to není má sestra - ten kdo za nimi stojí a nedůvěřivě na mě mžourá skrze úzkou škvíru. Nakrčím nos, ten chlap se mi nelíbí. Ale mě by se nelíbil každý, kdo by byl v sestřině... Bytě... Dobře. 
"Co? POČKAT! Nenicneprodávám!" vyhrknu rychle. Muž se zarazí a já stejně překotně pokračuji dál, hlavně aby ty dveře nezavřel. "Hledám sestru, bydlí tady. Caiomhe, Keavy... Kde je?"

Jenže dle muže tady sestra nebydlí už týden.

Zamrkám. Jednou. Dvakrát. Nejraději bych ho popadla po krkem a vytřásla z něj i to, co neví. No možná především to, co se mi snaží tvrdit, že neví! "Ale... To není možné. Ne, nespletla jsem se, určitě ne, už jsem tady za ní byla... A byl to tenhle byt. Týden říkáte? Kdo vám ten byt pronajal? A věci! Nezůstaly tu po ní nějaké věci?" zavalím ho v rychlém sledu otázkami, zatímco se přiblížím ke dveřím tak blízko, jak mi to muž dovolí.