Andor.cz - Dračí doupě online

Náměstí je docela zaplněné, ale slavnosti teprve začínají. Je vám jasné, že zítra večer, až bude veselí kulminovat, bude situace ještě horší.
Táhnete se tedy, obtěžkáni zavazadly, halekajícím davem a hledáte vývěsní štít hostince, který vám na další dny poskytne přístřeší.
Míjíte stánky, kde se prodává vše, od zeleniny po kameninové hrnce, všímáte si skupiny potulných bardů, kteří na jevišti (což je odstrojené popraviště) pomocí louten, píšťal, hurdy gurdy a zpěvu zkouší přítomným zlepšit den (a nebo zhoršit, jak se to vezme). Chvíli se zastavíte u kejklíře s turbanem na hlavě, který žongluje se zapálenými pochodněmi. V davu slyšíte hlasy kamelotů prodávajících další vydání Sluncesvitu. Pod nohama se motá drobotina oděná v hadrech, hraje na babu, krade ovoce ze stojanů a hledá lesklé mince, co někomu vypadly z kapsy. A v dálce, mimo dohled, někdo šílený zběsile hraje na mosazný pozoun.

Cestou jste narazili na několik městských vyhlášek, rozvěšených po zdech.

1)
VYHLÁŠKA 16/25C VÝŇATEK
Ten, kdož vědomě užije kouzla a čáry na prostranství veřejném, bude potrestán žalářem v délce trvání 30 dní.
Dále bude povinován vyplatit radnici pokutu ve výši 70 zlatých.
Poté bude vyhoštěn z města se zákazem vstupu na 5 járů.

ZVLÁŠTNÍ NAŘÍZENÍ
Ten, kdo zneužije kouzla a čáry ke klamání lidu, bude navíc potrestán veřejnou torturou. Bude polit térem a vyválen v husím peří.
Jeho majetek propadne městu bez možnosti návratu.

- Rupert Houska, starosta, v.z. jeho milosti Císaře
----------------------------------------------------------------------------------------
2)
ROZHODNUTÍ RADY MĚSTA BOŽAKO
Během slavností Sklizně je ZAKÁZÁNO k překonání Masega využívat jiných prostředků, než městského mostu. Ten, kdo se přepraví, nebo nechá přepravit pomocí plavidla, bude potrestán pokutou ve výši 1 zlatého. Proti pokutě není odvolání. Kdo nezaplatí, bude uvězněn po dobu dvou dnů v místní šatlavě.

Toto rozhodnutí budiž veřejně roztrubováno po dobu 3 týdnů před začátkem slavnosti Sklizně.

- Rupert Houska, starosta, v.z. rady města Božako
-----------------------------------------------------------------------------------------

plus vás zaujal plakát přibitý na popravišti.
3)
SPEKTRAKULÁRNÍ PŘEDSTAVENÍ
MAGIE BEZ MAGIE
KDE: Božako, Hlavní náměstí
KDY: slavnosti Sklizně, 2. den večer
KDO: Velmistr Anarthaka Bahubhází z Železného Kraje
--------------------------------------------------------------------------
Nakonec jste se ale dokodrcali až ke svému cíli. Slunce stále pálí, truhly ve vašich rukách ztěžkly, minstrelové si dali na chvíli pauzu na občerstvení, i poslední trhovci vzdali snahu vám prodat svůj tovar a hráč na pozoun konečně zmlknul. Asi ho někdo zabil.

Po vstupu do hostince vás přivítá příjemné přítmí a chládek budovy se silnými zdmi, výčepní pult a za ním majitel establišmentu.
Nahlásili jste svá jména, a skutečně vám byly vydány klíče od pokoje, který zde máte na týden rezervovaný a zaplacený.
V prvním patře zarachotil klíč v zámku dveří 104 a jste doma. 4 postele, stůl a 4 židle, nějaké skříně a poličky, zrcadlo a lavor s vodou.
Položili jste svá břímě na podlahu a je na čase řešit, co dál.

Ověšení zavazadly jak vánoční stromečci vyrážíme směrem, který vytyčil Razvan. Nechápu, proč nás ten kočí nezavezl zrovna před náš hostinec, ale jsem zticha a zamračeně pozoruju okolí, dávám pozor na kapsáře a zkoumám místní obyvatele i cizince. Jako zadní voj za spoludobrodruhy táhnu poloprázdnou menší truhlu, která nepříjemně rachotí o dlažbu.

Už aby někdo vymyslel truhlici na kolečkách. Supím v duchu, zatímco mi čůrek potu stéká po zádech. Znatelně se mi uleví, když staneme před přátelsky otevřenými dveřmi hostince.

Naše včerejší eskapády proběhly bez nežádoucích následků. V noci nás nikdo nebudí. Nikdo nevolá
stráže. A ani ráno po hostinci nepobíhá rozčilený návrhář.

„Poslyš, Razvane, neměli bychom ještě Titona zkontrolovat, než odjedeme? Je to fakt neškodné, co jsi mu dal?“

Ostatní mi ale rychle vysvětlí, že vracet se teď do našeho původního pokoje by byl zbytečný risk. Tak vyrazíme na cestu a za půl dne jsme ve městě. V Božaku se to jenom hemží lidmi. Nikdy jsem tady nebyl, takže nemám nejmenší tušení, kde se nachází náš hostinec. Instinktivně chci trochu povyletět, ale v poslední chvíli se zarazím. Nojo, obchodníci. A tak se jen postavím na špičky a marně rozhlédnu po okolí.

„Vidíte někdo ten hostinec Tichá noc? Taky nás mohli vyložit před ním, když jsme byli jediní cestující. Jak asi vypadá štít? Možná hvězdy, nebo měsíc. Jak na vývěsním štítu vyobrazíš, že je noc tichá?“

Moje spekulace přeruší Razvan a tak popadnu druhé madlo truhly a pomůžu mu. Na nešťastný výraz jenom odpovím.

„To zvládneme ve dvou, ne?“

Pokud by to bylo nad naše schopnosti, tak pomůžu trochu magií, ale radši bych se tomu vyhnul. Kdo ví, kdo všechno nás teď sleduje.

Protáhnu si přesezelá záda a rozhlédnu se po náměstí.

Nikdy jsem v Božaku nebyl, což by se dalo považovat skoro za svatokrádež, ale v mojí rodině se léta tradovala historka o nějakém strýci, kterého tu "úplně bezdůvodně" podřízli a z piety jsme tu prostě nestavěli. ...Nehledě na to, že úplatky v místním přístavišti dosáhly tak nehorázných výšek, že to převyšovalo jakýkoliv možný zisk.
Ani později jsem se sem tak nějak nedostal... Možná z účty k tradici.

No, tak tedy premiéra. Snad nedopadnu jako strejda.

Konečně uvidím mezi davy vývěsní štít, co by snad mohl patřit našemu ubytování.
Doufám, že to tam bude dostatečně pohodlné a budeme mít čas dorovnat spánkový dluh. Pořád ještě se cítím vůči kamarádům trochu provinile. Ani jeden z nich si sice na náhlou změnu pokoje nijak nestěžoval, ale Rudy je prostě dobrák a Oxana si nestěžuje ze zásady, takže to není moc směrodatné.

"Tá-áámhle?"

Zazívám a mávnu tím směrem. Rovnou iniciativně popadnu za madlo naší ruhlu, ale i když jsou uvnitř jenom šaty, kování a poctivé dřevo se zatraceně pronesou.
Zaúpím a nešťastně se podívám na Rudyho. 

Nějaké menší kouzlo by třeba nebylo? 

Rozhodně jste nečekali, když jste se před pár hodinami vydávali z pokoje do sálu hostince, jak se věci vyvinou. Najednou vám cimru zabírá elitní módní návrhář a vy sedíte u piva bez střechy nad hlavou, zato o jedny šaty bohatší.
Ani nejsou tak úžasné, jak jste si představovali.
Tedy, krásné jsou, to ano. Pravděpodobně byste kvůli nim klidně někoho zamordovali, ale na vítěze soutěže o ty nejkrásnější vám přeci jen nepřijdou dostatečné.
Evidentně je Titon mnohem víc jméno, než skutečný kumšt.

Hostinskému se vás zželelo a mohli jste přespat v kramrlíku pro služebnictvo, kde to sice nebylo ani trochu pohodlné, ale zato tam nepršelo, nefoukalo a myši příliš neotravovaly.
Hned ráno jste dle domluvy stáli u kočáru připraveni na cestu do Božaka.
Kočí přijal zbytek dohodnuté sazby, pak s vaší pomocí naložil bednu, a protože evidentně nikdo další nepojede, vyrazili jste vstříc svému cíli.
Cesta uběhla hladce. Strávili jste ji klimbáním ve snaze dohnat deficit z minulé noci a vyhlížením z okénka.
A sotva minulo poledne, projeli jste bránou města, zaplatili stříbrnou minci coby clo a dokodrcali se po kočičích hlavách na náměstí.
Tam vám kočí zastavil, pomohl sundat zavazadla a popřál příjemné slavnosti - než v oblaku prachu odfrčel.
Je teplý letní den, sluneční kotouče pálí a kolem vás se hemží náměstí plné lidí. Popocházejí mezi stánky, prodávají, kupují, halekají, zpívají či vyřvávají na neviditelné zloděje a přejí ošklivý osud jim, jejich matkám a zbytku rodiny do sedmého kolena.
Prostě se město připravuje na událost roku.
Přímo zde by měl být hostinec Tichá Noc, ve kterém by pro vás mělo být zajištěno ubytování.

"Nejjednodušší řešení." Pokrčím rameny."Kdo ví, co by se mohlo stát, vypadal nabušeně. U mě snad taky dobrý. Nechala jsem to ve stáji, že si to vyzvedneme, až pojedem." ˇOdpovím potichu a rozhlédnu se po lokále.
"Šla bych pro Razvana, co ty na to? Sbalil návrháře a teď spolu okupují náš pokoj. Prasák jeden! Kdo ví, co tam provádějí" Dodám znechuceně.

Rudy přikývne a tak se vydáme znovu na cestu do patra. Před dveřmi pokoje nám zatarasí cestu páreček z Titonovi ochranky. Hlouček obdivovatelů už prořídl, zbyl jen Trevor, který se při našem příchodu jak věrný pes vymrští ze svého místečka u dveří. Spolu s ním zvedne hlavu Malyš, který má asi příkaz být na místě, protože dál leží. Jeho vzrušení prozrazuje jen jazyk vyplazený z otevřené tlamy a ocas bouchající do zdi.

"Dovolíte? Rádi bychom prošli do našeho pokoje." Ukážu na dveře.

"Mistr Titon je uvnitř s tím druhým teplochodem." Zavrčí tlusťoch v kožené prošívce a opře se o zárubeň.

"Pane, my jsme si pokoj, jako poctiví občané zaplatili. Nemůžete nám tedy bránit ve vstupu." Zamračím se a přemýšlím, čeho chci vlastně dosáhnout. Bylo by lepší, kdyby Titon trávil noc jinde, než ve svém vybrakovaném pokoji. Na druhou stranu bych ráda vysvobodila parťáka. Zadívám se na gorilu a pokračuji.
"Ale chápu tu ošemetnou situaci. Potřebovala bych aspoň hovořit se svým společníkem, kterého jste tak neuctivě označil." Otevřu chodbu, zkouším tlusťochovu vůli, ale hned je mi jasné, že tudy cesta nevede. Ochrankář je nejen tučný, ale má i ostražitou a opancéřovanou mysl.

"Mistr Titon si v takového ošemetné situaci nepřeje být rušen." Zavrčí tlusťoch a jeho o trochu méně tělnatý kolega předvede pár oplzlých pohybů i se zvukovým doprovodem, čemuž se oba huronsky zasmějí. Sklíčený Trevor, zdá se, ani nemá chuť svého milence bránit.

Jako nazavolanou ze dveří vykoukne Razvanova hlava. "Co je to tu za kravál, Mistr spí!"

"No tak počkat, musíme se ujistit, že je v pořádku." Hrne se tlusťoch dovnitř.

Zmocňuje se mě panika. Co když ho Razvan otrávil nějkým dryjákem od Doreah. "Počkat počkat, hezky v klidu a potichu." Chytnu ho za ruku. "Mistr by Vám dal co proto, kdybyste ho vzbudili. To si opravdu myslíte, že by s ním tady Razvan měl nějaké nekalé úmysly? On je jen taky trochu... No. Úchylný. Přepadly ho touhy, víte, jak to myslím." Snažím se dostat s ochrankáři na jednu notu. Očima vyhledám Razvana. Vypadá stoicky klidný a ustoupil vedle, abychom mohli projít, takže usuzuji, že Titon žije.

"Mistr asi přebral, celý večer se oddával alkoholu." Šeptám. Co kdybychom se potichu přesvědčili, že je v naprostém pořádku a pak ho nechali odpočívat?" Kupodivu to nejspíš zabralo, protože tlusťoch skutečně zastavil.

"Běž si ho zkontrolovat." Drcne neomaleně do Trevora, div že mu nezlomí žebro.

To si vypiješ, jen co se Mistr probudí. Všechno se dozví. Chování vás obou." Skřípe mladík zubama, očima propaluje strážné, nicméně polušně dokluše k Titonovi a něžně ho hladí po zplihlých vlasech. I zdálky je vidět, jak návrhář oddechuje.

"Je v pořádku." Fňukne Trevor.

"Mohl by ses o Mistra postarat? Aby se neudusil zvratky, nebo tak něco?" Navrhnu Trevorovi. Ale tlusťoch už má evidentně vlastní úmysly.

"Přeneseme ho. Toho nevzbudí ani kanonáda" Rozhodne a vykročí znovu k Titonovi.

Zastavím vedle něj a kouknu na gorilu č. 2. Otevřu chodbu a vidím, že tudy to bude schůdné. Honem mu vnuknu malého červíčka do hlavy.

"A co když ho fakt vzbudíš. Víš jakej je." Zahučí gorila č. 2. Gorila č. 1 se zastaví. Lepší by bylo, kdyby do rána zůstal tady."

"My ale potřebujeme svůj pokoj!" Naježím se na oko.

"No tak Oxano, mohli bychom ho Leovi přenechat, stejně ráno brzo odjíždíme." Přihraje mi Razvan. Potichu si vezmeme věci a zbytek večera strávíme v lokále, nebo u koní."

Ještě chvíli dělám ofuky, ale nakonec souhlasím. Ochrance i Trevorovi to zřejmě vyhovuje. Po tom, co vyklidíme naše saky paky na chodbu gorily znovu zaujmou své místo u dveří. Uvnitř zústává jen Trevor pečující o spícího Titona.

Vydechnu si až když máme všechny naše věci ve stáji.

Kývnu na Oxanu.

„V rámci možností. Šli jsme si zaplavat k řece. Jenom si říkám, jestli jsem neměl nechal mluvit tebe. V ten moment mě to vůbec nenapadlo. Nemuseli jsme ho … víš co.“

Po chvíli dodám.

„A jak ty? Všechno podle plánu?“

Jestliže předtím byl Rudy ve veselé rozjařené náladě z hraní a zpěvu, teď je melancholický a mlčenlivý.

Zahrabu se hluboko do své brašny. Musím vysypat skoro celý obsah, než najdu malinkatou lahvičku z černého skla. Podám ji návrháři. Ten zkoumavě obrátí nádobku v rukou a přečte si nápis.

„To mi nic neříká.“
„Ani nemůže. Vzácnost. Vyrábí se na půdě akademie. Jen do rukou členů.“
Leo si mne zkoumavě přeměří. „Ale ty nejsi člen akademie. Nemáš ten jejich… glejt.“ Zamává rukou někde v oblasti svých prsou.
„Ne." Odvrátím se od něj a začnu shrabovat léky zpět do brašny. Za zády slyším cinkání, jak si návrhář hraje s lahvičkou.
„Je ti doufám jasné,“ zamumlá po chvíli, „že jestli se mě pokusíš otrávit, ti chlapi za dveřmi tě nejdřív budou mučit a pak zabijí?“
Otočím se zpět s pocitem, že mi začíná docházet trpělivost.
„Naprosto bezpečný.“ Prohlásím kategoricky. „Jestli chceš, vypiju to tady před tebou. Ale už je tam jen zbytek a – „
„Ne ne ne,“ Titon přitiskne sklo na prsa jako dítě. „Já ti přece věřím. Kolik si toho mám dát.?“
Změřím si jeho postavu, abych odhadl váhu.
„Tak tři kapky. Ne víc, než pět. Pod jazyk.“

Podám Leovi ještě malou lžičku a sleduji, jak poněkud neobratně zachází s lahvičkou. V duchu se modlím, aby to nepřehnal.
Když polkne, znechuceně se zašklebí. „Brrh, je to hnusný!“
Pokrčím rameny. „Taniny.“
„Cože?“
Lehce návrháře podepřu, nechám se otlapkávat a domanévruji s ním ke své posteli. „Lehni si,“ podložím mu hlavu polštářem.
Leo se rozvalí a spokojeně zafuní.
„Je to fajn,“ ohodnotí své pocity. „Hned se cítím líp. Člověk se musí nějak zbavit toho stresu.“
Souhlasně přikývnu a kleknu si do nohou lůžka. Leo mě sleduje klížícíma se očima.
„Klidně si odpočiň,“ doporučím mu měkce a svléknu si košili.
„Sundej… si… všechno…“ Zamumlá ještě Titon než definitivně odpadne.

Počkám minutu a pak se natáhnu a zkontroluji návrháři tep.
Je to sice slizoun s pochybným světonázorem, ale nechci nikoho zabít… Už kvůli těm jeho gorilám.
Všechno ale vypadá dobře, dýchá klině a ze spánku se trochu usmívá. Vypáčím mu z prstů lahvičku a schovám ji zpět na dno brašny.
Ještě malinko zbylo.
Měsíční kámen, rozrazil pomýlený a odvar z bažanky. Nejlepší věc pro ty nejtěžší případy. Vážné úrazy, umírající.
Po tomhle usnete, i kdyby vám řezali nohu zaživa.
Vzhledem k tomu, kolik si toho Leo dal, by mohl spát tak do zítřejšího poledne. Možná i dýl, když ho nebude nikdo a nic rušit. A z velmi osobní zkušenosti vím, že až se probere, bude mít posledních pár dní jako v mlze. Těžko říct, jestli si vůbec vzpomene, že měl co dočinění se mnou. Každopádně vsadím své boty, že si nevybaví, že jsme šli sem na pokoj, a už vůbec ne, co jsme tu spolu prováděli nebo neprováděli.

Než bys řekl švec, Rudy rychle odlétá i s mrtvolou oknem do tmy.

"Počkej, nebylo by lepší poničené šaty ukrýt spolu s ním?" Šeptám zuřivě do tmy, ale kdepak, kouzelník už je pryč. Sjedu pohledem k nádherným a taky objemným a příšerně těžkým šatům vykukujícím z truhly. Celé jsou pošité maličkými smaragdovými broučími krovkami. Jsou všechno, jenom ne nenápadné a vhodné ke snadnému transportu kamkoliv.

"To je teda dobrý... Mumlám si pro sebe a zběsile se rozhlížím po místnosti. Titonův hlídač má vedle židle položenou tornu. V rychlosti prohrabu její obsah a největší kusy výbavy přebalím do podobné torny opřené o zeď o kus dál. Z lemu šatů odtrhnu pár broučích krovek a rozhodím je po místnosti, tak aby se nenalepily na mě ani na moje nové zavazadlo. Usuzuji, že hromotluk by na model příliš opatrný nebyl. Šaty smotám do co nejmenšího balíčku a zabalím je do prostěradla, které jsem odcizila z přistýlky připravené pod oknem. Pak je nacpu do torny a hodím na záda. Zkontroluji místnost, jestli jsem někde nenechala zapomenuté nářadí a pak vykouknu z okna. Po Rudym ani vidu ani slechu. Nemůžu se tu déle zdržovat, a tak zavřu okno i truhlu a proplížím se zpátky na chodbu. Naštěstí je stále prázdná. Avšak z patra podemnou slyším pokřikující mumraj lidí.

"Ksakru." Ulevím si potichoučku. Jedinou možnost úniku mi skýtá maličké okénko na konci chodby těsně vedle pokoje, kde se svítí. Když z něj vykouknu, zjišťuji, že vylézt ven a nezranit se, nebude úplně jednoduché. Teď by se mi tu hodil Rudy. Nebo kouzelné lano. Nebo aspoň nějaké lano, abych tornu dostala bezpečně dolů. Není čas ztrácet čas. Pomyslím si, v duchu se pomodlím ke všem bohům, prolezu oknem a spustím se na dřevěnou římsu štítu domu. Nutno podotknout, že tahle část loupeže rozhodně není moje parketa. Chvíli trénuji rovnováhu se zátěží na zádech, abych byla schopna stát a nedržet se rukama a pak pohybem k sobě zavřu dvojité okenice. Okno se zavírá zevnitř otočným háčkem, který zvenku nezajistím, takže musím doufat, že nebude moc větrno, aby se okno hned neotevřelo. Na nižší lištu se spustím mezi dvěmi rámy oken pode mnou. Na zem je to ještě přes dva metry, na takový skok si netroufám. Prvně shodím dolu batoh, bez něj se mi pohybuje mnohem lépe. Mám v plánu se zavěsit za římsu, na které stojím. Nevyjde to však úplně podle mých představ, chvíli visím a zjišťuji, že výšku jsem neodhadla, nebo pohled z perspektivy visení na římse zkresluje. Když se konečně odhodlám seskočit, pořádně si odřu břicho a natrhnu sukni. Zjištěné škody se naštěstí dají skrýt zástěrou, která vyvázla bez úhony.

Kolem hostince je naštěstí pusto a prázdno. Nahodím si tornu na záda a prosmýknu se kolem domu do přilehlých stájí, kde zavazadlo schovám do naší prázdné sedlové brašny. Po tmě navrch nacpu kus hadru od koní, aby nikoho nelákalo se v brašně moc přehrabovat. Pak si trochu upravím čepec a vydám se zpět k hostinci. Po nakouknutí oknem vidím, že Titonův stůl osiřel, stejně tak jeho ochranka je pryč. Razvan nezklamal.

Rudy už v klidu znova popíjí u našeho stolu. Jako by nic vejdu dovnitř trochu vratkou chůzí, kterou ani nemusím předstírat. Po útěku z druhého patra se mi ještě teď klepou kolena.

"Dobrý?" Přisednu k Rudymu a rozvalím se na židli.

V chodbičce před dveřmi do pokoje vznikne celkem tlačenice.
„Oni půjdou taky dovnitř?“ Zeptám se Titona, ale návrhář jen mávne rukou.
„Jen se podívají, jestli je tam bezpečno. A pak budou čekat na chodbě, kdyby… něco.“
„Dobře, ale já první,“ protlačím se kolem bližšího ranaře a vezmu mu z ruky petrolejku. „Mám tam psa.“

V pokoji nikdo není. Malyš se ke mně nadšeně vrhne, ale podaří se mi ho celkem rychle zkrotit a přidržet za volnou kůži na krku, aby neutíkal přivítat i Leovy bijce.
Gorily zkouknou místnost celkem pečlivě, dokonce vyhlédnou i z okna na setmělý dvorek a zkontrolují sbírku prachu pod postelemi.
„Dobrý, řekne ten tlustší z nich, v kožené prošívanici. „Akorát ta potvora musí zůstat venku. Vypadá nebezpečně.“
Povzdychnu si, nicméně bez protestů vystrkám psa na chodbu. Dívá se na mě ukřivděně, nechápe, proč ho najednou takhle krutě vyhazuju z měkkého pelíšku. Sáhnu do kapsy, kde mám v ubrousku schované rybí zbytky od večeře.
S lehkým pocitem zadostiučinění vysypu hlavičky a ploutvičky ranařům pod nohy.
Malyš se vrhne na hostinu, sliny stříkají.

Leo se mezitím vydá na vlastní obhlídku místnosti. Rychle ho následuji a zavřu za sebou dveře.
„Hmm, konečně vidím, jak vypadají pokoje pro nižší třídu,“ okomentuje interiér. „Na co jsou ty velké bedny?“
„To je těch kupců. Co mi půjčili oblečení.“ Zastoupím Titonovi cestu, aby ho náhodou nenapadlo nakouknout i dovnitř.
„Ty s nimi bydlíš?"
„Mhm.“
„Proč ti vlastně půjčovali oblečení? Nějak se znáte?“
„Moje bylo hnusný.“ Ukážu na hromadu vedle postele, na které se ještě před chvílí válel Malyš.
„Áha,“ Povzdechne si Leo s bolestí v hlase.

Sleduji návrháře šmejdícího po pokoji a přemýšlím, jak bych z toho nakonec vybruslil a zároveň poskytl Oxaně dostatek času.
I Titon vypadá jakoby trochu nervózně. Bez své suity očividně malinko ztrácí sebedůvěru.
Nakonec se zastaví u mé postele, na které leží moje brašna. Prohlédne si ji a oči se mu zalesknou.
„Když jsi ten léčitel…“ obrátí se ke mně, „Nemáš náhodou měsíčnici? Nebo azalkový kořen?“
Pozvednu obočí. „Vyznáš se.“
„To víš, slavná osobnost.“ Titon mávne světácky rukou. „Jsem pořád pod tlakem. Musím se umět občas uvolnit. Tak - nemáš?“
Upře na mne hladový pohled. Pomalu zavrtím hlavou. Drogy nevedu. Jsou s tím jenom trable. A v tom mě osvítí nápad.
„Nemám. …Ale možná mám něco lepšího.“