Andor.cz - Dračí doupě online

Oxaniny otázky jsou trochu znepokojující. Jako by mi snad viděla do hlavy.
Hodím Malyšovi pár skrojků sýra. „Dobře,“ odpovím s předstíranou lhostejností. „Je jí jedno, kdo vyhraje. Chtěla se akorát pomstít svýmu chlapovi. Co chodí za děvkama.“ Uvědomím si, že jsem se možná tím vysvětlováním dostal trochu na tenký led a polknu. „Což jsem udělal. Tak napůl…“ Zachytím Rudyho zděšený pohled. Tohle asi nevyznělo úplně nejlíp. „Ale Borůvkovi jsem neublížil!“ Obhájím se rychle. „Vlastně jsem ho ani neviděl.“ Sakra, teď už se ale do toho fakt zamotávám! „No, prostě nám ten hlas dá.“
Rezolutně si založím ruce a podívám se na Oxanu, která nevypadá úplně přesvědčeně.
„A co máte v plánu vy?“ Rozhodnu se převzít otěže křížového výslechu. „Když dáme dohromady všechny svoje peníze, mohlo by to stačit? Nebo si chcete od někoho půjčit?“
Vytáhnu z ukryté kapsy měšec se zbytkem svých peněz a zamyšleně ho potěžkám v dlani. Obětovat zlato by mě zas tak moc nebolelo, ale jenom v případě, že by to hrálo pro naši věc. Pokud by nás někdo přebil a moje oběživo skončilo u nenasytných snobů, asi bych z toho radost neměl.
„Pokud uspějeme s tou poslední porotkyní, můžeme Pražmy hodit za hlavu.“ Navrhnu s nadějí, i když předpokládám, že na takovou remízu Oxana nebude chtít přistoupit. Když se do něčeho zakousne, většinou jen tak nepustí.

Razvan dorazil na pokoj před námi, sedí na posteli a zase žere. Nevěřícně ho sjedu pohledem a radši se odeberu k lavorku s vodou, abych se před jakoukoli debatou vydýchala. Vůně mýdla, bublinky a monotóní pohyb rukou mě trochu uklidní.

Sednu si na svou postel a všimnu si, že je Razvan celý... pocuchaný. Ne že by mě to překvapilo.

"Tak skvěle," přikývnu. "U nás to neprobíhalo úplně hladce." Neodpustím si kyselý obličej a ve zkratce Razvanovi vysvětlím celou záležitost s aukcí.

"Do půlnoci tedy máme čas zkusit čtvrtou. A jak to vlastně šlo s paní Borůvkovou?"[/b] Zadívám se na něj zkoumavě.

V našem pokoji je tma tmoucí, ale když už jsem takříkajíc přímo u zdroje, usoudím, že jedno pivo a něco k zakousnutí by taky neuškodilo. Naposledy jsem se pořádně najedl dobře před čtyřmi hodinami, všechno to divnoovoce, co jsem měl na večírku, ani nestojí za řeč, a navíc jsem teď před chvílí cvičil. Hodně. By se dalo říct…
V lokále je narváno a holka, co chytla směnu místo Betky, má uhrovatou pleť a vypadá naštvaná na všechno a na všechny. Objednám si a zrovna se chystám zasednout nějakému nešťastníkovi poslední židli, když se objeví kamarádi. Oxana se na mě nevěřícně zamračí, Rudy s úsměvem zamává. Vypadají živí a celí, výborně.
Je mi jasné, že u stolu naše plány probírat nemůžeme, takže zase rovnou vstanu a zamířím s pivem i talířem na pokoj. Ten chlápek, co musel nutně na dvorek, bude mít podle všeho pro dnešek štěstí a shledá se šťastně se svým místem na sezení.
Nahoře si Oxana akorát drhne ruce ve džberu, zatímco Rudy sedí na svojí posteli a vypadá zadumaně.
„Ahoj. Tak jak?“ Nadhodím zvesela. „U mě dobrý. Myslím, že ta paní strážcová bude taky hlasovat pro nás – tedy, pro Marielu. Nechceš něco?“ Nabídnu vstřícně Rudymu ze svého talíře, abych mu trochu zvedl náladu. „Zvládli jste to pěkně rychle. Nezkusíme ještě tu poslední porotkyni? Nebydlí daleko.“

Nevím, kde mi hlava stojí. Střídají se ve mně pocity naprosté úzkosti a nadšení. Chvílemi to vypadá, že jediná má otázka zboří celou naši mozaiku lží, jenom proto, aby se navršením dalších lží situace otočila. Janička se nakonec ukáže jako ohromná pomoc. Společně obcházíme bývalé soutěžící a postupně si dávám dohromady představu o potřebné částce. Je to zcela na hranici našich možností. Až si říkám, jestli nebude lepší zvolit alternativní postup. Například dostat se k úplatkům dřív, než je stihne paní domu vyhodnotit.

Velice poděkuji své společnici za pomoc, bez ní bych nikdy tolik informací nezjistil, a vrátím se za Oxanou. Krátce na sebe kývneme. Víc si můžeme říct později v soukromí. Nebo pokud by příliš chtěla vědět detaily, může mi je vytáhnout z hlavy. Neubráním se pocitu viny ze všech lží, které jsme kolem sebe dneska navršili. Janička nám velice pomohla, ale chudák z toho nakonec nic mít nebude.

Rudy:
Dostat z madam Hloučkové pořádnou odpověď na tvoji otázku je nakonec mnohem složitější, než jsi očekával. Nikoliv však proto, že by nebyla ochotná ti pomoci.
Prostě ji jen technikálie prvního kola soutěže nezajímají do té míry, že vlastně ani netuší, že tam probíhá něco zajímavého. Jakmile jí tyto jemné nuance začneš osvětlovat, k tvojí hrůze ti dojde, že samotná představa velké a známé návrhářky z Mezivodí musející si úplatky zajišťovat průchod v soutěži s nějakým středostavským plebsem, by taky mohla kompletně zruinovat dojem, který se tak pracně celý večer snažíte vyvolat.
A ty nejsi žádný frajer v jednání s lidmi, potažmo nafrněnou šlechtou. Kde je ta Oxana, když ji člověk potřebuje.
Nicméně jsi zatnul zuby a rozhodnul se udělat cokoliv pro zjištění loňských statistik bez zruinování reputace své kolegyně. Ona by to pro úspěch úkolu udělala také.

A tak nasoukáš madam Hloučkovou do tak pevné sítě lží, že se v ní nemůže ani hnout. Chápe, že jako její pobočník musíš znát všechna data o soutěži, i taková, která se tvé zaměstnavatelky netýkají. Vysvětlíš jí základy statistiky a předpovídání. Projevíš zájem o Ljubu Pražmovou a fakt, že si ani nehraje na nějakou férovost co se svého hlasu týče. Souhlasíš s faktem, že se jedná o místní folklór, něco, co si každé město musí vybudovat, a zajišťování hlasu peněžní aukcí jasně ukazuje dedikaci jednotlivých soutěžících k vítězství - takže i samotný úplatek dává jasně na odiv, co jsou jednotliví účastníci ochotni udělat pro vítězství, což by jinak stejně muselo determinováno. A necháš se seznámit s několika jedinci, kteří se aukce o přízeň paní domu v minulých letech účastnili.

Oxanina fanynka se ukáže jako nejlepší, byť neuvědomělý, spojenec. Jakmile se ti podaří ji přesvědčit, zajišťuje komunikaci se všemi ostatními, pomáhá s etiketou a sama hledá náboje na podpoření tvých argumentů.
Je to dlouhý boj, protože někteří minulí soutěžící jsou trochu zahořklí, převážně ti, kteří nepostoupili. Tím spíš, že Ljuba soutěž koncipuje formou tajných úplatků a ona poté hlasuje pro toho, kdo dal nejvíce. O finance přijdeš na každý pád.

Výsledek? Už byly i ročníky, kdy na vítězství stačilo 200 zlatých, nicméně toto je první rok, kdy je hlavní porotkyně pro finále Diana Housková, takže má zítra probíhající přehlídka větší prestiž, než obvykle. Po nenápadném proklepnutí i některých letošních účastníků (díky všem bohům za Hloučkovou, tohle by nevyzvěděla ani Oxana) nabydete nepříjemného pocitu, že méně než 250 zlatých nemá smysl vůbec dávat. Raději více, než méně. Rozhodně nemáte informace o všech.

Rozmrzele se rozhlédnu kolem, zda nezahlédnu paní Katarinu, ale v sále narvaném k prasknutí je to jak hledat jehlu v kupce sena. Ve skutečnosti se ani moc nesnažím. Doufám, že informace o cenách v dražbě vyloudí Rudy ze slečny Hloučkové a budeme moct vypadnout.
Hodím do sebe skleničku nejdražšího šampaňského, potuluju se kolem stolečků a doufám, že se mnou nikdo nebude chtít mluvit. Vybavování se s Pražmovou a Drakovičovou mě společensky vyčerpalo. Už chytám móresy od Razvana, napadne mě. Obvykle mi nedělá problém prázdně tlachat s namyšlenýma paničkama do rozbřesku.

Tohle bude ještě dlouhá noc.

Rozloučím se s paní Borůvkovou trochu roztrpčeně. Rozhodně nemám pocit, že tady šly věci úplně podle plánu…
No, hlavně jsem jí asi neměl vyhrožovat… Ale sakra, mohla si za to sama!
Každopádně hlas snad máme v kapse, přesvědčím sám sebe, seberu se, v kuchyni vyzvednu Malyše, který vymetl v mezičase všechny drobky, a zase vyjdu na ulici. Alespoň se konečně ochladilo. Dojdu na nejbližší nároží, napiju se z kašny a přemýšlím, kam dál.

Hledat někde onu zrádnou Chiomu mě ani nehne. Sehnat kus dámského hadru a nějakou tu krev mi dá asi tak stokrát míň práce (kor v Božaku), než se doptávat na jednu konkrétní šlapku (kor v Božaku). Navíc, pokud má ta holka alespoň trochu rozumu, stejně by nejspíš všechno zapřela. A jak znám tyhle typy podniků, ještě bych nakonec přišel o spoustu zlatých a podle všeho dobrovolně… Mhh, kdepak.
Docela mám chuť zkusit navštívit i tu poslední porotkyni, abych si takříkajíc spravil náladu. Členové zašívacího koutečku mi popsali dost přesně, kde bydlí, a není to daleko…

Zpoza nároží se vyloupne vyšňořená dvojice v doprovodu sluhy s lucernou. Lokaj i štramák si mě svorně podezřívavě přeměří, jak tam tak bezcílně postávám. Oplatím jim nepříjemný pohled. Okounět u kašny snad není zakázaný, nebo...? Při pohledu na jejich luxusní šaty si vzpomenu na Oxanu a Rudyho. Snad je tam ti zbohatlíci úplně neumlátili pletichama…
Vezmu to cestou přes náš hostinec, umíním si, a podívám se ze dvora, jestli se nesvítí. Třeba už budou doma a můžeme jít spolu.

Kývnu na Oxanu, ačkoliv nejsem přesvědčený, že na tím můžeme takto mávnout rukou. Přece jen, kdo ví, jak dlouho se ve městě zdržíme. Naše práce nekončí výhrou v soutěži…

Chvíli bloumám po sále a hledám zmíněnou fanynku Oxany. Najdu ji u jednoho ze stolů s vínem. Na moment zaváhám, ale potom k ní rychle přistoupím. Dřív, než se s ní někdo další dá do řeči. Mám trochu pocit, jako bych dobrovolně vstupoval do jámy lvové.

„Slečno Hloučková, rád bych se Vás ještě na něco zeptal … takovou drobnost.“

„Zaslechl jsem, že o půlnoci bude probíhat dražba o hlas paní domu v zítřejší soutěži. Vy určitě víte, jak to probíhalo minulý rok. Kam až se vyšplhala cena?“

Plejáda emocí na Vladěnině tváři vystačí na celý kaleidoskop.
Přechází od ponuré nadřazenosti k úleku, když si uvědomí, že vše, co popisuješ s Chiomou, bys klidně mohl udělat i jí, jak ale vstaneš a přejdeš k oknu, vystřídá strach chtivost. Poslouchá vyprávění, kouše si spodní ret, s očima vytřeštěnýma a jen si několikrát oblízne ten horní, jako kočka po misce dobré smetany.
Tváře jí hoří, nadšeně přikyvuje, ruce zaťaté do peřiny. Možná tě napadne, jak se v člověku můžeš zmýlit, protože ještě před hodinu by tě ani nenapadlo, že by buchtu pojídající paní Borůvková dokázala ublížit mouše, natož aby ji viditelně vzrušovala představa hrozného násilí páchaném na někom dalším.
Když skončíš, chce něco říct, ale úplně jí vyschlo v krku, tak pouze souhlasně kývne.
Když si odkašle, ještě to potvrdí.
"Udělej to a můj hlas máš v kapse, fešáku."

Možná ji nezastrašuješ, jak bys chtěl, nicméně lidská bytost dokáže naráz cítit jen jednu emoci takto silně.
A obavy nejsou na prvním místě.
Přesto však vypadá, že svůj slib myslí vážně.

Začínám mít sto chutí předvést madame Borůvkové nějakou hroznou pomstu pěkně naživo. Přímo na její vlastní kůži.
Tahle povýšenecká panovačnost mě už ale vážně dopaluje. Dobře, možná jsem chvíli přistoupil na její pravidla hry, ale to neznamená, že ze mě může dělat blbečka!
Bleskově se otočím a srazím Vladěnu mezi polštáře, úplně stejně, jako jsem před pár hodinami srazil Gorda (nebo Bráchu?) mezi okurky. Přidržím ji dole, ale jen tak jemně. Pořád je to hra. Třeba hra na osamocenou, bezbrannou ženskou, co si pozvala do domu neznámého cizince…
„Tohle udělám,“ zašeptám pár centimetrů od jejího obličeje, a nezní to úplně laškovně.
„Vezmu si ji. Až budeme v nejlepším…“ Položím Vladěně ruku na krk. „Začnu jí škrtit. A budu se dívat. Jak se dusí.“ Ušklíbnu se. „Pak… Jí zlámu ruce.“ Přehmátnu na macaté zápěstí a zapáčím dozadu, až porotkyně vyjekne. To mě trochu probere. Honem pustím a vstanu. „Nakonec ji podříznu,“ dodám chladnokrevně a přejdu k oknu. „Jako husu. Tělo sem ale vláčet nebudu. Přinesu její spodničku, zmáčenou krví. Tam ji uvážu,“ ukážu na sloupek hrazení, který je přímo z okna ložnice dobře vidět. „Ráno tam bude. A ty,“ otočím se na porotkyni s výrazem někde na tenkém pomezí pobavení a vzteku. „Ty budeš hlasovat pro Marielu Dauzat.“