Andor.cz - Dračí doupě online

Vytřu talíř chlebem (ááách, kalorie!) a úkosem se podívám na Oxanu, která dokončila čištění své hračky.
"Totiž... oni mě ti zpěváci bez ženské s sebou nevezmou." Přiznám barvu. "Prostě tam chtějí mít... někoho pěknýho."
V hlavě mi vytane, jak přesně to nazval Carex, ale o "bílém masíčku s pořádnou prdelkou" se radši nezmiňuji.
"Takže jestli chceš jít ofiko s Rudym, není problém. Ale já se tam asi nedostanu. Nebo ne s nima."  
Dodám, odložím kost na talířek a prohrábnu si vlasy. Nějak si nedovedu představit sebe, jak přemlouvám nějaké snoby, že zrovna moje maličkost bude ideální ozdobou jejich načančané party. Můžu samozřejmě skočit někde přes zeď... Ale sarka, to jsem se prvně vůbec nemusel snažit!

Snažím se nezírat, jak se Razvan láduje. Kynuté lívance prokládá kuřecími stehýnky, s mlaskáním pořádá jednu klobásku za druhou a všechno to splachuje tuplákem piva s medovinou. Ani pečená jablka, ovesné placky, kysané zelí a uzená žebírka nezůstanou ušetřeny. Nikdy mě nepřestane udivovat, jaký má ten kluk apetit. Ani Rudy nezůstává pozadu, ačkoli u něj to není taková opulentní hostina.

Je trochu divné sedět vedle těch dvou na suchu. Abych jen nečučela, vytáhnu detektor pohybu a promazávám jeho součástky, sem tam se zasekává a to by teď nebylo dobré. Hadříkem leštím ozubené kolečko a zaposlouchám se do Razvanova vyprávění. Sem tam přikývnu hlavou nebo souhlasně zamručím. Ke konci už mi však hadřík a detektor nehybně leží v rukách. Razvanův hlas lehce znejistí. Kam tím dovětkem směřuje?!

"Dostat se na akci inkognito se mi zdá jako dobrý nápad. Ale nějakou tanečnici si určitě zvládnou zajistit sami, ne? S Rudym bychom mohli jít oficiální cestou - s šaty..."

Zmínka o jídle přinutí moje břicho k takovému zaškrundání, že mě to hezky rychle srazí z výšin zpět do fyzického světa.
Já už si ale fakt musím něco dát!
Všechny ty dnešní službičky se pěkně nasčítaly a začínám mít pocit, že jedu na rezervy. Vzpomenu si na naše slovutné profesory, kteří nám v jednom kuse meldovali, že o sebe musíme dbát, hodně spát a dobře jist, aby nás všechno to kouzlení jednoho dne pěkně nedoběhlo.

Hmm, měl jsem okurku, to by se přece dalo krásně zařadit jako zdravá strava... Takže teď už si můžu dát něco pěkně masntého a slaného. Mňam!

Nadšeně tedy odsouhlasím návrh projednat vše v klidu na pokoji a s Rudym se vydám ke kuchyni... Jen abych zjistil, že na kamaráda tam už čeká kouřící talíř. Objednat si dopředu, jak to, že mě to nenapadlo?!
Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych mohl kolegovi uzmout jeho gáblík a zhltnout obsah dřív, než mě stačí chytit (nebo možná spíš trefit nějakým létajícím předmětem). Ale už mám přece jenom trochu rozum, tak jen slíbím, že dorazím za moment, a objednám si svoje jídlo jako slušný občan.

Šenkýřka je pěkná ženská, vyměníme si pár komplimentů a nějaký ten dvojsmysl, a za chvíli se dočkám oběda.
Jak jsem měl hlad, naporoučel jsem si toho opravdu hodně, mám trochu problém to všehno pobrat a dokonce po cestě do patra poztrácím pár lívanečků, ale naštěstí to Malyš rychle uklidí.

Složím všechny talíře na stolek vedle postele a na chvíli se do ní natáhnu. Přijde mi, že Oxana (která asi přeslechla dobré rady profesorů) se na moje debužírování moc netváří a rozhodnu se nasbírat alespoň nějaké body k dobru. Rychle seznámím kamarády s tím, co se mi podařilo zjistit. Nezabíhám zbytečně moc do podrobností, jako je třeba ta šarvátka na trhu, nebo moje polovičaté léčení Iris, přeci jenom, nepotřebují vědět úplně všechno. Stejně se nakonec budu muset odvážit na tenký led.

"...No a tak jsme se dohodli. S tím Carexem a tím druhým." Mrknu na ostatní, jestli na ta údajně tak slavná jména něco říkají.
"Že jim pomůžu s hudbou a ...hmm... ještě by potřebovali někoho, kdo k tomu bude tančit." Zadívám se na jedinou ženskou členku výpravy dost úpěnlivě.
"Přišlo mi to jako způsob, jak se dostat na ten večírek i jinak. Inkognito." 
Teď už mi to jako až tak výborný a brilantní nápad nepřipadá, ale co už. Jestli vymyslí něco lepšího, nemám s tím problém. 

Tiše sleduji přestřelku mezi svými kamarády a nějak nevím, co říct, co udělat. Oxana je rozčilená, možná je skutečně ve stresu kvůli tomu, kolik málo máme času? Nebo se o Razvana skutečně bojí? Ale proč? Vždyť je to Razvan, kdy ten naposledy s někým prohrál rvačku? Kouknu na Oxanu a zkusím opatrně dodat:

„Vždyť ho znáš. Ten druhý určitě dopadl mnohem hůř.“

Na návrh ať jdeme nahoru přikývnu.

Když mi Razvan položí ruku na rameno, neucuknu jako obvykle. V hlavě mi zběsile víří myšlenky, dělá se mi mdlo a hrozí, že se pozvracím. Nedokážu se dobře soustředit. Ani nedávám pozor, jestli používá chodbu nebo ne. Rozhodla jsem se svěřit se do jeho rukou, vím, že mu můžu důvěřovat, že můžu ukázat slabost.

Dříve jsem vždy působila jako samostatná jednotka, která sice měla společníky, ale věděla, že si neustále musí krýt záda. A oni věděli to samé. Kolikrát jsem podrazila takzvané přátele? Zradila bych i Rudyho a Razvana? Přikážu si o tom nepřemýšlet.

Pravdou je, že se mi za chvíli uleví. Bleskne mi hlavou, že od toho jsme parťáci, nechám si pomoct, abych zase mohla fungovat. To by šlo.

Odkašlu si, aby se mi nechvěl hlas.

"Není to jediný zaměstnavatel ve vesmíru, máš pravdu." Zamlumlám a ujišťuju tím hlavně sama sebe. "Nechcete si vzít jídlo nahoru? Ať máme soukromí."

Moje společnice mne dostane do kolen víc, než všichni trhovci, lasičky a zpěváci dohromady.
Oxana, ta Oxana, kterou jsem měl dosud zařazenou jako "chladnou, profesionální až netečnou" najednou mlátí do stolu, syčí a prská a propaluje mě pohledem. To je... fascinující.

Ale obsah toho sdělení je ještě mnohem větší darda.
Kdyby mě seřvala, že jsem rapl a magor a pošuk bez špetky sebeovládání, moc by mne to nepřekvapilo. Asi bych se akorát dotčeně ohradil. Postavil bych prostě další zeď a schoval se za ni a niijak by se mě to nedotklo.
Jenže ona mi vytkne něco jiného. Že o mě měli strach. Že to sami nezvládnou. Že jim na mně záleží.
Rázem zapomenu na kručící břicho i narazený bok a vůbec na všechno.

Kdo mi naposledy řekl něco takového?

Oxana, jakožto profesionálka a znalkyně lidských povah, možná jen podvědomě, ale zato docela přesně, zasáhne nejslabší místo v mojí obraně a všechny staré rány se rázem znovu otevřou.
Zůstanu stát, neschopen slova.

Komu na mně naposledy záleželo?

Možná mámě, než umřela. A pak? Všechny ty osamělé roky... Jasně, měl jsem známé, kumpány na pití a zábavu. Měl jsem holky do postele a pacienty. Měl jsem Nadiu, která mi platila a starala se, ale nikdo z nich by se asi nijak moc nezajímal, kdybych se někdy nevrátil včas k večeři. Nikomu bych doopravdy nechyběl.

Zírám a zíral bych nejspíš dál, pohřbený v sutinách vlastních třináctých komnat, kdyby nás nevyrušil Rudy.
Nepřítomně k němu vzhlédnu, ve tváři pořád výraz lavírující mezi nevěřícným úžasem, schlíplou provinilostí a absolutním štěstím. Jeho dobírání ke mě sotva dolehne. Vážně by mne taky postrádal?
"Ahoj. Jo..."
Potřesu hlavou a konečně se trochu se zkoncentruju. "Něco... na ten způsob. Zjistil jsem spoustu informací."

Otočím se zpět k plavovlásce, která se rezignovaně choulí na lavici a vypadá, že si vůbec nevšimla, jakou bouří emocí a vzpomínek svým spíláním spustila.
"Oxano?"
Opatrně, jako bych to dělal poprvé, jí položím ruku na útlé rameno. "Není to nahovno. Mám plán. Teda, částečně."
Očima najdu Rudyho a mlčky ho poprosím o trochu podpory. Určitě taky ledacos zjistil. Informace, v tom je dobrý.
Přitom jen tak mimochodem prozkoumám Oxaninu auru a zamáznu všechny náznaky počínajícího úpalu. Dnes bylo k padnutí, a obzvlášť na tržišti, kde se mezi stánky nepohnulo ani stéblo
"Nejak to půjde. A když ne..." Vy jste mí kamarádi a dokud budu naživu, nic špatného se vám nestane. O to se postarám. "Tak to prostě poserem, no. Nadia není jedinej zaměstnavatel ve vesmíru."

Pozdní oběd si dopřávám ve společnosti dvou kupců, kteří si ke mně (k mé nelibosti), přisedají záhy poté, co mi šenkýřka donese jídlo. Prohodíme pár vět o počasí, ve skutečnosti je ale poslouchám jen tak na půl ucha. Od vedlejšího stolu vnímám útržky rozhovoru ohledně volby starosty, které však nakonec nejsou tak zajímavé, jak by se na první poslech zdálo.

Placky na talíři, jsou podle všeho včerejší a sýr je okoralý, což nechápu, hostinec je narvaný i v tuhle pro hospody nepřívětivou hodinu, tak jak mi u všech bohů mohou donést jídlo, které není čerstvé! Vypadám, jako, že to nepoznám? Nebo se mi ta šlundra z kuchyně chtěla pomstít? Vzpomněla jsem si, jak si jí Razvan zálibně prohlížel, když jsme se ubytovávali. Abych nepřitahovala zbytečnou pozornost, rozhodnu se, že si nebudu stěžovat a okoralé kousky okrájím a nechám bokem. Součtem miniaturních příkoří, složitosti a nebezpečnosti úkolu, stresem, velkou zodpovědností, vzpomínkami na minulost a příšerným pařákem ve mně však narůstá frustrace. Ovykle jsem naučená všechno spolknout, ale někdy je toho prostě moc.

Když přichází Razvan a vypadá, jako by ho někdo vytáhl krávě z huby, potlučený s roztrženým obočím, jsem už vytočená na nevyšší míru. A když si neodpustí ironizující poznámku k mému stravování, je to poslední kapka do mého pomyslného poháru frustrační tolerance.

Bouchnu pěstí do stolu. Ale jen tak tlumeně, protože i při největším rozlícení mám tendence se kontrolovat. Věděli jste, že se dá ječet šeptem? Ne? Tak teď už to víte.

"Víš Razvane, možná tě to překvapí, ale i já musím, kurva, někdy jíst."
Nestává se často, že bych byla rozčílená, ale když se to stane, obvykle přemínám do nevybíravé hornické mluvy. "A cos to ksakru vyváděl? Víš ty vůbec, že o tebe máme strach? Jenom čekám, že se jednou vůbec nevrátíš." Rozhodím rukama a postavím se. "A co bychom teď bez tebe dělali? Nemáme ksakru ani jeden celej den, jsme jenom tři. To NEMŮŽEME stihnout."

Mám strach, že se Razvan urazí, nebo na mě začne křičet. Ale asi je zaskočený, tak mlčí. To mi úplně sebere vítr z plachet a tak vztek ustoupí lítosti.

"Je to prostě všechno úplně na hovno." Fňuknu a sednu si zpátky na místo.
V tu chvíli se k nám přižene Rudy. On si vždycky umí vybrat chvíli. A ze svého vlastního světa plného levitujících překladových slovníků ne vždy na první doboru odhadne situaci.

Na radnici se nedovím nic nového, takže hned peláším zpátky do naší hospody. Mám takový pocit, že jdu trochu pozdě, snad tam Oxana s Razvanem ještě budou. Cestou si akutně uvědomuji, že jsem od příjezdu do města ještě nic nejedl. V opakuji si pro sebe mantry asketismu, ale v hloubi duše cítím, že by to líp spravila trocha pečínky s chlebem.

V hostinci se hladově rozhlédnu a jako první si objednám něco k jídlu. Až potom jdu hledat své společníky.

„Ahoj, tak co nového?“

Položím na stůl složený Sluncesvit. Potom můj zrak ulpí na Razvanovi a zakřením se.

„Dělal sis nové kamarády?“

Dusám uličkami směrem k našemu ubytování až se žebráci a krysy rozbíhají na všechny strany.
V celku jsem s výsledky svého pátrání spokojen, i když nemohu popřít, že každá jednotlivost měla nějaký ten háček.
Navedl jsem jedno dítě na úplně novou cestu životem... S dost pochybnou nadějí na úspěch.
Uchránil jsem zbytek svých peněz, ovšem za cenu zdiskreditování pověsti a zboží nevinného zelináře.
A Oxaně jsem našel nový job - který se ji zaručeně nebude líbit.

Hmm, akorát s tou Iris to asi byla jenom chyba...

Naštvaně nakopnu několik slepic, co se mi pletou pod nohy. Nechat holku, sotva šestnáctiletou, (téměř) na pospas žlučníkovému záchvatu jen pro vlastní zisk... To si fakt za rámeček nedám. 
Jasně, nic se jí nestane, třeba teď usne, a hned ráno tam zajdu a dám všechno do pořádku, ale stejně. Kdybych byl členem akademie, mohli by mne za takové diletantství nechat stíhat. Kdybych byl členem...
Jedna z načutnutých slepic v panice málem vběhne pod kočár. Hlasité kdákání  a peří všude. Stisknu zuby. Vlastně asi nejsem až tak  spokojený. A mám hlad. A bolí mě žebra. 

Vrazím do lokálu a rozhlédnu se. Oxanu najdu až na druhý pokus, jako vždy dokonale splývá s okolím. 
Vlastně ji pro mě najde Malyš, který se neomylně rozběhne přes celý hostinec přivítat svoji drbatelku číslo jedna. 
Oxana sedí u stolu v roku, ve společnosti dvou důstojně vypadajích prošedivělých kupců. Když k ní dorazí pes, vzhlédne, a jakmile spatří mne na zlomek vteřiny trochu vypadne z role.  Je mi jasné, že nevypadám úplně reprezentativně, většinu krve a bordelu jsem sice jakž takž umyl u bardů v jejich luxusním ubytování, ale Iris se taky v první chvíli tvářila, že se mnou nechce nic mít.  
Kupci jsou stejného názoru a když je jasné, že  opravdu mířím k nim, rozloučí se, vstanou a zmizí z dohledu. 
Posadím se na volnou židli naproti Oxaně.
"Ahoj. Promiň." 
Podívám se na zbytky, ponechané přesně podle etikety na okraji jejího talíře a polknu.
"Oh. Ty jsi jedla."

Razvan se nakonec k hejtmanovi té "veleznámé" bardské skupiny přece jen prokopal, využívaje svých ostrých loktů, flirtovného pomrkávání, a úplně každého špinavého triku, který ho napadl. Nebohou Iris vyléčil jen napůl, aby si zajistil, že dnes vystupovat rozhodně nepůjde, ale sehrál u toho divadlo, jakoby jí právě zachránil hrobníkovi z lopaty.
Děvčete mu bylo docela líto, přeci jen je felčar a pomáhat je tak nějak jeho přirozenost. Nechat někoho v bolestech přes noc není čin, který by svědomí jen tak lehce přeneslo přes srdce, jediná útěcha spočívá ve faktu, že jí ulevil a ujistil se, že není ohrožena na životě.

Nicméně když už se k němu dostal, vyšla jeho návštěva u hejtmana téměř v niveč. Borec byla takřka neoblomný, mnohem ochotnější zaplatit penězi, než zničit představení u tak prominentního klienta, jako je rodina Drakovičova. Po dlouhém a vysilujícím boji (protože se Razvan prostě odmítal vzdát příležitosti a několikrát tomu jelimanovi dal málem po tlamě) vyšla na povrch hlavní námitka. Konečně. Prostě je to chlap a čumět na něj nikoho zajímat nebude. Lepší úplně bez Iris, než s převahou "banánů" na jevišti.
V tu ránu Razvana osvítila myšlenka vpravdě geniální. Božská. Všechny problémy řešící.
Sežene k sobě navrch pěknou dívku, co svým tancem zaujme mužské publikum a ukojí jeho chlípné choutky odhalenými křivkami, natřásajícími se v rytmu hudby. Samozřejmě v rámci slušnosti a dvorské etikety, hacienda Drakovičů není žádný vykřičený dům.

Slovo dalo slovo, ruce si plácly, a mladík odchází od bardů docela dobře naladěn.
Jen lehounce v lebce mu hlodá, jak to přesně Oxaně prodá, aby s ním neprohodila dveře.

Výše zmíněná se mezitím uvelebila v hostinci u stolu pro tři, objednala si něco k snědku, a zatímco pomalu ukusuje, dává pozor, co se kolem šustne. Není se čemu divit, že nálevna vysloveně bzučí tématem oslav, trhů... a volbou starosty! To jste se zatím nedozvěděli, ale v neděli proběhne volba a jmenování starosty města na další rok. Z Lederu přijel císařský úředník, který má na starosti veškeré oficiality. Obecné mínění, alespoň mezi přítomnými hosty, však jest, že žádná novota není očekávána a zvolen bude opět Rupert Houska, protože je ve městě nejbohatší. A peníze jsou tu, jak známo, až na prvním místě.

Rudy dopije a zaběhne na radnici.
Tam se sice žádné zvláštní novinky nedozví, ale zato potvrdí co je ověřit třeba.
Zítra v 8.00 začíná první kolo soutěže, přímo na radnici. Je volně přístupné lidu, i co se účasti týče, tak na čumendu. 10. hodina označuje začátek finále - prezentace šatů. V poledne je pak vyhlášení vítěze Dianou Houskovou.
20.00 začátek slavností na hlavním náměstí, včetně očekávaného magického představení bez magie
V neděli v poledne je jmenován starosta na další rok.

Uloživše si vše do paměti, vydá se čaroděj zpět do hostince a docela se těší, jak svým soudruhům vytře zrak novinkami, které v potu tváře zjistil.