Andor.cz - Dračí doupě online

Rozšklebená tvář tleskajícího muže s tetováním, nemůžu se zbavit té představy a pocitu zneužití.
Nefňukej. Kolikrát jsi už něco podobnýho zažila? Nebo horšího.

Jdeme k mostku, Razvan něco říká, odpovídám spíš mechanicky. Zastavím se.

"Rozdělíme se, musím se převléct. Pokud se ti podaří dostat dovnitř přes kuchařku, počkám tě tam, co minule," řeknu a v hlase nedokážu skrýt rozrušení.
"Seš ji jistá? Času máme zatím dost."
"Bude to tak rychlejší. Třeba pak ještě stihneme zlikvidovat druhého návrháře."
"Nevypadáš dobře, Ox. Hele vím, že se o sebe dokážeš postarat. Ale byl bych klidnější, kdybychom se nedělili," odvětí Razvan a tváří se znepokojeně.
"Razvane, potřebuju být sama."

Přikývne, přešlapuje na místě s rukama v kapsách, ale nic neříká. Vklouznu tedy do stínu jednoho z domů a vydám se směrem k hostinci. Tepe mi ve spáncích a nedokážu se moc soustředit. Možná měl pravdu, možná jsem neměla chodit sama. Jsem teď úplně snadný terč.

Tohle bude průser.
Cítím to dost dobře i bez Oxanina varování. Ten člověk ví věci, co by vědět neměl, a já se proti tomu absolutně neumím bránit. Rozkopat mu držku!
Projdeme dozadu. Snažím se řídit podle rady kolegyně a bedlivě si prohlížím okolí. Destilační kolona. Tyhle kádinky už musí být pěkně starý… Támhleto bude kořen lichořeřišnice. Dobrý na rány… Mrtvá ženská?! Ne, ještě živá. Ale dýchá mělce. Slabý pulz. Neměl bych jí alespoň zaklonit hlavu?
Oxana si sedá, tak ji poslušně napodobím. Jen ať mluví, stejně v tom umí líp chodit. A asi nemá cenu zapírat, když by to protistrana tak jako tak odhalila. Tak čekám… Jenže otázky se stahují jako smyčka a já už se prostě nedokážu soustředit na podružnosti. Oxana vypadá nervózně.
Co řekne na tohle? Co řekne?

Zmizí i s penězi, ozve se hlas, jako šustění písku. Najednou mám pocit, že vidím Oxu, jak si sedí v kočáru, v kapse pod sukní naše váčky s odměnou. Nebo to není naše odměna?
To je mi jedno. Nezáleží mi na penězích.
Že ne? A po čem tedy toužíš?
Praštit s tebou pořádně o zeď! Na zlomek vteřiny mi ale vytane na mysli ta skutečná odpověď, nejde tomu zabránit. A hlas se rozesměje.
Ty jsi takový hlupáček, tak naivní hlupáček… Zradí tě.
Ne. Záleží jí na mě. Říkala to.
Tak jí nebudeš dost dobrý. Znechutíš se jí. …Co by třeba řekla na tohle?
V mžiku jsem zpátky u Vladěny. Je to tak dokonale tělesné, vůně koláče, měkká oblost pod mýma rukama…
Mám jí to ukázat?
Zpocené povlečení, naše těla. Hodil jsem s ní na postel, vyhrožoval jsem jí…
Klidně. Ne! Víš co? Táhli z mojí hlavy, ty hajzle, TÁHNI Z MOJÍ HLAVY!!

Najednou si uvědomím ostrou bolest. Malyš mi trhá nohavici, hází hlavou sem a tam, látka se páře a pod ní i moje kůže.
„Au! Dost!“ Ještě napůl v transu zkusím psa nakopnout, ale ten bleskově uhne a postaví se proti dlouhánovi. Neseděl ještě před chvílí na té své židličce? Malyš stojí napnutý dopředu, v očích se mu blýská bělmo a vrčí dunivě, jako vzdálený vodopád. Rychle ho chytnu za kůži na krku.
Viděl jsem už dvakrát, co se stane, když jde natvrdo proti člověku, a potřetí to vidět nepotřebuju.
Oxana vedle se skroutí na židli a pozvrací si sukni. Otrava? Podepřu jí druhou rukou a otočím se na toho bastarda.
„Mám ho pustit?“ Zeptám se varovně.
„Není třeba.“ Ten chlap vůbec nevypadá vystrašeně. Ani v nejmenším.
„Dobře jsem se bavil. Říkali jste tři lahvičky? Tak si poslužte…“ Mávne rukou k jednomu z těch otevřených náhrobků. Zarazím se. Žádná platba? O co tady šlo? Ale moje společnice najednou přestane mumlat nadávky a probudí se k životu.
„Vstávej, pojď…“ Chytne mě za ruku. Má ji ledově studenou. Poddám se tomu a vleču Malyše nejdřív ke zdroji, kde si nabereme tři lahvičky. Je jich tam vyskládaných halabala nejmíň tucet. Dost na to, aby se dala otrávit celá porota i s tou Houskovou v čele. Pak škobrtavě zamíříme k východu.
Dlouhán nás sleduje s pobaveným výrazem. Zrak mi padne na bezvládnou ženu. Neměli bychom ji vzít s sebou?
„Pojď, jdem.“ Oxana chce být podle všeho co nejdřív venku. S notným sebezapřením odvrátím oči. Majitel jeskyně divů se zasměje a odhrne nám galantně závěs.
„Tak hodně štěstí Samotáři. Hodně štěstí, Maličká.“
S chutí bych mu na to odpověděl něco hodně peprného, ale instinkt mě varuje. Jestli mi vidí do hlavy, tak ať si poslouží.

Vystoupáme po schodech a dost smrdutý Božacký vzduch voní jako jarní louka.
Za stolem tlusťoch právě dojídá poslední kousek slaniny. Ani k nám nezvedne oči.
Venku je noc, nikde nikdo.
„Co to mělo bejt?“ Zeptám se nejistě.
„Nevím.“ Oxana je bledá a přijde mi, že se trochu třese.
„Jsi v pořádku?“
„Jo. Jo, jsem. Pusť mě.“ Vysmekne se mi a upraví si vlasy. Zůstanu stát opodál a konejším Malyše, uhlazuju mu zježené chlupy. Viděla to? Nechci se ptát.
Bezmoc se přetaví ve vztek, nakopnu hroudu bláta, až se rozprskne na všechny strany.
„Zmetek! Jenom si s náma hrál! Co když nás teď práskne?“
„Nemyslím si.“ Oxa zase vypadá chladnokrevně a věcně, jako vždycky. „Je velmi mocný. Kdyby chtěl dělat politiku, už by dávno seděl někde nahoře.“
„Hrmf." Zadívám se nenávistně na boudičku. „Nejradši bych se tam vrátil a – “
„To nedělej.“
Otočím se a zacinkám lahvičkami v kapse. „Ale máme braun. Jdem za Óšou?“
„Jdem za Óšou.“

Bok po boku se vydáme zpátky přes bláto a olejnaté stoky. Pozoruji Oxanu, sám sobě namlouvám, že mám obavy o její zdraví. Mohlo by jí být ještě špatně… Ale ve skutečnosti mi vrtá v hlavě něco jiného. Všechno, co jsem slyšel tam dole. Ten člověk se nás snažil od sebe rozeštvat. A to by taky mělo znamenat, že nás něco spojuje. Na obou stranách…
Na peníze, které jsme získali a neuplatnili, si ani nevzpomenu.

Probouzím se a zvracím přes okraj sedadla.
"Ty hajzle," odplivnu a otírám si rukou ústa.

Když se chcete nabourat do mysli někomu, koho znáte a kdo vám už dal jednou přístup pro komunikaci, je to docela snadné. A právě to teď udělám. Je to hrozné porušení důvěry, ale není čas ťukat na dveře. Setřesu ze sebe Razvanovu ruku a zadívám se mu do očí.

„Otevírá stezky mysli. Soustřeď se na věci kolem sebe.“

Proti myšlenkovým útokům se dá bránit několika způsoby. Buď ovládáte Mockru a bráníte se stezkou. Když ale stezku neumíte otevírat, také máte pár možností. Jednou z nich je soustředit se plným vědomím na svoje okolí. Na to, co vnímáte všemi smysly. Pro telepata je to pak jako chytat ryby bidlem – mnohem těžší než sítěmi nebo na návnadu, nemá se čeho chytit.

Já sama vytáhnu pár věci z mysli, zamknu je do krabičky a ukládám někam hodně hluboko. Věci týkající se našeho úkolu v Božaku. Říká se tomu vytěsnění. Nevím, jestli jsem vytáhla ty správné a nevím, jestli to bude stačit.

Tetovaný muž odhrnuje závěs a kyne nám dál do místnosti. Sklepní místnost před námi bývala kdysi hrobkou. Některé náhrobky jsou pootevřené, jiné slouží jako odkladiště na různé zkumavky a tyglíky. Klenutý strop nad námi je celý oloupaný a tmavé výklenky ukrývají bůh ví co. Po celé délce jedné stěny stojí stolky s chemickou aparaturou, ve které se něco vaří a jen kousek vedle je vyvýšené místo, takové malé podium, kde je na lehátku položené nahé tělo ženy jen zpola zakryté prostěradlem. Bizarní výjev korunují sedadla v různém stadiu rozkladu, které vypadají soudě dle tvaru a čalounění jako odněkud ze starého divadla.

Žena na lehátku je už od pohledu feťačka.
Neboj, ještě žije. Ozve se hlas v mojí hlavě.
Přikývnu a nechtěně mi ulétne představa, jak tam ležím já sama.

Holohlavý ukáže na divadelní sedátka a sám si přisune otočnou stoličku. Razvan se ošívá, ale když vidí, že si sedám, tak udělá to samé.
„Tak co byste potřebovali?“ Nakloní se k nám.
Co je tohle za hru? Kdyby chtěl, vytáhne si to přece z hlavy sám.

„Hrajete si rádi?“ Pokračuje s další otázkou. Zjišťuji, že vůbec nejsem schopna odhadnout, kdy mi čte myšlenky a kdy ne. „Já, ano.“ Nečeká na odpověď a tváří se nadmíru spokojeně.

„Potřebovali bychom tři lahvičky braunu.“ Ujmu se slova.
„To ale nebude zadarmo,“ protáhne holohlavý. „A vy nevypadáte, že vám zrovna mince chřestí v kabátě. I když…“
Podívá se do míst, kde v zástěře ukrývám zbytek lupu. „Mohl bych na vás vyzkoušet substanci, kterou právě vyvíjím,“ zahledí se na Razvana. „Nebo si třeba zahrajeme kostky, to mám také rád,“ propaluje ho pohledem.

„Nebo si budeme povídat,“ otočí se ke mně.
Razvan se už chystá ke slovu.
Budeme si povídat. Provrtám holohlavého pohledem.
„Malá hrdinka, nevěříš mu, že by to zvládnul?“
Polknu. „Zajímá vás náš příběh, sám jste to zmínil.“
Holohlavý si olízne oschlé rty. „Tak na copak ten braun potřebujete?“
„Pro jednu známou,“ odvětím klidně.
Chyba! Ozve se v mojí hlavě.
Odkašlu si. „Potřebujeme ji pro Óšu“
„Tak Óša,“ zaskřípá tetovaný. „Dlouho jsem o ní neslyšel, myslel jsem, že už je po ní. A co že Óša poslala zrovna vás?“
„Dobře platí.“
Chyba! Tak hloupou lež bych od tebe nečekal.
Holohlavý se sípavě zasměje. „Óša už drahnou dobu posílá své nohsledy žebrat, abych jí něco poslal.“
„Potřebujeme od ní hlas do soutěže o nejlepší šaty.“
Něco skrýváš. Ale to nevadí. Nech si svá tajemství.
Nečeká a vystřelí další otázku:„Co uděláš s penězi z výhry? Rozdělíte si je rovným dílem?“
Kývne směrem k Razvanovi. Zboku vnímám jeho pohled.
Nasucho polknu. „Ano.“
Chyba!
„Nesnáším lháře. Všichni feťáci jsou lháři. A taky všichni zloději!“
„Rozdělíme se je rovným dílem,“ pronesu chladně.
Nevím! Nevím, co s nima udělám! Řvu na něj v myšlenkách. Co po mně chceš?
„Poslední otázka.“ Nakloní se ke mně až cítím jeho kovový dech.
Přestává mě to bavit. Važ odpověď.
„Tady vlk samotář. Co pro tebe znamená?“
Srdce se mi rozbuší. Zavřu oči.
„Je to parťák, známe se docela dlouho. Důvěřuju-“
Dost. Vytáčíš se. Říkal jsem, že nemám rád lháře.
V tom mě holohlavý prudce popadne za ruku. Zatmí se mi před očima, cítím jak se propadám dolů.

Ocitám se na jevišti velkého divadla. Opona se rozhrnuje.
„PRVNÍ JEDNÁNÍ!“[/b] Uslyším hlas odkudsi.

Kulisa chalupy na konci světa. Do zašlých prken je zažraný uhelný prach. Z postele se ozývá otcovo chrápání. Pach kořalky a pět ran řemenem. Stejně z tebe nikdy nic nebude, Oxano!
Droboučké tělíčko v mých rukách už nedýchá. Byl tak maličký. Jak se jmenoval? Už jsme jenom tři. Přitulím k sobě Olinku, těžce dýchá, moc těžce, ale zatím žije. Záda Evžena ve dveřích. Tak sbohem, bráško, čeká tě velký svět.

Scéna se promění. Za dveřmi malé cely slyším kroky abatyše. Z povlaku slamníku vytahuju porůznu nastřádané cennosti. Hlavně pryč. Třeba do… Lederasu. To je velké město!

A v něm panský dům a štůčky hedvábí vonící z přilehlého krámku. Postávám u okna své komůrky, listuji v knize. Nejsem tam ale sama. Zezadu mě chytnou čísi ruce, přejíždí mi po těle. Funění do ucha: Trochu vděku, přece tě platím!
Šmátrám v povlaku slamníku a vytahuju mince. Není jich málo. A není to poprvé. Chybět jim to ale nebude.

Krást už bych uměla, to je dobrý začátek, ne?
Darius Reede a jeho ostře řezaná tvář přímo před mým obličejem. Úlisný úsměv. Ty jsi taková snaživka, viď? Co všechno jsi schopná udělat pro svoje cíle?

Sedím v drožce, která je zevnitř polstrovaná sametem. Látka drahých šatů se leskne v paprscích slunce dopadajícího dovnitř mezi krajkovanými závěsy. Konečně jsem jako člověk. Ale drobná kazeta plná prášku jako by se chtěla propálit ze svého úkrytu ven.

„INTERMEZZO!“ Zaburácí hlas.
Dům u moře. Ležím v hebkých přikrývkách. Všechno je tu moje! Úsměv Valerie, záplava tmavých vlasů na mém nahém těle. Dneska nebudeme vstávat, hm?
Scéna se mění. Ještě ne! Proč to trvalo tak krátce?

„DRUHÉ JEDNÁNÍ“
Znovu kazetka s práškem. Na cestě. Doma. Na cestě. Na cestě…
Valeriina rozčilená tvář. Jsi posedlá kontrolou! Slova po mně stékají jako kapky deště. Hlavně se nenechat zranit. Víš, Valerie, nikdy jsi pro mě nic neznamenala.

Na cestě. Kazetka s práškem hoří. Soudce má paruku nasazenou trochu nakřivo a směšně máchá rukama. Lidi se koukají, šustí novinami. Oprátka se houpá. Mezitím ve vězeňské cele kape vysrážená voda ze stropu. Palcem zamáčknu veš. Jsem NIC.

Darius Reede podruhé. Dvěma prsty mě hladí po tváři. Irinko, copak jsi vyváděla?
Dům u moře je pryč. Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná. Ale ještě mi něco dlužíš, Irinko, rozumíme si? A mám pro tebe příležitost. To je fajn dohoda, ne? Hledej Naďu.

Má smysl začínat znova?

„TŘETÍ JEDNÁNÍ!“
Rudy, Razvan. Jeden bláznivý chytrolín, druhý horká hlava, trochu frajírek. V kapse první plný měšec po dlouhé době. To půjde.

Šlape to jako na drátkách. Možná až moc dobře. Nebezpečí v bezpečí, Razvanova ruka kolem mých ramen.

Šest váčků, to bude přes 50 zlatých, k tomu kapesní hodinky s diamantovým ciferníkem, jeden snubní prsten a tajemná krabička vykládaná slonovinou. Stačilo by to na nový začátek někde jinde?
Možná by se to dalo brát jako taková speciální půjčka.

Rudy a jeho zklamaná tvář. Jak by se tvářil Razvan?

Před očima se mi vybaví jeho tvář a najednou stojím v chodbě měšťanského domu. Z kuchyně vedle se ozývají hlasy. Nahlédnu dovnitř. Razvan tiskne ke zdi postarší unylou ženu. A nevypadá, že by se mu to nelíbilo. Obličej zaboří do jejího poprsí, rukou zajede pod župan. Bodne ve mně osten žárlivosti.

Ale počkat, tuhle scénu neznám! Prudce zamrkám. Na chvíli jako bych někde za tou dvojicí rozostřeně zahlédla hlediště a v něm jediného člověka. Vyzáblého muže s hadím tetováním. Ten obraz ale v mžiku zmizí a já vidím Razvanovo nahé tělo míhající se v polštářích s kyprou ženou. Udělá se mi špatně, cítím, že budu zvracet. Mrkám, štípu se do rukou, stane se něco?

V kapse váček s mincemi, utíkám. Pokolikáté už?

Rudyho obličej přede mnou. Já jsem ti věřil, Oxano.
Razvan. Mlátí pěstí do zdi. Ty děvko, vidím v jeho hlavě.
Hlupáčci, pomyslím si hořce.

Chalupa se zažraným uhelným prachem v podlaze. Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná. Jsem NIC. Muž s hadím tetováním vstává a aplauduje. Opona se zavírá.

Směju se, ještě když scházíme po schodech kamsi do suterénu. Tak tahle lekce mi vyšla. Paní chytrá. Rejpat, že nedokážu najít kůču, o které jsem slyšel poprvé v životě…

Zvláštní kovový pach, který byl cítit už nahoře v boudě, teď s každým krokem zesiluje. Skoro mám pocit, že mě štípe v nose. Přestanu se tlemit, protože se nechci začít dusit. Úplně mě to přenese zpátky na akademii.
Amalgámová destilace? Ale kdo by něco takového prováděl v nevětraném podzemí? Leda blázen…
Malyš hlasitě pšíkne, Oxana si dýchá do rukávu. A jsme dole.
Ocitneme se v dost velké chodbě, připomínající tunel. Nejvíc mi to přijde jako nějaké staré vinné sklepy, ale místo zaprášených sudů je tu akorát neskutečný bordel. Nábytek v různém stupni rozkladu, hromady starých hadrů, laboratorní aparatura… Celkově dost zlověstné místo. Přímo před námi se chodba větví, vlevo mizí chaos kamsi do tmy, pravá část je zakrytá plesnivým závěsem. Přijde mi, že slyším nějaké tlumené hlasy, ale těžko říct.
Vyměníme si s Oxanou nejisté pohledy. Odkašlu si.
„Je tu někdo?“

Vzápětí se závěs rozhrne a před námi stane muž neurčitého věku. Myslím, že zas až tak moc věcí mě už v životě nepřekvapí, ale zjev tohohle chlapa tedy ano.
Může mít na výšku tak ke dvěma metrům, ale jestli váží tolik, co Oxana, tak je to ještě hodně. Na hlavě připomínající lebku nemá ani vlas, obličej z větší části zakrytý obřím červeným šálem a po zbytku se pne dost divné hadí tetování.
Pár vteřin se navzájem nevěřícně prohlížíme, Oxana už se chystá na nějakou otázku, ale dlouhán ji předběhne.
„Ale, kohopak to sem osud zavanul?“ Zachrčí hlasem vyschlým jako písek. Jestli se zdržuje běžně tady dole, moc se vlastně nedivím. Zabodne do mne své oči jako trnky. „Lidi od řeky tu běžně nevídáme. Kdepak máš zbytek kmenu?“
Zaváhám, ale muž si vzápětí odpoví sám. „Vlk samotář? No to se podívejme… Copak jsi chtěl tak moc, že jsi byl odvržen?“
Než stačím něco říct na tohle, podivín zase pokračuje.
„Takoví bývají nejnebezpečnější. Měla bys ho držet na krátko,“ obrátí se pro změnu na Oxanu, „než někoho pokouše. ...I když ty se, koukám, taky nebojíš šlapat po cizích zádech…“
Moje společnice vypadá dost zaskočeně a podle všeho chystá nějakou jízlivou poznámku, ale není jí to přáno. „A ty si dávej pozor,“ zasyčí chlapík zase směrem ke mně, „aportoval bys jí hvězdy z oblohy, ale někteří lidé jsou prostě od přírody zrádci...“
„Ale! Už!“ Přeruším ho tím prvním, co mi přijde na jazyk. Co to tohle jako je? Oxana naštěstí přispěje vzápětí o trochu příčetnějším sdělením.
„Nechte nás mluvit.“
„Tak dobře.“ Těžko říct, ale přijde mi, že ten chlap se pod šátkem usmívá. Po zádech mi přeběhne mráz. „To by mne totiž vážně, zajímalo, co tu vy dva holoubci děláte. Takový pěkně nesourodý páreček… A ani jeden nevypadáte, jako běžní zákazníci… Skoro by si někdo mohl myslet, že jste třeba… tajní v převleku?“

Cítím, jak vzrůstá napětí, jako když přejíždíte nožem po zanícené ráně a v jednu chvíli kůže praskne a ven se vyhrne všechen sajrajt a krev. Pan Mluvka nevypadá ozbrojen, ale rozhodně se nechová úplně příčetně a pořád netušíme, co je za tou oponou. Nechám ruku položenou na Oxaniných zádech, abych ji mohl strnout za sebe – kdyby něco.
„Jdeme pro zboží. A tady prý máte nejlepší.“ Zkusím to po přátelsku.
„A máte pravdu, nechceme to pro sebe,“ dodá Oxana. Překvapeně na ní pohlédnu. S pravdou ven?
Ale na holohlavce to má zřejmě pozitivní vliv, protože spokojeně kývne.
„Ale, vážně? Tak to si rád poslechnu. Nu… tak pojďte dál…“

Přecházíme most, když kostelní věže začnou odbíjet půlnoc. Zvon chrámu na velkém náměstí má hluboký zvučný hlas, kdežto jeho menší bratr z kostelíku na rynku zní jakoby zpíval fistulí dospívajícího chlapce.

Je to na tobě, Rudy. Pomyslím si a v duchu parťákovi posílám modlitby za úspěch v aukci.

Kraj slumů hned u řeky je tichý a špinavý. Z řeky smrdí fekálie, vítr si pohrává s odpadky válejícími se mezi chatrnými obydlími. Sem tam je vidět nějaká chajda, častěji ale příbytky lidí tvoří jen porůznu napnuté plachty a jiné improvizované přístřešky. O veřejném osvétlení se tamějším obyvatelům může jen zdát a tak sem tam tmu prosvětlí blikotavá záře ohňů, kolem kterých se krčí shrbené postavy častující nás nevraživými pohledy.

Nějak jsem si myslela, že Jedovou chýši najdeme bez problémů. Ani nevím, co jsem si představovala. Chaloupku uprostřed slumů, ze které se line nazelenalá záře a před vchodem nás vítá babka s tlustým hadem kolem krku?

"Jdi se někoho zeptat, co vlastně hledáme," šťouchnu do Razvana, abych dala najevo, že mám situaci pod kontrolou.

"Myslel jsem, že od špiónění jsi tady ty,"
rýpne si společník. A než stihnu odpovědět, pokračuje: "No dobře, když potřebuješ ochránce, ktery by tě provedl božackou periferií..." rozhodí rukama.

Nejradši bych mu jednu vrazila, ale on na nic nečeká a vydává se směrem k nejbližšímu z ohýnků. Malyš sedí u mě a špicuje uši, připraven vyrazit, kdyby pánovi hrozilo nebezpečí. Razvan chvíli postává v hloučku místňáků. Vidím jen jeho černě se rýsující postavu proti ohni. Pak mu v ruce bleskne mince a vrací se zpět.

""Máme hledat červenou boudu vedle zvonice." oznámuje Razvan, co zjistil.
"Vidíš, jak ti to špiónění jde," usměju se na něj.
"Jsem rozený talent, vždycky jsem to tušil."
Je vidět, že prekročením řeky se změnilo víc než jen část města. Razvan, jako by zvětšující se vzdáleností od lepších čtvrtí, pookřál. A jeho dobrá nálada se nějakým záhadným způsobem přenáší i na mě. Hlodavé vzpomínky a kus minulosti plné černýho zboží a celého toho průšvihu vytěsním. Teď jsme v jeho rajónu. Jako by to ze mě setřáslo část zodpovědnosti za celou akci. Chvíli se ještě špičkujeme, než narazíme na malou zvonici sloužící zřejmě jako poplašné zařízení při požárech a podobných událostech. Boudu najdeme snadno, ačkoli vyrudlá barva připomíná červenou jen s velkou dávkou představivosti. Celé se mi to nějak nezdá, na překupnické doupě mi budka připadá poněkud malá. Aby to nebyla spíš bouda obrazně řečeno. Zatlučené okenice nepropouští žádné světlo, dveře nejsou zajištěné zámkem. Ideální léčka na důvěřivé cizince lačnící po fetu. Tázavě se na Razvana zadívám. Přikývne, a tak otvírám.
Do očí nás udeří světlo pochodně. Malou místnost vyplňuje stůl s rozložitou vyřezávanou židlí, na které trůní člověk připomínající obra. Před sebou na prkénku rozvážné krájí špek. Cítím, že teď je to na mě.

"Jedová chýše?"
"Když se ptáš, tak tu nemáš co pohledávat," odsekne, aniž by vzhlédl od krájení.
"Kolik chceš?" zatřesu v kapse zástěry váčkem zbylých mincí.
"Když se ptáš, tak tu nemáš, co pohledávat, zopakuje poněkud ostřeji. Tu Razvan vystoupí přede mě.
"Netlač řeku, teče sama." prohlásí jako by mimochodem. Vykulím na něj oči.
K mému překvapení hromotluk kývne směrem za sebe, kde si až teď všímám schodů někam dolů.

Dochází mi, že ten syčák znal celou dobu heslo a nechal mě v tom schválně vykoupat.

"To ti jen tak neprojde," ucedím mezi zubama a dloubnu Razvana pod žebra. Ten se jen zazubí a vezme mě kolem ramen. Schválně, protože ví, že takovýhle kamarádíčkování nemám ráda.
Ještě mu chci říct něco ve smyslu, ať si podobný věci nechá pro soudcovou, ale to, co na nás čeká po pár schodech v hlubině za dveřmi mě přiměje na celou záležitost zapomenout.

Zrovna přemýšlím, jak nejlépe dostat Oxanu ze spárů ochranky, když se ozve tiché odkašlání a výše zmíněná stojí vedle nás. Tváří se nad míru spokojeně.
„Tak jak?“ Zeptám se pro změnu já. Oxa odněkud vytáhne nadité měšce a předvede nám úlovek. Rudy vypadá poněkud rozpačitě, ale já se spokojeně usměju. Pracháče určitě bolet nebude, že jsme jim od těch hromad kovu trochu odlehčili…

Začneme s kolegyní přepočítávat mince, zatímco kouzelník nás zadumaně sleduje.
„Možná by se to dalo brát jako taková speciální půjčka,“ zamumlá nakonec, spíš pro sebe, “máme koneckonců důležitý úkol… Ale kdo tam s tím půjde?“
„No ty.“ Oxana shrábne mince z dlaně do toho největšího váčku. „Mně by mohl někdo poznat. Navíc jakožto můj pobočník se očekává, Že budeš takovéhle věci zařizovat za mne. Já jsem slavná návrhářka.“ Potřese měšcem a podá ho Rudymu. „Tohle by mělo určitě stačit.“
„Navíc tam máš přece známost.“ Přisadím si škodolibě. „Nějakou tu slečnu Janičku.“
Rudy si nešťastně povzdychne a přijde mi, že i trochu zrudnul, ale v nočním šeru těžko říct.
„Já jdu do té Jedové chýše,“ plánuje Oxana dál, “snad se mi podaří něco sehnat.“
„Půjdu taky.“
Společnice se na mne zamračí. „Myslela jsem, že máš ještě něco u madam soudcové,“ podotkne nedůtklivě a nechá zbytek kořisti zase zmizet kdesi u sebe.
„To je jen na chvilku,“ nuceně se zasměju. „Zařídím to pak.“ Oxanu to ale moc neobměkčí.
„Nepotřebuju doprovod.“ Propálí mne pohledem. „Umím se o sebe postarat.“
„O tom nepochybuju,“ snažím se o smířlivý tón. Tuhle soudcovou mi byl fakt čert dlužen! „Jako dvojice budeme míň nápadní. A je to bezpečnější… Kdyby něco.“
Oxana vypadá, že by se chtěla ještě hádat, ale nakonec pokrčí rameny. „Tak dobře. Stejně vypadáš jako lepší potenciální zákazník.“

V rámci zachování smíru předstírám, že jsem tu poznámku přeslechl. Dáme Rudymu pár skvělých rad, jak se neutopit ve víru pletich, které, jak se zdá, moc oceňuje, popřejeme mu hodně štěstí a vyrazíme vstříc temnotě té horší čtvrti.

Jak už to tak bývá, největší poklady se ukrývají v nejošumělejších truhlicích. Norkový kožich stejně jako vlněný kabát s límcem z polární lišky bych sice prodala za slušný balík, ale jejich majitelé zjevně nenechávají cennosti po kapsách.
Po několika marných tipech změním taktiku a koukám k ramínkům s méně honosnými oděvy. Jako první na mě vykoukne odložená kabelka a v ní malý váček. Nebude to žádná sláva, ale každá zlatka se počítá. V lahvově zeleném kabátku s pelerínou objevím psaníčko plné mincí. Hledání mě úplně pohltí, jako v transu šacuju svrchníky a z práce mě vytrhne až hluk doléhající sem z hlavní síně. Poplácám se po nadité kapse schované pod mašlí a nabíráním mých nevkusných šatů. Celkem mám asi šest váčků, odhaduju úlovek rozhodně přes 50 zlatých, k tomu kapesní hodinky s diamantovým ciferníkem, jeden snubní prsten a tajemná krabička vykládaná slonovinou. To by mělo stačit.

Za řadami pověšených šatů uslyším dusot nohou a křik. Jako by se celé osazenatvo večírku hrnulo ven.

"Vypadněte! Všichni ven!" Burácí čísi hlas.

Chystám se vyběhnout, ale včas se zarazím. V uličce před sebou zahlédnu nohy šatnářky bránící pultík zasypaný hromadou očíslovaných lístků. V šatně se strhne mela. Honem podlezu pod plášti úplně vlevo, prosmýknu se kolem pultu a nechám se unášet davem ven ze dveří. Než mě dav vyplivne na kraji ulice, jsem celá potlučená a rozcuchaná, ale naditou kapsu mám stále plnou.

Udýchaně se svalím pod kašanem.

"Mám."
Je to snad poprvé za dnešek, co se mi na tvář vkradl úsměv.

Říkal jsem, že to bude zábava? Byla to zábava. Skoro jak na divadle.
První dějství by se mohlo jmenovat třeba: Závod kolem obložených mís. Následoval dramatický kus: Razvan versus členové palácové stráže I. a II. (přerušený mezihrou: Malyš a grilované selátko). Vše pak vyvrcholilo velkolepým finále, které bych nazval jednoznačně: Povstání lůzy.
…Po něm dle očekávání přišel konec srandy v podobě Vyhnání lůzy (z Ráje). Málem došlo i na epilog Lynčování neznámého provokatéra, ale hlavní hrdina představení se včas vysmekl a zdrhnul. Mám radši svoji kůži v celku.

S několika nejagilnějšími zástupci ochranky v zádech se ještě proběhnu kolem tří bloků, ale nakonec to vzdají všichni. Dopřeju si pár minut na vydýchání, napravím nejhorší vzniklé škody a zamířím zpátky k vile. Celkově mám dobrý pocit, humbuk jsme rozhodně udělali solidní, takže sotva někoho napadlo zajít si v nevhodnou chvíli vyzvednout kožich.

Nenápadně mrknu k hlavnímu vchodu. Malyš byl v jeden moment omylem vykopnut společně se zbytkem plebsu, a jak jsem očekával, zůstal okounět u schodů, a nešťastně kňučel nad tou křivdou že já si užívám uvnitř zábavy, zatímco on musí čekat venku. Tiše hvízdnu, pes sebou trhne, zavětří a pak se rozběhne mým směrem. Po chvíli nadšeného vítání se společně vydáme o kousek dál, kde se ve stínu kaštanovníku ukrývá Rudy.
Kamarád je tak koncentrovaný, že když mu Malyš drcne do ruky, málem vyletí z kůže.
„Ha! Razvane! Vylekal jsi mě.“ Přeměří si mne zkoumavým pohledem. „Šlo to dobře?“
„Ale jo.“ Promnu si klouby na ruce „Co Oxana?“
Rudy se otočí zpět k osvětleným oknům. „Snažím se udržet iluzi, že v šatně nikdo není. Ale je to těžké. Úhel pohledu je jiný, takže když použiji optické zrcadlení…“
„Už je tam dlouho.“ Utnu jeho výklad a stoupnu si na špičky, abych taky nakoukl dovnitř. Zdá se, že je všude klid, ale není odsud vidět ani zdaleka celá místnost. Rudy se zatváří znepokojeně.
„Myslíš? Třeba jen hledá nejlepší kořist.“
Nespokojeně zamručím. „Dobře. Ještě chvíli počkáme. Jestli se neobjeví, jdu zpátky dovnitř.“

Ani společenský večírek nedokáže skupinu lepšolidí a skupinu chátry spojit. Dokonce i taneční parket se rozdělil na dvě části. Lidé křepčí ve dvou vlnách, které ne a ne se prolnout.
Tam kde končí stoly obyčejných lidí je pomyslené území nikoho, neosídlený pruh, kterému se lepšolidi vyhýbají obloukem. Tam teď patříme, k chátře. S vnitřním odporem následuju Razvana. Právě ten prázdný pruh mě vrhne do vzpomínek na Uhlovou Jámu a připomene mi, jak moc teď balancujeme na hraně, jak snadno se může něco posrat a já zase skončím v té horší kastě. Anebo hůř.

Nic není tak hrozný, jako Uhlová Jáma. Připomenu si a vrátím se myšlenkama do přítomnosti. Razvan exceluje. Tyhle jeho šarády mi vždycky zlepší den, mám co dělat, abych nevyprskla smíchy.

"Děje se něco?" otočím se na něj.

"Mazej domů, než tě vykoukaj!" Bafne na mě. Kdybych ho neznala, řekla bych, že z něj jde strach.

Vztekle po něm loupnu pohledem, nafouknu se a s nosem nahoru odpluju směrem k šatnám. Cestou kolem stolečku s občerstvením strčím do kapsy grilované stehýnko zabalené do ubrousku.

Lokajové mi nevěnují pozornost, do šatny se dostanu bez problémů. Opřu se o pultík a mračím se směrem k hlavnímu sálu.

"Chceš kabát, nebo co?" houkne na mě nerudná šatnářka. Záměrně si jí nevšímám a mračím se směrem k tanečnímu parketu.
"Já mu ještě dám, ať si nemyslí, že se mě takhle jednoduše zbaví!" Pohrozím pěstí směrem k tušeným tanečníkům.
Šatnářka se ke mně přisune blíž. "Mně taky naslibovali, jak za mnou budou chodit a ještě si prý něco vydělám," odplivla si. "Skutek utek, trčím tady už tři hodiny, viděla jsem prd a ten můj mi dones akorát oschlou kanapku, co se sotva za zub vešla."
"Chlapi," odplivnu si po jejím vzoru. "Theo už tam beztak vosahává nějakou fuchtli. Ten taky vohne každou. A jak čuměl na ty paničky v nóbl šatech, jenže na ty je krátkej," uchechtnu se ne příliš přesvědčivě.
"Všichni jsou stejný," zahudrá šatnářka. "Toho mýho budu ještě muset táhnout dom, jak ho znám."
Chvíli spolu hořekujeme nad neuspokojivými povahami a činy našich drahých poloviček, než nás přeruší postarší pár. Paní si vyzvedne norkový kabát a odkráčí ven.

"Jak já bych si dala nějakou z těch jejich vybraných lahůdek," posteskne si šatnářka po chvíli mlčení. Jako na povel vytáhnu z kapsy zástěry ukořistěné stehýnko. Opatrně ho před ní rozbalím jako nejdražší poklad. "Chceš? Mně už stejně přešla chuť."
Šatnářka se hladově zakousne do masa. "Dobrý, viď? A maj tam jinačí laskominy." Odvyprávím jí, jakýma lahůdkama si nacpávají břich její přátelé uvnitř.
"A nechceš si tam chvilku odskočit? Na pár minut bych to tu za tebe vzala," navrhnu jako by nic.
"No já nevím," váhá. "Je to přece jenom zodpovědnost."
"V klidu, dělala jsem šatnářku ve Velkym Poprově divadle." Pokrčím rameny. "Jednou by ses otočila v kole, pobrala bys na co bys měla chuť a jsi zpátky." Jako nazavolanou se ozvou první tóny čtverylky.
"No tak dobře," pousměje se trochu nervózně. "Jednou si skočím a jsem zpátky. Ne abys něco zvrtala! Vztyčí přísně prst a už mizí ve dveřích do sálu.

Přišel můj čas.