Andor.cz - Dračí doupě online

Rudy nepřináší úplně ty nejlepší zprávy, ale zato dotáhne sváču, takže v mých očích je mu okamžitě odpuštěno. Se spokojeným přikyvováním se nahnu nad ubrus s lahůdkami a rychle pohltím tři klobásky, pečené rajče a kus chleba.
Jedno kuřecí stehýnko podstrčím i Malyšovi. Pes, který už před chvílí vypil plný lavor vody, rozkřoupe bleskově maso i kosti a hodí sebou na podlahu. Byl to náročný den i pro něj.
Následuji jeho příkladu, rozvalím se na posteli s polštáři pod zády, a zatímco na půl ucha poslouchám kamarádovo líčení zákeřných Pražmů, natáhnu si konečně nohy. Úleva!
„A co slečna Janička?“ Popíchnu trochu kolegu. „Ještě jste tančili?“
„Ehrm. Hrm,“ řekne Rudy a sklopí pohled. „Ty... Víš, že máš díru v kalhotách?“
„Vím.“ Rezignovaně si prohlídnu cáry nohavice. „Kousnul mě Malyš.“
„Kousl tě - ?!
„On nechtěl,“ zabručím smířlivě. Rudy se nás zadívá s větším zájmem.
„Jak jste vlastně pochodili vy?“
Teď je čas na pomyslné zouvání bot na druhé straně.
„Myslím, že obě ty porotkyně by mohly hlasovat pro nás,“ rozsekne to Oxana, která si taky nabídla nějaké ovoce a teď delikátně obírá hroznové víno.
„Takže i Óša? Sehnali jste ten braun?“ Kámoš opatrně odloží okousanou kost na okraj talíře.
Vyměníme si s Oxou krátký pohled.
„Je to vyřízené,“ prohlásím kategoricky.
„Měli bychom se soustředit na další postup,“ odkašle si parťačka. „Možná máme připravenou půdu pro první kolo, ale ještě zbývá to druhé. Dostat se přes ta slavná jména.“
„Armani a Hoss,“ vzpomene si hned Rudy. „Myslím, že jeden z nich by měl být už ve městě.“

Cesta do hostince proběhne v klidu, i když jak se blížíte k náměstí zaplněném stánky, zvedá se i koncentrace pochybných individuí z obou stran potravního řetězce. Lovec, stejně jako kořist, se nyní potlouká ulicemi a jejich vzájemné interakce nutí ostatní, tedy vás, mít oči na šťopkách.
Trochu si oddechnete, když stoupáte po schodech ke svému pokoji. Přeci jen, na jeden večer bylo toho adrenalinu až dost.
Naneštěstí zde Rudy stále není.
Nešťastně se vochomítáte po místnosti ve snaze zjistit, zda se od Pražmů vrátil a následně se vás vydal hledat, nebo je nezvěstný a na vaše bedra padá jeho nalezení. Do hlav se vkrádají různé ošklivé scénáře.

Najednou vás z černých myšlenek vytrhne zaklepání na okno, což je dost překvapivé, protože jste v patře.
Strnule na skleněnou tabulku zíráte a vybíráte si mezi "otevřít" a "propíchnout mečem skrz", když se ozve přidušený Rudyho hlas:
"Pusťte mě dovnitř, jsem tu strašně nápadný."

Neleníte a společníkovi otevřete, načež vletí dovnitř a k vašemu údivu s sebou táhne létající pytel. Než se na zavazadlo stačíte pozeptat, Rudy zavře okno a vak padne na podlahu, přičemž se ukáže, že to je ubrus sbalený kolem docela velké hromady grilovaných kuřecích stehýnek, játrových paštiček, pečených kuřecích klasů a ananasů a podobných laskomin. Kolem to zavoní a jako na povel se ústa naplní slinami. Sice jste se najedli před Jedovou chýší, ale strašný zážitek vám vyprázdnil žaludek a nahradil jej hladem.

Rudy na vás chvíli civí a pohledem těká z jednoho na druhou, ale pak sám pro sebe pokrčí rameny a ztěžka dosedne na postel.
"Ta Pražmová je svině, jakých je málo."
Chvíli mlčíte a čekáte na pokračování, ale kumpán začne místo vyprávění se sundáváním bot.
"No tak jak jsi dopadl?"
"Máme to v kapse?"
"Co se stalo?"
sypete ze sebe otázky, když začalo být jasné, že podrobnosti si budete muset vybojovat.
Rudy vás chvíli mlčky poslouchá, ale pak si s unaveným výrazem povzdechne, nechá botu botou a pokračuje.

"Nechal jsem tam všechny peníze. Nebyla to žádná normální aukce. Bába prostě vybrala úplatky ode všech s tím, že podpoří toho, kdo dal nejvíc. Dokonce ani nevím, jestli to máme, protože nedala vědět. Až zítra při soutěži prostě zahlasuje."
nevěřícně potřese hlavou a už tak svěšená ramena ponoří ještě níž.
"Nejhorší je, že jí to všichni žerou. Navíc letos bylo extrémně hodně zájemců. Jak vítěze poprvé určuje mladá Housková, tak mají lidi pocit, že mohou konkurovat velkým návrhářům. Zkusil jsem aspoň zhodnotit jednotlivé nabídky podle váhy..."
zakomíhá prsty na ruce
"... a pak jsem raději dal všechno co jsem měl u sebe. Pár jich vypadalo, že to myslí vážně."

na chvíli se odmlčí a sehne pro kuřecí stehno na ubrusu, chvíli na něj zálibně kouká, než si labužnicky ukousne.
"Tak jsem aspoň využil souboje mezi dvěma místními šlechtici a sbalil něco k snědku. Za ty prachy..."
nechá větu vyznít do ztracena, pak se opět sehne a stehýnko namočí v paštice.

"Ty jsi pako." pousměju se.
Razvan se zatváří naoko dotčeně: "Já že jsem pako?"
"Jo, to teda jsi. Normální šašek. Jestli sis tou žilou náhodou nepustil moc."

V povznesené náladě vykročímě směrem, kde se v hloubi města nachází náš hostinec.

Oxana se moc uchlácholit nedá, ale pořád mám pocit, že je to jenom takové obranné vrčení, a ne skutečný útok. Navíc, možná jsem se toho v životě moc nenaučil, ale rozdávat rány a juchat v posteli umím dobře, a zvládnu přece sakra poznat, když chlap a ženská chtějí to samé. Zamyšleně si kolegyni prohlížím. Takže co v tom je? Nějaké strachy?
Hej, přece bych ti nikdy neublížil…

Nakonec mi dojde, že se možná očekává nějaká odpověď a já tu pořád stojím jak trubka.
„Samozřejmě jsem tě pustil.“ Ušklíbnu se. „Nejsem blázen. Viděl jsem tvůj nůž.“
Víš co, zapomeňme na to. Prozatím.
„Ta aukce měla být o půlnoci? Jsem zvědavej, jak dopadl…“

Co mi to tu povídá? Za co se omlouvá?
Nějak mě to jeho tancování po špičkách ještě víc namíchne.
"Samozřejmě, že jsi mě měl odtáhnout," řeknu tvrdě. "Už se otáčela a já jsem stála přímo u okna. Nejspíš jsi chtěl říct, že jsi mě pak neměl držet v objetí. Ale víš co, aspoň jsi mě pustil. To jsi asi první."

Zvony v dálce odbijí druhou hodinu ranní. V téhle části Božaka hraje prim tenčí hlas z kostela pro běžné smrtelníky.
"Měli bychom odsud vypadnout. Rudy už je snad v tuhle dobu zpátky."

„Zato tvoje plány jsou brilantní. Zvlášť tenhle poslední.“ Štěknu po Oxaně tlumeně, ale to už leze přes plůtek zpátky do ulice. Propaluji její záda pohledem, ovšem můj vztek zase rychle vyprchá, když mi dojde, že do určité míry je to vážně tak.
Boží.
Hodím poslední pohled k oknu a dám se taky na ústup. Vidím zdálky, jak Oxana cupuje důkazní materiál. Vypadá přitom jako nějaká bohyně pomsty. Znovu další role. Stačilo by jenom poznat, která je ta pravá. Ještě před chvílí jsem měl pocit, už jsem na stopě, pár koleček zapadlo na svoje místo, ale teď zase nevím…
Nebudeš jí dost dobrý, vzpomene si můj hnusnější vnitřní hlas na zážitky z podzemí. Sklapni, doporučím mu, ovšem nijak sebevědomě to nezní.
Přesto mi Božacká noc připadá o něco méně temná.

Rozhodnu se setřepat ješitnost a pokusit se o smír. Přistoupím opatrně k Oxaně.
„S tím Uwem jsi měla pravdu,“ přiznám, „to mě nenapadlo. A promiň. Neměl jsem tě… tahat. Nikam.“ Mám pocit, že se dostávám trochu na tenký led, takže to zkusím obrátit v žert. „Ale hrozně jsi vyčuhovala!"

„Počkej, to je všechno?“ Nevěřícně na něj hledím. Ten plán má tolik děr, že kdybych si ho dala před oči, tak přes něj bezpečně vidím. Nevím, jestli se mám zlobit, nebo mi má být Razvana líto po tom, co před chvílí předváděl a nad čím mi doteď zůstává rozum stát.
„Takhle jsme se domluvili, můžeme jít,“ opakuje, jako bych ho prve neslyšela. „Ráno najde ten krvavý hadr a bude spokojená,“ dodává už trochu otráveně.
„No to teda nemůžeme,“ zasyčím na něj. „Když pominu, že ten ubrus, nebo co to je, nevypadá jako spodnička, korzet, nebo jakákoli jiná část oblečení, tak co když je teď pan velitel u svojí kurvičky a vrátí se domů nad ránem? Dám ruku do ohně za to, že Borůvková přesně pozná, když jde od ní. Čekala bych, že půjdeš za tou holkou, zjistíš, jestli je sama a uplatíš ji, aby do zítřejšího večera nevylézala. Nebo můžeš jít přímo za paní domácí a zeptat se, jestli je manžel doma. Vsadím se, že tě uvítá s otevřenou náručí.“
„Tak to ani omylem,“ zavrčí Razvan. Kdybych ho neznala, řekla bych, že z něj jde strach.

 „Když to neuděláš ty, udělám to sama.“ Odseknu, nasadím si kápi a zmizím ve stínu. Samozřejmě by bylo rozumnější jít k Samaritánám za Chiomou. Ale něco mě žene obhlédnout teritorium Borůvkové. Koneckonců jsem na místě a v bordelu můžu stavit později. Přeskočím nízký plot a zahnu kolem domu hledajíc otevřené okno, zadní vchod, cokoli.

 

Nakonec to ale není nutné. Na straně ze zahrady se v jednom okně svítí. Tři rozžaté svíce osvětlují masitá záda ženy v obnošeném županu. Stojí v kuchyni u kamen a něčím se láduje. Otevírám stezku. Není těžké jí nenápadně vklouznout do mysli. Zřejmě si přihnula ze sklínky, takže nemám strach z odhalení. Probírám se její hlavou jako bonboniérou, vytahuju jednu pralinku za druhou. Její manžel se jmenuje Uwe a právě teď chrápe ožralý v křesle u vyhaslého krbu. Než se ztřískal, tak se ošklivě pohádali. Borůvková se přímo třepe blahem. Přestanu vytahovat šuplíčky minulosti a zastavím tady a teď. Vladěna se nacpává jahodovým koláčem. Moc jí chutná. Mezi jednotlivými sousty vzpomíná to, čemu se oddávala před necelým půl dnem. Před očima se mi znova přehrávají útržky scén, které mi v Jedové chýši nasadil tetovaný do hlavy. Zválená postel, žádostivé ruce, svaly na Razvanových zádech. Akorát že teď to vnímám z jejího pohledu. Chtíč v Razvanových očích. Doteky. Dvě těla v jednom rytmu. Je to jako bych tam byla já. Zvrhlé, hrozně vzrušující a jsem tím úplně pohlcená, takže si ani nevšimnu, že se žena otáčí.

V tom mě zezadu někdo strhne a já si uvědomuju, že jsem byla téměř nalepená na sklo. Razvan mě drží a vleče o kus dál. „Zbláznila ses? Chceš se prozradit?“ Šeptá mi rozčileně do ucha. Ještě mě nepustil. Slyším jeho zrychlený dech, tlukot srdce a cítím, jak mě zrazuje tělo. Rozum mi přikazuje se vymanit, ale tělo touží dělat něco úplně jiného. To co vidělo před chvílí v cizí hlavě.

„Pusť mě prosím.“ Zašeptám. A pak se mi vybaví jiné ruce, jiný muž a jeho slizký hlas:
Trochu vděku, přece tě platím.
Strnu. Stejně jako tehdy zamrznu, jako myš, když natrefí na kočku, částečně smířená se svým osudem.

Razvan mě ještě chvilku drží a pak pomalu uvolní sevření. Odtáhnu se. A zaplaví mě vlna úlevy, vděku, náklonnosti.

Odvrátím pohled k oknu, kde se pořád ještě svítí. Potřebuji odstranit ten nesnesitelný pocit ztráty kontroly.

"Všechny tvoje plány spočívají v mlácení nebo šukání, co?" Řeknu opovržlivě. "Máš štěstí, Uwe je doma a úplně na maděru."

Přelézám plot zpět k sloupku, na kterém z rudého hadru kape krev a a trhám ho na cáry.

Ať aspoň vypadá, že to kdysi byl živůtek nějaké kurvy.

 Všude na rukách mám Razvanovu krev, nechám jí odplavit v sudu na dešťovou vodu stojícím pod okny Borůvkovic domu.

Ploužím se Božakem a Oxana se mě drží jako stín. Těžko říct, jestli chce jenom dohlídnout, abych nic nepokonil, anebo vážně věří, že budu roztouženě ťukat Vladěně na okýnko. Radši nad tím moc nedumám.

Po tmě v cizím městě samozřejmě trochu bloudíme, ale nakonec po několika únavných výměnách názorů na téma: „tudy jsme už určitě prošli“ - „nesmysl“ konečně staneme před kýženým domem.
Vytáhnu dečku a podržím ji před Oxanou.
„Přijde ti to jako kus oblečení?“
Plavovláska prozkoumá brokát. „Ani bych neřekla. Proč?“
„No… Bude to muset stačit,“ zavrčím nespokojeně. Už nehodlám shánět nic dalšího. A teď ta krev, hmm…
„Oxano. Máš u sebe nůž?“
Oxana nůž má, vytáhne ho z boty. Je moc pěkný, přiměřeně dlouhý. Podá mi ho střenkou napřed.
„A co máš přesně v plánu?“ Přijde mi, že si mne prohlíží malinko nervózně. „Před chvílí jsi tvrdil, že nechceš nikoho oddělat.“ Rozhlédne se po ulici, jako by hledala onen vykřičený dům. Nemám čas odpovídat, potřebuju… vhodnou oběť.
Zabloudím očima k Malyšovi, který hned vycítí, že se na něj dívám, začne švihat ocasem a radostně se ke mně rozeběhne. Ten jeho bezvýhradně důvěřivý pohled!
S hlubokým povzdechem poplácám psa po hlavě a vyhrnu si rukáv.
Život je boj.

Vladěna se projevila jako pěkně krvelačná bestie, takže udělám ránu poměrně dlouhou. Naštěstí je půjčený nástroj nabroušený jak se patří, takže se s tím nemusím moc pižlat.
„Razvane co to provádíš?!“ Podle hlasu mám pocit, že se ke mně Oxana musí vzápětí vrhnout, ale když vzhlédnu, spatřím ji, jak jenom stojí a pozoruje.
„Připravuju důkazy.“
Tiše nadávajíc nechám krev chvíli téct, a pak všechno pečlivě utřu do toho zatraceného hadru. Opřu se o zeď, kdyby se mi náhodou chtěla zatočit hlava a celou proceduru ještě jednou zopakuju. To by snad už mohlo stačit, je to zakrvácené slušně.
Odložím nůž, důkaz vraždy vezmu do zubů a připlácnu si druhou ruku na předloktí. Tak, a teď to dát zase do pořádku.

Ptáte se, jaké je to léčit sám sebe? Je to… no… Zkoušeli jste si někdy vytáhnout třísku z paty? Vyčistit ránu na lopatce? Obvázat loket? Tak asi tak dobře to jde.

Nakonec se ale přeci jen nikde nic nešklebí a červená neteče..
„Mohl jsi zabít nějakou krysu. Nebo kočku.“ Poznamená Oxana chladně.
„Nechci zabíjet kočky.“ Prohlédnu si ruku ve světle měsíce. „Navíc… hmm… Borůvková by si to mohla ověřovat. Jestli je ta krev lidská.“ Dodám, jako kdybych to měl kdovíjak promyšlené. Prohlédnu si dům, abych odhadl, ze kterého okna jsme pár hodin předtím vyhlíželi a našel ten správný sloupek. Když už jsem si skoro jistý, přivážu ubrus – tedy, chci říct živůtek té zlořečené Chiomy – na hrazení. Vypadá pěkně nechutně, jak se tam houpá a tmavé kapky cákají na chodník. 
Pečlivě otřu nůž a vrátím ho majitelce. Oxana si něco zabručí pod fousy. 
„A dál?“ Zeptá se po chvilce.
Promnu si oči. „A to je všechno. Na tomhle jsme se dohodli. Můžem jít zpátky.“

Žádné romance v kumpanii, poučovala jsem Razvana odpoledne. A ani přátelství, blízké vztahy, nic, dodala bych teď. Možná někomu jinému to může fungovat, ale já to neumím.
Vzpomenu si na svoje výlevy v uplynulém dni a zase na ně rychle zapomenu. Tohle do práce prostě nepatří.

Dotáhnout šaty, to je teď hlavní. Splatit dluh Dariovi. Vrátit se k byznysu s otataralem. Naposled. Ujišťuju se. Nenechat peníze rozkutálet. Investovat.

Buším do dveří od kuchyně tak dlouho, až vyleze kuchařka. Podle všeho už má po směně, protože vypadá dost nachmeleně.
Škytne a ovane mě vůní rybízáku.
„A helemese. To jsi zase ty. Co chceš?“
„Soudce. Je doma?“
Zavrtí pomalu hlavou. „Ne-e pořád na tahu.“
„Fajn. Potřebuju za paní domu.“
„Už zase? Nevíš, kolik je hodin?“ Teatrálně si povzdechne a natáhne ruku. Odfrknu si. Nemám moc dobou náladu. Ani trochu. Všechny akce dnešního večera byly fakt od desíti k pěti. Jedni snobové. Pak ta zatracená Borůvková. Druhý snobové, to bylo o něco málo lepší. Ale ten závěr…
Oxana se mnou za celou cestu k našemu hostinci promluvila sotva půl slova, a nakonec mě poslala do háje. Docela taktně, ale stejně.
Tohle už znám: díky, Razvane, za tu špinavou práci, a teď si běž, prosím, sednout k jinému stolu. A já si myslel, že třeba… Jsem to ale blbec! Vážně.

S tímto pocitem vrhnu na ženskou před sebou takový pohled, že poděšeně škytne a chamtivou ručku zase stáhne. Beze slova se kolem ní prosmeknu a zamířím nahoru.
Paní soudcová se pořád válí na svém křesle, ale tentokrát pro změnu nespí. Nakloněná dopředu hypnotizuje otevřené okno a jednou rukou si drápe předloktí druhé. Kousky suché kůže se kolem ní usazují jako sníh. Když uslyší kroky, trhne sebou, otočí se a vypoulí na mne oči. Navzdory splínu mě to trochu pobaví.
„Nevletěli jsme, jak netopýři.“ Ušklíbnu se. „Pardon.“
„Ty - . Máš to pro mě?“ Ósa vypadá, že by chtěla vyskočit z ušáku, ale nohy jí moc neslouží. Sáhnu do kapsy a vytáhnu malinké lahvičky.
„Dej mi to!“ Touhou se úplně třese. O krok ustoupím.
„Jak jsme se dohodli. Jeden flakón teď, další dva po soutěži. Když budeš hlasovat pro Marielu.“
„Ano, ano budu. Tak mi to dej!“ Vypadá fakt zoufale a staře a nešťastně, až je mi jí trochu líto. Ale vzpamatuju se rychle. Na ničem se nedomlouvat, s ničím nesvěřovat, ani slovo nevěřit. Neudělal jsem už dost zkušeností?
„Zopakuj to.“
„Budu hlasovat pro Marielu!“
Mlčky jí podám jednu lahvičku, zbytek zase schovám. Nemusím být u všeho, takže ji tam pěkně nechám, ať si to užije, a opustím dům. Tentokrát nepotkám ani živáčka. Kuchařka už se asi zase někde oddává flašce. V tomhle domě mě to m oc nepřekvapuje. V tomhle městě. Tomhle světě…

Rozhlédnu se po dvorku, kde jsem nechal Malyše. Najdu ho, jak se lísá k Oxaně. Tak přece přišla. Sice nemám pocit, že bych si neporadil sám, ale jsem rád, že jí nikdo po cestě nesejmul. Co víc, vypadá už zase docela v pohodě.
„Jak jsi pochodil?“ Zeptá se mě a schová jedno ze svých tajemných udělátek.
Pokrčím rameny. „Asi dobrý. Teda, víš jak…“ nechám tu odpověď nedořečenou. Oxana jen přikývne.
„Měli bychom najít Rudyho,“ začne hned zase plánovat, „asi bude ještě u Pražmů.“
„Jo…“ Znaveně se protáhnu, a přitom si uvědomím, že mi něco čouhá zezadu za páskem. Dečka na stůl. Co by taky mohla bejt živůtek. Nějaké pochybné šlapky. Ksakru už!
„Já… musím ještě zpátky k těm Borůvkům.“