Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Město snů
Družina
| |||
 | Klub Elysium S upřímným zaujetím sleduji Baltazara a něco na něm mne čím dál tím více utvrzuje v tom, že on je ten, kterého jsem kdysi znala. Je to sice hodně dávno, ale jedna si nikdy nemůže být ničím jistá. Navíc, vzhledem k tomu, co tu říká a k tomu pocitu, co mám od chvíle, kdy na mne promluvil, ani bych se nedivila, kdybych měla pravdu. Když mu pak zrudnou oči, byť jen na chvilku, jsem si skoro jistá. Určitě je jako já, démon. | ||
| |||
 | Park Krčím se u stromu v očekávání příchodu enta či něčeho podobného, ale vůbec nic se neděje. Po chvíli utichne i ono praskání. I tak ještě chvíli zůstanu u stromu, ale už si přijdu nevhodně, neboť stále nic nepřichází a já tu čekám pomalu v plné polní. Nenápadně tedy všechno schovám zpět do kapsy a povzdechnu si. Buď začínám být senilní nebo si ze mě někdo dělá šprťouchlata a to dosti otravným způsobem. Les se mi přestává líbit, není tu ani živáčka. Uvědomím si, že jsem opravdu od vstupu do lesa nezahlédla žádné zvíře, ale přitom les není mrtvý.. A já doufala v poklidnou procházku zelení a místo toho mám les, skoro stejně divný jako město samotné. Nezbývá asi nic jiného, než se vrátit ze zelené džungle do betonové, snad budu mít větší štěstí a podaří se mi zjistit víc o tomto místě a o zvedajících se stromech a divných zvucích. Na malou chvíli se zamyslím nad tím, zda nebudu pokračovat v cestě směrem k tajemnému zdroji praskání dřeva, ale už se mi nechce naskakovat při každém nezvyklém zvuku v obavě, že na mě zase něco spadne. Ne, děkuji. Udělám to tím jednodušším způsobem. Trochu uraženě, stále si myslím, že v tom má prsty nějaký sice mocný, ale škodolibý duch, se přesunu kousek dál od stromu a připravím se na přeměnu. Dnes jsem ji ještě nepoužila a tak bych měla mít plný počet tří podob zatím otevřený, každou zvládnu zatím nejdéle šest hodin, kromě vrány - ta je mi ze zjevných důvodů jaksi vlastní, jen zůstat v ní déle než 24 hodin bych opravdu neměla nebo to mi v lepším případě přibudou delší pařáty.. V mysli ustálím obraz vrány s lesklým černým peřím a přidám adekvátní dávku magie mé i přírody. Otřesu se, jako by mi tělem proběhla vlna mravenců a už se rozhlížím po lese z jiné perspektivy. Celý proces proběhne v řádu sekundy, pokud by tu byl nějaký pozorovatel, zahlédl by pouze záblesk a místo malé postavy s vraní hlavou a širákem by na jejím místě stála drobná černá vrána. Pohodím spokojeně hlavou, „Cha, možná jsem senilní, ale tohle mi jde, že?“ , fakt, že mám právě kvůli nepovedené přeměně permanentně vraní hlavu vynechám, to žádný škodolibý bůžek vědět nemusí. A navíc to bylo jen jednou, od té doby si dávám pozor. Naposledy se rozhlédnu po lese a ladným odrazem se vznesu nad stromy, mířím sice zpět do města, ale trochu si omrknout vzdužný prostor nad parkem ještě nikomu neublížilo. Prakticky podél zdi se tak blížím zpátky směrem k prvním ulicím a cestou mrkám na hustou zeleň, jestli mi neodhalí něco zajímavého z nové ptačí perspektivy. | ||
| |||
 | Cesta do Můrova Baltazar S tím, že Puk zmizel si nelámu hlavu. Opět jen dokázal, že magie skřítků je opravdu něco velmi tajemného. Není po něm ani stopy a co je hlavní, tak ani magické. Opravdu bych stál o to z něj něco získat, ale na to je Puk příliš opatrný. Dostavím se domů, kde se dám hnedka do práce. Připravím kruh a jdu pro ingredience. Světlušky opravdu už pošli a tak je jednoduše dám do hmoždíře, kam přidám i tři listy světélkující řasy, která roste ve sklenici s vodou pod stolem. Je tam tak ideální stín, i když je den a o tak se k ní nějaké to světlo dostane. Řasy a světlušky roztluču do kašové hmoty, kterou přidám na několik míst v kruhu. Pak položím solné krystaly, které jsou nic moc, ale lepší aktuálně nemám. Jako poslední je svěcená voda. Do středu kruhu pak už jen umístím sklíčko baterky do kterého vyryju runu, která představuje světlo a po okrajích do kolečka runy ochrany a svatosti. Následně se dávám do rituálu jehož výsledkem je magická skleněná čočka do baterky. Je potřeba zdroj světla a trocha magie, aby se čočka aktivovala, ale přízraky a podobné by to mělo zahnat. Doufám v takové troje použijí, než čočka bude už jen poškrábaným kusem skla, na který by bylo třeba provést rituál znovu. Práce jde od ruky a zatím tu máme klid, takže mám možnost opět vysvětlovat své spolupracovnici, že to, že nemá ráda zázvorové sušenky je jasný důkaz toho, že není člověk a i tak by jí měli chutnat, jelikož je to nejlepší věc, kterou tu prodáváme a podobné věci, které jednoduše končí smíchem. Nával na sebe nedal k večeru moc dlouho čekat a o proti předchozímu dni je to mnohem lepší. Trochu mě mrzí, že žádný zdejší zákazní se nerozhodl využít mých směnných služeb, ale hold nepřišel nikdo, kdo by o tom věděl a navíc jen samí lidé. Hrůza. Jsem radši, když je tu hromada různých druhů a vše to vypadá pestře a zajímavě. Když se po práci dám do hledání Puka, tak mě na něj upozorní Shaku, který opět využívá svůj pestrý slovník, který je ještě pestřejší od doby co poslouchá naší sousedku, jak pomlouvají, kde koho z okolí. Někdy bohužel padne prý slovo i o mě a o tom, že mě nikdy neviděli s žádnou slečnou a, že možná jdi po té dívce z práce. "Ahoj Puku." "Neboj, už tě nechá být, ale ty si budeš moci zdřímnout jako stín, i když se raději vyvaluješ jako kočka." Ušklíbnu se po těchto myšlenkách na Shakua. Počkám, až Shaku vstane a dojde ke mě. Otře se mi o nohu a tak jej několikrát pohladím a podrbu mezi ušima, než zmizí a mě se navrátí můj stín. "Hurá tedy na výpravu." Puk zní každý kousek tohoto města a to i pod ním, i když jsou místa, kam si ani on netroufne. Nicméně se tedy nemusím strachovat, že by jsme nějak bloudili a především jdeme tou nejkratší možnou cestou, i když Puk by se tam nějak dokázal dostat jistě i rychleji, když by mě neměl sebou. Jsem na to místo dost zvědavý, ale hlavně mám trochu obavy, jelikož při mém štěstí v Můrově jistě na nějaký ten přízrak narazíme. Můrov na sebe nedá zase nějak dlouho čekat a než se naděju, tak už kráčím po starých kostkách a pozoruji domy, které občas osvětlí jedna poblikávající lampa. Jakmile se objeví stín, tak zpozorním a ihned si beru do ruky svou baterku. Právě proto jsem si ji připravil. Očekával jsem, že na něco takového pravděpodobně narazíme. Navíc mi dochází, že by jsem se na ten stín mohl zeptat Puka. "Ty asi nevíš, co jsou tyhle stíny zač co Puku?" Povím potichu zatím co za ním kráčím, stále pozorující stín a i tak se očkem koukající okolo pro případ, že by se vynořil ještě nějaký. Normálně jdou přízraky vědomé, ale tyhle v Můrově jsou opravdu hodně temné, až takové stíny bývalých vědomí. Uvažoval jsem, že by jsem se pokusil jednoho chytit, ale nakonec jsem na to neměl odvahu. Kráčím tedy za Pukem a dávám pozor. Jsem připraven použít svou baterku, která by měla přízrak zahnat. | ||
| |||
 | Klub Elysium Mahalath „Spíše jsem uvažoval o tom, že bych mohl pomoci já vám.“ odpoví na tvou otázku. „Poskytuji řadu zajímavých a řekněme … nezvyklých služeb pro vybranou sortu lidí. Ale to není to, co jsem měl na mysli. “ Muž se na tebe usměje a jeho oči se na okamžik zbarví do ruda. Stejně rudé, jako byl plamen, který před okamžikem pohltil doutník. Byla to jenom krátká chvíle, ale dostat na to, abys to zaregistrovala. „Jsem si jistý, že jste v mé přítomnosti cítila něco nezvyklého. Stejně jako já cítím, že nejste úplně obyčejná elfka.“ Muž to neřekne přímo, ale z jeho slov je celkem jisté, že TO ví. Potom pokračuje. „Jak už jsem řekl, tak nabízím pomoc. Práci.“ Vzápětí se ale zarazí a zamračí se. „ Ne, práci ne. Spolupráci. Pochopitelně pokud máte zájem. Jsem si jistý, že se s mými prostředky nemůžu měřit s rodinou Gabbed, ale pomoc někoho jako vy by se mi zcela určitě hodila.“ | ||
| |||
| Park Karra Ukryješ se ve vysoké trávě poblíž velkého stromu a čekáš. Čekáš minutu, dvě, ale nic se během té doby nestane. Zvuky se stále ozývají ze stejné dálky jako před tím a nezdá se, že by se k tobě někdo blížil. Potom znenadání nastane ticho. Už nic neslyšíš, dokonce i šustění korun stromů zdá se utichlo. Bylo před tím vůbec slyšet? Je ticho, přesto se rozhodneš ještě chvilku setrvat na svém místě. Čekáš, ale nic se nestane. Nikdo se neukáže a nezaútočí na tebe, stejně tak ty nikoho nepřekvapíš. Mohla by ses zkusit vydat směrem, odkud zvuk přicházel. Otázkou je, jestli by to bylo moudré, když pořádně ani nevíš, co ty zvuky vydávalo. | ||
| |||
| Další den Cesta do Můrova Baltazar Puk popadne zbytek čokolády, kterou mu přineseš, celý štěstím nadskočí. Otočíš se, abys zavolal na Shakua. Když se ohlédneš zpátky, je Puk už pryč. Už zase. Těžko říct, jak to dělá, ale čas od času prostě takhle zmizí, jako by se propadl do země. Djozel ti ještě dá peníze za dnešní směnu a rozloučíte se. Další den se odehrává téměř identicky jako ten předchozí. Přijdeš do práce a většinu dne není moc do čeho píchnout. Ukáže se pár lidí, ale nic co by se nedalo zvládnout v jednom člověku. Potom, jak se čas blíží k páté hodině, to zase začne. Lidé se k vám začnout hrnout a vy běháte od jednoho stolu k druhému. Naštěstí je tu dnes ještě Barta, takže to není tak hrozné jako předchozího dne. Než se naděješ, tak tvá směna skončí. Dokončíš vše potřebné a vydáš se hledat Puka. Chvilku koukáš po kavárně a potom si ho všimneš v koutě, jak si hraje se Shakuem. Tedy pokouší se o to. Shaku klidně leží a pokouší se spát, ignorující při tom jakékoliv pokusy o které se Puk pokouší. Když si tě ale všimne, tak toho nechá. „Ahoj Balte. Jdeme? Jdeme!“ a tak vyrazíte na cestu. Váš cíl se nachází v Můrově. To znamená, žádná veřejná doprava, která by vás tam dovezla. Takže musíte slušný kus cesty po svých. Puk tě ale spolehlivě vede, jako lovecký pes, takže alespoň nehrozí, že byste se ztratili. Když se konečně dostanete do Starého města, tak to okamžitě poznáš. Okolí kolem se změní. Domy jsou tu především dřevěné a kamenné. Cesta je vydlážděná dlažebními kostkami a pouliční osvětlení tu není tak časté, jako jinde ve městě. Ulice jsou celkem prázdné, nepotkáte ani žádné z místních. Kousek od vašeho cíle Shaku něco ucítí. Něco, co ho znepokojuje. Zpoza rohu vyjde stín. Není to ale stejný stín jako je Shaku, tenhle nemá s démonem vůbec nic společného. Vlastně by se dal nejvíce přirovnat k duchům, než k čemukoliv jinému. Ale i v tom případě by to nebylo přesné. Nikdo pořádně neví, co jsou stíny zač, jenom to, že se čas od času nějaký objeví. Stín udělá pár kroků kupředu. Měří něco přes tři metry. Jeho postoj je shrbený, jako stařec opírající se o holí. Akorát on žádnou nemá. Končetiny má nezvykle dlouhé a hubené. Skoro tak dlouhé, jako je celé tvé tělo. Chvilku se rozhlíží kolem a udělá pár dalších kroků. Potom otočí hlavu tvým směrem a upře na tebe pohled svých zářivých očí.
| ||
| |||
| Park Karra Teprve když stojím těsně u stromu, tak si uvědomím jak je obrovský. Ať už s ním pohnulo cokoli, musí to být velmi mocné. Ale strom samotný mi na pozdrav neodpovídá, pevná kůra pod mou dlaní vydává jen slabé záchvěvy energie, trochu moc slabé, že by přede mnou sám strom něco skrýval? Nebo za tu může nějaká vnější síla? Mé rozjímání přeruší hlasité zvuky linoucí se z hlubin lesa, praskání dřeva a vrzání větví, jako kdyby se zelení prodíralo něco opravdu velikého. Nebo velmi agresivní vítr, o tom ale touhle dobou už dost pochybuji. Každopádně o mě nemusí hned vědět. Skrčím se ke stromu co nejdál od zdroje toho rámusu a připravím si prak, jeden oblázek a Lesklivce, tak aby byly v případě útoku čehokoli hned po ruce. Na jemnější metody teď nemusí být dost času. Sice jsem se vždy dokázala s přírodou i jejími dětmi domluvit, ale kdo ví, co se se zdejšími divokými duchy a tvory stalo v těsném obklopení betonu a železa. Skrytá za stromem tak čekám, co bude záhadný zdroj zvuku dělat a zatím přemýšlím, zda se zvládnu dostat nahoru na strom bez nutnosti přeměny. Ne, že bych s ní měla problémy, ale přeci jsem chtěla šetřit síly a magii pro pobyt v betonové džungli, který se zatím zdá být nevyhnutelný vzhledem k uvítání, jaké mi zatím Park předvedl. | ||
| |||
| Djozelina kavárna Baltazar Vím, že by byl Puk raději, když by jsem mu dával větší množství čokolády, ale takhle funguje obchod a může být rád, že se jej nesnažím okrást a opravdu se snažím, aby množství čokolády odpovídalo tomu co přinesl. Nemluvě, že i tak si sám ukradne třeba sušenku, za což se za něj nezlobím, i když to pak vedoucí někdy hodí na mě. Usměji se, když se ukáže, že Puk je s místem obeznámen a dokonce i s jeho majitelem. Svraštím obočí, když zmíní krysy, ale co s těma nadělat. Jsou všude. Můžu být rád, že pach kočky spojený s podtónem démona moc nemusí, ale i tak by se jistě našel takový, který by se jej pokusil napadnout a sníst. Knihy zní dobře a vlastně i to haraburdí. Mám jej rád, ale musím být opatrný. Takoví jedinci bývají opravdoví podivíni a hádám, že bude rád i smlouvat. Pohladím jej rukou po hlavě. "Dneska mám ještě něco na práci Puku, ale šlo by to zítra? Zaplatím ti rovnou teďka." Opět na chvíli odejdu a nyní se vrátím se zbytkem té čokolády, kterou jsem načal a jednu celou. Budu muset koupit zase novou. Jo. Puk je drahý a je třeba jej mít opravdu nakloněného, ale někdy se to opravdu vyplatí. "To je za informace a za to, že mi zítra ukážeš, kde to je platí? A ne, že to všechno ještě dneska sníš. Víš, že ti po moc čokolády bývá zle." Uchechtnu se. Sice bych mu mohl dát méně, když jde jen o ukázání cesty, ale jsem hold dobrá duše. Podávám mu čokoládu pokud souhlasí. "Jo a přijď prosím o půl hodiny dříve než dneska." "Shaku, zvedni ty sví šunky. Jde se domů." Zavolám na svého společníka, který vykoukne z vrchu jedné skříně. Nepotřebuji s ním mít telepatické pojení, aby jsem věděl co si myslí, ale nad jeho urážkami jen vypláznu jazyk. Elegantně skočí na zem a ještě těsně před dopadem se změní na stín, který poté doputuje přímo ke mě. kde vezme na sebe podobu, která je tedy mým stínem. Pak ještě zamávám Djozel. "Tak zase zítra." Zítra by tu měla být Barta, takže budu moci odejít o půl hodiny dříve. To je dobře. Dneska si tedy vše přichystám, ale jsem byl do Můrova připraven. Vyjdu s Pukem ven, kde se ním rozloučím a vydám se domů, kde čeká skromná večeře, jelikož na noc by se nemělo moc jíst a také moje práce. Suroviny by jsem měl mít všechny. Světlušky jsem ještě nepoužil. Řasa dorůstá a svěcenou vodu mám z minulého týdne, kdy jsem zašel do kostela. Shaku tam chodí nerad, ale svěcená vody je důležité ve městě, které je plné temných bytostí. | ||
| |||
| Klub Elysium
| ||
| |||
| Klub Elysium Mahalath Je to už nějaký pátek, co tě tvé kroky dovedly do Sognaru. Podivné místo i mezi těmi podivnými. Město má svůj osobitý styl a vše je zde více či méně prosycené magií. Už jsi během své existence navštívila celou řadu různých měst, ale nikdy nic, co by se podobalo Sognaru. Tvůj příchod sem nebyl zrovna jednoduchý. Místní nebyli zrovna dvakrát přívětiví. Setkala ses s nedůvěrou i s nenávistí. To vše od lidí, které jsi ani neznala. Ne pro to co jsi zač, ale kvůli tomu jak vypadáš. Pověst elfů zde byla více než pochybná a každému by zřejmě udělalo radost, kdyby našli tvé tělo ležet v nějaké z postranních uliček. I tak se ale nějak podařilo prorazit. Zabydlela ses v jednom z domů v Přístavní čtvrti a našla sis pár kontaktů mezi trpasličími rodinami. Nebylo to nic moc extra, ale čas od času ti dohodili nějakou práci. Prozatím jí nebylo moc, ale to se časem určitě změní. Jako obvykle jsi trávila svůj volný večer v klubu Elysium. Místo, kam dříve či později nakonec zavítá každý. Ve městě existovala celá řada nejrůznějších podniků, ale žádný z nich nebyl jako Elysium. Na první pohled se to tu moc nelišilo od normálního baru. Měli tu slušný výběr alkoholu, pěkné tanečnice, dokonce i hudba ušla. To měl ale každý druhý bar ve městě. To, čím se to tu lišilo, byla zdejší pravidla. Klub zastával naprostou neutralitu a veškerá politika města zde neměla své místo. Kromě toho zde také platil klid zbraní. Bylo jedno, jestli jsi masový vrah po kterém pátrá policie, goblin se sklony ke kleptomanii nebo prostě a obyčejně elf. Jakmile hosté prošli dveřmi, tak na tom nezáleželo. Mnozí se pokoušeli o podobnou věc, ale nikomu se to nepodařilo. Na tom měl zcela určitě svůj podíl i majitel klubu. Torben Brix, trpaslík, který se nehlásil k žádné z místních rodin. Jeho slovo zde bylo zákonem a jen málokdo se mu dovolil odporovat. Většinu z nich lze v dnešní době nalézt na dně zátoky. Seděla jsi zrovna u baru, když se vedle tebe posadí neznámý muž. Na sobě má hnědý kabát, zdobenou vestu a klobouk, zpod kterého vykukovala dvojice černých rohů.
„Přeji dobrý večer.“ řekne muž klidným hlasem a vloží si doutník do úst. Nějak sis nevšimla, že by vytahoval zapalovač, přesto se z doutníku kouřilo. „Myslím, že jsem ještě neměl tu čest. Vy tu budete nejspíš nová, že?“ zeptá se. Potom, aniž by čekal na odpověď, pokračuje. „Dovolte, abych se představil. Baltazar, jméno mé.“ Natáhne k tobě ruku s doutníkem, který vzápětí celý vzplane. Místo něj muž v ruce drží vizitku. V ten moment se vaším směrem podívá barman, kterého zřejmě upoutalo ohnivé představení. „Baltazare! Už zase? Copak jsem ti říkal o tom ohni? Jestli Torbenovi zapálíš klub, tak si tvojí hlavu pověsí na zeď vedle toho trola!“ Vskutku, jednu ze zdí klubu zdobí několik zajímavých trofejí, z nichž jednou je právě trolí hlava. Hnusná a pokroucená, se spoustou křivých zubů. Opravdová noční můra kdejakého zubaře. Ostatně oni trolové nejsou žádnými velkými fešáky, takže se není čemu divit. „Pardon, síla zvyku.“ omluví se Baltazar s milým úsměvem Na baru přes tebou leží černá vizitka, na které je zdobeným písmem napsáno jediné písmeno: B | ||
