Andor.cz - Dračí doupě online

"Soutěž o šaty není pro našinec zajímavá, nic z toho nekápne." Prostitutka si otře nos a má se k odchodu.
"Počkej." Drapnu ji za rameno. "Něco přece musíš vědět, jestli jsi vocaď."
Neochotně se zastaví.
"Heleď, šaty si vybírá mladá Housková. Ty, co jí padnou do voka, vyhrajou. Nikdo neví, co přesně se jí líbí. Ale dycky to sou nějaký voďtěch navoněnech návrhářů."
"Ale zapojit se můžou normální, lidi, ne?"
Ženština se uchechtne. "Zapojit jo. Ale normální lidi, jak ty říkáš, nikdy nepřijdou s ničim, co by těm fajnovejm návrhářům mohlo konkurovat."
"Tak k čemu vůbec soutěž o černého koně je?" Zeptám se rozmrzele.
"Je to zábava. Spousta fešnejch hadříků. Tyhle jsem vykšeftovala od jednoho krejčíka pár let zpátky." Pyšně mi ukazuje vybledlé a vyspravované šaty s mohutným řasením na těch správných místech. "Černýho koně vybíraj ženský čtyřech nejvlivnějších mužskejch ve městě. Teda kromě starosty, samozřejmě. Bude tam Pražmová a Drakovičová," vypočítávala na prstech. "A taky manželka soudce a velitele stráží."
"A ti se jmenujou jak?" Vyptávám se dál.
"Heleď, to tady ví každý malý děcko, jasný? Príma jsme poklábosili, ale já mám ňákou práci." Vytrhne se mi a spěchá uličkou dál. Ani se nenamáhám ji pronásledovat, evidentně jsem při prvním pokusu nezavadila o zlatou žílu.

Vracím se na náměstí a bezmyšlenkovitě zabočím k hloučku lidí obklopujícím ošumělého muže, který cosi plamenně deklamuje. Zprvu se zdá, že všechny o hlavu převyšuje, jak se však přibližuji, vidím, že malý vzrůst kompenzuje dřevěnou bednou, na kterou si vylezl.
Sám věrozvěst mě nezajímá, pátrám ve skupině, kdo by tak mohl vědět něco blíž o ctěných měšťankách porotujících v soutěži. Anebo o průběhu volby černého koně.

„Soutěž o šaty? Tak to neviim…“ Kluk na mě zírá s prstem v nose, očividně konsternován skutečností, že někdo s tak prďáckým psem může mít tak trapné zájmy. Pak si ale všimne mého roztrpčeného výrazu a dojde mu, že předání tajemství je v ohrožení.
„Hej, děcka!“ Hvízdne na své poddané. „Víte něco vo tý souteži s těma šatama?“
„Jó, ty vybírá starostova žena!“
„Starostová už né, vole, ta je mrtvá!“
„Sám seš vůl, vole!“
„A bude tam ten… Hoss!“
„A taky Titón!“
Mlčky pozoruji jejich překřikování. Vcelku nic extra zajímavého se nedozvím, ale je to legrace.
„A ty …semtertiky, co to vybíraj, budou mít dneska večírek! Ve vile!“
„Kde ve vile?“ Proberu se. Tohle je informace, co by se zrovna mohla hodit.
„To nevim! Ale budou tam mít normálně celý kuře! A tu… baštiku!“
„Mňáám, baštika…“
„Stejně tě tam nevemou.“
„Náhodou, ani bych nechtěl, sou to všecko krávy!“
„Psst!“ Ostražitě se ohlédnu po kolemjdoucích strážnících. Naštěstí se nezdá, že bychom je nějak zvlášť zajímali.
„To už mi stačí. Díky.“

Rozhlédnu se, kam bych se vrtnul dál, ideálně zjistit něco bližšího o tom večírku…
„Hej pane! Slíbil ste mi říct vo těch psech!“ Vůdce party se očividně neváhá přihlásit o svá práva. Ten se v životě neztratí.
Kleknu si k němu a druhou rukou podrbu Malyše pod bradou.
"Jasně. Jak se jmenuješ?“
„Memo.“
„Dobře, Memo. Udělej tohle: Běž do přístavu. Najdi tam… najdi lidi, jako jsem já. A ptej se na Dragomira Mihaie. Co chová psy. Tady v Božaku nebude, ale někdo řekne, kde ho najdeš. Až ho najdeš, řekni mu, že ho pozdravuje Razvan. A že ti má dát štěně.“
Klukovi se rozzáří oči. „A dá mi ho? Jako zadarmo?“
„Dá ti ho zadarmo,“ přikývnu. „Když ho najdeš.“
Usoplenec vyskočí jako na pérkách. „Tak jo! Dem! Díky, pane!“
Bez ohlížení vystřelí mezi stánky a zbytek smečky ho po chvíli následuje.

Zamáčknu pomyslnou slzu, zvednu se ze špíny ulice a vydám se směrem ke stánkům s občerstvením. Fakt bych si teď dal něco k jídlu.
Nejsem zrovna vybíravý, co se stravování týče, takže si můžu dovolit o to více přemýšlet, který z nespočetných trhovců by mohl mít nejvíce informací. Plus dostatek ochoty se o ně podělit.
Nakonec se rozhodnu pro mohutnou matrónu, již poněkud v letech, což jí nicméně nebrání natřásat se a pokukovat po každém jenom trochu ucházejícím chlapovi, co jde kolem.
Na sobě má, i přes panující vedro, drahou pelerínu z liščí kožešiny a její stánek je nazdobený tak, že není jisté, jestli prodává jen pouťové cetky, nebo opravdu pirohy „Zaručeně z pravého masa“.
Počkám, až její zpocená mladá pomocnice zmizí kamsi dozadu pro zásoby a vydám se na nákup s úmyslem zapříst hovor o šatech a soutěži.

„Malyš."
Přistihnu se, že na smráďata hledím s nostalgickým úměvem.
Ach, ty časy bezcílného lítání po ulicích! Kam se poděly naše krásné sny z těch dob?

„Můžu si ho taky pohladit? A já? A jáá?“
Zbytek děcek sebral odvahu a přeběhl za námi.
Neutrálně pokrčím rameny a Malyš vzápětí zmizí pod lavinou hladících a poplácávajících ruček. Z klubka dětí kouká jen jeho vytrvale se mrskající chvost.
Kápo smečky hrdě poodstoupí a postaví se vedle mě.

„Kde bych sehnal taky takovýho psa, pane?“ Osmělí se po chvilce.
„Tady? Těžko…"
„Já bych takovýho psa moc chtěl!“
Dychtivě na mne hledí zpod zdredovatělé hřívy. „Pudu kamkoliv!“
Jeho nehrané zapálení mi zacuká koutkem.
„Řeknu ti, kde.“ Navrhnu. „A ty mi taky něco řekni. Na oplátku. Informace za informaci.“
Sígr se podrbe na lokti, pokousaném od štěnic. „A nebude to kec?“ Ujistí se pak nedůvěřivě.
„Nebude to kec.“ Ujistím ho. „Ale je to daleko.“
Pokrčí rameny s lehkostí někoho, kdo byl nejdále na skládce za hradbami, nicméně má pocit, že svět mu leží u nohou. „Tak jo.“

„Tak jo. Ta soutěž o šaty. Jak to tam chodí?“
Nepředpokládám, že dostanu nějaké supertajné drby, ale na druhou stranu pouliční děti vidí ledasco a ví věci, o kterých by se vám ani nesnilo.
Mám s tím bohaté zkušenosti.

Pokoj jsem prohledala od trámů po poslední myší bobek pod postelí a na nic zajímavého nekápla. Což je dobrá zpráva, lepší nic, než nějaké nepříjemnosti. Narazím si tedy na hlavu čepec a vykročím do víru velkoměsta.
Dle domluvy se držím na náměstí před naším hostincem. Obhlížím sortiment na tržišti, pozoruju místní dění a vyhlížím, kdo by stál za oslovení. Brzy si všimnu sítě potajmu avšak čile komunikující sítě individuí, pobudů a jedné zdánlivě nevinné obchodnice s drůbeží. O to víc si dávám pozor na nenechavé ruce zlodějíčků

Chvíli přemýšlím, koho oslovit, nakonec se mi jako nejlepší moznost zdá prostitutka, která zrovna opouští náměstí. Lehké děvy se dokáží dostat k nečekaným informacím, navíc je to žena, takže usuzuju, že ji něco jako soutěž o nejkrásnější šaty, může i zajímat. Upravím se tak, abych se zdála být co nejneupravenější. V duchu děkuju, tomu, jaké je vedro a prašno, protože se ani moc snažit nemusím. Jsem celá upocená, pocuchaná, takže špína na zástěře už je poslední tečkou k dokonalosti neurvalého zjevu.

Doženu ji zkraje úzké křivolaké uličky odbočující východně z náměstí.

"Pssst." Syknu. Otočí na mě hnědé jakoby psí oči. Je to žena ve středních letech, značně vyžilá. Až na vylámané zuby se jí ale podle všeho nedaří zle.
"Všimla jsem si ňákejch kšeftů na rynku. Neboj, nechci vám lízt do zelí," dodávám rychle, když vidím, jak se její výraz mění z překvapeného na nakvašený. "ani nejsem vocaď. Jen pro někoho sháním informace o tý soutěži, která se tu bude konat. Nejlepší šaty. Jak to tady chodí... kdo to může vyhrát. A tak."
V ruce schovávám minci, která se v příhodnou chvíli může zalesknout, ale radši bych ji nepoužila.

Venku před hostincem se co nejrychleji vymotám z davů a zamířím za jedním z kamelotů. Koupím si nejnovější vydání Sluncesvitu a přitom jej trochu vyzpovídám.

„Zdravím, před chvílí jsme přijeli do města a slyšeli jsme, že na slavnostech bude i soutěž o nejkrásnější šaty. Víte, jak to bude probíhat?“

„Kdybychom měli nějaké šaty a chtěli je přihlásit, kde to můžeme udělat?“

„Kudy se dostanu k radnici?“

Potom zamířím na promenádu. Zkusím najít klidnější hospůdku s venkovním posezením, kde si objednám trochu vína a noviny si v klidu prolistuji. Zajímají mě hlavně informace o soutěži a hlavních soutěžících. A taky pokud bych tam zahlédl něco o Dianě anebo o starostovi. Důkladné pročtení můžu nechat na později. Co budu dělat dál záleží na tom, co se dozvím.

Oxana:

Prozkoumala jsi místnost vážně důsledně. Vsadila bys celou slíbenou odměnu na to, že jsi nevynechala jediné místo, jedinou škvíru.
A vše v pořádku.
Místa na šaty jsou, ale nikoliv taková, aby tam kus pěkného oblečení bez úhony přečkal. Magické zařízení žádné. Štěnice taktéž ne. Jen pár myších výkalů, ale před hlodavci není žádné obrany, s tím pranic nenaděláš.
Okna jsou normálně zevnitř na petlici, nenapadá tě způsob, jak je bez problémů otevřít z venku (jsou bytelná a neodstávají).

Když se tedy přesvědčíš o zabezpečení, vydáš se také do ulic.
Pro člověka tvého formátu se na náměstí skrývá spousta příležitostí, ale po několika minutách si uvědomíš i možná rizika. Po chvíli pozorování nenápadných darmošlapů, skrytých gest a náhodných setkání je ti jasné, že zde operuje organizovaná skupina a možná by nebylo dobré jí začít lézt do zelí. Místní si takové přestupky obvykle berou dost osobně.
Získat nějaké informace můžeš z následujících zdrojů:
1) Lze zkusit vytipovat nějakého zlodějíčka z oné skupiny a získat informace od něj, jako spřízněná duše.
2) Lze si koupit noviny a vyzpovídat kamelota.
3) Lze se zastavit v hloučku lidí naslouchajícím nějakému flanďákovi v hnědé mnišské sutaně, který ohnivě káže o tobě neznámém božstvu.
4) Lze zkusit vymámit informace z trhovců při předstírání výběru jejich výrobků.
5) Lze se zakecat se skupinou bardů, co na dřevěné základně šibenice ladí loutny k pozdějšímu vystoupení.
6) Lze vyzpovídat náhodného kmána, co se motá po náměstí pod maskou nadšeného turisty.