Andor.cz - Dračí doupě online

Zapomnění. Včera bylo málem po mně. A pak jsem se zapomněla. Uvědomuju si, jak snadné a lákavé by bylo znovu propadnout se do zapomnění.
Zavrtím hlavou. "Jednou umřeme - co je to za argument? Proboha, Razvane, vzpamatuj se, nemůžeš přeci navždy žít ze dne na den. " Vytrhnu se mu a zkřížím ruce na prsou.
"Tak jsi žil, když jsme se poznali. Sem tam jsi za pár mincí ošetřil nějakého pobudu a večer jsi ty peníze propil v hospodě." Jak to vyslovím, vytane mi v mysli napříjemná vzpomínka na otce smrdícího alkoholem, když se vrátil v noci domů úplně ožralý a bez peněz.
"A vidím, že od té doby se nic nezměnilo." Znovu zakroutím hlavou.
"Neodmítám tě, protože nemáš dost peněz." I když vlastně ano, protože kdybys měl slušné jmění, všechno by se zjednodušilo. "Ale potřebuju zařídit věci..." Zarazím se. Jak to říct? "Prostě potřebuju splatit dluh a potřebuju vydělat dost peněz za krátkou dobu. Sehnat kapitál. A to musím udělat sama." Zní to asi ještě hůř, než jsem si původně představovala.

Znovu mě zaskočí, jak dokonale má Oxana všechno promyšlené. Kde na to bere čas? A chuť? A sílu?
Jak jí poslouchám, hlava mě samozřejmě hned vrátí zpátky do podzemí Jedové chýše. Všechny ty zmínky o penězích a zradě… Rychle vzpomínky zase zadupu do země. Nechci se nechat ovlivňovat blafy, co mi kdovíkdo nasadil do hlavy.
Chci být nezaujatý. Ale moc se mi to nedaří.
Už jsem asi dvakrát dostal košem protože smrdím, občas se mě dotyčná bála, nebo měla obavy ukázat se v mé společnosti na veřejnosti, ale nikdy žádná žena neměla problém s tím, že mám hluboko do kapsy.
„Ty mě odmítáš, protože nemám dost peněz?“ Přijde mi to natolik absurdní, že se musím krotit, abych se nezačal smát. „A jaké vlastně jsou, ty tvoje cíle? Nabrnkneš si nějakého boháče? Myslíš, že ti to přinese štěstí?“ Zarazím se. „Ty kačeny, co sedí v porotě. Určitě taky mají všechno. Ale nevypadaly úplně spokojeně.“
Vzpomenu si na Óšu, zhroucenou v křesle. Tohle už taková legrace není.
„Viděl jsem spoustu umírajících,“ namítnu tišeji. „Víc, než bych si přál. A nikdo na konci nelitoval toho, že nebyl bohatší. Žádný z nich. Ani jeden.“
Jenže Oxana si dál vede svou. A nejhorší je, že má pravdu. Jenže jenom částečně.
Malyš vstane ze svého místa a nervózně sleduje její kroky, znejistělý tónem hlasu.
Nakonec se moje společnice přece jen zastaví. Mám pocit, že z jejích slov na mne padá obrovská tíha. Ze slov, i ze všeho zatím nevyřčeného. Ztěžka se zvednu se, otřesu se, a přejdu k ní. Položím Oxaně ruce na boky, abych ji přiměl už nikam neprchnoutt. Alespoň na chvíli zůstat stát a nehnat se za dalšími plány.
„Hej, hej. Neber se tolik vážně." Zadívám se jí do očí. Tohle je pravda."Včera jsi to viděla. Jak malý kousek nás dělí od zapomnění.“
Sjedu rukou po její dlani, až do místa hadího kousnutí. „Stačí jen krůček přes hranici a… nic.“ Pokrčím rameny. „Nakonec umřeme a možná dřív, než jsme si mysleli. Na našich hrobech poroste plevel a všem to bude úplně jedno. Tak se pro jednou vykašli na svět. On na nás taky pěkně sere.“

Převezmu od Izy naše čistě vyprané oblečení vyskládané do komínku a zabořím do něj nos.
To je lepší.
V prádelně se u lavoru osvěžím a zkontroluji vizáž a spokojeně se vydám zpátky do naší cimry.
Na schodech se srazím s Razvanem nesoucím v každé ruce jedno pivo.
"Chtělas taky?" zdvihne jeden krýgl a zrovna se z něho napije.
Zavrtím hlavou: "Nemohla bych se soustředit."
"Jako včera?" Poznamená Razvan jako by nic.
Zarazím se. "Ne. Jinak!" Zasyčím.
"Takže teď budeme předstírat, že se nic nestalo? Já jenom abych věděl," zavrčí a ucmrndne při tom z Rudyho piva.
Mačkám v rukách vymandlované prádlo. "Tohle není vhodné místo pro rozhovor," pronesu důrazně.
"Možná se ani nemusíš namáhat, odsekne nakvašeně a pokračuje sám do schodů.

V pokoji Rudy vysílá magické větry k tansparentům, které už jsou téměř suché.
"Mohl bys nám dát chvíli soukromí?" Ŕeknu, když vyskládám prádlo na postel.
"Eh, cože?" Mrká Rudy, zjevně zaskočený tím požadavkem. "Ale jistě. Vezmu si s dovolením pivo. A knihu. Budu na chodbě, kdyby něco." Odporoučí se ven.

Razvan postaví dopitý korbel na stůl a posadí se. Moc se mi nechce, ale přisednu k němu. Vlastně nevím, co říct, doufala jsem, že k tomuhle rozhovoru vůbec nedojde.
Než se rozmyslím, ucítím Razvanovu ruku, jak mě hladí po zádech.
"Přestaň," houknu, ale nezní to vůbec tak chladně, jak bych chtěla. "Tohle nejde."
"Ox, nesnaž se mě přesvědčit, že včerejšek nic neznamenal, oba víme, že jo."
"Asi jo," odtuším a odtáhnu se. "Ale jak si představuješ, že by to pokračovalo? Takhle?" Rozhodím rukama. "Já budu okrádat lidi a ty léčit vagabundy?" Řeknu hořce.
"Ty možná nemáš žádný jasný cíl, ale já jo. Nebo ne cíl. Nutnost! Pokud bych změnila směr, znamenalo by to, že celé moje snažení, celý můj dosavadní život byl k ničemu." Vzpomenu si na tu holku, co se houpala na provaze místo mě. Na nenáviděné dřevěné nohy ve tvaru lvích tlap ústící k židli na které sedával vykydnutý Reed. Na bohatství, které mi proteklo mezi prsty.
"Říká se, že za peníze si štěstí nekoupíš. Ale není to pravda. Vím to, protože jsem to zažila. Měla jsem všechno."
Zvednu se, pochoduju po pokoji. Razvan zaraženě mlčí.
"Když máš peníze, život je mnohem jednodušší. Neobracíš neustále čtvrťák v ruce, nemusíš se protloukat. Nemusíš žít jako žili tvoji rodiče a prarodiče a další generace dozadu. Však to znáš, musíš to znát!" Prudce se nadechnu, obrátím se na patě a pochoduji zpátky zavedené kolečko.
"Zaplatit se dá i zdraví, protože lékařská péče je najednou dostupná. Peníze vládnou světu, ať se nám to líbí nebo ne. Když máš peníze, máš možnost volby." Zastavím se. Nakednou na mě padne únava předchozích dní. Přiměju se pokračovat, ale slyším, jak to zní rezignovaně.
"Mám tě ráda, Razvane, opravdu. Kdybych mohla odstřihnout okolní svět a nechat nás dva, udělala bych to. Ale takhle to nefunguje. Tohle je jenom sen. Iluze. Jsme možná ze stejného těsta, ale úplně jiní. Povahou i tím, co chceme od života."

Vyjdu do slunečného dne hledat potenciální vhodné kandidáty pro Oxaninu blamáž.
Nemyslím si, že by to měl být nějaký velký problém, ale realita předčí všechna očekávání. Stačí totiž, že se zastavím na náměstí a trochu nejistě se rozhlédnu a už cítím, jak mi někdo šacuje kapsy.
Bleskově se otočím a chňapnu za sebe. Za zápěstí držím nějakou malou, rozcuchanou holku s liščím obličejem. Zlodějka se mi obratem profesionálně vykroutí, ale mezitím už ji stačím drapnout druhou rukou za krkem. Jakmile kořist zjistí, že se jen tak snadno neosvobodí, začne ječet, kopat a škrábat, takže jsem nucen podržet jí na délku paže od sebe jako králíka.
„Pusť mě, ty zmetku, nebo ti nacpu…“
„Nezahrávej si,“ varuju ji zlehka. Cácora trochu schlípne. „Copak bys ublížil ženě?“ Zeptá se nevěřícně, ovšem se značným sebevědomím.
„Když mě chtěla okrást? Hmm…“ Předstírám, že nad tou možností uvažuji.
„Stejně nic nemáš!“ Obviní mě vášnivě. Zacukají mi koutky.
„Moc nemám. Ale znám někoho, kdo má.“
Děvče na mne zaskočeně pohlédne. „Můžu tě pustit?“ Ujistím se. „Bolí mě ruka.“
„Můžeš. Neuteču.“ Skutečně zůstane stát, ale je napružená, připravená uskočit, kdyby něco. Ten pocit si moc dobře pamatuju.
„Potřebuju malou službu,“ navrhnu jí. „Jen na chvíli. Ideálně kdybys ještě sehnala nějaký kámoše.“
„O co de?“ Založí si ruce.
„Dělat bugr před radnicí. Ale nikomu se nic nestane.“
Holka zvedne obočí. „Cože?“ Očividně mi nedůvěřuje ani za mák.
„Vysvětlím ti to…“
„Počkej,“ nepustí mě ke slovu. „A co za to?“
Mrňavá a už taková obchodnice. Děti Božaka mají evidentně tvrdou školu.
„Deseťák každému, kdo půjde.“ Navrhnu. „...Nebo můžu někomu od vás pomoct. Jsem léčitel.“
Druhá nabídka kupodivu zaujme holku víc než první. „Můžeš vyléčit moji mámu?“ Zeptá se dychtivě. Na okamžik se odvrátím. Mámy…
„Možná,“ připustím pak. „Co jí je?“
Holka se kousne do rtů. „Má říční horečku. Asi.“
Přimhouřím oči. „Jak dlouho?“
„Pár dnů.“
„Pak… asi můžu.“
Obchodnici se očividně uleví. „Seženu ti spoustu lidí! Kdy k nám přijdeš?“
„Zítra ráno,“ zmírním trochu její dychtivost. „Ještě mám práci.“
Děvče zaváhá, ale pak přikývne. „Koho teda potřebuješ? A na co?“
„Ženské. Nebo větší děti. Čím otrhanější, tím líp. Ale aby rozuměly pokynům. Sejdeme se ve čtvrt na dvanáct. Tady. Vysvětlím vám, co budete dělat.“
„Není to nic proti zákonu?“ ujistí se cnostně, jako by mi před chvílí nechtěla vybílit kapsy. „Aby nás nechytli chlupatý.“
„Nechytnou,“ ušklíbnu se na ni. „Když budete rychle utíkat.“ Ve zkratce objasním naše plány. Holka přikývne.
„Tak jo, ruku na to?“ Natáhne neuvěřitelně špinavou dlaň.
„Jak se jmenuješ?“
„Rivka.“
„Já jsem Razvan. Tak ve čtvrt. Ruku na to.“ Stiskem stvrdíme dohodu. „Chceš se najíst?“ Zeptám se ještě, když mi zaškrundá v břiše.
„Jasně, že chci!“
„Fajn. Tak mi pojď poradit, co tu mají nejlepšího…“

O necelou hodinku později, pořádně nadlábnutý a mnohem spokojenější zamířím do hostince. V pokoji jsou cítit barvy a u zdi schne několik transparentů. Poznám Oxanino úhledné písmo na „NECHCEME TRPĚT PRO VAŠI KRÁSU“ zatímco poněkud znepokojivé „MY JSME VAŠE BUDOUCNOCT“, bude nejspíš od Rudyho.
„To je dobrý,“ ohodnotím výsledek spokojeně. „Kde jste sehnali cedulky?“
„Daroval nám je Slepičí bůh,“ odpoví Rudy, který zase levituje svoje tréninkové koule. Kromě něj v pokoji nikdo není.
„Aha... A kde jsou holky?“
„Oxana šla ještě něco zařizovat, a na Alžbětu si došlápla její sestra, ať jí jde pomoct alespoň na chvíli do kuchyně.“ Rudy vypadá, že je rád, že má chvíli klid.
„Tak jo.“ Odložím svoji brašnu a spokojeně se protáhnu. „Jdu pro pivo. Dáš si?“

Čas pádí jako splašený. Odbavíme Hoffmeistra a zastavíme se v šembelánově kanceláři objasnit dotazy ohledně druhého kola. Po Óše není ani vidu, ani slechu, takže usoudím, že skutečně zamířila k domovu.
Až venku na chvíli vydechnu. Slunce nemilosrdně praží, ale ranní vzduch si ještě zachovává svoji svěžest. Moment odpočinku přeruší Alžběta: „Budeme se vracet do hostince? Já mám fakt strach,“ kuňká. S tím svým fňukáním otravuje od chvíle, co jsem Razvana poslala shánět obecenstvo. Přestává mě to bavit.
„Alžběto, podívej se, jsi šikovné děvče, pro hospodu je tě škoda. Ale nejsi jediné šikovné děvče v Božaku. Víš, co by za to jiné holky daly, kdybych jim nabídla tuhle příležitost?“ Provrtám ji pohledem.
„Já vím, já vím,“ zaúpí. „Ale jsou slavnosti, doma se mnou počítali. A musí mít děsný strach, když jsem přes noc nebyla doma.“
„Že jsi přes noc nebyla doma je trochu tvůj problém, nemyslíš?“ Zpražím jí. Nechápu, co jí to popadlo, lísat se k takovému kurevníkovi jako je Carex.
Alžběta se mi zhroutí k nohám a brečí mi do sukně. „Když pro mě je všechno tak nový a těžký!“ Kvílí.
Rozhlédnu se kolem, takový rozruch nepotřebujeme. Rudy si žmoulá prsty a kulí na mě oči. Překonám odpor, skloním se k Alžbětě a vytahnu jí na nohy.
„No, no. Snad nebude tak zle.“
Přemýšlím o cestě nejmenšího odporu. Jisté je, že potřebujeme do hostince, nehodlám kvůli Alžbětě trajdat až do druhého kola venku. A i kdybych ji přesvědčila, že s otcem nebudou žádné potíže, v hostinci někoho z její rodiny potkáme a bude oheň na střeše. Povzdechnu si.
„Promluvím s vašima, hm?“ Zvednu jí prsty bradu. „Teď se soustřeď na soutěž. Umíš číst a psát? Pomůžeš nám nakreslit transparenty.“
Alžběta si otře oči a pousměje se.

Cestou do hostince zastavíme u pódia na náměstí. Přesně, jak jsem si myslela, uctívači mocného slepičího boha Kokokwo se neobtěžovali odnést si své cedule domů. Mezi špínou ulice a slepičím peřím posbírá Rudy několik transparentů, které rozložíme v bezpečí našeho pokoje. Ze zavazadla vyndám psací potřeby a instruuji kouzelníka, co kam napsat.

Ráda bych na chvíli spočinula, ale povinnosti mi to nedovolí. Mávnu na společníky a zamířím do lokálu. Vhodnější doba, kdy jít něco vyřizovat do lokálu, by byla v odpoledních hodinách, ale i teď je šenk poloprázdný, u stolů po různu posedává jen pár snídajících opozdilců.
„Můžu na slovíčko?“ Nachomýtnu se k hostinskému. Chudák se celý orosí v očekávání stížností, při zmínce o své dceři ale zrudne a jen těžko zakrývá vztek. Nějak se mu nezdá, že bych jeho „holku nezdárnou – já jí přetáhnu, jen co ji uvidím!“ k něčemu mohla potřebovat. Nakonec však najdeme společnou řeč a potřeseme si rukou.
Na pomyslený seznam úkolů si připisuji další: střelit šperky ukradené u Pražmů.
Uf.

První kolo soutěže zmeškáme, jelikož chlapík, co má za úkol otevírat dveře, je očividně přesvědčený, že jeho funkce je ta nejdůležitější ze všech. A za žádnou cenu nás teď nemůže pustit dovnitř, přestože mu za zády neustále courají davy lidí na hajzlíky a kdovíkam.
Už zvažuju, jestli riskovat noc v lochu, jen abych mu vysvětlil základy slušného chování, když se zevnitř ozve potlesk a osazenstvo sálu se v mžiku vyhrne do haly.
Zamíříme s Bety proti proudu. Po cestě míjíme Oxanu, která někam dost důrazně vede paní soudcovou. Podle jejího výrazu usoudím, že to máme v kapse. Trochu se mi uleví. Alespoň všechno to včerejší běhání nebylo nadarmo.
Jak se ke mně Ox nakloní, dostanu hned chuť udělat něco důvěrného. Naštěstí se včas zarazím, když mi dojde, že dokud je z ní Mariela, nejspíš bych měl dodržovat dekórum. Tak nic.

Prodereme se až k Rudymu a krátce se pozdravíme. Pomůžu mu narvat naše šaty do obalu, zatímco na půl ucha poslouchám drmolení jakéhosi urputného slouhy s hůlkou.
„Myslíš, že to znamená, že jsme vyhráli?“ Šeptne mi Bětka, když se průvodce rozloučí. Přikývnu. Bety začne okamžitě pištět a jásat jako zjednaná a závěrem na mne zničehonic skočí, takže mám co dělat, abychom se oba nerozplácli na podlaze.
„Ale to je bezva! Takže ze mě bude modelka! A třeba se podívám i do Mezivodí!“ Vlepí mi pusu. Rudy nás dost zaraženě pozoruje. „Jaký je Mezivodí?“
Spustím ji na zem a zavzpomínám. Mezivodí… Vedro. Prach. Melouny. Obří květy bodláků. Sultánovi drábové s biči na nevolníky…
„Jiný,“ usoudím nakonec. „Ale v něčem stejný.“
„Mezivodské památky jsou úžasné,“ přispěchá mi na pomoc Rudy. „Třeba v hlavním městě mají – tedy máme, nádhernou akropoli. A velmi starý řetězový most…“
Bety ještě chvíli předstírá, že poslouchá, ale když spatří, že se k nám vrací Mariela, s radostí ukončí přednášku a vrhne se skládat gratulace. Hopsá kolem Oxany jako natěšený pejsek.

„Vidím, že už jsi tady slečnu Alžbětu zasvětil do jejího úkolu.“ Poznamená Oxana, když se dostane až k nám.
„Tak trochu.“ Pokrčím rameny. „A gratuluju.“
„Dobře. V tom případě my tady s Rudeusem teď musíme jít doladit detaily prezentace. A ty bys mohl zkusit sehnat… nějaké to obecenstvo,“ Oxa se na mne důrazně podívá. Protočím oči.
„Hned teď? Ještě jsem nesnídal.“
„Může ti to nějakou dobu trvat,“ kolegyně nehnutě čelí mému pohledu. „Tak si dej něco cestou.“
Bohové, co je tohle za ženskou? Nejí, nespí, jenom maká a maká, dokud není v cíli?! Sakra, proč?
„To je mám přivést před hostinec?“ Zeptám se chladně.
„Ne! Dej jim instrukce a později se někde - "
Oxana zmlkne a podívá se doleva. Sleduji její pohled. Zpoza rohu nás šmíruje nějaký holobrádek s notesem. Když zjistí, že byl odhalen, málem se zakucká.
„Zdravím… Jsem Florian Hoffmeister, z redakce Sluncesvitu. Mohl bych vám položit pár otázek? Jestli úplně nespěcháte…“
Věhlasná návrhářka se na něj usměje až podezřele mile a přitom mi rukou dozadu naznačí celkem jednoznačné „vypadni“.
To vím i bez tebe, pomyslím si hořce. Je mi jasné, že na mé případné spojení s Marielou není třeba upozorňovat.
Takže naprosto poslušně vycouvám a ztratím se v davu.

Šembelán kouká trochu překvapeně za odcházející Oxanou a naopak po Razvanovi s Bětou hodí nedůvěřivým pohledem.
Je jasné, že v současné situaci může komunikovat pouze s Rudym, který se zrovna nepříliš úspěšně snaží připravit vaše šaty na přenos.
"Jistě je vám známo, že druhé kolo soutěže započne přesně v poledne v amfiteátru radnice."
Jelikož se Rudy zatváří dost zmateně, po odkašlání si ještě dodá:
Je to za zadním nádvořím v zahradě. Očekávejte, prosím, velkou účast diváků. Jednotliví soutěžící budou mít presentaci šatů jeden po druhém, pravidlem bývá tentokrát předvedení na modelce, místo šicí panny. Jelikož jste získali pozici černého koně, budete přehlídku ukončovat. Je zakázáno veškeré násilí či snaha poškodit šaty ostatních návrhářů, protože soutěž musí být spravedlivá a férová. Vyhlášení vítěze bývá zpravidla kolem druhé hodiny po poledni.
když skončí monolog, utře si do rukávu zpocené čelo a ukloní se Rudymu.
"V případě jakýchkoliv dotazů budu přítomen v kanceláři radnice. Přeji krásné dopoledne a budu se těšit na brzké shledání."
pohledem ještě jednou sjede šaty odshora až dolů, otočí se na patě a odejde.

„Mariela Dauzat,“ pronese komoří a publikum aplauduje. Další hra, ale tentokrát veselejší. Fraška, dalo by se říct.
Ukloním se a rozdávám úsměvy na všechny strany. Užívám si pocitu zadostiučinění a přítomné dámy Jelena a Ljuba mi nestojí ani za pohled.

Kolem propukne všobecný bzukot. Dva lokajové otevřou dveře do předsíně. Mezi hlavami lidí zahlédnu Razvana, jak vztekle gestikuluje směrem k ozbrojencům strážícím vchod. Naposledy po nich cosi štěkne, vezme Bětu za ruku a zamíří do sálu.
Lidé proudí ven a dovnitř, někteří se vrhají po zbytcích občerstvení, jiní obdivují ještě vystavené soutěžní šaty. Kdosi se mnou chce mluvit, ale není čas. Óša nelení a vrávoravým krokem se neúprosně přibližuje.

„Pojď, nejdřív schováme šaty,“ řeknu Rudymu a ujmu se vysvlékání figuríny. „Pak musíme vyřešit Óšu a přípravy na druhé kolo.“
„Vážená paní Marielo,“ ozve se na mými zády, že málem nadskočím. Nechám Rudyho uložit šaty do obalu a otočím se k šembelánovi. „Jménem pana starosty s chotí a zde přítomných porotkyň bych vám chtěl poblahopřát k postupu do druhého kola soutěže.“
Věnuji mu úsměv: „Děkuji, bylo to těsné a konkurence veliká. Je to pro mě velká čest.“
Koutkem oka zahlédnu zrzavého mužíka s obličejem lasičky, který si bleskově škrábe poznámky do zápisníku.
Publicisté Sluncesvitu nelení, mihne se mi hlavou. To už mi ale Óša, s divokým leskem v očích, dýchá přes rameno. „Tak co bude?“ Vykvikne
„Omluvíte mě? Doprovodím paní porotkyni na dámy. Můj tým vám je k dispozici,“ ukážu na Rudyho a právě přicházejícího Razvana s Bětou. „Tady Rudeus je moje pravá ruka. Všechny informace ohledně druhého kola můžete sdělit jemu.“
„Ale jistě,“ ukloní se šembelán.

„Kde to je?!“ Zvýší hlas Óša. Než stačí říct cokoli dalšího, zavěsím se do ní a nenápadně ji podepřu. „Hned to bude, pojďme se osvěžit na toaletu,“ odvádím jí pryč. Óšiny gorily mi dnes už podruhé vlezou do cesty. „Půjdeme s váma,“ prohlásí jedna z nich nekompromisně.
„Dovnitř s námi ale snad nepůjdete?“ Zvednu obočí, gorila zrudne. Povzdechnu si a vyrazíme.
Když míjíme Bětu s Razvanem, na chvilku pustím porotkyni a důvěrně se k němu nakloním. „Nespouštěj z šatů oči. Vyfoukli jsme postup hezounkovi v modrém saku,“ zašeptám mu do ucha.

Podepřu znovu Óšu a zamíříme k záchodkům. Porotkyně se nechává vést jako malé dítě, kterému jste slíbili zmrzlinu ze stánku za rohem.
Všem přítomným dámám se nejspíš chtělo čurat, protože na záchodech je pěkná fronta. Sebejistě vlezeme na pánské, které zejí prázdnotou.
„Odměna,“ nechám ji spatřit flakónky a ucuknu před lačnící rukou.
„Tady ne!“ Přikážu, strčím jí lahvičky do maličké kabelky a rovnou se u toho Óše nabourám do hlavy. Na zvláštní chaotické prázdno jsem připravená. Také nehodlám myšlenky číst, ale naopak vkládat.
Vnuknu ji obraz strohé místnosti, kde se kroutí na lůžku s abstinenčními příznaky.
Zavřou vás do špitálu bez braunu. Dejte si až doma, tam je to bezpečné.
Přidám obrázek jejího křesla, na kterém sedí ona sama a otevírá flakónek.

„Až doma, až doma,“ mrmlá si Óša pro sebe. S tím jí předám jejím ochráncům čekajícím před dveřmi záchodku.

Upravím na sobě šaty a zamířím zpět do víru dění.

odkaz

Jen co upravíte své šaty na stojanu tak, aby vypadaly co nejreprezentativněji, vstoupí do salonu šembelán v nabíraném kabátci a za ním několik sloužících s jezdícími stolky a podnosy plnými jídla a pití. Občerstvení zabere celou jednu stěnu místnosti, kde - světě div se - nejsou umístěny žádné krejčovské panny a vypadá vážně lákavě, avšak nikdo se do něj zatím nepouští. Byť spousta soutěžících vypadá, jako by se účastnili pouze kvůli snídani zdarma.
Služebnictvo stolky a tácy naaranžuje, opustí místnost a velké dvoukřídlé dveře se za nimi uzavřou.
"Nechť započne první kolo soutěže o nejkrásnější šaty."
zahřímá šembelán, uhodí do podlahy holí a na to znamení se přítomní vrhnou na jídlo jako hladoví vlci.
Nikoliv však paní porotkyně.
Jelena zůstává sedět na svém trůnu a shovívavě shlíží na krmící se prosťáčky. Pobaveně povýšený postoj jí jde velice dobře, vzhledem ke svému mladému věku bude asi talent od přírody.
Vladěna se ji snaží ve všem napodobovat, ale vzhledem, ani nadáním jí nedosahuje, takže na svém křesle vypadá jako žačka, která, postrádajíc znalosti, se snaží nenápadně opisovat od sousedky.
Ósu začali její pucfleci dostávat z letargie, do které už stačila opět upadnout, což se jim daří tak napůl.
Naopak Ljuba doslova vyrazila ze svého místa a začala, byť stále nenuceně, hodnotit jednotlivé šaty. U každého modelu tráví hromadu času a sem tam utrousí tak "profesionální" poznámku, až by člověk řekl, že Amraniho, Hosse i Titóna naučila řemeslu ona.

Asi půl hodiny probíhá zábava v tomto duchu, než šembelán opět uhodí do země holí a do ruky vezme svitek pergamenu.
V té chvíli už jsou všechny sedící porotkyně připraveny a přidají se do houfu Ljuby a soutěžících, kteří začínají stínovat jeho pohyb. Hlouček se zastaví u prvního stojanu.
"Velectěná paní Viktorie deVries."
provolá mluvčí a dobře oblečená měšťka se ukloní, za což sklidí všeobecný potlesk, dokonce i od nafrněných porotkyň. Následně celá společnost asi minutu obdivuje vystavené šaty. Vladěna s Jelenou vytáhly zápisníky a něco si do nich zapisují. Ljuba má podle všeho opravdu dobrou paměť a Ósa se ani nesnaží vypadat, že hodnotí. Podle pohledů, které na ni ostatní kradmě vrhají nejspíš normálně v takto špatném stavu nebývá.

Stejným způsobem jsou odprezentovány všechny šaty, včetně vašich. Nadjin model zde rozhodně nezapadnul, sami byste jej ohodnotili, jako že patří do nejlepší trojice. Ale zda by vyhrál i sám od sebe bez včerejší noční prácičky, to je těžko říct.
Vladěna si během jejich představování něco zuřivě čmárá do sešitku a Ósa se viditelně probrala z mrákot a brejlí na ně, jako by hledala ztracené mládí.

A pak už následuje hlasování.
Celý dav ztichne v očekávání a čtvero dam se postaví před svá křesla.
Ljuba si odkašle a když má pocit, že jí všichni věnují dostatečnou pozornost, s povýšeným úsměvem se vyjádří:
"Mě se líbí šaty číslo 4, Adam ze Saffronu."
vůkol to zašumí a vám ztuhne krev v žilách. Takhle to nemělo být.

Jelena na Oxanu dlouze upírá pohled:
"Ano, Adam ze Saffronu je též můj favorit."
vymění si s Ljubou vědoucí pohled a společně se zasmějí. Vám pomalu vysychá v krku.

Vladěna si zajímavého chování svých společnic vůbec nevšímá. Ve tváři má zasněný výraz, kterým na poslední chvíli probleskne krutý úsměv, načež se upřeně zadívá do svého zápisníku:
"Mariela Dauzat, šaty číslo 17."
malý plamének naděje se vám rozhoří v srdci. Ještě jste neprohráli. Vše závisí na verdiktu poslední hlasující, avšak feťáci bývají nepředvídatelní.

Ósa vypadá, že se urputně snaží si na něco vzpomenout a hrozně se jí to nedaří. Její mozek je plný děr a potřebné informace evidentně propadly jednou z nich. Ticho se protahuje, mezi soutěžícími to začíná mumlat a brblat. Šembelán znepokojeně civí na soudcovu ženu, jako by se snažil jí přečíst myšlenky a Drakovičová s Pražmovou vypadají vysloveně spokojeně.
"Tamhlety červené šaty s kapucí."
vyhrkne Ósa nakonec, když trapné ticho začíná být neúnosné a prstem ukáže na šaty na vašem stojanu.

Mluvčí se otočí a pokývá hlavou.
"Šaty číslo 17, Mariela Dauzat."
zapíše si něco do svého pergamenu a následně nakrčí překvapeně obočí jako zajíc.
"Znamená to tedy, že máme shodu hlasů pro šaty číslo 4 a číslo 17. Protože předsedkyní poroty je letos vážená paní Vladěna Borůvková a její výběr má dvojnásobnou hodnotu, do druhého kola postupuje módní návrhářka z Mezivodí, Mariela Dauzat. Prosím o potlesk."
sám jde příkladem, hůl strčí do podpaží a začne tleskat, co mu síly stačí, zcela nedbaje na vzteky zrůzněné obličeje Pražmovic a Drakovičovic dam.
K šembelánovi se přidají i ostatní soutěžící kromě pohledného mladíka v modrém doubletu, který Oxanu propaluje pohledem.
A Ósy, která dělá to samé.

Ulice Božaka jsou i přes ranní hodinu plné lidí a flamendři, co vyrazili za zábavou hned po probuzení, se míjí s kolegy, kteří se teprve vrací z tahu. Stánkaři rovnají zboží a jejich koně, muly a oslíci po sobě zanechávají na dlažbě nekonečné hromady koblih. Malyš nedokáže odolat nabídce, neustále se opožďuje, až ho nakonec ponechám svému osudu. Snad mě dožene.

Dorazím před Carexův hostinec a po paměti zamířím do dvora, kde tuším vchody do pokojů. Před tím nejbližším se někdo choulí. Tak nějak to odhaduji žebráka, ale pak mi dojde, že se jedná o ženu. V šatech. Zelených…
„Bety? Co tady děláš?“ Zamračím se překvapeně. Trochu jsem očekával že možná bude s kapelou uvnitř, ale rozhodně ne, že ji najdu sedět na prahu.
Betka se nejdřív zatváří polekaně, ale pak jí dojde, kdo před ní stojí, a s úlevou se usměje – jen aby se vzápětí zase zatvářila polekaně.
„Ahoj. Co ty tu děláš? Jejda, paní Mariela se bude určitě zlobit, že jí špiním šaty, viď?“ Vyskočí a začne se zběsile oprašovat.
„To máš jedno. Proč nejsi tam?“ Ukážu na vchod. Tanečnice se ušklíbne.
„Jsem tam byla,“ řekne nenuceně, ale trochu se jí přitom třese hlas. Taky oči má červené. „S nim. Jenže pak se nad ránem vzbudil a poslal mě pryč. Že prej mají zaplacenej pokoj jenom pro kapelu a mohl by to bejt průser.“ Pokrčí rameny. „A přeci jsem nemohla domů dorazit takhle pozdě."
„Tak jsi spala tady?“
„No jo, no..“
„To je hajzl,“ podotknu nevěřícně a zabuším na dveře.
„Razvane počkej, co děláš?“
„Jdu tam.“ Znovu zabuším. Jestli nikdo neotevře, tam jim ty vrata vykopnu.
„Neblbni, to přece nemusíš…“
„Musím.“ Konečně mi přijpadá, že slyším zevnitř nějaký hluk. Otočím se na Betku. „Počkej tu na mě, jo?“

Otevře Joachym. Zdá se skoro překvapený, že mě vidí. „Kdo to tady tak děsně – Ach, to jsi ty? Přišel jsi za Iris? To jsem vážně rád.“ Na Bety se ani nepodívá.
„Kde je šéf?“
Zpěvák zaraženě zamrká. „No… Asi ještě spí.“
„Tak ho vzbuď. Kde je ta holka?“
„Odpočívá ve svém pokoji. Druhé dveře napravo.“
Nechám Joachyma stát a protáhnu se kolem něj dovnitř. Iris vypadá dost vyděšeně, když najednou vtrhnu do místnosti a servu z ní peřinu, ale pak si nejspíš vzpomene, že jsme se už viděli (nebo se smíří s osudem), protože nezačne ječet, ani se nijak nebrání, když jí položím ruku na ploché břicho.
Ještě to bolí.
Nejradši bych se neviděl. Dám všechno do pořádku během pár minut.

Akorát skončím poučení o dietě a vstoupí Carex Athos. Působí vážně rozespale, a o to víc ho nejspíš překvapí, když ho obratem popadnu za košili a přirazím ke zdi.
„Co je?“ Hekne. „Jde ti o tu holku?“ Dojde mu rychle. „Tu tvojí kámošku? Myslel jsem, že spolu nic nemáte…“
„Proč jsi jí vyhodil?“
„Ještě tam furt sedí?“ Místní star se uchechtne a vzápětí zaúpí. „Au! Hele, pomalu. V klidu. Tohle je slušnej podnik, jo? Já jsem slušnej člověk. Nemůžu si dovolit žádný řeči. Myslel jsem, že půjde sama. Ale asi je taková hloupější…“ Carex se zkusí vykroutit a já přemýšlím, jestli bude lepší dát mu nejdřív pěstí do zubů, nebo kolenem do rozkroku.
„Řekla ti snad, že se jí to nelíbilo?“ Kličkuje frontman a podívá se mi do očí. „Všechno bylo naprosto dobrovolný. Nebo o co jde? Fakt nevim, co čekala. Že se spolu jednou vyspíme a hned ráno půjdeme na radnici ohlásit svazek? Až tak blbá snad není…“
Zírám na něj a najednou mě nějak úplně opustí chuť něco řešit. „Táhni do prdele.“ Zavrčím, pustím toho blbečka a otočím se k odchodu.

Na chodbě mě dožene Joachym.
„Počkej. Já… Je mi to trapný. Ale šéf tohle prostě dělá. Nemá s těma holkama špetku soucitu.“ Rozhodí nejistě rukama. „Dík za Iris. Nemám přeci jen něco zaplatit?“
Zavrtím hlavou. „Ne. Měli jsme dohodu. Tak hodně štěstí v dalším vystupování.“
Mladík mi přesto nacpe do kapsy pár mincí, a ještě drmolí nějaká slova díků, ale to už jsem venku. Bety klečí v průjezdu a mazlí se s Malyšem.
„Ty už se ho nebojíš?“ Podivím se.
„Né,“ Betka podrbá psa za krkem a tam se jí na oplátku narve celou hlavou do klína. Zadoufám, že už úspěšně zažil všechny kobylince.
„Vždyť jsi říkal, že je hodnej. Co jsi mu proved?“ Šenkýřka kývne směrem ke dveřím Carexova apartmá.
„Nic.“
„Nic?“ Očividně mi nevěří.
Zavrtím hlavou. „Poslyš… Nechceš jít za Marielou? Za chvíli bude soutěžit. První kolo. Prý by tě ještě potřebovala.“
„Vážně?“ Bety si utře oči a rukama uhladí látku na šatech. „A k čemu?“
„Povím ti to cestou.“ Hodiny akorát odbíjí osm. Natáhnu k Alžbětě ruku a pomůžu jí vstát. „Tak pojď. Můžeš jí tleskat.“
Holka se zasměje se a zdá se, že vše je rázem zapomenuto. Vyrazíme slavnostním městem k radnici.