Andor.cz - Dračí doupě online

Djozelina kavárna
Baltazar

Puk si od tebe vezme kousek čokolády. Potom se podívá zase zpátky na tebe se zmateným výrazem. Jako kdyby čekal víc, než dostal. Trochu se zamračí, ale když slyší o další práci, kterou pro něj máš, tak se jeho nálada okamžitě zlepší a on nadšeně nadskočí.

„Bantari? Ano, znám starého Bantariho! “ vykřikne skřítek a vyskočí znovu do vzduchu. „Jeho obchod ve Starém městě. Tmavé a divné místo, všude jsou krysáci. Ohromní a s ostrými zuby. “ Puk při tom zvedne ručičky do vzduchu, jak jen dokáže, aby ti ukázal, že jsou opravdu obrovští. „A taky mají blechy." Puk se na chvilku se odmlčí a potom zase pokračuje. „Bantariho obchod je velký. Plno pokladů. Malé lesklé věci, taky hodně divné věci. Nevím co. Spousta knih. Hory, velehory knih. Jednou na mě spadly, bolelo to.“ Vzpomínka zřejmě není z nejpříjemnějších. "Nemám rád knihy."

Puk k tobě nakonec natáhne ručičku a zatahá tě za prst. „Chceš jít, Balte?“ zeptá se a druhou ručičkou ukáže na dveře ven z kavárny. „Ukážu cestu k Bantarimu.“

Park - Vstup
Karra

Lehce se dotknu kamenné stěny a již skoro nedoufám, že mi někdo odpoví. Také, že ne, kameny jsou stále zamlklé.. Ale něco v nich přece jen zůstalo, slabá jiskřička života mne polechtá po dlani, jenže to je vše. Žádný šepot, žádné tiché hučení ani brumlání. Zkusím do nich šťouchnout kapkou magie, ale marně. Co se jim tak mohlo stát? Je těžké se s nimi spojit, to ano, jen to bývá problémem jen u mladých a nezkušených druidů, kteří mohou duchy i naštvat a ti pak trucují pár desítek let. Ale co se událo zde v tomto divném městě mi zůstává záhadou.

Dostávám se dál do parku, čím dál jsem od brány, tím více fauny mne obklopuje, obloha je téměř zakrytá obrovskými korunami stromů.. opravdu si zde připadám jako v pralese. Naštěstí zatím slunce svítí a já mám tak krásný rozhled po zelené džungli. Uvidím, jak to tu vypadá a možná.. možná bych se pak mohla konečně vyspat opět v koruně stromu, což je tisíckrát lepší než spát v obklopení betonových stěn levných hotelů. Ale času je zatím dost, porozhlédnu se a pak se případně připravím na noc…

Kráčím si mezi stromy a zkoumám zelení porostlé okolí, když si uvědomím, že neslyším ptáky. Ani hmyz.. i šumění stromů jako by ustalo. Zpozorním, hledám jestli se něco neblíží, ale nic podezřelého nezachytím a tak pokračuji, byť ostražitěji, dál. Po pár krocích zaslechnu zapraskání dřeva a nestihnu pomalu ani uskočit, když se přede mne skácí strom až se země otřese. Následující ticho je téměř ohlušující, neslyším ani nevidím nikoho, kdo by mi mohl složit velikána k nohám. Už se chci dát do zkoumání onoho padlého stromu, jenže než to stihnu, tak se začne zvedat sám, postaví se zpět, jen se koruna otřese. Zírám na to s otevřeným zobákem, na nic jiného se v tu chvíli nezmůžu. O entech jsem slyšela, ale tohle? Strom stojí jakoby nic a přede mnou se vytvořila krásná strouha po kmeni, která zůstává jediným důkazem této podivné události. To už si přiznávám, že to tu možná nebude tak bezpečné, jak jsem si původně myslela. Ale to přece nejde, aby si strom jen tak spadnul a pak se postavil zpátky, v tom bude mít asi prsty nějaká magie.

Pomalu se přiblížím ke stromu z té strany, kterou považuji za nejbezpečnější – poblíž jsou mladé kmínky a dle mé teorie, by je neměl ranit, tedy by na mě neměl znovu spadnout. Položím dlaně na kmen a zkusím navázat stejné spojení, jako s vyššími duchy kamenů. Pokud mne tu nechce les sám, tak bych se s ním měla spojit, přes kterýkoli strom v lese. Nejdřív ale musím vědět, jestli o nějakou konverzace stojí, neboť ponořit se do meditace v lese, kde cíleně padají a zase se zvedají stromy a není slyšet ani hlásku by asi nebyl nejlepší nápad. Zaměřím se proto na kmen a zkusím vyslat jako pozdrav lehounký proud magie, kterým chci dát najevo, že tu nejsem abych ubližovala, nýbrž abych si popovídala a případně pomohla.

Djozelina kavárna
Baltazar

Den ubíhá a večer se pomalu blíží. K večeru to tady samozřejmě obživne, jak obyvatelé města přicházejí ze svých prací a nebo se teprve probouzejí a jdou sem na snídani. Upíra jsem tu sice viděl jen jednou. Byla to upírka, která si přišla objednat dort, který pak vyzvedl člověk. O upíry jsem se nějak extra nezajímal, i když by někdo čekal opak, ale řešit něco takového mi přišlo jako hloupost, když něco jako stopování upíra podle X let starých stop, které spíše ani nejsou je prostě nemožné.
O upíry jsem se zajímal jen a pouze kvůli jejich krvi, s kterou by šla provádět opravdu zajímavá magie.

Dnes jsme tu měli více narváno, než jindy, i když to není poprvé. Čím víc lidí, tím více to přeje obchodu, takže i když musím lítat pomalu jak čamrda, aby jsem to všechno stíhal, tak se nezapomínám usmívat na každého z našich hostů, popřeji jim dobrou chuť a další zdvořilostní fráze, které pokud bych je nedělal, tak by mi byli strženy z platu.

"Snad jich tu bude zítra také tolik." Odvětím vedoucí.
Po tom nájezdu zbývá už jenom uklidit. Zrovna zametám koštětem drobečky, když si povšimnu malého tvorečka, který pochrupuje sušenku. Možná bych si i na moment pomyslel, že je to Shaku, který ukořistil někde sušenku, ale ten nyní leží schoulený v pelíšku, který jsem mu dal nahoru na jednu skříň, takže je mi celkem jasné, kdo to bude.
Na to, že je Puk starší jak já, tak jej z mě neznámého důvodu, beru více jako nějaké děcko. Asi za to může jeho malý vzrůst a typický charakter, který je pro jeho druh dost častý, i když jsou i výjimky. No Puk je, asi více dětinský než ostatní.
"No ahoj Puku. Copak jsi mi dneska přinesl?"
Převezmu váček a prohlédnu jeho obsah, který postupně přendávám do svého váčku u pasu.

Srst. Podle pachu psí. Necítím z ní magii, takže pes, nebo vlek. Spíše pes. Pak tu máme zuby. V krysím klanu, asi byli nějaké neshody, nebo jen měl nějaký krysák smůlu. Poslední je šupina. Podle vzoru, tvrdosti a povrchu hádám, že jde o hadí, nebo ještěří, opravdu slaboučký závan magie. Asi tam ležela už nějakou dobu.
"Krásné úlovky Puku. Počkej chvilku."
Opřu koště o stůl a vydám se k lednici pro zaměstnance, kam si dávám chladit vodu a taky tu mám schované tři tabulky oříškové čokolády. Spočítám co mi přinesl a podle toho ulomím kus čokolády. Tenhle je jen okolo třetiny, ale jelikož pro Puka mám sám úkol, tak jistě dostane více.
"No bohužel to je dneska jen za třetinu, ale nebuď skleslý. Hlavní je, aby se ti při tom tvém šmejdění nic nestalo a navíc mám na tebe nějaké otázky, případně pro tebe práci. Můrov, Bantariho svět zázraků. Copak o tom místě víš, neboj. Mám čím platit." Zašklebím se vesele na Puka.
Když si vzpomenu, jak jsem se s ním seznámil, tak jsem rád, že jsem tu magickou past dal jenom na omráčení. Skřítčí magie je hodně zajímavá a i celkem tajemná, jelikož má něco dočinění se samotným prostorem, ale Puk si účtuje nesmyslně velkou částku, když jsem se ho naposledy ptal. Navíc mi to přijde celkem vtipné, jelikož to právě já jsem jej naučil, jak obchodovat.

Park - Vstup
Karra

Ticho. Kameny i nadále při tvém dotyku mlčí. Něco je ale jinak. Ten pocit když tvá ruka přejede po jejich povrchu, je úplně jiný, než který jsi cítila před tím. Tyto kameny nejsou mrtvé. Cítíš tam slabou jiskru života. Ano, zcela určitě jsou živé. I přes to ti ale z nějakého důvodu neodpovídají. Jako němý, který nemůže … nebo nechce mluvit?

Pokračuješ dál skrze zničenou bránu. Vegetace rychle přibývá, až tě nakonec zcela obklopuje. Všude kolem je husté křoví a mohutné stromy. Oblohu není přes jejich koruny téměř vidět. Tohle vskutku není žádný městský park. Pořád je ještě dost světla, ale otázkou je, co si počneš, až nastane noc?

Potom si něčeho všimneš. Ticho. Je tu až nezvyklé ticho. Už od chvíle kdy jsi prošla bránou, si nezaslechla žádný obvyklý zvuk lesa. Žádný zpěv ptáků, bzučení hmyzu, nic. Uděláš pár kroků kupředu, když k tomu dojde.
Větve zapraskají a jeden ze stromů se začne kácet k zemi. Vše se stane tak rychle a nečekaně, že nemáš skoro ani čas reagovat. Strom ti padne k nohám s ohlušující ranou, až se vše kolem tebe otřese. Následuje ticho.
Rozhlížíš se kolem, jestli nespatříš toho, kdo to mohl způsobit, ale nikde nikdo. Potom se stane něco nečekaného. Strom se začne zvedat a stavět zpátky na své místo. Jako kdyby někdo porazil figurku a vzápětí jí zase postavil.
Než se naděješ, tak strom stojí zase zpátky na svém místě, jako kdyby se nic nestalo. Jediná věc, která svědčí o opaku, je prohlubeň, kde před tím strom ležel.

Djozelina kavárna
Baltazar

Den ubíhá pomalu. Zákazníků není moc, jen tak akorát, aby ses nezačal nudit. To se k večeru změní, když se vám dovnitř během chvilky nahrnou zákazníci. Několik posledních hodin tvojí směny lítáš sem a tam a chvilkami nevíš, co dělat dřív. Naštěstí jsi něco podobného už dříve zažil, takže se s tím dokážeš vypořádat.
Poslední zákazníci jsou pryč a ty dáváš na dveře ceduli zavřeno. Uvnitř jste zůstali už jenom ty a Djozel, která uklízí špinavé nádobí. „Dobrá práce, Baltazare.“ pochválí tě, když prochází kolem tebe. Potom se pustí do umývání nádobí.

A vlastně tu nejste tak úplně sami, jak sis původně myslel. Jak tak procházíš mezi stoly, všimneš si na jedné židli malého skřítka. Klidně chroupe sušenku, zatím co nožičkama houpe ve vzduchu. Je to samozřejmě Puk. Jakmile si tě všimne, tak jedním rychlým soustem schramstne zbytek sušenky, seskočí z židle a rozeběhne se směrem k tobě.
„Balte, Balte, Balte!“ křičí nadšeně skřítek, když hopsá kolem tebe. V jedné ruce svírá malý kožený váček. „Pro tebe!“ řekne a dá ti váček. Uvnitř najdeš jeho poslední úlovky. Svazeček nějakých chlupů, podle zápachů nejspíš z mokrého psa. Pár zubů, které očividně patřili nějakému krysákovi a jednu šupinu. V poslední době se dal Puk na sbírání nejrůznějšího harampádí. Pokud jde o tebe, tak specificky srsti, zubů, kostí a dalších částí. Pochopitelně za svou obvyklou platbu.

“Mrtvé město“
Karra

Již několik dní marně procházím Sognar, jehož zprvu tak nadějně působící aura pomalu slábne v jasu pouličních lamp a pod tíhou železných konstrukcí věžáků tyčích se nad rušnými ulicemi.. Jistě, magie tu je a v některých místech dost silná až okouzlující, ale kameny jsou za branami města tiché, chladné a mrtvé… Až se mi začíná stýskat po divokých horách a lesích, kterými jsem se toulala dříve, plných života a tichého šepotu. Co naděláš holka, pokrok nezastavíš, povzdechnu si a poptáhnu níž široký klobouk, který mne alespoň trochu chrání před nevlídnými pohledy – přeci jen, vraní hlava je až příliš nápadný atribut na to, aby zůstal nepovšimnut. Sama jsem si již zvykla a svým způsobem mám tuto svou část i ráda a naštěstí se vždy najdou lidé, co pochopí, že to tak úplně není moje chyba a chovají se ke mne víceméně normálně.. Kdybych jen tak nespěchala se zvládnutím proměny, třeba by bylo vše stále při starém..
Alespoň můžu mluvit a nekrákám, to bych už asi opravdu vypadalo jako strašidlo, uchechtnu se..

Ztracena v myšlenkách a vzpomínkách se pomalu blížím k poslednímu místu, které mi ještě dává naději. Park. Když jsem se na něj ptala místních, jejich reakce se různily, ale převládaly obavy a strach z onoho údajně až démonického pralesa. Nu, po všem co jsem slyšela, jsem byla připravená pomalu na všechno; od břečťanem porostlé rezavé branky, přes rudé oči sledující mne zpoza stromů až po vřeštící wyverny na obloze. Ale přede mnou se tyčí pouze masivní zeď a celá oblast působí jako opuštěná armádní základna.. Přes okraj zdi na mne už vykukují první koruny stromů a již jen z jejich rozměrů lze usoudit, že samotní lesní velikáni budou stejně masivní jako zeď, co je drží uvnitř. AV tu chvíli se musím těžce přemáhat, abych se neproměnila a neletěla onen prales prozkoumat, přece jen mi už příroda v této betonové džungli začínala chybět, ale ovládnu se a přistoupím k rozvážnějšímu a snad i rozumnějšímu postupu. Po kratší procházce podél tohoto „vskutku estetického“ doplňku Parku narazím na konečně i na něco užitečnějšího než desetimetrovou zeď.

Stojím tak před bránou, nebo spíše před tím, co z ní zbylo, a na první pohled mne upoutají cedule, které jsou rozvěšené kolem brány skoro tak nahusto jako vrabci v zimě na větvích. Nevstupovat, Nebezpečí, Smrt… To jsou mi vyhlídky, povzdechnu si a zvednu zrak vzhůru k nyní trochu viditelnějším korunám stromů. Mám nebo nemám? Když najednou lehký závan větru proletí mezi větvemi zelených velikánů a rozhýbe listy v dávno známé melodii.
A je rozhodnuto.

Naposledy se rozhlédnu kolem zdi a mezitím plánuji jak se vybavit na cestu do takového údajně hrozného pralesa..
Ale přeci mne nevyděsí nějaká cedule a navíc nepůjdu ani úplně naprázdno. V kapse nahmatám prak a přidám k němu z brašny pět oblázků, dva z nich, Lesklivec a Archibald, jsou ještě nabité starší ohnivou runou, kterou jsem jim vtiskla při poslední meditaci kus od města – sice to není už nic moc, ale na popálení agresivní fauny či zdivočelého kocoura to bude stačit. Otočím se zpět k bráně, stisknu jeden z ohniých kamínků v kapse a jeho zemité plné teplo mne trochu uklidní, znovu si poupravím širák, tentokrát tak, aby překážel co nejméně a vykročím. Při průchodu se na chvilku zastavím a již ze zvyku lehce pohladím mohutnou stěnu v naději, že zachytím alespoň jiskřičku života v tomto jinak mrtvém městě...

“Den jako ostatní“
Baltazar

Šest dní v týdnu stále to samé. Dokola a dokola. Nevadí mi to. Naopak mám takové dny rád. Klidné, běžné. Bezproblémové. Je to malá útěcha vůči všem těm zklamáním, ke kterým mě vede má pátrání. Poslední mě opět zavedlo do slepé uličky a to doslova. Shaku se mě pokouší ukonejšit, že přeci jen na něco přijdeme, ale i jemu je myslím jasné, že kouzlo na změnu osudu, když nepočítám smrt, není. Tedy řešením by bylo cestování v čase, ale to by došlo k paradoxu, jelikož bych se pak nenarodil s tímto osudem a nemohl se jej rozhodnout změnit a najít bytost, která je imunní vůči časovému paradoxu.... možná budou tak tři na celém světě.

Dnes opět pracuji v kavárně. Pozítří zase v kadeřnictví u otce. Prý se mu tam objednala jedna víla, nebo tak mu to prý bylo sděleno, jelikož se objednala přes někoho jiného. Každopádně to beru jako Jackpot, jelikož vílí vlasy by se mi opravdu hodili. Už mám i představu co s nimi udělám. Samozřejmě počítám, že jich nebude moc, ale na výrobu ochranného amuletu by to mělo snad stačit. Druhá možnost je to použít na můj speciální experiment, ale období bouřek je ještě v nedohlednu, ale kdo ví, kdy by se mi zase poštěstilo.

Dnes tu mám dvě zajímavé zákaznice. Vypadá to, že se oboje zajímají o podivné věci v našem krásném městě, kde za každým druhým rohem určitě nečeká nebezpečí. V některých částech města je to bohužel opravdu tak.
Samozřejmě jsem si nemohl pomoci a poslouchal jejich rozhovor, který mi opět vnukává myšlenku, kterou bych měl možná zahnat, jelikož Můrov není zrovna bezpečná část města a mě už před rokem došel poslední dech nemrtvého, který je potřeba k silnému ochrannému kouzlu proti přízrakům, i když stále je dost možné, že by jsem měl štěstí a žádný by mě nenapadl z postranní uličky.
Možná. Svěcená vody, světlušky a světélkující vodní řasa a solný krystal. Vše bych měl mít. Světlušky jsou sice už asi dávno mrtvé, ale to nevadí. Hádám, že si vystačím, i když tím očaruji baterku. S trochou štěstí mi to vystačí na tři záblesky svatého světla. Jen tedy zkontrolovat baterky. To by jsme měli čtyři kouzla. No opravdu bych si měl pořídit nějaký ten křišťál, aby jsem měl kam ukládat nějakou svou energii. Přeci jen jsou dny, kdy kouzla vůbec nepoužívám.

Nyní se však budu nadále věnovat své práci. Dneska bych to mohl pak připravit a zítra se tam jít podívat. To zní jako plán. Kočky sice prý zahání přízraky, jelikož jde o tvory, kteří prý vidí jak náš svět, tak i svět mrtvých, ale nevím co je na tom pravdy. Především Shaku není tak úplně jen obyčejná kočka.
To mi připomíná. Kde ksakru je? Můj drahý kocour se zase někam vypařil a já bych měl jít najít, než zase sní někde nějaké sušenky, které mi pak strhnou z platu, ale nejdříve musím jít obsloužit další stůl.
"Kde se zase touláš. Doufám, že jsi nešel zase na sušenky?" S trochou štěstí se objevil nějaký spešl zákazník, který nemá na zaplacení a tak šel vyzvednout naturální platbu, ale na to by mě upozornil. Takhle to opravdu spíše vypadá, že šel na ty sušenky.