Andor.cz - Dračí doupě online

Trochu dotčeně ze sebe ometu kousky koláče a kousnu se do rtu. No jo, nějakej plán by to chtělo… Ve snaze získat čas si taky nabídnu pečivo a Malyš okamžitě přesune pozornost ke mně. S tímhle výrazem fakt vypadá, jako bych ho nekrmil, i když já dobře vím, že to jenom hraje. Jenom hraje… hmm…
„Něco mě napadlo.“ Řeknu konečně tajuplně. „Poučení i pomsta zároveň. Ale… taky něco potřebuju.“
Nakloním se k paní Vladěně důvěrněji. „Moje… blízká přítelkyně. Mariela Dauzat. Hlasujte zítra pro její šaty. Taky má problém s muži,“ rozhodnu se podpořit svoji prosbu malou lží. „Musí vyhrát. Aby všem ukázala, chápete. Že… že se o sebe umí postarat.“
Povzbudivě se usměju a čekám, co paní domu na to. Přinejhorším mě vážně vyhodí a můžu jít ještě za tou druhou. Třeba bude hezčí. Nebo alespoň míň ukecaná.

Rudy odvádí Janičku na parket a přeposílá mi myšlenkami, o čem hovořili. Moje obavy se potvrzují. Takhle sem prostě nezapadnu. Pozdě plakat nad rozlitým mlékem, situace je, jaká je. Chvíli ještě přešlapuji u stolečku s občerstvením, opětuji zdvořilostní úsměvy a vyčkávám. Vhodná příležitost k oslovení madam Pražmové se naskytne záhy. Dáma dokončí tanec a její taneční partner odchází pro pití. Paní Pražmová se provlní kolem a okázale mě ignoruje.
"Paní Pražmová," vstoupím jí jemně do cesty. "Obávám se, že jsem svým tradičním oděvem z Mezivodí pro tuto slavnost šlápla vedle. Omlouvám se za takovou nemístnost a vězte, že nebudu narušovat večírek dlouho. Ještě než však odejdu, chtěla jsem se s vámi setkat. Jsem Mariela Dauzat, módní návrhářka z Mezivodí," předvedu ukázkové pukrle a zadívám se na madam Pražmovou. Doufám, že jsem ji aspoň trochu odzbrojila svou upřímností.
"Obdivuji vaše šaty, vypadají jako dílo skutečného mistra. Ta kombinace rudého brokátu a mátového atlasu je úchvatná," pronesu uznale.

"To se vám řekne - netrapte se, vám nikdo do zad dýku nebodnul!"
teď jsi narazil na citlivé místo a vlna rozhořčení, drobků a vůně pečiva do tebe narazí jak tsunami.
"To jen já, nebohá, tohle musím snášet, zatímco ten můj prasák si někde užívá v hampejzu. Chápete to? Velitel stráží. Kdo jiný než on by měl za všech okolností dodržovat posvátný svazek manželský, stejně jako všechny ostatní zákony. A navíc je opatrný a nenechal se s nějakou načapat, takže mu to nemůžu dokázat. Prostě se motá kolem hampejzu U dvou samaritánek a občas je cítit voňavkou, když konečně přijde domů. Taky už! A nemá chuť na muchlování. To je jasný důkaz, protože muži jsou prasata a jde jim jenom o to jedno. Pořád."
Vladěna se pořádně rozjela, až si říkáš, jestli tě na místě nevyrazí, postupně se ale uklidňuje, tón se zmírňuje a je vidět, že jí něco vrtá hlavou. Nakonec své žvanění zastaví úplně a překvapeně na tebe koukne.
"Poučit ho? Jak to... no jasně. Pomstít se jim. Oběma. To by mi udělalo vysloveně radost. Co bys tak měl na mysli, panáčku?"

Usoudím, že Vladěnino podivné mávání rukou by se dalo vyložit třeba jako pozvání ke stolu a posadím se. Prohlížím si ji ve světle svíček, jak kňučí a prská kolem sebe lepkavé drobečky.
Mám pochopení pro její osamělost i vztek. Na druhou stranu ale musím přiznat, že kdybych byl sám na místě pana Borůvky a vídal či zažíval tohle každej večer, asi bych nakonec taky skončil někde v hampejzu. Lehké holky mají tu výhodu, že toho obvykle moc nenamluví. Kromě mnohých dalších předností...
Naštěstí tu nejsem od toho, abych soudil, ale můžu se soustředit čistě na svůj soukromý záměř. Jenže... Jak to jen navléknout?
Počkám, až paní domu vzhlédne od buchty, a zkusím se naladit na její notu. 
"Vážně?! To je hrůza," vzdychnu pobouřeně. "Muži! Nedokážou se ovládat. Horší, než zvěř." Nevěřícně zavrtím hlavou a zaplaším vtíravé myšlenky na Oxanu a její odpolední výtky.
"Už se kvůli tomu netrapte..." Natáhnu se přes stůl a lehce poklepu ženu po vypelichaném rukávu domácího županu. "Možná bych vám mohl nějak pomoct? Nějak ho... poučit?"

Razvan:

Vladěna ti pokyne neurčitě rukou, asi že se máš posadit. Dalším podezřelým gestem (asi) nabídne buchtu. Nemluví, s plnou pusou to jde těžko.
Chvíli přežvykuje a snaží se spolknout extra velké sousto koláče, než ti odpoví.
"No jak, jak? Za děvkou chodí. Do bordelu. Všichni si na mě ukazují prstem.
hořekuje před tím, než se opět zakousne do moučníku. Má na to talent. Možná se lamentováním živí, co ty víš.
Každopádně vypadá nešťastně jak štěňátko, kterému někdo stoupnul na ocásek, jen očekáváš, kdy se jí začnou po tvářích kutálet slzy jak hrachy.

Večírek u Pražmových je mnohem vkusnější než u Drakovičů. Nechávám Oxanu, aby udávala jak směr našeho korzování, tak společenské konverzace. Ostatní hosté vypadají jako zajímavá směska místní smetánky a obyčejných měšťanů. Většina se s námi ochotně baví, ale přijde mi, že některé dámy se nám vyhýbají. Po chvíli mi Oxana stiskne loket a v hlavě se mi objeví myšlenka.

Rozdělme se. Dámy kolem Pražmové se s námi nechtějí bavit.

Tak se mi to nezdálo. Opustím Oxanu u stolečku s občerstvením a začnu nad celou situací přemýšlet. Abych zjistil, proč se nám určité dámy vyhýbají, budu se muset s některou dát do řeči. Co jsme asi tak provedli? Doslechli se již, že jsme jako první navštívili Drakovičovy? Urazili jsme tím paní domu? A jak mám někoho oslovit jako cestující obchodník?

Zamířím směrem k otevřenému balkónu, abych si to celé ještě jednou promyslel na čerstvém vzduchu. Najednou mi přejede mráz po zádech. Nervózně se rozhlédnu. Z protějšího rohu mě Oxana propaluje pohledem. Jak to sakra dělá? Žádné průtahy tedy. Vrhnu zpátky nesmělý úsměv a vyrazím k dámě, která je mi trochu povědomá. Bavili jsme se s ní již dneska? Byla to jedna z těch, které odvracely zraky?

„Musím říct, že Božako dostálo své pověsti. Tyto slavnosti jsou náramně povedené.“

Takto zblízka vidím, že dáma, nebo možná ještě dívka, kterou jsem oslovil, je mladá a velice pohledná. Oči modré jak dva safíry, světlé vlasy spletené do jednoho velkého copu. Vysoká je skoro stejně jako já.

„Hmm…“

Můj komentář si ani nezaslouží normální odpověď. Přesto, když se na mě dívka otočí, nedokáže zcela skrýt výraz překvapení.

„Vy jste přišel s Marielou z Mezivodí, že ano?“

Rychle se představím a zjistím, že mám tu čest s jistou Janičkou Hloučkovou. Poté, co jí podle pravidel slušnosti políbím ruku, se ke mně přitočí a spiklenecky mi zašeptá do ucha.

„Měl byste svou společnici varovat, že je neslušné zastínit hostitelku v jejím vlastním domě.“

„Počkejte, vy myslíte, že Mariela…“

„Ano, září jako jižní hvězda. A byla by hrozná škoda, pokud by kvůli tomu zítra měla problémy.“

Zasněně mi Janička odpoví. Až moc dobře si uvědomuji, jak je blízko. Ručka lehce položená na mém předloktí. Skoro se o mě opírá. Myšlenky mi ubíhají všemi směry a varovné signály, ty jdou zcela mimo mě.

„Víte, vy jste od Drakovičů zmizeli tak rychle. Chtěla jsem si s vámi promluvit, jako všichni ostatní, a najednou puf a jste pryč. Já bych tak chtěla šaty z Mezivodí. Ani nevíte jak. A šaty od slavné návrhářky, jako je Mariela, ty by mi udělaly takovou radost.“

„Eh, ale zítra…“

Na ústup už je pozdě. Z lehce položené ruky je najednou ocelové sevření. Dívka má překvapivou sílu.

„Ano, ano, soutěž, ale potom určitě hned neodjedete, že? Anebo pokud ano, tak si paní Mariela může vzít mé míry. Strýček jezdí na obchodní cesty i do Mezivodí, může šaty převzít, určitě se můžeme nějak dohodnout. Víte co, pojďme si zatančit! Já vám to při tom všechno vysvětlím!“

Neodvažuji se vzdorovat. Janě v očích hoří plamínky šílenství. Co to je s ženami a jejich oblečením?

Obezřetně naslouchám zvukům z vnitřku domu. Ze slov paní domácí by se dalo usuzovat, že Uwe Borůvka bude někde pryč, ale v tomhle jeden nikdy neví. Navštěvovat vdané paničky v jejich teritoriích je riskantní, a pokud jejich manžel dělá velitele stráží, je to risk na druhou.
Vladěna zasedne ke stolu a začne debužírovat, sledována Malyšovým ach-bože-tak-dlouho-jsem-nejedl pohledem.
Odkašlu si. „Jak vám ublížil?“ Zeptám se soucitně. „Přijel jsem včera. Neznám… souvislosti.“

Razvan:

"No jistě! Sypat sůl do ran, jako to dělá Uwe. Však už si o tom povídá půlka města."
zalamentuje Vladěna zajíkavým hlasem, pak se otočí a šoupe si to v pantoflích zpátky do domu. Dveře za sebou nezavřela, takže se chvíli rozmýšlíš, jestli to znamenalo pozvání, nebo ne, ale pak usoudíš, že nemáš co ztratit a opatrně vejdeš dovnitř. Vchodové dveře za sebou zavřeš.
Paní domu najdeš v kuchyni, jak při světle svíčky pořádá z plechu nějakou dobře vypadající buchtu s posypkou, kterou si předtím vylepšuje šlehačkou z opodál stojícího hrnku. Vypadá smutně jako buldok a mezi pomlaskáváním popotahuje.
"Já jsem tak nešťastná..."
povzdychne si, sotva vejdeš.

Paní Borůvková mne trochu zaskočí, tak nějak jsem očekával, že to bude další napudrovaná měšťanka, s jakými jsem už měl tu čest na večírku. Ona ale vypadá spíš jako nějaká mamina od plotny.
Navíc mezi náhlým popudem zaklepat na dveře a naším setkáním neuplynulo dost času, abych si stačil připravit nějakou solidnější strategii.
Alespoň se ale Vladěna netváří úplně nepřátelsky, dokonce obdivně zamlaská na Malyše, který na ni vrtí ocasem.
"Zdravím vás... Rány jitřit? To ne. Já rány hojím. Tedy, většinou..." Heknu zaskočeně, ale pak se přeci jen trochu seberu.
"Přišel jsem za vámi. S nabídkou. Můžu dovnitř?" Rozhlédnu se po ulici, která vypadá sice liduprázdně, ale nikdy nevíte, kdo se skrývá za kterým pootevřeným oknem.
"Nemám žádnou zbraň." Dodám ještě a ukážu prázdné ruce, aby si snad nemyslela, že ji jdu vykrást nebo zabít. Nebo kdovíco.

Oxana + Rudy:

Pražmovi bydlí ve velkém domě na hlavním náměstí. Prominentní místo, široké průčelí, okázalý luxus, to všechno ukazuje, že Pražmovi nemají do kapsy hluboko. Aby taky ne. V obchodě je předčí jen Houskovi. A v posledních letech dotírají Drakovičové. Přesto se jedná o přední rod Božaka, který rozhodně nemá skromnost v krvi.
Dům je rozsvícený a každé okno vytíná do zšeřelé ulice obdélník světla. Dveře jsou zavřené, ale zatímco se blížíte, otevře je zevnitř sluha a vypustí ven nějaký dobře oděný pár, který pak poklidně odchází do hloubi uliček a vám z očí.
Když použijete mosazné klepadlo, netrvá to déle, než tři údery srdce, a je otevřeno i vám.
Vstoupíte do předsíně velké zhruba jako váš pokoj v hostinci, kde se dva nažehlení sluhové postarají o vaše zavazadla, svršky, zbraně a zablácené boty. Zblízka vám přijde, že někdo při oblečení napařil i jejich vlasy, obličejové svaly a smysl pro humor. Zapíšou si vaše jména a vpustí vás dále.
Hlavní sál, kde se odehrává večírek, je zhruba stejně velký, jako u Drakovičů. Nicméně tam, kde minule byl přeplácaný luxus, je nyní skromněji působící, ale o to okázalejší přepych. Působí to hodně snobsky. I společnost je taková vyzrálejší. Starší věkový průměr, nosánky nahoru, méně veselí, zábavy a laškování, více korzování a neupřímných rozhovorů v rámci etikety. Když se rozhlédnete, alespoň Oxaně přijde, že místní dámy nejsou oblečeny tak luxusně, jako jejich protějšky na poslední party. Stále hezky a společensky, ale nijak vyčnívajícně. O to lépe jde ihned rozpoznat hostitelku Ljubu Pražmovou, což je padesátiletá dáma v nenápadné paruce, krásně namalovaná a oblečená do šatů, které by hnedle mohly soutěžit zítra o výhru. Jakmile vstoupíte, hodí po vás okem a jakmile Oxanu zahlédne, na okamžik se zamračí, než násilím odtrhne pohled a věnuje se přerušenému rozhovoru.
Jak se tu zabydlujete, cítíte na sobě jednou za čas její pichlavý pohled. Jsou tu stoly s jídlem a pitím, lokajové a děvečky s tácy plnými nápojů, včetně piva, živou hudbu zajišťuje tříčlenná skupina minstrelů, kterým to sice nehraje tak dobře, jako Razvanově partě, ale zato mají k obveselení publika břišní tanečnici a polykače mečů, ohňů a žongléra v jednom.
I zde určitá část hostů nevypadá, že patří mezi smetánku, a evidentně se sem přišla zdarma nažrat a opít, v čemž jim nikdo nebrání.
Jak tak proplouváte davem, všímáte si, že některé přítomné dámy na Oxanu hledí překvapeně a často pak následně s obavami mrknou na Pražmovic matronu. Muži žádné podobné chování nevykazují, naopak se na návrhářku z Mezivodí často mile usmívají a přejíždí ji pohledem, za což schytávají bídu od svých drahých poloviček.
Není problém se dát s kdekým do řeči, pouze dámy, co očkem hází na Ljubu, nevypadají, že by se chtěly bavit. Pokud se rozdělíte a zkusí to Rudy sám, v tu chvíli nemají problém a rády si zatlachají.


Razvan:
Dům velitele stráží je mnohem menší, než jsi vlastně čekal. Po návštěvě u Drakovičů jsi nabyl dojmu, že místní důležité osoby na tom budou finančně stejně. A to jsi se tedy mýlil. A nebo má Uwe Borůvka jiné způsoby, jak utrácet své jmění.
Je to takový normální dům v jedné z hlavních ulic, v čistější, prominentnější části města. Není ani největší z okolních, ani nejčistší. Je vidět, že mu chybí pečlivá ruka, co by natřela fasádu a pročistila okapy. Za okny je tma, jen v jednom přízemním pokoji se svítí.
Když se projdeš ulicí tam a zpátky, nezbyde ti žádné jiné východisko, než zaklepat na dveře.
Chvíli se nic neděje, pak zaslechneš kroky a po neopakovatelných zvucích odendání závory a klíče v zámku se dveře otevřou.
Vladěna Borůvková je starší, asi padesátiletá, docela tlustá a docela nepohledná. Možná by tomu pomohlo nějaké líčení, ale paní domu na takové věci asi neužije, když tráví večer v papučích u kuchyňského stolu. Dřív mohla být docela hezká, ale věk a faldy tuku udělaly své a nyní to rozhodně není ten typ, za kterým by ses chtěl otočit. Nebo se jej dotknout.
Na sobě má župan, pokrytý skvrnami od jídla a v ruce svícen se třemi hořícími svíčkami.
Přejede tě od hlavy k patě, nejdřív překvapeně, pak ohodnocujíc mě. Vypadá to, že se jí líbíš víc, než ona tobě.
"Pozdrav pánbůh mladíku, přišel jsi jitřit moje rány?"
pronese s okázalým povzdechem.