Andor.cz - Dračí doupě online

Hodiny odbíjejí druhou a zakručení v žaludku mi připomíná, že už je to pár hodin, co jsem naposledy jedla. Zbytek času se rozhodnu strávit v hostici u něčeho dobrého k zakousnutí.
Vymaním se hloučku poulíčních žebravých dětí, které mě obklopí s napřaženýma rukama a umouněnýma tvářema. "Kšá, vypadněte!" Odháním je a hlídám si váček. Život k nim byl tvrdý, ale to ke mně taky. A je mi jasné, že při sebemenším náznaku slabosti by mě tahaly za sukni až ke dvěřím hostince. Jsou jako smečka prašivých psů, opuštěných a hladových.
U stánků to pomalu vzdávají. Trhovci jim hrozí sukovicemi, ženou je pryč, všichni ví, že v jejich přítomnosti je zboží v ohrožení.

Na chvíli se zastavuji u stánku s extravagantním bílým klouboukem, rukou přejedu po jeho hebkém povrchu. Připomíná mi dobu strávenou v Bretosu, slanou vůni moře, výhled na vlny, teplo sálající z kamenné balustrády malého balkónu. Lepší časy plné hojnosti. Jiný svět, do kterého se sice možná dokážu vrátit, ale už ne na místo, které jsem nazývala svým domovem. Odlepím se od stánku a zapudím myšlenky na minulost. Melancholická, skoro až lítostivá nálada ale přetrvává.

Uvědomuju si, že se mračím, a tak když vcházím do hostince, pokusím se změnit výraz na alespoň neutrální. Objednám si ředěné víno, kousek uzeného, sýr a obliné placky a rozhlížím se po šenku, jestli nezachytím útržek nějakého zajímavého hovoru.

Zírám za mizejícím Panem Lasičkou a můj preventivně-naštvaný výraz se zvolna mění na pobavený.

Tak takhle? Takže jsme si kvit? No dobře tedy…

Malyš se mi tetelí u nohou, zmítán mezi touhou důkladně mě ošetřit olizováním a obavou, aby nebyl vyplísněn za totéž. Chystám se ho konejšivě poplácat, ale jak se zkusím ohnout, bokem mi projede ostrá bolest.

Au! S tímhle budu muset taky něco udělat. Ale to počká…

Popadnu jednu okurku, která přežila výuku létání, zakousnu se do ní a prodírám se mezi stánky pryč z místa činu.
„Pane Ferdinande! Počkejte prosím. Pane Ferdinande!“
Ujdu dobrých pár set kroků, než mi dojde, že to se volá na mě.
Osobou, žádající mou pozornost, je kluk, tak možná sedmnáctiletý, nohatý a kolenatý, s jemným obličejem rámovaným dlouhými blond vlasy. Oblečení má očividně ušité na míru, samá králičina a ozdobné vyšívání. Mně to přiměje jen pozvednout obočí, ale hádám, že nejedna dospívající dívka musí jít z takového vzhledu do kolen.
Když hezounek sezná, že jsem se zastavil, vrhne se ke mně s novým nadšením. Funí přitom, jako by uběhl přinejmenším maraton, a ne dvakrát kolem rohu.
„Počkejte… díky… Já… viděl jsem, jak jste pomohl tomu kamarádovi na tržišti a…“
Změřím si ho varovným pohledem. „Nic jsi neviděl,“ podotknu tiše.
Mladík se na okamžik zarazí, ale pak začne uklidňujícně mávat rukou.
„Cože? Aha… já vím, ta vyhláška… Ale tohle je naléhavý případ, opravdu! Potřebuji okamžitě pomoct!“
Stisknu zuby. „O co jde?“
„Moje... Kolegyně. Nevím, co jí je. Teda, hrozně jí bolí břicho. Od včerejška jenom leží v posteli a… “ Zmlkne a upře na mne laní pohled plný nefalšovaných obav.
Povzdechnu si. „Mám málo času. Zajdi do Akademie.“

S pocitem, že tím je věc vyřízená, se obrátím a chci si jít po svých, jenže mladík mě oběhne a zastoupí mi cestu. Kůži mu zachrání jen to, že nevypadá ani za mák jako důstojný soupeř. A já mám svou hrdost.
„Počkejte!“ Málem zaječí. „To… nejde. Totiž, Carex Athos – můj šéf – si to nepřeje. On ji podezírá, že jenom simuluje. Že se jí nechce dneska k těm Drakovičům. Jenže já vím, že Iris taková není. Ona by nikdy…"
„Ty počkej.“ Přeruším tu zdánlivě nekonečnou litanii. „K Drakovičům?“
„Jo, no…“ mládenec se podrbe na úzkém nose. „Budeme dnes vystupovat na té jejich slavnosti. Už jsme tam párkrát hráli. Je to parta nechutných snobů, ale platí dobře a…“
„Budete tam hrát?“
Mladík se na mě podívá, jako bych spadl z višně. „Carex Athos?“ Zopakuje naléhavě. „Joachym Arremae? Iris? To jsme my! Eh… Nic vám to neříká?“
Zřejmě čeká, že přijde z mé strany nějaké velké odhalení, takže když jen pokrčím rameny, vypadá dost konsternovaně.
„Vy nás neznáte?“ Vydechne. „U všech bohů, odkud… Eh, to je asi jedno. Prostě jsme docela známí. Když nás chcete na večírku, musíte dobře zaplatit. Fakt dobře. Ale zrovna tahle rodina chce jen to nejlepší…“
„Hmm,“ zabručím a v hlavě se mi začne rodit plán. „Možná bych tedy mohl. Ale nebude to zadarmo.“
„Já vím, já vím,“ Slavný hudební idol rozhodí rukama. „Máme peníze. Jak jsem říkal. Zaplatíme, kolik si řeknete. Nebo kdybyste třeba chtěl…“
„Potřebuju se tam dostat. Na ten večírek. Nejlépe ne sám.“
Mladík okamžitě zkrotne.
„To asi nepůjde,“ špitne, „tedy… netuším, jak bychom to udělali. Oni jsou děsně opatrní. Podezřívaví. A my budeme jenom vystupovat, pochopte, zpěv, trochu hudby. Nemůžeme vzít nikoho cizího s sebou.“
„Hm.“ Zadívám se na Malyše, který si vykousává blechy, a přemýšlím. „Jestli je to vážné... Třeba ta Iris nepůjde. Mohl bych alternovat.“
Chlapec se tváří, jako bych mu chtěl vytrhnout jazyk zaživa. „No ale… co úroveň našeho vystoupení? Nemůžeme si dovolit žádnou ostudu! To prostě… Já nevím…“
Znovu pokrčím rameny. „Fajn. Zajdi do Akademie. Pojď, Malyši.“ Otočím se k odchodu.
„Ne! Stůjte… Totiž… Musel bych se zeptat šéfa. A pochybuju, že u něj by to prošlo. Ehm… Umíte alespoň na něco hrát?“
„Tak trochu.“ Chvíli se pasu na jeho očividném zoufalství. „Takže kde bydlíte?“

Kamelot mi odpoví naučeným způsobem. Určitě nejsem první ani poslední, kdo se ho na soutěž vyptává.

„Jo, přihlašovat šaty nemusíte, pokud teda nejste jedni z těch fajnovejch finalistů. Zítra ráno se šatama přijďte přímo na radnici, tam je posouděj a jedny nejhezčí pošlou do finále. Jednoduchý jako facka. Vyhlašování finále pak bude v poledne na radnici a bude to velká sláva.“

Koupím si od něj jeden výtisk Sluncesvitu a vydám se svižným krokem pryč z přeplněného náměstí. V jedné z postranních uliček zahlédnu Razvana, jak ukazuje Malyše jakémusi klukovi. Nebudu jej rušit, ať už plánuje cokoliv, určitě bych tomu nepomohl. Kroky mě vedou dál směrem k promenádě. Každou chvíli nevědomky kontroluji měšec, který se mi houpe pod oblečením, zavěšený kolem krku. Uklidním se trochu až když se dostanu do lepších částí města.

Z ulic mizí podivné existence a nahrazují je zamračené pohledy městských stráží. Chvíli bezcílně bloumám po promenádě a prohlížím si obchůdky lemující ulici. Pohled mi nakonec sklouzne na menší hospůdku trochu stranou, kde sedí víc lidí podobně oblečených jako já. Zaberu si jednu z lavic u venkovního stolu, od hostinského si poručím vinný střik, a dám se do čtení.

Prvních pár stránek neobsahuje nic zajímavého a rychle je prolistuji. Pak ale narazím na rozhovor s Dianou Houskovou, který by se nám mohl hodit.

Sluncesvit: „Jak vnímáte svoji roli v nadcházející soutěži. Těšíte se, nebo se bojíte?“

Diana: „Těším se na přehlídku, která jistě bude velkolepá. Bojím se však modelů. Můj vkus se velmi liší od vkusu Hildy (zesnulé tchýně, pozn. redakce) a nevím, jak na to zareagují přední návrháři. Mrzí mě, že z ostatních návrhářů se může poprat o vítězství jen jeden. Snad budou ty čtyři dámy v porotě soudné a vyberou ty nejlepší šaty.“

Sluncesvit: „Prozraďte nám, čím by vám návrháři udělali radost.“

Diana: „Nebudu nikterak napovídat, ale každý, kdo mě zná ví, že miluji jednoduchost spojenou s elegancí. Moje oblíbená černá barva umí zázraky, na druhou stranu, na černé se plně neprojeví talent návrháře.“

Sluncesvit: „A čím naopak by návrháři radost zkazili?“

Diana: „Podívejte se, když mi budou ukazovat šaty, tak nemůžou vyhrát. Šaty jsou jen kus hadru. Ano, mnohdy pěkný a velmi drahý kus. Ale to je málo. Ty šaty musí být jedinečné. Musí být legendou. A já chci tu legendu slyšet. V minulých letech se prodávaly hadry jak housky na krámě.“

Sluncesvit: „Na chvilku odbočme. Je obecně známo, že nepocházíte z Olivového kraje. Připomeňte, odkud jste a jaká móda se nosí ve vaší rodné domovině.“

Diana: „Za svůj domov považuji Božako. Ale dobře, narodila jsem se v Železném kraji, v samém srdci Lederu. Tamní móda je na hony vzdálená té naší. Zde se móda snaží poslední dobou šokovat. Prvoplánovitě svoji cenou, méně pak svojí rafinovaností. Jak jsem již řekla, šaty jsou šaty. Dobré šaty jsou styl, kterým se prezentujete. Bohatství není to, čím bych se chtěla prezentovat. V Železném kraji šaty více podtrhují vaši osobnost a charakter. To bych si přála vidět i zde.“

Sluncesvit: „Bez lichotek. Jste velmi krásná žena. Co byste vzkázala těm, které nebyly tak obdařené.“

Diana: „Každá žena má své kouzlo. Jen jej musí objevit. Nenajdou ho v šatech, ale v sobě. Když jej objeví, mohou ho ukázat i ostatním. Držím palce při hledání.“

Hmm, rodný kraj, legenda, černá barva. Asi budeme muset k našim šatům vymyslet nějakou bajku, kterou je prodáme. První se teda musíme k Dianě vůbec dostat. O tom tady nebylo skoro vůbec nic.

„Ještě jedno vínečko?“

Z myšlenek mě vytrhne hostinský, který rozmrzele kouká na můj prázdný pohárek. K sakru, nezačetl jsem se moc dlouho? Kdy že to Oxana říkala, že máme být zpátky? Rychle zaplatím a svižným krokem vyběhnu směrem k radnici.

Oxana:

S měštkou se dáš do řeči zcela přirozeně, jako bys dýchala. Koneckonců, zavádění rozhovorů je pro tebe náplň skoro každého dne.
Jmenuje se Alice a má sotva dvě hodinky na nákupy, než bude muset domů a začít organizovat večeři.
Protože jsi ji zaujala, můžeš se k ní připojit v korzování a zkoušení místní módní nabídky. Přeci jen, i když jsi se předem upravila, stále působíš na společenském žebříčku přinejmenším o stupínek níže.
Avšak nakupování je zajímavé, protože tvá společnice je zábavná a poměrně upovídaná. Přitom se zkušeně košíčkem vyhýbá okolostojícím, oblečením špindírům, a měšcem zlodějům. Na to má asi nějaký vrozený talent, protože každý, koho odhaduješ na darebáka, co by si rád přilepšil v cizí kapse, je Alicí obejit v uctivé vzdálenosti.
Nakonec neodoláš a po vzoru své společnice si vyzkoušíš několik slušivých kousků - nabídka je široká a místy poměrně exotická.
Zaujmou tě světle modrá, vlněná šála s vyšitým listovým vzorem za 12 zlatých, jemné rukavice z kůže tak dobře vydělané, že vůbec nevrzají za 15 zlatých a zajímavý bílený klobouk z prostého materiálu, umně napařováním vytvarovaný do unikátního lasturovitého tvaru, takže vypadá mnohem luxusnější, než ve skutečnosti je. Cena 18 zlatých se za něj vůbec nezdá jako příliš.

Opatrně zavádíš hovor na šaty, soutěž a všechny osoby v ní se angažující. Alice se prokáže jako zásah do černého. Klevety jsou její hobby, a tak tě ráda zasvětí do toho, co ví. Především zjišťuješ o Dianě Houskové, protože v tomto směru jsou prozatím vaše znalosti poměrně kusé.
Diana žije v Božaku dva roky, kdy se stala snachou starosty Ruperta Housky tím, že se provdala za jeho syna Matěje. Ačkoliv manželství má klidné, vztahy s Rupertem jsou na bodě mrazu. Není tajemstvím, že se ti dva spolu často hádají a obecný názor panuje, že je to kvůli Matějovi. Kdo na něj bude mít vliv.
Obecně Diana působí poměrně sebevědomě a rázně, ale nikoliv arogantně, čímž se docela odlišuje od místní smetánky. To ještě podtrhuje oblečení, které nosí spíš jednoduše elegantní, místo toho, aby dávala na odiv spřízněnost s nejvlivnější rodinou ve městě.

Zrovna když domluvila, odbili na zvonici druhou hodinu a měštka se rychle rozloučí, popřeje ti dobrého dne a odkvačí s košíčkem naplněným několika kusy nového módního oblečení.

Razvan:

Raněný se ti nejdřív svíjí pod kolenem jako úhoř, ale jeho odpor postupně slábne. Zda jsi mu přerušil dýchací cesty, nebo pochopil, že se mu snažíš pomoci, to už ukáže pouze čas. Kromě píšťalky už jsou slyšet i nejedny holínky ztěžka dupající po dlažbě, cákající v kalužích ředěné močůvky a obecně se přibližující vaším směrem.
Dokončíš léčení se zavřenýma očima, jakmile usměrníš všechny proudy magické energie do poškozených tkání a kostí a dáš jim dost času, aby nechaly srůst rudé s rudým, žluté se žlutým a bílé s bílým. Nadechneš se a se zatajeným dechem otevřeš oči.
To je vždycky nejhorší - okamžik nejistoty, zda se léčba podařila, nebo uvidíš rány ve stejném stavu jako na začátku.
Ne, že by se ti vlastně kdy podobný neúspěch stal, ale to ti nebrání ho donekonečna očekávat, podle rčení, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Avšak vše je takové, jak má být. Rána je sotva zahojená a zarudlá, dozajista bolí, ale žádné kusy o sebe nedřou.
Lasička na tebe vytřeštěně zírá, jen sem tam očima sjede na ruku. Nestačí ale nic říct, protože na uvolněný plácek přiběhnou tři městští strážní.
V rukách nesou kopí, na zádech pověšené štíty, oblečené kroužkové košile, půlpláty a na hlavách hrncové přílby, zpod nichž lezou ven mohutné kníry a hranaté brady.
Místní posádka má asi jasně daný vzor, jak vypadá správný biřic.
Nestihnul jsi utéci, kouzlo trvalo déle, než pár kroků přes tržiště a přehlédnout věru nejdeš.
Pan Lasička pomalu vstává také.
"Ani hnout, chátro!"
ozve se výkřik a ty tuhneš. Situace nevypadá nejlépe. Všude se válí zelenina, občas přilepšená kusem regálu z rozbitého zelinářova stánku. Prodejce není v dohledu, a vy dva jste jediní v prázdném kruhu čumilů.
Otočíš se na muže zákona a zamračeně si je změříš od hlavy k patě. Minulou rvačku jsi vyhrál, ale jedna rána jejich okovanou rukavicí a probudíš se v šatlavě zítra večer a s bolestí hlavy. A pokud by Lasička prozradil, že jsi tu právě čaroval, celý váš úkol bude v ohrožení.
Odhaduješ své šance na nenápadné vyřízení jeho možnosti mluvit - možná skrytá rána do hrtanu... když se kolem tebe prosmýkne a vrhne ke strážníkům, čímž tvé možnosti pošle ke všem čertům. Zmučeně vydechneš a připravíš se všechno.
"Páni strážníci to jde dobře, že jdete. Stalo se tu velké příkoří a já požaduji, abyste, tak říkajíc, vzali spravedlnost do vlastních rukou a zjednali nápravu, tak jak neustále píšete ve vyhláškách. Došlo tu k přepadení, představte si! V klidu si tu nakupuji zeleninu u támhle toho stánku, šelma kupčík mi vychvaluje lilek, a najednou na mě padne stín, zezadu mě chytnou ruce a už mě mydlí na zemi."
ukazuje rukou, jak vysoký útočník byl a výška samozřejmě zhruba sedí na tebe.
"Je jasné, že mi šli po váčku. Kdyby nebylo tady mého bratrance Ferdinanda, byl bych už nebožtík. Normálně by mě zamordovali. Ferdinand se ale s tím rabijátem začal prát. Škoda, že tu měl kumpány. No byli na nás tři, tak jsme skončili na zemi a o ten váček jsem stejně přišel."
ukazuje na opasku přivázané dvě tkanice, které končí roztřepenými konečky, pravděpodobně jako pozůstatek po urvaném měšci.
Strážní zatím koukali na človíčka dost vyjeveně a nedůvěřivě, ale nyní po sobě koukají a něco si polohlasem říkají.
"A zelinář v tom jede s nima, jasně jsem viděl, jak se mě snaží zabavit, aby se mi jeho kumpán dostal nepozorovaně do zad. Jeho jméno bude určitě zapsané u trhového cechu. No tak šup šup, platím si vás ze svých daní, tak bych rád svůj váček dostal zpět ještě dnes."
nenechaje je vůbec promluvit, natlačí se na biřice a vymanévrovává je z náměstíčka, zatímco rukou ukazuje na domek správce trhů vedle mramorové kašny. Jeho hlas je silný a přesvědčivý a gardisté chvíli nejistě přešlapují, a pak se skutečně vydávají pryč, jako by jim poroučel přinejmenším purkrabí.
Jakmile jsou otočení zády, Lasička se sehne na místě, kde před chvílí ležel, zpod zabláceného zelného listu vytáhne váček, od kterého trčí urvané tkanice, mrkne na tebe a vmísí se do davu.

Kousnu do svého pirohu dvakrát a víc už nedám. Možná je opravdu "zaručeně z pravého masa", jenže to maso pochází nejspíš z nějaké dobře uleželé chcíplotiny. Hlad je sice nejlepší kuchař, ale zase jenom ocamcaď pocamcaď.
Zamlaskám na Malyše a hodím nakousnutý zbytek na zem. Pes se k němu dovleče, očichá ho, naprázdno mlaskne, znechuceně si odfrkne a jde radši somrovat ke stánku s uzenými sledi. Nevěřícně zavrtím hlavou.

„Hele… Ty jsi naštval slečnu Valentýnku?“
Chlapík, co mě osloví, vypadá ze všeho nejvíc jako lasička. Pokud byste ji trochu vykrmili. A navlékli do módních šatů. A mohutně napomádovali.
„Ona naštvala mě,“ opáčím nevraživě, jenže dotěra se nenechá jen tak odradit.
„A taky jsi pohrdl jejím jídlem. Ts ts… To tady nevidíme rádi.“ 
Slizoun se zvedne z hromady beden, kde dosud vysedával, a vydá se ke mně.
Zastavím se a přeměřím si ho důkladněji.
O co tu jde?
„My jsme tak trochu její fandové, víš?“ Už je tak blízko, že to dost narušuje mojí komfortní zónu. Mám rád kolem sebe prostor.
„A vážně nemáme rádi, když se k ní někdo chová nezdvořile.“
"Táhni," zavrčím a otočím se od něj…
…Abych zjistil, že asi centimetr za zády mi stojí obří zarostlý hromotluk.
„Budeš muset tu újmu nějak odčinit,“ pokračuje nevzrušeně Pan Lasice, zatímco já ještě pořád zírám na tu horu svalů před sebou.
„Jooo…“ Přidá se k němu nabušenec a založí si ruce na mohutné hrudi.
„Co třeba pár mincí pro mne a tady Gorda?“
„A pro bráchu,“ svalovec se výmluvně podívá doleva. Tam stojí druhý, úplně stejný vousatec a zírá na nás.
„A taky pro bráchu,“ mlaskne mi pan Lasice těsně u ucha.
Ohlédnu se na něj přes rameno. „Děláte si legraci?“
Všichni tři mě obklopí jako hradba.
„Hele kamaráde… buď rozumnej…“ Ve snaze podpořit vyjednávání mi Pan Lasice položí jednu svou pracku na rameno.
Což je ovšem poslední kapka.

Nezdržuji se vysvětlováním. Prostě mu jednu ubalím.
Moc pěkně zapluje zpátky mezi bedny.
Svalovec se na mne vzápětí vrhne zezadu, což je přesně to, co očekávám. Schytá to loktem do břicha a jakmile trochu povolí stisk, vysmeknu se mu.
Uskočím doleva, jenže tam už čeká brácha. Jeho pěst mi rozčísne obočí. Druhé ráně už se vyhnu a jakmile ztratí rovnováhu, srazím ho do nejbližšího stánku. Papriky a okurky se rozletí na všechny strany. Někdo začne ječet.
Otočím se právě včas, abych vykryl ránu od Gorda. Chvíli si hrajeme na uhýbanou, zatímco se kolem srocuje dav čumilů. Párkrát se i trefím, ale vzhledem k váze protivníka je to asi jako bych mlátil do žíněnky. Akorát si zbytečně rozdírám klouby.
Nakonec se stane to, co se stát muselo. Brácha se konečně vyhrabe ze zeleninového ráje a zase je to dva na jednoho. Asi by bylo taktičtější ustoupit, ale už mám vztek. Vrhnu se na ně. Jednoho naberu ramenem a druhého mám v plánu pořádně nakopnout někam…
Jenže v nejkritičtější chvíli se mi připlete pod nohy Pan Lasička, stále ještě na zemi. Stihnu mu dupnout pořádně na loket, ale i to vteřinové zaváhání stačí, aby mě jeden z ranařů (už je nějak přestávám rozeznávat) poslal k zemi. Jamile dopadnu, hned schytám pár kopanců do žeber. Dokonce i pan zelinář si přisadí.
No páni.
Ke své smůle je prodavač o chlup pomalejší než ti dva ostřílení bitkaři. Jak se napřahuje, přetočím se na bok, chytnu ho za nohu a strhnu do strany. Při pádu s sebou vezme i Gorda/bráchu a okurky zase plachtí vzduchem. ¨
Odrazím se od p. Lasičky, ještě jednou mu přišlápnu ruku a vyškrábu se zpět na nohy.
Následuje pauza, vyplněná těžkým oddechováním.
Pohodím hlavou, abych dostal zakrvácené vlasy z čela a vyzývavě si změřím druhého Bráchu/Gorda. Za zády uslyším dunivé vrčení. Malyš se nažral slanečků a konečně si vzpomněl, že má taky páníčka.
Vousáč očividně hodnotí svoje šance. Jeho komplic se stále ještě hrabě v troskách, zelinář utekl a Pan Lacička kňučí na dlažbě. Cítím obrat k lepšímu.

Svalovec o krok ustoupí. „Je to nějakej magor,“ zabručí směrem ke svému dvojčeti. „Tyhle tipy nám byl čert dlužnej.“
„Kašlem na to,“ kvituje mu druhý a otřepe si z vesty pár rozmačkaných rajčat.
Odkudsi poměrně zblízka se ozve hvizd píšťalky. Oba ranaři se tam otočí. „Městská hlídka? Radši pudem…“
Vrhnou po mě ještě pár vražedných pohledů, obrátí se a možná až příliš rychle vyklízí pole.
Čumilové taky mizí jako pára nad hrncem, ovšem většina z nich přitom neopomene sklidit nějakou opuštěnou zeleninu. Zdá se, že jestli sebou nehodím, zůstanu tu sám s vyrabovaným stánkem. A Panem Lasičkou. Ten se pořád válí po kočičích hlavách a skučí. Rychle se k němu skloním.
„Je to vážný? Počkej, podívám se…“
„Jieah, nešahej na mě!“ Krvácející muž se začne hrabat na nohy, jako bych se ho chystal pokousat.
„Řikám ti – stůj!“ Rychle ho drapnu a přikleknu zpátky k zemi.
Není moc čas, takže spíš tak odhaduju, ale tipuju to na nějakou jednoduchou zlomeninu plus pěkný krvavý šlic přes půl lokte. Položím na to místo ruku.
„Jau!“
„Sklapni,“ zavrčím a soustředím se. Pomalý výdech. Koncentrace.
Už to nebolí.
Jestli něco z agonie zraněného přešlo na mě, necítím to, protože mi v krvi ještě koluje příliš mnoho adrenalinu. Na jednu stranu je to fajn, i když vím, že nakonec mě to všechno dožene. Jako vždycky.
Pustím blbečka a vstanu. Radši se tu moc nezdržovat.

Muž na stupínku zuřivě mává rukama, pár lidí přikyvuje. Mezi nohama posluchačů se s kvokáním motá několik slepic vyzobávajících drobky z dlažby.
Procpu se skupinou čumilů a k mému zklamání nenacházím nikoho, o kom bych si myslela, že ho soutěž aspoň krapet zajímá. Obcházím podivného kazatele, kde je hlouček řidší. Aspoň na mě už nedopadají spršky slin.

Muž na bedně přidává na hlasitosti, takže nejsem schopna neposlouchat bizarní proroctví o apokalypse.
"... a pak na svých trnitých perutích přiletí pekelný kur, jehož oči budou velké jako mlýnská kola a se zobákem o rozměru tří stodol!" Dav souhlasně zamručí. Zavrtím hlavou, abych vyhnala z hlavy představu nepoměru mezi okem a zobákem nešťastné bytosti a očima utkvím na posluchačích v první řadě. Pár z nich si dokonce přineslo vlastní transparenty hlásající hesla jako: "Konec kurníkům!, "Slepyce sou taky lidi!!!" a trochu kontroverzní: "Vejce má také právo na život!

"Velký Kur Kokokwo vidí všechny vaše hříchy!" pokračuje kazatel v přednesu s výhružně vztyčeným ukazovákem. "A svým plamenným pohledem sežehne všechny vejcožrouty a ve svém zobáku rozdrtí veškeré chovatele!" Na závěr svých slov kněží Velkého Kura Kokokwa rozdupne proutěnou klícku na ptactvo. Nebo se o to alespoň pokusí, klícka je však pevnější, tak jí vztekle odkopne v dál. Přepravka ve vzduchu vykoná úctyhodný oblouk, vyrazí tabulku se sloganem "Slepyce sou taky lidi!!!" jeho nešťastnému majiteli z ruky a zasáhne postarší dámu z druhé řady do hlavy.
Usuzuju, že tady se akorát něco semele a radši vycouvám z davu, takže pokračování proroctví o milosrdné Kykyře - Kurově choti, už neslyším.

Tohle město je absurdnější, než jsem si myslela, Rudy tu musí vyskakovat radostí do nebe, napadá mě a kráčím zpět k tržišti, které prozatím budí zdání normálnosti. Cestou upravím svůj zevnějšek z "ledabyle zanedbaného" na "příjemně upravený". U stánků s rukavicemi a jiným koženým zbožím si vyhlédnu slušně vyhlížející městskou paničku, která by se mnou snad mohla ztratit pár slov.

"Ty jsou vážně krásné!" Kývnu k rukavičkám z jemné jehněčí kůže, které žena už po několikáté obrací v rukách.

Ledva se přiblížím k pirohovému ráji, stánkařka se nadšeně vyprsí.
„Tak co bys rád, fešáku?" Zahaleká na mne zdálky.
"Hmm… jeden s kuřecím.“
„Jenom to?“ Upře na mne své vodově modré oči. „Nic víc?“
Pohled má zvláštně rozostřený, jako by po večerech ráda holdovala alkoholu. Nasadím svůj nejvstřícnější úsměv a neurčitě pokrčím rameny.
Matróna spokojeně kývne. Hodí na mřížku nad sálající uhlíky jeden piroh a laškovně si prohrábne kožešinový límec.
„To je sobolí?" Chytím se nahozené udičky.
Trhovkyně zavrtí hlavou, ale je vidět, že jí to polichotilo.
„Ale co tě nemá, fešáku, tohle je jenom vobyčejná liška, he he. Sobola mám taky, ale vezmu si ho až zejtra, na slavnost.“
„Půjdete na soutěž?" V duchu se zaraduju, jenže ženská jen zavrtí hlavou.
„Já budu dělat až do večera, jako každej slušnej občan. Ale pak mám v plánu jít si vyhodit z kopejtka.“ Sundá můj piroh, který musí být ještě napů studený, a podá mi ho. „Nepřidáš se?“
Zašátrám v kapse po drobácích.
„Pozvala bych tě na něco fajnovějšího…“
Jak k ní natahuji ruku s penězi, najednou mne popadne svojí macatou prackou za zápěstí.
Musím napřít všechnu vůli, abych necukl zpátky.

Bohové! Už zase?!

„Kdo vyhraje, co myslíte?" Snažím se honem změnit téma.
Ženština mne konečně pustí a setře špinavým hadrem mastnotu z pultu. „Armani,“ zavrčí. „Nebo ten druhej nafintěnec. Jó, když vybírala vítěze Housková, ta byla jasná, ale tahle Diana?“ Odfrkne si. „Kdo ví?“
„Co černý kůň?" Zkusím to. Moje otázka očividně pobaví.
„Ha ha! Tak na toho bych fakt nesázela. Nějakej zoufalec, co ho vyberou ty čtyři slepice?“ Prodavačka na mne hledí shovívavě, jako bych právě teď zjistil, že země není placka.
„Kdo tam vůbec je? V té porotě?" Kuju železo, dokud je žhavé.
„Nóó, kdo tam je…“ Žena mi strčí ruku před obličej a začne vypočítávat buclatých na prstech.
„Ty dvě marnivý blbky. První je ta Ljuba Pražmová, žena toho zazobance Pražmy. Pak Jelena Drakovičová, Zoranova dcerunka, co prej zůstane navždycky na vocet,“ uchechtne se, „a pak tam je… Jó, Vladěna Borůvková, její manžel je velitel strážných, no a… Ósa, manželka soudce Graelora. Ta je fakt divná.“
Spokojeně se usměje, že to dala dohromady.
„To jsou čtyři?“ Ujistím se. „Co dělají při nerozhodnosti hlasů?"
„Cože?“ Trhovkyně se na mne nechápavě zadívá.
„Když jsou čtyři. Dvě dají hlas jedněm šatům a dvě druhým…“
„Jo ták! Maj to koumácký, ferdo, vylosujou si jednu předsedkyni, a ta má hlasy dva. Na ně si člověk nepříde…“ Potutelně na mne zahrozí prstem. „Tak kde se večer sejdem? Kde bydlíš?“
„Kousek… Slyšel jsem, že dnes mají večírek.“
„Jó, Jelena a Ljuba. Musej ukázat, kolik si toho nahrabaly.“ Stánkařka na chvíli přestane čechrat cetky a zkoumavě se na mne zadívá.
„Nevíte, kde?“ Zkusím to ještě, a hned v zápětí mi dojde, že to nebyla taktická otázka.
„Co tě to vůbec zajímá, frajere?“
„Eh…“
Nedokážu dost rychle vymyslet žádnou výmluvu a vzápětí to schytám na plné čáře.
„Co ty si vlastně myslíš? Že se jim vloudíš do přízně s tou svojí nevinnou tvářičkou a černejma vočima?! Prachatejm dylinám to jo, viď? A normální poctivý ženský ti nejsou dost dobrý, co?“
Prská vztekle a prstem mi šermuje kolem nosu, „Tak to teda ani náhodou, to já…“
„Mírni se," zavrčím a srazím jí ruku zpátky k tělu.
„Jau! Co na mě saháš?! Pomoc, pomoc, sáhl na mě!“
Matróna teď ječí na plné pecky. Rychle seberu svůj piroh a strčím si ho do kapsy, aby nepřišel k úhoně. Ale nezdá se, že bychom někoho zvlášť zajímali. Asi to nebude první extempore u tohohle stánku.
„Znásilnění, znásilnění!“
Odvrátím se od pirohárny a vyklízím pole.
Škoda, že jsem se nestihl dozvědět víc. I když… Ale jo, asi to za to stálo.
...Ale jestli na mne dneska ještě někdo chmátne bez mého výslovného souhlasu, bude hledat zuby na dlažbě, to si umiňuju.

Oxana:
Můžeš vyzkoušet :
1) některou z měšťanek, která s košíkem prochází mezi stánky a nakupuje.
2) Špinavého chlapa, který poslouchá flanďákovo kázání a nadšeně u toho přikyvuje
3) Skupinu bardů, co na pódiu ladí nástroje
4) Chlápka co tě praštil do očí, protože je tak nenápadný, až je nápadný a tobě je jasné, že patří k cechu.