Andor.cz - Dračí doupě online

Šipková past na truhle je tak nápadná, až z toho Oxana zakroutí nevěřícně hlavou a napadne ji, že "odborníka", co tohle spáchal, by měl Amrani okamžitě propustit. Past se snaží umělecky doplňovat reliéfy vyřezané do víka, což v důsledku znamená, že jednotlivé části spouště jsou příliš velké a do oka bijící.
Třikrát to tiše cvakne a past je zneškodněna, jako šance mistrova zámečníka na to, že bude v příštím roce znovu najat.

Razvan čeká u poklopu, ale dole to nevypadá, že by se něco zvláštního dělo.

Zatímco se mi Razvan pokouší setřít sliz z očí, aktualizujeme plány. Právě on by se nejradši vrhnul dovnitř, jako lovecký pes, co zavětřil stopu. Rudy naopak nabádá k opatrnosti a já balancuji někde uprostřed. Rozhodně to ale nechci schytat podruhé lepidlem do obličeje. Nebo něčím horším...
A všem nám je jasné, že není čas ztrácet čas, takže jdeme na věc.

Razvan oloupává nánosy mechů, lišejníků, sazí a jiného svinstva ze střechy a já se spustím z okna na podlážku. Předem jsem si vyhlídla prkno a zdá se, že úspěšně. Lucerničku tiše položím na zem vedle velké truhly. K jemné práci budu potřebovat světlo. Pak obhlídnu podlahu směrem ke dvířkům dolů.
Mávnu na Razvana, který překvapivě mrštně vleze dovnitř za mnou. Ukazuju na jednotlivá prkna, takže i on se neslyšně přesune na své stanoviště bokem od dvířek, kde číhá na případného vetřelce.
Pohledem ověřím, že Rudyho průsvitný obrys je na svém místě v okně. Potom namířím paprsek světla směrem k truhle a dám se do průzkumu.
Je mi jasné, že teď přichází okamžik, kdy se může vše zvrtnout a kdy možná bude třeba jednat velmi rychle.

Rudy, přitisknutý na střechu, aby ani kouskem těla nevyčníval proti oslavami osvětlenému nebi, několikrát máchne rukama a Oxana se pozvolna vznese do vzduchu. Zároveň její černá silueta zesvětlá, jakoby zrcadlila odraz části temného nebe a vrstvy zářících budov. Není to neviditelnost, ale rozhodně se stala méně nápadnou, než byla ještě před chvílí.
Na kouzelníkově obličeji vyrašily kapky potu námahou, jak se snaží udržet obě kouzla aktivní, ale zatím se mu to daří.
Oxana postupně vylevitovala asi o metr do výšku, takže má zavřené dřevěné okno přímo naproti sobě.
Nejdřív pečlivě kontroluje situaci. Spáry pod okenicemi, panty, šmouhy a naopak narušení prachové vrstvy, bere v potaz všechny možnosti, ale po chvíli soustředění usoudí, že je to bezpečné.
Začne se tedy věnovat zbývajícím dvěma problémům. Odemčení a nehlučné otevření.
Naštěstí první část je skoro až dětsky snadná. Zevnitř je pouze háček, bez západky, bez kliky, takže zlodějka vytáhne dlouhou a úzkou planžetu, chvíli s ní manipuluje v prostřední škvíře a pak jen spokojeně mlaskne, když se slabým cinknutím háček vyskočí z oka.
Pak se chvíli přehrabuje ve věcech, než vytáhne malou olejničku. Tou následně namaže jednotlivé panty. Je to třeba, okno není v dobrém stavu a podobnou revizi potřebovalo jako sůl.
Když má Oxana pocit, že pro úspěšné otevření okenic udělala maximum, zkusí je trochu pootevřít, ve snaze odhalit problémy. Obě však jdou bezhlesně - jako naolejované - a ani po chvíli vyčkávání se ve věžičce nešustne nic, co by poukazovalo na prozrazení budoucí krádeže.

Uklidněná Oxana tedy otevře okno a začne se hrnout dovnitř, aby zkontrolovala prachovou vrstvu.
Uvnitř to tiše zahučí, jak se vítr snaží dostat ven, zní to však tlumeně, jako by mu něco bránilo. Najednou to lupne, jako když se protrhne rybí měchýř a Oxanu do obličeje uhodí nějaká mokrá lepkavá věc.
Těžko říct, co to je. Vypadá to jako blána namočená v lepidle, která byla natažena přes celé okno, a po jeho otevření se protrhla a s větrem vyplachtila ven do jednoho překvapeného obličeje.

Oxana tiše vyjekne a začne se zmateně prát s neviditelným nepřítelem, ale naštěstí je dostatečně duchapřítomná a po prvotním překvapení už drží jazyk za zuby. Rudy ji slevituje na střechu, kde jí Razvan s nepříjemným útočníkem pomůže. Zaplatí za to ulepenýma rukama, ale pořád je na tom lépe, než Oxana, která má zalepený obličej, vlasy, krk, no prostě je to odporné, lepkavé a po chvíli zjistíte, že i neodstranitelné. Alespoň tedy mytí ve vodě nepomáhá.

Uvnitř se ale stále nic nehýbe, poplach spuštěný nebyl. Po chvíli tedy pokrčíte rameny a pokračujete dle plánu. Rudy Oxanu zvedne k oknu a ta se nahne dovnitř. Je tam tma. Obě bedny vidět jdou, ale na zkoukání prachové vrstvy to moc není, proto se musíte vytasit se zlodějskou lucerničkou, vysílající úzký paprsek světla, který není zvenčí příliš vidět.
Díky němu je jednoduché rozeznat, že bedny nejsou zaprášené prakticky vůbec. Stejně tak podlaha kolem nich. Někdo zde nedávno pečlivě zametal.

Noc je tichá a plná temných obrysů.
Nic naplat, že detektor opět nenachází žádné bezprostřední nebezpečí - živočich velikosti dospělého člověka se zdržuje o patro níž pod padacími dveřmi a ve věžičce kromě jedné miniaturní tečky nikdo není.
Nic naplat, že Oxana nenalezne ve vašem okolí žádný vyslovený zdroj magie.
Nic naplat, že podivná díra do věžičky vypadá nehlídaně a nezabezpečeně.
Nic naplat, že se v okolí nic ani nešustne a kromě flámující půlky městské populace není kolem ani živáčka, ani mrtváčka.
Noc je prostě temná a plná tichých zákoutí.

Každopádně vám přijde, že jsou podmínky vysloveně dokonalé, a pokud máte akci někdy rozjet, tak nyní nastal ten okamžik.
Rudy je z myšlenky se po hlavě soukat do neznáma docela rozrušen a nijak zvlášť se neznámu vstříc nehrne. Mnohem raději by někoho z vás jistil zvenčí.
Na vašich dalších akcích může záviset osud celé výpravy, proto se rozhodujte pečlivě!

Lezeme po střeše jako banda zdivočelých koček. Zprvu jsem z výšky pod námi trochu nesvůj, ale tělo si brzy vzpomene na dětství a nabude dřívější jistoty. Kdysi bych tohle zvládl ještě s ukořistěným králíkem pod košilí… Pravda, taky jsem byl párkrát u toho, když někdo uklouzl a spadl. Ale to se teď nestane. Určitě.
Bez nehody se doplížíme až k věžičce a ukryti za hřebenem střechy rozmýšlíme další plány. Rudy se malinko nadnese a nahlédne do okna.
„Dole leží nějaké bedny,“ sdělí nám tiše, „a je tam poklop v podlaze.“
„Jaké bedny? Staré, zaprášené?“ Zajímá se hned Oxana.
„To odsud nedokážu říct.“
„Okna jsou jen na háček,“ Oxa se taky nahne a opatrně vykoukne. „Můžu je zkusit otevřít.“
„Nebo támhle je díra.“ Kývnu bradou ke kulatému otvoru, co se rýsuje ve střeše nad námi. „Dost malá teda.“
Kolegyně udělá pohyb, jako by si chtěla zastínit oči, ale pak se zarazí a znechuceně si prohlédne svou dlaň.
„Tam bys mohl vyletět, Rudy. A otevřít nám zevnitř okno.“
„No…“ Kouzelník nevypadá moc nadšeně. „To bych asi mohl. Ale co je to vůbec za otvor? Z architektonického hlediska se mi zdá ceká tato stavba dost podezřelá. Mohla by to být past…“
„…Nebo jsou hodiny v opravně,“ zabručím. Já bych se s tím necrcal. Klidně bych tam i vylezl sám, ale takhle zdálky mi ta díra přijde fakt malá. Nerad bych se zasekl ramenem, nebo tak něco.
„Možná máš pravdu,“ Oxana podle všeho taky volí spíš opatrný postup. „Zkusím to tu zkontrolovat, jestli někde něco neodhalím. A ty bys mohl znovu použít detektor.“ Otočí se ke mně.
„Tak dobře.“ S povzdechem se převalím na záda, vytáhnu přístroj, a ještě jednou projedu věžičku i okolí, kdyby někde číhal nějaký potenciální hlídač.

Jak tak zkoumáte své možnosti pro proniknutí do uzavřených částí hostince, alternativy jsou následující.
Dům nemá půdu, evidentně z ní udělal to horní patro, takže vikýřová okna vedou přímo do pokojů. Jsou 4, z toho dvě pootevřená. Sice takové štěstí, aby se dala rovnou otevřít, nemáte, ale rozhodně se s nimi alespoň dá nějakým způsobem pracovat.
Samotná střecha je očouzená, lehce zčernalá od sazí, občas vám krok nehezky uklouzne, což dělá starosti hlavně Rudymu, který v podobných situacích, na rozdíl od vás, není jako ryba ve vodě.
Protože je jasná letní noc, Oxanino doporučení pokud možno nevyčuhovat nad hranu střechy dává smysl, a tak se co nejvíc krčíte a tisknete k zanedbanému povrchu a necháváte za sebou na některých místech šmouhatou stopu.
Co se věžičky týče, tak tam je třeba vylézt nahoru. Ve výši cca 1,5 metrů jsou okna. Zde se evidentně šetřilo (nebo možná nerenovovalo), protože rámy jsou staré, dřevěné a zajištěné pouze zevnitř na západku. Zvonička je ve výšce přes tři metry, pokrytá červenými taškami a možnou cestu zde naleznete. Ve střeše přímo nad ní je totiž díra. Nejedná se o důsledek chátrání, protože je kulatá, symetrická a vyřezaná skrz všechny vrstvy. Dostat se skrz je možné, ale kvůli malé šířce bude problém s protáhnutím se (hlavně Razvan) a následně je třeba vyřešit problém tří metrů dolů na podlahu. Kdo by zde čekal zvýšené patro pro zvoníka, ten by byl zklamán. Evidentně se i tato činnost mechanizovala, protože celá infrastruktura pro dosažení zvonu chybí a je nahrazena nějakou soustavou lan a pák. Ovládání bude asi někde dole, to nedokážete posoudit.
Každopádně díky tomu máte dobrý pohled dolů na jednu velkou a druhou mnohem menší truhlu, které stojí na dřevěných prknech podlahy. Kromě nich a padacích dveří vedoucích někam níž je místnost prázdná.

S Razvanem si zrovna vyměňujeme informace, když Rudy opouští šenk. Potřesu rukou směrem k ulici vedoucí z náměstí, Rudy pochopí a odebere se pryč.

"Zůstaň prosím tě poblíž. Napíchnu se támhle na toho panáka," šeptnu Razvanovi a kývnu směrem k ulízané hlavě za špaletovým oknem. "Kdybych se chovala nějak... neobvykle, tak mě zaraž." Vzpomenu si na nedávnou událost. Mockra je zrádná a mám strach ji znovu otevírat. Vše však probíhá hladce, nořím se do mužovi mysli jako nůž do másla. A stejně snadno vypluji i ven.
"Tak co?" Zajímá se Razvan, když vidí, že jsem zpět.
"Neví nic, co bychom taky nevěděli a jiný vhodný kandidát tady není," řeknu a společně vykročíme směrem k Rudymu, který na nás čeká v uličce. Zezadu hostince nalézáme vchod pro služebnicto, ale po chvilce dohadů se rozhodujeme jít vrchem. Ve stejné ulici si vytipujeme ošuntělý dům, na nemž si zub času už vybral svou daň. Společníci hlídají, já vytáhnu sadu šperháků a za několik málo okamžiků se dostáváme průjezdem do dvora. Pečlivě za sebou zamknu a doufám, že se nám podaří nějak dostat na střechu, lano jsme totiž nechali na pokoji.

Přikrademe se do dvora zahaleného ve tmě. Všude je ticho, jen vyděšení králíci podupávají v králíkárně.
Ještě, že tu nemají psa. Pomyslím si a rozhlížím se kolem sebe.
"Můžu nás postupně vylevitovat nahoru," šeptá Rudy rozčileně. Pak ale Razvan ukáže do tmy: "Támhle to vypadá jako pavlač." A má pravdu.
Potichu vyběhneme po schodech na pavlač. "Jdu první," zašeptám a po trámovém sloupku vyšplhám do druhého patra pavlače a odtamtud na střechu, která je v překvapivě dobrém stavu. Písknu a za chvíli se vedle mě vynoří Razvan a nakonec i elegantním obloukem na střeše přistane Rudy.

Naše přítomnost vyrušila kočku, která odbíhá a seskakuje do tmy. Rozhlédnu se, abych se zorientovala. Několik stříšek a dvorů okolních domů teď máme jako na dlani, není však čas kochat se krásami noci." Až polezeme přes vyšší domy, zkuste se držet víc při zemi, ať nepřečuhujeme přes vršek střechy. Bacha, někde to může klouzat. A kdyby se vám pod nohou uvolnila taška, hlavně ji nenechte spadnout dolů," rozdávám instrukce. Kývneme si na srozuměnou a vyrážíme.
První střechu překonáme snadno. Na druhou musíme vylézt, protože zde se budovy stavěly vyšší. Po ní se jde hůř, je více zkosená a je třeba opatrně našlapovat, aby se člověku nesmekla noha. Razvan postupuje celkem bez problémů, vypadá, že už to někdy dělal, ale i Rudy se drží statečně. Konečně se dostáváme na střechu hostince. Vítají nás temně oranžové pálené tašky a dva osamělé komíny za nimiž spí párek holubů.

Rudy se pomalu doštrachal k hostinci "U zlatého páva" a vstoupil do šenku. V místnosti byla spousta lidí a velká část z nich se na příchozího zamračeně otočila, jako v nějaké nepovedené anekdotě. Hned za dveřmi se o zeď opíral ozbrojenec, který nejspíš slouží i jako vyhazovač, protože okamžitě navázal řeč.
"Kam se hrnem, mladej?"
"Ehm... na pivo?"
zaraženě odpověděl Rudy, kterého otázka překvapila a vyvedla z míry.
"Dnes je tady soukromá párty, doporučuju vystřelit."
"Takže je zavřeno? Čepuje se tu moje oblíbené..."
dovolil si kouzelník prosebný tón, velice dobře si uvědomujíc, že není žádná Oxana a jeho šance situaci okecat se limitně blíží k nule.
"Nóóó... to ne, je otevřeno, jen tu prostě není moc místa. Jestli si chceš rychle přihnout, tak se posaď tamhle ke stolu. Nikoho neotravuj, baví se tu pár dost důležitých osob, co ti můžou dle libosti bezvadně zavařit. Jestli chceš nocleh, můžeš to rovnou otočit, žádný pokoj není volný."
Na to Rudy jen pokývá hlavou a před odchodem k přidělenému stolu ještě zahlédne strážného, jak si ukazuje na oko, a pak na něj.
Po usednutí před něj okamžitě přistálo pivo, jako v té pohádce o džinovi. Slastně usrkávajíc, rozhlédl se kouzelník kolům sebe.

Jeho stůl se nachází zastrčený v zadním rohu nálevny a je jediný, u kterého se hlučně nebaví hosté oné soukromé oslavy. Taky působí jako odkladiště a je zavalen špinavým nádobím, které zavazelo na okolních stolech. Účastníků je zde na třicet, muži i ženy, všichni oblečeni vkusně, až přehnaně šmrncově, a kromě dveřníka lze napočítat pět ozbrojených strážných. Ti vypadají velice profesionálně, nezanedbávají své povinnosti a místo toho neustále těkají zrakem po místnosti a dávají pozor na vše, co se šustne. Což je v současnosti pouze Rudy. Zbrojní se na něj nepřátelsky mračí a vždy alespoň jeden sleduje každý jeho pohyb. To samé se týká i hostů, kteří jsou si ve většině případů velice dobře jisti, že je mezi nimi vetřelec, a přinejmenším v jeho doslechu hovor celkem vázne.
Šance zde něco nenápadně vyzvědět je zhruba stejná, jako že by se Ósa místo soutěže nesjela jako motyka, kdybyste jí dali všechny tři flakónky Braunu. Schody do horních pater pak hlídá další dvojice přísných ... inu - hlídačů.
Co se magie týče, tak jsou tu cítit magické efekty, ale vypadají spíš jako lokální efekty, než celkové zabezpečení domu.
Když bylo pivo dopito, práskl Rudy do bot. Koneckonců, nikdo není rád tam, kde ho nechtějí.
Jediná užitečná informace byla, že sám Amrani by měl být přítomen v šenku. Ale kdo z těch vyfintěných pitomců to je, těžko říct.


Razvan se mezitím pustil velice pečlivě do vnější prohlídky hostince. Bere v potaz pouze křídlo s okny na náměstí, protože Amrani by těžko bydlel v pokoji nějakého sloužícího.
V přízemí se pohybuje něco kolem čtyřiceti osob, možná o něco víc nebo míň, protože se neustále hemží. Vypadá to na nějakou party.
V prvním a druhém patře se nachází několik osob, v prvním čtyři a v druhém tři. Ve třetím patře je pouze jedna tečka označující dospělého člověka, nebo ekvivalent a ve věžičce není nikdo.

„Uh? Jo…“ Teď jsem se chvíli nesoustředil. „Ta páčka. Co že s ní mám dělat? Aha, jasně…“ Opatrně nastavím kotoučky tak, jak mi Oxana ukazuje a zamířím na protější zeď.
„Někdo tam je!“ Zajásám nadšeně.
„Ano, jsme v hostinci.“ Kolegyně se zatváří dost pobaveně. „Moc se nehýbe, tak asi spí. A vidíš tady tohle? To bude nějaké malé zvíře, možná potkan…“ Ukáže na nějakou malinkou skvrnku, která je skoro pod moje rozlišovací schopnosti. Musím doufat, že potkany a krysy hledat netřeba.
Ještě si chvíli hraju s nastavováním vzdálenosti a plochy, až Oxana poklepá významně na hodinky. Zastrčím detektor pod košili. Malyš vidí, že se zvedáme, zívne a s dost nešťastným výrazem se začne protahovat. Poplácám ho po hlavě.
„Počkej tady, kamaráde. Zůstaň. A hlídej.“

Společně opustíme náš dočasný domov a vydáme se přes náměstí. Dům s velkým pávem na štítu je hned naproti a vypadá celkem honosně. Dveře do průjezdu jsou zavřené. Na rohu postává nějaký čumil, ale když na něj taky začumím, ztratí se. Jinak celkem klid.
„Já budu tady.“ Oxana si stoupne do stínu poblíž jednoho z oken v přízemí. Opatrně nahlédne dovnitř.
„Dobře. Jdu na to.“
Projdu se pomalu podél domu sem a tam, s očima upřenýma na přístroj. Postupně kousek po kousku prověřím celé horní patro, na nároží změním nastavení a zkontroluju ještě půdu i věžičku. Je to docela těžká práce, snažím se zaznamenat každý stín a několikrát se musím kousek vrátit. Nakonec mám pocit, že jsem udělal maximum. Schovám detektor, protáhnu si krk a zamířím zpět k Oxaně.

"Amrani," přikývnu a s přemáháním si dám do pusy další kuličku hroznů. "Je ubytovaný v hostinci U Zlatého páva tady na náměstí. Podle toho, co jsme zjistili, je vrchní patro nějak chráněné. A úplně nahoře je ještě taková věžička."
"Můžu zkusit zjistit, jestli jsou na domě uvalené magické ochrany, nabídne se hned Rudy utíraje si mastné prsty do ubrousku.
"To se nám bude určitě hodit. Zaměřila bych se na okna, věžičku a střechu. Moc se mi nechce jít natvrdo lokálem. Zkusila bych šanci po střeše z jiného domu na půdu, nebo přímo do věžičky. Anebo dvorem do vnitrobloku z domu z druhé strany," uvažuju nahlas.
"Takže dovnitř nepůjdeme?" zamumlá Razvan. Kdyby nepromluvil, už bych si myslela, že usnul.
To by se ti líbilo, co? Pivo Rudy opomněl donést, bleskne mi hlavou.
"Pravda, měli bychom to tam omrknout. Pokud tedy ve výčepu v tuhle hodinu někdo bude..."
"Tak tam půjdeš ty, Oxano?" zeptá se Rudy.
"Moc se mi to doho nechce, radši už bych nebyla vidět," v hlavě si vypočítávám, kolik rolí jsem už dneska vystřídala.
"A šel bys tam ty?" Vidím, že se mu do toho moc nechce, ale nakonec kývne.
"Navlékla bych na tebe znovu obchodnický převlek. Vyrazil bys dřív a zkontroloval magii zvenku. Pak by sis chvíli sednul uvnitř, podíval se, kolik je tam hostů, jestli je tam nějaká ochranka a tak dále. Zůstala bych s tebou ve spojení telepaticky. A Razvane," kouknu na zmíněného, který mezi tím začal dávat pozor, s rukou pod hlavou nás pozoruje. "Půjčila bych ti detektor pohybu, že bys zkontroloval jednotlivá patra, co? A tu věžičku."
"Počkej, počkej, to je tvoje parketa, ne? Já bych mohl místo Rudyho dovnitř," protestuje chvíli.
"No ale magii tam těžko rozpoznáš. A ovládání detektoru je snadné, ukázala bych ti to,"
"Dobře, dobře, vzdávám se," pronese rezignované a znova se rozvalí.
"Domluveno. Začnu teda s tebou Rudy, ať můžeš vyrazit," prohlásím a rovnou na něm začnu aranžovat oblek. Parťák dle očekávání zrudne. Že si ještě nezvyknul.
"Vyrazíme tak deset minut po tobě. Až navážu spojení, můžeš vyrazit dovnitř."
S tím se s Rudym rozloučíme.

Položím na stůl hodinky, ať vím, kdy vyrazit. Pak z kapsy vylovím plátěný váček, překročím Malyše a sednu si k Razvanovi na postel. Z váčku mi do ruky vyklouzne kovový přístroj na řetízku s několika očíslovanými kotoučky.
"Tady nastavuješ přibližnou vzdálenost, a tady plochu, kterou chceš detekovat," začnu. "Namíříš do příslušné výšky a tuhle malinkou páčku pak stlačíš dolů," Razvan se posadí a nahlíží mi přes rameno. Cítím jeho přítomnost a nějak mě to vyhazuje z konceptu.
"Tady na tom sklíčku se pak objeví tečky pohybujících se lidí. Teda nejen lidí. Čehokoli, co se hýbe prostě. Pokud je to teda živé," uvědomuju si, že blábolím.
"Rozumíš?" Otočím se k němu a pověsím mu řetízek s detektorem kolem krku.