Andor.cz - Dračí doupě online

Moje společnice mne dostane do kolen víc, než všichni trhovci, lasičky a zpěváci dohromady.
Oxana, ta Oxana, kterou jsem měl dosud zařazenou jako "chladnou, profesionální až netečnou" najednou mlátí do stolu, syčí a prská a propaluje mě pohledem. To je... fascinující.

Ale obsah toho sdělení je ještě mnohem větší darda.
Kdyby mě seřvala, že jsem rapl a magor a pošuk bez špetky sebeovládání, moc by mne to nepřekvapilo. Asi bych se akorát dotčeně ohradil. Postavil bych prostě další zeď a schoval se za ni a niijak by se mě to nedotklo.
Jenže ona mi vytkne něco jiného. Že o mě měli strach. Že to sami nezvládnou. Že jim na mně záleží.
Rázem zapomenu na kručící břicho i narazený bok a vůbec na všechno.

Kdo mi naposledy řekl něco takového?

Oxana, jakožto profesionálka a znalkyně lidských povah, možná jen podvědomě, ale zato docela přesně, zasáhne nejslabší místo v mojí obraně a všechny staré rány se rázem znovu otevřou.
Zůstanu stát, neschopen slova.

Komu na mně naposledy záleželo?

Možná mámě, než umřela. A pak? Všechny ty osamělé roky... Jasně, měl jsem známé, kumpány na pití a zábavu. Měl jsem holky do postele a pacienty. Měl jsem Nadiu, která mi platila a starala se, ale nikdo z nich by se asi nijak moc nezajímal, kdybych se někdy nevrátil včas k večeři. Nikomu bych doopravdy nechyběl.

Zírám a zíral bych nejspíš dál, pohřbený v sutinách vlastních třináctých komnat, kdyby nás nevyrušil Rudy.
Nepřítomně k němu vzhlédnu, ve tváři pořád výraz lavírující mezi nevěřícným úžasem, schlíplou provinilostí a absolutním štěstím. Jeho dobírání ke mě sotva dolehne. Vážně by mne taky postrádal?
"Ahoj. Jo..."
Potřesu hlavou a konečně se trochu se zkoncentruju. "Něco... na ten způsob. Zjistil jsem spoustu informací."

Otočím se zpět k plavovlásce, která se rezignovaně choulí na lavici a vypadá, že si vůbec nevšimla, jakou bouří emocí a vzpomínek svým spíláním spustila.
"Oxano?"
Opatrně, jako bych to dělal poprvé, jí položím ruku na útlé rameno. "Není to nahovno. Mám plán. Teda, částečně."
Očima najdu Rudyho a mlčky ho poprosím o trochu podpory. Určitě taky ledacos zjistil. Informace, v tom je dobrý.
Přitom jen tak mimochodem prozkoumám Oxaninu auru a zamáznu všechny náznaky počínajícího úpalu. Dnes bylo k padnutí, a obzvlášť na tržišti, kde se mezi stánky nepohnulo ani stéblo
"Nejak to půjde. A když ne..." Vy jste mí kamarádi a dokud budu naživu, nic špatného se vám nestane. O to se postarám. "Tak to prostě poserem, no. Nadia není jedinej zaměstnavatel ve vesmíru."

Pozdní oběd si dopřávám ve společnosti dvou kupců, kteří si ke mně (k mé nelibosti), přisedají záhy poté, co mi šenkýřka donese jídlo. Prohodíme pár vět o počasí, ve skutečnosti je ale poslouchám jen tak na půl ucha. Od vedlejšího stolu vnímám útržky rozhovoru ohledně volby starosty, které však nakonec nejsou tak zajímavé, jak by se na první poslech zdálo.

Placky na talíři, jsou podle všeho včerejší a sýr je okoralý, což nechápu, hostinec je narvaný i v tuhle pro hospody nepřívětivou hodinu, tak jak mi u všech bohů mohou donést jídlo, které není čerstvé! Vypadám, jako, že to nepoznám? Nebo se mi ta šlundra z kuchyně chtěla pomstít? Vzpomněla jsem si, jak si jí Razvan zálibně prohlížel, když jsme se ubytovávali. Abych nepřitahovala zbytečnou pozornost, rozhodnu se, že si nebudu stěžovat a okoralé kousky okrájím a nechám bokem. Součtem miniaturních příkoří, složitosti a nebezpečnosti úkolu, stresem, velkou zodpovědností, vzpomínkami na minulost a příšerným pařákem ve mně však narůstá frustrace. Ovykle jsem naučená všechno spolknout, ale někdy je toho prostě moc.

Když přichází Razvan a vypadá, jako by ho někdo vytáhl krávě z huby, potlučený s roztrženým obočím, jsem už vytočená na nevyšší míru. A když si neodpustí ironizující poznámku k mému stravování, je to poslední kapka do mého pomyslného poháru frustrační tolerance.

Bouchnu pěstí do stolu. Ale jen tak tlumeně, protože i při největším rozlícení mám tendence se kontrolovat. Věděli jste, že se dá ječet šeptem? Ne? Tak teď už to víte.

"Víš Razvane, možná tě to překvapí, ale i já musím, kurva, někdy jíst."
Nestává se často, že bych byla rozčílená, ale když se to stane, obvykle přemínám do nevybíravé hornické mluvy. "A cos to ksakru vyváděl? Víš ty vůbec, že o tebe máme strach? Jenom čekám, že se jednou vůbec nevrátíš." Rozhodím rukama a postavím se. "A co bychom teď bez tebe dělali? Nemáme ksakru ani jeden celej den, jsme jenom tři. To NEMŮŽEME stihnout."

Mám strach, že se Razvan urazí, nebo na mě začne křičet. Ale asi je zaskočený, tak mlčí. To mi úplně sebere vítr z plachet a tak vztek ustoupí lítosti.

"Je to prostě všechno úplně na hovno." Fňuknu a sednu si zpátky na místo.
V tu chvíli se k nám přižene Rudy. On si vždycky umí vybrat chvíli. A ze svého vlastního světa plného levitujících překladových slovníků ne vždy na první doboru odhadne situaci.

Na radnici se nedovím nic nového, takže hned peláším zpátky do naší hospody. Mám takový pocit, že jdu trochu pozdě, snad tam Oxana s Razvanem ještě budou. Cestou si akutně uvědomuji, že jsem od příjezdu do města ještě nic nejedl. V opakuji si pro sebe mantry asketismu, ale v hloubi duše cítím, že by to líp spravila trocha pečínky s chlebem.

V hostinci se hladově rozhlédnu a jako první si objednám něco k jídlu. Až potom jdu hledat své společníky.

„Ahoj, tak co nového?“

Položím na stůl složený Sluncesvit. Potom můj zrak ulpí na Razvanovi a zakřením se.

„Dělal sis nové kamarády?“

Dusám uličkami směrem k našemu ubytování až se žebráci a krysy rozbíhají na všechny strany.
V celku jsem s výsledky svého pátrání spokojen, i když nemohu popřít, že každá jednotlivost měla nějaký ten háček.
Navedl jsem jedno dítě na úplně novou cestu životem... S dost pochybnou nadějí na úspěch.
Uchránil jsem zbytek svých peněz, ovšem za cenu zdiskreditování pověsti a zboží nevinného zelináře.
A Oxaně jsem našel nový job - který se ji zaručeně nebude líbit.

Hmm, akorát s tou Iris to asi byla jenom chyba...

Naštvaně nakopnu několik slepic, co se mi pletou pod nohy. Nechat holku, sotva šestnáctiletou, (téměř) na pospas žlučníkovému záchvatu jen pro vlastní zisk... To si fakt za rámeček nedám. 
Jasně, nic se jí nestane, třeba teď usne, a hned ráno tam zajdu a dám všechno do pořádku, ale stejně. Kdybych byl členem akademie, mohli by mne za takové diletantství nechat stíhat. Kdybych byl členem...
Jedna z načutnutých slepic v panice málem vběhne pod kočár. Hlasité kdákání  a peří všude. Stisknu zuby. Vlastně asi nejsem až tak  spokojený. A mám hlad. A bolí mě žebra. 

Vrazím do lokálu a rozhlédnu se. Oxanu najdu až na druhý pokus, jako vždy dokonale splývá s okolím. 
Vlastně ji pro mě najde Malyš, který se neomylně rozběhne přes celý hostinec přivítat svoji drbatelku číslo jedna. 
Oxana sedí u stolu v roku, ve společnosti dvou důstojně vypadajích prošedivělých kupců. Když k ní dorazí pes, vzhlédne, a jakmile spatří mne na zlomek vteřiny trochu vypadne z role.  Je mi jasné, že nevypadám úplně reprezentativně, většinu krve a bordelu jsem sice jakž takž umyl u bardů v jejich luxusním ubytování, ale Iris se taky v první chvíli tvářila, že se mnou nechce nic mít.  
Kupci jsou stejného názoru a když je jasné, že  opravdu mířím k nim, rozloučí se, vstanou a zmizí z dohledu. 
Posadím se na volnou židli naproti Oxaně.
"Ahoj. Promiň." 
Podívám se na zbytky, ponechané přesně podle etikety na okraji jejího talíře a polknu.
"Oh. Ty jsi jedla."

Razvan se nakonec k hejtmanovi té "veleznámé" bardské skupiny přece jen prokopal, využívaje svých ostrých loktů, flirtovného pomrkávání, a úplně každého špinavého triku, který ho napadl. Nebohou Iris vyléčil jen napůl, aby si zajistil, že dnes vystupovat rozhodně nepůjde, ale sehrál u toho divadlo, jakoby jí právě zachránil hrobníkovi z lopaty.
Děvčete mu bylo docela líto, přeci jen je felčar a pomáhat je tak nějak jeho přirozenost. Nechat někoho v bolestech přes noc není čin, který by svědomí jen tak lehce přeneslo přes srdce, jediná útěcha spočívá ve faktu, že jí ulevil a ujistil se, že není ohrožena na životě.

Nicméně když už se k němu dostal, vyšla jeho návštěva u hejtmana téměř v niveč. Borec byla takřka neoblomný, mnohem ochotnější zaplatit penězi, než zničit představení u tak prominentního klienta, jako je rodina Drakovičova. Po dlouhém a vysilujícím boji (protože se Razvan prostě odmítal vzdát příležitosti a několikrát tomu jelimanovi dal málem po tlamě) vyšla na povrch hlavní námitka. Konečně. Prostě je to chlap a čumět na něj nikoho zajímat nebude. Lepší úplně bez Iris, než s převahou "banánů" na jevišti.
V tu ránu Razvana osvítila myšlenka vpravdě geniální. Božská. Všechny problémy řešící.
Sežene k sobě navrch pěknou dívku, co svým tancem zaujme mužské publikum a ukojí jeho chlípné choutky odhalenými křivkami, natřásajícími se v rytmu hudby. Samozřejmě v rámci slušnosti a dvorské etikety, hacienda Drakovičů není žádný vykřičený dům.

Slovo dalo slovo, ruce si plácly, a mladík odchází od bardů docela dobře naladěn.
Jen lehounce v lebce mu hlodá, jak to přesně Oxaně prodá, aby s ním neprohodila dveře.

Výše zmíněná se mezitím uvelebila v hostinci u stolu pro tři, objednala si něco k snědku, a zatímco pomalu ukusuje, dává pozor, co se kolem šustne. Není se čemu divit, že nálevna vysloveně bzučí tématem oslav, trhů... a volbou starosty! To jste se zatím nedozvěděli, ale v neděli proběhne volba a jmenování starosty města na další rok. Z Lederu přijel císařský úředník, který má na starosti veškeré oficiality. Obecné mínění, alespoň mezi přítomnými hosty, však jest, že žádná novota není očekávána a zvolen bude opět Rupert Houska, protože je ve městě nejbohatší. A peníze jsou tu, jak známo, až na prvním místě.

Rudy dopije a zaběhne na radnici.
Tam se sice žádné zvláštní novinky nedozví, ale zato potvrdí co je ověřit třeba.
Zítra v 8.00 začíná první kolo soutěže, přímo na radnici. Je volně přístupné lidu, i co se účasti týče, tak na čumendu. 10. hodina označuje začátek finále - prezentace šatů. V poledne je pak vyhlášení vítěze Dianou Houskovou.
20.00 začátek slavností na hlavním náměstí, včetně očekávaného magického představení bez magie
V neděli v poledne je jmenován starosta na další rok.

Uloživše si vše do paměti, vydá se čaroděj zpět do hostince a docela se těší, jak svým soudruhům vytře zrak novinkami, které v potu tváře zjistil.

Hodiny odbíjejí druhou a zakručení v žaludku mi připomíná, že už je to pár hodin, co jsem naposledy jedla. Zbytek času se rozhodnu strávit v hostici u něčeho dobrého k zakousnutí.
Vymaním se hloučku poulíčních žebravých dětí, které mě obklopí s napřaženýma rukama a umouněnýma tvářema. "Kšá, vypadněte!" Odháním je a hlídám si váček. Život k nim byl tvrdý, ale to ke mně taky. A je mi jasné, že při sebemenším náznaku slabosti by mě tahaly za sukni až ke dvěřím hostince. Jsou jako smečka prašivých psů, opuštěných a hladových.
U stánků to pomalu vzdávají. Trhovci jim hrozí sukovicemi, ženou je pryč, všichni ví, že v jejich přítomnosti je zboží v ohrožení.

Na chvíli se zastavuji u stánku s extravagantním bílým klouboukem, rukou přejedu po jeho hebkém povrchu. Připomíná mi dobu strávenou v Bretosu, slanou vůni moře, výhled na vlny, teplo sálající z kamenné balustrády malého balkónu. Lepší časy plné hojnosti. Jiný svět, do kterého se sice možná dokážu vrátit, ale už ne na místo, které jsem nazývala svým domovem. Odlepím se od stánku a zapudím myšlenky na minulost. Melancholická, skoro až lítostivá nálada ale přetrvává.

Uvědomuju si, že se mračím, a tak když vcházím do hostince, pokusím se změnit výraz na alespoň neutrální. Objednám si ředěné víno, kousek uzeného, sýr a obliné placky a rozhlížím se po šenku, jestli nezachytím útržek nějakého zajímavého hovoru.

Zírám za mizejícím Panem Lasičkou a můj preventivně-naštvaný výraz se zvolna mění na pobavený.

Tak takhle? Takže jsme si kvit? No dobře tedy…

Malyš se mi tetelí u nohou, zmítán mezi touhou důkladně mě ošetřit olizováním a obavou, aby nebyl vyplísněn za totéž. Chystám se ho konejšivě poplácat, ale jak se zkusím ohnout, bokem mi projede ostrá bolest.

Au! S tímhle budu muset taky něco udělat. Ale to počká…

Popadnu jednu okurku, která přežila výuku létání, zakousnu se do ní a prodírám se mezi stánky pryč z místa činu.
„Pane Ferdinande! Počkejte prosím. Pane Ferdinande!“
Ujdu dobrých pár set kroků, než mi dojde, že to se volá na mě.
Osobou, žádající mou pozornost, je kluk, tak možná sedmnáctiletý, nohatý a kolenatý, s jemným obličejem rámovaným dlouhými blond vlasy. Oblečení má očividně ušité na míru, samá králičina a ozdobné vyšívání. Mně to přiměje jen pozvednout obočí, ale hádám, že nejedna dospívající dívka musí jít z takového vzhledu do kolen.
Když hezounek sezná, že jsem se zastavil, vrhne se ke mně s novým nadšením. Funí přitom, jako by uběhl přinejmenším maraton, a ne dvakrát kolem rohu.
„Počkejte… díky… Já… viděl jsem, jak jste pomohl tomu kamarádovi na tržišti a…“
Změřím si ho varovným pohledem. „Nic jsi neviděl,“ podotknu tiše.
Mladík se na okamžik zarazí, ale pak začne uklidňujícně mávat rukou.
„Cože? Aha… já vím, ta vyhláška… Ale tohle je naléhavý případ, opravdu! Potřebuji okamžitě pomoct!“
Stisknu zuby. „O co jde?“
„Moje... Kolegyně. Nevím, co jí je. Teda, hrozně jí bolí břicho. Od včerejška jenom leží v posteli a… “ Zmlkne a upře na mne laní pohled plný nefalšovaných obav.
Povzdechnu si. „Mám málo času. Zajdi do Akademie.“

S pocitem, že tím je věc vyřízená, se obrátím a chci si jít po svých, jenže mladík mě oběhne a zastoupí mi cestu. Kůži mu zachrání jen to, že nevypadá ani za mák jako důstojný soupeř. A já mám svou hrdost.
„Počkejte!“ Málem zaječí. „To… nejde. Totiž, Carex Athos – můj šéf – si to nepřeje. On ji podezírá, že jenom simuluje. Že se jí nechce dneska k těm Drakovičům. Jenže já vím, že Iris taková není. Ona by nikdy…"
„Ty počkej.“ Přeruším tu zdánlivě nekonečnou litanii. „K Drakovičům?“
„Jo, no…“ mládenec se podrbe na úzkém nose. „Budeme dnes vystupovat na té jejich slavnosti. Už jsme tam párkrát hráli. Je to parta nechutných snobů, ale platí dobře a…“
„Budete tam hrát?“
Mladík se na mě podívá, jako bych spadl z višně. „Carex Athos?“ Zopakuje naléhavě. „Joachym Arremae? Iris? To jsme my! Eh… Nic vám to neříká?“
Zřejmě čeká, že přijde z mé strany nějaké velké odhalení, takže když jen pokrčím rameny, vypadá dost konsternovaně.
„Vy nás neznáte?“ Vydechne. „U všech bohů, odkud… Eh, to je asi jedno. Prostě jsme docela známí. Když nás chcete na večírku, musíte dobře zaplatit. Fakt dobře. Ale zrovna tahle rodina chce jen to nejlepší…“
„Hmm,“ zabručím a v hlavě se mi začne rodit plán. „Možná bych tedy mohl. Ale nebude to zadarmo.“
„Já vím, já vím,“ Slavný hudební idol rozhodí rukama. „Máme peníze. Jak jsem říkal. Zaplatíme, kolik si řeknete. Nebo kdybyste třeba chtěl…“
„Potřebuju se tam dostat. Na ten večírek. Nejlépe ne sám.“
Mladík okamžitě zkrotne.
„To asi nepůjde,“ špitne, „tedy… netuším, jak bychom to udělali. Oni jsou děsně opatrní. Podezřívaví. A my budeme jenom vystupovat, pochopte, zpěv, trochu hudby. Nemůžeme vzít nikoho cizího s sebou.“
„Hm.“ Zadívám se na Malyše, který si vykousává blechy, a přemýšlím. „Jestli je to vážné... Třeba ta Iris nepůjde. Mohl bych alternovat.“
Chlapec se tváří, jako bych mu chtěl vytrhnout jazyk zaživa. „No ale… co úroveň našeho vystoupení? Nemůžeme si dovolit žádnou ostudu! To prostě… Já nevím…“
Znovu pokrčím rameny. „Fajn. Zajdi do Akademie. Pojď, Malyši.“ Otočím se k odchodu.
„Ne! Stůjte… Totiž… Musel bych se zeptat šéfa. A pochybuju, že u něj by to prošlo. Ehm… Umíte alespoň na něco hrát?“
„Tak trochu.“ Chvíli se pasu na jeho očividném zoufalství. „Takže kde bydlíte?“

Kamelot mi odpoví naučeným způsobem. Určitě nejsem první ani poslední, kdo se ho na soutěž vyptává.

„Jo, přihlašovat šaty nemusíte, pokud teda nejste jedni z těch fajnovejch finalistů. Zítra ráno se šatama přijďte přímo na radnici, tam je posouděj a jedny nejhezčí pošlou do finále. Jednoduchý jako facka. Vyhlašování finále pak bude v poledne na radnici a bude to velká sláva.“

Koupím si od něj jeden výtisk Sluncesvitu a vydám se svižným krokem pryč z přeplněného náměstí. V jedné z postranních uliček zahlédnu Razvana, jak ukazuje Malyše jakémusi klukovi. Nebudu jej rušit, ať už plánuje cokoliv, určitě bych tomu nepomohl. Kroky mě vedou dál směrem k promenádě. Každou chvíli nevědomky kontroluji měšec, který se mi houpe pod oblečením, zavěšený kolem krku. Uklidním se trochu až když se dostanu do lepších částí města.

Z ulic mizí podivné existence a nahrazují je zamračené pohledy městských stráží. Chvíli bezcílně bloumám po promenádě a prohlížím si obchůdky lemující ulici. Pohled mi nakonec sklouzne na menší hospůdku trochu stranou, kde sedí víc lidí podobně oblečených jako já. Zaberu si jednu z lavic u venkovního stolu, od hostinského si poručím vinný střik, a dám se do čtení.

Prvních pár stránek neobsahuje nic zajímavého a rychle je prolistuji. Pak ale narazím na rozhovor s Dianou Houskovou, který by se nám mohl hodit.

Sluncesvit: „Jak vnímáte svoji roli v nadcházející soutěži. Těšíte se, nebo se bojíte?“

Diana: „Těším se na přehlídku, která jistě bude velkolepá. Bojím se však modelů. Můj vkus se velmi liší od vkusu Hildy (zesnulé tchýně, pozn. redakce) a nevím, jak na to zareagují přední návrháři. Mrzí mě, že z ostatních návrhářů se může poprat o vítězství jen jeden. Snad budou ty čtyři dámy v porotě soudné a vyberou ty nejlepší šaty.“

Sluncesvit: „Prozraďte nám, čím by vám návrháři udělali radost.“

Diana: „Nebudu nikterak napovídat, ale každý, kdo mě zná ví, že miluji jednoduchost spojenou s elegancí. Moje oblíbená černá barva umí zázraky, na druhou stranu, na černé se plně neprojeví talent návrháře.“

Sluncesvit: „A čím naopak by návrháři radost zkazili?“

Diana: „Podívejte se, když mi budou ukazovat šaty, tak nemůžou vyhrát. Šaty jsou jen kus hadru. Ano, mnohdy pěkný a velmi drahý kus. Ale to je málo. Ty šaty musí být jedinečné. Musí být legendou. A já chci tu legendu slyšet. V minulých letech se prodávaly hadry jak housky na krámě.“

Sluncesvit: „Na chvilku odbočme. Je obecně známo, že nepocházíte z Olivového kraje. Připomeňte, odkud jste a jaká móda se nosí ve vaší rodné domovině.“

Diana: „Za svůj domov považuji Božako. Ale dobře, narodila jsem se v Železném kraji, v samém srdci Lederu. Tamní móda je na hony vzdálená té naší. Zde se móda snaží poslední dobou šokovat. Prvoplánovitě svoji cenou, méně pak svojí rafinovaností. Jak jsem již řekla, šaty jsou šaty. Dobré šaty jsou styl, kterým se prezentujete. Bohatství není to, čím bych se chtěla prezentovat. V Železném kraji šaty více podtrhují vaši osobnost a charakter. To bych si přála vidět i zde.“

Sluncesvit: „Bez lichotek. Jste velmi krásná žena. Co byste vzkázala těm, které nebyly tak obdařené.“

Diana: „Každá žena má své kouzlo. Jen jej musí objevit. Nenajdou ho v šatech, ale v sobě. Když jej objeví, mohou ho ukázat i ostatním. Držím palce při hledání.“

Hmm, rodný kraj, legenda, černá barva. Asi budeme muset k našim šatům vymyslet nějakou bajku, kterou je prodáme. První se teda musíme k Dianě vůbec dostat. O tom tady nebylo skoro vůbec nic.

„Ještě jedno vínečko?“

Z myšlenek mě vytrhne hostinský, který rozmrzele kouká na můj prázdný pohárek. K sakru, nezačetl jsem se moc dlouho? Kdy že to Oxana říkala, že máme být zpátky? Rychle zaplatím a svižným krokem vyběhnu směrem k radnici.

Oxana:

S měštkou se dáš do řeči zcela přirozeně, jako bys dýchala. Koneckonců, zavádění rozhovorů je pro tebe náplň skoro každého dne.
Jmenuje se Alice a má sotva dvě hodinky na nákupy, než bude muset domů a začít organizovat večeři.
Protože jsi ji zaujala, můžeš se k ní připojit v korzování a zkoušení místní módní nabídky. Přeci jen, i když jsi se předem upravila, stále působíš na společenském žebříčku přinejmenším o stupínek níže.
Avšak nakupování je zajímavé, protože tvá společnice je zábavná a poměrně upovídaná. Přitom se zkušeně košíčkem vyhýbá okolostojícím, oblečením špindírům, a měšcem zlodějům. Na to má asi nějaký vrozený talent, protože každý, koho odhaduješ na darebáka, co by si rád přilepšil v cizí kapse, je Alicí obejit v uctivé vzdálenosti.
Nakonec neodoláš a po vzoru své společnice si vyzkoušíš několik slušivých kousků - nabídka je široká a místy poměrně exotická.
Zaujmou tě světle modrá, vlněná šála s vyšitým listovým vzorem za 12 zlatých, jemné rukavice z kůže tak dobře vydělané, že vůbec nevrzají za 15 zlatých a zajímavý bílený klobouk z prostého materiálu, umně napařováním vytvarovaný do unikátního lasturovitého tvaru, takže vypadá mnohem luxusnější, než ve skutečnosti je. Cena 18 zlatých se za něj vůbec nezdá jako příliš.

Opatrně zavádíš hovor na šaty, soutěž a všechny osoby v ní se angažující. Alice se prokáže jako zásah do černého. Klevety jsou její hobby, a tak tě ráda zasvětí do toho, co ví. Především zjišťuješ o Dianě Houskové, protože v tomto směru jsou prozatím vaše znalosti poměrně kusé.
Diana žije v Božaku dva roky, kdy se stala snachou starosty Ruperta Housky tím, že se provdala za jeho syna Matěje. Ačkoliv manželství má klidné, vztahy s Rupertem jsou na bodě mrazu. Není tajemstvím, že se ti dva spolu často hádají a obecný názor panuje, že je to kvůli Matějovi. Kdo na něj bude mít vliv.
Obecně Diana působí poměrně sebevědomě a rázně, ale nikoliv arogantně, čímž se docela odlišuje od místní smetánky. To ještě podtrhuje oblečení, které nosí spíš jednoduše elegantní, místo toho, aby dávala na odiv spřízněnost s nejvlivnější rodinou ve městě.

Zrovna když domluvila, odbili na zvonici druhou hodinu a měštka se rychle rozloučí, popřeje ti dobrého dne a odkvačí s košíčkem naplněným několika kusy nového módního oblečení.

Razvan:

Raněný se ti nejdřív svíjí pod kolenem jako úhoř, ale jeho odpor postupně slábne. Zda jsi mu přerušil dýchací cesty, nebo pochopil, že se mu snažíš pomoci, to už ukáže pouze čas. Kromě píšťalky už jsou slyšet i nejedny holínky ztěžka dupající po dlažbě, cákající v kalužích ředěné močůvky a obecně se přibližující vaším směrem.
Dokončíš léčení se zavřenýma očima, jakmile usměrníš všechny proudy magické energie do poškozených tkání a kostí a dáš jim dost času, aby nechaly srůst rudé s rudým, žluté se žlutým a bílé s bílým. Nadechneš se a se zatajeným dechem otevřeš oči.
To je vždycky nejhorší - okamžik nejistoty, zda se léčba podařila, nebo uvidíš rány ve stejném stavu jako na začátku.
Ne, že by se ti vlastně kdy podobný neúspěch stal, ale to ti nebrání ho donekonečna očekávat, podle rčení, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Avšak vše je takové, jak má být. Rána je sotva zahojená a zarudlá, dozajista bolí, ale žádné kusy o sebe nedřou.
Lasička na tebe vytřeštěně zírá, jen sem tam očima sjede na ruku. Nestačí ale nic říct, protože na uvolněný plácek přiběhnou tři městští strážní.
V rukách nesou kopí, na zádech pověšené štíty, oblečené kroužkové košile, půlpláty a na hlavách hrncové přílby, zpod nichž lezou ven mohutné kníry a hranaté brady.
Místní posádka má asi jasně daný vzor, jak vypadá správný biřic.
Nestihnul jsi utéci, kouzlo trvalo déle, než pár kroků přes tržiště a přehlédnout věru nejdeš.
Pan Lasička pomalu vstává také.
"Ani hnout, chátro!"
ozve se výkřik a ty tuhneš. Situace nevypadá nejlépe. Všude se válí zelenina, občas přilepšená kusem regálu z rozbitého zelinářova stánku. Prodejce není v dohledu, a vy dva jste jediní v prázdném kruhu čumilů.
Otočíš se na muže zákona a zamračeně si je změříš od hlavy k patě. Minulou rvačku jsi vyhrál, ale jedna rána jejich okovanou rukavicí a probudíš se v šatlavě zítra večer a s bolestí hlavy. A pokud by Lasička prozradil, že jsi tu právě čaroval, celý váš úkol bude v ohrožení.
Odhaduješ své šance na nenápadné vyřízení jeho možnosti mluvit - možná skrytá rána do hrtanu... když se kolem tebe prosmýkne a vrhne ke strážníkům, čímž tvé možnosti pošle ke všem čertům. Zmučeně vydechneš a připravíš se všechno.
"Páni strážníci to jde dobře, že jdete. Stalo se tu velké příkoří a já požaduji, abyste, tak říkajíc, vzali spravedlnost do vlastních rukou a zjednali nápravu, tak jak neustále píšete ve vyhláškách. Došlo tu k přepadení, představte si! V klidu si tu nakupuji zeleninu u támhle toho stánku, šelma kupčík mi vychvaluje lilek, a najednou na mě padne stín, zezadu mě chytnou ruce a už mě mydlí na zemi."
ukazuje rukou, jak vysoký útočník byl a výška samozřejmě zhruba sedí na tebe.
"Je jasné, že mi šli po váčku. Kdyby nebylo tady mého bratrance Ferdinanda, byl bych už nebožtík. Normálně by mě zamordovali. Ferdinand se ale s tím rabijátem začal prát. Škoda, že tu měl kumpány. No byli na nás tři, tak jsme skončili na zemi a o ten váček jsem stejně přišel."
ukazuje na opasku přivázané dvě tkanice, které končí roztřepenými konečky, pravděpodobně jako pozůstatek po urvaném měšci.
Strážní zatím koukali na človíčka dost vyjeveně a nedůvěřivě, ale nyní po sobě koukají a něco si polohlasem říkají.
"A zelinář v tom jede s nima, jasně jsem viděl, jak se mě snaží zabavit, aby se mi jeho kumpán dostal nepozorovaně do zad. Jeho jméno bude určitě zapsané u trhového cechu. No tak šup šup, platím si vás ze svých daní, tak bych rád svůj váček dostal zpět ještě dnes."
nenechaje je vůbec promluvit, natlačí se na biřice a vymanévrovává je z náměstíčka, zatímco rukou ukazuje na domek správce trhů vedle mramorové kašny. Jeho hlas je silný a přesvědčivý a gardisté chvíli nejistě přešlapují, a pak se skutečně vydávají pryč, jako by jim poroučel přinejmenším purkrabí.
Jakmile jsou otočení zády, Lasička se sehne na místě, kde před chvílí ležel, zpod zabláceného zelného listu vytáhne váček, od kterého trčí urvané tkanice, mrkne na tebe a vmísí se do davu.