Andor.cz - Dračí doupě online

Nahoře v pokoji

Zamávám na odcházejícího Razvana s Doreah a nachystám si svou vlastní výbavu. V mém případě je to značně otlučená, ale kvalitně vyrobená truhlička s psacími potřebami. Vždy když vytvářím déle trvají kouzlo, musím si rozkreslit magické proudy a rozložení energie. Aby mi to nevybouchlo pod rukama. Vytáhnu proto kousek tuhy, která bude dobře vidět na truhle i na kovových součástkách, a nožíkem jí nabrousím do špičky. Potom kývnu na Oxanu, že můžeme začít.

Sotva nasaju atmosféru v lokále, po tváři se mi rozlije blažený výraz. Takováhle místa mám vážně rád. Všechen ten šrumec a hlahol mě tak nějak zvláštně uklidňuje a navíc, ve správné hospodě nejste nikdy sám. A tohle evidentně bude správný podnik.
Minimálně děvečky tu mají rychlé a úslužné (a také náležitě obdařené, jak zjistím rychlým mknutím do výstřihu, zatímco se číšnice ohání hadrem).

"Dvě piva," objednám rovnou. Doreah se ani nemusím ptát, co by si dala, je jasné, že se mnou bude držet krok.

Podívám se k pultu, jaká je tam fronta, a v tom mi dojde, kde už jsem viděl toho vousáče, co nám tak pěkně pomohl uvolnit stůl.
A sakra.
Nakloním se ke své elfské společnici. "Vidíš támhle toho trpaslíka?" Zeptám se polohlasem. "Tak ten mě zná. Léčil jsem ho," dodám pak rychle, aby si Doreah třeba nějakým podivným omylem nedomyslela, že jsme spolu měli nějaký konflikt.
"Nevím, jestli si mě pamatuje, ale pokud jo, těžko mu namluvím, že jsem bard z Mezivodí."

Razvan s Doreah vyšli z pokoje a v klidu a pohodě sestoupili o patro níž do celkem zaplněného šenku.
Hostinec je to poctivý, žádná velká kvalita, ale zato bytelné lavice a stoly, krb, na stěnách trofeje z rekordních úlovků v řece Masego, dubový, pivem zastříkaný pult a za ním jako hora vysoký člověk s mohutným, pečlivě střiženým plnovousem a rukama širokýma jako je elfka v pase.
A spousta hostů všech možných ras a společenských postavení, značná část z nich už v tuto poměrně brzkou hodinu viditelně alkoholově podroušena a notně hlasitá, byť většinou nijak zvlášť hudebně nadaná.
Zpěv, křik, dupání a bušení korbelů o stolní desku jsou hlavními tahouny dnešního večera, občas přerušené pištivým sopránem děveček plácnutých přes zadek. Holky jen kmitají s podnosy plnými pohárů a jídel a jen tak tak stíhají plnit přáním hostů. Aby ne, těch je tu totiž přinejmenším pět desítek, posazených u dvanácti stolů, prohýbajících se pod nejrůznějšími pochutinami a pitím.

Velká část osazenstva vypadá podobně oblečena, jako vy, takže sem zapadnete, jak plivnutí do vody. Božacké slavnosti lákají trhovce zdaleka a místní hostinec je správně situován jako poslední zastávka před příjezdem do města. Obdivovat můžete vesty a kazajky jásavých barev, stejně jako klobouky a účesy nevídaných tvarů a střihů.
Přesto, i v této rozmanité společnosti, vás jedna osoba vysloveně uhodí do očí. Je to vysoký hubený muž, i když, dle obličeje spíš mladík, v extravagantním oblečení tak pestrobarevném, že se chaos kombinací a tvarů slévá do takové zvláštní kakofonální harmonie, která je pro vaše oči z nějakého důvodu velice přitažlivá, byť mozek namítá, že to jsou jen barevné cákance bez ladu a skladu. Nezakrytou hlavu mu zdobí účes, nejspíš znázorňující vlnobití na skalnatém pobřeží, protože jednotlivé hřbety jsou naprosto rovné a ostré a jediný vlásek nepřesahuje linku hrany. A pokud ano, muž jej okamžitě přesně vycvičeným pohybem uhladí zpět. Samovolnými pohyby, urovnávající svoji fazónu, tráví docela dost času, zatímco stojí u stolu a něco vypráví ostatním stolovníkům a u toho dramaticky gestikuluje, jako nějaký kníže. Jeho souputníky je pětice prostěji oblečených mladíků, kteří k němu vzhlížejí s úžasem ve fascinovaných očích.

Nejdřív vás napadne, že tady asi těžko najdete volný stůl, když si povšimnete, jak se jeden právě uprázdnil. Nějaký statný trpaslík v kroužkovce totiž chytil za flígr dvojici podnapilých kupčíků a dere se s nimi ven. Na nic nečekáte a uvolněný flek promptně zaberete. Je krapet politý od piva a válejí se tu dva prázdné korbely, ale vzali byste zavděk i horším. Když si sedáte, bouchnou dveře, jak vousáč vykopnul oba opilce ven a přirazil za nimi dveře, zatímco si utírá ruce do kalhot. Razvanovi najednou bleskne hlavu poznání - vždyť ho zná. Jednou mu léčil ruku popálenou kyselinou. Jmenuje se Nalrund Drtihruď, a co si pamatuješ, na řeči ho tehdy moc neužilo. Trpaslík si následně sedne ke stolu ovládanému třemi dalšími podobnými a pokračuje v porcování nedojedené večeře.

Netrvá dlouho a zastaví se u vás děvečka, zbaví vás korbelů, mokrým hadrem přetře stůl (moc to nepomohlo) a informuje vás, že objednávky jsou u baru, protože nestíhají. U ní si můžete poručit pouze pivo.

Přikývnu Oxaně když nám řekne abychom jim vzali něco nahoru kdyby se objevila nějaká komplikace. "Myslím, že to zvládnete raz dva ani ještě nebudeme mít objednáno."

"Mám hlad jako vlk." Podívám se na Razvana a dvakrát mě nemusí pobízet abych se dala na cestu do hostince. "Najdeme stůl, objednáme si pití a jídlo a můžeme mezitím i zkusit něco zjistit." Nadechnu se abych povídala dál. "Nebo pokud bude příležitost, tak zahraješ něco na mandolínu a já zaspívam. Vždycky si tím nakloníme lidí v hostinci."

Pak už ale vyběhnu ze dveří abych se ujistila že jde Razvan se mnou a přímo do víru všeho dění.

Vydrhnu si ruce a vracím se zpět k truhle, Razvan s Doreah jsou na odchodu.

"Doufám, že všechno půjde dobře a za půl hodiny jsme u vás." Silou vůle potlačím zakručení v břiše a dám se do práce. "Kdybychom se nad tím zasekli, tak nám prosím vezměte něco nahoru."

S úsměvem sleduji Oxanu, jak se vrhá pro své nástroje. Snaží se tvářit nezúčastněně, jako vždy, ale už ji mám prokouknutou. Každý rád dělá, v čem je dobrý.

Nepochybuji o tom, že společně s Rudym vymyslí naprosto dokonalé a neprůstřelné zabezpečení. A taky o tom, že jsou schopní se do toho zabrat na pěkně dlouho.

"Tak jo. Budeme vám držet místo," souhlasím s jistým ulehčením v hlase. Vezmu svoji mandolínu a kývnu na Doreah, že jsem připraven.

Ještě před odchodem se stavím u Malyše, který si udělal pelíšek na hromadě mých odložených svršků.
"Budeš to tu mít na povel, chlapče," promluvím ke psovi vážně a podrbu ho pod bradou.
"Kdyby přišel zloděj, zkus se alespoň tvářit jako zabiják, dobře?"

"Klidně tam past nastražím, ale chvíli mi to zabere." Zastrčím pár uvolněných vlasů pod čepec a začnu se hrabat v torně, až nahmatám plátěný kapsář a truhličku o velikosti silnější knihy. Oboje si připravím vedle truhly.

"Checet jít napřed?" Vzhlédnu k Doreah a Razvanovi.

Pevně zarolovaný kapsář rozmotám a objeví se systematicky zastrkané drobné nářadí. Naučeným pohybem vytáhnu kusy které potřebuji. Z truhličky, jejíž obsah vypadá jako změť roztodivného haraburdí vylovím součástky. Už už bych se dala do práce, když se zarazím. Ještě umýt ruce. Kdo ví, jak ty čáry máry na truhle přesně fungují.

Souhlasně kývnu na poznámku Oxany o tom, že bychom o naší účasti na soutěži mluvit neměli. Potom po Razvanovi k tomu ještě řeknu svoje.

„To zní náhodou dobře, potulní kejklíři z Mezivodí, kteří si jdou přivydělat na slavnostech. Můžeme i dneska dole něco zahrát, ať to působí věrohodně.“

Prohrabu svůj cestoví vak, abych našel flétnu. Potom se zamyslím nad zabezpečením soutěžních šatů.

„Ohledně té truhly, minimálně bychom na ni mohli nainstalovat zámek, ale to teď asi před večeří nestihneme. Stále je tam to kouzlo od paní Nadie. Můžu zkusit udělat něco jednoduchého, jako vysát zevnitř vzduch. Pokud je dobře utěsněná, tak by ji to mohlo držet zavřenou. Nebo, pokud mi s tím Oxano pomůžeš, tak tam můžeme přidat nějakou naši vlastní past. Napadá mě například oslepující záblesk a hlasitá rána, když se někdo pokusí tu truhlu otevřít. Nechceme tím asi nikoho hned zabít, že? Hlavně aby se to nespustilo, když bude kolem čenichat Malyš...“

Ztracený v myšlenkách vyjmenovávám různé možnosti, jak tu truhlu zabezpečit. Zatímco ostatní vypadají čím dál víc a víc hladově.

Podívám se vděčně na obě ženy, že byly ochotné něco vymyslet. Vážně už mám fakt hlad.
"Proč ne, klidně budu bard z Mezivodí," souhlasím ochotně. "A na slavnosti se určitě najde muzikantů spousta. Zapadnem."
Zvednu se rovněž k odchodu, když mi pohled padne na bedny uprostřed místnosti.
"Necháme tu teď ty šaty jen tak?" Zeptám se pro jistotu. Nedovedu si představit, co by nastalo, kdybychom o tu krásu nedejbože přišli. Nebo si to možná spíš nechci představovat. "Klidně tu může hlídat Malyš, ale znáte ho - bude dělat bugr jen do chvíle, než zloděj vytáhne kus špeku. Pak ho přivítá a provede po pokoji."

Chvíli civím na Rudyho oranžovou vestu a veselou čapku. Zdá se, že se cítí v převleku trochu nesvůj.

Viděla jsem Rudyho vůbec někdy v kalhotách?!

V duchu přehodnocuji, kdo bude nejvíc poutat pozornost. Z myšlenek mě vytrhne smích Doreah. Posadím se na postel a schovám poslední váček mincí, který tam na mě čeká.

"Potulná skupina prodávající cetky zní dobře. Stejně nevím, co bychom mohli na oko prodávat, když toho k prodeji zrovna moc nemáme. Ale o tom, že vezeme šaty do soutěže bych co nejdéle mlčela. Prostě míříme na Slavnost sklizně, v bednách máme svoje zboží a převleky." Mávnu rukou k truhlám.

Dobře vím, že téměř pravda je nejlepší lež.