Andor.cz - Dračí doupě online

Měla jsem na tváři úsměv od ucha k uchu. Měla jsem jej i při tom, když se k nám přidala ve zpěvu půlka hostince. A když vidím, že se k našemu vysněnému cíli dostávají i Razvan s Oxanou, mám ten úsměv dál.

Nakonec se však sama za sebe rozhodnu dát si malou pauzu abych šťouchla do Rudyho.
"Dáme si ještě jeden korbel aby nám v hrdle nevyschlo?" Podívala jsem se na vousatého obchodníka a jeho stráž, na papouška a dále se rozhlédla kolem. Ti co tu mastí skořápky...

"Můžu si přisednout pánové?' Spustím vesele aniž bych čekala na odpověď a beru jednu židli. No vemte si to přece. V hostinci toho nejvíc ví zpravidla hostinský a pak takovýhle lidi co tu kde koho oberou. Ti musí vědět spoustu věcí, umí si přece lidi odhadnout a se spoustou dalších ztratí nejedno slovo.

"Zahrajeme si než se tady s mým přítelem dáme zase do zpěvu?" Podívám se zda vlastně je Rudy někde vedle mě nebo si našel nějaký cíl. "Mám asi dvě mince, ale jednu bych na hru dala." Hned na to si je prohlédnu. "Co vy na to? Kolik obchodníků už u vás dneska nechalo svoje stříbro? A slyšeli jste o těch slavnostech? Řekněte mi, uživí se tam někdo takový jako my? Míří tam někdo tady odtud, nevíte?'

Vynořím se vedle Razvana a přimhouřím oči.
Ten, koho nazýváte šaškem, je slavný Leo Titon, světoznámá osobnost a významný občan. Věřte mi, že si ho nechcete rozhněvat. Dodám mrazivě.

Na Razvanovo entrée se trojice otočí k němu.
Vousatý obchodník se ošije, evidentně 3 na 1 mu přišlo mnohem bezpečnější, než 3 na 2, v obličeji se mu objeví náznak nervozity, ačkoliv postavou se nad Razvana, i oba žoldáky, těžce tyčí.
"Nepotřebujem problémy. Ať šašek sklapne a my slyšíme, co minstrelové hrajou."
Ochrankáři za jeho zády nicméně nevypadají, že tento názor sdílí. Razvana si měří hodnotícími pohledy a následně se rozhlíží i kolem ve snaze odhadnout potenciální hrozby.
Asi své vyhlídky nevyhodnotili pozitivně, protože pak trochu schlípli a už se netváří tak sebevědomě.

"A! Konečně někdo se špetkou vkusu."
reaguje na příchozího Leo nadšeně.

Nalrund čelil Razvanovu vzteku tak klidně, až se to dá popsat jako nevzrušeně.
Když přikvačí Oxana a zkouší situaci uklidnit, bez zájmu nechá ji i jejího nerudného společníka vyklidit pole.
Doreah s Rudym dokončili jednu píseň a dále to rozjeli s hospodskou odrhovačkou, která, jak elfka tušila, má docela úspěch. Tváře jsou najednou od ucha k uchu a alespoň půlka sálu se přidává k vyřvávání notoricky známého songu.
V tom halasu se naštěstí trochu ztrácí pokračující konflikt mezi Leo Titonem a některými štamgasty, kterým leží v žaludku jeho hlasité vystupování.
Konkrétně v tomto zašli nejdál dva žoldáci, člověk a elf, a jeden z barevně oděných obchodníků, který, kdyby se zmenšil o stopu a půl, ubral pár palců v ramenou, shodil fousy a nabarvil vlasy, vypadá přesně jako Razvan.
Oni na návrháře agresivně gestikulují a vrčí a on jim pyšně a přezíravě odpovídá. Nejspíš si neuvědomuje, že mu hrozí přinejmenším jedna do zubů.

S Oxanou v závěsu se vydám na druhou stranu lokálu za tím pestrobarevným hejskem. Cestou se snažím setřást nahromaděný vztek.
Úplně se mi to nepovede, ale alespoň vypadám autenticky, když vrazím mezi vyvoněné mlíčňáky kolem hejskova stolu.

"Hej, zklapněte!" Zavrčím na ty nejhlasitější. "Ticho! Chcem slyšet, co tady mistr Titon říká! Vodrhovačky si běžte poslouchat někam do přístavní knajpy."

V duchu se Doreah a Rudymu za to hodnocení omluvám, myslím, že mají mnohem víc co říct, než tenhle Titon.

Omlouvám se za vyrušení, jsme na odchodu. Oslovím trpaslíka a vložím do toho veškerý možný šarm. V případě komplikací jsem připravena otevřít chodbu a pokud neucítím odpor, jemňounce otupit hrany, zchladit horkou krev, snad jen tak, aby měl pocit, že to dnešní pivo, co má před sebou ho trochu uvolnilo.

Poodejdeme kousek dál a nakloním se k Razvanovi.

Ten barevnej je světoznámý módní návrhář. Mluvím polohlasem, Razvan ke mně skloní hlavu, aby mě v ruchu pijácké písně vůbec slyšel. Poslouchej, místnáci se do něj začali obouvat, že ruší vystoupení. Přeuneme se poblíž a poprosím tě, abys je nějak okřiknul, ať ho nechají, že je to vážený člověk, nebo něco v tom smyslu. Jmenuje se Leo Titon. Zkusíme se s ním pak dát do řeči, jako jeho obdivovatelé. To už můžeš nechat na mně. Když na něj sem tam mrkneš, víš-jak-to-myslím, určitě nic nezkazíš.

Nenávistně civím na Nalrunda, připraven omlátit mu vlastní půllitr o hlavu, když ke mně někdo přistoupí. Trochu sebou trhnu. Oxana. Je mi jasné, s čím přišla, ale nejsem si tak úplně jistý, jestli z toho mám radost.

Ví, co dělá, takže se nesnaží mě držet (bohové, kolik už jsem zbil lidí, co se snažili mne udržet?!), prostě mi jenom stojí po boku a mluví do duše.
Já vím, že to nemá cenu. Vím, že máme jiný úkol. Ale sakra… Tak rád bych mu rozbil držku!

Nakonec pomalu, jenom silou vůle odvrátím pohled. Nepatrně se uvolním a otočím se k Oxaně. Nejradši bych alespoň do něčeho pořádně kopnul.
„Dobře.“ Můj výraz dává jasně najevo, že to nebylo lehké rozhodnutí. „Co bys potřebovala?“

Když jsme zakončili s Rudym první píseň, všimla jsem si několika věcí. Že Razvan u toho trpaslíka evidentně nepochodil, že tamten hulvát zůstane navždy hulvátem, ale zatím se do něj trefovat nebudu. A další věcí, že se nám podařilo alespoň částečně získat publikum. Za nějaká ta vystoupení jsem se naučila hodně. A jedno z toho je, že vystoupení nemá začínat nízko a stupňovat se k velikému výkonu, ale veliký výkon má být od začátku.

Bylo zde dost zbrojnošů, trpaslíků i dalších chlapů. Třeba se jim to bude líbit a třeba mezitím Oxana s Razvanem něco zjistí.

Rozdávala jsem úsměvy na všechny strany a znovu spustila, tentokráte jednu veselou, sem jak dělanou opileckou píseň.

"Dneska to je zvláštní den, to se všichni nalejem, čistý budou ulice, nalejem si palice."

S těmito slovy jsem se chopila korbele piva který měl jeden z chlapů rozpitý na stole abych se sama napila a pak s ním demonstrativně bouchla do dřevěné desky stolu až piva kus vyšplouchlo ven. Stejně tak jsem píseň začala schválně hlubokým hlasem abych se co nejvíc přiblížila mužskému, o když to samozřejmě nešlo a bylo to spíš úsměvné. A o to tu přece šlo.

"Špatně se nám totiž spí, když nejsme nality."

Pak už jsem však seskočila ze stolu abych měla prostor pro své vystoupení a můj hlas najednou přešel na normální.

"A kdo potom vytírá a kdo hadry posbírá, kdo má snášet ožraly, co nás ve všem nechali."

A do toho jsem šťouchla prstem do hrudi jednoho ze zbrojnošů abych se nepřestávala smát od ucha k uchu. A zase ten hrubý hlas abych se prudce otočila, nasadila nazlobenou grimasu a prstem hrozila na to místo kde jsem byla před chvílí.

"Oooo o Oooo! Nechte si svý řeči, vy jste vždycky v křeči, když chlap se dobře má!"

.....

Všímám si, že Papoušek je obklopený mladíky, kteří k němu evidentně mají blízko, ne skupinou náhodných čumilů z hospody. Upustím tedy od nápadu nenápadně se k nim přidat a chvíli jen postávám bokem poblíž baru, abych slyšela jejich konverzaci. Prohlížím si křiklavě oděného muže. Zdá se mi odněkud povědomý, když tu zaslechnu jeho jméno. Leo Titon. To je skutečně Leo Titon?! Světoznámého módního návrháře jsem kdysi zdálky zahlédla v Lederasu, kde prezentoval svou novou kolekci. Zde v obyčejném zájezdním hostinci bych ho nečekala, ale vlastně to dává smysl. Skoro každý, kdo cestuje do Božaka na slavnosti, se tu zastaví.

Přemýšlím, jak začít s Leem rozhovor, když tu ke mně dolehne Razvanův hlas. To nevypadá dobře. Trpaslík celý naježený skřípe zubama a Razvan si ho výhružně měří. Odlepím se od baru a zamířím rychlým krokem k němu.

To nemá cenu. Drcnu do něj jemně bokem. Vykašli se na to. Máme tady úkol, pamatuj na to. A já potřebuju pomoct. Papoušek je teplej jak letní noc.

Šel jsem na ty trpaslíky vyloženě mile, to se musí nechat. Škoda, že mě asi nikdo neviděl, ale kdyby viděl, určitě by mi to dosvědčil.
Byl jsem ztělesněný dobrý úmysl. A dostanu za to... Tohle?!

Ve vteřině se napružím a změním postoj i vyzařování. Tam, kde bylo uvolnění, je napětí, kde byl klid, je hrozba. Pomalu odložím svůj korbel na nejbližší volnou plochu a přistoupím ještě o dva kroky blíže ke stolu.

"Hej, jen jsem tě chtěl pozdravit." Upozorním Nalrunda měkce.
Nezní to přátelsky, zní to jako výhružka.