Andor.cz - Dračí doupě online

Šel jsem na ty trpaslíky vyloženě mile, to se musí nechat. Škoda, že mě asi nikdo neviděl, ale kdyby viděl, určitě by mi to dosvědčil.
Byl jsem ztělesněný dobrý úmysl. A dostanu za to... Tohle?!

Ve vteřině se napružím a změním postoj i vyzařování. Tam, kde bylo uvolnění, je napětí, kde byl klid, je hrozba. Pomalu odložím svůj korbel na nejbližší volnou plochu a přistoupím ještě o dva kroky blíže ke stolu.

"Hej, jen jsem tě chtěl pozdravit." Upozorním Nalrunda měkce.
Nezní to přátelsky, zní to jako výhružka.

Razvan se vytáhl a trpaslíka oslovil vysloveně přátelsky.
Naneštěstí v reakci na jeho bodrost vousáč jen zamračeně vzhlédl od korbele a změřil si ho chladným pohledem.
Je otázka, zda jej vůbec poznal, protože nic nenaznačuje sebemenší familiérnost, když otráveným hlasem pronese:
"Neotravuj."
a vrátí se k pivu, dávaje najevo, že s rozhovorem skončil.

Doreah s Rudym se pustili do muziky.
Ze začátku mají těžký úkol, jelikož je kolem vyslovený halas a tartas, ale postupně si osazenstvo uvědomuje, co to slyší, a asi jim tu nějaký bard chyběl, protože se začne šířit sykání a dloubání do žeber, až skoro celý lokál ztichne a poslouchá píseň. Jediný, kdo ruší, je hostinský se svými korbely a děvečky přijímající polohlasně objednávky piva.
A samozřejmě Papoušek, který ani neubral na své hlasitosti.
Několikrát se jej okolosedící pokusili okřiknout, ale on ničeho nedbá, naopak jim ztichlým lokálem o to hlasitěji odpoví, že:
"Leo Titona nějaký drnohryz okřikovat nebude!"

To už poblíž sedí Oxana, která si nabrala u výčepu pintu piva a teď se snaží nějak vmísit do skupinky. Což se jí nedaří moc dobře, protože to jsou všechno mladí kluci, mezi 16 - 25 lety, a koukají na ni vysloveně znechuceně.
Zatím se dozvěděla několik nezajímavých podrobností ohledně střihu ženských šatů a nyní i jeho jméno.
Pokud hledá vhodné místo, kde se přidat, tak možná právě nyní - zastat se Lea proti příznivcům hudby.

Při večeři jsem si náramně pochutnal. Pivo ve mně zmizelo jak nic. Druhé si víc šetřím, nechci se opít. Nejradši bych si teď zalezl na pokoj a přečetl si nějakou dobrou knížku. Smutně přemýšlím nad tím, co všechno si budu muset odpustit, když máme teď takovou zakázku. Na své ranní rozcvičky asi budu muset zapomenout, dokud jsme přestrojení za obchodníky…

Z myšlenek mě vytrhne návrh Oxany. Až takovou radost z toho nemám, radši bych hrál jiné věci než hospodské odrhovačky, ale plán je to dobrý, tak neprotestuji. Máme udělat zábavu, tak budu hrát doprovod na flétnu, jak nejlíp to umím.

Vypila jsem ještě jednu pálenku a rozhlížela se kolem sebe. Trpaslíci, zbrojnoši, chlapi co obírají jiný ve skořápkách, ten pán v pestrobarevným oblečení, děvečky jak lítají sem a tam a Razvan jak tu nejobdařenější z nich... Jak s ní toká a hraje tu svou hru.

Oxana se dala do akce. Jen nepatrnou chvíli přemýšlím jestli bude lepší klidná a vlídná píseň nebo do toho všeho hluku udělat ještě větší veselost.
Strčila jsem loktem do Rudyho aby věděl že má přestat hodovat a pustíme se do toho. Sedla jsem si na stůl aby mě bylo lépe vidět.

"Ptáci po nebi táhnou,
slunce se k obzoru sklání,
sedím a tesám do kamene,
posílám Bohům svý přání..."

Zvolila jsem nakonec zprvu klidnou píseň abych se i já z výšky stihla trochu rozhlédnout, udělat si obrázek koho to zaujme a kdo po mě hodí korbel.

...Z nápisu ve skále se budoucí dozví.
kdo před lety tu stál,
kdo tu svoje jméno navždy vytesal.
Pak je jednou tiše vysloví,
ten, kdo zabloudí až sem,
kostrbatá písmena, psaná Doreah.

Nakonec však přestanu vnímat lidi kolem sebe abych se soustředila jen na to aby se mi vše povedlo tak jak má a já správně vyslovovala všechna slova stařičké písně.

Razvan se odebírá za trpaslíkem, pár minut čekám a mezitím dopíjím pivo. Poté se odeberu k pultu, kde si nechám načepovat nové, které už nehodlám dopíjet, sem tam z něj ale usrknu. Chvíli čumákuju kolem a pak se se zájmem v očích nenápadně připletu do chumlu kolem barevného náfuky. Poslouchám, co povídá a čekám na vhodnou chvíli k zapředení rozhovoru.

Na Oxanin dotaz se trochu nešťastně rozhlédnu po plném sálu.
Copak ona, umí v tom chodit, ale mě na nějaké opatrné vyptávání a otázečky moc neužije. Navíc se nerad vlísávám lidem do přízně. Ještě od školních let trpím přesvědčením, že pro jisté lidi (a není jich úplně málo) jsem ten poslední, koho by chtěli za společníka u stolu.
Trochu si povzdychnu a nakonec kývnu nenápadně hlavou doleva.

"Tamten trpaslík. Známe se, trochu. Zkusím se s ním pobavit, třeba něco zajímavého ví."

Nejsem o tom úplně přesvědčený, co si vzpomínám, Nalrund byl skoupý na slovo, ale bard by mi neprošel a u stolu sám sedět nechci. A navíc mi došlo pivo.
Usměju se na Rudyho s Doreah. "Zaválejte."

Vstanu a přesunu se vedle. Po cestě si snažím vzpomenout na nějaké podrobnosti tehdejší léčící anabáze. Naštěstí to nebylo zase tak dávno a paměť mám trénovanou, takže se mi pár detailů brzy vybaví.
Předvedu uvítací taneček.

"Nalrunde! Jsi to ty? Co dělá ruka? Rozcvičil jsi nějak to zápěstí?" Předstírám profesionální i přátelský zájem. "Pivo?"

Po třetí odchytím kozatou děvečku (doufám, že ten její úsměv začal být upřímný alespoň z poloviny) a předvedu pantomimu na téma objednávka pro všechny: pivo - pětkrát - sem k tomu stolu - chytej zlaťák.
Pak, pokud nebude atmosféra vyloženě nepřátelská, učiním pokus o přisednutí ke společnosti.

S dobrým jídlem a pivem v žaludku mi úsměv zůstává na tváři tak nějak lehčeji. To mě ale nabádá k obezřetnosti. Po vydatné večeři, při posezení v teplíčku a se džbánkem piva před sebou, se mi do mysli vkrádá útlum. Promnu si obličej a štípnu se nenápadně do dlaně, abych se vzpamatovala. Hluboký nádech a výdech.

Odsunu od sebe prázdný talíř a nakloním se k přátelům. Usmívám se potutelně, jako bych jim vyprávěla nějakou pikantnost, ale hlas mám věcný.

"Máš něco v plánu, Razvane?" Mrknu na společníka. "Rudy a Dor, vy se, předpokládám, dáte do muzicírování společně?" Přejedu pohledem mandolínu a píšťalu. Doreah po jídle ještě víc zrůžověly tváře, s Rudyho doprovodem to bude vystoupení, jak se patří, pomyslím si.

"Říkala jsem si, že bych se přidala támhle k fanouškům pana Kakadu. Vypadá to, že mi informace naservíruje sám na stříbrném podnose," ušklíbnu se.

Rudy se vydal k baru a po menších peripetiích objednal guláš a štiku s pivem u šenkýřky za barem. Hostinský není nikde v dosahu a panimáma je přecijen trochu pomalejší a vypadá těžce přepracovaně.
Každopádně pak už sedíte u stolu a postupně se krmíte, jak vám postupně nosí lahodně vonící žvanec.
Nutno podotknout, že každý z vás si pochutnal. Ne vždy se jednalo o jídlo, na které jste zvyklí, v kuchyni mají evidentně svoje vlastní osvědčené recepty, ale nezvyklé kombinace chutí si u vás nalezly zalíbení a touhu se sem ještě někdy vrátit.

Večer postupně plyne v příjemné společnosti a jak si plníte žaludky, najednou je vše takové pozitivnější. Včetně úkolu, který vás v dalších dnech čeká.

V čase, než podle vás nastane správný čas na hudební představení, pozorujete (hlavně Oxana) ostatní hosty ve snaze je odhadnout.
Kromě trpasličí skupiny už nikoho dalšího nepoznáváte. Místní osazenstvo tvoří z většiny obchodníci, cestující do Božaka, což poznáte podle oblečení - docela sem zapadáte. Další skupinou jsou žoldáci, kteří s nimi putují.
Je zajímavé, že vrána k vráně sedá, neboli pár stolů mají pro sebe kupčíci z různých karavan a u jiných se naopak srocuje k sobě nepatřící ochranka. A všude se pije a hlasitě baví, rozdílné zájmy evidentně nevráží klín do společenské konverzace.
Kupodivu je tu málo štamgastů - obsazují dva stoly. Jeden je plný šedivých, nezajímavých chlapíků, co kolem sebe vrhají nevraživé pohledy a evidentně by raději seděli každý někde jinde. U druhého dvojice staříků hraje dámu. Ti naopak září spokojeností ať už vyhrávají či prohrávají, neustále vyzývají ostatní hosty k partii, a pak je utěšitelsky poklepávají po ramenou, když se schlíple vrací ke svým stolům, což vždy vyvolá bouři bujarého veselí mezi poraženého spolustolovníky. Kupodivu přesto, že dědové zatím neprohráli, nemají nouzi o zájemce. Sem tam sklidí šachovnici a vytáhnou kuličku se třemi kelímky a obírají hejly standardnějším způsobem.

Všimnete si, že hostinský je za pultem, ale jednou za čas si odskočí ven - v takovém případě z kuchyně vyběhne ta upracovaná panimáma a zastává jeho práci, než se vrátí.

U stolu nejvíc v rohu sedí tři mlčenliví chlapíci v trojhranných kloboucích a v tichosti večeří. Sem tam někdo vstane, jde za nimi, chvíli spolu hovoří, a pak si jde opět sednout. Dokonce se stalo, že kvůli nim takový člověk vysloveně dorazil do šenku a po výměně několika slov opět lokál opustil.

A samozřejmě nejzajímavější - a v určitém smyslu nejhlasitější - je ten vypulírovaný papoušek. Jak má kolem sebe skupinu patolízalů (to je po určité době vidět zcela zřetelně), tak se vysloveně kochá z pozornosti s nadutostí přinejmenším hraběte a mluví nahlas, aby jej v mumraji kolem všichni dobře slyšeli. Z útržků konverzace je jisté, že jede do Božaka vyhrát soutěž o nejhezčí šaty.

Sotva nám donesou jídlo, vrhnu se na svůj talíř jako vyhladovělý šakal. Jenom periferně vnímám, že se k nám připojili i Rudy s Oxanou, ale veškerá moje pozornost teď paří jídlu.
Mňam.
Rybu jsem měl v mládí často, možná až moc často, ale už jsem odvykl a teď si na cejnovi vážně pochutnám. Teprve když vytírám talíř zbytkem chleba, dojde mi, že nově příchozí musí mít taky pořádný hlad a Doreah jim solidárně nabídla ochutnat. Poněkud provinile se podívám na svůj vymetený talíř, kde už zbyla jen placatá hlava a ploutvičky pro Malyše.
Tak asi nic, no.
Alespoň odlovím obdařenou šenkýřku a objednám nám další pivo a zdejší vyhlášenou meruňkovici. Poslouchám Doreah, jak spřádá plány, čím večer ohromí osazenstvo lokálu. A že ohromí, o tom nemám pochyb. Je vážně dobrá.
"Můžeš pak zazpívat tu o dívce z Korálu," navrhnu známý pivní song. "Jak měla šaty s krajkou. To bude k tématu." V dobré náladě zahvízdám pár taktů a přisunu svoji mandolínu k elfce.

V šenku je stále plno, dusno. Vůně dušeného masa a pečených ryb se mísí s pachem nemytých těl a rozlitého piva.

Nasadím přívětivý úsměv, i když nemám vůbec náladu, jsem utahaná jako kotě a v hlavě mi šrotuje, jak bych mohla past upravit, aby truhlu snáze otevřel někdo jiný než já. Vůli myšlenky zaženu pryč.

Rudy si pročítá ceduli s nabídkou pokrmů, já předstírám, že si prohlížím lokál, ve skutečnosti ale sleduji hosty. Ty na první pohled nápadné i ty, kteří vzbuzují dojem místních štamgastů.

"Zkusím štiku, díky," odpovím Rudymu, který už jde objednávat. "A slabé pivo, prosím." Ryba by mohla být čerstvá, Malá Halže stojí na menší říčce a v hospodě je, zdá se, odbyt. Kousek pak ochutnám u stolu od Doreah. Skutečně je nad očekávání lahodná, na másle pečená, lehce kyselkavá, zakápnutá pár kapkami citronu.

Doreah s leskem v očích spřádá plány na menší kulturní vložku. "Možná bych počkala, až všichni povečeříme, ať se můžeme také zapojit." Snažím se trochu krotit její nadšení.