Andor.cz - Dračí doupě online

Razvan:

Vladěna se ze začátku chytí na vějičku, po tvojí první větě se jí oči úžasem rozšíří a ona začne nadšeně přikyvovat. Postupně však, jak do hloubky svůj plán popisuješ, je evidentní, že spokojenost mizí a přechází v rozmrzelost.
Když skončíš, tak je vidět, že tady jsi neuspěl.
"Já nepotřebuju být morálně na výši, mládenče. Ale máš pravdu, že Uwe musí okusit své vlastní medicíny."
narovná se, vyprsí a zatřese svými nezanedbatelnými vnady, nebezpečně se rýsujícími pod košilí, která vykukuje z výstřihu županu.
Zároveň u toho "svůdně" mrkne, v očích se jí zračí chtivost, div si při pohledu na tebe neoblizuje kníry.
"Jak jsi řekl, jsme tu sami dva. To zmetka naučí chodit za děvkama. Ale ještě se musíš nějak pomstít té Chiomě. Prože nemá co lízt do postele s ženatým chlapem, navíc strážcem pořádku. Musí trpět, čím víc, tím líp."
svůj proslov zakončí vítězoslavným pohledem.
"Splň mi oba úkoly a zítra máš můj hlas jistý."
pro jistotu ještě jednou pořádně zatřese svými ňadry, až jí z županu opadá většina drobků.

S mírným zděšením pozoruji paní Borůvkovou, jejíž oči se krvelačně lesknou. Tahle porotkyně má podle všeho nějaké mouchy, ale rozhodně se jí nedá upřít zápal.
No, alespoň vím, na čem jsem. Žádné zákulisní řečičky. Stačí poučit velitele stráží, jak se má správně ctít posvátný svazek manželský, pak se „strašlivě pomstít“ na nějaké nevinné šlapce, a hlas máme v kapse. Hračka.
Odhodlaně vstanu, abych dal svému projevu na důležitosti, a jdu na to.
„Navrhuju udělat tohle,“ začnu pěkně zapáleně, jako bych jí právě předkládal ten nejlepší a nejdokonalejší z plánů, a vůbec ne něco, co mě napadlo asi tak před minutou.
„Necháme Uweho okusit vlastní medicíny. Považte, jsme tu dva. Sami. Pánská návštěva.“ Hodím po paní Borůvkové významným pohledem. „Narafičíme to, jakože k něčemu došlo. Rozházené peřiny, hmm… sklenice od vína na stole. Zapomenutá vesta.“ Zamyšleně se rozhlédnu po místnosti. „Máte služku? Nebo všetečnou sousedku? Necháme se vidět. Ať má Uwe podezření. Ať to v něm hlodá. Ale vy –“ Zadívám se Vladěně významně do očí a zlověstně se ušklíbnu. „Budete zapírat. Jako on. O ničem nevíte. Není to pravda. Jen ať si to vyzkouší na vlastní kůži. To ponížení! Ten vztek!“ Bouchnu pro efekt do stolu, ale s ohledem na rozložené nádobí.
„A co je nejlepší?“ Na okamžik se odmlčím. „Vaše svědomí – čisté! Nic jste neprovedla! Morálně vyhráváte. I kdyby se rozhodl třeba pro sérum pravdy, bude akorát za hlupáka.“
Přejedu dlaní nad plamenem svíčky a ztiším hlas. „Pozná to z druhé strany. Z pozice zrazovaného, ne zrádce. Pak ho choutky přejdou.“ Dodám s neochvějnou jistotou.

Oxana:
Na tvou poslední otázku se Ljuba pobaveně zakření a ztiší hlas.
"Drahá, polovina hostů je tu se stejnou otázkou. Koneckonců, to je také jediný účel dnešního večírku."
uhladí si nepořádný lem na šatech a chvíli vypadá, že přemýšlí - ale možná pouze uměle zvyšuje napětí. Ten úsměšek jí ze rtů stále nezmizel, evidentně ji situace vysloveně baví.
"O půlnoci proběhne tajná aukce. Kdo zaplatí nejvíc peněz, toho šaty v prvním kole zítra podpořím. Tak hrozně jednoduché to je."
upře na tebe pohled a čeká, jakou reakci v tobě její prohlášení vyvolá.

Bedlivě paní Pražmovou pozoruji. Zdálo se mi to, nebo skutečně očekává, že ji budu chtít přesvědčit, aby pro mě hlasovala? Rozhodnu se jít přímo k věci.
"Zítra se jistě uvidíme," přikývnu. "Rozhodla jsem se účastnit už v prvním kole. V Mezivodí je snad moje maličkost některým uším známá, ale zde ještě nemám takové jméno. Navíc to koresponduje s mým příběhem, začala jsem jako nuzná šička tak říkajíc od nuly a podařilo se mi vypracovat se až tam, kde teď jsem. Tahle soutěž pro mě má zvláštní důležitost. Původně pocházím z Lederu, ráda bych právě sem rozšířila své pole působnosti. Je to pro mě tak trochu jako návrat domů. Jistě chápete, že úspěch v soutěži je pro mě zásadní. Doslechla jsem se, že zasedáte v porotě. Nu a ať vás nezdržuji dlouho... Smím se tázat, jaká je šance, že dáte příležitost právě mým šatům? Věřím, že vás svým vzhledem nezklamou."

Oxana:
Ljuba se na tebe ze začátku tváří trochu kysele, ale správná kombinace slušnosti, úcty a lichotek udělá své a i stará semetrika Pražmová o něco pookřeje a strojený úsměv přejde do upřímného.
"Děkuji, drahá. Taková chvála od skutečné módní návrhářky vždy potěší. Je to jeden z Titonových modelů, šije šaty nejvíce odpovídající mému vkusu."
potočí se na místě o 360 stupňů, aby jasně vynikly všechny linie a nabírání na její toaletě.
"A nic si z toho nedělejte, jste ve městě nová, tyhle jemné nuance vhodného chování při jednání s důležitými osobnostmi jste nemohla mít čas zatím pochytit. Jsem si jistá, že příště už si dáte pozor, již od pohledu působíte velice schopně."
ten nadutý podtón a fakt, že na tebe, i když hovoří velice slušně a společensky, kouká shora, jasně ukazují, že tato Pražma se v místním rybníku považuje za hlavní rybu, zatímco ty jsi zde pouze na skok a nedůležitá.

"Každopádně, drahá, co pro vás mohu udělat? Předpokládám, že se zítra dopoledne uvidíme na radnici?"
na tváři na moment vyskočí vypočítavý úsměšek, než se koutky úst opět zjemní do příjemného výrazu.

Rudy:
Ať už je tvůj vztah k tanci jakýkoliv, z tohoto se nevykroutíš. Tvá nová partnerka tě vede do středu dění, odkud není kudy zdrhnout. Píseň je dlouhá, pomalá, vhodná k ploužení a nerušeným rozhovorům. Janička mává řasami, tiskne se na tebe svými přednostmi a zjevně je rozhodnutá chytit příležitost za pačesy. A ty, ubohý kouzelníček, co se sociálním kontaktem má jen tolik zkušeností, kolik do tebe tví parťáci natlačili, jí nedokážeš (a vlastně ani nechceš) vzdorovat. Je mladá, pěkná a dychtivá.
Než tanec skončí, jste domluveni a po zaznění posledního tónu ti ještě vlepí pusu na tvář, než tě opustí - bezradně stojícího uprostřed tanečního parketu.

Razvan:
Vladěna se na tebe chvíli upřeně kouká a ty jen slyšíš, jak jí v hlavě šrotují kolečka. Nakonec to asi hezky všechno zapadne do sebe, protože se velké dámě na tváři objeví vychytralý výraz.
"Tak proto jsi vlastně tu, mládenečku. Ale víš co? Pokud se jim oběma dokážeš pomstít, tak zítra kývnu na šaty, které ukážeš. Ale musí to být hrozná pomsta. Tak hrozná, jako věci, které dělají oni mě. A nejen Uwemu, ale té děvce taky. Něco strašného."
celá se z toho nápadu rozohnila, obličej zbrunátněl a buchtu, kterou zrovna pojídala, v afektu skoro celou rozmáčkla, až jí šlehačka protekla mezi prsty. Nechutné, ale vlastně asi docela příhodné tomu, jakou formu msty má na mysli.
"Sem s nápadama."

Trochu dotčeně ze sebe ometu kousky koláče a kousnu se do rtu. No jo, nějakej plán by to chtělo… Ve snaze získat čas si taky nabídnu pečivo a Malyš okamžitě přesune pozornost ke mně. S tímhle výrazem fakt vypadá, jako bych ho nekrmil, i když já dobře vím, že to jenom hraje. Jenom hraje… hmm…
„Něco mě napadlo.“ Řeknu konečně tajuplně. „Poučení i pomsta zároveň. Ale… taky něco potřebuju.“
Nakloním se k paní Vladěně důvěrněji. „Moje… blízká přítelkyně. Mariela Dauzat. Hlasujte zítra pro její šaty. Taky má problém s muži,“ rozhodnu se podpořit svoji prosbu malou lží. „Musí vyhrát. Aby všem ukázala, chápete. Že… že se o sebe umí postarat.“
Povzbudivě se usměju a čekám, co paní domu na to. Přinejhorším mě vážně vyhodí a můžu jít ještě za tou druhou. Třeba bude hezčí. Nebo alespoň míň ukecaná.

Rudy odvádí Janičku na parket a přeposílá mi myšlenkami, o čem hovořili. Moje obavy se potvrzují. Takhle sem prostě nezapadnu. Pozdě plakat nad rozlitým mlékem, situace je, jaká je. Chvíli ještě přešlapuji u stolečku s občerstvením, opětuji zdvořilostní úsměvy a vyčkávám. Vhodná příležitost k oslovení madam Pražmové se naskytne záhy. Dáma dokončí tanec a její taneční partner odchází pro pití. Paní Pražmová se provlní kolem a okázale mě ignoruje.
"Paní Pražmová," vstoupím jí jemně do cesty. "Obávám se, že jsem svým tradičním oděvem z Mezivodí pro tuto slavnost šlápla vedle. Omlouvám se za takovou nemístnost a vězte, že nebudu narušovat večírek dlouho. Ještě než však odejdu, chtěla jsem se s vámi setkat. Jsem Mariela Dauzat, módní návrhářka z Mezivodí," předvedu ukázkové pukrle a zadívám se na madam Pražmovou. Doufám, že jsem ji aspoň trochu odzbrojila svou upřímností.
"Obdivuji vaše šaty, vypadají jako dílo skutečného mistra. Ta kombinace rudého brokátu a mátového atlasu je úchvatná," pronesu uznale.

"To se vám řekne - netrapte se, vám nikdo do zad dýku nebodnul!"
teď jsi narazil na citlivé místo a vlna rozhořčení, drobků a vůně pečiva do tebe narazí jak tsunami.
"To jen já, nebohá, tohle musím snášet, zatímco ten můj prasák si někde užívá v hampejzu. Chápete to? Velitel stráží. Kdo jiný než on by měl za všech okolností dodržovat posvátný svazek manželský, stejně jako všechny ostatní zákony. A navíc je opatrný a nenechal se s nějakou načapat, takže mu to nemůžu dokázat. Prostě se motá kolem hampejzu U dvou samaritánek a občas je cítit voňavkou, když konečně přijde domů. Taky už! A nemá chuť na muchlování. To je jasný důkaz, protože muži jsou prasata a jde jim jenom o to jedno. Pořád."
Vladěna se pořádně rozjela, až si říkáš, jestli tě na místě nevyrazí, postupně se ale uklidňuje, tón se zmírňuje a je vidět, že jí něco vrtá hlavou. Nakonec své žvanění zastaví úplně a překvapeně na tebe koukne.
"Poučit ho? Jak to... no jasně. Pomstít se jim. Oběma. To by mi udělalo vysloveně radost. Co bys tak měl na mysli, panáčku?"

Usoudím, že Vladěnino podivné mávání rukou by se dalo vyložit třeba jako pozvání ke stolu a posadím se. Prohlížím si ji ve světle svíček, jak kňučí a prská kolem sebe lepkavé drobečky.
Mám pochopení pro její osamělost i vztek. Na druhou stranu ale musím přiznat, že kdybych byl sám na místě pana Borůvky a vídal či zažíval tohle každej večer, asi bych nakonec taky skončil někde v hampejzu. Lehké holky mají tu výhodu, že toho obvykle moc nenamluví. Kromě mnohých dalších předností...
Naštěstí tu nejsem od toho, abych soudil, ale můžu se soustředit čistě na svůj soukromý záměř. Jenže... Jak to jen navléknout?
Počkám, až paní domu vzhlédne od buchty, a zkusím se naladit na její notu. 
"Vážně?! To je hrůza," vzdychnu pobouřeně. "Muži! Nedokážou se ovládat. Horší, než zvěř." Nevěřícně zavrtím hlavou a zaplaším vtíravé myšlenky na Oxanu a její odpolední výtky.
"Už se kvůli tomu netrapte..." Natáhnu se přes stůl a lehce poklepu ženu po vypelichaném rukávu domácího županu. "Možná bych vám mohl nějak pomoct? Nějak ho... poučit?"

Razvan:

Vladěna ti pokyne neurčitě rukou, asi že se máš posadit. Dalším podezřelým gestem (asi) nabídne buchtu. Nemluví, s plnou pusou to jde těžko.
Chvíli přežvykuje a snaží se spolknout extra velké sousto koláče, než ti odpoví.
"No jak, jak? Za děvkou chodí. Do bordelu. Všichni si na mě ukazují prstem.
hořekuje před tím, než se opět zakousne do moučníku. Má na to talent. Možná se lamentováním živí, co ty víš.
Každopádně vypadá nešťastně jak štěňátko, kterému někdo stoupnul na ocásek, jen očekáváš, kdy se jí začnou po tvářích kutálet slzy jak hrachy.