Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Božako - město hříchu
Družina
Postava Razvan Mihai je offline, naposledy online byla 17. května 2024 21:54Razvan Mihai
Postava Oxana Smirnov je offline, naposledy online byla 18. května 2024 15:04Oxana Smirnov
Postava Rudy je offline, naposledy online byla 28. června 2023 17:00Rudy
Postava Doreah Santagar je offline, naposledy online byla 13. dubna 2022 20:32Doreah Santagar
Postava Menhal je offline, naposledy online byla 01. prosince 2022 17:07Menhal
| |||
 | Co se stalo?
“Co kdybysme se šli vykoupat?” Nadhodím to první, co mě napadne. Chytnu ji za ruku. “To vyřešíme cestou. Teď je mi vedro." Její unavený pohled mě znepokojuje. To už je snad lepší, když dští síru a plamen. “Jdem k vodě.”
Oxana se usadí do trávy na břehu vedle Malyše. „Možná za chvíli.“ Přeběhnu po jednom z uvázaných vorů a hupsnu do vody. Chvíli se nechám nést proudem, zatímco kluci přestanou cákat a zvědavě mne pozorují. „Haló pane! Támhle neplavte!“ Osmělí se po chvíli. „Tam žije obrvoskej sumec a sežere vás.“ „Vážně? Tady někde?“ Schválně doplavu až k vysoké vrbě potopím se. Když se vynořím o kus dál, kluci ještě stojí ve vodě celí vykulení. Začnou ječet a pištět. Postříkám je, čím se rachot ještě zvětší. „Umíte skákat?“ Chvíli dovádíme ve vodě, zatímco Oxa na nás ze břehu hledí jako na úplné zhůvěřilce. Kluci jsou samozřejmě zvědaví. „Hej pane, to je vaše žena?“ „Jasně.“ Ušklíbnu se na Oxanu a ta se na oplátku zatváří znechuceně. „A kde máte člun?“ „Schovanej. Aby ho nenašla pobřežní stráž.“ „A půjde vaše žena taky do vody?“ Puberťáci. Otočím se na Oxanu, očekávajíc, že je nějak rafinovaně setře, ale ta kupodivu vstane. „Samozřejmě, že půjde.“ Pohodí hřívou vlasů, jen tak beze všeho vkročí do řeky a ponoří se až po krk. Klukům spadne čelist. „Hustý!“ Po chvíli Oxa zase vyleze a začne na sobě ždímat oblečení. Je přitom samozřejmě ledasco vidět a mladí plavci vypadají, že netuší, jestli se mají radši dívat, nebo nedívat. Jejich fantazie podle všeho pracuje naplno. Když už mám pocit, že toho slintání bylo dost, hvízdnu na ně. „A co ryby? Umíte chytat?“ Ukážu jim, jak se opatrně připlížit k vykotlanému břehu zašátrat pod ním. Štěstí mi přeje a záhy nahmátnu hladké rybí tělo. Pomalu přejedu rukou po studeném boku až k žábrám a chňapnu. „Pozor! Letí ryba!“ S pocitem vítězství hodím kořist na břeh, kde po ní Oxana překvapeně skočí. Ještě si to pamatuju! „To je ale divná ryba,“ sdělí mi pochybovačně. „Taková placatá.“ „To je cejn,“ uklidním ji. „Bude super. Heh… máš nůž?“ Oxa vytáhne nůž z boty a podá mi ho s pobaveným výrazem. „Tentokrát žádné blbosti.“ „Ale neboj. Upečeme si je… Jestli bude na čem.“ Přejedu si zamyšleně rukou po kapsách, ale křesadlo není věc, co bych s sebou běžně nosil. „Kluci nám určitě pomůžou,“ moje společnice si ví rady. „Že ano, pánové? Rybu za oheň?“ Puberťáci okamžitě odběhnou a než stačím cejny vyvrhnout, vrátí se s lopatkou plnou uhlíků. Přinesou i chleba, pár rajčat, a dokonce měch s vínem, které podle všeho šlohli nějakému tatínkovi. Otočím se na Oxanu se zdviženým obočím. „Podívejme. Taková pěkná malá smečka otroků.“ Poškádlím ji. „To víš, někdo je přirozený talent,“ usměje se na mě a konečně mám pocit, že je všechno v pořádku. Napíchnu cejny na klacek a opeču je nad topolovým dřevem. Jednoho si dáme s Oxanou napůl, o druhého se poperou kluci. Hlavičky tradičně uklidí Malyš, který se vzápětí svalí do stínu pod hlohový keř. „Smrdím jako ta řeka,“ postěžuje si polohlasem. „Hezky voníš,“ políbím jí do vlasů. Už je má skoro suché. Od řeky se ozývá výskání a mohutné šplouchy. Někdo se evidentně snaž udělat dojem. „Mohli bychom takhle zůstat napořád,“ navrhnu, tak napůl vážně. Oxa se na mne otočí. „Ale to nejde.“ "Máš pravdu. V zimě by nám tu byla zima.“ Oba se odmlčíme. Hodím sebou na znak do trávy a dívám se na skvrny slunečního světla, které tančí Oxaně po zádech. Zavřu oči a přemýšlím, co mi řekla po soutěži a jestli s tím můžu a dokážu něco udělat. V prosluněném letním dni mi vcelku připadá, že i nemožné se zdá možné.
Nakonec se slunce začne chýlit k západu. Oxana vytáhne hodinky, podívá se na ně a pak se zvedne. „Měli bychom. Musíme se ještě nějak připravit.“ „Tak jo.“ Povzdychnu si. Rozloučíme se s našimi náhodnými kámoši a s přáním všeho dobrého vyrazíme zase svou cestou. | ||
| |||
 | Do večerního ceremoniálu zbývá hromada času. Nic se mi nechce. Ze všeho neméně se mi chce něco vysvětlovat Alžbětě. Ale asi lepší zbavit se jí dřív než později. Jakmile nás dívka spatří, hned se k nám žene. Razvana nechám sedět u baru, ať proti ní nejsme v přesile. A také by mohla usilovat o to přetáhnout ho k sobě do aliance. Ani jedno by nebylo žádoucí. Usadím se s Alžbětou u volného stolu, usrkávám vinný střik. „Tak co bude dál?“ Přisune si židličku s utěrkou v ruce. Táta ji zřejmě nedopřál odpočinku, ale Alžběta vypadá plná energie. „Jak to myslíš dál?“ Zeptám se klidně. „No…“ zamyslí se dívka. „Vyhráli jsme soutěž, večer je ta akce s kouzelníkem. A pak? Jsem připravená odjet do Mezivodí, když to vysvětlíš tátovi a…“ „Bety, Bety, zadrž,“ položím jí dlaň na ruku svírající utěrku. „Na večírek tě vzít nemohu, máme omezený počet lístků.“ Vymyslím si rychle milosrdnou lež. A milosrdná doopravdy je. Kdo ví, co se večer semele. „A tvému otci jsem slíbila, že do Mezivodí s námi zatím neodcestuješ. To byla jeho podmínka, aby ses mohla zúčastnit soutěže.“ „Já ho nenávidím!“ Cedí Alžběta mezi zuby. „Zničí mi život!“ „Myslí to s tebou dobře, má tě rád.“ Konečně něco, co je pravda. „A je ti sedmnáct, máš čas. Všechno leží před tebou.“ „Leží a ležet zůstane!“ Prohlásí dívka rozohněně. „Jak něčeho dosáhnu, když mě nikam nepustí?“ „Časem pustí,“ ujistím ji. „Přesvědčí se, co v tobě je. A navíc mám plán. Příští rok se hodlám na soutěž vrátit a potvrdit svoje prvenství. Mezitím rozšířím svou značku v Mezivodí, připravím podmínky pro to, abychom tě mohli vzít s sebou.“ Alžběta si otře slzičku, ale přikývne. „A napíšu ti doporučující dopis,“ dodám. „Kdyby se ti naskytla příležitost v mezidobí.“ Kývnu na Razvana, vyjednávání je u konce. „I kdyby, určitě počkám na vás.“ Pronese pevně. Její loajalita mě dojímá. Ve skutečnosti necítím nic. Prázdno. Nebo možná přeci něco. Škodolibost, že bude trpět, podobně jako jsem trpěla já. A ještě něco dalšího. Závist. Pohledem zabloudím k panímámě hospodské vykukující z kuchyně do lokálu. Prudce se zvednu. „Bety, teď nás omluv, ještě se uvidíme.“ Řeknu poněkud roztržitě. Přitisknu se bokem k Razvanovi, který si právě položil pivo na stůl. Ať nás vidí. Ale ani to mě neuspokojí. V šenku je hrozné dusno. Zvláštně mi brní konečky prstů, srdce buší a nemůžu se nadechnout. Zachvátí mě panika, že omdlím. „Je ti dobře?“ Zeptá se Razvan znepokojeně. Zabořím mu obličej ke krku, prsty drtím jeho paže. Chvíli jen existuju, než se mi udělá lépe. „Ano, pojďme.“ Ještě jednou se ohlédnu po Alžbětě, než vyjdeme ven. Nejistě nám zamává. | ||
| |||
| Ničemu nerozumím. A nejhorší je, že bych asi měl. Měl bych se zarazit, uvažovat nějak o tom, co jsem právě slyšel, zaujmout stanovisko… Ale Oxana mi k tomu moc příležitostí nenechává, když se ke mně takhle tiskne. Když dělá to, co zrovna dělá. Zase budu za blbce, pomyslím si zoufale. Ale po všem tom vypětí z předchozích hodin už nemám ani ždibec síly chovat se rozumné. Takže… k čertu s tím! Stejně vždycky dostane, co si zamane. Přejedu Oxaně rukou po zádech a pak jí zvednu do náruče, stejně jako před chvílí Bety “Co to děláš?” Zeptá se tiše, když jí položím na svoji postel. Ovšem nijak zvlášť se nebrání. “Nechávám se unášet.” Zabručím a skloním se k ní. “To jsem právě říkala, že dělat nemáš.” Upozorní mne, ale v rozporu se svými slovy si mě přitáhne blíž. “Zkus to někdy.” Políbím ji na šíji, “je to fajn.” “Jakože se mám nechat zmlátit?” Oxa mi přejede rukou po břiše a v jejích očích je nebezpečný lesk. “Pro začátek… se nech svlíknout.” “Teď jsem si to oblékla,” namítne chabě, když ji stáhnu košili přes hlavu. “Mhm.” Malyš, který se těšil na procházku, si zase lehne a s povzdychem položí hlavu na packy. “Já vím,” řeknu po docela dlouhé chvíli, jakmile se Oxana trochu odtáhne, hlavně proto, abych to nemusel slyšet od ní. “Nic to neznamenalo.” “Nic to neznamenalo,” potvrdí. Jako Mariela byla rozhodně přesvědčivější. “Ale ještě tu zůstaň.” Zadrží mne, když se chystám vstát. Převalím se zpátky a obemknu ji pažemi. “Takhle?” “Takhle.” Položí si hlavu na moji hruď. Mlčky ležíme a okolní svět na nás nádherně sere. “No tak, Malyši, neskákej. Dolů, prosím. Dolů!” Otevřu oči a zamžourám. “Rudy? Co tu děláš?” V první chvíli jsem dokonale zmatený. Neměl být na obědě v Rybárně? “Sakra,” Oxana je s dedukcemi o fous rychlejší. Natáhne se pro hodinky na nočním stolku. “Usnuli jsme. Proboha. Promiň, Rudy.” Potichu se rozesměju. Hups. Kouzelník zachytí můj pohled a úlevně se na mě zašklebí. Zavolám k sobě psa a začnu se oblékat. “To je v pořádku. Řekl jsem Bety, že… hm… Mariela má asi něco naléhavého. Pěkně jsme si popovídali.” Rudy nepatrně zrudne. “A teď bych si taky šel na chvíli lehnout. Jestli vám to nevadí…” Navrhne skoro omluvně. “Jen si posluž.” Shrnu si košili a vstanu. “A my půjdeme na to jídlo?” Otočím se s úsměvem na Oxanu. “No, ještě je tu jedna věc. Tedy…” Rudy zaváhá a odkašle si. “Bety jaksi… čeká v lokále. Pořád nějak počítá s tím, že ji bereme s sebou.” | ||
| |||
| Nechám se strhnout atmosférou a jedinečností okamžiku. Ještě dlouho po vyhlášení se nechávám unášet na obláčku euforie a je to báječný pocit. Rudy, obvykle chladně racionální, se směje od ucha k uchu, Alžběta naopak brečí dojetím. Hlavou mi bleskne myšlenka, jestli by nebylo výhodné stát se Marielou Dauzat. Najít si schopnou švadlenu a využít nově vytvořenou značku. Nemám ale čas nad tím přemýšlet, obličeje přede mnou se mění, každý mi chce třást rukou, seznámit se, vědět, jak se cítím... Když se amfiteátr začne vyklízet, největší dav je už pryč. Pár čumilů nás ale okukuje i venku včetně neodbytného reportéra Sluncesvitu, kterého Rudy odešle do patřičných míst. Vypadá to, že dnes už mi plné soukromí nebude přáno a přemýšlím, kolik očí vidělo, že délka mého přátelského objetí s Razvanem byla právě tak na hranici společenské únosnosti. "Mohli bychom jít do Rybárny!" Navrhne Alžběta. "To je hospoda strejdy Huberta. Určitě nám najde dobré místo, i když v době slavností si člověk bez rezervace nesedne." "Pak to bude Rybárna," přikývnu. "Půjdete napřed a domluvíte stůl?" K hostinci se vydáme s Razvanem sami. "Jaký to byl vlastně pocit? Stát tam přede všema? Zeptá se po chvíli mlčení. "Měla jsem strach," přiznám. "Fakt? Vypadala jsi dost suveréně." "To je dobře. Ale bála jsem se spousty věcí. Že celá ta lež praskne. Že jsme se netrefili Houskové do vkusu. Že Alžběta zamrzne..." Vzpomenu si na dívčin totálně vyděšený výraz. Vstoupíme do lokálu a zmlkneme. Hlavy hostů se po nás otáčí, ale nikdo nevstává, takže můžeme v klidu projít. Malyš v pokoji nás nadšené vítá. "Počkáš na mě?" Houknu od truhly, kde hledám něco na sebe. "Jasně, skočím si pro pivo," odvětí, jako by rovnou počítal s obvyklou délkou mého převlékání. "Anebo ne..." Zamumlá a s povzdechem se svalí na postel. "Asi už na to nemám sílu." Konečně vytáhnu tu správnou sukni a vidím, že Razvan má zavřené oči. "Hlavně neusni." Od postele se ozve jen zamručení. Přesunu se k lavorku a svleču ze sebe Marielin oděv. Konečně mám pocit, že jsem to zase já. Trochu se opláchnu a podívám se do zrcátka, kde zachytím Razvanův pohled. Takže nespí. "Udržuju se bdělý," vysvětlí, jako bych se ho na něco ptala. "Chápu," odtuším. Mohla bych se obléct, ale vykartáčuju si nejdřív vlasy. Přemýšlím, co mě k němu pořád tak táhne. A přemýšlím, co s tím. Když jsem přichystaná, konečně se otočím a změřím si ho pohledem. "Tak můžem?" Protáhne se a vstane. "Ty půjdeš takhle?" "Něco se ti nezdá?" Utáhnu mu šňůrku na hajdalácky rozhalené tunice a rukou mu prohrábnu vlasy, aby nabyly poslušnějšího tvaru. Prsty sjedu ke šrámu nad obočím a pak k modřině pod bradou. "Proč si to děláš?" Ujede mi. "Proč ty děláš tohle?" Chytne mi ruku vprostřed pohybu a nepustí. "Co?" Hraju o čas. "Odkopneš mě a pak se lísáš." Ta slova mě zamrzí, i když vím, že je to fakt. Proč to vlastně dělám? "Možná proto, že do sebe kopat necháš," řeknu první, co mě napadne. Když se nad tím ale zamyslím, třeba nejsem daleko od pravdy. "Jako by to byla nějaká forma sebetrestu za to, že jsi nedodělal školu?" Tipuju. "Za to, že nejsi dost dobrý." Odmlčím se. "Ale ty jsi! Jenom to nevidíš. V mnoha ohledech jsi lepší člověk než já." Vzpomenu si, jak jsem dnes vylhala Alžbětě díru do hlavy. "Říkal jsi, že svět na nás sere. Máš pravdu. Ale neznamená to, že se jím máme nechat jenom unášet." Řekla bych ještě něco, ale není možné to vyslovit nahlas Otevřu si známou cestu do jeho mysli. "Chci tě. Ale potřebuju, abys našel sám sebe." Jen co se odpojím, tak toho kázání zalituju. Nestojím o další výměnu názorů, která k ničemu nepovede. A možná je k ničemu i celé to obsesivní myšlení na budoucnost. Volnou rukou se k němu přitáhnu a políbím ho. | ||
| |||
| A máme to v kapse. Připojím se k všeobecnému potlesku a jásání. Hlavně mě baví obličeje Titóna s Hossem. Dobře vám tak, blbečci! Dole se zatím přijímají gratulace. Alžbeta visí na Rudym a zdá se, ze pláče, kouzelník má pořád ještě překvapený výraz. Zato Oxana vypadá naprosto profesionálně a s hrdě spokojeným úsměvem ve tváři působí, jako by se přesně pro tohle narodila. Možná je to pravda, byla skvělá. Doslova v přímém přenosu jsem mohl vidět, jak si diváky omotala kolem prstu. Nakonec dostane všechno, co si zamane. Napadne mě. Doufejme, že ji to učiní šťastnou. Do svojí sekce se vrací i Leo s nohsledy, tak radši vyklidím pole. Nechám se davem vynést ven před radnici a pak tam nekonečně dlouho okouním. Už začínám uvažovat, jestli se na mě kámoši nevykašlali a nevylezli někde tajným východem, když se konečně objeví Betka, už odlíčená a ve svých civilních šatech. Sotva mě uvidí, nadšeně zapiští a vrhne se mým směrem. Tentokrát jsem připravený, takže ani nezakolísám, když na mne skočí. “Hej, Razi, viděl jsi mě?!” “Jasně,” zabručím a podržím ji chvíli v náruči. Je celá rozpálená a šťastná a vlasy jí voní Oxaniným parfémem. “Myslíš, že budu i v novinách?” Zeptá se plna nadějí. “To si piš.” Ujistím ji. Doslova zavrní blahem. “Mariela je úžasná!” “Já vím,” řeknu a pustím Bety na zem. Opře si hlavu o moji ruku a zvedne ke mně rozesmáté oči. “Viděla jsem tě taky novinách,” sdělí mi, jako by to byla nějaká pocta. “To musel být bratranec.” Vysvětlím rychle. “Jsme si podobní.” “Vážně?” Bety vypadá trochu zaskočeně, ale to už se objeví i zbytek týmu. Plácneme si s Rudym, pak se otočím na Oxanu a zaváhám. Nakonec ji přeci jen objemu. “Jsi nejlepší.” Šeptnu jí do ucha a znovu mě přepadne pocit, že jsme pro sebe byli stvoření. Jak to, že to nevidí? Oxa chvilku nedělá nic a pak o krok ustoupí. Rudy so odkašle. “Tak co kdybychom si… hmm… zašli někam na jídlo? “ Navrhne opatrně. “Jo!” Zaraduje se hned Bety. “Myslím, že si zasloužím panáka!” Vyměňuje si s kouzelníkem opatrný pohled. “Ale jistě,” překvapí Oxana. “Klidně pojď s námi. Jen bych se s dovolením převlékla.” "Já musím vyzvednout Malyše,” vzpomenu si a otočím se směrem k hostinci. Obloha nad námi je vybělená od slunce, lidé kolem se veselí, kapela hraje. Spokojeně se usměju. Další úkol hotov. Ještě zvládnout ten večer a všechno bude v pohodě. | ||
| |||
 | Úspěch Mariely Dauzat, přinejmenším mezi plebsem, asi nikdo z přítomných nečekal, na druhou stranu, kvůli spektáklu se soutěž vlastně pořádá. Pětiminutovka, kterou si Diana Housková vyžádá na rozmyšlenou, ubíhá neuvěřitelně pomalu a vsadíte se, že byste si mezitím stačili dát opulentní oběd o třech chodech. Nakonec vás ale přeci jen šembelán vyzve k předstoupení kvůli vyhlášení výsledků. Tři osoby. Tři návrháři. A pískem vysypané jeviště amfiteátru. Titon i Hoss mají na tvářích samolibé úsměvy, prozrazující spokojenost s dnešním výkonem, ale stejný pocit ze svého vystoupení má i Oxana. A přesto může vyhrát pouze jeden. Čas odkapává pomalu jako vazká smola, když na balkónu radnice povstane budoucí paní starostová. "Vážení... nechci vám říkat soutěžící, protože jste samozřejmě všichni mnohem víc. Nechme to oslovení takto. Vážení módní čarodějové. Velice si vážím času a úsilí, které jste do dnešního finále vložili. Všichni jsme viděli nádherné kusy oblečení a díky prezentacím i víme, co je na nich tak výjimečného. Když jsem spatřila Chuť banánů, srdce se mi na chvíli zastavilo v hrudi. A díky panu Titónovi už chápu, jak úžasně vzácný jeho kousek je. Že už nikdy nevznikne druhý takový. Možnosti nosit podobné šaty by se vzdal jen blázen..." Leo se nafoukne jako plynový měchýř, jen čekáte, až uletí. Místo toho postoupí o malý krůček vpřed, asi aby to měl blíž, až ho vyberou. "... a právě proto je rozhodování tak těžké. Jsem v pozici porotkyně nová a bude chvíli trvat, než to dostanu do ruky. Nechci vytvořit nějaké faux pas. Avšak jak vybrat, když před sebou mám dva z nejlepších návrhářů na světě a zároveň možná dvoje nejkrásnější večerní toalety v dějinách Lederu." Na chvíli se odmlčí, jako by se stále rozhodovala, na což Hoss i Titon reagují výměnou nepřejících pohledů. Obecenstvo ani nedutá. Ljuba s Jelenou, které doteď propalovaly Dianu nepřátelskými pohledy, se také nechaly strhnout napětím okamžiku a visí jí na rtech v roztouženém očekávání. Rudy objímá plačící Alžbětu a roztřeseně ji poplácává po rameni. "Moje volbou je však nakonec Mariela Dauzat. Ač není její model tak úchvatný, jeho příběh ke mě hluboce vnitřně promlouvá. Přála bych si, abychom na sebe mohli navzájem být féroví, za odvedenou práci dostali zaplaceno, a nemuseli žebrat o skývu chleba, zatímco pracujeme od nevidím, do nevidím. Vím, že v takovém světě nežijeme, ale chtěla bych. Snad když tyto šaty obléknu, přispěji tím alespoň malým dílem k jeho vytvoření." Diana přijde k Oxaně, podá jí ruku a pogratuluje k vítězství, zatímco Hoss s Titonem stojí jako solné sloupy a ve tvářích mají šokovaný výraz. Z davu se ozývá hodně jásání a trocha pískání a nespokojených křiklounů. Ljuba s Jelenou zírají na Dianu s výrazem nepokryté nenávisti. Rudy stále drží v náruči Alžbětu, oba zaraženě s očima i ústy široce otevřenými koukají též. Návrháři se vzápětí vzpamatují a přijdou pogratulovat, s blahopřáním i úsměvem tak opravdickým, že by jim to člověk málem spolknul. Poté se vydají ke svým kójím, kde se k nim začnou trousit jednotlivci z publika. Zbytek davu se valí otevřeným průjezdem na náměstí, aby pokračoval v oslavách. Mariele pořád někdo mává ploutví, gratuluje, či ji aspoň plácá po rameni, až je z toho úplně rozbolavělá, ale nakonec celá eskapáda skončí. Jako poslední přijde poblahopřát šembelán, který zároveň začne řešit technické podrobnosti - v klidu se sbalte, šaty svlékněte z modelky, tady jsou dva pomocníci, kteří je následně převezmou a doručí Dianě. Zároveň vás ubezpečí, že s nimi bude neustále několik strážných, aby se při transportu nepřihodilo nějaké neštěstí. A pak odejde a nechá vás o samotě. Když tedy nepočítám nosiče a strážné. | ||
| |||
| Prezentace návrhářů pokračuje a Alžběta se čím dál víc smrkává. Je v ní malá dušička. Takhle to nepůjde. "Bety, podívej se na mě." Chytím ji za ramena. "To zvládneš." "Ale co když... co když upadnu," fňukne. "Nebo něco zvrtám. Vždyť jsem to nikdy nedělala!" Propadá se do čím dál větší beznaděje. "Nevybrala bych si tě, kdybych o tobě měla pochybnosti." Uklidňuji ji, ale marně. Zkouším to zleva zprava, vše se míjí účinkem. Posadím se a opřu si čelo o ruku. Přemýšlím. Zezadu slyším tiché vzlykání a Rudyho nervózní šepot. Přisunu si k Alžběte židličku a vezmu její ruce do svých dlaní: "Víš, Bety. Když jsem byla zhruba ve tvém věku, pracovala jsem jako pomocná švadlena," začnu si vymýšlet. "V Mezivodí se každoročně pořádá menší soutěž pro mladé návrháře. Po nocích jsem si šila šaty, abych se mohla zúčastnit." Mluvím tak přesvědčivě, až mám skoro pocit, že říkám pravdu. "A skutečně jsem dostala možnost tam šaty předvést - sama na sobě. Modelku jsem si tehdy nemohla dovolit. Byla jsem šíleně nervózní. A chtěla jsem to vzdát. Ale máma mi tehdy řekla: Soutřeď se na sebe. Přestaň vnímat okolí, jsi jenom ty. Svou podporu máš tady." Přitisknu jí ruce k hrudi. "A jak to dopadlo?" Špitne Alžběta. "Vyhrála jsem druhé místo," usměju se na ni a otřu ji hřbetem ruky slzy. "Chtěla bych být jako ty, Marielo," přinutí se usmát. "Můžeš být čímkoli si budeš přát. A koukej, táhle je Razvan," ukážu nenápadně do publika. "Když budeš nejistá, dívej se na něj." Přikývne. Pořád vypadá nervózní, ale rozhodně je v lepším stavu než před tím. Konečně přichází řada na nás. Zavěsím se do Běty, a vydáme se do jámy lvové. Diváci nás vítaji potleskem z povinnosti. Zdá se, že zlatý hřeb pominul a my máme soutěž prostě uzavřít. Jen co se mě Alžběta pustí, klopýtne. Publikem prolétne smích. Krve by se ve mně nedořezal. Běta se ohlédne a já ji naznačím pohyb rukou směrem k hrudi. Téměř neznatelně přikývne. Rozhlédnu se po amfiteátru a spustím. „Vážená paní Housková, vážené publikum, dámy a pánové,“ lehce se ukloním směrem k obecenstvu a pak i k radničnímu balkonku. „Před samotnou soutěží mi šembelán naznačil, že jakožto černý kůň soutěže musím zaujmout okázalými efekty. Rozhodla jsem se však stanout před vámi jen tak, jako obyčejná žena. Jako jedna z vás.“ Drakovičová s Pražmovou se ušklíbají, ale zdá se, že plebs jsem zaujala, v davu to šumí. „Šaty, které můžete vidět jsou prosté. Jejich krása nespočívá v drahých látkách, flitrech, nebo krajkách, nýbrž v myšlence, kterou nesou.“ Zadívám se nahoru a střetnu se pohledem s Houskovou, která mě pozorně sleduje. „Textilní průmysl je krvavý. Každý z vás, kdo zná nějakou šičku, barvířku, nebo tkadlenu ví, že podmínky, ve kterých tyto ženy pracují jsou nelidské!“ Zvýším hlas a odněkud uslyším souhlasné výkřiky. „Umírají předčasně následkem nehod a nemocí. A nejen ony, ale i jejich děti, které musí ve fabrikách s matkami trávit až dvanáct hodin denně, čichat jedovaté výpary a vypomáhat bez nároku na mzdu.“ Neklid v publiku se stupňuje a všímám si stráží, které se začínají formovat pro případ výtržností. Měla bych zvolnit, nepotřebujeme další demonstraci. „Tyto šaty jsou šité z lehoučkého hedvábí. Jsou jemné jako dotek motýlích křídel. Ovšem důležitější, než z čeho jsou ušité, je to, jak jsou ušité. V bezpečném a čistém prostředí. Za férových podmínek. A za slušnou mzdu. Ten, kdo je obleče, se bude moci radovat nejen z unikátního modelu, ale i z oděvu, při jehož výrobě nikdo netrpěl. Majitel těchto šatů vyjádří podporu myšlence, kterou nesou.“ Odmlčím se. „Věřím, že tento malý krůček ke změně něco znamená.“ Dodám vážným hlasem a publikum začne jako na povel aplaudovat. Zvednu ruce a tiším je na znamení toho, že ještě budu pokračovat. „Děkuji za možnost před vámi stanout,“ usměju se a otočím se na Alžbětu. „A děkuji své modelce, Bety. Bety není profesionální modelka, takže měla z prezentace obrovskou trému. Prosím velký potlesk pro Bety.“ Teprve teď dav šílí. | ||
| |||
| Poté, co Amrani vyklidí pole, přichází řada na ostatní. "Bugo Hoss!" vykřikne šembelán a půlčík v cylindru s modelkou se vydají uličkou v davu na dno amfiteátru. Halas rozdováděného publika pomalu odumírá, až zanikne docela a několik set párů očí zírá na černošku ve žlutých šatech, jak na zjevení. A i vy sami musíte uznat, že kombinace černé a žluté působí vskutku mocným dojmem. Půlčík smekne klobouk a ukloní se směrem k radnici, a následně na zbývající tři světové strany "Drahá madam Housková, velevážené publikum. Dovoluji si představit své letošní nejlepší dílo, které jsem pojmenoval Chuť banánů. Jsem si jistý, že to, co vás na nich upoutá nejdříve, je barva, byť z pohledu celkové kvality šatů nehraje příliš velkou roli..." Barva je v tomto případě vybrána speciálně pro vytvoření kontrastu, ať už s exotickou barvou kůže, nebo - protože model jistě budou nosit i dámy, jejichž pleť nemá barvu ebenového dřeva - vhodně vybraného podkladového oblečení. Sami musíte uznat, že by vás nikdy nenapadlo, že šaty barvy narcisů by se kdy mohly ucházet o místo na bedně v módní soutěži. Celá ta eskapáda funguje dokonale, celé publikum je po dobu prezentování naprosto zticha a Ljuba na model vrhá stejně vášnivé pohledy, jako včera Vladěna na borůvkový koláč. I sliny jí tečou podobně. "Avšak barva samozřejmě není to nejdůležitější. Tím jest látka a technika zdobení." celé šaty, kromě vlečky, jsou šité z madeiry, bohatě prokládané tylovou krajkou - celá záda, spodní část trupu. Rukávy, rozparek a límec jsou ohraničeny našitím hrubé lemovací krajky. Na ramenou a prsou, jako bonbónky, se skví několik taftových krajek ve tvaru růží. Nepůsobí přeplácaně, ale v každém případě byste je označili za slavnostní. Možná až svatební. Je však třeba říct, že je otázkou, nakolik prostý lid vnímá šaty a nikoliv jeho čarokrásnou promotérku, kterou byste - díky kombinaci exotičnosti a oblečení - byli ochotní označit za jednu z nejhezčích žen, co jste kdy na vlastní oči spatřili. Bugo Hoss sklidí neuvěřitelný potlesk od publika, které jásá, jako by už byl vítěz jasný. "Leo Titon!" Půlčíka vystřídá na jevišti váš starý známý z Malé Halže. Jeho modelka se s Bugovou černoškou nemůže rovnat v žádném ohledu, což dav odmění polohlasnými posměšky, chichotáním, dokonce někdo zapíská na prsty. Ač si rovnou od začátku nevybudoval stejnou úroveň pozornosti u publika, jako jeho soupeř, Titonovi to evidentně vůbec nevadí. Se zářivým úsměvem se ukloní pouze k radničnímu balkonu a pustí se do toho. "V tento krásný den vás zdravím, velectěná mademoiselle Housková. Před vaší krásou by i mramorové nymfy na Vítězném náměstí v Lederas hořce zaplakaly a uznaly porážku ve své vlastní hře. A proto mi dovolte, abych vám představil stejně krásné a neobvyklé šaty s vírou, že si je vyberete za svůj dnešní oděv, protože, jak se říká, vrána k vráně sedá. A jako jste vy výjimečná bytost, těžko byste hledala výjimečnější kus garderóby, než tento. Jako látku jsem použil Baspar, který se tká z vláken Jižního Bource, který je jedovatý a nelze jej chovat na farmách. Cenu takového materiálu nelze vyčíslit. Boa je z téměř vyhynulého Diamantového hranostaje, pásek z kůže Mořského draka, jako brože jsem použil vzácné Serafénské růže a do látky byla při tkaní vpletena nitka mythrilu v poměru 1:20 - kvůli kovovému lesku..." Titon vsází na neobvyklost, vysokou cenu a nedostupnost jednotlivých částí šatů, takže v hlavě máte v důsledku jednu velkou skládačku z jednotlivých exkluzivních dílků. Samotné šaty nejsou zdobené krajkami, jako Hossovy, místo toho vsází Leo na doplňky, lesk a dokonalé skloubení jednotlivých prvků do oku lahodícího celku. To se mu musí nechat, talent má. Navíc jeho nezajímavá modelka nekrade šatům pozornost, naopak tím, že na sebe nestrhává pohledy si mnohem více můžete vychutnat genialitu předváděné toalety hyacintové barvy. Jelena na ně zírá a maně vás napadne, zda ji nepostihla mozková příhoda, takto se totiž většinou ve městech tváří pouze místní blbeček. Titonova šou končí a on se vrací i se svým ansámblem na vyhrazené místo. Ač se jeho potlesk Hossovi nevyrovná, rozhodně proti němu předem zaujaté publikum z velké části přetáhl na svou stranu. Rudy si nervozitou kouše nehty a občas těkne pohledem na Bětku. Alžběta opět přišla o svůj nárůst sebevědomí, popochází sem a tam a vypadá, že by nejraději utekla. Dýchá přerývaně a směrem k amfiteátru se ani nepodívá. "Mariela Dauzat!" | ||
| |||
| Když se vrátíte s převlečenou Alžbětou na své místo, je už bezmála poledne. Soutěž brzy začne, což je dobře znát na namačkaném davu, který bzučí jako hnízdo velice podrážděných vos. Tím spíš, že přestala hrát hudba a kapela si balí fidlátka a vyklízí pole očekávanému spektáklu. U Amraniho a Hosse je situace neměnná, ale v Titonově kóji se tísní Leo, už oblečená modelka, nějaká komorná, která jí právě dodělává makeup a dva osobní strážci, co se kolem sebe zamračeně rozhlíží a vypadá to, že vysloveně očekávají nějakou provokaci. Návrhář je nervózní, roztěkaný, neustále se ohlíží a s přivřenýma očima propátrává dav. Když si Mariely s Rudeusem všimne, zakaboní se a chvíli na vás upřeně zírá, než se neochotně otočí zase jinam. Dle vašeho mínění jeho slečna příliš krásy nepobrala, čehož si všimne i Běta. "Ta holka je tak obyčejná, že až na ni přestanu koukat, hned zapomenu jak vypadala. Jediná zajímavá věc na ní jsou ty šaty." načež protočí oči v gestu jasně říkajícím, že v tomto směru Leo nezaválel. Také se jí očividně zvedlo sebevědomí. Soutěžní šaty jsou krásné, elegantní, bohatě zdobené a nosit je by byl alespoň pro Oxanu splněný malý sen, ale už vám tak nevyráží dech, jako ty předchozí. Než se stačíte rozkoukat, v radniční zvonici se začne odbíjet poledne, a když vyzvánění skončí, uprostřed amfiteátru stojí šembelán. Jak si ho postupně všímá stále víc lidí, tak dav tichne a když už je situace dostatečně zklidněná, tak se ujímá slova. "Dámy a pánové. Ze své pozice bych vás rád přivítal na každoroční soutěži o nejkrásnější šaty. Pro ty, kdož se účastní poprvé shrnu nyní průběh následujících dvou hodin. Do Božaka se opět sjeli ti nejvýznačnější módní návrháři, ti nejlepší nejen z Lederu, ale i z Paranu či Mezivodí. Každý z nich vytvořil model speciálně pro tuto příležitost a budou spolu soupeřit o tu čest, že právě jejich šaty bude mít po celý zbytek slavnosti oblečená velevážená Diana Housková, dnešní hlavní porotkyně." ukáže rukou na radniční balkon, kde v honosných křeslech sedí několik osob, načež jedna z nich vstane a ukloní se davu pod sebou, za což sklidí všeobecný potlesk a provolávání slávy, byť máte pocit, že tahle tisícihlavá bestie by to zvládla mnohem líp. Je to mladá, blonďatá žena a nemít jasné instrukce, dali byste ruku do ohně za to, že se jedná o Nadiu. "Soutěžící budou mít dostatek času na předvedení šatů a vychválení jejich předností. Až budou všechny modely představeny, vážená porodkyně vyřkne verdikt. Nevítězné šaty bude možné od soutěžících během slavnosti odkoupit. A nyní mi dovolte představit letošní soutěžící. Prosím potlesk pro Gregora Amraniho, Bugo Hosse, Leo Titona a Marielu Dauzat." dodává šembelán a při každém jmenování ukáže nataženou paží na dotyčného návrháře, který se vždy představí a ukloní. A vždy se jim dostane mohutného potlesku, mnohem silnějšího, než Dianě Houskové. I Oxana se uklání. Když všichni, tak všichni. A stejně jako ostatní je odměněna halasem těšícího se publika. Když se situace trochu uklidní, u zábradlí stojící Diana pozvedne ruku v žehnajícím gestu a provolá: "Tímto prohlašuji soutěž za zahájenou." a šembelán musí opět pár minut počkat, než se rozjaření lidé ztiší. "Bohužel tu máme tento rok takovou zvláštnost. Mistr Amrani se stal obětí neblahé situace a nebude tedy schopen zúčastnit - avšak nikoliv svojí vinou. Požádal mě však, aby i přesto mohl dnes přede všemi promluvit. Předávám tedy slovo." pokyne a naštvaný elf křepce seběhne dolů a po nasazení vstřícného úsměvu začne mluvit. "Dámy a pánové. Velice jsem se do Božaka na tuto soutěž těšil, stejně jako pro vás, i pro mě se jedná o zlatý hřeb roku. Avšak zlá krev a nečestné úmysly mi mou účast zmařily, když dnes v noci se někdo vloupal do hostince, kde jsem ubytován, a můj skvostný výtvor zcela zničil. Není pochyb, že se jedná o práci některého z dalších soutěžících, kteří se snaží podlým způsobem vyhrát, což na jednu stranu velice dobře chápu. Ve srovnání s mým skvostem totiž jejich pokusy působí jako hadry na nádobí a kromě nečestné taktiky nemohli doufat ve vítězství. Proto se omlouvám všem svým fanouškům a slibuji, že příští rok si dám mnohem větší pozor. Díky a krásný zbytek dne." | ||
| |||
| Naznačím Oxaně, ať jde předemnou, chvíli počkám a pak nenápadně vyklouznu dveřmi za ní. V amfiteátru je hlava na hlavě, lidé se strkají, dohadují o lepší sedadla, vyrážejí si z rukou pivo a občerstvení a sem tam prorazí skrumáž pár ranařů, aby udělali místo nějakému obzvlášť zbohatlému zbohatlíkovi. Rozhlédnu se a po chvíli bezpečně identifikuji kamarády na jejich soukromém stanovišti. Oxanin barevný oděv je vidět zdaleka. Ale našel bych ji i bez něj. Zblízka, zdálky, prostě vždycky… Potřesu hlavou a začnu si razit cestu tím směrem. Odstrčím pár děcek, protáhnu se kolem panímámy v brokátu a najdu místo trochu vlevo od Marieliny kóje. Takhle dobře uvidím i na konkurenty. Kdyby něco. Omrknu si Armaniho i Hosse. Titonova sekce je zatím prázdná a pevné doufám, že to tak i zůstane. Prosím, ať někde vyspává s mokrým hadrem na hlavě, a na Božako ani nevzdechne! To by mi vážně ještě tak scházelo. Pár lidí v davu šustí Sluncesvitem, ale nikdo na mne zatím nezírá. Asi přeci jen tomu šílenému obrázku zas až tak moc neodpovídám. Doufejme. A pořád by se dalo mluvit o štěstí, ze mě kreslíř nevymaloval do chlívka… Pousměju se, když si představím svoje ramenaté strýce, kdyby se jim tohle dostalo do rukou. “Tyjo, neni to Dragomirův Razvan? Heej, to muší bejt Razvan!” Maximálně by mě mohlo zachránit, že vypadám (nebo jsem minimálně dřív vypadal) skoro jako můj bratranec Viorel, takže by se celá ta aféra dala šikovně hodit na nej. I když… postavím se na špičky a nahlédnu přes rameno tyčkovitému učni, co si akorát přelouskává článek o Titónově utěšovateli, tuhle jizvu nad spánkem mám, myslím, zrovna od něj, jednou mě vzal pohrabáčem po hlavě. To si bude někdo ještě pamatovat, neprošlo by mi to. Povzdychnu si, napůl pobaveně a napůl tak nějak nostalgicky. Moji lidé noviny nečtou. Rudy a Oxa ví moc dobře, jak to bylo. Ostatní jsou mi u prdele. Dav se pomalu uklidní, všichni, co mohli, už zasedli na svá místa a jen sem a tam ještě vypukne nějaká šarvátka. Oči většiny lidi se ale opírají k podiu. Show může začít. | ||