Andor.cz - Dračí doupě online

„Malyš."
Přistihnu se, že na smráďata hledím s nostalgickým úměvem.
Ach, ty časy bezcílného lítání po ulicích! Kam se poděly naše krásné sny z těch dob?

„Můžu si ho taky pohladit? A já? A jáá?“
Zbytek děcek sebral odvahu a přeběhl za námi.
Neutrálně pokrčím rameny a Malyš vzápětí zmizí pod lavinou hladících a poplácávajících ruček. Z klubka dětí kouká jen jeho vytrvale se mrskající chvost.
Kápo smečky hrdě poodstoupí a postaví se vedle mě.

„Kde bych sehnal taky takovýho psa, pane?“ Osmělí se po chvilce.
„Tady? Těžko…"
„Já bych takovýho psa moc chtěl!“
Dychtivě na mne hledí zpod zdredovatělé hřívy. „Pudu kamkoliv!“
Jeho nehrané zapálení mi zacuká koutkem.
„Řeknu ti, kde.“ Navrhnu. „A ty mi taky něco řekni. Na oplátku. Informace za informaci.“
Sígr se podrbe na lokti, pokousaném od štěnic. „A nebude to kec?“ Ujistí se pak nedůvěřivě.
„Nebude to kec.“ Ujistím ho. „Ale je to daleko.“
Pokrčí rameny s lehkostí někoho, kdo byl nejdále na skládce za hradbami, nicméně má pocit, že svět mu leží u nohou. „Tak jo.“

„Tak jo. Ta soutěž o šaty. Jak to tam chodí?“
Nepředpokládám, že dostanu nějaké supertajné drby, ale na druhou stranu pouliční děti vidí ledasco a ví věci, o kterých by se vám ani nesnilo.
Mám s tím bohaté zkušenosti.

Pokoj jsem prohledala od trámů po poslední myší bobek pod postelí a na nic zajímavého nekápla. Což je dobrá zpráva, lepší nic, než nějaké nepříjemnosti. Narazím si tedy na hlavu čepec a vykročím do víru velkoměsta.
Dle domluvy se držím na náměstí před naším hostincem. Obhlížím sortiment na tržišti, pozoruju místní dění a vyhlížím, kdo by stál za oslovení. Brzy si všimnu sítě potajmu avšak čile komunikující sítě individuí, pobudů a jedné zdánlivě nevinné obchodnice s drůbeží. O to víc si dávám pozor na nenechavé ruce zlodějíčků

Chvíli přemýšlím, koho oslovit, nakonec se mi jako nejlepší moznost zdá prostitutka, která zrovna opouští náměstí. Lehké děvy se dokáží dostat k nečekaným informacím, navíc je to žena, takže usuzuju, že ji něco jako soutěž o nejkrásnější šaty, může i zajímat. Upravím se tak, abych se zdála být co nejneupravenější. V duchu děkuju, tomu, jaké je vedro a prašno, protože se ani moc snažit nemusím. Jsem celá upocená, pocuchaná, takže špína na zástěře už je poslední tečkou k dokonalosti neurvalého zjevu.

Doženu ji zkraje úzké křivolaké uličky odbočující východně z náměstí.

"Pssst." Syknu. Otočí na mě hnědé jakoby psí oči. Je to žena ve středních letech, značně vyžilá. Až na vylámané zuby se jí ale podle všeho nedaří zle.
"Všimla jsem si ňákejch kšeftů na rynku. Neboj, nechci vám lízt do zelí," dodávám rychle, když vidím, jak se její výraz mění z překvapeného na nakvašený. "ani nejsem vocaď. Jen pro někoho sháním informace o tý soutěži, která se tu bude konat. Nejlepší šaty. Jak to tady chodí... kdo to může vyhrát. A tak."
V ruce schovávám minci, která se v příhodnou chvíli může zalesknout, ale radši bych ji nepoužila.

Venku před hostincem se co nejrychleji vymotám z davů a zamířím za jedním z kamelotů. Koupím si nejnovější vydání Sluncesvitu a přitom jej trochu vyzpovídám.

„Zdravím, před chvílí jsme přijeli do města a slyšeli jsme, že na slavnostech bude i soutěž o nejkrásnější šaty. Víte, jak to bude probíhat?“

„Kdybychom měli nějaké šaty a chtěli je přihlásit, kde to můžeme udělat?“

„Kudy se dostanu k radnici?“

Potom zamířím na promenádu. Zkusím najít klidnější hospůdku s venkovním posezením, kde si objednám trochu vína a noviny si v klidu prolistuji. Zajímají mě hlavně informace o soutěži a hlavních soutěžících. A taky pokud bych tam zahlédl něco o Dianě anebo o starostovi. Důkladné pročtení můžu nechat na později. Co budu dělat dál záleží na tom, co se dozvím.

Oxana:

Prozkoumala jsi místnost vážně důsledně. Vsadila bys celou slíbenou odměnu na to, že jsi nevynechala jediné místo, jedinou škvíru.
A vše v pořádku.
Místa na šaty jsou, ale nikoliv taková, aby tam kus pěkného oblečení bez úhony přečkal. Magické zařízení žádné. Štěnice taktéž ne. Jen pár myších výkalů, ale před hlodavci není žádné obrany, s tím pranic nenaděláš.
Okna jsou normálně zevnitř na petlici, nenapadá tě způsob, jak je bez problémů otevřít z venku (jsou bytelná a neodstávají).

Když se tedy přesvědčíš o zabezpečení, vydáš se také do ulic.
Pro člověka tvého formátu se na náměstí skrývá spousta příležitostí, ale po několika minutách si uvědomíš i možná rizika. Po chvíli pozorování nenápadných darmošlapů, skrytých gest a náhodných setkání je ti jasné, že zde operuje organizovaná skupina a možná by nebylo dobré jí začít lézt do zelí. Místní si takové přestupky obvykle berou dost osobně.
Získat nějaké informace můžeš z následujících zdrojů:
1) Lze zkusit vytipovat nějakého zlodějíčka z oné skupiny a získat informace od něj, jako spřízněná duše.
2) Lze si koupit noviny a vyzpovídat kamelota.
3) Lze se zastavit v hloučku lidí naslouchajícím nějakému flanďákovi v hnědé mnišské sutaně, který ohnivě káže o tobě neznámém božstvu.
4) Lze zkusit vymámit informace z trhovců při předstírání výběru jejich výrobků.
5) Lze se zakecat se skupinou bardů, co na dřevěné základně šibenice ladí loutny k pozdějšímu vystoupení.
6) Lze vyzpovídat náhodného kmána, co se motá po náměstí pod maskou nadšeného turisty.

Razvan:

Nejstarší výrostek vypadá stejně ošuntěle jako zbytek party.
Na sobě tuniku, či košili, jejíž původní barva už asi navždy zůstane záhadou po mnohonásobném vyválení v bahně, hnoji, odpadcích, a klidně budeš věřit tomu, že i výkalech. Holé nohy jsou brázděné šrámy, z nichž některé jsou čerstvé a další zahojené. Kde nejsou jizvy, tam kůži barví zaschlé cákance různých odstínů, ale většinou hnědé a rezavě červené. Boty nemá, ale dva z jeho party klapou při chůzi dřeváky, jako levná náhražka koní.
Poberta se na tvůj návrh otočí na zbytek bandy, nafoukne se jako holub a pomalu k psovi vyrazí.
Je na něm vidět, že má sice trochu strach, ale ze všech sil se snaží, aby nebyl poznat - což se mu relativně daří a jeho kumpáni po něm vrhají pohledy vpravdě obdivné.
Rychle přejde několik malých kroků přez uličku mezi stánky, a pak dychtivě, ale zároveň opatrně, položí ruku do chundelatého psího kožichu a začne jej hladit.
"Pejskůůůů..."
vzdychne unešeně a obrátí zrak na tebe.
"Jak se menuje, pane?"

S pivem v ruce se mi zdá Božako jako celkem fajn město.
U když jsem si pevně umínil, že příštímu hajzlíkovi, co mě zkusí okrást, natvrdo zlámu pazourky.
Bez nějakého zvláštního nasazení bloumám kolem a přemýšlím, s kým bych mohl nejlépe zapříst řeč. Potrefený kupčík s krvácejícím nosem vypadá nadějně, ale skoro okamžitě se kolem něj začne srocovat dav čumilů a nabízečů všeho možného. Rozhodnu se chvíli počkat, jak se situace vyvrbí, když mne do nohy začne bušit psí ocas.
Rozhlednu se, kdo je cílem Malyšovy přízně, a všimnu si smečky pouličních dětí, která nás z povzdálí opatrně sleduje.
Jejím vůdcem je nesporně vytáhlý vlasatý sígr, o chlup starší než zbytek party. Hvízdnu na něj.

"Chceš si pohladit toho psa? Pojď blíž... Jestli se nebojíš."

13.00

Razvan:
I vydal jsi se z bezpečí vašeho pokoje na náměstí, kde jsi se i s psem chutě ponořil do mumraje začínajících trhů.
S radostí nasáváš do nozder shon, spěch, nervozitu, smlouvání a pokoutné pohledy, nezbytné to ingredience pro výživný elixír městského podhoubí, kde se cítíš jako doma. Neustále ti někdo něco nabízí, strká pod nos roztodivné věci obalené výkřiky o nehorázných slevách, kdosi se tlačí tu jedním, jindy druhým směrem, vozíky stánkařů se pletou pod nohy a k tomu všemu se tu a tam motají malé, špinavé a otrhané děti.
Prostě pohoda. Ani ti nepřijde, že si město svou nehezkou reputaci zaslouží, dokud nepřistihneš ruku šmátralku, tak znalecky hodnotí tvůj měšec.
Filuta ti vyklouzne, ani Malyš nemá šanci jej dostihnout v moři lidských těl, ale od té chvíle si dáváš pozor a další nezvanou návštěvu k penězům nepustíš.
Vyvenčit psíka je maličkost a pořídit si pořádnou pintu piva také ne, takže se, po uhašení té nejhorší žízně, začneš poohlížet po zdroji drbů.
Možností je několik.
Je možno se zastavit a zkusit vyléčit obchodníka, kterého někdo trefil do obličeje tyčí od hrábí.
Je možno zkusit odchytnout nějaké pobíhající děcko.
Je možno se dát do řeči s místním strážcem pořádku.
Je možno si koupit noviny a proklepnout kamelota.
Je možno u stánku koupit pivo pár místním povalečům u jednoho stánku s alkoholem.


Rudy:
Po úspěšném zneviditelnění vaší vzácné bedny, na což jsi patřičně hrdý, se vydáš také ven.
Pro tebe je lidské moře mnohem víc protivnou překážkou, než přirozeným živlem, vydáš se tedy po okraji náměstí někam, kde se hustota obyvatel sníží, a ty budeš moct lépe zjišťovat. Přesně to se ti i podaří a tak můžeš naplňovat svůj plán.
Naneštěstí, když po chvíli tvá ruka zkontroluje váček u pasu, nic nenahmatá. Někdo ti profesionálně přeřízl držící šňůrku a přišel jsi o 5 zlatých. A zánovní měšec.
Oficiální informace o soutěži lze získat:
Přímo na radnici, kde se bude odehrávat samotná soutěž.
Na strážnici, sídlu místních strážců pořádku.
U kamelota a z novin.
Od někoho z lépe situovaných místních obyvatel na promenádě.
Od někoho níže společensky postavených místních obyvatel u některého z pouličních hracích stolků.

Sápu se po klice s plnou důvěrou v Rudyho a Oxanu, že zvládnou náš cenný náklad zabezpečit sami, ale dotaz na Malyše mne zastaví.
"Ehm, no..."
Přisvědčím ne zcela přesvědčivě a ohlédnu se, abych viděl, které místo by mělo být čoklovzdorné. 
Což je fajn, protože mám alespoň příležitost vidět v přímém přenosu zneviditelnění truhly. Je to... fascinující. 

Jako vždy mne nejvíc překvapí, z jakou lehkostí Rudy používá magii. Já mám pocit, že si všechno nepřirozené musím oddřít na sílu jako mezek, on prostě namaluje pár obrázků, zamává rukama a má to. Kdyby šel dělat pro nějakého krále, už by mohl být dávno v balíku... Trochu se ale obávám, že peníze leží na jedné z posledních příček žebříčku Rudyho priorit.

Malyš také sleduje dění v rohu pokoje a naklání hlavu vlevo a vpravo, jako by chtěl prozkoumat kouzla že všech úhlů. Když mu truhla zmizí před očima, našpicuje uši a nevěřícně se na mne podívá. 

"Viděls?" Zabručím. "Tam nesmíš. Nebo taky zmizíš."
"Tak pojď," Dodám přátelským tónem když vidím, jak se tváří schlíple. Malyš ze sebe šetřepe napětí a sotva se dveře trochu pootevřou, už se hrne do chodby.

„Jo, to asi můžeme.“ Kývnu na Oxanu. „Razvane, šlo by nějak zajistit, aby tady v rohu Malyš příliš nešmejdil?“ Zeptám se ještě rychle, než stihne i se svým psím společníkem odejit.

Truhlu s pomocí levitace přirazíme do rohu místnosti. Jako první obnovím očarování na nastražené pasti. Potom si začnu připravovat kouzlo neviditelnosti. Křídou postupně nakreslím magický kruh kolem truhly. Jak na zem, tak i na přilehlé stěny.

Když jsem se svým výtvorem spokojený, kleknu si a pootevřu cestu světla. Energii nechám pomalu proudit a opatrně ji tvaruji do předem připravených obrazců. Čáry na stěnách i na zemi se postupně rozsvěcují barevným světlem, ve kterém převládají odstíny dřeva. Prostor v rohu místnosti se začne vlnit a rozmazávat. Až v jednu chvíli truhla i nakreslené magické kruhy zmizí úplně.

„Snad to vydrží pár dní, než tady budeme hotoví.“ S tím mávnu rukou směrem k truhle a sleduji, jak zmizí konečky mých prstů a poté se opět objeví.