Andor.cz - Dračí doupě online

Slunce na své pouti vystoupalo zase o něco výš. Blíží se poledne a stínu, aby člověk pohledal. Vedro ale nevnímám, dokola si v hlavě přeříkávám řeč k přehlídce.
Rudy vedle mě vysvětluje Bětě, co má v jakou chvíli při prezentaci dělat a dívka horlivě přikyvuje.
Nemůžu se soustředit. Zdá se mi to, nebo nás lidé podezřele okukují?
"Novééé vydánííí Sluncesvituuu! Ozývá se z rohu ulice hlas kamelota. "Speciální vydání k soutěží! Pooooledníík Sluncesvituuuu!"
Rudy se ujme iniciativy a odchytí hocha.
"Díky, pane! ukloní se kamelot, strčí si par měďaků do kapsi a vyřvává dál.
"Ukaž!" Vytrhnu kouzelníkovi noviny z ruky a honem jimi listuji.
Zarazím se na dvojstraně, kde se skoro přes celý jeden list vyjímá obrázek muže ne nepodobného Razvanovi. Nadpis u článku hlásá: Leo Titon. Pokud nevyhraje, utěší ho nový milenec.
"Jejda!" Shrne Rudy moje pocity jedním slovem.
"Hele, není to Raz?" Vykulí oči Alžběta a zabodne prst do odhalené hrudi na obrázku. Ilustrátor se vyřádil, vyobrazený polonahý muž stojí na přídi a ohodlaně hledí do dáli.
"Jenom někdo jemu podobný," řeknu naoko nezúčastněně.
Razvan bude určitě nadšený, že jsem ho do redakce hnala zbytečně. Tedy ne zbytečně, teď je jeho obličej ve speciálním vydání! Povzdechnu si a otočím na další stranu, kde jsou nakreslené modely vítězných šatů z loňských let. Mrzutě listuji dál.
"Podívej, tady je něco," drcnu do Rudyho. Docela krátký sloupek v ramečku oznamuje: Svatá trojice Titon, Hoss, Amrani. Likviduje Hoss soupeře?
A skutečně je v textu krátce popsán Razvanův příběh, se kterým šel za Kesslerem.
"Aspoň něco, zhodnotí Rudy.
Ze zvědavosti otočím posledních pár stránek, když mi padne zrak na nadpis: Laň mezi vlky. Kdo je návrhářka z Mezivodí?
"Jú!" Vypískne Alžběta. "Jsme slavní!"
Už chápu, proč lidé zírají. Žena v turbanu na obrázku se mi příliš nepodobá, ale mnoho osob v mezivodském oblečení jsme v Božaku nepotkali. Letmo prolétnu článek. Vyhraje soutěž po dvaceti letech žena? Hm, to nezní špatně. Nakloním noviny k Rudymu.
"No vidíš, nakonec to není tak zlé, co?" Usměje se kouzelník, když se před námi objeví vstup do amfiteatru.
"Připraveni? Tak jdeme najít šembelána."

Na smluvené místo dorazím pozdě.
Už zdálky vidím Rivku, jak přechází sem a tam a nasupeně se rozhlíží. Honem doběhnu těch posledních pár set metrů.
„Promiň. Už jsem tady.“
Zlodějka si mne změří od hlavy k patě. „Potíže?“ Zeptá se.
Trochu si odkašlu. „Ani ne.“
„Dobře. Tak koukej, koho jsem sehnala.“ Ukáže na skupinku lidí postávajících opodál, a začne mi je vyjmenovávat.
„Támhleto je Nico, pak Wili, Gréta…“
Podle všeho k nám přináleží čtyři starší ženy, dost podezřele připomínající kurvy, pak asi šest výrostků tak v Rivčině věku – kupodivu samí kluci – a smečka menších děcek. Žádný vyloženě dav to není, ale rozhodne větší skupina, než bych očekával, že se dá za tak krátkou dobu splašit.

Přemýšlím, jak bych mohl nejlépe upoutat jejich pozornost, ale vůdkyně smečky v tom umí chodit. Rivka vyšplhá na prázdný sud od vina, který tu zbyl po včerejších radovánkách, a pronikavě hvízdne. Všechny hlavy se otočí našim směrem.
“Hej, poslouchejte!” Osloví je. “Tohle je Razvan, můj kámoš. Udělejte, co vám řekne, a dostanete ode mě ty věci!”
Zvědavě si ji přeměřím, ale Rivka už svoje sliby nijak dál nerozvádí. Všichni podle všeho vědí, o co jde, a teď vyčkávavě koukají na mne. Vyskočím k ní nahoru a postavím se.
“Pojďte se mnou před radnici. Potřebuju, abyste protestovali proti vykořisťování dělnic a dětí v textilním průmyslu.“
“Cože máme dělat?” Ozve se jedna z ženštin nechápavě.
Rivka se na mě zašklebí. “Představ si, že děláš v textilce, Helgo,” převezme hbitě otěže. “Třeba v jedný z těch velkejch u přístaviště. A tvůj šéf se topí v penězích. Každej den snídá šunku a bílej chleba. Ale tobě už tři měsíce nezaplatil ani vindru.”
“To je zmetek!” Odfrkne si Helga a sevře pěsti.
“Směny jsou nekonečný!” Rozvádí kámoška zavile svoje vyprávění. „Děcka musíš brát s sebou, tříděj ústřižky a hrajou si v bordelu mezi špulkama. Jsou z toho celý vopupínkovaný. A blejou!”
Dramaticky mávne směrem k capartům a ti při zmínce o svých zdravotních potížích nadšeně zařičí. Naopak ženy se tváří čím dal rozzuřeněji.
“A vy jste tam taky,” ukáže Rivka na své kumpány, kteří zatím jen netečně postávali v hloučku. “Jste mrňaví, takže opravujete stroje. Lezete až dovnitř a občas to někoho rozmáčkne na placku. A taky vám za to skoro nic neplatěj!”
“Zmrdi! Pojďme to změnit!” Dav se semkne a někteří sami od sebe pozvednou cedulky, podle mne aniž by věděli, co na nich stojí. “Nezabíjejte naše děti!” Zařve kdosi.
“Stát!” Rivka znovu hvízdne. “Běžte tam, kam vám ukáže Razvan. A dávejte si bacha! Když půjde do tuhýho, zdrhejte. Já si vás pak najdu!”
“Tak asi můžem.” Obrátí se ke mně.
“Jsi dobrá,” prohlásím uznale. Zlodějka jen pokrčí rameny, seskočí na zem a zvedne jeden transparent.
Vyrazíme k radnici a lidi táhnou za námi.

Shlukneme se před vchod a Rivka zase převezme iniciativu. Přemýšlím, jestli ji to jenom baví, nebo v celé věci i nějak osobně zainteresovaná. Každopádně skandování jí jde a bordel je to slušný. Po pár minutách se otevřou okované dveře a na schody vyleze nějaký postarší radní v doprovodu dvou příslušníků stráže.
“Co se tady děje?”
“Protestujeme proti nelidskými podmínkám v textilním průmyslu!” Zaječí Rivka.
“Zaplaťte nám podle práva!” Přidají se výrostci. “My máme pupínkyyy,” vřeští mrňata a radní zděšeně o krok ustoupí.
„Poslyšte… Určitě vás můžeme vyslechnout. Ale teď na to není vhodná doba, za chvíli začíná soutěž o nejkrásnější šaty a …”
Demonstranti obratem a bez vyzvání zaujmou stanovisko.
“Ti návrháři?! To jsou taky hajzlové! Slíznou smetanu a co z toho máme my?! Hyeny! Kde to maj? V amfiteátru!”
Všichni se jako na povel otočí a zamíří podél zdi radnice. Zneklidněle si s Rivvkou vyměníme pohled.
“Budu nucen na vás zavolat městskou gardu!” Vyhrožuje radní, jenže už ho nikdo neposlouchá.

Následujeme rozpálené demonstranty za radniční budovu, kde se shromáždili u brány v mohutné cihlové zdi. Podle všeho se dohadují s ochrankou, zatímco hlouček luxusně oblečených měšťanů to zdálky opatrně sleduje. Je jasné, že zasahovat v tomto případě nemá moc cenu, tak se spokojíme s rolí pozorovatelů.
Halekání a blokace vchodu pokračuje déle, než bych čekal, nakonec se ale ozve známý hvizd píšťalky.
“Konec!” Křikne Rivka varovně. “Rozpusťte to! Každej sám za sebe!”
Lidé se rozprchnou, jenže to už mezi ně vpadnou gardisté. Muži ve stejnokrojích se snaží rychle zorientovat.
Děcka a výrostci se bleskově vypaří, ale Helga zaváhá a hned je jedním strážným drapnuta. Začne se s ním zuřivě prát. Rychle přiskočím a zezadu podkopnu měšťákovi nohy. Chlap zakolísá, šlapka se mu vytrhne, bací ho cedulí po hlavě a dá se na útěk. Následuji jejího příkladu a Rivka se mi drží v patách.

Za rohem zastavíme.
“Tys napadl strážníka,” prohlásí holka nevěřícně, zatímco popadá dech.
“Myslíš, ze mě viděl?”
„Pochybuju.“ Rivka si utře pusu. Přijde mi, že na mne hledí obdivně.
“Děkuju,” řeknu a myslím to vážně. “Fakt jsi mi pomohla.“
Zlodějka přikývne. “Bydlíme v uličce hned za jatkama, v pokoji nad hospodou U Ranního Slunce.” Soustředěné se mi zadívá do očí. “Můžu s tím počítat, že jo?”
“Můžeš. Přijdu hned ráno.” Slíbím pevně a doufám, že teď nelžu. Rivka se otočí.
“Dávej si pozor na kapsy!” Poradí mi ještě a je pryč. Loudavým krokem se vydám zpátky k bráně do amfiteátru.

"Prosím, neřeš to," zarazím v zárodku všechny Rudyho pokusy o vyptávání.
"Ale co když si sbalí věci a odejde? Zkusí to ještě čaroděj.
"On se vrátí," odvětím pevně, ale tak jistá si nejsem. A i kdyby neodešel, může se strašně opít. Nebo z výčepu udělá kůlničku na dříví.
"Radši se za ním jdu podívat," řekne Rudy a vstane.
"Dobře, přikývnu a trochu se mi uleví," "cestou mi sem pošli Alžbětu, když už jdeš dolů, ať se nachystáme k odchodu."

Po chvilce na dveře ťuká Alžběta a začneme se dávat do pucu. Obleču ji jednoduše, ale vkusně. Vlasy vyčešu, aby vynikly šaty a zrovna když se pouštím do líčení, dveře se znovu otevřou.
Takže spíš kůlnička...
Razvan je celý domlácený a špinavý. Zvednu obočí a nic neříkám.
Běta mi, jen co ho uvidí, vyskočí ze židle, až jí nechtěně rozmáznu oční stín po tváři.
"Razi, co se ti stalo?!" Začne ho otlapkávat ve snaze ohledat všechna zranění.
"To je dobrý Bětko, jsem v pohodě," chytne ji Razvan ruku.
"Tady to musíme vyčistit!" Bětka se nedá zastavit, ukazuje na tržnou ranku nad obočím a už chce běžet k lavorku.
"Ty se musíš dolíčit, jinak nestihneme soutěž," je potřeba ji přitáhnout vodítko a dát najevo, kam patří. "Razvan se jistě zvládne umýt sám." Zmiňovaný vypadá, že chce něco odpovědět, ale naštěstí se do rozhovoru vloží Rudy.
"Čas kvapí, to je pravda. Bětko, Mariela tě domaluje, Razvan má stejně ještě nějakou práci."
Po zbytek času Rudy rozdává předem smluvené instrukce a jsem za to ráda. Zaberu se do čančání Alžběty a můžu aspoň na deset minut vypnout mozek.
"Tak," prohlásím, poodstoupím a prohlédnu si své dílo. Bety vypadá božsky, líčení půjde báječně k šatům, ale bude je podtrhovat, nikoli strhávat pozornost na modelku. Perfektní.
Razvan se mezitím dal do kupy. Pár nových šrámů je sice vidět, ale lidi se už za ním nebudou otáčet se zdviženým obočím. Zadívám se na něj, jak se shýbá pro transparenty. Pokud by udělal průšvih, Rudy by něco řekl. Takže se jenom popral? Spíš to vypadá, že dostal nakládačku. A Razvan si dokáže spočítat, jakého protivníka zvládne. Nechal se zmlátit.
Nevím, jestli někdy pochopím, proč to dělá. A přemýšlím, jestli cítím lítost, nebo pohrdání
"Marielo?" Uvědomuju si, že na mě Rudy už nějakou dobu mluví.
"Ano, můžeme vyrazit," posbírám všechny náležitosti, šaty i s obalem dám k Rudymu do úschovy a vycházíme ven.

Jsem hlupák. Navíc úplně nenapravitelnej.
Možná i ta Bety má nakonec víc soudnosti než já. Smutné.
Do místnosti nakoukne Rudy s knihou v ruce. „Stalo se něco?“ Nejistě se rozhlédne.
„Nic,“ řekne Oxana, přejde k ke džbánu a nalije si vodu.
„Nic,“ řeknu já a vyměním se s ním ve dveřích.
„Kam jdeš?“ Vyhrkne kouzelník překvapeně.
„Ven.“
Malyš se za mnou dere, ale ve snaze uniknout co nejrychleji z místnosti mu zabouchnu před nosem.

Sejdu do lokálu, kde se všichni veselí, jakoby nic. Postavím se do fronty u výčepu. Hostinský na mne letargicky pohlédne a vezme do ruky korbel. Čekám, ale myšlenky mi víří hlavou jako zběsilé. Dotírající pocity, a nejde to nijak zastavit. Ledaže…
„Co čumíš?" Štěknu na mariňáka, který se rozvaluje s flaškou kořaly u nejbližšího stolu.
„Problém?“ Opáčí chlap nepřátelsky. Jeho dva kámoši zvednou hlavy od panáků.
„To teda.“ Přejdu k nim. “Nelíbí se mi tvůj ksicht. Kazí mi chuť na pivo.”
Chvíli pokračujeme v tomto duchu, až se hostinský probere ze zadumání a varován léta pěstovaným instinktem se vyhrne k nám.
„Hele hele, běžte si to řešit ven.” Zamává utěrkou, jako bychom byli hejno ovádů. “Ven. Ven, povídám!”
Ještě v sobě najdu dost soudnosti, abych opravdu udělal čelem zad a vyšel na dvoreček. Mariňák jde za mnou, jeho kámoši jakbysmet. Stoupnou si proti nim a nechám všechny pocity utopit v divokém příboji vzteku.
“Tak co?”

Oni jsou tři a já jsem sám, žádný zeleninový stánek v dohledu, takže vcelku není o čem mluvit. Dostanu nakládačku, ale když ležím na zemi, alespoň nemusím o ničem přemýšlet.
Ožraly to celkem brzy přestane bavit a vrátí se ke své slivovici. Po chvíli se seberu, opráším, zajdu si pro své pivo a sednu si s ním na schod. Upíjím a čumím, jak holub poskakuje v prachu na místě, kde jsem se ještě před chvíli válel.
Někdo si ke mne přisedne. Periferním viděním zaregistruji záblesk mezivodské modři. Rudy.
“Pomohlo ti to?” Zeptá se kouzelník opatrně. Ukáže na moje zkrvavené klouby.
“Nevím. Asi jo.” Zavrčím. Nemám chuť se vybavovat.
„To je dobře,” pokračuje kámoš jakoby nic. “Je důležité najít svoji cestu, jak se vyrovnat s frustrací.”
Podívám se na nej nevěřícně, ale Rudy vypadá, jako že to myslí smrtelně vážně.
“Je mi líto, že jste se pohádali.” Podotkne soucitně.
“My se nehádali.” Uzemním ho. “Řekla mi, že jsem omyl.”
Rudy si odkašle. “Určitě to tak nemyslela.”
“Ale jo.”
Chvíli svorně mlčíme.
“Myslím, že je to nějaký způsob obrany,” nadhodí zase Rudy.
“Cože?”
“Za celou dobu, co se známe, k sobě nikoho nepustila blíž. Určitě žádného muže.”
“To je bezva. Mám štěstí.” Napiju se piva.
“Razvane…”
„Hele, co ty o tom víš?“ Už mám toho promlouvání do duše dost. „Myslel jsem, že jsi expert na knihy. Ne na duše!“
Rudy zařaženě zmlkne a mně po chvíli dojde pára. “Promiň,” zabručím smířlivě. “Kolik je hodin?”
“Něco po jedenácté.”
“Sakra! Tak to sebou musím hodit!”
“Takže jdeš taky?” Kolega vypadá, že se mu dost ulevilo.
“Jasně. Mám smluvený ty děcka. A… a vůbec!” Vyskočím na nohy.
“Kde jsou ty cedule?”
“V pokoji. A …ehm… máš tam nějaké vyprané oblečení.” Rudy se taky zvedne a popadne prázdné korbely.
“Tak jo, díky.”
“To já ne, to Oxana.” Kouzelník se na mne zvláštně podívá.
„Dej tomu ještě šanci.”
Na chvíli se zarazím, ale pak jen trhnu rameny a zamířím chodbou ke schodišti.

Nevěřícně na něj pohlédnu.
"Pokud vím, tak jsem ti prostě nabídla práci u Nadji a tys ji přijal. Do ničeho jsem tě nenutila. A ano, hodili jste se mi do krámu, jestli to chceš brát takhle."
"Takže to byl vážně jen omyl? Já do toho všeho nezapadám?" Zeptá se Razvan věcně, ale jeho věcnost mu nevěřím.
Celý rozhovor se pro mě stává stále méně snesitelným. Tohle je přesně důvod, proč takhle věci neřeším.
Hlavně se nenechat zranit. Ale na to už je pozdě.
"Byl to omyl."
Nechám ho tam stát a otevřu dvěře a vykouknu na chodbu.
"Díky Rudy, už můžeš dovnitř."

Chvilku mi trvá, než to strávím. Ale zase ne moc dlouho. Nikdy jsem si nemyslel, že Oxana je nějaká nevinná květinka. Na to se známe až moc dlouho.
"Ale mohla by ses na to vyklašlat, ne?" Nejistě přešlápnu. "Kdybys chtěla."
Přeměřím si Oxanu, která se tváří uvolněně, jako by o nic nešlo.
"Jenže ty nechceš." Odpovím si sám. "Takže jsi s námi šla, protože jsme se prostě... hodili do krámu?"

Proč jsem si radši něco nevymyslela? Mělo mě napadnou, že Razvan se tentokrát nenechá jen tak odbýt.
"Ten dluh není o penězích. I když těžko říct," pokrčím rameny. "Jde o člověka, co mě... přemýšlím, jak moc být konkrétní. Slova ze mě lezou jak z chlupaté deky. "...jde o člověka, co mě vytáhl z kriminálu. Můj bývalý zaměstnavatel. Spíš bude chtít protislužbu."
A možná taky nějaké nadstandardní služby, jako tomu bývalo. Pocítím nával hnusu. A nevím, jestli je to Reedem, nebo spíš tím, že se hnusím sama sobě. Ačkoli... s kolika ženskýma si užíval Razvan jen za dobu, co se známe? Kolik chlapů chodí do bordelu? Tak jaký je v tom rozdíl?
Rozdíl je v tom, Oxanko, že ty sis to neužívala. Ty ses kurvila pro prachy. A uděláš to znova a ještě se k tomu budeš doprošovat.
"A zároveň od něj potřebuju kšeft, něco většího. Odměna od Nadji není malá, ale zdaleka nestačí na to, abych se postavila na vlastní nohy."
Chci se dočasně vrátit k obchodu s otataralem," prohlásím ledabyle, jako bych mluvila o tom, že jdu nakoupit tucet vajec a půl libry vepřového.
"Až doděláme šaty, budeme se muset rozloučit." Odhodlám se říct to, co mám v hlavě posledních pár dní.

Když se mi Oxana znovu vymaní, už zůstanu stát. Až příliš bolestně si uvědomuji, že příležitost je dávno promarněná. Jestli vůbec kdy nějaká byla
A je to horší.
Oxa obrátí moje slova jako minci a rázem stojím před tím, co jsem vždycky odsuzoval. Žít ze dne na den… Na sklonku podzimu propít všechny úspory u ohně a do zimy vstupovat s prázdnýma rukama. Chtěl jsem přeci něco jiného. Kdysi. Ale možná to prostě nedokážu, možná je volání krve silnější, než jsem si kdy myslel.
Těžko můžu argumentovat, že k tomuhle smýšlení jsem byl veden, když jsem se po většinu svého života snažil dokázat opak. Takže mlčím a cítím se poražený, přestože jsem vůbec nebojoval. Moc se mi to nelíbí.

Přinutím se vrátit myšlenkami k realitě.
Nech to být. Nech to být, nebo tě to sežere.
„Peníze od Nadji budou na splátku toho dluhu stačit?“ Zeptám se, a snažím se, aby to znělo věcně. „Nebo co chceš dělat dál?“

Zapomnění. Včera bylo málem po mně. A pak jsem se zapomněla. Uvědomuju si, jak snadné a lákavé by bylo znovu propadnout se do zapomnění.
Zavrtím hlavou. "Jednou umřeme - co je to za argument? Proboha, Razvane, vzpamatuj se, nemůžeš přeci navždy žít ze dne na den. " Vytrhnu se mu a zkřížím ruce na prsou.
"Tak jsi žil, když jsme se poznali. Sem tam jsi za pár mincí ošetřil nějakého pobudu a večer jsi ty peníze propil v hospodě." Jak to vyslovím, vytane mi v mysli napříjemná vzpomínka na otce smrdícího alkoholem, když se vrátil v noci domů úplně ožralý a bez peněz.
"A vidím, že od té doby se nic nezměnilo." Znovu zakroutím hlavou.
"Neodmítám tě, protože nemáš dost peněz." I když vlastně ano, protože kdybys měl slušné jmění, všechno by se zjednodušilo. "Ale potřebuju zařídit věci..." Zarazím se. Jak to říct? "Prostě potřebuju splatit dluh a potřebuju vydělat dost peněz za krátkou dobu. Sehnat kapitál. A to musím udělat sama." Zní to asi ještě hůř, než jsem si původně představovala.

Znovu mě zaskočí, jak dokonale má Oxana všechno promyšlené. Kde na to bere čas? A chuť? A sílu?
Jak jí poslouchám, hlava mě samozřejmě hned vrátí zpátky do podzemí Jedové chýše. Všechny ty zmínky o penězích a zradě… Rychle vzpomínky zase zadupu do země. Nechci se nechat ovlivňovat blafy, co mi kdovíkdo nasadil do hlavy.
Chci být nezaujatý. Ale moc se mi to nedaří.
Už jsem asi dvakrát dostal košem protože smrdím, občas se mě dotyčná bála, nebo měla obavy ukázat se v mé společnosti na veřejnosti, ale nikdy žádná žena neměla problém s tím, že mám hluboko do kapsy.
„Ty mě odmítáš, protože nemám dost peněz?“ Přijde mi to natolik absurdní, že se musím krotit, abych se nezačal smát. „A jaké vlastně jsou, ty tvoje cíle? Nabrnkneš si nějakého boháče? Myslíš, že ti to přinese štěstí?“ Zarazím se. „Ty kačeny, co sedí v porotě. Určitě taky mají všechno. Ale nevypadaly úplně spokojeně.“
Vzpomenu si na Óšu, zhroucenou v křesle. Tohle už taková legrace není.
„Viděl jsem spoustu umírajících,“ namítnu tišeji. „Víc, než bych si přál. A nikdo na konci nelitoval toho, že nebyl bohatší. Žádný z nich. Ani jeden.“
Jenže Oxana si dál vede svou. A nejhorší je, že má pravdu. Jenže jenom částečně.
Malyš vstane ze svého místa a nervózně sleduje její kroky, znejistělý tónem hlasu.
Nakonec se moje společnice přece jen zastaví. Mám pocit, že z jejích slov na mne padá obrovská tíha. Ze slov, i ze všeho zatím nevyřčeného. Ztěžka se zvednu se, otřesu se, a přejdu k ní. Položím Oxaně ruce na boky, abych ji přiměl už nikam neprchnoutt. Alespoň na chvíli zůstat stát a nehnat se za dalšími plány.
„Hej, hej. Neber se tolik vážně." Zadívám se jí do očí. Tohle je pravda."Včera jsi to viděla. Jak malý kousek nás dělí od zapomnění.“
Sjedu rukou po její dlani, až do místa hadího kousnutí. „Stačí jen krůček přes hranici a… nic.“ Pokrčím rameny. „Nakonec umřeme a možná dřív, než jsme si mysleli. Na našich hrobech poroste plevel a všem to bude úplně jedno. Tak se pro jednou vykašli na svět. On na nás taky pěkně sere.“