Andor.cz - Dračí doupě online

První kolo soutěže zmeškáme, jelikož chlapík, co má za úkol otevírat dveře, je očividně přesvědčený, že jeho funkce je ta nejdůležitější ze všech. A za žádnou cenu nás teď nemůže pustit dovnitř, přestože mu za zády neustále courají davy lidí na hajzlíky a kdovíkam.
Už zvažuju, jestli riskovat noc v lochu, jen abych mu vysvětlil základy slušného chování, když se zevnitř ozve potlesk a osazenstvo sálu se v mžiku vyhrne do haly.
Zamíříme s Bety proti proudu. Po cestě míjíme Oxanu, která někam dost důrazně vede paní soudcovou. Podle jejího výrazu usoudím, že to máme v kapse. Trochu se mi uleví. Alespoň všechno to včerejší běhání nebylo nadarmo.
Jak se ke mně Ox nakloní, dostanu hned chuť udělat něco důvěrného. Naštěstí se včas zarazím, když mi dojde, že dokud je z ní Mariela, nejspíš bych měl dodržovat dekórum. Tak nic.

Prodereme se až k Rudymu a krátce se pozdravíme. Pomůžu mu narvat naše šaty do obalu, zatímco na půl ucha poslouchám drmolení jakéhosi urputného slouhy s hůlkou.
„Myslíš, že to znamená, že jsme vyhráli?“ Šeptne mi Bětka, když se průvodce rozloučí. Přikývnu. Bety začne okamžitě pištět a jásat jako zjednaná a závěrem na mne zničehonic skočí, takže mám co dělat, abychom se oba nerozplácli na podlaze.
„Ale to je bezva! Takže ze mě bude modelka! A třeba se podívám i do Mezivodí!“ Vlepí mi pusu. Rudy nás dost zaraženě pozoruje. „Jaký je Mezivodí?“
Spustím ji na zem a zavzpomínám. Mezivodí… Vedro. Prach. Melouny. Obří květy bodláků. Sultánovi drábové s biči na nevolníky…
„Jiný,“ usoudím nakonec. „Ale v něčem stejný.“
„Mezivodské památky jsou úžasné,“ přispěchá mi na pomoc Rudy. „Třeba v hlavním městě mají – tedy máme, nádhernou akropoli. A velmi starý řetězový most…“
Bety ještě chvíli předstírá, že poslouchá, ale když spatří, že se k nám vrací Mariela, s radostí ukončí přednášku a vrhne se skládat gratulace. Hopsá kolem Oxany jako natěšený pejsek.

„Vidím, že už jsi tady slečnu Alžbětu zasvětil do jejího úkolu.“ Poznamená Oxana, když se dostane až k nám.
„Tak trochu.“ Pokrčím rameny. „A gratuluju.“
„Dobře. V tom případě my tady s Rudeusem teď musíme jít doladit detaily prezentace. A ty bys mohl zkusit sehnat… nějaké to obecenstvo,“ Oxa se na mne důrazně podívá. Protočím oči.
„Hned teď? Ještě jsem nesnídal.“
„Může ti to nějakou dobu trvat,“ kolegyně nehnutě čelí mému pohledu. „Tak si dej něco cestou.“
Bohové, co je tohle za ženskou? Nejí, nespí, jenom maká a maká, dokud není v cíli?! Sakra, proč?
„To je mám přivést před hostinec?“ Zeptám se chladně.
„Ne! Dej jim instrukce a později se někde - "
Oxana zmlkne a podívá se doleva. Sleduji její pohled. Zpoza rohu nás šmíruje nějaký holobrádek s notesem. Když zjistí, že byl odhalen, málem se zakucká.
„Zdravím… Jsem Florian Hoffmeister, z redakce Sluncesvitu. Mohl bych vám položit pár otázek? Jestli úplně nespěcháte…“
Věhlasná návrhářka se na něj usměje až podezřele mile a přitom mi rukou dozadu naznačí celkem jednoznačné „vypadni“.
To vím i bez tebe, pomyslím si hořce. Je mi jasné, že na mé případné spojení s Marielou není třeba upozorňovat.
Takže naprosto poslušně vycouvám a ztratím se v davu.

Šembelán kouká trochu překvapeně za odcházející Oxanou a naopak po Razvanovi s Bětou hodí nedůvěřivým pohledem.
Je jasné, že v současné situaci může komunikovat pouze s Rudym, který se zrovna nepříliš úspěšně snaží připravit vaše šaty na přenos.
"Jistě je vám známo, že druhé kolo soutěže započne přesně v poledne v amfiteátru radnice."
Jelikož se Rudy zatváří dost zmateně, po odkašlání si ještě dodá:
Je to za zadním nádvořím v zahradě. Očekávejte, prosím, velkou účast diváků. Jednotliví soutěžící budou mít presentaci šatů jeden po druhém, pravidlem bývá tentokrát předvedení na modelce, místo šicí panny. Jelikož jste získali pozici černého koně, budete přehlídku ukončovat. Je zakázáno veškeré násilí či snaha poškodit šaty ostatních návrhářů, protože soutěž musí být spravedlivá a férová. Vyhlášení vítěze bývá zpravidla kolem druhé hodiny po poledni.
když skončí monolog, utře si do rukávu zpocené čelo a ukloní se Rudymu.
"V případě jakýchkoliv dotazů budu přítomen v kanceláři radnice. Přeji krásné dopoledne a budu se těšit na brzké shledání."
pohledem ještě jednou sjede šaty odshora až dolů, otočí se na patě a odejde.

„Mariela Dauzat,“ pronese komoří a publikum aplauduje. Další hra, ale tentokrát veselejší. Fraška, dalo by se říct.
Ukloním se a rozdávám úsměvy na všechny strany. Užívám si pocitu zadostiučinění a přítomné dámy Jelena a Ljuba mi nestojí ani za pohled.

Kolem propukne všobecný bzukot. Dva lokajové otevřou dveře do předsíně. Mezi hlavami lidí zahlédnu Razvana, jak vztekle gestikuluje směrem k ozbrojencům strážícím vchod. Naposledy po nich cosi štěkne, vezme Bětu za ruku a zamíří do sálu.
Lidé proudí ven a dovnitř, někteří se vrhají po zbytcích občerstvení, jiní obdivují ještě vystavené soutěžní šaty. Kdosi se mnou chce mluvit, ale není čas. Óša nelení a vrávoravým krokem se neúprosně přibližuje.

„Pojď, nejdřív schováme šaty,“ řeknu Rudymu a ujmu se vysvlékání figuríny. „Pak musíme vyřešit Óšu a přípravy na druhé kolo.“
„Vážená paní Marielo,“ ozve se na mými zády, že málem nadskočím. Nechám Rudyho uložit šaty do obalu a otočím se k šembelánovi. „Jménem pana starosty s chotí a zde přítomných porotkyň bych vám chtěl poblahopřát k postupu do druhého kola soutěže.“
Věnuji mu úsměv: „Děkuji, bylo to těsné a konkurence veliká. Je to pro mě velká čest.“
Koutkem oka zahlédnu zrzavého mužíka s obličejem lasičky, který si bleskově škrábe poznámky do zápisníku.
Publicisté Sluncesvitu nelení, mihne se mi hlavou. To už mi ale Óša, s divokým leskem v očích, dýchá přes rameno. „Tak co bude?“ Vykvikne
„Omluvíte mě? Doprovodím paní porotkyni na dámy. Můj tým vám je k dispozici,“ ukážu na Rudyho a právě přicházejícího Razvana s Bětou. „Tady Rudeus je moje pravá ruka. Všechny informace ohledně druhého kola můžete sdělit jemu.“
„Ale jistě,“ ukloní se šembelán.

„Kde to je?!“ Zvýší hlas Óša. Než stačí říct cokoli dalšího, zavěsím se do ní a nenápadně ji podepřu. „Hned to bude, pojďme se osvěžit na toaletu,“ odvádím jí pryč. Óšiny gorily mi dnes už podruhé vlezou do cesty. „Půjdeme s váma,“ prohlásí jedna z nich nekompromisně.
„Dovnitř s námi ale snad nepůjdete?“ Zvednu obočí, gorila zrudne. Povzdechnu si a vyrazíme.
Když míjíme Bětu s Razvanem, na chvilku pustím porotkyni a důvěrně se k němu nakloním. „Nespouštěj z šatů oči. Vyfoukli jsme postup hezounkovi v modrém saku,“ zašeptám mu do ucha.

Podepřu znovu Óšu a zamíříme k záchodkům. Porotkyně se nechává vést jako malé dítě, kterému jste slíbili zmrzlinu ze stánku za rohem.
Všem přítomným dámám se nejspíš chtělo čurat, protože na záchodech je pěkná fronta. Sebejistě vlezeme na pánské, které zejí prázdnotou.
„Odměna,“ nechám ji spatřit flakónky a ucuknu před lačnící rukou.
„Tady ne!“ Přikážu, strčím jí lahvičky do maličké kabelky a rovnou se u toho Óše nabourám do hlavy. Na zvláštní chaotické prázdno jsem připravená. Také nehodlám myšlenky číst, ale naopak vkládat.
Vnuknu ji obraz strohé místnosti, kde se kroutí na lůžku s abstinenčními příznaky.
Zavřou vás do špitálu bez braunu. Dejte si až doma, tam je to bezpečné.
Přidám obrázek jejího křesla, na kterém sedí ona sama a otevírá flakónek.

„Až doma, až doma,“ mrmlá si Óša pro sebe. S tím jí předám jejím ochráncům čekajícím před dveřmi záchodku.

Upravím na sobě šaty a zamířím zpět do víru dění.

odkaz

Jen co upravíte své šaty na stojanu tak, aby vypadaly co nejreprezentativněji, vstoupí do salonu šembelán v nabíraném kabátci a za ním několik sloužících s jezdícími stolky a podnosy plnými jídla a pití. Občerstvení zabere celou jednu stěnu místnosti, kde - světě div se - nejsou umístěny žádné krejčovské panny a vypadá vážně lákavě, avšak nikdo se do něj zatím nepouští. Byť spousta soutěžících vypadá, jako by se účastnili pouze kvůli snídani zdarma.
Služebnictvo stolky a tácy naaranžuje, opustí místnost a velké dvoukřídlé dveře se za nimi uzavřou.
"Nechť započne první kolo soutěže o nejkrásnější šaty."
zahřímá šembelán, uhodí do podlahy holí a na to znamení se přítomní vrhnou na jídlo jako hladoví vlci.
Nikoliv však paní porotkyně.
Jelena zůstává sedět na svém trůnu a shovívavě shlíží na krmící se prosťáčky. Pobaveně povýšený postoj jí jde velice dobře, vzhledem ke svému mladému věku bude asi talent od přírody.
Vladěna se ji snaží ve všem napodobovat, ale vzhledem, ani nadáním jí nedosahuje, takže na svém křesle vypadá jako žačka, která, postrádajíc znalosti, se snaží nenápadně opisovat od sousedky.
Ósu začali její pucfleci dostávat z letargie, do které už stačila opět upadnout, což se jim daří tak napůl.
Naopak Ljuba doslova vyrazila ze svého místa a začala, byť stále nenuceně, hodnotit jednotlivé šaty. U každého modelu tráví hromadu času a sem tam utrousí tak "profesionální" poznámku, až by člověk řekl, že Amraniho, Hosse i Titóna naučila řemeslu ona.

Asi půl hodiny probíhá zábava v tomto duchu, než šembelán opět uhodí do země holí a do ruky vezme svitek pergamenu.
V té chvíli už jsou všechny sedící porotkyně připraveny a přidají se do houfu Ljuby a soutěžících, kteří začínají stínovat jeho pohyb. Hlouček se zastaví u prvního stojanu.
"Velectěná paní Viktorie deVries."
provolá mluvčí a dobře oblečená měšťka se ukloní, za což sklidí všeobecný potlesk, dokonce i od nafrněných porotkyň. Následně celá společnost asi minutu obdivuje vystavené šaty. Vladěna s Jelenou vytáhly zápisníky a něco si do nich zapisují. Ljuba má podle všeho opravdu dobrou paměť a Ósa se ani nesnaží vypadat, že hodnotí. Podle pohledů, které na ni ostatní kradmě vrhají nejspíš normálně v takto špatném stavu nebývá.

Stejným způsobem jsou odprezentovány všechny šaty, včetně vašich. Nadjin model zde rozhodně nezapadnul, sami byste jej ohodnotili, jako že patří do nejlepší trojice. Ale zda by vyhrál i sám od sebe bez včerejší noční prácičky, to je těžko říct.
Vladěna si během jejich představování něco zuřivě čmárá do sešitku a Ósa se viditelně probrala z mrákot a brejlí na ně, jako by hledala ztracené mládí.

A pak už následuje hlasování.
Celý dav ztichne v očekávání a čtvero dam se postaví před svá křesla.
Ljuba si odkašle a když má pocit, že jí všichni věnují dostatečnou pozornost, s povýšeným úsměvem se vyjádří:
"Mě se líbí šaty číslo 4, Adam ze Saffronu."
vůkol to zašumí a vám ztuhne krev v žilách. Takhle to nemělo být.

Jelena na Oxanu dlouze upírá pohled:
"Ano, Adam ze Saffronu je též můj favorit."
vymění si s Ljubou vědoucí pohled a společně se zasmějí. Vám pomalu vysychá v krku.

Vladěna si zajímavého chování svých společnic vůbec nevšímá. Ve tváři má zasněný výraz, kterým na poslední chvíli probleskne krutý úsměv, načež se upřeně zadívá do svého zápisníku:
"Mariela Dauzat, šaty číslo 17."
malý plamének naděje se vám rozhoří v srdci. Ještě jste neprohráli. Vše závisí na verdiktu poslední hlasující, avšak feťáci bývají nepředvídatelní.

Ósa vypadá, že se urputně snaží si na něco vzpomenout a hrozně se jí to nedaří. Její mozek je plný děr a potřebné informace evidentně propadly jednou z nich. Ticho se protahuje, mezi soutěžícími to začíná mumlat a brblat. Šembelán znepokojeně civí na soudcovu ženu, jako by se snažil jí přečíst myšlenky a Drakovičová s Pražmovou vypadají vysloveně spokojeně.
"Tamhlety červené šaty s kapucí."
vyhrkne Ósa nakonec, když trapné ticho začíná být neúnosné a prstem ukáže na šaty na vašem stojanu.

Mluvčí se otočí a pokývá hlavou.
"Šaty číslo 17, Mariela Dauzat."
zapíše si něco do svého pergamenu a následně nakrčí překvapeně obočí jako zajíc.
"Znamená to tedy, že máme shodu hlasů pro šaty číslo 4 a číslo 17. Protože předsedkyní poroty je letos vážená paní Vladěna Borůvková a její výběr má dvojnásobnou hodnotu, do druhého kola postupuje módní návrhářka z Mezivodí, Mariela Dauzat. Prosím o potlesk."
sám jde příkladem, hůl strčí do podpaží a začne tleskat, co mu síly stačí, zcela nedbaje na vzteky zrůzněné obličeje Pražmovic a Drakovičovic dam.
K šembelánovi se přidají i ostatní soutěžící kromě pohledného mladíka v modrém doubletu, který Oxanu propaluje pohledem.
A Ósy, která dělá to samé.

Ulice Božaka jsou i přes ranní hodinu plné lidí a flamendři, co vyrazili za zábavou hned po probuzení, se míjí s kolegy, kteří se teprve vrací z tahu. Stánkaři rovnají zboží a jejich koně, muly a oslíci po sobě zanechávají na dlažbě nekonečné hromady koblih. Malyš nedokáže odolat nabídce, neustále se opožďuje, až ho nakonec ponechám svému osudu. Snad mě dožene.

Dorazím před Carexův hostinec a po paměti zamířím do dvora, kde tuším vchody do pokojů. Před tím nejbližším se někdo choulí. Tak nějak to odhaduji žebráka, ale pak mi dojde, že se jedná o ženu. V šatech. Zelených…
„Bety? Co tady děláš?“ Zamračím se překvapeně. Trochu jsem očekával že možná bude s kapelou uvnitř, ale rozhodně ne, že ji najdu sedět na prahu.
Betka se nejdřív zatváří polekaně, ale pak jí dojde, kdo před ní stojí, a s úlevou se usměje – jen aby se vzápětí zase zatvářila polekaně.
„Ahoj. Co ty tu děláš? Jejda, paní Mariela se bude určitě zlobit, že jí špiním šaty, viď?“ Vyskočí a začne se zběsile oprašovat.
„To máš jedno. Proč nejsi tam?“ Ukážu na vchod. Tanečnice se ušklíbne.
„Jsem tam byla,“ řekne nenuceně, ale trochu se jí přitom třese hlas. Taky oči má červené. „S nim. Jenže pak se nad ránem vzbudil a poslal mě pryč. Že prej mají zaplacenej pokoj jenom pro kapelu a mohl by to bejt průser.“ Pokrčí rameny. „A přeci jsem nemohla domů dorazit takhle pozdě."
„Tak jsi spala tady?“
„No jo, no..“
„To je hajzl,“ podotknu nevěřícně a zabuším na dveře.
„Razvane počkej, co děláš?“
„Jdu tam.“ Znovu zabuším. Jestli nikdo neotevře, tam jim ty vrata vykopnu.
„Neblbni, to přece nemusíš…“
„Musím.“ Konečně mi přijpadá, že slyším zevnitř nějaký hluk. Otočím se na Betku. „Počkej tu na mě, jo?“

Otevře Joachym. Zdá se skoro překvapený, že mě vidí. „Kdo to tady tak děsně – Ach, to jsi ty? Přišel jsi za Iris? To jsem vážně rád.“ Na Bety se ani nepodívá.
„Kde je šéf?“
Zpěvák zaraženě zamrká. „No… Asi ještě spí.“
„Tak ho vzbuď. Kde je ta holka?“
„Odpočívá ve svém pokoji. Druhé dveře napravo.“
Nechám Joachyma stát a protáhnu se kolem něj dovnitř. Iris vypadá dost vyděšeně, když najednou vtrhnu do místnosti a servu z ní peřinu, ale pak si nejspíš vzpomene, že jsme se už viděli (nebo se smíří s osudem), protože nezačne ječet, ani se nijak nebrání, když jí položím ruku na ploché břicho.
Ještě to bolí.
Nejradši bych se neviděl. Dám všechno do pořádku během pár minut.

Akorát skončím poučení o dietě a vstoupí Carex Athos. Působí vážně rozespale, a o to víc ho nejspíš překvapí, když ho obratem popadnu za košili a přirazím ke zdi.
„Co je?“ Hekne. „Jde ti o tu holku?“ Dojde mu rychle. „Tu tvojí kámošku? Myslel jsem, že spolu nic nemáte…“
„Proč jsi jí vyhodil?“
„Ještě tam furt sedí?“ Místní star se uchechtne a vzápětí zaúpí. „Au! Hele, pomalu. V klidu. Tohle je slušnej podnik, jo? Já jsem slušnej člověk. Nemůžu si dovolit žádný řeči. Myslel jsem, že půjde sama. Ale asi je taková hloupější…“ Carex se zkusí vykroutit a já přemýšlím, jestli bude lepší dát mu nejdřív pěstí do zubů, nebo kolenem do rozkroku.
„Řekla ti snad, že se jí to nelíbilo?“ Kličkuje frontman a podívá se mi do očí. „Všechno bylo naprosto dobrovolný. Nebo o co jde? Fakt nevim, co čekala. Že se spolu jednou vyspíme a hned ráno půjdeme na radnici ohlásit svazek? Až tak blbá snad není…“
Zírám na něj a najednou mě nějak úplně opustí chuť něco řešit. „Táhni do prdele.“ Zavrčím, pustím toho blbečka a otočím se k odchodu.

Na chodbě mě dožene Joachym.
„Počkej. Já… Je mi to trapný. Ale šéf tohle prostě dělá. Nemá s těma holkama špetku soucitu.“ Rozhodí nejistě rukama. „Dík za Iris. Nemám přeci jen něco zaplatit?“
Zavrtím hlavou. „Ne. Měli jsme dohodu. Tak hodně štěstí v dalším vystupování.“
Mladík mi přesto nacpe do kapsy pár mincí, a ještě drmolí nějaká slova díků, ale to už jsem venku. Bety klečí v průjezdu a mazlí se s Malyšem.
„Ty už se ho nebojíš?“ Podivím se.
„Né,“ Betka podrbá psa za krkem a tam se jí na oplátku narve celou hlavou do klína. Zadoufám, že už úspěšně zažil všechny kobylince.
„Vždyť jsi říkal, že je hodnej. Co jsi mu proved?“ Šenkýřka kývne směrem ke dveřím Carexova apartmá.
„Nic.“
„Nic?“ Očividně mi nevěří.
Zavrtím hlavou. „Poslyš… Nechceš jít za Marielou? Za chvíli bude soutěžit. První kolo. Prý by tě ještě potřebovala.“
„Vážně?“ Bety si utře oči a rukama uhladí látku na šatech. „A k čemu?“
„Povím ti to cestou.“ Hodiny akorát odbíjí osm. Natáhnu k Alžbětě ruku a pomůžu jí vstát. „Tak pojď. Můžeš jí tleskat.“
Holka se zasměje se a zdá se, že vše je rázem zapomenuto. Vyrazíme slavnostním městem k radnici.

Vyberu volnou krejčovskou pannu a nechám jí hlídat Rudyho s šaty ukrytými v obalu.
Přejedu pohledem situaci v sále. Drakovičová se tváří jako královna a Pražmová, jako by jí patřila při nejmenším celá radnice. V duchu se ušklíbnu a jsem ráda, že nemusím znova rozehrát hru, kdy jim polezu do zadku. Alespoň zatím ne. Teď mě zajímají Óša s Vladěnou.
Borůvkovou vyřídím jako první, jelikož nemá za zády ochranku.
Opřu se o stoleček před ní.
"Zasloužila byste si lépe padnoucí šaty," zhodnotím její garderóbu. Vladěně je celá situace na radnici zřejmě tak nepříjemná, že se ani nebrání. Všimnu si, že v ruce žmoulá staniol od nějaké cukrovinky. "Já jsem Mariela Dauzat. Razvan pracuje pro mě. Včera jste se, tuším, potkali. Dneska se tu taky objeví." Trochu zalituju rána, kdy jsem Razvana odpálkovala a doufám, že se natruc někde nezdrží. "Tak já jen, abyste si dala bacha, komu ten hlas hodíte." Vladěně se v oku objeví záblesk poznání, jak se informace v mozku pospojovaly. Trochu se nafoukne a inspirovaná porotkyněmi po své pravé ruce zvolí taktiku povýšeného přezírání.

S Óšou je to složitější. Dvě gorily stojící za ní si mě měří zpod huňatého obočí.
"Paní porotkyně, dobrý den!" Začnu mile. Óša dle očekávání tupě zírá skrz karafu vody, kterou má pro případ žízně na stolku. Chvíli do ní hučím zdvořilosti, než ostražitost stráží lehce opadne. Pak se skloním k její hlavě a v rukách zacinkám flakónky s braunem. V tu ránu se porotkyně probere a nadlidskou rychlostí mě čapne za zápěstí. Že jsem se od minule nepoučila...
"Až po hlasování," ucedím mezi zuby a druhou rukou vypáčím křečovité sevření jejích prstů. "Támhlety rudé šaty s kapucí," pohodím hlavou k Rudymu, který už nešikovně aranžuje róbu na figurínu.
"No tak, no tak," zastoupí mi cestu jedna z goril. "Tady se nemáte co vybavovat, hleďte si svých hadýrek a nechte paní porotkyni trochu klidu!"
Zacouvám k Rudymu, který nešťastně popotahuje látku ze strany na stranu.
"Ukaž," odstrčím ho jemně a napnu šaty na figuríně.

odkaz

Dnes je trh. Velký svátek a slavnost, na kterou se celé město těší po celý rok. Podle toho to také v ulicích vypadá. Ačkoliv ještě neodbyla osmá hodina, je Božako naplněné k prasknutí jako peří papouška pestrým davem, který se hrne s proudem jednotlivými ulicemi.
Stánkaři vybalují zboží, umělci na místním popravišti připravují nástroje, měštky obcházejí s košíky stánky se zeleninou a čerstvými rybami a všude kolem se prohánějí děti ve snaze osolit všeobecný chaos ještě o trochu více.
S papoušky má lidské stádo společnou též hlučnost. Skrz jednolité hučení mnohohlasné mluvy proráží jásání hrající si drobotiny, vyvolávání trhovců a křik nějakého chudáka, kterému v tlačenici ukradli měšec. Navíc kdesi za rohem někdo zcela nepochopitelně hraje na dudy.
Prostě halas a tartas jak se patří. Není divu, že lze skoro každého potkat v ulicích, protože v takovém binci spát by mohl leda někdo hluchý, jako pařez.

Prorážíte si cestu k radnici, a přitom dáváte dobrý pozor, abyste se vyhnuli špinavcům a pobudům, kapsářům, rozjíveným dětem, povozům a jednou také dobré 2 sáhy velkému praseti, které vyrazilo z jatek následované brunátným řezníkem se sekerou v ruce.
Všechny tyto překážky ohrožovaly krádeží či ušpiněním zabránit slovutné návrhářce z Mezivodí a jejímu pucflekovi v doražení na místo určení.
Avšak přes všechna úskalí se nakonec v zorném poli objevila budova radnice, jejich dnešní cíl. A zrovna včas, za pár minut budou odbíjet osmou hodinu. Prodrat se s neporušenými šaty tlačenicí nebylo jen tak.
Budova je to honosná a oku lahodící. Luxusně pojatá, ale přesto si uchovávající úřednický styl.
Má dvě patra, je čistě, bíle omítnuta a zdobena bas-reliéfy natřenými oranžovou barvou. V prvním patře je balkón jistě sloužící k projevům ke shromážděným davům (radnice kouká na náměstí) a ze střechy ční malá zvonička, která, na rozdíl od té v Amraniho hostinci, vypadá, že ji občas někdo používá.

Protože vás tlačí čas, hemžíte se chvíli u vchodu a hledáte indicie vedoucí k nalezení prvního kola soutěže, ale brzy si všimnete šipek, které vás neomylně dovedou na správné místo.
Když vstupujete do velkého salónku, zrovna odbíjí osmá hodina. Místnost je naplněna lidmi a stojany na šaty. Stojanů je nejméně dvacet a většina z nich je již užita k zavěšení různě hezkých garderób, pouze tři z nich zatím zejí prázdnotou. Přítomná společnost není jednolitá, naopak je rozdělena do malých skupinek sestávajících se většinou z jedné hezky oblečené osoby (míra luxusnosti se u jednotlivých skupinek dost liší, ale i ten nejchudší soutěžící se pokusil obléci co nejdůstojněji) a několika již méně honosných poskoků, kteří se většinou nehnou od pověšených šatů a ponurými pohledy častují každého, kdo se dle jejich názoru příliš přiblížil.
Dále je přítomno několik městských gardistů, evidentně zajišťujících dodržování pořádku a u okna stojí čtyři luxusně vyřezávaná křesla, v nichž sedí porotkyně.
Jelena Drakovičová a Ljuba Pražmová jsou oblečeny v úchvatných modelech, o kterých nepochybujete, že vyhrály některé z minulých ročníků. Se zdviženými nosy se rozhlíží po salónku a očividně si užívají své okamžiky moci, kdy mohou rozhodovat o tolika lidech, kteří jim na oplátku projevují ustrašenou úctu. Když jste vstoupili, obě na vás pohlédly a zase se zadívaly jinam, nedávaje ani náznakem najevo, zda stále počítají v úmluvou.
Vladěna Borůvková se snaží dělat to samé, co její dvě kolegyně, ale zoufale se jí to nedaří. Její šaty jsou sice hezké, ale byly šité pro někoho mnohem hubenějšího a hezčího. Takto ze všeho nejvíc připomíná ropuchu, kterou někdo pro pobavení navlékl do lidského oblečení včetně make upu. Po vás sjede zaujatým pohledem, ale nijak nereaguje. Asi proto, že netuší, kdo jste.
V posledním křesle je zhroucená Ósa a za ním číhají v pohotovosti dva lokajové pro případ, že by sotva vnímající madam začala přepadávat. Je oblečena do vkusné hyacintové toalety, do které dle jejích trhaných pohybů musela být oblečena a její strhané rysy vypráví příběh o tom, že kdysi dávno to mohla být pohledná žena. Vzhledem ke stavu, ve kterém se nachází, si vašeho příchodu ani nevšimne a dál skelným pohledem bloumá od rohu k rohu.

Slunečné nároží najdu snadno. Barák je plný lidí a celkem bez problémů proniknu až k sekretářce sekretářky. Je to mladá laňka, takže stačí pár lichotek, aby mě pustila k sekretářce samotného šéfredaktora. To je pro změnu stará garda, vypadá jak ropucha, a rozhodně si nenechá jen tak oblbnout hlavu. Nakonec ji musím uplatit několika posledními mincemi ze své vybrakované zásoby, ale pak mne přeci jen uvede do šéfárny.

Julian Kessler má tmavé oči, zářivě bílé zuby, ulízanou patku a vypadá, že celou noc nespal. Pohupuje se na židli v něčem, co připomíná župan, a na stole před ním se kouří z obřího hrnku. Když vstoupím, lehce nadzvedne obočí, složí prsty do stříšky a pokyne mi ke křeslu naproti.
„Tak co mi nesete?“ Zeptá se trochu znuděně. „Prý je to nějaká horká informace…“
„Ano.“ Posadím se. „Týká se Lea Titona.“
Kessler jen nevzrušeně přikývne.
„Potkal jsem ho předevčírem. V Malé Halži. U Tří mnichů.“
„Hm hm, znám,“ redaktor usrkne ze svého příručního hrnce. „Zastavuje se tam skoro každý. Slušně vaří…“
„A… No, strávil jsem s ním noc.“
Novinář sebou trhne a trochu se polije. „Ale!“ Vyhrkne s nově probuzeným zájmem. „To je ovšem zajímavá informace! Vy se nějak znáte?“
„Ne. Viděli jsme se poprvé.“
Kessler vytáhne ze šuplíku bloček a začne si něco zuřivě čmárat.
„Já ale chci mluvit o něčem jiném,“ namítnu rychle.
„Jistě. Dáte si kávičku? Mám z dovozu.“ Redaktor zazvoní na zvonek a udělí Ropuše pokyny.
„Prostě… Byli jsme spolu. A potom jsem šel do konírny. Spát.“
„Tak vy jste spal v konírně?“ Další zuřivé písání do bloku.
„Ne. Teda, chci říct… Byli jsme v mém pokoji. A mistr usnul. Nechtěl jsem ho budit.“
„Milenec z chléva! To je úžasné.“
„To nebyl chlív! Byli tam koně.“
„Tak ze stáje…“
„Povídám, že jsem měl – “
Vstoupí Ropucha s kávou a talířem sušenek. Přijde mi, že na mne hledí dost překvapeně. Zavřu oči a v duchu počítám do deseti. K věci, k věci!
„Vzbudil mě hluk. Někdo sedlal koně. Nějací dva chlapi. Na mezka nakládali velkou bednu. A ještě sebou táhli… Vypadalo to jako tělo.“
„Aha, vážně?“ Redaktor si zase něco poznamená.
„Zaujalo mě to. Poslouchal jsem, o čem se baví. Zmiňovali šaty. A soutěž. A taky někoho, kdo se jmenuje Hoss.“
Julian se podrbe na nose. „Bugo Hoss?“ Propálí mne zkoumavým pohledem
Pokrčím rameny. „Možná? Nezajímám se o módu.“
„Myslíte, že mohlo jít o krádež soutěžních šatů?“
„Nevím. Ale vypadalo to tak.“
„Jistě. A co bylo dál?“
„Dál nic. Dělal jsem, že spím. A ti dva odešli. Radši jsem pak taky zmizel. Hned ráno. Trochu mě to vyděsilo. Celá ta událost.“
„Vyděsilo? I ten večer s panem Titónem?“
„Večer byl v pohodě,“ zavrčím. „Ale pochopte… Kdyby Leo spal ve svém pokoji… Taky už mohl být mrtvý. Nebo my oba.“ Snažím se vypadat dostatečně otřeseně. Kessler přikývne.
„Jistě. Ještě sušenku?“
„Díky.“
„Rozumím tomu dobře, že později už jste s panem Titónem nemluvili.“
„Ne.“
„Ale teď se ve vás hnulo svědomí.“
„Něco... na ten způsob.“
„Hmm… A co vlastně přivedlo do Halže vás?“
„To… bych radši nezmiňoval.“
Redaktor se trochu zamračí. „Jméno, předpokládám, taky uvádět nechcete.“
„Ne.“ Naše pohledy se střetnou. Kessler odloží notes.
„Podívejte… pane… podobných historek tu slýcháme tak dvacet do měsíce. A teď, před Slavnostmi, to je pořád nějaká pleticha… Snaha házet na ostatní špínu… Jak mám vědět, že zrovna vy mi říkáte pravdu?“
Zadívám se na něj výhružně. „Protože je to pravda?“
Novinář nevypadá, že by to na něj moc zapůsobilo. Znovu se podrbe na nose. „Pokud jste tedy opravdu byli s mistrem Titónem milenci.“ Navrhne zvolna. „Určitě budete vědět… Hmm… Jaké tetování má na bedrech?“
„Jo.“ Vzpomenu si rychle. „Takovou divnou kouli.“
Kessler si povzdychne. „To je planeta Mars. Ale dobře. Možná na té historce něco bude.“
„Takhle Mars nevypadá.“ Namítnu, a pak se zarazím. „Ale jak to vlastně…“
Julian upije kávu a vrhne na mne zvláštní pohled. „Ještě sušenku?“
„Ne, díky. Už budu muset jít.“ Zvednu se.
"Skoda. Čtenáři by byli z nějakých podrobností nadšení." Redaktor nakloní hlavu. „Počkejte. Co vaše odměna za tip?“
„Aha.“ Vrátím se ke stolu. Julian Kessler sáhne do šuplíku a vysází na desku několik mincí. Po chvíli váhání ještě jednu přidá. Shrábnu zlato do kapsy.
„Můžu doufat, že se to dostane do nejnovějšího vydání?“
„Uvidíme. Tak tedy sbohem.“

Po cestě potkám Ropuchu, jak si na chodbě něco špitá s laňkou. Když je míjím, obě zmlknou a koukají na mě. Víte, co mi můžete…!
Zašklebím se na ně, vyjdu z redakce a zamířím za povinností číslo dvě.

Rudy mechanicky přerovnává baňky v pytlíku a vypadá, že mu něco vrtá hlavou.
„Už se oblékáš?“ Vyhrknu, pro případ, že by chtěl něco říct. „Nezapomeň na klobouk, ta vyholená hlava je hrozně nápadná.“ Připnu si opasek a běžím mu pomoct. „Amulet si sundat nemůžeš, viď? Tak ho aspoň schováme pod košili, takhle. Výborně.“
Kouzelník se zamračeně prohlédne v zrcadle a otočí se dokolečka. Jsme převlečení, zbytek se při nejhorším doladí později.

Rudy zviditelní truhlu, deaktivujeme pasti, bedna se s vrznutím otevře a odhalí naše soutěžní šaty. Nejsou dechberoucí jako ty od Amraniho, ale pracovat se s nimi určitě dá.
„Rudá barva může symbolizovat prolitou krev,“ zamyslím se při pohledu do truhly.
„Není to trochu prvoplánové?“ Sfoukne mi Rudy vítr z plachet.
„Publikum bude chtít emoce,“ oponuji. „A vůbec, střílej nápady, remcat umím taky.“
„Nu dobrá, když vezmu v potaz cílovou skupinu. Krev... ale budiž.“
„Krev žen pracující v textilním odvětví ve strašném prostředí s nekonečnými směnami. A jejich bezprizorné dětí vdechující jedovaté výpary. Otrocké podmínky šiček. Nevolnictví na venkově...“ Dostávám se do ráže.
„Bude to stačit?“
„Říkala jsem střílet nápady, neremcat!“
Rudy se zamyslí. „Co postavení žen ve společnosti? Krev prolitá ženám, žijícími ve stínu mužů. Šaty od ženy věnované všem ženám. Myslím, že návrhářka ženského pohlaví budeš jediná.“
Pobaveně mi zacukají koutky: „A já byla přesvědčená, že společenské vědy nejsou tvůj šálek čaje.“
Rudy pokrčí rameny. „Kdysi jsem si něco přečetl, takové základy, abych byl v obraze. Člověk musí zkusit všechno, že ano.“
Přemýšlím nad Rudyho návrhem a nervózně u toho točím prstýnkem. „Aby mě přítomní muži nevypískali. Nebo nenechali vyvést,“ zapochybuji a v duchu už vidím, jak po mně hází shnilými rajčaty.
„To by byl ovšem spektakulární závěr!“
Chvíli se ještě dohadujeme, než se shodneme na provedení. „Je čas vyrazit,“ zamumlám, když se podívám na hodinky.
Nechápu, jak jsme se bez nich posledního půl roku mohli obejít.

Venku nás přivítá ranní mumraj města. U pouliční stánkařky si koupíme plněné chlebové placky a volným krokem zamíříme na místo konání prvního kola. Rudy, ponořený v myšlenkách, nese pod paží plátěný fusak chránící náš soutěžní příspěvek a druhou rukou se láduje masovou pochoutkou.
„Ehm… hm…“ začne s plnou pusou. „Chtěl jsem říct, že to vnímám jako logické vyústění…“
„Cože?“ Někdy u Rudyho nechápu, která bije. Jako zrovna teď.
„No ty a Razvan,“ objasní.
Sousto mi uvázne v krku. „Na tom nebylo logického vůbec nic,“ odseknu, když se po chvilce vzpamatuji. „A nic to neznamenalo.“
Lžeš si do kapsy, ozve se moje svědomí.
„S kolika ženskýma byl v posteli za dobu, co spolupracujeme... Pokračuji v sebeobhajobě. "S pěti? Šesti?“
Byly tři, vím to přesně. Plus Borůvková, takže vlastně čtyři. „Prostě to nic neznamenalo. Zapomeň na to. Ale promiň, za tu noc,“ dodám smířlivě.
„Nevadí, vyčaroval jsem si akustickou bariéru,“ pousměje se nejistě. „A dovolil bych si tvoje námitky rozporovat, logické vyústění to bylo.“
„Jo? A odkdy ty jsi znalec přes vztahy?“ Naježím se.
„Nejsem znalec přes vztahy. Popravdě jsem to neočekával, ale když se zpětně podívám na vaše vzájemné ehm… přátelství. Jak ses -“
„Nechci se o tom bavit,“ utnu jeho analýzu. „Musíme se soustředit na soutěž.“
Zbytek placky hodím žebravým děckám. Úplně mě na jídlo přešla chuť.

Probudí mě, když mi Oxana nadzvedává paži, aby se dostala z postele.
„Co je?“ Zabručím v ještě polospánku.
„Ráno.“ Oxa se konečně vysvobodí a hned se obléká. „Dělej, vstávej.“
„Už?“ Mám pocit, že jsme spali tak deset minut. Zvednu se na lokti a zamžourám. V pokoji je předranní šero, ale zvuky zvenku napovídají, že nový den už je tady. Pohladím nocležnici po zádech, ale ta jen vyskočí a začne burcovat Rudyho.

Posadím se na posteli a s podepřenou hlavou sleduji Oxanu, jak běhá po místnosti a zvedá různé části výbavy. Jak je krásná…
Plavovláska zachytí můj pohled. „Prosím tě, ty zamiř co nejdřív do redakce Sluncesvitu. Rudy ti řekne, kde to je, že ano… Haló Rudy, vstávej! Malyši, vypadni odtamtud!“ Šťouchne do psa, který neochotně sleze na zem, zívne a mohutně se otřepe.
Zavrtím hlavou a začnu se shánět po něčem alespoň přiměřeně čistém na sebe.
„Nedáme si nejdřív snídani?“ Zkusím to ještě. Oxana mne probodne chladným pohledem.
„Potom. Teď máme moc úkolů. Musíme dopilovat tu krycí historku k šatům. A nevím, jestli bychom se neměli ukázat na radnici ještě před prvním kolem…“
S náloží oblečení přejde místnost a po cestě z ní odpadávají kusy Marieliny výbavy. Konečně se zvednu, posbírám barevné hadříky a dohoním jejich majitelku
„Počkej…“ Při vkládání věcí do náruče jí jemně chytnu za předloktí. „V kolik to začíná? Přece máme ještě spoustu – “
„My ano, ale ty ne.“ Oxanin výraz je opět profesionálně věcný. Vytrhne se mi a nechá mne stát uprostřed místnosti. „Jestli chceme protlačit ty informace do dnešního vydání, musíš sebou fakt hodit. Rudy ti… Rudy!“
Rudy levituje koule.
„Pardon, ale dělám tohle meditační cvičení každé ráno.“ Hájí se chabě. „Je to důležité pro koncentraci.“
Oxana si povzdychne. „Pamatuješ si, co máš říkat?“ Obrátí se zase ke mně.
Založím si ruce. „Pamatuju si všechno.“
„Tak fajn.“
„Tak fajn.“ Nevěřícně pohodím hlavou otočím se na kouzelníka. „Kde že je ta redakce?“
„Slunečné nároží 12.“ Rudy pochytá všechny baňky a schová je zase do váčku. „Musíš z náměstí první ulicí vlevo a pak už pořád rovně. Redaktor se jmenuje Julian Kessler.“
„Jdeš pak ještě za Carexem?“ Zeptá se Oxana ležérně, zatímco si češe vlasy.
„Jo. Jdu.“ Zvednu svou brašnu s výbavou.
„Když musíš…“
„To teda musím,“ souhlasím, a už to nezní úplně klidně. Oxa se otočí a přijde mi, že vypadá skoro potěšeně.
„Tak tam vyzvedni Alžbětu, prosím. Jestli jí potkáš. A pak doraž co nejdřív na soutěž.“
„No jasně. Tak sbohem.“ Mlasknu na Mayše a ten ke mně s mávajícím ocasem přiběhne. Alespoň někdo.

„Ehm, díky Razvane.“ Rudy se tváří poněkud nešťastně.
„Jo…“ Už jsem ve dveřích, ale pak se rozhodnu uhladit trochu naježenou ješitnost. Otočím se ještě na ty dva.
„Tak hodně štěstí. Tfuj tfuj.“ Na dálku je poplivu. „Zkusím dorazit. Jestli mě pustěj dovnitř.“

S tím opustím hostinec a vydám se ranními ulicemi k redakci.