Andor.cz - Dračí doupě online

Kousnu do svého pirohu dvakrát a víc už nedám. Možná je opravdu "zaručeně z pravého masa", jenže to maso pochází nejspíš z nějaké dobře uleželé chcíplotiny. Hlad je sice nejlepší kuchař, ale zase jenom ocamcaď pocamcaď.
Zamlaskám na Malyše a hodím nakousnutý zbytek na zem. Pes se k němu dovleče, očichá ho, naprázdno mlaskne, znechuceně si odfrkne a jde radši somrovat ke stánku s uzenými sledi. Nevěřícně zavrtím hlavou.

„Hele… Ty jsi naštval slečnu Valentýnku?“
Chlapík, co mě osloví, vypadá ze všeho nejvíc jako lasička. Pokud byste ji trochu vykrmili. A navlékli do módních šatů. A mohutně napomádovali.
„Ona naštvala mě,“ opáčím nevraživě, jenže dotěra se nenechá jen tak odradit.
„A taky jsi pohrdl jejím jídlem. Ts ts… To tady nevidíme rádi.“ 
Slizoun se zvedne z hromady beden, kde dosud vysedával, a vydá se ke mně.
Zastavím se a přeměřím si ho důkladněji.
O co tu jde?
„My jsme tak trochu její fandové, víš?“ Už je tak blízko, že to dost narušuje mojí komfortní zónu. Mám rád kolem sebe prostor.
„A vážně nemáme rádi, když se k ní někdo chová nezdvořile.“
"Táhni," zavrčím a otočím se od něj…
…Abych zjistil, že asi centimetr za zády mi stojí obří zarostlý hromotluk.
„Budeš muset tu újmu nějak odčinit,“ pokračuje nevzrušeně Pan Lasice, zatímco já ještě pořád zírám na tu horu svalů před sebou.
„Jooo…“ Přidá se k němu nabušenec a založí si ruce na mohutné hrudi.
„Co třeba pár mincí pro mne a tady Gorda?“
„A pro bráchu,“ svalovec se výmluvně podívá doleva. Tam stojí druhý, úplně stejný vousatec a zírá na nás.
„A taky pro bráchu,“ mlaskne mi pan Lasice těsně u ucha.
Ohlédnu se na něj přes rameno. „Děláte si legraci?“
Všichni tři mě obklopí jako hradba.
„Hele kamaráde… buď rozumnej…“ Ve snaze podpořit vyjednávání mi Pan Lasice položí jednu svou pracku na rameno.
Což je ovšem poslední kapka.

Nezdržuji se vysvětlováním. Prostě mu jednu ubalím.
Moc pěkně zapluje zpátky mezi bedny.
Svalovec se na mne vzápětí vrhne zezadu, což je přesně to, co očekávám. Schytá to loktem do břicha a jakmile trochu povolí stisk, vysmeknu se mu.
Uskočím doleva, jenže tam už čeká brácha. Jeho pěst mi rozčísne obočí. Druhé ráně už se vyhnu a jakmile ztratí rovnováhu, srazím ho do nejbližšího stánku. Papriky a okurky se rozletí na všechny strany. Někdo začne ječet.
Otočím se právě včas, abych vykryl ránu od Gorda. Chvíli si hrajeme na uhýbanou, zatímco se kolem srocuje dav čumilů. Párkrát se i trefím, ale vzhledem k váze protivníka je to asi jako bych mlátil do žíněnky. Akorát si zbytečně rozdírám klouby.
Nakonec se stane to, co se stát muselo. Brácha se konečně vyhrabe ze zeleninového ráje a zase je to dva na jednoho. Asi by bylo taktičtější ustoupit, ale už mám vztek. Vrhnu se na ně. Jednoho naberu ramenem a druhého mám v plánu pořádně nakopnout někam…
Jenže v nejkritičtější chvíli se mi připlete pod nohy Pan Lasička, stále ještě na zemi. Stihnu mu dupnout pořádně na loket, ale i to vteřinové zaváhání stačí, aby mě jeden z ranařů (už je nějak přestávám rozeznávat) poslal k zemi. Jamile dopadnu, hned schytám pár kopanců do žeber. Dokonce i pan zelinář si přisadí.
No páni.
Ke své smůle je prodavač o chlup pomalejší než ti dva ostřílení bitkaři. Jak se napřahuje, přetočím se na bok, chytnu ho za nohu a strhnu do strany. Při pádu s sebou vezme i Gorda/bráchu a okurky zase plachtí vzduchem. ¨
Odrazím se od p. Lasičky, ještě jednou mu přišlápnu ruku a vyškrábu se zpět na nohy.
Následuje pauza, vyplněná těžkým oddechováním.
Pohodím hlavou, abych dostal zakrvácené vlasy z čela a vyzývavě si změřím druhého Bráchu/Gorda. Za zády uslyším dunivé vrčení. Malyš se nažral slanečků a konečně si vzpomněl, že má taky páníčka.
Vousáč očividně hodnotí svoje šance. Jeho komplic se stále ještě hrabě v troskách, zelinář utekl a Pan Lacička kňučí na dlažbě. Cítím obrat k lepšímu.

Svalovec o krok ustoupí. „Je to nějakej magor,“ zabručí směrem ke svému dvojčeti. „Tyhle tipy nám byl čert dlužnej.“
„Kašlem na to,“ kvituje mu druhý a otřepe si z vesty pár rozmačkaných rajčat.
Odkudsi poměrně zblízka se ozve hvizd píšťalky. Oba ranaři se tam otočí. „Městská hlídka? Radši pudem…“
Vrhnou po mě ještě pár vražedných pohledů, obrátí se a možná až příliš rychle vyklízí pole.
Čumilové taky mizí jako pára nad hrncem, ovšem většina z nich přitom neopomene sklidit nějakou opuštěnou zeleninu. Zdá se, že jestli sebou nehodím, zůstanu tu sám s vyrabovaným stánkem. A Panem Lasičkou. Ten se pořád válí po kočičích hlavách a skučí. Rychle se k němu skloním.
„Je to vážný? Počkej, podívám se…“
„Jieah, nešahej na mě!“ Krvácející muž se začne hrabat na nohy, jako bych se ho chystal pokousat.
„Řikám ti – stůj!“ Rychle ho drapnu a přikleknu zpátky k zemi.
Není moc čas, takže spíš tak odhaduju, ale tipuju to na nějakou jednoduchou zlomeninu plus pěkný krvavý šlic přes půl lokte. Položím na to místo ruku.
„Jau!“
„Sklapni,“ zavrčím a soustředím se. Pomalý výdech. Koncentrace.
Už to nebolí.
Jestli něco z agonie zraněného přešlo na mě, necítím to, protože mi v krvi ještě koluje příliš mnoho adrenalinu. Na jednu stranu je to fajn, i když vím, že nakonec mě to všechno dožene. Jako vždycky.
Pustím blbečka a vstanu. Radši se tu moc nezdržovat.

Muž na stupínku zuřivě mává rukama, pár lidí přikyvuje. Mezi nohama posluchačů se s kvokáním motá několik slepic vyzobávajících drobky z dlažby.
Procpu se skupinou čumilů a k mému zklamání nenacházím nikoho, o kom bych si myslela, že ho soutěž aspoň krapet zajímá. Obcházím podivného kazatele, kde je hlouček řidší. Aspoň na mě už nedopadají spršky slin.

Muž na bedně přidává na hlasitosti, takže nejsem schopna neposlouchat bizarní proroctví o apokalypse.
"... a pak na svých trnitých perutích přiletí pekelný kur, jehož oči budou velké jako mlýnská kola a se zobákem o rozměru tří stodol!" Dav souhlasně zamručí. Zavrtím hlavou, abych vyhnala z hlavy představu nepoměru mezi okem a zobákem nešťastné bytosti a očima utkvím na posluchačích v první řadě. Pár z nich si dokonce přineslo vlastní transparenty hlásající hesla jako: "Konec kurníkům!, "Slepyce sou taky lidi!!!" a trochu kontroverzní: "Vejce má také právo na život!

"Velký Kur Kokokwo vidí všechny vaše hříchy!" pokračuje kazatel v přednesu s výhružně vztyčeným ukazovákem. "A svým plamenným pohledem sežehne všechny vejcožrouty a ve svém zobáku rozdrtí veškeré chovatele!" Na závěr svých slov kněží Velkého Kura Kokokwa rozdupne proutěnou klícku na ptactvo. Nebo se o to alespoň pokusí, klícka je však pevnější, tak jí vztekle odkopne v dál. Přepravka ve vzduchu vykoná úctyhodný oblouk, vyrazí tabulku se sloganem "Slepyce sou taky lidi!!!" jeho nešťastnému majiteli z ruky a zasáhne postarší dámu z druhé řady do hlavy.
Usuzuju, že tady se akorát něco semele a radši vycouvám z davu, takže pokračování proroctví o milosrdné Kykyře - Kurově choti, už neslyším.

Tohle město je absurdnější, než jsem si myslela, Rudy tu musí vyskakovat radostí do nebe, napadá mě a kráčím zpět k tržišti, které prozatím budí zdání normálnosti. Cestou upravím svůj zevnějšek z "ledabyle zanedbaného" na "příjemně upravený". U stánků s rukavicemi a jiným koženým zbožím si vyhlédnu slušně vyhlížející městskou paničku, která by se mnou snad mohla ztratit pár slov.

"Ty jsou vážně krásné!" Kývnu k rukavičkám z jemné jehněčí kůže, které žena už po několikáté obrací v rukách.

Ledva se přiblížím k pirohovému ráji, stánkařka se nadšeně vyprsí.
„Tak co bys rád, fešáku?" Zahaleká na mne zdálky.
"Hmm… jeden s kuřecím.“
„Jenom to?“ Upře na mne své vodově modré oči. „Nic víc?“
Pohled má zvláštně rozostřený, jako by po večerech ráda holdovala alkoholu. Nasadím svůj nejvstřícnější úsměv a neurčitě pokrčím rameny.
Matróna spokojeně kývne. Hodí na mřížku nad sálající uhlíky jeden piroh a laškovně si prohrábne kožešinový límec.
„To je sobolí?" Chytím se nahozené udičky.
Trhovkyně zavrtí hlavou, ale je vidět, že jí to polichotilo.
„Ale co tě nemá, fešáku, tohle je jenom vobyčejná liška, he he. Sobola mám taky, ale vezmu si ho až zejtra, na slavnost.“
„Půjdete na soutěž?" V duchu se zaraduju, jenže ženská jen zavrtí hlavou.
„Já budu dělat až do večera, jako každej slušnej občan. Ale pak mám v plánu jít si vyhodit z kopejtka.“ Sundá můj piroh, který musí být ještě napů studený, a podá mi ho. „Nepřidáš se?“
Zašátrám v kapse po drobácích.
„Pozvala bych tě na něco fajnovějšího…“
Jak k ní natahuji ruku s penězi, najednou mne popadne svojí macatou prackou za zápěstí.
Musím napřít všechnu vůli, abych necukl zpátky.

Bohové! Už zase?!

„Kdo vyhraje, co myslíte?" Snažím se honem změnit téma.
Ženština mne konečně pustí a setře špinavým hadrem mastnotu z pultu. „Armani,“ zavrčí. „Nebo ten druhej nafintěnec. Jó, když vybírala vítěze Housková, ta byla jasná, ale tahle Diana?“ Odfrkne si. „Kdo ví?“
„Co černý kůň?" Zkusím to. Moje otázka očividně pobaví.
„Ha ha! Tak na toho bych fakt nesázela. Nějakej zoufalec, co ho vyberou ty čtyři slepice?“ Prodavačka na mne hledí shovívavě, jako bych právě teď zjistil, že země není placka.
„Kdo tam vůbec je? V té porotě?" Kuju železo, dokud je žhavé.
„Nóó, kdo tam je…“ Žena mi strčí ruku před obličej a začne vypočítávat buclatých na prstech.
„Ty dvě marnivý blbky. První je ta Ljuba Pražmová, žena toho zazobance Pražmy. Pak Jelena Drakovičová, Zoranova dcerunka, co prej zůstane navždycky na vocet,“ uchechtne se, „a pak tam je… Jó, Vladěna Borůvková, její manžel je velitel strážných, no a… Ósa, manželka soudce Graelora. Ta je fakt divná.“
Spokojeně se usměje, že to dala dohromady.
„To jsou čtyři?“ Ujistím se. „Co dělají při nerozhodnosti hlasů?"
„Cože?“ Trhovkyně se na mne nechápavě zadívá.
„Když jsou čtyři. Dvě dají hlas jedněm šatům a dvě druhým…“
„Jo ták! Maj to koumácký, ferdo, vylosujou si jednu předsedkyni, a ta má hlasy dva. Na ně si člověk nepříde…“ Potutelně na mne zahrozí prstem. „Tak kde se večer sejdem? Kde bydlíš?“
„Kousek… Slyšel jsem, že dnes mají večírek.“
„Jó, Jelena a Ljuba. Musej ukázat, kolik si toho nahrabaly.“ Stánkařka na chvíli přestane čechrat cetky a zkoumavě se na mne zadívá.
„Nevíte, kde?“ Zkusím to ještě, a hned v zápětí mi dojde, že to nebyla taktická otázka.
„Co tě to vůbec zajímá, frajere?“
„Eh…“
Nedokážu dost rychle vymyslet žádnou výmluvu a vzápětí to schytám na plné čáře.
„Co ty si vlastně myslíš? Že se jim vloudíš do přízně s tou svojí nevinnou tvářičkou a černejma vočima?! Prachatejm dylinám to jo, viď? A normální poctivý ženský ti nejsou dost dobrý, co?“
Prská vztekle a prstem mi šermuje kolem nosu, „Tak to teda ani náhodou, to já…“
„Mírni se," zavrčím a srazím jí ruku zpátky k tělu.
„Jau! Co na mě saháš?! Pomoc, pomoc, sáhl na mě!“
Matróna teď ječí na plné pecky. Rychle seberu svůj piroh a strčím si ho do kapsy, aby nepřišel k úhoně. Ale nezdá se, že bychom někoho zvlášť zajímali. Asi to nebude první extempore u tohohle stánku.
„Znásilnění, znásilnění!“
Odvrátím se od pirohárny a vyklízím pole.
Škoda, že jsem se nestihl dozvědět víc. I když… Ale jo, asi to za to stálo.
...Ale jestli na mne dneska ještě někdo chmátne bez mého výslovného souhlasu, bude hledat zuby na dlažbě, to si umiňuju.

Oxana:
Můžeš vyzkoušet :
1) některou z měšťanek, která s košíkem prochází mezi stánky a nakupuje.
2) Špinavého chlapa, který poslouchá flanďákovo kázání a nadšeně u toho přikyvuje
3) Skupinu bardů, co na pódiu ladí nástroje
4) Chlápka co tě praštil do očí, protože je tak nenápadný, až je nápadný a tobě je jasné, že patří k cechu.

"Soutěž o šaty není pro našinec zajímavá, nic z toho nekápne." Prostitutka si otře nos a má se k odchodu.
"Počkej." Drapnu ji za rameno. "Něco přece musíš vědět, jestli jsi vocaď."
Neochotně se zastaví.
"Heleď, šaty si vybírá mladá Housková. Ty, co jí padnou do voka, vyhrajou. Nikdo neví, co přesně se jí líbí. Ale dycky to sou nějaký voďtěch navoněnech návrhářů."
"Ale zapojit se můžou normální, lidi, ne?"
Ženština se uchechtne. "Zapojit jo. Ale normální lidi, jak ty říkáš, nikdy nepřijdou s ničim, co by těm fajnovejm návrhářům mohlo konkurovat."
"Tak k čemu vůbec soutěž o černého koně je?" Zeptám se rozmrzele.
"Je to zábava. Spousta fešnejch hadříků. Tyhle jsem vykšeftovala od jednoho krejčíka pár let zpátky." Pyšně mi ukazuje vybledlé a vyspravované šaty s mohutným řasením na těch správných místech. "Černýho koně vybíraj ženský čtyřech nejvlivnějších mužskejch ve městě. Teda kromě starosty, samozřejmě. Bude tam Pražmová a Drakovičová," vypočítávala na prstech. "A taky manželka soudce a velitele stráží."
"A ti se jmenujou jak?" Vyptávám se dál.
"Heleď, to tady ví každý malý děcko, jasný? Príma jsme poklábosili, ale já mám ňákou práci." Vytrhne se mi a spěchá uličkou dál. Ani se nenamáhám ji pronásledovat, evidentně jsem při prvním pokusu nezavadila o zlatou žílu.

Vracím se na náměstí a bezmyšlenkovitě zabočím k hloučku lidí obklopujícím ošumělého muže, který cosi plamenně deklamuje. Zprvu se zdá, že všechny o hlavu převyšuje, jak se však přibližuji, vidím, že malý vzrůst kompenzuje dřevěnou bednou, na kterou si vylezl.
Sám věrozvěst mě nezajímá, pátrám ve skupině, kdo by tak mohl vědět něco blíž o ctěných měšťankách porotujících v soutěži. Anebo o průběhu volby černého koně.

„Soutěž o šaty? Tak to neviim…“ Kluk na mě zírá s prstem v nose, očividně konsternován skutečností, že někdo s tak prďáckým psem může mít tak trapné zájmy. Pak si ale všimne mého roztrpčeného výrazu a dojde mu, že předání tajemství je v ohrožení.
„Hej, děcka!“ Hvízdne na své poddané. „Víte něco vo tý souteži s těma šatama?“
„Jó, ty vybírá starostova žena!“
„Starostová už né, vole, ta je mrtvá!“
„Sám seš vůl, vole!“
„A bude tam ten… Hoss!“
„A taky Titón!“
Mlčky pozoruji jejich překřikování. Vcelku nic extra zajímavého se nedozvím, ale je to legrace.
„A ty …semtertiky, co to vybíraj, budou mít dneska večírek! Ve vile!“
„Kde ve vile?“ Proberu se. Tohle je informace, co by se zrovna mohla hodit.
„To nevim! Ale budou tam mít normálně celý kuře! A tu… baštiku!“
„Mňáám, baštika…“
„Stejně tě tam nevemou.“
„Náhodou, ani bych nechtěl, sou to všecko krávy!“
„Psst!“ Ostražitě se ohlédnu po kolemjdoucích strážnících. Naštěstí se nezdá, že bychom je nějak zvlášť zajímali.
„To už mi stačí. Díky.“

Rozhlédnu se, kam bych se vrtnul dál, ideálně zjistit něco bližšího o tom večírku…
„Hej pane! Slíbil ste mi říct vo těch psech!“ Vůdce party se očividně neváhá přihlásit o svá práva. Ten se v životě neztratí.
Kleknu si k němu a druhou rukou podrbu Malyše pod bradou.
"Jasně. Jak se jmenuješ?“
„Memo.“
„Dobře, Memo. Udělej tohle: Běž do přístavu. Najdi tam… najdi lidi, jako jsem já. A ptej se na Dragomira Mihaie. Co chová psy. Tady v Božaku nebude, ale někdo řekne, kde ho najdeš. Až ho najdeš, řekni mu, že ho pozdravuje Razvan. A že ti má dát štěně.“
Klukovi se rozzáří oči. „A dá mi ho? Jako zadarmo?“
„Dá ti ho zadarmo,“ přikývnu. „Když ho najdeš.“
Usoplenec vyskočí jako na pérkách. „Tak jo! Dem! Díky, pane!“
Bez ohlížení vystřelí mezi stánky a zbytek smečky ho po chvíli následuje.

Zamáčknu pomyslnou slzu, zvednu se ze špíny ulice a vydám se směrem ke stánkům s občerstvením. Fakt bych si teď dal něco k jídlu.
Nejsem zrovna vybíravý, co se stravování týče, takže si můžu dovolit o to více přemýšlet, který z nespočetných trhovců by mohl mít nejvíce informací. Plus dostatek ochoty se o ně podělit.
Nakonec se rozhodnu pro mohutnou matrónu, již poněkud v letech, což jí nicméně nebrání natřásat se a pokukovat po každém jenom trochu ucházejícím chlapovi, co jde kolem.
Na sobě má, i přes panující vedro, drahou pelerínu z liščí kožešiny a její stánek je nazdobený tak, že není jisté, jestli prodává jen pouťové cetky, nebo opravdu pirohy „Zaručeně z pravého masa“.
Počkám, až její zpocená mladá pomocnice zmizí kamsi dozadu pro zásoby a vydám se na nákup s úmyslem zapříst hovor o šatech a soutěži.