Andor.cz - Dračí doupě online

Bantariho svět zázraků
Baltazar

Muž ti potřese rukou a přátelsky se usměje. I přes svůj chatrný vzhled má velmi pevný stisk.
„Moc mě těší.“ řekne, když pouští tvou ruku. Potom si pozorně vyslechne tvůj požadavek. Celou dobu co mluvíš, se tváří zcela vážně. U kohokoliv jiného bys jeho zájem mohl považovat za pouhou masku obchodníka, snažícího se zapůsobit na zákazníka, ale tento muž nevypadá jako ten typ.Když skončíš své povídání, tak si volnou rukou zamyšleně promne holou bradu. Chvilku jen tak stojí a přemýšlí. Po době, která trvala určitě několik minut, se jeho výraz vrátí do normálu a on se obrátí zpátky k tobě.

„Bohužel vás asi budu muset zklamat, mladý muži. Knih zmiňujících toto téma zde vskutku několik mám, žádná z nich ale není úplně spolehlivý zdroj, který by přinesl zaručený výsledek. Velmi často se jedná o mýty a příběhy bez jakýchkoliv doložených informací.“
Muž přejde k jedné z velkých stěn plných knih a začne v jejích policích něco hledat. Aniž by se ohlédl, tak povídá dál.
„Řada lidí se během svého života snažila najít způsob, jak změnit tu věc, která určuje, kam se bude náš život ubírat. Tady ne.
Někteří zanechali dokonce i písemné poznámky. Čarodějové, učenci, i obyčejní lidé. Neznám ale jediný případ, který, by mluvil o zaručeném receptu.“
Muž v ten moment zastaví své hledání a uchechtne se. „Ale asi v tom bude právě ten vtip. Kdyby se to dalo změnit jednoduše jako kabát, tak by to chtěl asi každý. Á tady to je.“ Posléze vítězoslavně vytáhne z jedné z polic velkou knihu. Jedním velkým fouknutím se zbaví vrstvu prachu. Potom jí otevře na náhodné straně a začne v ní listovat. „Mohu vám poskytnout akorát nějaké indicie těch, kteří se na tuto cestu vydali před vámi. To je tak vše, co vám v tomto směru nabídnu. Nedávám vám ale žádnou záruku.“

Kdesi v Sognaru

Slastně se nadechnu, ať už čehokoliv, všechno je lepší než zápach síry a podrobení. Dokonce si párkrát i povyskočím. Oči téměř na vrch hlavy, jak se sem tam otočím kolem své osy při zkoumání tohoto místa. Na tváři úsměv jak loupák - od ucha k uchu. A co bude zítra, je problém budoucí Lilith... Dnes je dnes. Nechám své kroky, aby mne unášeli dál a dál. Jít za nebem je podivuhodně návykové, než jen vidět strop z kamene táhnoucí se zdánlivě do nekonečna. Nevnímám ani špásy podnebí, jak rudou pokožku odhaluji vlivům místního počasí v jakémsi modelu Pekla z roku 123. Čert to vem... doslova.

Ztracena v myšlenkách na svobodu, na to, že neslyším křik - alespoň ten známý obrátím pohled k nejbližší stavbě. A pak přes ulici. A kde to teď ksakru jseš, Lilith? Až teď se mi do výrazu tváře stáhne i jiná emoce než jen nadšeni? Pokud se tedy dá moje rozpoložení nějak označit. Konečky prstů se dotknu hrubé omítky, jako kdyby mne to snad mělo nějak uzemnit a zachránit. I když... potřebuji vůbec zachraňovat? Evidentně ano, pohled líně a s úsměvem, který se na tváři usadí jako maska, otočím k té žluté krabici na kolečkách. A uchechtnu se, tím dívčím smíchem nepolíbených.
Ruku, která se ještě před chvílí dotýkala budovy, sjede k pasu a teprve poté se houpavým krokem rozejdu ke stáhnutému okénku.

U něj se nakloním tak, že se rukama opřu o dveře a pokrčím jednu nohu, takže vyjede z hlubokého výstřihu čehosi, čemu by se dalo s trochou představivosti říkat sukně. "To je od vás milé." Zapředu kousek před jeho obličejem, jak se k němu tak naklánním. Hlavu nakloním laškovně ke straně, nejen pro efekt, ale také proto, abych si dokázala prohlédnout interiér vozu. A pak se nadechnu a zkousnu si ret - doslova děvčátko v nesnázích, jak ještě začnu přejíždět prstem po žlutém laku. Narozdíl o něj, moje oči se zorničkami připomínající nejvíc ty, které mají kozy, se zadívám do těch sklíček. "Pomoc by se mi hodila." Vložím do té věty jistou dávku, touhy? Mojí.. jeho, co na tom záleží, že? Touha je touha, tak ji jen vyhledám, zachytím její nitky a ponasnažím se je splést do toho nejkrásnějšího uzlíku, jaký kdy muž za volantem mohl vidět. "Ráda bych někam, kde se... však víte... můžu trochu pobavit. S někým?"

Park z ptačí perspektivy
Karra

Vyletím nad koruny stromů a šťastně zakroužím ve vzduchu, konečně si zase protáhnu křídla. A je mi i nějak lehčeji, předtím jsem si ani neuvědomila, onen tíživý pocit, který jsem měla od vstupu pod mohutné koruny stromů. Právě přes ty koruny také nevidím vůbec nic, les to je ovšem ohromný, ještě, že jsem šla na správnou stranu k bráně, jinak bych ho mohla obcházet do noci.. Nad parkem se vznáší mlha, ale to je vše, co se mi ohledně něj podaří zjistit. Na druhou stranu, město je vidět krásně – vysoké budovy se tyčí nad obyčejnými domy a vše to svítí a bliká, až mi zrak přechází. Ale nemám moc jiných možností jak zjistit něco vím o Parku, který jsem právě opustila a tak pokračuji dál směrem k civilizaci.

Kousek od zjevně nejrušnějšího místa ocelové džungle (asi to Centrum, jak tomu říkají místní), zahlédnu něco mnohem známějšího - prosté drobné domky obklopují hodinovou věž, která je pravděpodobně nejvyšší stavbou v tomto okruhu. Kousek odtud je i již povědomý přístav, sice stále prakticky bez lodí, jako když jsem kolem procházela dříve, ale tady je to vůbec celé divné… Zamířím směrem k hodinové věži, přeci jen se mi tato část města, alespoň z toho co vidím, zamlouvá nejlépe a snad mám i větší šanci se tam nepozorovaně proměnit zpět. Ještě zahlédnu konstrukci podobnou masivní zdi kolem parku, tato je však na vrcholku opatřena železnými ostny a nevypadá, že by skrývala nějaké stromy. Nevypadá zrovna pohostinně, ani sdílně, ani živě, zatím se jí tak vyhnu a pokračuji směrem k vyvolené věži. Opatrně zkusím přistát na její vrchol a rozhlédnout se kolem ještě jednou a pořádně. Konkrétně se snažím najít nějaký kout, stromoví, keře…zkrátka příhodné místo, kde se budu moci proměnit zpět v podobu vhodnější pro komunikaci s místními – alespoň dle mých dosavadních zkušeností.

Bantariho svět zázraků
Baltazar


Obsah krámku je opravdu obsáhlý. Vyskytuje s tu hromada věcích o jejichž účelu nemám sebemenší tušení a mohu jen čistě odhadovat, k čemu by něco takového mohlo sloužit a někdy to jsou opravdu pitomosti, jelikož opravdu nemám tušení a tak hádám podle podobnosti s jinými věcmi.
Nikdo se zatím neozval, takže chodím dál, přičemž se na moment zastaví i u kyvadlových hodin. Opravdu nádherný kousek musím říci.

Při zvuku otevřených dveří se ihned otočím za zdrojem zvuku, aby jsem spatřil vyhublého muže, který má zjevně svá léta již za sebou. Minimálně jeho hlava zažila jistě lepší časy. Zaujatě si prohlédnu hromadu knih, které tvoří jeho břímě, ale pak se k němu ihned vrátím pohledem, když promluví.
Zjevně se tedy zná s Pukem, což je dobře. Počkám tedy, až mě Puk představí, načež se na muže usměji a podám mu ruku v přátelském gestu.
"Těší mě. Jak říká tady Puk, jsem Baltazat Maximov a hledám kniho o změně osudu a nemyslím tím ty, které na konci uvádí, že vše jsou jen spekulace, pro změnu osudu je nejlepší se zabít." Usměji se na muže, který jak doufám pochopí můj břitký humor.
"Pokud nic takového nevlastníte, tak ještě sháním křišťálovou kouli vysoké kvality." Povím nakonec a čekám co muž odpoví.

Shaku je z muže nervózní a musím jej napomenout, aby se uklidnil, nebo, že se akorát prozradí.

Bantariho svět zázraků
Baltazar

"Haloo. Je tu někdo?"zazní tvůj hlas. Čekáš nějakou reakci, ale odpovědí ti je pouze ticho. To narušuje akorát tikot nedalekých hodin. Jsou to jedny z těch velkých stojacích s kyvadlem uvnitř. Celé vyrobené z tmavého dřeva a zdobené řadou rytin. Jak se tak rozhlížíš kolem, tak kromě knih narazíš i na další předměty. Staré obrazy, meče a šavle, šperky, nebo předměty jejichž funkci jen tak nepoznáš. Věci z jiných kultur a ras.
Najednou se otevřou dveře za pultem. Z nich pomalu vyjde postava, nesoucí hromadu knih, téměř stejně velkých jako ona sama. Dotyčný si tě po chvilce všimne a položí svoje břemeno na pult vedle jiné, o něco menší hromady.
"A podívejme se, zákazníci." pronese nadšeně. "Přeji dobrý večer. Alram Hartstein, jméno mé. Sběratel, obchodník a majitel tohoto skromného krámku. Mohu vám nějak pomoci?"
Muž před tebou je hubený, téměř kost a kůže, ale v tom dobrém slova smyslu. Jeho vlasy až na okraje hlavy vypadaly a má tak teď uprostřed naleštěnou plešku. To málo co mu zůstalo, je bílé jako sníh a trčí všemi různými směry. Muž napadá lehce na jednu nohu. Jakmile odloží knihy, chopí se nedaleko opřené hole. Přes zjevné známky stáří se ale jinak muž zdá být celkem vitální.
Potom jeho pohled padne na malého skřítka, který pořád stojí vedle tebe.
"Ahoj Puku. Kohopak jsi mi to dneska přivedl? "

Klub Elysium
Mahalath

"Podíl." zopakuje Baltazar trochu zamyšleně. "Problém s dušemi je ten, že se špatně rozdělují. Navíc a neurazte se, někdo ve vaší pozici nedokáže na plno využít jejich potenciálu. S těly je to dost podobné. Obě dvě věci pro mě představují velmi cennou komoditu. Ale co pro vás? Položte si otázku. Jsou pro vás teď tyto věci důležité?
Na chvilku se odmlčí a vypije drink před sebou. Na skleničce zůstal lehký povlak tmavé tekutiny, který, i když se jedná jenom o zbytek, velmi silně zapáchá. Baltazar si objedná další skleničku, tentokrát ale následuje tvého příkladu a dá si rum. Barman mu nalije skleničku a flašku nechá před vámi.

"Proto bych navrhoval spíše kompenzaci v prostředcích, které by se daly mnohem lépe využít." pokračuje. "Peníze jsou něco, co obvykle neurazí. Nemám sice tak velké prostředky ale rozhodně bych dokázal dát něco slušného dohromady. Také bych mohl poskytnout krystalizovanou esenci duší." Nepříliš známá věc, ale během svého působení na křižovatkách ses s tím výrazem také setkala. Obvykle se jednalo o krystal krvavě rudé barvy, který byl vytvořen z duše živé osoby. Vhodné k posílení vlastních schopností, vytváření magických předmětů, nebo jednoduše k obchodu.
"Také poskytuji informace. Někdy je obyčejná informace cennější než celý pytel zlata. Co vy na to? Zaujalo vás něco z toho co nabízím?"

Klub Elysium

Trochu mne zarazí, když mi sdělí, že se jeho práce nese v duchu toho co znám. Zprvu mne napadne, že mluví o tom, co dělám teď, ale jak mluví dál, začne mi docházet o čem mluví. Už chci začít namítat, že kdybych chtěla dělat to, co znám, zůstala bych na křižovatce. On ovšem pokračuje a svou práci mi lépe vysvětlí. Jasně, dělala bych to samé co před lety, ale teď s tím rozdílem, že bych to dělala na sebe... a vlastně i na něj. Ale určitě bych z toho měla mnohem více než když jsem to dělala pro ty tam "doma".
"Byla jsem křižovatkový démon, takže vím o co se jedná," přikývnu a se zamyšlením chytnu sklenku rumu. Chvilku s ní kroužím po desce barpultu, s lehce nakloněnou hlavou sleduji Baltazara a přemýšlím. Stejně mě na nic jinýho asi neužije... a navíc je to šance dostat se k něčemu lepšímu, převracím nabídku ze všech stran, hledajíc výhody a nevýhody.
"Přejděme k tomu důležitějšímu. Jaký by byl můj podíl?" zeptám se ho narovinu a napiju se rumu. Jak jinak, než že rum opět naklopím celý do sebe, takže jen ledabyle mávnu na barmana se skleničkou v ruce.

Můrov
Baltazar

Cítím se nesvůj. Mé tělo lehce orosil pot a Shaku syčí na stín. Nedivím se mu. Já sám vnímám z onoho stínu hrůzu, kterou je těžké popsat. Tvor se tyčí vysoko nade mnou. Vzdálenost mezi námi je opravdu malá a já si nemohu být jist, že rychlost jeho pohybu, je i jeho maximální rychlostí. Stačil by jeden velmi rychlý pohyb. Nejspíše bych stihl rozsvítit baterku, ale stále nevím jak silný bude účinek.

Přízrak na mě přestane koukat a vydá se opět na svou pouť, která nejspíše spočívá v bloudění uličkami Můrova. Chlad, který mě ovanul až zastudí na kapičkách potu, na mém tělo.
Pozoruji jej, dokud se dostatečně nevzdálí a poté se kouknu na Puka, který se odhodlal k tomu promluvit. Jenom přikývnu a raději se vydáváme dál.

Puk přidal a tak přidám i já. Netrvá však dlouho a Puk mě dovede k budově, která bude, asi naším cílem. Je dost chatrná a samotný vývěsní štít skoro nečitelný. Budu muset být velmi opatrný. Nevím jaký jedinec, se vevnitř ukrývá a jaké nebezpečí od něj může hrozit.
Chápu proč má Puk hrůzu z knih. Je jich tu opravdu hodně a pokud by tu nějaká na člověka spadly, tak by to nemusel přežít. Puk má to štěstí, že je skřítek, ale i tak je to tu nebezpečné.
Zároveň je to však i úžasné.
"Haloo. Je tu někdo?" Promluvím trochu více nahlas, než je normální mluva a rozhlížím se okolo.
Samozřejmě mě zaujala nádrž s plejtvákem, ale raději se u toho moc nezdržuji a rozhlížím se dál.

Příchod do Sognaru
Lilith

Sognar. Místo, které jsi znala jenom z vyprávění. Znělo to jako dokonalé místo, kde začít znovu. Bez obav, že by ti tvůj původ nebo minulost mohli dělat nějaké potíže. Bylo to ale až moc dobré, aby to mohla být pravda. Jistě v tom bude nějaký háček nebo něco, co ti neřekli. Většina z těch, s kterými jsi mluvila, navíc nebyli tak úplně při smyslech, takže je dost možné, že něco vynechali, nebo zapomněli.
Už je ale pozdě na to jít zpátky.

Město je rozhodně zajímavé. Tolik různých bytostí, tolik emocí a citů. Cítíš, jak se tvé instinkty probouzejí. Podvědomě tě to láká vydat se do nitra města a ochutnat tu energii tohoto cizího místa.
V jednu chvíli dokonce zjistíš, že tě tvé omámení dovedlo do části města, kterou tak úplně nepoznáváš. Když o tom uvažuješ, tak si nevzpomínáš, jak ses sem vlastně dostala.

Rozhlížíš se kolem, jestli nezahlédneš něco povědomého, co by ti pomohlo se zorientovat. V tu chvíli zaslechneš, jak kousek od tebe zastaví auto. Ohlédneš se a uvidíš stát kousek od sebe taxík. Starý žlutý taxík, jehož barva už není tak zářivá, jako v době kdy bylo auto vyrobeno. Za volantem sedí muž. Věk okolo čtyřiceti. Tvář má zarostlou vousy a na nose mu sedí černé kulaté brýle, které zcela zakrývají oči. Ne že by, je v šeru, jaké panuje, potřeboval.
Muž se podívá směrem k tobě a promluví.
„Mohu vám pomoci? Někam vás odvézt, nebo nasměrovat?“