Andor.cz - Dračí doupě online

Probudí mě, když mi Oxana nadzvedává paži, aby se dostala z postele.
„Co je?“ Zabručím v ještě polospánku.
„Ráno.“ Oxa se konečně vysvobodí a hned se obléká. „Dělej, vstávej.“
„Už?“ Mám pocit, že jsme spali tak deset minut. Zvednu se na lokti a zamžourám. V pokoji je předranní šero, ale zvuky zvenku napovídají, že nový den už je tady. Pohladím nocležnici po zádech, ale ta jen vyskočí a začne burcovat Rudyho.

Posadím se na posteli a s podepřenou hlavou sleduji Oxanu, jak běhá po místnosti a zvedá různé části výbavy. Jak je krásná…
Plavovláska zachytí můj pohled. „Prosím tě, ty zamiř co nejdřív do redakce Sluncesvitu. Rudy ti řekne, kde to je, že ano… Haló Rudy, vstávej! Malyši, vypadni odtamtud!“ Šťouchne do psa, který neochotně sleze na zem, zívne a mohutně se otřepe.
Zavrtím hlavou a začnu se shánět po něčem alespoň přiměřeně čistém na sebe.
„Nedáme si nejdřív snídani?“ Zkusím to ještě. Oxana mne probodne chladným pohledem.
„Potom. Teď máme moc úkolů. Musíme dopilovat tu krycí historku k šatům. A nevím, jestli bychom se neměli ukázat na radnici ještě před prvním kolem…“
S náloží oblečení přejde místnost a po cestě z ní odpadávají kusy Marieliny výbavy. Konečně se zvednu, posbírám barevné hadříky a dohoním jejich majitelku
„Počkej…“ Při vkládání věcí do náruče jí jemně chytnu za předloktí. „V kolik to začíná? Přece máme ještě spoustu – “
„My ano, ale ty ne.“ Oxanin výraz je opět profesionálně věcný. Vytrhne se mi a nechá mne stát uprostřed místnosti. „Jestli chceme protlačit ty informace do dnešního vydání, musíš sebou fakt hodit. Rudy ti… Rudy!“
Rudy levituje koule.
„Pardon, ale dělám tohle meditační cvičení každé ráno.“ Hájí se chabě. „Je to důležité pro koncentraci.“
Oxana si povzdychne. „Pamatuješ si, co máš říkat?“ Obrátí se zase ke mně.
Založím si ruce. „Pamatuju si všechno.“
„Tak fajn.“
„Tak fajn.“ Nevěřícně pohodím hlavou otočím se na kouzelníka. „Kde že je ta redakce?“
„Slunečné nároží 12.“ Rudy pochytá všechny baňky a schová je zase do váčku. „Musíš z náměstí první ulicí vlevo a pak už pořád rovně. Redaktor se jmenuje Julian Kessler.“
„Jdeš pak ještě za Carexem?“ Zeptá se Oxana ležérně, zatímco si češe vlasy.
„Jo. Jdu.“ Zvednu svou brašnu s výbavou.
„Když musíš…“
„To teda musím,“ souhlasím, a už to nezní úplně klidně. Oxa se otočí a přijde mi, že vypadá skoro potěšeně.
„Tak tam vyzvedni Alžbětu, prosím. Jestli jí potkáš. A pak doraž co nejdřív na soutěž.“
„No jasně. Tak sbohem.“ Mlasknu na Mayše a ten ke mně s mávajícím ocasem přiběhne. Alespoň někdo.

„Ehm, díky Razvane.“ Rudy se tváří poněkud nešťastně.
„Jo…“ Už jsem ve dveřích, ale pak se rozhodnu uhladit trochu naježenou ješitnost. Otočím se ještě na ty dva.
„Tak hodně štěstí. Tfuj tfuj.“ Na dálku je poplivu. „Zkusím dorazit. Jestli mě pustěj dovnitř.“

S tím opustím hostinec a vydám se ranními ulicemi k redakci.

Když si mě Razvan přitáhne, nebráním se. Kupodivu se ani nepřihlásí o slovo žádný z kostlivců ve skříni. Jsme jen my dva tady a teď. Položím hlavu na jeho rameno a přejedu prstem po světle růžové čáře na Razvanově levé ruce – památce po ráně od mého nože.
Teď je ta chvíle, kdy bys mu měla říct, že si zítra dáte sbohem, ozve se moje svědomí.
Ale nějak to nelze vyslovit.
Mrcho.
„Je pozdě, voda už chládne,“ seberu poslední zbytky soudnosti, odvrátím se a podám si mýdlo.
Koupel dokončíme mlčky.

Nahoře v pokoji nás vítá jen Malyš, Rudy pochrupává zabalený do očouzené přikrývky. Nespěchám a ještě nějakou dobu štrachám po místnosti, stejně vím, že neusnu. A jestli ano, budu se každou chvíli budit. Slyším, jak se Razvan neklidně převaluje, asi těžké sny, protože obvykle upadne do bezvědomí sotva se dotkne lůžka.
Sfouknu svíčku a položím se na postel. Spánek nepřichází, hledím do tmy a myšlenky dotírají. Nesnáším sebelítost, ale události posledních pár dní na mě padnou jako deka. Příliš dlouho jsem všechno držela a najednou, jako by se sklínka převrhla a všechno se vylilo ven. Rozvzlykám se. Vstanu a volného vyhřátého místa hned využije Malyš, který skočí a s funěním se stočí do klubíčka. Ubrečená vlezu k Razvanovi do postele a stulím se k němu.
Buď nespal, nebo jsem ho vzbudila.
„Ty pláčeš?“ obrátí se ke mně a i ve tmě vidím jeho překvapený výraz. Pohladí mě po vlhkých vlasech.
„Razvane? Oxano?“ Ozve se z protější postele.
„Rudy, všechno je v pohodě. Prosím, spi,“ houkne Razvan. Pak se ke mně skloní a z tváří mi slíbá slzy.

A já vím, že jsem to zase podělala.

Kým bych chtěl být? V myšlenkách se mi promítají různé verze příběhu.
Další Mihai v pořadí? To… už asi těžko.
Vážený měšťan? …Leda někde, kde si měšťanů moc neváží.
Dál se potulovat, jako před zakázkou od Nadji? Svoboda je lákavá, ale taky mám zkušenost, jak to může skončit. Vlastní krev všude po podlaze a pomoc by tentokrát nemusela být tak blízko…
Takže co?
Moje unavená hlava vyplivne absurdní řešení, ale alespoň pobaví. Napiju se Rudyho piva.
„Už vím. Chtěl bych být vranac. Jak se to… kormorán? Znáš to zvíře? Velký pták, černý. Loví ryby a pak si suší křídla na slunci. To by se mi líbilo.“
Usměju se na Oxanu, ale ta, jak se zdá, na vtípky nemá náladu. S pohledem upřeným kamsi mimo, tmavými kruhy pod očima a mokrou hlavou vypadá jako malá holčička. Za jejími vyhýbavými slovy tuším nedořešené věci, střípky skla, zadřené pod kůži. Přestro se tváří statečně. Holčička, co stojí proti celému světu.
Že jsme se u ale sešli. Kdybych byl vranac, odnesl bych jí někam vysoko na nebe a všechny lidské životy bychom nechali za sebou.
Jenže nejsem. Padne na mne smutek a ani voda ho tentokrát nespláchne.
Jsem jenom Razvan, krom jména po dědečkovi, velkého uslintaného psa a špíny za nehty toho moc nemám; a tady, v Božacké noci, v hodině mezi psem a vlkem, kdy všichni démoni minulosti lezou z hrobů, můžu nabídnout tak maximálně…
Že nikdy neopustím ty, na kterých mi záleží.
Z náhlého popudu se trochu posunu, přitáhnu Oxanu zády k sobě a obejmu ji kolem ramen jako dítě.
„Pojď sem.“
Držím ji v náručí a možná je to jen chabá útěcha, ale pořád lepší než žádná.

„Ba ne, není to samozřejmost, a ne každý to umí.“ Vzpomenu si, jak mi docházely léky pro maminku, než zemřela. Jak jsem schovávala těch pár mincí, které otec vydělal, aby je vzápětí nepropil. Jak jsem prosila místního mastičkáře, aby se slitoval a podíval se na brášku později i na sestřičku, a jak se podíval, ale pomoct jim už nedokázal.
Na světě by bylo líp, kdyby existovalo víc léčitelů, jako je Razvan, pomyslím si.

„Lituješ někdy, že nejsi členem akademie? Máš velké nadání, dneska jsi už mohl být někde jinde.“
Sotva otázku vyřknu, hned toho lituji. Kouzlo okamžiku pominulo. Razvanovi ten dotaz není pochuti, ale najednou se protrhne stavidlo a slova se valí jako lavina.
Mlčím, poslouchám.
Zmínku o nás s Rudym přejdu. „Něco jsi z toho ale musel získat, vědomosti, zkušenost, nevím… Nemohlo to celé být k ničemu. Ze všech těch sraček, kterýma jsem si já prošla, si odnáším minimálně to, že se umím o sebe postarat. Za všech okolností. Pokud mě teda nekousne had,“ zašklebím se.

Razvan se chopí Rudyho piva. „A ty? Máš se kam vrátit? Až skončíme u Nadji?“ Přehodí mi zpátky pomyslný horký brambor.
Na vteřinu mě napadne říct pravdu, než mi dojde, jak by to znělo: Víš, Razvane, zítra, nejpozději pozítří, odjedu. Nechám se dobrovolně zneužívat sadistickým hajzlem, vyrobím dalších pár mrtvol a ani nechci vědět, co dělají ti šmejdi, kterým donáším otataral. Nic dobrýho to nebude, předpokládám…

Nebo lež? Nemám se kam vrátit. Myslela jsem, že budeme pokračovat u Nadji, pokud bys teda chtěl…
Odpověď hnaná sobeckou touhou po blízkosti, která je na dosah. Stačilo by, abych natáhla ruku. Ale v životě jsem ublížila mnoha lidem, alespoň tuhle šňůru bych mohla přetrhnout.

„Ox?“

Uvědomím si, že hledím do hořícího krbu a rukou žmoulám cejch schovaný pod tetováním.
„Promiň,“ odkašlu si. „Jestli se mám kam vrátit? Ani ne… ale někdo na mě čeká. A musím zařídit pár věcí.“
Odložím korbel. Cítím, jak mi alkohol stoupá do hlavy a je to příjemný pocit. Ponurý svět venku se pomalu halí do mlhy milosrdného otupění.

„A kým bys teda chtěl být, kdyby sis mohl vybrat?“ Zadívám se na Razvana a rukou zčeřím klidnou hladinu vody.

Samotného by mě nikdy nenapadlo, domáhat se lázně v hostinci nad ránem (stejně jako mrazit hady), ale když vlezu do místnosti plné horké páry, musím uznat, že nápad je to víc než dobrý. Moje unavené svaly přímo volají touhou tam hupsnout.
Navíc jsem měl vždycky pocit, že voda umí odplavit i lecjaký splín, bolest či hněv. Velká řeka nejlíp, samozřejmě. Ale vana taky dobrá.
Zasloužíme si to.
Ponořím se celý a chvíli nemyslím vůbec na nic, dokud mne Oxana nezburcuje otázkou. Zahledím se na ní překvapeně.
„Samozřejmě, že je to samozřejmost.“ Zívnu. „Přece bych tě tam nenechal.“
Přijde mi, že moje odpověď ji z nějakého důvodu přivedla do rozpaků, takže rychle dodám: „A bylo to zajímavé. Z lékařského hlediska. Nikoho uštknutého jsem ještě neléčil.“ Zašplouchám nohou ve vodě. „Vlastně léčil,“ vzpomenu si po chvíli. „Jednou.“
„Vážně? Jenom dva případy?“ Kdyby se Rudy neozval, málem bych na něj zapomněl. „To asi musí být tím, že se pohybuješ hlavně ve městě. A jak dopadl ten první?“
Otočím se na něj a pokrčím rameny. „Toho jsem nezachránil.“
„Ehh… Tak já půjdu… Vylít tu vodu.“ Zakoktá se trochu kouzelník a začne sbírat ručníky a nějaké svršky.
„Zavři za sebou, prosím,“ zamumlá Oxana. „Ať netáhne.“
„Spolehni se.“

Zůstaneme sami.
Oxana vypadá ponořená do svých myšlenek. Využiju toho a nenápadně si ji prohlížím. Je moc tma, aby bylo vidět pod hladinu, ale i to, co vykukuje, je na její poměry víc než dost. Oxana málokdy vystavuje na obdiv holou kůži.
Dívám se na její husí tetování, na jemné stínování klíčních kostí a vlasy, které plavou po hladině jak zlatavé mořské chaluhy. Obzvlášť mne fascinuje jedno místo, kde šíje přechází v oblinu ramene. Co by udělala, kdybych se jí tam letmo dotkl? Dostanu přes prsty? Nedostanu přes prsty? Nechá se polaskat? Zvedne se a odejde? Nedokážu říct, a to je samo o sobě stejně lákavé jako znepokojivé.

Jsem do toho tak zabraný, že když Oxa najednou promluví, málem vyletím z kůže.
„Lituješ někdy, že nejsi členem akademie?“ Při té otázce mi přeběhne mráz po zádech. „Máš velké nadání, dneska jsi už mohl být někde úplně jinde.“
Chvíli váhám a přemýšlím, jestli tuhle konverzaci nezahrát do autu – vážně to není moje oblíbené téma – ale už je pozdě a jsem unavený a příjemně rozmáčený a nemám chuť si nic vymýšlet.
„Lituju toho, že jsem to někdy vůbec zkoušel,“ zabručím a parťačka se na mne překvapeně zadívá.
„Tolik jsem se snažil! A k čemu?“ Plácnu rukou do vody, až malé spršky vyšplouchnou ven na dlaždice. Oxa sebou trhne. Rychle položím dlaň na hladinu, abych uklidnil vlnobití.
„To nebylo místo pro mě.“ Dodám už trochu mírněji. „Všichni ti klučíci z dobrých rodin…Tak moc jsem chtěl být jako oni! Dívali se na mě jako na exotické zvíře. Jako na barbara.“ I po těch dlouhých letech je z mého hlasu cítit zášť.
„Učitelé…“
Vzpomenu si na svůj první den, jak jsem stál před branami Akademie, nadšený a plný hrdosti. Od jara do jara jsem se dřel, skoro nespal, jen abych udělal zkoušky a mohl nastoupit. A teď, konečně… Hned za vstupními dveřmi mne odchytili dva slovutní profesoři a nacpali do kabinetu. Takhle nám tu chcete chodit? Na velevážené půdě? Co všechny ty přívěsky a amulety? Nevhodné a nevědecké! Sundat! Kožené nátepníky? Dolů! Klanové tetování? Pryč s tím! Pokud chcete být léčitel, nepochybně si poradíte… Převléknout. Umýt. Ostříhat. Vrátit se jako člověk…
Otřesu se, zapiju dávnou hořkost douškem piva a přemýšlím, kde jsem sakra skončil.
„Učitelé… dbali na dodržování pravidel. Uctivost. Zdravení. Používání příboru. Žádný alkohol po nocích, žádné dámské návštěvy v dormitoriu.“ Mrknu na Oxanu, jestli si dovede představit, jak (ne)splňuji tenhle typ požadavků. Vypadá, že dovede.
„Dělal jsem, co šlo. Vážně. Ale nešlo to pořád.“
Občas bylo v knihovně ticho už moc ohlušující, pohledy studentů nesnesitelné a nehybný vzduch na chodbách k zalknutí. Občas jsem musel zmizet do přístavu, vyhledat tu nejšpinavější krčmu a být alespoň chvíli zase sám sebou.
„Nakonec… se stalo pár nešťastných věcí. Skoro jsem umřel. Vyhodili mě.“ Pokrčím rameny. Tohle už mě tak nebolí.
„A víš, co je nejhorší? Vrátil jsem se domů. Ale… tam už to taky nešlo. Staří kámoši. Najednou měli všichni ženy. A hromadu dětí. Jenže žili pořád, jako před stoletím. Bez budoucnosti. Věřili na vodní draky a na to, že souchotiny jsou z uřknutí. Chtěl jsem šířit osvětu. Jenže oni nechtěli nic měnit. Jenom se mi smáli. Prostě…“ Odmlčím se. Oxana mě sleduje. Natáhnu se pro svůj korbel, abych se jí nemusel dívat do očí.
„Tak moc jsem chtěl být někdo jiný,“ sdělím svému pivu, „až jsem zjistil, že už nejsem ani ten, kdo jsem býval.“
Odložím prázdný půllitr na okraj kádě a zavrtím hlavou. „Dává to smysl? Sotva. Promiň, už úplně melu.“ Povzdychnu si. „Každopádně bych býval udělal líp, kdybych zůstal doma a dál křísil tátovy čokly.“
Představím si, jak kola času běží zpět a můžu přesvědčit svoje mladší já, zavalené ambicemi, ať se radši drží pěkně při zemi, klidně dál chlastá, pořvává na psy v pitu, prohání holky a staví vatry na oblázkových březích. Najde si fajn ženskou, zplodí kupu harantů a jednou převezme otcovo místo. Ničeho nedosáhne. Promarní kupu příležitostí. A nebude nikdy samo…
„Vůbec nevím, co jsem vlastně čekal,“ podotknu skoro nevěřícně, „že si koupím… nevím, nějakou vilu u moře? Budu svačit kaviár a procházet po promenádě jako vážený občan?“ Už jen při té představě se musím zasmát. Oxana šplouchá někde v příjemné blízkosti a neříká na to nic.

„Uhh…“ Potichu zakvílím a promnu si obličej. Když to takhle shrnu jako celek, padá na mne vážně marnost.
„Ale. Kdybych to neudělal,“ dojde mi po chvíli. „Nepotkal bych tebe. Vás oba. Takže možná… Se to vlastně vyplatilo?“ Sklouznu zpátky k obvyklému žertovnému úšklebku.
„Hele, Rudy tu zapomněl pivo. Vypijeme mu ho?“

Stoupnu si k malému zrcátku nad lavorem a začnu se dávat do původní podoby. Sliz jde odstranit ztuha, ale pořád lépe než vodou, takže po chvíli úsilí jsem docela spokojená.
"Říkala jsem," otočím se na Razvana, "že vypadáme strašně. Zajdu dolů za Bety, aby nám připravila koupel." Všechny námitky společníků kategoricky smetu ze stolu. S takovým vizuálem jít na soutěž nemůžeme.
"Bety bude asi u Carexe. Ještě tam mám zítra nějaké vyřizování. Vlastně dnes..." Poznamená, zdá se, docela otráveně.
Změřím si ho zpoza přimhouřených víček. "Fajn, aspoň jí cestou zpracuješ, aby byla ochotna šaty odprezentovat."

Nehledě na to, jak jsem zamazaná se rozvalím na postel vedle Rudyho, kterému je to jedno, protože už si peřiny stejně začernil od sazí ze střechy.
"Titon a Amrani jsou ze hry, zbývá Hoss," začnu. "A na něj ty dvoje zničené šaty zkusíme navléknout. Můžeme napsat udavačský dopis. Ale ještě lepší by bylo, abys, Razvane, hned ráno skočil za Julianem Kesslerem, to je redaktor Sluncesvitu. Určitě bude stát o exkluzivní rozhovor s Titónovým milcem. Ideálně, aby článek otisknul ještě před druhým kolem do Poledníku. Dianě se Hossovy nečisté praktiky určitě zamlouvat nebudou."
"Dobře, když vymyslíme, co tam budu říkat." Protáhne se Razvan a taky se svalí na slamník.
S námahou se zvednu. "Odpočiňte si a třeba proberte, co říct Kesslerovi, já mezitím domluvím koupel." Rudy mi hned přispěchá na pomoc: "Nemám to zařídit? Přece jenom já jsem neutrpěl uštknutí hadem."
"Díky Rudy, ale půjdu." Podívají se s Razvanem na sebe. Oba ví, že když si něco umanu, nemá moc smysl odporovat. Umotám si na hlavě turban, zahalím se do pláště a vykročím. Myslím, že dojem návrhářky po flámu, vyvolávám docela přesvědčivě.

Ploužím se chodbou hostince a zastavím u okna na štítové straně domu. Temné ulice Božaka jsou prosvětlené hořícími ohni a barevnými lucernami. Jsem vyřízená, vyčerpané tělo vzdoruje, ale v hlavě se už zase točí kolečka, která mi do žil pumpují adrenalin. Je potřeba soutěž dotáhnout. Ještě den vydržet, pak přijde zasloužený odpočinek. Mě však tíží nejenom druhé kolo soutěže, ale i časové hledisko. S dokončenou prací budu muset ukončit i svoje působení v týmu. S tím vědomím, že jsem to ve skutečnosti já, kdo skupinu rozkližuje. A nejen tím, že se potřebuju posunout dál.

Nechám myšlenky odplout do minulosti. S takovým Rudym nikdy nebyl žádný problém, snad jen když se zaseknul v knihovně. Rudy žije na půl ve svém světě, do kterého je ale ochoten přátele pustit. Je loajální a čitelný. Schopný kouzelník, dobrý člen týmu. Tak trochu asexuální, člověk si nemůže být jistý, k jakému pohlaví vlastně inklinuje. Je to takový ten kamarád, o kterém víte, že je na chlapy, tudíž od něj nehrozí žádné nebezpečí.

Přijetí Razvana do týmu tak jednoznačné nebylo. A těžko říct, do jaké míry bylo racionální. Nepochybně je to vynikající léčitel, lepšího jsem asi nepotkala. Ale šli jsme s ním z průšvihu do průšvihu, alespoň do doby, než jsem se naučila zakročit ve správnou chvíli. Razvana je zkrátka třeba hlídat nebo aspoň donedávna bylo. A pak je tu ta jeho záliba v ženách.
Poprvé se na noc vypařil, když jsme přespávali ve Svatoboru. Tušila jsem, že šlo o zrzku, která nám roznášela pivo. Sama jsem byla překvapená, jak moc mě to zasáhlo. Najednou se objevilo něco, nad čím jsem neměla žádnou kontrolu. Lidi v mém týmu jsou moji, rozčilovala jsem se v duchu. Začala jsem moralizovat, co je správné a co ne, potřebovala jsem Razvana přitáhnout zpátky, ale ono to nešlo. Nálada ve společenství se změnila, začali jsme se hádat kvůli maličkostem, někdy Razvan situaci otočil do žertu, jindy jsem v sobě potlačovala vztek třeba dva dny. V tu dobu jsem si utvořila pevné pouto k Rudymu.
A pak se objevila Doreah. Krásná a šikovná alchymistka a akrobatka od cirkusu. Až moc krásná a šikovná. Pamatuji si, jak pištěla, když jí Razvan hodil do jezírka poblíž místa, kde jsme rozbili tábor. S Rudym jsem mlčky seděla na břehu. On vodě neholduje a já plavat neumím. Velmi jsem Doreah podporovala v myšlence jet navštívit rodiče a nějakou dobu tam pobýt.
Zbavit se Doreah nepomohlo a situace ze Svatoboru se párkrát zopakovaly. A ani se nemusely opakovat. Stačilo, aby se Razvan otočil za nějakou sukní a ve mně to pod povrchem vřelo. Snažila jsem se držet větší odstup, ale ne vždy to bylo možné při práci, kterou děláme.
A došlo to až sem. K absurdním výlevům afektů a žárlivosti. Teprve pomatený drogový král mi umožnil nahlédnout za oponu vlastního popírání.
Je mi jasné, že Razvan něco musí tušit, není hloupý. Stačilo by křísnout a já shořím. Ale to on naštěstí neví.

Odlepím se od okna a sestupuji po schodech. Přemýšlím, proč se mi pod kůži dostávají ty nejméně kompatibilní a vhodné osoby a dochází mi, že ta nekompatibilita spočívá ve mně. A když pomyslím na svou blízkou budoucnost, tak vím, že je kompatibilní s nikým.
Takže co s tím? Jsou tři varianty. První nepřichází v úvahu, druhá je špatná a třetí ještě horší. Rozhodnu se nevybrat ani jednu. Po dlouhé době nemám žádný plán.

Sestupuji do lokálu, kde je ještě docela živo. Nechci se tam moc producírovat a tak hned zabočím ke kuchyni, abych odchytila obsluhu. Izy, jak jsem zjistila, že se jmenuje Betina sestra, se tváří nasupeně, ale když uvidí mince v ruce, najednou je jako med. „Ale jistě, bude vám to tady vyhovovat?“ Ukazuje mi skromně zařízenou avšak příjemně vytopenou místnost s krbem, lavory, valchou a velkou dřevěnou vanou. „Za půl hodiny to máte přichystané, paní,“ uklání se úslužně.

Kdybych se vrátila o pár minut později, oba kolegové by už nejspíš spali. „No tak, ještě vydržte. Doklepeme plán na zítřek, umyjeme se a čeká nás pár hodin spánku.“ Snažím se zvednout morálku. S vidinou teplé lázně a postele hrneme z posledních sil nápady. Po půl hodině nás vysvobodí ukradené hodinky, oznamující, že naše seance je u konce. Naskládám do vaku čisté oblečení, mýdlo a hřeben a vydáme se vstříc tomu příjemnějšímu z dnešního dne.
V prádelně nás ovane vlhký teplý vzduch. Izy zřejmě vše připravila a odešla protože na stoličce leží složené ručníky, z vany se kouří a na odkládacím stolečku vedle jsou připravené tři korbely piva, nejspíš pozornost podniku.
S vidinou lázně a pití viditelně pookřejeme.

„Chybí tam bublinky,“ zazubí se Razvan. Zřejmě nejsem sama, kdo si vzpomněl na Doreah a její lásku k bublinkovým koupelím.
„Neboj, když použiješ mýdlo, určitě se tam nějaké objeví,“ mrknu na něj a usrknu piva.
Rudy nervózně nahlédne do vany. „Tady je jenom jedna? Tak já radši použiji lavorek, ano?“ Zamumlá. Pokrčím rameny, Rudy na společné koupání nikdy moc nebyl. „Řekni, když budeš chtít polít záda.“ Naberu mu vodu do velkého mosazného džbánu a Rudy se odebere k židli v rohu místnosti.
Svléknu se, oblečení nechám výjimečně válet na zemi a vklouznu do vany. Využiji toho, že ji mám na chvilku pro sebe, sjedu dolů a celá se ponořím. Mám ráda ten okamžik, kdy si člověk připadá jako v nějakém zvláštním podmořském světě. Když se znova nadechnu, vidím, že Razvan už mě následuje.
Obvykle se otáčím, abych mu dala soukromí, ale dneska se s tím neobtěžuju a klidně si ho prohlédnu.
Razvan potopí hlavu a pak se otřepe jako pes.
„To si nemůžeš odpustit, co?“ reptám spíš z principu, když dostanu spršku.
Jenom se usměje a s blaženým výdechem se natáhne a zavře oči. Obvykle bych se trochu odtáhla a udělala si svůj soukromý podvodní prostor, ale zdá se, že dnes dělám všechny věci jinak než normálně.
Pozoruji, jak mu z vlasů kape voda a ty kapky pak stékají po krku a hrudi, až se spojí se zbytkem moře ve vaně.
„Razvane?“
Otevře oči.
„Děkuju za dnešek.“ Vzpomenu si na okamžik děsu, kdy jsem se nemohla pohnout. „Není to samozřejmost, zachránit někomu krk, i když se to tak mnohdy bere.“ Opřu si hlavu o bok vany.

Oxana je Oxana, takže sotva seskočí hrobníkovi z lopaty, už se chystá na další plány. Já zdaleka tolik nadšení nesdílím. S obavami sleduji zneškodnění hada. Na podobné řešení bych tedy v životě nepřišel. A vůbec, o těhle potvorách nic nevím a jenom čekám, až ožije, a uštkne ještě někoho dalšího. Naštěstí se to nestane a ve chvilce máme splněno.
Oxana znovu zajistí bednu. Když vidím, jak se opatrně sbírá ze země, přitočím se nenápadně k Rudymu.
„Dej na ní pozor, ať nespadne.“ Poprosím ho tiše. „Až polezeme zpátky.“
Tak nějak tuším, že kolegyně si dobrovolně pomáhat nenechá, a zároveň teď rozhodně nemám na to řešit ještě nějaké polámané kosti.
Kouzelník vypadá sám dost zdrchaně, ale přikývne. „Jasně. Spolehni se.“ Přijde mi, že na mne kouká trochu obezřetně.
„Promiň. Nechtěl jsem na tebe vyjet.“ Dodám smířlivě. „Krizová situace.“
Rudy se usměje a chce na to něco říct, ale jsme přerušeni důrazným zasyčením ženské části týmu. Čas běží, jasně…
Opatrně vylezeme oknem zpátky na střechu, zavřeme ze sebou, jak nejlépe to jde a vydáme se na náročnou cestu zpět. Myslím, že Rudy Oxaně vážně trochu pomáhá, ale ta dělá, jakoby nic. Mně samotnému by se taky nějaké to přizvednutí občas hodilo.
Časy králíků pod košilí jsou nejspíš definitivně pryč.

Na náměstí dav lidí ještě pořád óchá a áchá nad ohňostrojem. S hlavou skloněnou, neteční k zázrakům na nebi, prokličkujeme mezi lidmi a ukryjeme se do klidu našeho pokoje v hostinci.
Malyš uvnitř v mezičase zvládl vypít zbytek vody, zasmradit celou místnost nezaměnitelným psím pachem a oležet mi postel. Radostně nás všechny přivítá a začne mi bedlivě očichávat ruce. Já vím, taky bych se toho bordelu rád zbavil…
Zamyšleně zaštrachám v brašně. Vytáhnu skleněnou lahvičku s alkoholem a po zralé úvaze si nejdřív trochu loknu. Posilněn, vyliju další dávku na cíp košile a pustím se do čištění dlaní. Snažím se dost urputně, a po chvíli mi přijde, že okenní lepidlo se začíná vzdávat. Sláva!
Oxana mezitím pootevře okno a začne spřádat další plány. Zjistím, že se mi ten hnus dostal i na předloktí. Tady to musím ještě namočit…
„Razvane, posloucháš mě vůbec?“
„Eee, ne. Ale tohle funguje.“ Hodím Oxaně líh. Nechytne, což beru varovné znamení. „Můžeš se očistit,“ nabídnu jí, a posadím se zpříma, abych dal najevo snahu.

Nejdřív je jenom všepronikající hrůza. Nemůžu se pohnout. Nemůžu mluvit. Dýchám přerývaně, nadechnout se pořádně nelze.
Ztrácím cit v konečcích prstů na rukách i na nohách. Vnímám Razvana, ale jen tak napůl.

Vidím malou Olinku, jak houpá Sašíka v šátku napnutém mezi dvěma jabloněmi. To ještě maminka žila, ale musela hodně odpočívat. "Sanko," říkávala mi, "ještě, že tě mám, ty tu robotu zastaneš za nás za obě."
Teď už jsou všichni mrtví. Ale já se k nim nechci připojit, ještě ne. K čemu by to všechno jinak bylo?

Veškerou energii nasměruji do nádechu. Jde to lépe. V končetichách mi brní, ale vrací se do nich cit. Cítím stisk Razvanovy ruky na mé paži, upřeně se na ni dívá. Nebo ne na, ale spíše skrz. V jeho tváři se zračí výraz naprostého soustředění, vlasy se mu lepí ke zpocenému čelu.

Zvednu se do sedu a celý svět se se mnou rozhoupe. V ústech mám podivnou pachuť a tělo mě ještě neposlouchá podle mých představ.
"Pomalu," Razvan mi podepře záda, jako by se bál, že se znova zhroutím.
"Díky," zamumlám. Slušelo by se říct víc, ale na to teď zkrátka není čas.
Pohled mi padne na tu zpropadenou truhlu.
"Je tam had, musíme ho zlikvidovat a pak šaty," šeptám horečnatě a hrnu se na nohy.
"Seď!" přikáže Razvan úsečně a stáhne mě zpátky. "Mohlo být po tobě, dej si chvilku času."
Teprve teď si všimnu, jak vypadá ztrhaně a dochází mi, kolik sil ho musela neutralizace jedu stát.
Spolknu svou hrdost a poslušně si sednu. Pokud něco, tak naprosto důvěřuji jeho lékařskému úsudku.
"Had? Zajímavý nápad, jak zabezpečit truhlu," mudruje Rudy, "vylučuje jednou za čas, nehrozí tudíž riziko pokálení..."
"Radši přemýšlej, jak to zvíře odstranit," rozhodnu se udílet instrukce ze sedu.
Rudy se zamyslí: "No tak je to studenokrevný živočich, mohli bychom ho podchladit."
Z toho vybavování jsem čím dál nervóznější. Bezpečnější by bylo komunikovat telepaticky, ale nechci otevírat stezku, necítím se ve své kůži a mám strach z uklouznutí.
"Dobře, pojď na to a přihraj mi pak ty šaty. A Razvane, prosím hlídej zase poklop. Jsem v pohodě, fakt. Koukej, ani se nehnu." Dodám, když vidím jeho nesouhlasný výraz. V pohodě rozhodně nejsem, ale kdo z nás je?

Rudy už na nic nečeká, rozmáchne se a vyšle k truhle poryv větru. V tu chvíli se do mne zakousne chlad, až se mi rozdrkotají zuby. Potom Rudy obrátí dlaň vzhůru a nechá vylevitovat šaty z truhly. Jak se oděv rozkládá, vyklouze z nich ztuhlá mrtvolka plaza a řítí se volným pádem zpět do truhly. Rudy bleskově vymrští druhou ruku a hada těsně před hlasitým žuchnutím zpomalí a skoro až něžně položí do místa jeho posledního odpočinku. Šaty pak doplují a spadnou mi do klína. Moc se s tím nepářu, vyndám z boty nůž, šaty změním k nepoznání a odříznutý kus si strčím do kapsy pro případ, že by měl Amrani po ruce nějakého extra šikovného mága.

Je živá.
Takže se dá něco dělat.
Moje ruce jsou rychlejší než hlava, samy vyběhnou po stokrát prošlápnuté stezce. Test vědomí. Zorničky. Barva sliznic. Dech.
Není dobrý.
Strčím Oxaně ruku pod košili, dlaň položím na její hruď.
Žij.
Trochu to pomůže, minimálně se Oxa pořádně nadechne. Ale je to dost vachrlaté řešení, které vyžaduje obrovské množství energie. Sice disponuju nekonečným množstvím odhodlání, ale úplně cítím, jak mi valem ubývají síly. Musím zjistit, kde je problém. A to rychle.
„Razvane. Razvane! Co se tam děje?“
Pomohlo by mi, kdyby na mne při tom nikdo nemluvil.
V duchu projíždím stránky skript, staré případy, nové případy. Viděl jsem už něco podobného? Ano, u lidí nad hrobem. Ano, jako důsledek nemoci nebo úrazu…
„Co jí je?“ Rudy slétne níž a teď mi syčí u ucha jako klubko rozzuřených zmijí. „Sáhla do truhly, viděl jsem to. Nemohla tam být nějaká magická zbraň?“
Magická zbraň? Nevím, nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal. Tohle není bezvědomí, spíš něco jako obrna. Jako při otravě zkaženým masem… Stop. Otrava...
Zalétnu očima k truhle. Mohly ty šaty být otrávené? Ale jak by se jed dostal tak rychle do těla?
„Ještě že jsi tady a pomůžeš jí. Víš, co děláš, že ano? Je tak bledá… Dýchá vůbec?“
Chytnu Oxanu za ruku a bedlivě si ji prohlédnu. Najdu něco, co by možná mohla být malá ranka, na malíkové hraně dlaně. Ale jistý si zdaleka nejsem…
„Hele, kdybych mohl něco udělat – “
„Jo. Zvedni jí nohy."
Když se vnitřně soustředím na paži, přijde mi, že cítím něco cizího. Jed, který se šíří krví.
„Takhle? Nebo výš? Dělám to dobře?“
„Hm.“
„Proč to vlastně potřebuješ? Chceš, aby se krev nahrnula do hlavy? To by mohlo fungovat, máš pravdu. Když si představím, jak ten tlak…“
„Rudy? Sklapni.“
Konečně je ticho. Krev se může vyčistit, stačí tomu trochu pomoct. Představuji si cestu odbourávání jedu. Nebezpečné látky se rozloží na méně nebezpečné, místo paralýzy jen zvracení a bolest hlavy. Rovnou odstiňuji všechny možné nežádoucí účinky. Na konci řady přeměn zůstane jen voda a nějaké bílkoviny. Teď by všechno mělo fungovat zase normálně.
Takže žij.
Napřu do toho všechny síly, jak je mým dobrým zvykem. Jestli sem teď někdo vletí, zastihne nás nejspíš nádherně nepřipravené.

Přikrčený vedle poklopu napjatě naslouchám zvukům zdola. V dlani svírám hrst bordelu ze střechy, připravený ji hodit po tom prvním, kdo by se sem začal sápat.
A pak? Před očima se mi odehrává plán. Bude tam nejspíš schodiště, tak ho skopnout dolů. Rychle zavřít poklop, dát Rudymu a Oxaně dostatek času k útěku… A když jich bude víc… Rukou zabloudím k noži v pouzdře u pasu. Možná předstírat, že se vzdávám, zaútočit ze zálohy. Vysmeknout se, to umím dobře… Utíkat. Nebo bojovat?
Bývaly časy, kdy mi moc nezáleželo na tom, jestli budu žít, nebo umřu. Ale teď už si tím tak zatraceně jistý nejsem.

Zaslechnu klapnutí. Na chvíli zvednu zrak od podlahy a vidím Oxanu, jak otevírá truhlu. Nahlíží dovnitř, ve tváři směsici spokojenosti a úžasu.
Takže vážně šaty? Že bychom měli až takové štěstí?
Souputnice pořád kouká do truhly. Skoro nábožně. Potichu na ni zasyčím, ať si pospíší. Už bych byl nejradši zase pryč. Periferním pohledem ji zahlédnu, jak se natahuje pro látku.
A vzápětí, jak padá na zem.

Cuknu sebou, podvědomě se přikrčím, jako bych chtěl utlumit zadunění. Strnu, poslouchám. Zvenku je slyšet praskot ohňostroje, hlasy lidí z náměstí. Oxana se nehýbe.
„Hej, Ox!“ Pořád nic. Vrhnu se k ní. Předtím mi ukazovala, na která prkna šlapat, ale rozhodně si na to teď nevzpomenu. A navíc je mi to jedno.
Krátce kouknu na truhlu, pak se skloním nad Oxanou a opatrně ji přetočím na záda. Nebrání se. Položím (možná by se dalo říct spíš přilepím) jí prsty na bledé hrdlo.
Je živá?
Prosím, dám všechno za to, aby byla živá.