Andor.cz - Dračí doupě online

"Ta pihovatá holka s tebou podle mě půjde i zadarmo." Odvětím a těžko skrývám hořkost v hlase, když si vzpomenu na kvalitu jídla, kterým mě holčina pohostila.


"Dobře, čaroděj jako doprovod. Ale s prezentací nevím. Bylo by divné, abych je měla sama na sobě," dumám nahlas. "Ale na figuríně to zase nevyvolá takový dojem. A navléct je na cizí ženskou se mi zdá riskantní. Můžeme zkusit přizvat šenkýřku na tančení a třeba nám nakonec připadne dostatečné důvěryhodná..."

"Spíš přemýšlím, z jaké daleké ciziny pocházím." V duchu projíždím všechny možné a nemožné země a zběsile začnu přehrabovat oblečení a dávat dohromady nový převlek.

Instinktivně před Razvanem trochu couvnu. Ne že bych se bál, že mi ublíží … ale nechci se jen tak nechat chytit. Naštěstí naše vtípky nese dobře, tak se na něj jenom zazubím.

„Hej, to byl jenom vtip. Ale ten nápad je dobrý! Na tančení můžeme někoho najmout a nevadí, když nic nebude vědět. Tak to máme skoro plán hotový. Oxano, ty budeš slavná návrhářka z daleka a já jsem tvůj známý obchodník, který tě sem do města doprovodil?“

Zeptám se trochu nejistě. Připravený okamžitě přehodit hlavní úlohu na Oxanu.

„A jak budeme ty šaty prezentovat? Potáhneme tam nějakou figurínu, nebo je někdo bude mít na sobě?“

Ještě rychle dodám. Při tom se přesunu do rohu místnosti k naší neviditelné truhle, abych zkontroloval, že je vše v pořádku.

Stojím se založenýma rukama a pozoruji ty dva, jak si navzájem nahrávají. Oni se snad na mě domluvili!
"Dávej si pozor, abych nezatančil já s tebou." Zavrčím na Rudyho, ale spíš tak pro formu. Jestli si tihle hlavouni myslí, že pro úpěch našeho plánu je rozumné prohodit si role, nemám s tím problém.
"Klidně ať je návrhář Oxana, proč ne... Ale neříkejte mi, že vypadám jako ženská!" Dodám dotčeně a odfknu si. "Nemáte pocit, že mi něco chybí?!" Přejedu si rukama nad neexistujícím dekoltem a ta asociace mne v mžiku přivede na nápad.
"Hele... A co kdybychom řekli tý holce z kuchyně? Takový tý malý, pihatý? Ta vypadá, že umí dobře tancovat. A určitě ráda půjde na večírek... Přinejhorším, když jí zaplatíme. Já s ní můžu jít s hudebníkama, Oxana bude návrhářka a Rudy její doprovod..."

Hrkne ve mně. Sice už jsem skoro přestrojená do role necudné tanečnice, ale možnosti vydávat se za návrhářku se chytím jako tonoucí stébla. Přeci jen dělat něco, co mi jde - vydávat se za někoho - je mi mnohem příjemnější, než se nakrucovat do rytmů hudby.

Potíž s Rudym je, že nikdy nevím, kdy mluví vážně a kdy vtipkuje. Při představě Razvana v dámských šatech se v duchu rozesměju.

Nejistě přejíždím pohledem z jednoho na druhého.

"Klidně můžu prezentovat šaty já." Pokrčím rameny dost nezaujatě na to, jak se ve skutečnosti cítím. "Šaty pro Razvana bych taky dala dohromady. Pánské... i dámské." Zazubím se.

Sleduji proměnu Oxany. Rozbouřené emoce schová někam hluboko a nasadí svou obvyklou masku. Jsou to přesně ty chvíle, kdy naprosto netuším, co bych měl dělat. Projevit soucit? Odlehčit situaci vtipem? Dělat dál jakoby nic a snažit se konstruktivně naplánovat naše další kroky? Proč musí být lidi tak složití a komplikovaní? Asi bych chtěl příliš, aby nás pro jednou Nadia poslala vysvobodit starou knihu ze zapadlé knihovny v nějakých dalekých horách…

„Nemáš se vůbec za co omlouvat Oxano. Tak mi přijde, že na této misi musíme všichni dělat věci, které nám jdou trochu proti srsti.“

Na oko se zamyslím.

„Co kdybychom to prohodili? Oxana půjde prezentovat naše šaty. Vyzná se v tom zdaleka nejlíp ze všech z nás. Já jim pěkně zahraji na flétnu. A Razvana nastrojíme jako sličnou dívku a zatančí jim. Nějaké pěkné šaty ti Oxana určitě půjčí.“

Mrknu na Razvana, zatímco stojí s Malyšem u dveří.

V první chvíli mám chuť Oxaně pěkně od plic navrhnout, ať si laskavě přijde s nějakým plánem sama, když se jí ten můj nepozdává, ale Rudy se svým věcným plánováním poněkud nabourá moji uraženou ješitnost.

No jo sakra, musíme myslet na ten úkol, a ne si tady stěžovat, kdo komu šlápnul na kuří oko.

Držím tedy kušnu a úporně přemýšlím, jak bychom to mohli nejlépe navléct…
Oxana se mezitím šlechtí, a když se otočí zpátky na nás, překvapeně zamrkám.
Ze zkušenosti už vím, že tahle ženská dokáže vypadat, jakkoli se jí zamane, ale dnes se jí zrovna podařilo vychytat dokonale vyváženou kombinaci nevinné cudnosti a nenápadně – nápadného zdůraznění určitých předností, že to každému normálnímu chlapovi musí brnkat přímo na první signální.
Pod tím vším samozřejmě stále probleskuje ta její stará ocelová tvrdost. I když v posední době si říkám, jestli i tahle spodní vrstva není jenom nějaká pečlivě udržovaná maska…
Zvlášť, když zrovna říká to, co říká.

„Eh…“ Promnu si oči a zapudím pár vtíravých myšlenek, které s našim úkolem ani za mák nesouvisí. „Je to moje chyba,“ přiznám se pak pokorně, „neměl jsem tě do toho navážet. A co se týče plánu…“ Trochu si odkašlu a podívám se na Rudyho. „Nepochybuju, že víš něco i o krajkách – a jestli ne, určitě si to dokážeš vymyslet. Řek bych, že jako slavný návrhář budeš mít u těch slepic větší šanci. Nebo minimálně u těch dvou, co mají dneska tu slavnost. A já s Oxanou o tobě můžeme šířit šeptandu.“

Naskládám zbývající talíře na sebe a vstanu. "Hele nechám to na vás." Rudy, a především Oxana, jsou asi tak tisíckrát lepší plánaři, než já. Věřím jim, že jakákoliv krycí historka, kterou vymyslí, bude mít hlavu a patu i smysl a věrohodnost a vůbec všechno, co má mít - a taky je tu naděje, že když si to vymyslí sami, nebudeme se muset zase dohadovat.
"Já se jdu dát nějak do pořádku." Zamířím ven s myšlenkou na studnu (s pořádně ledovou vodou), ale ve dveřích se ještě zarazím.
"Rudy? Nebo - hmm - Oxano...? Nemáte ještě náhodou něco čistého na sebe?"

Rudy se do rozhovoru vkládá svým klidným hlasem, zcela racionalně uzavře naše dohady a přemýšlí o plánu dál.
Zastydím se za svůj výbuch emocí a jsem ráda, že koukám do hromádky převleků a ne na parťáky. Přemítám o ztracené důstojnosti a sbírám odvahu odpovědět. Stále ve mně víří emoce, ale schovám je hodně hluboko, kde nebudou překážet. Navléknu se do vykartáčované sukně, tuniku převleču za lehkou blůzu, výstřih nechám tak akorát rozvázaný a pas pod prsy si stáhnu nízým korzetem.

"Omlouvám se za ty výlevy." Otáčím se, na tváři maska staré Oxany. Oxany, kterou nic nerozhodí, která věci skousne. Jejíž tělo se použije pro to, co je potřeba.

"Nebyla jsem ve svojí kůži, ale to mě neopravňuje na vás ječet a mařit hádkami naše plány. Neteř šička se mi líbí, jsem klidně pro. Ale slavný návrhář se mi zdá lepší."

Spolknu jedovatou poznámku a zvednu se z postele.

"Vezmu loutnu a budu dělat, co je potřeba." Opáčím chladně a z torny vylovím kartáč na oblečení. Vysvleču se do spodnice a začnu drhnout svrchní suknici od prachu a nečistot.

Na loutnu hraju a zpívám jen zřídka, když pod zamračenou oblohou šumí les, praská dřevo v ohni a nikdo mě neposlouchá. Všichni vědí, že nesnáším producírování se. Ale co naplat.

"Když mě omluvíte, potřebuju se připravit. Třeba zatím vymyslíte, co nakukáme Dianě ohledně šatů." Oznámím uraženě a obrátím se k Razvanovi s Rudym zády.

Překvapeně koukám na Oxanu, jak poskakuje, jako na pérkách. Takové výbuchy emocí, to se vážně jen tak nevidí! Jeden by skoro řekl, že je do toho všeho nějak osobně zainteresovaná...
Což jí ovšem nijak neopravňuje poukazovat na nedostatky v mém plánu!
"Na takový detaily jsem se fakt neptal." Obhájím se, se špetičkou zášti v hlase.

Já se tady můžu uběhat, dělám pochybný dohody a ona co? Akorát si stěžuje, že nemá co na sebe!

"Doufal jsem, že budeš vědět, co se na těhle akcích nosí. A převlek za chlapa stejně nemáš." Dodám ironicky.
"Nebo máš?" Zarazím se v zápětí, když mi dojde, že zrovna Oxana se nejspíš dokáže převléct za kohokoliv a cokoliv.

Naštěstí mne Rudy, jako ostatně mnohokrát předtím, zachrání svým všeobecným přehledem.
"Tak vidíš!" Zafuním vítězoslavně a shrnu zbytky z hostiny Malyšovi na zem. "Rudy je zná! Říkal jsem, že jsou slavní."
Na kouzelníkovu otázku ovšem taky žádnou extra promyšlenou odpověď nemám.
"Na svoji mandolínu?" Zkusím to. "A zpívat může Oxana. Nebo... Hele to je jedno, zeptáme se jich, jak si to představujou oni. Stejně máme sraz už za hodinu."