Andor.cz - Dračí doupě online

Přístavní čtvrť
Mortis

Kapitán ti věnuje dlouhý a zmatený pohled. Očividně přemýšlí, co ti má na to všechno říct, ale s každou další vteřinou je jeho mlčení stále větší. Nakonec se rozhodne, že neřekne vůbec nic. Jenom otočí hlavu a pokračuje ve sledování své posádky, jak vykládá náklad.
Společně s tebou se z lodi vypotácí i několik dalších cestujících. Nikoho z nich moc neznáš, ale z toho co jsi měla možnost slyšet, nikdo z nich nepochází z města. Většina si není moc jistá kam jít, ale nakonec všichni zmizí v tmavé noci.

Tvé kroky tě vedou mezi budovami skladišť. Není toho tu moc k vidění, pořád ty stejné budovy a hromady beden. Nikde žádný zaměstnanec, ani hlídač, který by to tu měl na starosti. Jdeš tedy dál, kde sis už před tím všimla nějakých domů. Vypadají celkem sešle, ale možná tam by se našel někdo, kdo by poradil.
Procházíš ulicemi přístavní čtvrti a … je to prakticky stejné, jako když jsi šla kolem skladišť. Nikde nikdo, všude to vypadá, jako by to bylo opuštěné. A dost možná taky je. Domy mají vylomené dveře a okenice, občas úplně chybí. Z nitra budou na tebe kouká jen černá prázdnota.
Chvilku se touláš, v naději že na někoho narazíš a dál na jedné křižovatce někoho opravdu najdeš. Stojí tam vysoká postava a kouká zasněně před sebe. Tvojí přítomnosti si ani nevšímá. Její aura je stejná jako ta námořníků. Tentokrát však svůj dar nepotřebuješ, protože je už od prvního pohledu jasné, co bytost před tebou je. Průsvitné tělo, vznášející se lehce nad zemí, závan chladu.

Bertoldův byt

Bertold se je u vytržení když uvidí tu krabičku a mně se napadne nová teorie, Bertold si možná přál moc a bohatství a uznání a nejspíš i znovu mládí. Moje přání nebylo zase tak moc neskromné. možná bych se pak mohla Bertolda zeptat co si přál.
Tedy pokud to přímo neuvidím.
A tak nechám Bertolda aby si tu krabičku vzal a pak otevřel a jsem překvapená co se bude dít. Potom no uvidí se, pokud Bertold neomládne tak se vrátím hned za Baltazarem s tím že je vše vyřízeno. A pak domů kde si dám dlouhou koupel protože mám pocit že jsme tímhle místem načichla a nejenom já. Ovšem také se objeví jiná představa je možné by si Bertold přál, ne tohle přání často naráží na úskalí.
Přesto pokud se nebál obětovat svou duši mohl by si přát ...

odkaz

Multifunkční kulturní centrum ve sklepě opuštěného domu

Další vodítko a další překážka v pátrání. Jak typické. Na jednu stranu dostávám překvapivě přesnou informaci kdy čekat ty, snad skutečné, kultisty. Na stranu druhou - čtvrtek je daleko. A já mám v tomhle případu asi tolik času jako myš v kočičím útulku.

"Zajímavý. No je vidět, že ste chytřejší než se zdá, když se nechcete zdržovat s těmadle pošukama. V každym případě díky za informace, pane Jiří," pravím konečně a tentokrát už i skutečně schovám zklamaného Muryho zpátky do pouzdra.

Naposledy se rozhlédnu po místnosti, jako bych snad čekal, že tam někde v rohu bude cedule s nápisem 'Pokoutné okultní praktiky a unesené ženy hledejte zde!' a pak se otočím k odchodu.

"Ještě jednou díky za vstřícnost a pardon, že sem vám naboural večer. Holt v tomdle městě jeden nikdy neví na koho narazí," rozloučím se s nimi, ale na prvním schodu se ještě zastavím, "jo a slečna by možná měla zajít za felčarem s tou boulí pod levym ňadrem, jen tak pro jistotu."

Raději nečekám na, zajisté slušnou a uměřenou, odpověď a odcházím. V přízemí se ještě trochu rozhlížím, zda nezahlédnu něco podezřelého, co by poskytlo jakoukoliv stopu. Ale moje očekávání jsou nízká jak taxa přestárlé prostitutky s cholerou.

Takže čtvrtek, hm? Nedá se říct, že bych si mohl dovolit čekat tak dlouho jen kvůli nejistému vodítku. Bude třeba zatím zkusit něco jiného. Možná, že starej Augisthor by mohl něco vědět? Je to darebák, ale obvykle ví vždycky něco užitečného. Jen je otázkou, co za to bude chtít. Ostatně jako vždycky, když člověk jedná s trpajzlama.

Přístav

"... tudíž proto je důležité nechat úl v klidu.", dokončím svou přednášku na téma Včely vs. bouřka a sama sobě pokývám, když jeden ze zaměstnanců lodi vlastně ani neodpoví. A pak se na něj zářivě usměji, když kapitán zahlásí cosi o konečné: "Moc mě těšilo, Charlie. Nevadí, že Vám říkám Charlie? Víte, vypadáte jako Charlie. Ráda bych Vám řekla, že se ještě uvidíme, ale vzhledem k tomu..." , a tak nějak zamávám kolem jeho těla rukou: "... no ehm, chápete... k vaší kondici... ne, že by na ní bylo něco zlého, vážně, myslím, že ta díra v lebce Vám vyloženě ubrala pár kilo, tedy, ne že by bylo něco špatného mít nějaké to kilo navíc, důležité je abyste se cítil no... dobře ve své schránce." Lehké růžovno, které se vkrade do mé tváře, zvláště v oblasti uší a tváří, dává tušit jakési rozpaky. Dokončí to gesto zkousnutí spodního rtu a jakési ledabylé utírání rukou do kalhot s hromadou kapes. "Heh.. no.. prostě ehm, obávám se, že se již nesetkáme, tedy... tam, víte? Ne, že bych Vás nerada viděla, ale jaksi nemáte patřičnou výbavu, eh... ne že byste nebyl vybavený... eeeee... Na neviděnou, Charlie!" Dokončím rychle, zatímco si nasazuji svůj batoh a pak tím divno/akward způsobem poplácám, nyní jíž Charlieho, nemrtvé rameno. Pat pat.

"Víte, nemyslím si, že je to konečná v tom pravém smyslu," nakloním se blahoskloně kupředu, jak si to šinu z lodi za nějakým spolucestujícím: ", jsem přesvědčena, že to kapitán myslel obrazně. Konečně cestování vypadá jinak, vážně. Není se čeho bát, to já poznám!" Chlácholím nevyděšeného neznámého před sebou, zatímco k sobě tisknu Boba. Hezky opatrně tak, že se mne dotýká jen květináč. A když už se dotknu botou mola a procházím kolem kapitána, zastavím se a s úsměvem k němu zvednu pohled, protože je přesně tak zhruba asi o dvě hlavy vyšší než já.
"Pardon, omluvte mne.. ten batoh.. jistě, já vím, je velký. Heh... Kapitáne!" Zasalutuji, držeje Boba v podpaží levé ruky. "Cesta s vámi byla moc příjemná, vůbec nic si nedělejte z toho, že ten pán zvracel přes palubu, jsem přesvědčena, že mu jen nesedlo to rybí curry. Možná má intoleranci na laktózu, to pak musí jít všechno ven, možná... možná bych být vámi zkontrolovala toalety, ať vaši další zákazníci nenajdou nějaké to překvapení." Při posledních slovech se tak familiérně k obrovskému muži nakloním, ve snaze ho přátelsky šťouchnout ramínkem v gestu: Mezi námi děvčaty.

A pak se zase odkloním. "Vaši luxusní loď a posádku vychválím ve městě, byli jste úžasní, jak jste zvládl ty velké vlny! To já bych neuměla. Víte, byla to moje první cesta lodí a musím přiznat, že byla úplně ta nejlepší, kterou jsem zažila. Takže bychom Vám tím chtěli s Bobem vřele poděkovat." A strčím muži před nos kaktus v květináči. Ten mlčí. Překvapivě.

"Takže... šťastné plavby, yar yar!" Zahučím jako starej mořskej vlk, nebo tak alespoň vrčí všichni piráti v mé hlavě a ani nečekám, že se kapitán lodi bude nějak dál vyjadřovat, protože začnu odcházet, nadšeně, nutno podotknouti. A rozjařeně, jak ten Franta co právě objevil, že může jít i za humna.

"Takže Bobe," oslovím kaktus, oči navrch hlavy, jak si prohlížím okolí. "Musíme nějak dát vědět dědečkovi, že jsme dorazili. Taky bych chtěla ochutnat něco z místní kuchyně a tobě seženem tu nejlepší vodu ve městě! Jo a pak taky musíme sehnat bydlení..." Pravačkou jsem totiž zalovila v jedné z mnoha kapes svého úboru, a teď, skrze sklíčka obrovských zlatých brýlí, zkoumám papír s barevně vybaveným nadpisem: TO DO L IST.

"... a práci. Dědeček říkal, že tady tomu neříkají Posmrtnice, ale mářenka, mářnice? No, to nějak prostě vymyslíme." Zmuchlám papír a bezmyšlenkovitě s úsměvem č.: loupák čertsvě vypečený, se rozhlédnu kolem, jestli tu náhodou nečeká můj nový kamarád. V řeči normálních bytostí: neštastný kolemjdoucí, kterého bych se mohla zeptat na... no, spoustu otázek.

"Nový svět"
Mortis

Vlny pohupovaly lodí, která si pomalu razila cestu skrze mlhu. Už si ani nevzpomínáš, jak ses dostala na její palubu. Poslední, na co si pamatuješ, bylo loučení s dědečkem a potom hop, byla jsi tady a koukáš do té neproniknutelné mlhy.
Plula jsi na staré, nejspíš nějaké rybářské lodi. Už dávno sice ryby nepřevážela, ale ten smrad se tu pořád držel. Místo ryb byla loď naložená hromadou beden a několika pasažery, jako jsi byla ty. Všechno vesměs lidi, ale nikdo z nich pořádně netušil, kam že to tahle loď pluje.
Mnohem zajímavější však byla samotná posádka, starající se o loď. Na první pohled banda normálních námořníků, jejich aura ti ale řekla pravdu. Byl to ten známý odstín světle modré, kterou jsi viděla už tolikrát. Nemrtví. Tahle barva patřila bytostem, kterým již dávno vypršela životnost, ale z nějakého důvodu se stále nepřestávali hýbat. Tihle měli s pohyby sice trochu problémy a taky občas jen tak civěli mlčky před sebe, ale jinak fungovali jako normální lidé. Odmítali sice komunikovat, ale jinak byli fajn. Kapitán, to už bylo ale něco jiného Starý muž v černém plášti a hustým bílým plnovousem. Zcela určitě člověk, ale … jeho aura chyběla. Jako by jí někdo prostě vygumoval. Nezůstala ani špetka, která by ti prozradila co je zač.

Po nějaké době se v mlze konečně začnou objevovat obrysy budov, až se nakonec mlha úplně rozestoupí a vy vplujete do Sognarského přístavu. Kapitán rozkáže, aby loď zakotvila, a jeho nemrtvá posádka ho poslechne. Chvilku po tom co je loď uvázaná, vysunou širokou lávku a položí jí na břeh.
“Tak panstvo, vystupovat. Tohle je konečná.“ Několik lidí věnuje kapitánovi překvapený pohled, ale ten nic dalšího neřekne. Jenom si stoupne na okraj lodi a pozoruje posádku, která začla vynášet krabice na břeh. Všechny skládají na hromadu u jedné budovy, která vypadá jako skladiště. Přístav je docela velký, ale kromě skladišť toho tu moc nevidíš. V dálce sice zahlédneš nějaké obyčejné domy, ale to je tak vše.

Cesta do hlubin
Walter

“Bezva.“ řekne goblin a vezme si peníze. Potom je ještě zkontroluje, asi jestli mu nedáváš nějaké padělky, nebo jestli je to opravdu dohodnutá částka. Když je spokojený, tak se na tebe usměje svými křivými zuby. “Je radost s tebou obchodovat, šéfe. Já jsem Krizz a kámoš támhle je Ut. Dej nám chviličku a můžeme vyrazit.“ Goblin vzápětí odběhne za svým kumpánem a začnou se o něčem bavit. Mapu, kterou jsi mu ukázal si goblin vzal sebou.
Ty s Rizi mezi tím zaplatíte pití a připravíte se k odchodu. Goblini se s vámi setkají po chvilce u vchodu. Oba dva s malým batohem, ověšeným spoustou věcí, jak jsou provazy, pochodně, nebo nože. Hodně to připomíná to, co si nabalila Rize.

Vymotát se z ulic Krysova dá trochu práce. Pořád se ti někdo plete pod nohama a s prostorem to také není moc dobré. Několikrát musíš i sehnout, aby ses nepraštil do hlavy, ale nakonec jste venku. “Tak jo. Pojďte za mnou.“ řekne Krizz. “Ut půjde vzadu, aby nás náhodou něco nepřekvapilo. V těhle tunelech jeden nikdy neví.“

Dlouho jdete jen tak, stále kupředu aniž by jste narazili na odbočku nebo rozcestí. Potom ale Krizz při jedné příležitosti zamíří do průrvy v jedné ze zdí a pokračuje tudy. Chodby už nejsou typické tunely stok, ale obyčejná jeskyně, kterou nikdo neopracoval ani nevydřevil.
Což znamená, že je tu jisté riziko, že to na vás může spadnout. Ale na druhou stranu, proč by to padalo?
To je ale to poslední čím si teď trápíš hlavu, protože se hned po několika metrech kvůli špatné viditelnosti praštíš do hlavy. Ut, který to viděl, se krátce uchechtne, ale nic jinak neříká. Nic vážného se ti nestalo, ale budeš tam mít nejspíš malý šrám.
Dál už pokračuje docela klidně. Projdete tunely a asi po hodině se vrátíte zpátky do tunelů stok, i když ne na dlouho. Jdete chvilku dál, než se z nich opět odkloníte. Pokud bys sledoval mapu, tak bys mohl vidět, že se Krizz vůbec nedrží toho, co mapa ukazuje. Popravdě to spíš vypadá, že si jde tam, kam sám chce.

Cesta vás vede stále hlouběji pod zem, až se nakonec dostanete do široké chodby. Ta vypadá už mnohem lépe. Strop není tak nízko a je tu daleko víc místa. Na tomhle už asi někdo pracoval. Vydáte se tedy touto chodbou, než se před vámi objeví podezřelá postava. Moc dobře jí nevidíš a nepoznáš, jestli se jedná o člověka nebo monstrum, ale má lidské rysy. Pohybuje se velmi pomalu a nezdá se, že by si vás postava všimla.
"Psst, šéfe. Vypadá to na šouravce." Zašeptá Krizz. "Kde je jeden, jsou i další. Chceš pokračovat dál, nebo zkusíme jinou cestu?"

Centrum – Obchod
Isaac

Pozorně si několikrát pročteš celý dopis, ale nevšineš si ničeho, co by mohlo fungovat jako tajný vzkaz nebo kód. Vyzkoušíš některé z šifer, které tě učili tví mistři, ale ani tentokrát nemáš štěstí. Nic. Žádná z použitých metod nenasvědčuje, že by byla v dopise ukrytá zpráva. Na druhou stranu tu není ani nic, co by tvrdilo opak. Prsten také nic neskrývá. Žádný klíč ani vodítko, které by ti prozradilo jak dopis rozluštit. A nebo možná nad celou věcí jen zbytečně přemýšlíš a jde opravdu jen o věc, která ti má zajistit důvěru. Nakonec ale vyrazíš.

Cesta je klidná a během svého procházení uliček nenarazíš na žádné opuštěné děti. Možná, kdybys zavítal do nějaké chudších čtvrtí, nebo kdybys svým hledáním strávil delší čas, tak přeci, ale takhle na nikoho nenarazíš. V ulicích je celkem rušno a kam se podíváš, tam jsou lidi. Někteří tě ignorují, od jiných cítíš zvědavé pohledy. Dojdeš až na jednu z rušnějších ulic, kde se nachází zmíněný obchod. Na skleněné výloze je velkým písmem napsáno:

Herbert Shaw
Obleky na míru

Skrze sklo zahlédneš i pár vystavených obleků, košile a řadu módních doplňků, které by muž mohl potřebovat. Není pochyb, že je tohle to správné místo. Vstoupíš tedy dovnitř a malý zvoneček ohlásí tvůj příchod. Muž pracující za stolem zvedne hlavu a pohlédne tvým směrem. Chvilku si tě prohlíží a nakonec vstane a přejde k pultu.
“Přeji dobrý den, pane. Jak mohu posloužit? “
Přímo před tebou stojí drobný muž s brýlemi a lesknoucí se pleší. Na sobě má slušivý oblek, který si v ničem nezadá s těmi, které tu prodává. Akorát sako má položené přes židli, na které ještě před chvíli seděl. Tváří se přátelsky, ale jde spíše o takový ten úsměv obchodníka, kdy se jen kamarádsky tváří, doufající v nějaký ten obchod.

Sklep kultistů
Oz

"Nadrženci? Nevím, kdo mě tu očumuje už od první chvíle, co sem přišel."
Začne dívka hnedka z ostra. Je z toho cos řekl viditelně naštvaná a nebýt nahá, tak by ti k tomu určitě řekla něco víc.
Takhle má ale plno práce se sbíráním svých svršků, s čímž jí pomáhá dvojice kultistů. Jakmile má svě věci, tak se začne převlékat. Samozřejmě stále ukrytá za oltářem.

Tobě se zatím věnuje jejich vůdce, který se představil jako Jiří. Vzteklé reakce dívky si pokouší nevšímat a dělá, jako by vůbec nic z toho neřekla.
“Hmmm, nevím, jak přesně si říkají, ale asi vím, o kom mluvíte. Otec Nikolas. Takový rozohněný typ, který vám pořád vyhrožuje věčným zatracením a utrpěním přesahující lidské chápání. Tvrdí, že jenom jejich víra je ta správná a že vás spasí. Jeho skupina se tady schází vždycky ve čtvrtek. Obvykle okolo šesté, ale neberte to jako samozřejmost. Moc se spolu nebavíme protože se to vždycky zvrhne v náboženskou debatu a pokus o konvertování všech přítomných. A naše … ehm záliby, nejsou zrovna shodné.“

Takže takovej typickej fanatik. A jsme doma.

“Nejlepší bude, pokud se tu zastavíte, až bude mít kázání. Rádi vás pustí dovnitř a promluví si s vámi. Ale nečekejte žádnou rozumnou debatu. Budou se vás snažit přetáhnout k nim a pokud je necháte vymluví vám díru do hlavy. “

Bertoldův byt
Eleanor

Když Bertoldův pohled padne na skřínku, tak se jeho oči rozzáří jako malému dítěti o vánocích. Jako kdyby poprvé krabičku ani neviděl, ale teď, teď jako bys mu před obličejem mávala obrovským valounem zlata. Tvojí přítomnost touhle dobou už také víceméně ignoruje. Všechno je soustředěné jenom na krabičku.
"Konečně. Konečně!“ začne si povídat sám pro sebe. “Po takové době. Po všem tom ponižování a urážkách co jsem musel trpět. Teď jim konečně všem ukážu. Uvidí, že nejsem jenom tlusté a špinavé prase které ze mě udělali. Uvidíme, kdo se bude smát naposledy."
Potom nakonec zvedne oči od krabičky a podívá se na tebe. "Ukaž." řekne téměř jako prosbu. "Musím to vidět. Potom ti podepíšu co budeš chtít." Potom Bertold přistoupí až k tobě a pokud ho necháš, tak krabičku sám otevře, aby se podíval dovnitř.