Andor.cz - Dračí doupě online

Stoupnu si k malému zrcátku nad lavorem a začnu se dávat do původní podoby. Sliz jde odstranit ztuha, ale pořád lépe než vodou, takže po chvíli úsilí jsem docela spokojená.
"Říkala jsem," otočím se na Razvana, "že vypadáme strašně. Zajdu dolů za Bety, aby nám připravila koupel." Všechny námitky společníků kategoricky smetu ze stolu. S takovým vizuálem jít na soutěž nemůžeme.
"Bety bude asi u Carexe. Ještě tam mám zítra nějaké vyřizování. Vlastně dnes..." Poznamená, zdá se, docela otráveně.
Změřím si ho zpoza přimhouřených víček. "Fajn, aspoň jí cestou zpracuješ, aby byla ochotna šaty odprezentovat."

Nehledě na to, jak jsem zamazaná se rozvalím na postel vedle Rudyho, kterému je to jedno, protože už si peřiny stejně začernil od sazí ze střechy.
"Titon a Amrani jsou ze hry, zbývá Hoss," začnu. "A na něj ty dvoje zničené šaty zkusíme navléknout. Můžeme napsat udavačský dopis. Ale ještě lepší by bylo, abys, Razvane, hned ráno skočil za Julianem Kesslerem, to je redaktor Sluncesvitu. Určitě bude stát o exkluzivní rozhovor s Titónovým milcem. Ideálně, aby článek otisknul ještě před druhým kolem do Poledníku. Dianě se Hossovy nečisté praktiky určitě zamlouvat nebudou."
"Dobře, když vymyslíme, co tam budu říkat." Protáhne se Razvan a taky se svalí na slamník.
S námahou se zvednu. "Odpočiňte si a třeba proberte, co říct Kesslerovi, já mezitím domluvím koupel." Rudy mi hned přispěchá na pomoc: "Nemám to zařídit? Přece jenom já jsem neutrpěl uštknutí hadem."
"Díky Rudy, ale půjdu." Podívají se s Razvanem na sebe. Oba ví, že když si něco umanu, nemá moc smysl odporovat. Umotám si na hlavě turban, zahalím se do pláště a vykročím. Myslím, že dojem návrhářky po flámu, vyvolávám docela přesvědčivě.

Ploužím se chodbou hostince a zastavím u okna na štítové straně domu. Temné ulice Božaka jsou prosvětlené hořícími ohni a barevnými lucernami. Jsem vyřízená, vyčerpané tělo vzdoruje, ale v hlavě se už zase točí kolečka, která mi do žil pumpují adrenalin. Je potřeba soutěž dotáhnout. Ještě den vydržet, pak přijde zasloužený odpočinek. Mě však tíží nejenom druhé kolo soutěže, ale i časové hledisko. S dokončenou prací budu muset ukončit i svoje působení v týmu. S tím vědomím, že jsem to ve skutečnosti já, kdo skupinu rozkližuje. A nejen tím, že se potřebuju posunout dál.

Nechám myšlenky odplout do minulosti. S takovým Rudym nikdy nebyl žádný problém, snad jen když se zaseknul v knihovně. Rudy žije na půl ve svém světě, do kterého je ale ochoten přátele pustit. Je loajální a čitelný. Schopný kouzelník, dobrý člen týmu. Tak trochu asexuální, člověk si nemůže být jistý, k jakému pohlaví vlastně inklinuje. Je to takový ten kamarád, o kterém víte, že je na chlapy, tudíž od něj nehrozí žádné nebezpečí.

Přijetí Razvana do týmu tak jednoznačné nebylo. A těžko říct, do jaké míry bylo racionální. Nepochybně je to vynikající léčitel, lepšího jsem asi nepotkala. Ale šli jsme s ním z průšvihu do průšvihu, alespoň do doby, než jsem se naučila zakročit ve správnou chvíli. Razvana je zkrátka třeba hlídat nebo aspoň donedávna bylo. A pak je tu ta jeho záliba v ženách.
Poprvé se na noc vypařil, když jsme přespávali ve Svatoboru. Tušila jsem, že šlo o zrzku, která nám roznášela pivo. Sama jsem byla překvapená, jak moc mě to zasáhlo. Najednou se objevilo něco, nad čím jsem neměla žádnou kontrolu. Lidi v mém týmu jsou moji, rozčilovala jsem se v duchu. Začala jsem moralizovat, co je správné a co ne, potřebovala jsem Razvana přitáhnout zpátky, ale ono to nešlo. Nálada ve společenství se změnila, začali jsme se hádat kvůli maličkostem, někdy Razvan situaci otočil do žertu, jindy jsem v sobě potlačovala vztek třeba dva dny. V tu dobu jsem si utvořila pevné pouto k Rudymu.
A pak se objevila Doreah. Krásná a šikovná alchymistka a akrobatka od cirkusu. Až moc krásná a šikovná. Pamatuji si, jak pištěla, když jí Razvan hodil do jezírka poblíž místa, kde jsme rozbili tábor. S Rudym jsem mlčky seděla na břehu. On vodě neholduje a já plavat neumím. Velmi jsem Doreah podporovala v myšlence jet navštívit rodiče a nějakou dobu tam pobýt.
Zbavit se Doreah nepomohlo a situace ze Svatoboru se párkrát zopakovaly. A ani se nemusely opakovat. Stačilo, aby se Razvan otočil za nějakou sukní a ve mně to pod povrchem vřelo. Snažila jsem se držet větší odstup, ale ne vždy to bylo možné při práci, kterou děláme.
A došlo to až sem. K absurdním výlevům afektů a žárlivosti. Teprve pomatený drogový král mi umožnil nahlédnout za oponu vlastního popírání.
Je mi jasné, že Razvan něco musí tušit, není hloupý. Stačilo by křísnout a já shořím. Ale to on naštěstí neví.

Odlepím se od okna a sestupuji po schodech. Přemýšlím, proč se mi pod kůži dostávají ty nejméně kompatibilní a vhodné osoby a dochází mi, že ta nekompatibilita spočívá ve mně. A když pomyslím na svou blízkou budoucnost, tak vím, že je kompatibilní s nikým.
Takže co s tím? Jsou tři varianty. První nepřichází v úvahu, druhá je špatná a třetí ještě horší. Rozhodnu se nevybrat ani jednu. Po dlouhé době nemám žádný plán.

Sestupuji do lokálu, kde je ještě docela živo. Nechci se tam moc producírovat a tak hned zabočím ke kuchyni, abych odchytila obsluhu. Izy, jak jsem zjistila, že se jmenuje Betina sestra, se tváří nasupeně, ale když uvidí mince v ruce, najednou je jako med. „Ale jistě, bude vám to tady vyhovovat?“ Ukazuje mi skromně zařízenou avšak příjemně vytopenou místnost s krbem, lavory, valchou a velkou dřevěnou vanou. „Za půl hodiny to máte přichystané, paní,“ uklání se úslužně.

Kdybych se vrátila o pár minut později, oba kolegové by už nejspíš spali. „No tak, ještě vydržte. Doklepeme plán na zítřek, umyjeme se a čeká nás pár hodin spánku.“ Snažím se zvednout morálku. S vidinou teplé lázně a postele hrneme z posledních sil nápady. Po půl hodině nás vysvobodí ukradené hodinky, oznamující, že naše seance je u konce. Naskládám do vaku čisté oblečení, mýdlo a hřeben a vydáme se vstříc tomu příjemnějšímu z dnešního dne.
V prádelně nás ovane vlhký teplý vzduch. Izy zřejmě vše připravila a odešla protože na stoličce leží složené ručníky, z vany se kouří a na odkládacím stolečku vedle jsou připravené tři korbely piva, nejspíš pozornost podniku.
S vidinou lázně a pití viditelně pookřejeme.

„Chybí tam bublinky,“ zazubí se Razvan. Zřejmě nejsem sama, kdo si vzpomněl na Doreah a její lásku k bublinkovým koupelím.
„Neboj, když použiješ mýdlo, určitě se tam nějaké objeví,“ mrknu na něj a usrknu piva.
Rudy nervózně nahlédne do vany. „Tady je jenom jedna? Tak já radši použiji lavorek, ano?“ Zamumlá. Pokrčím rameny, Rudy na společné koupání nikdy moc nebyl. „Řekni, když budeš chtít polít záda.“ Naberu mu vodu do velkého mosazného džbánu a Rudy se odebere k židli v rohu místnosti.
Svléknu se, oblečení nechám výjimečně válet na zemi a vklouznu do vany. Využiji toho, že ji mám na chvilku pro sebe, sjedu dolů a celá se ponořím. Mám ráda ten okamžik, kdy si člověk připadá jako v nějakém zvláštním podmořském světě. Když se znova nadechnu, vidím, že Razvan už mě následuje.
Obvykle se otáčím, abych mu dala soukromí, ale dneska se s tím neobtěžuju a klidně si ho prohlédnu.
Razvan potopí hlavu a pak se otřepe jako pes.
„To si nemůžeš odpustit, co?“ reptám spíš z principu, když dostanu spršku.
Jenom se usměje a s blaženým výdechem se natáhne a zavře oči. Obvykle bych se trochu odtáhla a udělala si svůj soukromý podvodní prostor, ale zdá se, že dnes dělám všechny věci jinak než normálně.
Pozoruji, jak mu z vlasů kape voda a ty kapky pak stékají po krku a hrudi, až se spojí se zbytkem moře ve vaně.
„Razvane?“
Otevře oči.
„Děkuju za dnešek.“ Vzpomenu si na okamžik děsu, kdy jsem se nemohla pohnout. „Není to samozřejmost, zachránit někomu krk, i když se to tak mnohdy bere.“ Opřu si hlavu o bok vany.

Oxana je Oxana, takže sotva seskočí hrobníkovi z lopaty, už se chystá na další plány. Já zdaleka tolik nadšení nesdílím. S obavami sleduji zneškodnění hada. Na podobné řešení bych tedy v životě nepřišel. A vůbec, o těhle potvorách nic nevím a jenom čekám, až ožije, a uštkne ještě někoho dalšího. Naštěstí se to nestane a ve chvilce máme splněno.
Oxana znovu zajistí bednu. Když vidím, jak se opatrně sbírá ze země, přitočím se nenápadně k Rudymu.
„Dej na ní pozor, ať nespadne.“ Poprosím ho tiše. „Až polezeme zpátky.“
Tak nějak tuším, že kolegyně si dobrovolně pomáhat nenechá, a zároveň teď rozhodně nemám na to řešit ještě nějaké polámané kosti.
Kouzelník vypadá sám dost zdrchaně, ale přikývne. „Jasně. Spolehni se.“ Přijde mi, že na mne kouká trochu obezřetně.
„Promiň. Nechtěl jsem na tebe vyjet.“ Dodám smířlivě. „Krizová situace.“
Rudy se usměje a chce na to něco říct, ale jsme přerušeni důrazným zasyčením ženské části týmu. Čas běží, jasně…
Opatrně vylezeme oknem zpátky na střechu, zavřeme ze sebou, jak nejlépe to jde a vydáme se na náročnou cestu zpět. Myslím, že Rudy Oxaně vážně trochu pomáhá, ale ta dělá, jakoby nic. Mně samotnému by se taky nějaké to přizvednutí občas hodilo.
Časy králíků pod košilí jsou nejspíš definitivně pryč.

Na náměstí dav lidí ještě pořád óchá a áchá nad ohňostrojem. S hlavou skloněnou, neteční k zázrakům na nebi, prokličkujeme mezi lidmi a ukryjeme se do klidu našeho pokoje v hostinci.
Malyš uvnitř v mezičase zvládl vypít zbytek vody, zasmradit celou místnost nezaměnitelným psím pachem a oležet mi postel. Radostně nás všechny přivítá a začne mi bedlivě očichávat ruce. Já vím, taky bych se toho bordelu rád zbavil…
Zamyšleně zaštrachám v brašně. Vytáhnu skleněnou lahvičku s alkoholem a po zralé úvaze si nejdřív trochu loknu. Posilněn, vyliju další dávku na cíp košile a pustím se do čištění dlaní. Snažím se dost urputně, a po chvíli mi přijde, že okenní lepidlo se začíná vzdávat. Sláva!
Oxana mezitím pootevře okno a začne spřádat další plány. Zjistím, že se mi ten hnus dostal i na předloktí. Tady to musím ještě namočit…
„Razvane, posloucháš mě vůbec?“
„Eee, ne. Ale tohle funguje.“ Hodím Oxaně líh. Nechytne, což beru varovné znamení. „Můžeš se očistit,“ nabídnu jí, a posadím se zpříma, abych dal najevo snahu.

Nejdřív je jenom všepronikající hrůza. Nemůžu se pohnout. Nemůžu mluvit. Dýchám přerývaně, nadechnout se pořádně nelze.
Ztrácím cit v konečcích prstů na rukách i na nohách. Vnímám Razvana, ale jen tak napůl.

Vidím malou Olinku, jak houpá Sašíka v šátku napnutém mezi dvěma jabloněmi. To ještě maminka žila, ale musela hodně odpočívat. "Sanko," říkávala mi, "ještě, že tě mám, ty tu robotu zastaneš za nás za obě."
Teď už jsou všichni mrtví. Ale já se k nim nechci připojit, ještě ne. K čemu by to všechno jinak bylo?

Veškerou energii nasměruji do nádechu. Jde to lépe. V končetichách mi brní, ale vrací se do nich cit. Cítím stisk Razvanovy ruky na mé paži, upřeně se na ni dívá. Nebo ne na, ale spíše skrz. V jeho tváři se zračí výraz naprostého soustředění, vlasy se mu lepí ke zpocenému čelu.

Zvednu se do sedu a celý svět se se mnou rozhoupe. V ústech mám podivnou pachuť a tělo mě ještě neposlouchá podle mých představ.
"Pomalu," Razvan mi podepře záda, jako by se bál, že se znova zhroutím.
"Díky," zamumlám. Slušelo by se říct víc, ale na to teď zkrátka není čas.
Pohled mi padne na tu zpropadenou truhlu.
"Je tam had, musíme ho zlikvidovat a pak šaty," šeptám horečnatě a hrnu se na nohy.
"Seď!" přikáže Razvan úsečně a stáhne mě zpátky. "Mohlo být po tobě, dej si chvilku času."
Teprve teď si všimnu, jak vypadá ztrhaně a dochází mi, kolik sil ho musela neutralizace jedu stát.
Spolknu svou hrdost a poslušně si sednu. Pokud něco, tak naprosto důvěřuji jeho lékařskému úsudku.
"Had? Zajímavý nápad, jak zabezpečit truhlu," mudruje Rudy, "vylučuje jednou za čas, nehrozí tudíž riziko pokálení..."
"Radši přemýšlej, jak to zvíře odstranit," rozhodnu se udílet instrukce ze sedu.
Rudy se zamyslí: "No tak je to studenokrevný živočich, mohli bychom ho podchladit."
Z toho vybavování jsem čím dál nervóznější. Bezpečnější by bylo komunikovat telepaticky, ale nechci otevírat stezku, necítím se ve své kůži a mám strach z uklouznutí.
"Dobře, pojď na to a přihraj mi pak ty šaty. A Razvane, prosím hlídej zase poklop. Jsem v pohodě, fakt. Koukej, ani se nehnu." Dodám, když vidím jeho nesouhlasný výraz. V pohodě rozhodně nejsem, ale kdo z nás je?

Rudy už na nic nečeká, rozmáchne se a vyšle k truhle poryv větru. V tu chvíli se do mne zakousne chlad, až se mi rozdrkotají zuby. Potom Rudy obrátí dlaň vzhůru a nechá vylevitovat šaty z truhly. Jak se oděv rozkládá, vyklouze z nich ztuhlá mrtvolka plaza a řítí se volným pádem zpět do truhly. Rudy bleskově vymrští druhou ruku a hada těsně před hlasitým žuchnutím zpomalí a skoro až něžně položí do místa jeho posledního odpočinku. Šaty pak doplují a spadnou mi do klína. Moc se s tím nepářu, vyndám z boty nůž, šaty změním k nepoznání a odříznutý kus si strčím do kapsy pro případ, že by měl Amrani po ruce nějakého extra šikovného mága.

Je živá.
Takže se dá něco dělat.
Moje ruce jsou rychlejší než hlava, samy vyběhnou po stokrát prošlápnuté stezce. Test vědomí. Zorničky. Barva sliznic. Dech.
Není dobrý.
Strčím Oxaně ruku pod košili, dlaň položím na její hruď.
Žij.
Trochu to pomůže, minimálně se Oxa pořádně nadechne. Ale je to dost vachrlaté řešení, které vyžaduje obrovské množství energie. Sice disponuju nekonečným množstvím odhodlání, ale úplně cítím, jak mi valem ubývají síly. Musím zjistit, kde je problém. A to rychle.
„Razvane. Razvane! Co se tam děje?“
Pomohlo by mi, kdyby na mne při tom nikdo nemluvil.
V duchu projíždím stránky skript, staré případy, nové případy. Viděl jsem už něco podobného? Ano, u lidí nad hrobem. Ano, jako důsledek nemoci nebo úrazu…
„Co jí je?“ Rudy slétne níž a teď mi syčí u ucha jako klubko rozzuřených zmijí. „Sáhla do truhly, viděl jsem to. Nemohla tam být nějaká magická zbraň?“
Magická zbraň? Nevím, nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal. Tohle není bezvědomí, spíš něco jako obrna. Jako při otravě zkaženým masem… Stop. Otrava...
Zalétnu očima k truhle. Mohly ty šaty být otrávené? Ale jak by se jed dostal tak rychle do těla?
„Ještě že jsi tady a pomůžeš jí. Víš, co děláš, že ano? Je tak bledá… Dýchá vůbec?“
Chytnu Oxanu za ruku a bedlivě si ji prohlédnu. Najdu něco, co by možná mohla být malá ranka, na malíkové hraně dlaně. Ale jistý si zdaleka nejsem…
„Hele, kdybych mohl něco udělat – “
„Jo. Zvedni jí nohy."
Když se vnitřně soustředím na paži, přijde mi, že cítím něco cizího. Jed, který se šíří krví.
„Takhle? Nebo výš? Dělám to dobře?“
„Hm.“
„Proč to vlastně potřebuješ? Chceš, aby se krev nahrnula do hlavy? To by mohlo fungovat, máš pravdu. Když si představím, jak ten tlak…“
„Rudy? Sklapni.“
Konečně je ticho. Krev se může vyčistit, stačí tomu trochu pomoct. Představuji si cestu odbourávání jedu. Nebezpečné látky se rozloží na méně nebezpečné, místo paralýzy jen zvracení a bolest hlavy. Rovnou odstiňuji všechny možné nežádoucí účinky. Na konci řady přeměn zůstane jen voda a nějaké bílkoviny. Teď by všechno mělo fungovat zase normálně.
Takže žij.
Napřu do toho všechny síly, jak je mým dobrým zvykem. Jestli sem teď někdo vletí, zastihne nás nejspíš nádherně nepřipravené.

Přikrčený vedle poklopu napjatě naslouchám zvukům zdola. V dlani svírám hrst bordelu ze střechy, připravený ji hodit po tom prvním, kdo by se sem začal sápat.
A pak? Před očima se mi odehrává plán. Bude tam nejspíš schodiště, tak ho skopnout dolů. Rychle zavřít poklop, dát Rudymu a Oxaně dostatek času k útěku… A když jich bude víc… Rukou zabloudím k noži v pouzdře u pasu. Možná předstírat, že se vzdávám, zaútočit ze zálohy. Vysmeknout se, to umím dobře… Utíkat. Nebo bojovat?
Bývaly časy, kdy mi moc nezáleželo na tom, jestli budu žít, nebo umřu. Ale teď už si tím tak zatraceně jistý nejsem.

Zaslechnu klapnutí. Na chvíli zvednu zrak od podlahy a vidím Oxanu, jak otevírá truhlu. Nahlíží dovnitř, ve tváři směsici spokojenosti a úžasu.
Takže vážně šaty? Že bychom měli až takové štěstí?
Souputnice pořád kouká do truhly. Skoro nábožně. Potichu na ni zasyčím, ať si pospíší. Už bych byl nejradši zase pryč. Periferním pohledem ji zahlédnu, jak se natahuje pro látku.
A vzápětí, jak padá na zem.

Cuknu sebou, podvědomě se přikrčím, jako bych chtěl utlumit zadunění. Strnu, poslouchám. Zvenku je slyšet praskot ohňostroje, hlasy lidí z náměstí. Oxana se nehýbe.
„Hej, Ox!“ Pořád nic. Vrhnu se k ní. Předtím mi ukazovala, na která prkna šlapat, ale rozhodně si na to teď nevzpomenu. A navíc je mi to jedno.
Krátce kouknu na truhlu, pak se skloním nad Oxanou a opatrně ji přetočím na záda. Nebrání se. Položím (možná by se dalo říct spíš přilepím) jí prsty na bledé hrdlo.
Je živá?
Prosím, dám všechno za to, aby byla živá.

Pomalu odklopím víko a posvítím do nitra truhly. Mihotavé světlo tančí po hebké a nadýchané látce a já děkuji všem bohům, že jsme šaty objevili. Tyhle by soutěž totiž mohly vyhrát. Vypadají jako utkané ze samotné noci. Hypnotizuji je pohledem, když uslyším syknutí ze tmy.
Kývnu směrem, kde tuším Razvana, potlačím touhu zabořit do látky ruce a ověřím, že žádná past není ani uvnitř truhly.
Pak se s nábožnou úctou natáhnu pro šaty, prsty už se dotýkám jemné látky a v tu chvíli ucítím bodnutí do ruky. Ostrá bolest mě zaskočí. Prudce se nadechnu a v reakci strhnu paže k sobě. Chci si prohlédnout zranění, ale to už nestihnu. Zamotá se mi hlava a končetiny mi ztěžknou. Jako hadrová panenka se svezu k zemi.

Šipková past na truhle je tak nápadná, až z toho Oxana zakroutí nevěřícně hlavou a napadne ji, že "odborníka", co tohle spáchal, by měl Amrani okamžitě propustit. Past se snaží umělecky doplňovat reliéfy vyřezané do víka, což v důsledku znamená, že jednotlivé části spouště jsou příliš velké a do oka bijící.
Třikrát to tiše cvakne a past je zneškodněna, jako šance mistrova zámečníka na to, že bude v příštím roce znovu najat.

Razvan čeká u poklopu, ale dole to nevypadá, že by se něco zvláštního dělo.

Zatímco se mi Razvan pokouší setřít sliz z očí, aktualizujeme plány. Právě on by se nejradši vrhnul dovnitř, jako lovecký pes, co zavětřil stopu. Rudy naopak nabádá k opatrnosti a já balancuji někde uprostřed. Rozhodně to ale nechci schytat podruhé lepidlem do obličeje. Nebo něčím horším...
A všem nám je jasné, že není čas ztrácet čas, takže jdeme na věc.

Razvan oloupává nánosy mechů, lišejníků, sazí a jiného svinstva ze střechy a já se spustím z okna na podlážku. Předem jsem si vyhlídla prkno a zdá se, že úspěšně. Lucerničku tiše položím na zem vedle velké truhly. K jemné práci budu potřebovat světlo. Pak obhlídnu podlahu směrem ke dvířkům dolů.
Mávnu na Razvana, který překvapivě mrštně vleze dovnitř za mnou. Ukazuju na jednotlivá prkna, takže i on se neslyšně přesune na své stanoviště bokem od dvířek, kde číhá na případného vetřelce.
Pohledem ověřím, že Rudyho průsvitný obrys je na svém místě v okně. Potom namířím paprsek světla směrem k truhle a dám se do průzkumu.
Je mi jasné, že teď přichází okamžik, kdy se může vše zvrtnout a kdy možná bude třeba jednat velmi rychle.

Rudy, přitisknutý na střechu, aby ani kouskem těla nevyčníval proti oslavami osvětlenému nebi, několikrát máchne rukama a Oxana se pozvolna vznese do vzduchu. Zároveň její černá silueta zesvětlá, jakoby zrcadlila odraz části temného nebe a vrstvy zářících budov. Není to neviditelnost, ale rozhodně se stala méně nápadnou, než byla ještě před chvílí.
Na kouzelníkově obličeji vyrašily kapky potu námahou, jak se snaží udržet obě kouzla aktivní, ale zatím se mu to daří.
Oxana postupně vylevitovala asi o metr do výšku, takže má zavřené dřevěné okno přímo naproti sobě.
Nejdřív pečlivě kontroluje situaci. Spáry pod okenicemi, panty, šmouhy a naopak narušení prachové vrstvy, bere v potaz všechny možnosti, ale po chvíli soustředění usoudí, že je to bezpečné.
Začne se tedy věnovat zbývajícím dvěma problémům. Odemčení a nehlučné otevření.
Naštěstí první část je skoro až dětsky snadná. Zevnitř je pouze háček, bez západky, bez kliky, takže zlodějka vytáhne dlouhou a úzkou planžetu, chvíli s ní manipuluje v prostřední škvíře a pak jen spokojeně mlaskne, když se slabým cinknutím háček vyskočí z oka.
Pak se chvíli přehrabuje ve věcech, než vytáhne malou olejničku. Tou následně namaže jednotlivé panty. Je to třeba, okno není v dobrém stavu a podobnou revizi potřebovalo jako sůl.
Když má Oxana pocit, že pro úspěšné otevření okenic udělala maximum, zkusí je trochu pootevřít, ve snaze odhalit problémy. Obě však jdou bezhlesně - jako naolejované - a ani po chvíli vyčkávání se ve věžičce nešustne nic, co by poukazovalo na prozrazení budoucí krádeže.

Uklidněná Oxana tedy otevře okno a začne se hrnout dovnitř, aby zkontrolovala prachovou vrstvu.
Uvnitř to tiše zahučí, jak se vítr snaží dostat ven, zní to však tlumeně, jako by mu něco bránilo. Najednou to lupne, jako když se protrhne rybí měchýř a Oxanu do obličeje uhodí nějaká mokrá lepkavá věc.
Těžko říct, co to je. Vypadá to jako blána namočená v lepidle, která byla natažena přes celé okno, a po jeho otevření se protrhla a s větrem vyplachtila ven do jednoho překvapeného obličeje.

Oxana tiše vyjekne a začne se zmateně prát s neviditelným nepřítelem, ale naštěstí je dostatečně duchapřítomná a po prvotním překvapení už drží jazyk za zuby. Rudy ji slevituje na střechu, kde jí Razvan s nepříjemným útočníkem pomůže. Zaplatí za to ulepenýma rukama, ale pořád je na tom lépe, než Oxana, která má zalepený obličej, vlasy, krk, no prostě je to odporné, lepkavé a po chvíli zjistíte, že i neodstranitelné. Alespoň tedy mytí ve vodě nepomáhá.

Uvnitř se ale stále nic nehýbe, poplach spuštěný nebyl. Po chvíli tedy pokrčíte rameny a pokračujete dle plánu. Rudy Oxanu zvedne k oknu a ta se nahne dovnitř. Je tam tma. Obě bedny vidět jdou, ale na zkoukání prachové vrstvy to moc není, proto se musíte vytasit se zlodějskou lucerničkou, vysílající úzký paprsek světla, který není zvenčí příliš vidět.
Díky němu je jednoduché rozeznat, že bedny nejsou zaprášené prakticky vůbec. Stejně tak podlaha kolem nich. Někdo zde nedávno pečlivě zametal.

Noc je tichá a plná temných obrysů.
Nic naplat, že detektor opět nenachází žádné bezprostřední nebezpečí - živočich velikosti dospělého člověka se zdržuje o patro níž pod padacími dveřmi a ve věžičce kromě jedné miniaturní tečky nikdo není.
Nic naplat, že Oxana nenalezne ve vašem okolí žádný vyslovený zdroj magie.
Nic naplat, že podivná díra do věžičky vypadá nehlídaně a nezabezpečeně.
Nic naplat, že se v okolí nic ani nešustne a kromě flámující půlky městské populace není kolem ani živáčka, ani mrtváčka.
Noc je prostě temná a plná tichých zákoutí.

Každopádně vám přijde, že jsou podmínky vysloveně dokonalé, a pokud máte akci někdy rozjet, tak nyní nastal ten okamžik.
Rudy je z myšlenky se po hlavě soukat do neznáma docela rozrušen a nijak zvlášť se neznámu vstříc nehrne. Mnohem raději by někoho z vás jistil zvenčí.
Na vašich dalších akcích může záviset osud celé výpravy, proto se rozhodujte pečlivě!