Andor.cz - Dračí doupě online

Nalézt v mumraji kamarády není tak jednoduché, jak se zdálo. Jejich oblečení, které vypadalo u nás v hostinci jako vrchol extravagance, se mezi všemi těmi barvami a texturami úplně ztrácí.

Už se na to chystám zvysoka vykašlat, když se odkudsi zjeví Rudy. Malyš se k němu samozřejmě hned vrhne, jemu jsou nějaké převleky putna. Když to voní jako rozdavač sušenek, tak to prostě rozdavač sušenek musí bejt, to je jasná věc.
„Nech toho,“ zamručím a vyblokuju psa nohou. Někomu by mohlo přijít divný, proč se tak vehementně lísá k úplně cizímu člověku… Což mě přivádí na myšlenku, že promluvit si mezi tolika našpicovanýma ušima asi taky nebude úplně hračka.
„Eh, ušpinil… vás…“ ukážu na slint, který odletěl z nadšené psí huby až na Rudyho nohavici, zatímco mi v hlavě šrotuje, jak si bezpečně předat informace „Pojďte někam stranou. Vyčistím to… Stejně nemám nic na práci.“

Jakmile si všimnu, že dorazila i Oxana, úpěnlivě se na ni podívám. Zformuji v myšlenkách dost důrazný (a poněkud explicitní) popis svých dojmů z večírku a velkou výstražnou ceduli „MUSÍM PRYČ!“, a vystavím obojí jako mentální plakát každému případnému zájemci přímo na obdiv. 

Tak, a jestli se ani jeden z nich nechytne, je to prostě osud, a případná vina rozhodně nebude padat na moji hlavu.

"Bylo to riskantní," pokývu hlavou. "Jeleny hlas podle mě máme. Nemá tím co ztratit, leda získá. Aspoň si to teda myslí. A jestli přesvědčí některou svou kolegyni, je to pro nás bonus." Řeknu a vydáme se společně za Razvanem. Rudy má pravdu, taky ten výraz znám. A vlastně mu rozumím. Přetvářka a hnus skrytý za líčidly a parfémy může být k nesnesení.

Z rozhovoru mezi Oxanou a Jelenou jsem celý nervózní. Oxana stupňuje své požadavky, až to vypadá, že se s Jelenou vůbec nedohodnou. Přemýšlím, jak celou situaci uklidnit. Ale potom jenom semknu rty a nic neříkám. Oxana je v ráži a oči jí září jak malé hvězdičky. Ze zkušenosti vím, že když jde o její hry, tak má často rozhovor mnohem víc pod kontrolou, než to na první pohled vypadá.

A potom je najednou konec a Jelena … souhlasila? Nebo ne?

„Nebylo to trochu moc riskantní, takový přístup?“

Potom radši rychle změním téma.

„Támhle je Razvan. A vypadá to, že někoho hledá. Oh, ten pohled znám. Možná pojďme za ním, než na někoho skočí.“

Když se vrátím do sálu, shledám z našeho hráčského tria akorát Joachyma. Neklidně přešlapuje v bezpečné vzdálenosti od spícího Malyše a rozhlíží se na všechny strany. Betku ani Carexe nevidět.
Když pomyslím na ty dva, žaludek se mi vzteky sevře. Přitom objektivně nemám, krom žárlivosti, žádný důvod, jsou to dospělí, svéprávní lidé, kteří jistě vědí, co dělají. Určitě. Oba.
Přinutím se uvolnit zaťaté pěsti, kývnu na nejbližšího pingla a vezmu si od něj sklenici s vínem. Joachym mě mezitím zmerčí a zuřivě nenápadně mává.
"Neviděl jsi šéfa?" Zeptá se, když se k němu konečně dovleču. Zavrtím hlavou a on si skousne ret.
"Měli bychom začít zase hrát," šeptne znepokojeně. "Tady přestávky moc neuznávají. Doufám, že se někde nezašívá s tou holkou. Vždyť je to nějaká obyčejná kuchtička... Hele, jsi v pohodě?"
"Je mi blbě," zafuním a přesvědčuji sám sebe, že tenhle trulant je v tom nevinně. Když bych si na něm zchladil žáhu, bylo by to odemne pěkně hnusný. 
"No jo, to budou ty ústřice," sykne Joachym soucitně. "Nevypadají zrovna čerstvě... Tak chceš už jít domů?" 
Snaží se nejspíš, aby to neznělo moc podbízivě, ale úplně cítím, jak zahořel nadějí, že se mě zbaví. Možná bych nějaký ten malý karmický dluh za ubližování náhodným kolemjdoucím přece jen přežil... 
"Podívám se po nich," ovládnu se nakonec. "A uvidím." 

Vykopu Malyše, obléknu si svojí vestu a vyrazím hledat Oxanu a Rudyho. Přijde mi, že každý druhý nebo třetí krouživý losos probírá návrhářku Marielu. Takže si myslím, že jsem svůj úkol splnil a je na čase, abych šel... ideálně někam úplně jinam.

"Dejme tomu ještě půl hodinky. Nebudeme se jí už záměrně vyhýbat a uvidíme, třeba setkání nějak vyplyne," odpovím Rudymu a usrknu z poháru plného ovocné šťávy. Konečně nealko.
Rudy přikývne a posuneme se do středu sálu. Razvanova šuškanda se nejspíš roznesla, sem tam nás zastaví některý z měšťanů a prohodí s námi pár slov. Rozhovory se obvykle točí kolem obvyklých konverzačních témat, odívání, Mezivodí, či zítřejší soutěže. Jedna z měšťanek dokonce tvrdí, že je Marielina obrovská fanynka a má zájem o podpis. Také se dozvídám o Spolku zlaté rukavičky, která sdružuje bohaté měšťanky Božaka. Její místopředsedkyně mě dokonce pozve na jeden z jejich dýchánků. Nedělám si iluze, dámy se pravděpodobně věnují módě ve stejné míře jako klevetám. Jedno je však jasné. Všechny ženy z lepších vrstev touží znát slavnou návrhářku z Mezivodí osobně. Ať už pro to, aby se jí mohly obdivovat, nebo aby ji pomluvily.

Pokud možno nenápadně sleduji Jelenu a hloučky vzrušeně diskutujících a hodujících hostů se k ní suneme blíž a blíž. Netrvá dlouho a střetneme se pohledem. Vyměníme si společenské úsměvy a dál nic. Etiketa (nebo hrdost) Jeleně velí nezapočínat rozhovor s lidmi, které nezná. Ovšem dcera pána domu je činorodá a nedá se jí upřít vynalézavost. Odchytne si jednu z měšťanek, se kterými jsem měla možnost hovořit. Netrvá dlouho a ctěná paní Lydie Tučková přivádí Jelenu přímo k nám. No vida, zatím jako po másle. Libuji si.

"Marielo, drahoušku, než nám utečeš za dalšími povinnostmi, musím ti představit váženou členku Spolku zlaté rukavičky - slečnu Jelenu Drakovičovou."
Slečna Jelena vysekne ukázkové pukrle a přeměří si mě pohledem. "Jeleno, zlatíčko, to je..."
"Mariela Dauzat," nenechám Lydii domluvit a jako emancipovaná žena převezmu otěže, ačkoliv tím riskuji nemilost Spolku zlaté rukavičky. Naštěstí to vypadá, že se Lydie do mého výtvoru zamilovala a porušení společenských konvencí jí naopak imponuje.
"A toto je Rudeus, můj poradce a příležitostný obchodní zástupce."
"Vítejte v našem domě, Marielo, zatrylkuje Jelena. "Doufám, že si večírek užíváte. Už jste ochutnala medové ústřice? Jsou dovezené až z Lederasu."
"Ještě jsem neměla tu čest, ale určitě to během večera napravím," odvětím a v duchu si pomyslím něco o jejich čerstvosti.
Takhle z blízka si můžu dobře prohlédnout Jeleniny šaty. Kombinace růžové a limetkové mě nenadchne a perly na korzetu jsou našité přímo lajdácky, ale vždycky se najde něco, co je možné pochválit.
"Precizní stříbrné krumplování, to se jen tak nevidí," prohlásím uznale. "Smím?" Jemně vezmu Jelenu za ruku a prohlížím si manžetu rukávu.
"Na svoji krejčovou nedám dopustit. A taky ji nepůjčuju konkurenci." Špitne mi důvěrně a uchichtne se. "Vaše róba je vskutku... exotická, Marielo. Nikdy by mě nenapadlo, že za takovým modelem se skrývá slavná návrhářka. Jak to, že jste se neúčastnila minulých ročníků soutěže?"
Hádám, že Jelena je sice nafrněná a růžová, ale úplně blbá nebude.
"Pravdu? Ve skutečnosti na módním poli nepůsobím příliš dlouho. V Lederu mé jméno zatím není moc známé, i proto jsem se rozhodla účastnit už v prvním kole," rozhodnu se jít cestou skromnosti. A v tu pravou chvíli do rozhovoru vstoupí Rudy a dává v plén údaje o tom, jakou kolekcí jsem se kdy v Mezivodí proslavila a jak mě manželka centuriona Kverula pobídla k účasti v božacké soutěži.
"Loni jsem pracovala na kolekci Kalliopé. Za mými šaty je obvykle nějaký příběh. Před rokem jsem se inspirovala právě múzou básníků. Ale letos přínáším něco speciálního," mrknu na Jelenu a doufám, že se nám přes noc povede vymyslet opravdu chytlavý příběh.
"Shodou okolností zasedám v porotě pro první kolo, mně můžete prozradit detaily," dívka ke mně důvěrně nakloní hlavu.
"Jde o něco víc na míru Lederu," špitnu. "Dál už mlčím jak hrob, ať nepřijdete o překvapení." To se ale mladé slečně nelíbí. Viditelně se nafoukne.
"Chcete ale projít přes první kolo, nebo ne?" Zeptá se jízlivě.
"Postoupí jistě ty nejlepší šaty," odvětím s klidem, ale po zádech mi teče studený pot.
"Postoupí ty, které já uznám za nejlepší, vyštěkne Jelena.
"Chápu," přikývnu. "Určitě se nějak domluvíme." Usměju se.
"Já tušila, že si budeme rozumět," rozzáří se Jelena. "Takže ty detaily?"[/b]
"Překvapení je překvapení. Mám pro vás ale zajímavější nabídku. Přimluvte se za hlas pro mě u ostatních porotkyní a až soutěž vyhraji, jako první navrhnu šaty exkluzivně pro vás."
"Kdo říká, že vyhrajete i druhé kolo?" Odfrkne si.
"Berte, nebo nechte být," pokrčím rameny.
"To je nehoráznost! Ale vlastně se mi to líbí. Jste ze stejného těsta jako já. Platí!"
"No to je báječné! Zatleská Lydie Tučková, čímž nám připomene svou přítomnost.
Jelena se zamyslí: "Na všechny porotkyně ale nemám vliv.
"Společnost Zlaté rukavičky stojí za vámi, Marielo!" Přispěchá hned Lydie na pomoc.
"Moje podmínky znáte," pokrčím znovu rameny a přihodím úsměv. S tím se s Jelenou rozloučím.

Pozorně sleduji rozhovor s Marielou. Přijde mi, že nám to docela jde. Oxana rozvíjí dojemný životní příběh, u kterého by nejeden slzu uronil. Když je potřeba doplnit jméno, nebo jinou reálii, tak se do vyprávění taky vložím. Přesto ale ve mně hlodá zoubek pochybností. Šéfredaktor Sluncesvitu určitě není včerejší. Možná je dobře, že soutěž bude již zítra a nebude mít čas na to, prověřit si naše bajky.

Rozhovor naštěstí netrvá příliš dlouho. Kessler sklapne notes a zmizí zpátky mezi hosty. Než nás přepadne někdo další, rychle se otočím na Oxanu:
„Jak to vidíš, drahá Marielo? Budeme ještě dál kroužit, nebo půjdeme na věc?“

Jak vystoupení pokračuje, ještě párkrát zahlédnu Rudyho nebo Oxanu, většinou v družném rozhovoru s nějakým vyprseným měšťanem, nebo navoněnou paničkou. Oba vypadají, že sem dokonale zapadají.
Což je skoro přesný opak toho, jak se cítím já.
Když tak koukám na všechny ty lidi, hypnoticky kroužící kolem dokola jak lososi, se skelničkami v podivně vykroucených prstech a úsměvem napevno nasazeným na ksichtě, začínám mít fakt chuť se opít a vyprovokovat nějakou melu, čistě aby se něco dělo. Tyhle choutky jsem míval i dřív, když jsem čekával na zakázku v nějaké obzvlášť umrtvené hospodě.
Ale samozřejmě je mi nad slunce jasnější, že zatímco nechat se prohodit oknem někde v Horní Dolní hříchu moc nečiní, tady bych mohl kamarádům omylem pěkně zatopit. Takže radši nic.

„Je to fuška, co?“ Skloní se ke mně Carex o další pauze. „A takhle to bude vypadat celej zbytek večera,“ povzdychne si chmurně, sebere Betku a zmizí spolu kamsi.
Povzdychnu si ještě o malinko chmurněji a vydám se přesně opačným směrem k bufetu. Možná jedna malá sklenička nějakého zdejšího supervína přeci jen neuškodí… Jediné trochu potěšující je, že po cestě zaslechnu hned z několika stran klepy o „té návrhářce z Mezivodí“. Zdá se tedy, že šeptanda se v sále utěšivě šíří. Dělám co můžu, abych ji ještě přiživil.

U stolů se záplavou jídla zapředu řeč s maličkou blondýnou a její černovlasou, exoticky vyhlížející kamarádkou. Snažím se jim do hlaviček vklínit Marielu, ale obě holky jsou už trochu ovíněné, takže rozhovor brzy sklouzne k tomu, že mi dávají ochutnat všelijaké podivné ovoce a děsně se hihňají tomu, že nemám ani tucha, jak se co jmenuje. Začíná mě to docela bavit, ale najedou na scéně objeví otec blondýny a musím vyklidit pole.

Dobloudím až skoro zpátky ke vchodu pro personál, kde se pod schodištěm zašívá pár lokajů a potajmu si z ruky do ruky předávají smotky betelu, veřejným obavám z Drakovičů navzdory. Jsou to samí mladí kluci, většinou synové nějakých obchodníků a lepších řemeslníků z Božaka, ale mám si s nimi asi tak stokrát víc co říct, než s kýmkoliv v sále. Vyptám se jich na nějaké podrobnosti o soutěži a také o Dianě. Vypadá to, že zatím vyhrál vždycky jeden z těch slavných návrhářů a nikdo moc nevěří, že tentokrát by mohlo být něco jinak. No, to se ještě uvidí.
Po chvilce se, o poznání spokojenější, odpojím od nových kámošů, dožvýkám, upravím se a zamířím zpátky na hrací šichtu. Ještě alespoň jedno kolo dám, umiňuju si, a pak se uvidí.

Julian Kessler z vnitřní kapsy obleku vytáhne zápisník a sem tam si něco poznamená. Podaří se nám s Rudym docela věrohodně popsat životní příběh Mariely o tom, jak se z dívky z nevolnické rodiny stala slovutná návrhářka v Mezivodí.
Kessler se vyzná, vyptává se na detaily a vypadá to že by nás rád na něčem nachytal. Zprvu je podezřívavý, nejde mu na rozum, že o Mariele Dauzat v životě neslyšel. Mezivodí je ale daleko a zdá se, že se nám daří ho přesvědčit o naší pravdě. Všelijakými kličkami se z nás pokouší vymámit citlivé informace, zejména kde jsme ubytovaní, jak jsme přicestovali a kolik lidí je v Marielině týmu. Díky bohům neúspěšně. Ačkoli je mi jasné, že si vše zjistí z jiných zdrojů, pokud bude opravdu chtít.
Také se evidentně připravoval na téma soutěže, kterému bude nejspíš zasvěceno zítřejší číslo Sluncesvitu. Reportér vyzvídá informace o šatech, jež se nám ale úspěšně daří držet v tajnosti. Prozradím snad jen to, že "moje" šaty jsou vždy s příběhem, není to jen pěkný kus látky, ale nesou poselství. Na závěr přihodím pár drobnůstek ohledně detailů, abych navnadila čtenáře.

Když z nás Kessler vytáhne, co se dá, uloží notýsek zpět do kapsy a omluví se. Úlevou si vydechnu. Jsem ráda, že máme setkání za sebou, i když si nejsem jistá, jestli z rozhovoru s šéfredaktorem vzejde něco dobrého.

Zaslouženě se s Rudym občerstvíme. Po očku sleduji Kesslera, očekávám, že bude chtít hovořit i s ostatními návrháři, pokud budou přítomni. Pak myšlenkami vyhledám Razvana, abychom si předali informace.

Oxana můj útěk přejde beze slova. Všechny moje pracně vyprané svršky mi rozkáže sundat a místo toho mi navybírá různé kusy ze své kolekce převleků. Ani pestrobarevnou čapku neubráním. Cestou k Drakovičům vzbuzujeme pěknou pozornost. Radši vybíráme širší dobře hlídané cesty. Nechceme vysvětlovat nějakým pobudům, že do našeho kufru se opravdu nechtějí podívat.

Hacienda Drakovičů je opulentní až kýčovitá. Předtím, než vejdeme dovnitř, si budovu dobře prohlédnu zvenku. Jsou ve všech patrech zamřížovaná okna? Vidím nějaké dveře na střechu? Mají stráže střelné zbraně? Zaměřím se i na možné magické hrozby, které bych v domě cítil. Ze soustředění mě vytrhne Oxana, netrpělivě mě popadne za ruku a zatáhne dovnitř.

Šaty musíme neochotně nechat v šatně. Zatímco se k nám line melodie z hlavního sálu, naposledy zkontroluji zámek kufru a diskrétně na něj umístím jednoduché kouzlo, které mi řekne, jestli kufr někdo otevřel. Potom nabídnu Oxaně rámě a vplujeme mezi hosty.

Razvan udělal svou práci dobře. Někteří z hostů na nás zvědavě pokukují a často nás ani nemusím představovat. Nechávám Oxanu, ať určuje směr naší chůze, a více si všímám tváří kolem nás. Kdo vypadá důležitě, kdo vypadá nebezpečně, poznávám někoho?

U stolečků s občerstvením Oxanu osloví jakýsi mladík. Nevěnuji mu příliš pozornost, dokud se nepředstaví. Julian Kessler? Proč je mi to jméno povědomé? Rychle se mi vybaví úvodník Sluncesvitu, který jsem před pár hodinami četl. Všimnu si tázavého pohledu Oxany, tak se vložím do konverzace.

„Ale to musíme okamžitě napravit! Není možné, aby šéfredaktor Sluncesvitu nikdy neslyšel o Mariele Dauzat, věhlasné návrhářce z Mezivodí. Dovolte, abych Vám ji představil. Každý, doslova každý v naší domovině touží po tom vlastnit šaty navržené její rukou!“

Pokynu směrem k Oxaně a opět zachytím její pohled. Tentokrát už ne tázavý.

„Ah, pardon, poněkud jsem se rozohnil. Práce slečny Mariely je geniální a vzbuzuje ve mně hluboké emoce ... Rudeus, příležitostný obchodní zástupce.“

Představím se taky na konec.

Palác Drakovičů se pyšně tyčí na konci Jasmínové ulice obklopený opečovávano zahradou. Blížíme se s Rudym k hlavnímu vchodu po cestě vysypané štěrkem. Je vlahý letní večer, šeří se, světla lampiónů na nás přátelsky pomrkávají z bujné zeleně za kovaným plotem.

U vstupu to tepe životem. Lidé proudí dovnitř a kolem postává hlouček čumilů, ve snaze zahlédnout něco z večírku. Protlačíme se ke schodům a pak i k veřejím, kde nás vítá majdomus s kamennou tváří.

Rudy se ujme našeho představování, ve snaze zajistit snadný průchod. Starého pána podle všeho ale nezajímá kdo jsme, ani co u Drakovičů pohledáváme. Jen přikývne, zeptá se, zda si přejeme něco odložit a vpouští nás do víru dění. Soudě podle osob které okouní venku, se na slavnost dostane každý, kdo není úplný nuzák.
Procházíme halou až do hlavní síně, odkud se line veselá melodie. Zdálky poznávám Bety vířící na malém pódiu a po chvíli i Razvana usazeného mezi hudebníky.
Prostorný sál je dekorovaný zlatým štukováním a oplzlými freskami, které by se snad hodily do ložnice pána domu, nikoli však do síně. Pomyslnou tečku nevkusu završuje přeplácaná květinová výzdoba s obřími růžovými mašlemi. V duchu zaúpím. Oslavy bývají doménou paní domu a zdá se, že mladá paní Jelena nemá zrovna vytříbené estetické cítění. Naše soutěžní šaty rozhodně neoplývají růžovými mašlemi.

Kývneme s Rudym na sebe a vstupujeme dovnitř. V tu ránu nás obklopí vydýchaný vzduch protkaný těžkými vůněmi exotických parfémů. Hudba na chvíli škobrtne, od pódia zaslechnu své krycí jméno. Celkem dost tváří se otočí k nám. Mávnutím odeženu služebnou roznášející aperitiv, nasadím jemný úsměv a zavěšená do Rudyho proplouvám prostředkem síně ke stolečkům s občerstvením.
Všechny smysly zapínám do pohotovostního režimu. Zachytávám útržky rozhovorů, třídím si v hlavě obličeje, letmým dotekem prstů rozlišuji drahé látky od levných napodobenin. Vcelku brzy odhalím Drakoviče s jeho mladinkou chotí a záměrně se davem od nich vzdaluji. Mnozí hosté si nás zvědavě prohlížejí. Než se stihnu rozhodnout, koho bych oslovila, přitočí se ke mně dobře oděný muž. Rty roztáhne do skvěle natrénovaného úsměvu, kterým odhalí nemožně rovné a bílé zuby.

"Víno?" podává mi orosenou sklenku na tenké nožce. S díky přijímám a vyčkávám, protože je mi jasné, že z hezounka něco vypadne.
"Zdá se, že mnozí hosté vás znají a tak se sám sebe ptám, jaktože jsem o vás neslyšel, ctěná Marielo." Vlčím pohledem mě sjede od hlavy k patě.
"Jelikož se sám sebe tážete, zřejmě si i sám odpovíte." Zdvihnu sklenku ke rtům a věnuju muži tajemný úsměv.
Ze slušnosti mi úsměv opětuje, ale jeho oči zůstávají chladné.
"Omlouvám se, zapomněl jsem se představit. Julian Kessler, jméno mé." Pronese škrobeně. Snažím se tvářit nezúčastněně, to jméno mi nic neříká. Podívám se tázavě na Rudyho.