Andor.cz - Dračí doupě online

Jak vystoupení pokračuje, ještě párkrát zahlédnu Rudyho nebo Oxanu, většinou v družném rozhovoru s nějakým vyprseným měšťanem, nebo navoněnou paničkou. Oba vypadají, že sem dokonale zapadají.
Což je skoro přesný opak toho, jak se cítím já.
Když tak koukám na všechny ty lidi, hypnoticky kroužící kolem dokola jak lososi, se skelničkami v podivně vykroucených prstech a úsměvem napevno nasazeným na ksichtě, začínám mít fakt chuť se opít a vyprovokovat nějakou melu, čistě aby se něco dělo. Tyhle choutky jsem míval i dřív, když jsem čekával na zakázku v nějaké obzvlášť umrtvené hospodě.
Ale samozřejmě je mi nad slunce jasnější, že zatímco nechat se prohodit oknem někde v Horní Dolní hříchu moc nečiní, tady bych mohl kamarádům omylem pěkně zatopit. Takže radši nic.

„Je to fuška, co?“ Skloní se ke mně Carex o další pauze. „A takhle to bude vypadat celej zbytek večera,“ povzdychne si chmurně, sebere Betku a zmizí spolu kamsi.
Povzdychnu si ještě o malinko chmurněji a vydám se přesně opačným směrem k bufetu. Možná jedna malá sklenička nějakého zdejšího supervína přeci jen neuškodí… Jediné trochu potěšující je, že po cestě zaslechnu hned z několika stran klepy o „té návrhářce z Mezivodí“. Zdá se tedy, že šeptanda se v sále utěšivě šíří. Dělám co můžu, abych ji ještě přiživil.

U stolů se záplavou jídla zapředu řeč s maličkou blondýnou a její černovlasou, exoticky vyhlížející kamarádkou. Snažím se jim do hlaviček vklínit Marielu, ale obě holky jsou už trochu ovíněné, takže rozhovor brzy sklouzne k tomu, že mi dávají ochutnat všelijaké podivné ovoce a děsně se hihňají tomu, že nemám ani tucha, jak se co jmenuje. Začíná mě to docela bavit, ale najedou na scéně objeví otec blondýny a musím vyklidit pole.

Dobloudím až skoro zpátky ke vchodu pro personál, kde se pod schodištěm zašívá pár lokajů a potajmu si z ruky do ruky předávají smotky betelu, veřejným obavám z Drakovičů navzdory. Jsou to samí mladí kluci, většinou synové nějakých obchodníků a lepších řemeslníků z Božaka, ale mám si s nimi asi tak stokrát víc co říct, než s kýmkoliv v sále. Vyptám se jich na nějaké podrobnosti o soutěži a také o Dianě. Vypadá to, že zatím vyhrál vždycky jeden z těch slavných návrhářů a nikdo moc nevěří, že tentokrát by mohlo být něco jinak. No, to se ještě uvidí.
Po chvilce se, o poznání spokojenější, odpojím od nových kámošů, dožvýkám, upravím se a zamířím zpátky na hrací šichtu. Ještě alespoň jedno kolo dám, umiňuju si, a pak se uvidí.

Julian Kessler z vnitřní kapsy obleku vytáhne zápisník a sem tam si něco poznamená. Podaří se nám s Rudym docela věrohodně popsat životní příběh Mariely o tom, jak se z dívky z nevolnické rodiny stala slovutná návrhářka v Mezivodí.
Kessler se vyzná, vyptává se na detaily a vypadá to že by nás rád na něčem nachytal. Zprvu je podezřívavý, nejde mu na rozum, že o Mariele Dauzat v životě neslyšel. Mezivodí je ale daleko a zdá se, že se nám daří ho přesvědčit o naší pravdě. Všelijakými kličkami se z nás pokouší vymámit citlivé informace, zejména kde jsme ubytovaní, jak jsme přicestovali a kolik lidí je v Marielině týmu. Díky bohům neúspěšně. Ačkoli je mi jasné, že si vše zjistí z jiných zdrojů, pokud bude opravdu chtít.
Také se evidentně připravoval na téma soutěže, kterému bude nejspíš zasvěceno zítřejší číslo Sluncesvitu. Reportér vyzvídá informace o šatech, jež se nám ale úspěšně daří držet v tajnosti. Prozradím snad jen to, že "moje" šaty jsou vždy s příběhem, není to jen pěkný kus látky, ale nesou poselství. Na závěr přihodím pár drobnůstek ohledně detailů, abych navnadila čtenáře.

Když z nás Kessler vytáhne, co se dá, uloží notýsek zpět do kapsy a omluví se. Úlevou si vydechnu. Jsem ráda, že máme setkání za sebou, i když si nejsem jistá, jestli z rozhovoru s šéfredaktorem vzejde něco dobrého.

Zaslouženě se s Rudym občerstvíme. Po očku sleduji Kesslera, očekávám, že bude chtít hovořit i s ostatními návrháři, pokud budou přítomni. Pak myšlenkami vyhledám Razvana, abychom si předali informace.

Oxana můj útěk přejde beze slova. Všechny moje pracně vyprané svršky mi rozkáže sundat a místo toho mi navybírá různé kusy ze své kolekce převleků. Ani pestrobarevnou čapku neubráním. Cestou k Drakovičům vzbuzujeme pěknou pozornost. Radši vybíráme širší dobře hlídané cesty. Nechceme vysvětlovat nějakým pobudům, že do našeho kufru se opravdu nechtějí podívat.

Hacienda Drakovičů je opulentní až kýčovitá. Předtím, než vejdeme dovnitř, si budovu dobře prohlédnu zvenku. Jsou ve všech patrech zamřížovaná okna? Vidím nějaké dveře na střechu? Mají stráže střelné zbraně? Zaměřím se i na možné magické hrozby, které bych v domě cítil. Ze soustředění mě vytrhne Oxana, netrpělivě mě popadne za ruku a zatáhne dovnitř.

Šaty musíme neochotně nechat v šatně. Zatímco se k nám line melodie z hlavního sálu, naposledy zkontroluji zámek kufru a diskrétně na něj umístím jednoduché kouzlo, které mi řekne, jestli kufr někdo otevřel. Potom nabídnu Oxaně rámě a vplujeme mezi hosty.

Razvan udělal svou práci dobře. Někteří z hostů na nás zvědavě pokukují a často nás ani nemusím představovat. Nechávám Oxanu, ať určuje směr naší chůze, a více si všímám tváří kolem nás. Kdo vypadá důležitě, kdo vypadá nebezpečně, poznávám někoho?

U stolečků s občerstvením Oxanu osloví jakýsi mladík. Nevěnuji mu příliš pozornost, dokud se nepředstaví. Julian Kessler? Proč je mi to jméno povědomé? Rychle se mi vybaví úvodník Sluncesvitu, který jsem před pár hodinami četl. Všimnu si tázavého pohledu Oxany, tak se vložím do konverzace.

„Ale to musíme okamžitě napravit! Není možné, aby šéfredaktor Sluncesvitu nikdy neslyšel o Mariele Dauzat, věhlasné návrhářce z Mezivodí. Dovolte, abych Vám ji představil. Každý, doslova každý v naší domovině touží po tom vlastnit šaty navržené její rukou!“

Pokynu směrem k Oxaně a opět zachytím její pohled. Tentokrát už ne tázavý.

„Ah, pardon, poněkud jsem se rozohnil. Práce slečny Mariely je geniální a vzbuzuje ve mně hluboké emoce ... Rudeus, příležitostný obchodní zástupce.“

Představím se taky na konec.

Palác Drakovičů se pyšně tyčí na konci Jasmínové ulice obklopený opečovávano zahradou. Blížíme se s Rudym k hlavnímu vchodu po cestě vysypané štěrkem. Je vlahý letní večer, šeří se, světla lampiónů na nás přátelsky pomrkávají z bujné zeleně za kovaným plotem.

U vstupu to tepe životem. Lidé proudí dovnitř a kolem postává hlouček čumilů, ve snaze zahlédnout něco z večírku. Protlačíme se ke schodům a pak i k veřejím, kde nás vítá majdomus s kamennou tváří.

Rudy se ujme našeho představování, ve snaze zajistit snadný průchod. Starého pána podle všeho ale nezajímá kdo jsme, ani co u Drakovičů pohledáváme. Jen přikývne, zeptá se, zda si přejeme něco odložit a vpouští nás do víru dění. Soudě podle osob které okouní venku, se na slavnost dostane každý, kdo není úplný nuzák.
Procházíme halou až do hlavní síně, odkud se line veselá melodie. Zdálky poznávám Bety vířící na malém pódiu a po chvíli i Razvana usazeného mezi hudebníky.
Prostorný sál je dekorovaný zlatým štukováním a oplzlými freskami, které by se snad hodily do ložnice pána domu, nikoli však do síně. Pomyslnou tečku nevkusu završuje přeplácaná květinová výzdoba s obřími růžovými mašlemi. V duchu zaúpím. Oslavy bývají doménou paní domu a zdá se, že mladá paní Jelena nemá zrovna vytříbené estetické cítění. Naše soutěžní šaty rozhodně neoplývají růžovými mašlemi.

Kývneme s Rudym na sebe a vstupujeme dovnitř. V tu ránu nás obklopí vydýchaný vzduch protkaný těžkými vůněmi exotických parfémů. Hudba na chvíli škobrtne, od pódia zaslechnu své krycí jméno. Celkem dost tváří se otočí k nám. Mávnutím odeženu služebnou roznášející aperitiv, nasadím jemný úsměv a zavěšená do Rudyho proplouvám prostředkem síně ke stolečkům s občerstvením.
Všechny smysly zapínám do pohotovostního režimu. Zachytávám útržky rozhovorů, třídím si v hlavě obličeje, letmým dotekem prstů rozlišuji drahé látky od levných napodobenin. Vcelku brzy odhalím Drakoviče s jeho mladinkou chotí a záměrně se davem od nich vzdaluji. Mnozí hosté si nás zvědavě prohlížejí. Než se stihnu rozhodnout, koho bych oslovila, přitočí se ke mně dobře oděný muž. Rty roztáhne do skvěle natrénovaného úsměvu, kterým odhalí nemožně rovné a bílé zuby.

"Víno?" podává mi orosenou sklenku na tenké nožce. S díky přijímám a vyčkávám, protože je mi jasné, že z hezounka něco vypadne.
"Zdá se, že mnozí hosté vás znají a tak se sám sebe ptám, jaktože jsem o vás neslyšel, ctěná Marielo." Vlčím pohledem mě sjede od hlavy k patě.
"Jelikož se sám sebe tážete, zřejmě si i sám odpovíte." Zdvihnu sklenku ke rtům a věnuju muži tajemný úsměv.
Ze slušnosti mi úsměv opětuje, ale jeho oči zůstávají chladné.
"Omlouvám se, zapomněl jsem se představit. Julian Kessler, jméno mé." Pronese škrobeně. Snažím se tvářit nezúčastněně, to jméno mi nic neříká. Podívám se tázavě na Rudyho.

Už jsem v pár boháčských domech byl, dokonce jsem v jedné vile v Lederu i chvíli bydlel, ale takovýhle luxus jsem ještě neviděl. Připadám si u Drakovičů jako pouliční holub, co se vloudil mezi zlaté bažanty. A nejsem evidentně sám, protože o první vzácné pauze se ke mně přitočí Bety s očima úplně navrch hlavy.
„Viděl jsi všechno to jídlo?“ Vydechne omámeně. „Dokonce maj i maliny! Kde sehnali maliny v tuhle dobu? A tolik! Co s tím vším budou dělat, co myslíš? To přece nemůžou sníst. To by praskli!“
„Co nesní, ráno vyhodí za bránu,“ zaprorokuju si s jistou hořkostí. „A tam to sní někdo jinej.“
Betka opět ignoruje moje neveselé vzpomínky a švitoří dál. „A byl jsi už na hajzlíku? To ti je úplnej palác, běž se podívat! Normálně tam mají tekoucí vodu!“
Zavrtím hlavou a pozoruji pobaveně její svítící oči. Mám důležitější úkoly, než je obdivovaní toalet. A čas běží.

Brzy ale zjistím, že s navazováním kontaktů to nebude až taková sranda. Tohle není vesnická tancovačka, kde stačí na nějakou holku kývnout, a ona k vám sama přiběhne. Jednou jsem odpálkován nevybíravě, dvakrát celkem taktně, ale tak jako tak je jasné, že místní honorace se s kýmkoliv, kdo nemá alespoň jeden zlatý šmuk kolem krku, odmítá bavit.
Mých neúspěšných snah o navázání kontaktu si po druhé pauze všimne i Carex a začne hned sondovat, jak to mám s Bětou. Když ho ujistím, že je to jenom známá, viditelně pookřeje.
„Tak to je dobře, moc dobře.“ Řekne tónem, který mě přiměje zvednout oči od mandolíny, na níž zrovna natahuju novou strunu. Carex vypadá sice jako starý šedivý vlk, ale podle všeho si ještě troufá na mladou laňku. „Pojď, s někým tě seznámím,“ nabídne mi blahosklonně, „chceš se dneska vyspat v pořádný posteli, ne?“

V doprovodu slavného hudebníka mám přeci jen větší šanci nebýt zcela ignorován a brzy se mi povede zapříst řeč s několika měšťankami a dokonce i s jednou z Jeleniných komorných. Moc témat k hovoru věru není, ale kupodivu se na moji nahozenou udičku o návrhářce z Mezivodí, co by možná mohla zavítat přímo sem, chytí všechny do jedné. A všechny svorně tvrdí, že: „Ano, tu samozřejmě znám! Slyšela jsem, že se sem chystá…“
Oxana měla vážně pravdu, že nikdo si netroufne vypadat, jakože nezná nové drby, ale mě to hlava nebere. A musím se pořád děsně krotit, abych se nezačal smát.
Nakonec mám pocit, že alespoň nějakou šeptandu o Oxaně, potažmo jejím alter egu, se mi povedlo rozšířit, i když k těm úplně důležitým lidem jsem se nedostal. Jinak večírek běží, lidé pořád korzují sem tam, víno ve skleničkách pění a cáká na leštěné parkety, lokajové zpoceně běhají, róby se lesknou a my hrajeme. Zlatá bažantí klec mi začíná být těsná. To se fakt za celý večer nic nestane? Nikdo se neserve? Nebo nedostane alespoň facku? Nebo pusu? Budu tady jako pako dál poslušně hrát, oblbovat už tak dost blbý paničky a koukat, jak Carex nepokrytě balí Bety?
Už se dostává někam na druhou metu, když se konečně naše slavná osoba objeví na scéně.

Jsme zrovna v půlce známé balady o pirátském pokladu, když si všimnu Malyše. Ten si doposud v klidu hověl v koutě na mojí vestě, ale teď najednou zvedne hlavu a vypadá, že by rád někam šel. A to znamená jediné, že Oxana nebo Rudy musí být poblíž. Žádné jiné lidské bytosti ho momentálně z klidu vyvést nedokážou.
Nechci, aby se to pako vrhlo kamsi přes celý sál, a ještě třeba nějakou nafintěnou panímámu po cestě porazilo, takže na Malyše zasyčím, a přitom samozřejmě zapomenu vybrnkávku. Šéfhudebník mě sjede vražedným pohledem, a v tom Bety přestane na chvíli tančit a začne mávat.
„To je Mariela!“ Šeptne nadšeně směrem k nám, ale tak nahlas, že to musí slyšet všichni kolem. „Nevěděla jsem, že taky přijde!“
Pár hlav se poslušně otočí dveřím. Honem se přidám k refrénu a dál hraju, jako by nic. Bety se taky hned chytí a pokračuje v hopsání, ale mám pocit, že tohle nebyl úplně marný úvod.

V činorodých přípravách se čas řítí jak splašený dostihový kůň.
Zrovna Oxana zkouší nějak "mezivodsky" nastrojit Rudyho, když otevřeným oknem zazní odbíjení páté hodiny.
Vzhledem k tomu, že v 18.00 začíná mecheche u Drakovičů, všem vám zatrne, protože jde do tuhého. Asi jen s výjimkou Bětky, která si v rohu místnosti zkouší nějaké kroky. Co můžete soudit, tak díru do světa se svým tancováním asi neudělá, ale kouká se na ni dostatečně dobře na to, aby posloužila svému účelu.
Razvan zrovna domyl Malyše, který smrděl jak namoklý cirkus, naposledy přehlédl výstroj, drapnul šenkýřku a vyrazil k bardům. Jejich úkol je koneckonců o něco složitější a časově náročnější.
Když dorazili ke skupině, setkali se s vesměs přátelským uvítáním - tedy kromě hejtmana, který na léčitele dělal bubu, seč mu síly stačily.
Několikrát s ním prošel, co budou hrát, mnohem víckrát se ubezpečil, že nemocná bude v pohodě a že se o ni postará a nakonec jej obměkčila až Alžběta, která na něm mohla oči nechat, áchala, óchala a všeobecně se vochomítala kolem jako správná fanynka. Až toho zatvrzelého hudebníka dočista zjihla.
Po opětovném ubezpečení se, že Iris nic nehrozí si balíte fidlátka a vydáte se do haciendy.
Barák je to věru mocný a je hlídaný jako pevnost. Všude soukromé stráže, veselkové ozdoby... asi tak jedna ku jedné.
Uvedou vás zadním vchodem a trojice zbrojnošů vás provede chodbami, kde se to hemží přípravami. Voní tu jídlo, zní vzdálená hádka, pořád do vás vráží služebnictvo ve svém shonu za plněním úkolů. Nakonec jste uvedeni do hostinského sálu, kde se vše bude odehrávat. Je to tu velké, prostorné a opulentně marnotratné. Papa Drakovič asi rád ukazuje že na to má, což, podle pověsti Božaka, bude charakterová vada velké části místní honorace.
Jste představeni pánovi domu (Zoran Drakovič), který vám kývne a už si vás nevšímá. Je vysoký, štíhlý, snědý. S orlím nosem a přezíravým pohledem, oblečen je, na rozdíl od výzdoby okolo, vkusně a střídmě. Také vás přivítá Jelena, dvacetileté, dost pohledné děvče, které vaši Bětku zjevem hravě převyšuje ve všech směrech. Škoda, že se okamžitě prokáže jako pyšný princezna, když vás zdrženlivě pozdraví a následně začne vysvětlovat, že pokud hudební a taneční doprovod nebudou dostatečně kvalitní, nedostanete ani najíst. A pokud tu něco ukradnete, strážní vám polámou ruce.
Prostě na první poslech milé děvče.
Hejtman na Razvana přes rameno hodí zasmušilý pohled.
Jelikož mladá dáma už odplula peskovat nějakého sluhu za křivě uvázaného motýlku, přitočí se k vám majordomus a ledovým hlasem oznámí, že za "čokla" je zodpovědný jeho pán a veškeré způsobené škody budou jím uhrazeny.
A pak pomalu začnou vcházet první hosté a hudba začíná hrát.
Jak čas plyne, nejde vám to zle. Pěkně to odsejpá, nekazíš příliš melodií a vaše tanečnice sklízí i nějaký potlesk.
Není moc čas si odskočit za Oxanou a Rudym, ale to se nedá svítit. Každou hodinu máte krátkou přestávku na jídlo a pití, ale ani pořádně nadlábnout vás nenechají a už zase hrajte, hrajte, hrajte...

Oxana s Rudym měli ještě trochu na přípravu a pak se se vší pompou vydali na slavnost.
Soutěžní šaty co nejpečlivěji složené a nenápadně kouzelníkem nadnášené se hrnou ulicí a budí po právu pozdvižení. Skoro takové, jako Oxana sama. Samozřejmě nejste jediní v extravagantním úboru, proto pozornost vám věnují hlavně pochybné existence.
Nakonec se ale bez úhony dostanete ke svému cíli. Hacienda je hlídaná jako pevnost, uvnitř se svítí a hraje hudba a k hlavnímu vchodu se trousí honosně odění jedinci i páry.
Zkusíte se tedy dostat dovnitř, během kteréžto činnosti zjistíte několik věcí.
Kufr se šaty jste s sebou táhli zbytečně, nikdo po vás nechce prokazování se čímkoliv. Ani je nezajímá, kdo jste.
Jen vás zručně šácnou ohledně zbraní (najdou i věci, které jsou relativně dobře schované) a shovívavě veškeré vaše vybavení uschovají v šatně.
Pak vejdete do honosného, dobře osvětleného a přeplácaně ozdobeného sálu, který má všem ukázat, kdo je tady pánem.
Sem tam se promenádují slouhové s pitím, podél stěn stojí stolky s občerstvením, vpravo vzadu vyhrává skupina bardů, mezi nimiž rozpoznáte Razvanovu bradu. Před pódiem se ze všech sil snaží Bětka a má solidní pozornost, nicméně je tu možnost, že důvodem bude fakt, že při svém divokém předklánění jsou vidět i věci, které nejspíš neplánovala. Holka je však do tance zabraná, a tak si podobných maličkostí nevšímá.
Hosté jsou různí, od obyčejných měšťanů po místní honoraci. Dokonce zahládnete nějaké chasníky v normálním oblečení z jarmarku, jak do sebe u stolků ládují jednu pochutinu za druhou. Dostat se sem asi může kdedko.
A ve všem tom mumraji probíhá oslnivě krásná Jelena Drakovičová, tu se směje něčím vtipům, tu si povídá se starším gentlemanem...
Je samý úsměv a cukrkandl a přelétá od hosta k hostu jako včelička.

Z rozjímání u studny mě vyruší šramot a zavrčení. On tady někdo nechal psa? Radši se jdu podívat za roh nedaleké kůlny, odkud se zvuky ozývají. Trochu se mi uleví, když uvidím Malyše, jak soustředěně čenichá kolem stěny kůlny a snaží se podhrabat dovnitř.

„Kamaráde, zase tě Razvan vyměnil za ženskou? Sakra ty ale smrdíš, v čem ses to vyválel? Možná bych tě měl okoupat taky.“

Na to Malyš uskočí a ostražitě mě sleduje.

„Heh, kdybys uměl stejně dobře poslouchat.“

Pousměju se a vrátím se zpátky ke studni. Chvíli přemýšlím nad tím, že aspoň trochu osvěžím své oblečení. No víc pomuchlané už být nemůže. Popadnu znovu mýdlo od Oxany, posbírám svršky a opláchnu je v ledové vodě. Potom je vykroutím a navleču zpátky na sebe. Stoupnu si na sluníčko a pomůžu větru, aby profukoval mezi všemi mokrými vrstvami.

Netrvá dlouho, než takto oblečení usuším. Přitom sleduji Malyše, jak bojuje s dřevěnou kůlnou. Co zevnitř cítí tak zajímavého? Beztak opět něco nechutného. Musím ho potom doslova odtáhnout, aby se vrátil se mnou zpátky za ostatními. Před dveřmi našeho pokoje se zarazím a radši zaklepu.

„Ahoj, to jsem já, Rudy. Nejdu nevhod?“

"Dobře, dobře, mír!" řeknu zadýchaně, narovnám se a trochu se upravím. "Domluveno, Alžbětě něco půjčím, stejně už jsem s tím napůl počítala."

Kroky z chodby se blíží a tak radši rychle zalezeme zpátky do komůrky. Alžběta zvedne hlavu od malovátek. "Děje se něco? Mám odejít? Slyšela jsem křik."

"Jen jsme s Razvanem přemýšleli, jak tě na tu slávu vyšňořit. Běžná výměna názorů, u nás v Mezivodí jsme zvyklí na jinačí temperament," zářivě se usměju a doufám, že je Alžběta skutečně tak prostoduchá, jak se tváří. Pokud ne, úspěšně to maskuje, protože jen přikývne a hned začne brebentit.
"Tak jsem si říkala, že blyštivá zelená s oranžovou bude žůžo kombinace. To by mi mohlo jít k očím, co myslíte?"

"Dobrá volba," zhodnotím, "ale začneme s šaty, co říkáš?"

Za rekordní čtvrt hodinu se nám podaří Alžbětu změnit ze sklepnice na přitažlivou tanečnici. Má pěknou postavu vyvinutou na těch správných místech a roztomilý obličejík, takže to není nic těžkého.

Neodpustím si dát trochu do pucu i Razvana. Vzadu mu čouhá košile z gatí a vlasy mu padají do očí. V duchu se usměju.Tuším, že sotva překročí práh hostince, bude zase v původním stavu, ale za pokus to stojí.

"Myslím, že jste připraveni vyrazit." Prohlásím a spokojeně si prohlížím výsledek svého snažení.

"Jenom jsme si povídali!" Hájím se dotčeně, ale obligátnost oné věty v kombinaci s pohledem na chechtající se Oxanu způsobí, že už se taky neudržím a začnu se smát naplno. Jestli nás Bety přes dveře slyší, nejspíš si chudák, myslí, že se dostala do spárů dvojice šílenců.

Po chvíli zaúpím a musím se opřít o kolena, abych se trochu vydýchal.
"Okoralé jídlo, to si teda dovolila hodně," heknu s doznívajícím veselím. "Tak to ji do party neberu. Stejně mi jedna šílená ženská stačí.  - Né, počkej!" Sotva se stačím narovnat, než po mně Oxana skočí. Je to sice jen předstíraný útok, ale pořád vedeny s razancí rozzuřené kočky.
"Počkej! Rozdělá se ti to prostěradlo!" Mám co dělat, abych se uhnul. "Stačí. Mír. Mír!"

Na schodišti se ozvou lehké kroky. Mohl by to být Rudy, ale také kterýkoliv s dalších hostů. Oxana odskočí, narovná si turban a v mžiku vypadá stoicky klidná a chladná, jako prve.
Ta proměna je zároveň fascinující i děsivá. Taky si rychle upravím košili.
"Naprosto chápu tvoje argumenty," odkašlu si a hodím po kamarádce psím pohledem. "Ale mohla bys být přesto tak hodná a půjčit jí něco na sebe?"

Kam tím míří? Poleje mě horko. Pro jistotu zabouchnu dveře. "Je mi fuk, s kým si vrzneš. Ale vnímám rozdíl v tom, když jde o náhodnou známost, nebo o někoho, koho v podstatě dočasně bereš do party. A neříkej, žeš po Alžbětě neházel očko. Známe se dost dlouho na to, abych poznala, když zkoušíš terén." Zasyčím.

"A co proti ní mám?!" Nafouknu se. "Přinesla mi jídlo, co nebylo čerstvé." Vidím, jak Razvanovi cukají koutky a přemýšlím, jak z podlahy sesbírat ztracené zbytky důstojnosti. "A blbě na mě koukala." Dodám, jako bych to mohla zachránit. To už ani já nevydržím a vyprsknu smíchy. Banálnost mé obhajoby a absurdita celé situace mě úplně odzbrojí. Směju se, až mi vyhrknou slzy.