Andor.cz - Dračí doupě online

Oxana se začne převlékat, tak se otočím na židli, abych jí dal trochu soukromí. Při tom začnu vzpomínat na Mezivodí. Vyjmenuji několik více či méně důležitých lidí z okolí krále, u kterých jsem si jistý, že mají ženu. Zavzpomínám na novinky z poslední doby. Neproběhl tam převrat? Nepopravili někoho důležitého, koho by Oxana neměla zmiňovat? A potom jsou šaty hotové, tak se otočím, a … tolik odhalených částí těla…

„Moc pěkné!“

Vypadne ze mě jenom, doufám, že se nečervenám. Chce to trochu úsilí odtrhnout od Oxany oči.

„Ah, půjdu se taky opláchnout, ať potom s tím nezdržuji. Zjistím co a jak s Razvanem.“

Při tom couvám ke dveřím, proklouznu na chodbu a mizím po schodech dolů na dvůr. Cestou proběhnu kolem Razvana a seberu mu mýdlo. Až dole, potom co na sebe vyliju vědro studené vody, si říkám … proč jsem sakra utekl?

"To je báječné, Rudy!" rozzářím se. Konečně náš plán dostává jasnější obrysy.

"Zkusím vytvořit šaty, které se tam nosí. Typově vím, o co by mělo jít. Společně je pak můžeme doladit. A když mě zatím zasvětíš do informací, které bych měla znát, budu ráda. Vím jen naprosté základy."

Ze zavazadla konečně vyštrachám vše, co jsem potřebovala. Dlouhý cihlově červený kus lněného plátna si roztáhnu na podlaze a obě protilehlé strany v rychlosti sestehuju k sobě. Vznikne tak široký tunel, který přes sebe přehodím. Se spodní tunikou se neobtěžuji, pořád je vedro jako v pekle a odhalená šíje a paže nikdy neuškodí. V pase řízu stáhnu barevným karetkovaným opaskem, na ramenou zajistím sponami. Hedvábný modrý šál, moji nejdražší součást garderóby, smotám a vytvaruji do turbanu. Tadá, mezivodský šat je na světě.

Obrátím se na Rudyho. "Zatím takhle. Co na to říkáš? Ještě doplňky a líčení, snad máme ještě trochu času." Otočím se dokolečka.

"Ty spony nejsou úplně tamní, ale snad to nevadí, můžu je prezentovat jako umělecký záměr." Uvažuju nahlas a tázavě se zadívám na Rudyho.

S plánem všichni souhlasí, což je super. Hrát si na módního návrháře není nic, na co bych se těšil a hrozně se mi ulevilo, když se toho zhostila Oxana. Napadne mě, jestli bych se taky neměl zajít opláchnout, abych večer vypadal k světu. Možná později…

„A jak tam mám jít já? Budou mi stačit tady ty šaty od paní Nadie? Aby to nevypadalo příliš … obyčejně, když jsem doprovod slavné návrhářky.“

Při tom gestem ukážu na svůj oděv, který mám na sobě v podstatě od včerejšího večera. Potom se na chvíli zamyslím.

„V Mezivodí jsem jednou byl. Bylo to před pár lety a pamatuji si ho jako docela divoké město. Zvlášť níž … blízko přístavu. Ale podařilo se mi tehdy na pár týdnů vloudit i na královský dvůr, můžu si vzpomenout na některá jména. Dvořany, pro které jsi třeba již navrhla šaty?“

Nejdřív na postel navrším úhledný komínek pánského oblečení. Na vrch posadím kostku levandulového mýdla. Vždycky mám nějaké v zavazadlech. Provoní delší dobu nepoužívané svršky, odpuzuje moly a vůbec, je to prostě základ.

„Zkus oblečení vrátit v původním stavu,“ houknu na Razvana a hlavou mi bleskne sto a jeden způsob, jakým může společník opečovávaný převlek znehodnotit. Polít červeným vínem, umastit prsty ulepenými od pečínky. A mnoho horších variant potřísnění. Na podobné úvahy ale není čas, v mžiku se ponořím do úvah o vlastním přestrojení.

„Dobře, odněkud zdaleka,“ brumlám si pod fousy. „Saffron… příliš exotický. Korál… moc známý. Mezivodí… Mezivodí?“ Obrátím se na přátele. Vlastně jen na Rudyho, protože Razvan už se stihl vypařit. „Víš něco o Mezivodí?“ Tuším, že moje čistě školní znalosti stačit nebudou.

„Možná?“ Pátravě se zadívám na Oxanu, ale ta už mezitím plánuje detaily své nové kariéry. Tohle jde mimo mě. Šaty… A tak vůbec.
„Jdu se umejt,“ oznámím oběma přátelům nevzrušeně. „A jestli potkám tu Bety, nebo jak se jmenuje, zkusím jí nalákat.“
Zvednu kupičku oblečení, kterou mi Oxana mezi řečí vyhrabala (a na jejíž vrchol vyzývavě položila kvádřík mýdla), a zamířím s tím vším na dvůr.

Voda ze studně je ledová, ale v dnešním parnu mi to ani za mák nevadí. Vychrstnu na sebe několik věder, vydrhnu se, co to jde, a rukama si pročešu vlasy. Pak na sebe navléknu čistou košili a otočím se na Malyše, který mne z bezpečné vzdálenosti nechápavě sleduje.
„Tak co myslíš?“ Oslovím ho. „Docela dobrý, ne? Půjdem na návštěvu do kuchyně?“

Nemusím se ale vláčet tak daleko. Potenciální tanečnice se totiž jako na zavolanou vynoří zpoza rohu se džberem v ruce. Malyš se k ní nadšeně rozběhne a holka okamžitě zahodí kbelík a zvedne ruce nad hlavu.
„Razvane!“ Vypískne zděšeně. „Zavolej si toho psa!“
„Nic nedělá,“ opáčím lakonicky, zatímco házím vědro zpět do studně, ale moc to nezapůsobí.
„To říkají všichni! Ííí, jedeš potvoro!“
Povzdechnu si a zasyčím na Malyše, který zaujatě očichává šenkýřce lem sukně. Pes vzhlédne a když vidí můj výraz, odloudá se ke stájím a pustí se kobylincové svačinky. Děvče to znechuceně pozoruje.
„Proč ho s sebou vlastně taháš, když nic nedělá?“ Zeptá se po nějaké době zamyšleně.
„Eh… Poslyš, Betko, tancuješ ráda?“
„No jasně.“ Bety mne obdaří zářivým úsměvem v pihovatém obličeji. „Dřív jsem každej den tancovala v přístavišti U Kapitána.“ Podívá se na mne s trochu šibalským leskem v oku a vyčkává.
„Nešla bys k Drakovičům? Dnes večer?“
Holka vykulí oči. „K Drakovičům? Jak bych se tam dostala?“
„Třeba se mnou?“ Nadšeně se vyprsím, ale místo očekávaného nevěřícného obdivu se na Alžbětině tváři shledám spíš s nevěřícným pobavením. „Jak bys ses tam dostal ty?“ Opáčí užasle.
Odfknu si. Tušil jsem, že žádná hloubavá duše to nebude, ale že až takhle…
Bleskově vysvětlím svoji úlohu na soukromé party a její potenciální roli tamtéž. Jak jsem taky trochu očekával, při zmínce o Carexovi děvče vypískne a chytí se za tváře.
„Carex Athos! A bude tam Joachym? Toho já úplně mi – lu -ju!“
Bohové! Vyčerpaně si promnu čelo. „Ano…“
„A já bych jim tam mohla tančit? Jako vážně?“
„Ano?“
„No tak bezva!“
Mrknu po ní, ale opravdu se tváří přesně tak nadšeně, jak to zněl její souhlas. Nebo možná ještě o chlup víc. V duchu si zamnu ruce. Tahle to má vypadat! Progresivní přístup, žádné: Nebudu se před nikým ukazovat, cos to zase vymyslel, bla bla…
„Kdy to začíná?“
„Za chvíli.“
„Jupí! Jsi nejlepší!“ V návalu čiré radosti ke mně Betka přiskočí, obejme mne a vlepí mi pusu na tvář. Voní jako kuchyně. „Ale počkej,“ náhle se odtáhne, „já tam nemůžu jít.“
„Proč?“ Nenápadně si přejedu rukou po žebrech. Au! Ach jo…
„Nemám co na sebe. Tam budou určitě samí boháči a já mám jenom tohle.“ Bety smutně ukáže na svou vyrudlou skládanou sukni a otrhanou šněrovačku. Mám chuť začít kvílet. Zase to oblečení!
„Hmmm… Pojď se mnou. Kámoška ti něco půjčí.“

"Ta pihovatá holka s tebou podle mě půjde i zadarmo." Odvětím a těžko skrývám hořkost v hlase, když si vzpomenu na kvalitu jídla, kterým mě holčina pohostila.


"Dobře, čaroděj jako doprovod. Ale s prezentací nevím. Bylo by divné, abych je měla sama na sobě," dumám nahlas. "Ale na figuríně to zase nevyvolá takový dojem. A navléct je na cizí ženskou se mi zdá riskantní. Můžeme zkusit přizvat šenkýřku na tančení a třeba nám nakonec připadne dostatečné důvěryhodná..."

"Spíš přemýšlím, z jaké daleké ciziny pocházím." V duchu projíždím všechny možné a nemožné země a zběsile začnu přehrabovat oblečení a dávat dohromady nový převlek.

Instinktivně před Razvanem trochu couvnu. Ne že bych se bál, že mi ublíží … ale nechci se jen tak nechat chytit. Naštěstí naše vtípky nese dobře, tak se na něj jenom zazubím.

„Hej, to byl jenom vtip. Ale ten nápad je dobrý! Na tančení můžeme někoho najmout a nevadí, když nic nebude vědět. Tak to máme skoro plán hotový. Oxano, ty budeš slavná návrhářka z daleka a já jsem tvůj známý obchodník, který tě sem do města doprovodil?“

Zeptám se trochu nejistě. Připravený okamžitě přehodit hlavní úlohu na Oxanu.

„A jak budeme ty šaty prezentovat? Potáhneme tam nějakou figurínu, nebo je někdo bude mít na sobě?“

Ještě rychle dodám. Při tom se přesunu do rohu místnosti k naší neviditelné truhle, abych zkontroloval, že je vše v pořádku.

Stojím se založenýma rukama a pozoruji ty dva, jak si navzájem nahrávají. Oni se snad na mě domluvili!
"Dávej si pozor, abych nezatančil já s tebou." Zavrčím na Rudyho, ale spíš tak pro formu. Jestli si tihle hlavouni myslí, že pro úpěch našeho plánu je rozumné prohodit si role, nemám s tím problém.
"Klidně ať je návrhář Oxana, proč ne... Ale neříkejte mi, že vypadám jako ženská!" Dodám dotčeně a odfknu si. "Nemáte pocit, že mi něco chybí?!" Přejedu si rukama nad neexistujícím dekoltem a ta asociace mne v mžiku přivede na nápad.
"Hele... A co kdybychom řekli tý holce z kuchyně? Takový tý malý, pihatý? Ta vypadá, že umí dobře tancovat. A určitě ráda půjde na večírek... Přinejhorším, když jí zaplatíme. Já s ní můžu jít s hudebníkama, Oxana bude návrhářka a Rudy její doprovod..."

Hrkne ve mně. Sice už jsem skoro přestrojená do role necudné tanečnice, ale možnosti vydávat se za návrhářku se chytím jako tonoucí stébla. Přeci jen dělat něco, co mi jde - vydávat se za někoho - je mi mnohem příjemnější, než se nakrucovat do rytmů hudby.

Potíž s Rudym je, že nikdy nevím, kdy mluví vážně a kdy vtipkuje. Při představě Razvana v dámských šatech se v duchu rozesměju.

Nejistě přejíždím pohledem z jednoho na druhého.

"Klidně můžu prezentovat šaty já." Pokrčím rameny dost nezaujatě na to, jak se ve skutečnosti cítím. "Šaty pro Razvana bych taky dala dohromady. Pánské... i dámské." Zazubím se.

Sleduji proměnu Oxany. Rozbouřené emoce schová někam hluboko a nasadí svou obvyklou masku. Jsou to přesně ty chvíle, kdy naprosto netuším, co bych měl dělat. Projevit soucit? Odlehčit situaci vtipem? Dělat dál jakoby nic a snažit se konstruktivně naplánovat naše další kroky? Proč musí být lidi tak složití a komplikovaní? Asi bych chtěl příliš, aby nás pro jednou Nadia poslala vysvobodit starou knihu ze zapadlé knihovny v nějakých dalekých horách…

„Nemáš se vůbec za co omlouvat Oxano. Tak mi přijde, že na této misi musíme všichni dělat věci, které nám jdou trochu proti srsti.“

Na oko se zamyslím.

„Co kdybychom to prohodili? Oxana půjde prezentovat naše šaty. Vyzná se v tom zdaleka nejlíp ze všech z nás. Já jim pěkně zahraji na flétnu. A Razvana nastrojíme jako sličnou dívku a zatančí jim. Nějaké pěkné šaty ti Oxana určitě půjčí.“

Mrknu na Razvana, zatímco stojí s Malyšem u dveří.