Andor.cz - Dračí doupě online

Už se chystám otočit a zmizet, když se ozve povědomé syknutí a ze tmy vykoukne Oxana. V duchu si opakuji uklidňující mantry a doufám, že není poznat, jak moc jsem se lekl. Moc dobře vím, že Oxana umí být jako stín, ale zvyknout se na to úplně nedá.

Na její plán beze slova kývnu a nechám ji pracovat na zámku od dveří. Po chvíli to cvakne a jsme v místnosti, bohužel ne sami. Na židličce u velké okované truhly se rozvaluje klimbající hromotluk, nepříjemně velký meč položený přes kolena. Není jasné, co ho probudilo. Možná jsme nebyli tak neslyšní, jak jsme chtěli být. Možná otevření dveří způsobilo průvan. Možná byl jenom v polospánku a prostě nás uviděl. Sledujeme, jak se jeho výraz mění z ospalosti na zmatení a potom rozhořčení.

V rychlosti pootevřu svou chodbu a naředím vzduch kolem něj, takže místo výkřiku jen zalapá po dechu. Bohužel ho to nezastaví a když udělá krok ke mně, meč v ruce, otevřu chodbu ještě víc a nadnesu jej celého do vzduchu. Začíná toho být trochu moc, co musím držet, a nervózně sleduji, jak sahá po vrhací sekyrce, kterou má za opaskem. Naštěstí nemusím zjišťovat, jestli takovou zbraň dokážu neslyšně zachytit v letu, protože v tu chvíli se ze stínů na okraji místnosti se vynoří Oxana. Kovové ostří dýky se zaleskne ve světle lucerny a zajede do skulinky ve zbroji hromotluka. Ten naposledy zalapá po dechu a je po boji.

„To jsi vážně musela … vždyť už skoro byl … achjo.“ Rozčileně šeptám směrem na Oxanu. Rychle toho ale nechám. Nemůžeme si dovolit ztrácet čas. Truhla je sice zajištěná zámkem i kouzly, ale to není nic, s čím bychom si neuměli poradit. Netrvá to dlouho a můžeme odklopit víko. Uvnitř to vypadá jako v miniaturní krejčovské dílně. Ve všemožných přihrádkách a kapsách jsou schované látky, špulky s nitěmi, nůžky, jehly a další nástroje. A mezi tím jedny, pečlivě zabalené, krásné šaty.

„Poslyš, zkusím se někde zbavit toho těla. Postaráš se o šaty? Možná když zmizí spolu s jeho hlídačem, tak si bude myslet, že ho okradl. Aspoň na chvíli.“

Otevřu okenice směrem na dvůr a vykouknu ven. Několikrát se rozhlédnu na všechny strany. Chci si být jistý, že se nikdo další nedívá ze sousedních oken. Potom i s mrtvolou vyklouzneme ven. Rychle naberu výšku a letíme pryč z vesnice. Je už tma, a i kdyby nás někdo zahlédl proti noční obloze, pochybuji, že by rozpoznal, co to vlastně vidí. Směr zvolím k větší řece, kterou jsme viděli cestou sem. A skutečně za chvíli uslyším šplouchání vody. Lepší místo teď v noci asi nenajdu, tak nechám tělo zmizet pod hladinou. Obtěžkané zbrojí a zbraněmi snad jen tak nevyplave.

Cesta zpátky mi chvíli trvá. Vesnici rozpoznám snadno, ale najít po tmě a ze vzduchu hostinec není snadné. Přistanu na dvoře, snad nebude nikomu divné, že jsem odešel po schodech a vrátil se zadním vchodem. Nechtěl jsem dneska večer pít, ale teď to pivo budu potřebovat. Myšlenky mi neustále ubíhají k strážnému, kterého jsme zabili jen kvůli nějakým hloupým šatům.

Chodba je tichá, jen sem tam něco ve starém domě zavrže. O patro níž zaslechnu něčí kroky a pak zaklapnutí dveří. Zamyšleně vykouknu zpoza skříně. Ani nečekám, že tam něco bude a tak ve mně úplně hrkne, když spatřím postavu levitující těsně nad zemí jako duch. Rudy. Dochází mi vzápětí.

"Pssst." Dám si prst před ústa a neslyšně pár kroky přejdu k Rudymu, který se shodou okolností nadnáší těsně vedle dveří číslo 8.

"Tohle je pokoj toho návrháře, Titona, řeknu šeptem a mávnu rukou ke dveřím. "Měl by tam mít svoje soutěžní šaty. Razvan ho snad zvládne zabavit dostatečně dlouho, abychom s nimi něco provedli. Nikdo by uvnitř neměl být, ledaže by tam někdo spal. Jen v úplně nejzadnějším pokoji si někdo čte, nebo tak něco."[/b] Šeptám dál potichoučku, aby to host ze zadního pokoje neslyšel.

Aha. Tak díky.
Oxaniny plány jsou podle všeho rozsáhlé. Ostatně jako vždycky. Ale když už jsem se do toho jednou nechal namočit, tak to taky dokončím.

Nakloním se k Titonovi a položím mu ruku na předloktí. „Dobře,“ šeptnu svolně, „ale ne tady.“
„Jasně že ne!“ Leo se ošije na židli jako diblík. „Pojďme ke mně!“
„To ne!“ V mimovolné snaze zabránit své oběti v odchodu zesílím stisk, až Leo zakňučí. Honem ho pustím. „Půjdeme ke mně.“
„Proč k tobě?“ Ukřivděně si promne zápěstí.
Nenapadá mne žádný validní argument, takže řeknu to první, co mi slina na jazyk přinese: „Protože to chci.“
Uznávám, diplomat bych byl asi mizerný, ale kupodivu se toho návrhář celkem chytne.
„Tak jo," souhlasí přiopile. „Ještě jsem nikdy nebyl v pokojích pro lůzu. To bude dobrodružství!“
Vyzunkne své pivo a vyskočí od stolu. Zachytím židli, která se málem převrhne, a vzápětí i samotného návrháře, než se stačí rozplácnout na podlahu. Z jeho agresivní voňavky se mi chce děsně pšíkat.
„Jo jo, dobrý,“ zamumlá Leo, „jsem zakopnul.“

Začneme se prodírat vřavou, následováni několika fanoušky, kteří se nedokážou smířit s tím, že je jejich idol tak náhle a bez rozloučení opustil a teď bloudí, jako popletené ovce.
„Vždycky jsem chtěl zažít takovej ten nespoutanej život, víš, co myslím, nic nevlastnit, s každým vyjebat, mít třeba i trošku hlad…“ Blábolí mi Leo za zády.
Vypnu poslech a zamyslím se. Už jsem nějakou chvíli neviděl Rudyho. Na našem starém místě není. Takže ho buď Oxana stačila nabrat, nebo se vytratil nahoru ke svým knihám. Asi by se trochu divil, kdybychom mu tam najednou vtrhli. A pokud by v pokoji zároveň něco poletovalo…
Strašně moc vysvětlování!
Změním tedy směr a odmanévruji Titona k baru.
„Pojď ještě na panáka,“ navrhnu. „to my nespoustanci děláme furt.“

Hostinský vypadá, že ho před chvílí někdo pořádně nasral.
Postaví před nás sklenky s jeřabinkou tak prudce, až polovina obsahu vystříkne do nenávratna. Za normálních okolností bych se nejspíš ohradil, ale momentálně mám pocit, že už mám vlastních starostí až nad hlavu.
Pozoruji návrháře, jak se ohání svou pálenkou, freneticky si upravuje vlasy a natřásá oblečení. Co s ním, ksakru, budu dělat?

Nakonec už nedokážu barovou přestávku dál prodlužovat, aby to nevypadalo podezřele.
„Tak jdem.“ Zamumlám odevzdaně a postavím skleničky zpátky. Zdá se mi, že jejich správce se teď tváří trochu pobaveně, ale nějak se mi podaří to zase ignorovat.
Asi už stárnu.
Jakmile se odlepíme od baru, od stolu kousek od nás vstanou dva narubaní chlápci s meči u pasu a vydají se nám v patách. Už předtím jsem si jich všiml, a vlastně jsem i něco podobného čekal. Lidi jako tenhle Titon se o sebe bojí tak, že jsou ochotní najímat jiné lidi, aby je chránili. Fascinující.
Zaznamenám několik zvědavých pohledů, ale předstírám, že nic nevidím, a vedu malé procesí po schodech do patra.

Pomalu cucám své pivo a sleduji dění v lokálu. Na jedné straně Doreah stále něco hraje s vykutálenými staříky. V opačném rohu Razvan s Oxanou rozjíždí nějakou hru na extravagantního nebožáka, který nám rušil vystoupení. Ani do jednoho se nechci plést, a tak jen dál sedím. Začínám se pomalu nudit. Myšlenky se mi rozbíhají všemi směry. Možná bych si mohl zajít zpátky na pokoj zameditovat. Nebo se jít na chvíli provětrat ven. Mají v Božaku knihovnu? Nesídlí tam některý ze známých sběratelů písemností? Škoda, že musíme manipulovat jakousi přízemní soutěž o šaty. Při tom určitě na nic zajímavého nenarazíme…

Z myšlenek mě vytrhne hlas Oxany. Promlouvá přímo do mých myšlenek, ale to pro ni není nic neobvyklého. Zmiňuje nějakého Titona a pokoj v druhém patře. Potřebuje pomoc, ale mám jí dát náskok. Nejsem si jistý, že rozumím všem detailům, ale v klidu dopiji pivo a vyrazím za ní nahoru. V našem pokoji již nikdo není, tak jenom rychle schovám flétnu. Do druhého patra již nejdu, ale u schodů se vznesu kousek nad zem a neslyšně proplouvám vzduchem. Přemýšlím nad tím, co má asi Oxana v plánu. Moje kouzla většinou nejsou příliš nenápadná. V druhém patře se v půlce chodby zastavím. Nikde nikdo. Nepopletl jsem to nějak?

Už se chystám odejít ke schodišti, když očima znovu zabloudím k Razvanovi s Titonem. Události nabírají rychlý spád a podle lačných návrhářových pohledů to vypadá, že se ho Razvanovi nepodaří udržet v šenku dlouho. Znovu se tedy napojím na Rudyho.
"Sejdeme se raději rovnou v druhém patře, dej mi chvíli náskok."

Usoudím, že loučit se s Titonem nemá smysl. Podle všeho dávno zapomněl, že jsem kdy existovala.

Na schodišti a chodbách se nikdo nepohybuje. Ve ztemnělém pokoji mě uvítá nepřátelské zavrčení a čenichání. Ve tmě to funění zní, jako by ho vydával nejméně trojhlavý pes Kerberos, vzápětí ale ucítím, jak se o mě otírá důvěrně známý válec Malyšova těla.
Spěšně zapálím lojovou svíčku na stole a začnu se přehrabovat ve svých věcech. Do kapsáře nacpu vše, co by se mohlo hodit - detektor pohybu, páčidla, paklíče a sadu drobného nářadí. Kolem pasu upnu kožený opasek s dýkou, kterou skryju zástěrou. Pak ještě v rychlosti naházím naše původní svršky do menší truhly a zběžně prolétnu pohledem celý pokoj.

"Možná budeš mít za chvíli návštěvu, Malyšku, tak buď hodný." Uložím psa zpátky na jeho místo vedle Razvanovy postele. Sfouknu svíčku, rychle zamáčknu knot, aby místnost nezaplnil dým a vykouknu na chodbu. Nikde nikdo. Potichoučku zavřu a neslyšně vyběhnu o patro výš.

Přede mnou se objeví podobná chodba slabě osvětlená třemi svícemi upevněnými v nástěnných svícnech. Napočítám jen čtvery dveře umístěné ve větších vzdálenostech. Hned druhé dveře v řadě jsou označené číslem 8. V kapsáři nahmatám detektor pohybu, zapnu přístroj a projdu pomalu celou chodbu s krabičkou namířenou směrem do pokojů. Našlapuji opatrně, aby prkenná podlaha moc nevrzala. Až u posledního pokoje se čísla na drobných kotoučcích začnou pohybovat. Někdo je uvnitř, což potvrzuje i slabý proužek světla pod dveřmi. Pohyb se objeví jen občas, jako by v pokoji někdo četl knihu a sem tam se zavrtěl nebo obrátil stránku. Zaklapnu přístroj, schovám se v šeru mezi dvěma dubovými skříněmi umístěnými u stěny uprostřed chodby a čekám na Rudyho.

Ledy se prolomily, pomyslím si v duchu, když vlezu zpátky do šenku. Titon se naklání k Razvanovi nebezpečně blízko a jeho ruka klouže po zádech až ke kamarádově zadnici. Obdivuju, že se do toho Razvan nechal zatáhnout, ne každý chlap by takové osahávání ustál.
Vrávoravým krokem dopluju k výčepu. Hostinský je pohotový, hned sahá po korbelu.

"Ještě jedno?" Ptá se a zchváceně si z otírá z čela pot. Pohlédnu mu do očí, přikývnu. Musím jednat rychle. Otáčí se ke mně masitými zády, aby opláchl korbel. To je dobře, aspoň se nebude divit, že na něj tak upřeně čumím. Pootevřu chodbu a nakouknu, co mám před sebou za materiál. Jde to snadno, jako když se nůž boří do másla. Hostinský má napilno a jeho ostražitost se smrskla na kontrolování hostů, aby nekradli, nerozdmýchávali potyčky a platili útratu.

"To musí být pro váš podnik čest, že se tu ubytoval slavný Leo Titon." Začnu rozvláčně, když se otočí zpět, aby načepoval pivo. Hostinský ale zřejmě nemá čas nebo chuť se moc vybavovat, místo odpovědi jen něco zamručí.
"Jakože já si na ubytování nemůžu stěžovat, máte pěkně čisto." O záchodku venku radši pomlčím. Pokračuju a pekelně se soustředím, abych neztratila přístup do chodby. Ať se snažím, jak se snažím, vůbec mi nejde dělat dvě věci naráz, proto musím nejdřív mluvit a až pak pátrat v hlavě. "Předpokládám ale, že pro tak váženého hosta máte nějaký prvotřídní apartmán, není-liž pravda?"

Honem se ponořím do hostinského mysli. Doufám, že u toho nevypadám jako úplný mimoň. Překonám nával závratě, všechny svoje přebytečné myšlenky nechám odplout pryč. Před očima se mi objeví rozmazaná, ale barvitá scéna.

Otevírají se dveře označené jako číslo 8. Moje ruka, která je najednou velká jako šunková kýta posunkem pouští dovnitř Titona v cestovním plášti.
"Váš pokoj, pane. Věřím, že jsme vše připravili k vaší spokojenosti. Kdybyste cokoliv potřeboval, jsem vám k službám." Pokoji vévodí mohutná postel s nebesy. Stěny jsou zakryté umnými i když trochu ošumělými gobelíny. Titon ohrne nos. "Není to úplně standard na který jsem zvyklý. Trevore, běž se podívat, jestli tu nepobíhají šváby." Otáčí se Titon ke svému stínu, vyčáhlému blonďákovi. "Ale ne, jen vtipkuju." Zachechtá se návrhář a otravným gestem si upravý svůj dokonale napomádovaný účes. Cítím stud, který vzápětí jako těžká rudá deka překrývá vlna hněvu. Řiťopich jeden přihřátej, pomyslím si. Ale kdo si to pomyslel, byla jsem to skutečně já? Začínám panikařit. Scéna se rozpadá a já hledím do nasupené tváře hostinského.

„Vážená slečno, tady to není žádný hotel Kontinentál. Jestli je vaše zadnice uvyklá lepší pelesti, račte se poroučet, o hosty nemáme nouzi!“ Zasáhne mě sprška slin od rozčileného šenkýře.
„No snad jsem se nezeptala na nic tak hrozného.“ Zvedám ruce a odtrhnu se od baru. Pivo si brát nebudu. Navíc těžko říct, jestli se mi ho vůbec chystal podat.

Odkymácím se dál. Nádech, výdech, nádech, výdech. Dělám, že sleduju Doreah hrající skořápky a snažím se uklidnit srdce pádící v tempu splašeného koně. Jeď podle plánu. Přikazuju si. Ještě jednou vydechnu a zadívám se na Rudyho, který sedí u našeho stolu, pozoruje okolí a zdá se, že nemá do čeho píchnout. Zaychytí můj pohled. „Zjistila jsem číslo Titonova pokoje. Potřebuju pomoct, sejdeme se za chvíli u Malyše.“ Vyšlu k němu myšlenku a hned rychle zabouchnu chodbu. Nemám ráda odezírání cizích myšlenek a po nepříjemné zkušenosti s hostinským jsem obzvlášť obezřetná. Pak pohlédnu k Razvanovi s Titonem. „Jde ti to skvěle. Ještě prosím vydrž. Jdeme s Rudym k Titonovi na pokoj.“ Druhou myšlenku vysílám k Razvanovi, který sedí v Titonově objetí.

Ledva Oxana vstane, jeden z okolních čumilů - vytáhlý blonďák s předkusem - hbitě vyskočí, aby zasedl uvolněnou židli. Stisknu zuby. Už mě s tím začínají ale vážně štvát!
„Ani to nezkoušej,“ varuji chlapečka ještě celkem klidně.
Tyčkoun si mne opatrně přeměří, ale nejspíš s dojmem mlčenlivé většiny v zádech se rozhodne neuposlechnout dobré rady.
„Nebo co?“ Kvákne na oko vzdorovitě.
„Nebo budu muset vzít svoji židli a rozmlátit ji o tebe.“ Přejedu dlaní po opěradle. Poctivý, masivní dub. Tohle by mohlo bolet.

V tu chvíli má Leo zřejmě pocit, že je na něj upřeno příliš málo pozornosti, protože se rozhodne vložit mezi nás.
„Ale no tak, chlapi, nehádejte se,“ napomene nás otcovsky. „Trevore, nech tady pana kupce v klidu sedět.“
„Nejsem kupec,“ zavrčím. Nepotřebuju, aby se mě někdo zastával! „Jsem léčitel.“
„A proč máš na sobě kupecké šaty, léčiteli?“
Leo se trochu přiopile zasměje, ale cítím, že si mě prohlíží. Uvědomím si, že jsem udělal chybu. Sakra! Chtěli jsme přeci vystupovat inkognito…
„Jmenuju se Razvan.“ Odseknu, naštvaný sám na sebe.
„Proč máš na sobě kupecké šaty, když jsi léčitel, Razvane?"
„Protože… To je složitý.“ Bez nálady zvednu svůj korbel.
Další uchichtnutí. „Nechdeš si sednout sem ke mně a vysvětlit mi to?“

Odtrhnu oči od piva a podívám se na návrháře. Nevypadá ostražitě ani popuzeně, vypadá spíš zvědavě. Vypadá navnazeně.
Hmm…
Pokrčím rameny ve zdánlivé lhostejnosti, zvednu se a přesunu do čela. Blonďák a spol. se předhánějí ve vraždění pohledem. Naštěstí už jsem zvyklý.
Titon se ke mně okamžitě nakloní. Je z něj cítit pivo.
„Kdybys byl kupec," sdělí mi jako důvěrné tajemství, "měl bych strach, že ti jde jen o moje návrhy. Ale když jsi léčitel… Můžu si myslet, že šaty nejsou to, co tě zajímá…“
„Oblékání je to poslední, co mě zajímá,“ zabručím a hřeje mě, že vlastně ani tak moc nelžu.
Leo se přisune ještě blíž. „Myslím, že bych potřeboval vyléčit," zafuní mi do ucha. „Pomůžeš mi? Zaplatím.“
Fascinuje mě, kolik lidí si myslí, že za peníze si můžou všechno koupit.
„Hmm...“ Předstírám, že o té skvělé nabídce uvažuji.

Leova ruka se mi plíží po zádech. Jeho počínání mi není příjemné, ale strpím to. Nejsem přece žádná fajnovka. A vůbec, co já už všechno dělal, z čeho by se každej druhej poblil?
Nespočtu lidí jsem se hrabal v otevřených ranách, psům zastrkával vnitřnosti zpátky do břicha a pak se s tím látal, jedl jsem polívku ze slimáků i zbytky, co lepší lidi vyhodili do stoky. Pil jsem vodu přímo z Masega, zbil dítě, válel se v žumpě… A tyhlety věci s chlapama už jsem taky dělal.
No, život je pestrej, hlavně se z toho ne....

Dopiju svůj korbel a přitom se rozhlédnu po lokále.
Oxano, kde jsi a co máš za lubem?

Na dvoře za hospodou je prázdno a tma a smrdí to tam močí. Někteří hosté se evidentně neobtěžují využívat dřevěnou budku vzadu u plotu.
Pivem z korbelu zaleji záhonek s tuřínem a ten pak položím na malou kárku schovanou pod střechou domu.
Při vlezu do kadiboudy mě obklopí všudypřítomný puch fekálií. Už chápu, proč se návštěvníci zdržují spíš na zahradce. Latrínu asi dlouho nikdo nezasypával. Hovna se v ní vrší do malého kopečku, který skoro kouká z díry. S odporem v podřepu dám ulevit močovému měchýři a s úzkostlivou pečlivostí davám pozor, abych se ničeho nedotkla. Nadechnu se až po zabouchnutí boudy. Vsechno marné, smrdí to až ven.
Vedle kárky najdu i plnou konev, opláchnu si trochu ruce, popadnu korbel a vracím ze zpět do lokálu.

Pozorně sleduji Lea a zkušeným okem hodnotím svoje šance.

No...

Rozhodnu se trochu zariskovat a změnit taktiku. Tenhle hejsek je koneckonců taky chlap, a ať už jsou jeho zájmy jakékoliv, určitě ho bude bavit být i lovec, a ne jen kořist.
Učiním pomyslný krok vzad, napiju se piva a usměju se na návrháře, ale už bez nějakého většího zájmu. Otočím se k Oxaně, která se zrovna vstává a málem při tom převrhne židli. Překvapeně zvednu obočí.

Viděl jsem někdy Oxanu opilou? Hmm, určitě ne do rozjařena... Tak že by taky nějaký plán?

"Jo jo," zabručím. "Nezakopni."

V klidu se rozvalím, měřím si čumily a čekám, jestli se Leo chytí a začne s něčím sám.

Připíjím si s Razvanem a Titónem, v hlavě osnuji plán. Napiju se jen na oko, korbel držím dál v ruce a neobratně vstávám od stolu.

"Příroda volá..." Usměju se křivě a zamířím si to k východu na dvorek.