Andor.cz - Dračí doupě online

Večírek milovníků ryb mi připadá o chlup lepší než u těch minulých snobů.
Ale možná je to prostě tím, že doba už pokročila, a účastníci začali odhazovat masky. Nebo, lépe řečeno, účastníci z řad honorace, lůza se s nějakými maskami odmítá obtěžovat. A právě jako bezvýznamní členové téhle vyžírkářské kasty vstupujeme tentokrát i my.

Což o to, mě stačí převléknout se zpět do své staré košile a iluze je dokonalá, zato Oxana se musela ponořit hlouběji do svojí bezedné truhlice s převleky. Nakonec si vybrala odrbanou, kdysi možná luxusní, sukni a nějakou opravdu děsivou blůzu, pošitou roztřepanými volánky. Na hlavě si spíchla neumělou nápodobu honosného účesu a rázem by jí nikdo od kdejaké prodavačky padavčat ani omylem nerozeznal. Dokonce mi připadá, že se i jinak nese. Je to… znepokojující a znovu mi vytane na mysl, kolik z té Oxany, kterou známe my, je taky jen nějaký vhodně zvolený převlek.

Ale na dumání není čas. Po krátké poradě se rozdělíme a vyrazíme každý po své ose shánět info o zdejším drogovém trhu. Když se po chvíli zase sejdeme poblíž obřích broušených mís se sangrií, s příjemným překvapením zjistíme, že naše zdroje se vcelku shodují. Tahle jedová chýše bude asi docela vyhlášená varna.
Pak je čas rozjet druhou polovinu plánu.
Vydám se stolu chátry, Oxana se drží za mnou a natřásá volánky. Už zdálky hodnotím situaci a vyhlížím vhodnou oběť. Nakonec se rozhodnu pro obtloustlého strejce s brunátnou tváří, který sedí u stolu s vyvaleným pupkem a lehce skelným pohledem sleduje dění v sále.
„Hej! Ty!“ Zařvu na něj už z dálky, abych náležitě upoutal pozornost. „Dej si laskavě pohov.“
„He?“ Chlapík ke mně zvedne zkrvavený zrak.
„Povídám ti,“ stoupnu si výhružně až před něj, „nečum mi na ni!“
„Na koho?“ Tenhle břichatec podle všeho nebude zrovna přeborník v přemýšlení na rychlost. Doufám, že se mi ho podaří alespoň k něčemu rozhoupat.
„Na moji ženu!“ Oxana se jako na povel přitočí k nám. „Děje se něco?“
„Mazej domu!“ Přikážu jí neurvale. „Než tě vykoukaj!“
Oxa se zatváří nafrněně, ale všimnu si pobaveného záblesku v jejích očích, než se odporoučí směrem k východu.
První část plánu splněna. Cesta k šatnám je volná.
Obrátím se zpátky k tlusťochovi. „Dělal sis zálusk? Smůla.“
„Nic sem si nedělal.“ Chlap konečně pomalu vstane. Začínají se k nám obracet první oči.
„Vážně?“ Zapíchnu mu prst do hrudi. „Já to viděl. Prase…“
Muž si mě přeměří, ale pak se jeho zrudlý obličej k mému zděšení roztáhne v úsměvu. „Hele kamaráde,“ zabublá přátelsky, „Co sme si, to sme si. Poď se radši napít…“
Těch pár lidí, co nás sledovalo, zase sklopí zrak k talířům.
Ksakru, špatný výběr. Pomůže, když ho přetáhnu něčím přes hlavu?

„Pane? Ehmn, pane? To je váš pes?“
„Cože?“ Prudce se otočím. Za mnou stojí jeden z ulízaných lokajů v naleštěné uniformě.
„Budu vás muset požádat, abyste si ho odvedl.“
Podívám se směrem, kterým ukazuje prst v bílé rukavičce. Malyš sedí kousek dál u pultu s grilovaným selátkem a zbožně hledí. Dlouhé provazy slin mu kapou až na zem.
„Vždyť nic nedělá.“ Zamračím se. „Jenom čumí.“
Lokaj protáhne obličej. „Tohle je soukromá rezidence. Paní domu si nepřeje zvířata ve vile.“
„Je vykoupanej!“ Odfrknu si nasupeně.
„Co vás žere? Je to jenom čokl!“ Zastane se mě někdo od stolu. „Jo, a fakt nic nedělá.“ Dodá někdo jiný. Sluha se nervózně ohlédne za sebe.
„Pokud si ho neodvedete, budu vás muset nechat vykázat.“ Nasadí výhružný tón.
Od stolu se ozve nespokojené mručení. Začínám tušit zábavu. Tak tohle by mohlo na odvedení pozornosti zabrat.
„Vážně?“ Ušklíbnu se a strčím do lokaje, až zavrávorá. „No tak to zkus.“

Vaše finanční situace vypadá následovně.
V měšcích vám dohromady cinká 300 zlatých, což byla záloha od Nadji. Moc se vám nechce tyto peníze používat na splnění úkolu, ale asi nebudete mít příliš na výběr. Že byste u Pražmů nakradli dost, je šance vážně mizivá, a to nikoliv proto, že nejste dobří v tom, co děláte.
Dle Rudyho vyšetřování na uplacení Ljuby bude třeba alespoň 250 zlatých, a to nemáte podchycené všechny soutěžící.
Navíc nemáte páru, kolik může stát Braun.
Ale to se prostě uvidí na večírku.
Oxana zatím není v převleku, a tak se snaží navázat cestou nějaké kontakty v podsvětí, ale noc je pro chátru časem lovu, ne vybabování se, a tak nezjistí nic použitelného. Ale aspoň vám nějaký šikula neprobere měšce.
Každá maličkost se počítá.

U Pražmů se mezitím večírek trochu uvolnil, nálada je veselejší a pohledy mdlejší. Také si všimnete vyšší koncentrace plebsu, který se konečně osmělil užít si radostí nóbl kasty. Pro jistotu se ale drží pospolu v jednom z rohů, jako takový šedá loď na duhovém moři luxusních garderób.
Ljuba se neuvolnila ani trochu, stále s nosem nahoru proplouvá společností a užívá si své výsadní postavení.
Oxana si odskočí do boční uličky a po chvíli se dostaví zpět docela k nepoznání. Nyní patří do nižší společenské třídy a s význačnou Meziměstskou návrhářkou by si ji asi spletl málokdo. Pro jistotu bude ale dobré se vyhnout paní domu. Spolu s Razvanem se pak vydá dovnitř, zatímco Rudy to jistí z ulice. Přeci jen, jeho by určitě poznali.
Netrvá to příliš dlouho, jen pár správných slov a několik stříbrných mincí a dostanete se k informacím, které potřebujete.
Braun se nejlépe sežene v Jedové chýši na druhé straně řeky ve slumech a cena je 25 zlatých za flakónek.

Časová tíseň doléhá na nás na všechny. Razvan je natlakovaný jako dobře rozkvašený burčák, Rudy má výraz typu "jsem-trochu-mimo", který tradičně nasadí ve chvíli, kdy si problémy začne raději nepřipouštět. Já nervózně podupávám nohou a zvažuju, co dál.
"Nezvládli bychom to při jednom? Já nevím... sehnat braun cestou? Nebo přímo na večírku? Neříkej mi, že tam ti panáci nebudou mít žádný matroš."
Zahledím se na oblohu, jako by mi hvězdy měly napovědět, co dál. Po nebi plují tmavé mraky sem tam halící oko měsíce, který vypadá jako by plul po obloze. V hlavě mi to ale tak šrotuje, že krásy nočního nebe příliš nevnímám.
"Aukci bychom neměli prošvihnout, braun seženeme i pak, ať už to dopadne tak, či onak."

Paní soudcová ze sebe dáví nějaké svoje pravdy a mě už vážně dochází trpělivost. Cítím vztek, jak se mi plazí po těle, jako slizká chapadla nějaké obří olihně. Kdybych po ní teď skočil, setřáslo by je to.
Kdybych ji zvedl a přimáčkl ke zdi, s rukama pod krkem...
Udělám čelem vzad a otočím se ke dveřím. Nemůžu už tady zůstat ani minutu, nebo to nedopadne dobře. Oxana taky vypadá, že svoji snahu vzdává, ale možná je to jen chytrá taktika. Jakmile totiž oba začneme ustupovat, porotkyně nečekaně kývne.

"Jasně. Vlítnem oknem. Jak netopýři," zavrčím znechuceně a vezmu za kliku, s pevným odhodláním, že jestli za nimi vážně někdo stojí, tak právě teď dostane přes hubu. Ale chodba je prázdná. Seběhneme po schodech. Ženská, která mě pustila za úplatu dovnitř, vykoukne z kuchyně s utěrkou přes ruku. 
"Tak jak jsi pochodil, panáčku?" Zeptá se vítězoslavně. Oxsana bleskurychle zmizí ve stínech na podestě. 
"Zalez." Doporučím kuchařce a té stačí jediný pohled, aby ustoupila zpátky tam, kam patří. 

Zabouchnu vchodová vrata trochu moc zprudka, takže z průchodu varovně zaštekne Malyš. Když pozná, že to jsme my, rozběhne se k nám s vrtěním ocasu. Rozhlédnu se, nikde nikdo.
"Rudy?"
Kámoš se vynoří zpoza rohu a úlevně na nás zamává. Opřu se o zeď se založenýma rukama.
"Takže co teď? Jdem shánět braun? Nebo radši na večírek?"

Ósa zírá Oksaně do obličeje a oči jí najednou planou nefalšovanou nenávistí. Celá se třese, ruce zaťaté v pěst, vypadá, že na vás skočí, nebo alespoň předhodí svým strážným.
Jakmile se ale otočíte k odchodu a jí dojde, že to asi myslíte vážně, celá zesiná.
"Dobře, dobře. Souhlasím."
zaskučí než se první z vás dotkne dveří.
Najednou vypadá zničeně, poraženě a nešťastně.
"Ale všechny flakónky chci ještě v noci vidět. Nechám okno otevřené a počkám tu na vás."
ukládá si pro změnu svoje podmínky.

Paní Óše se při představě fetu viditelně rozsvítilo. "Jeden před hlasováním, dva pak. Všechny tři ukážeme předem. Ber, nebo nech být." Odseknu a chystám se k odchodu. Odmítám jí sdělovat důvody, které by drogami rozbombardovaný mozek stejně nezpracoval. Vidím, jak se Razvan tak tak drží, nejradši by ženské zakroutil krkem. Je každopádně dostatečně blízko, aby jí popadnul a zacpal pusu, v případě, že by se rozhodla pro nějakou nepředloženost.

Ósa přimhouří oči a chvíli na Oxanu zírá a zrezivělá kola se opět protáčí.
Během těch několika vteřin si můžete udělat celkem jasný obrázek o tom, co s člověkem udělají drogy, jak hluboko dokáže lidská bytost klesnout.
Soudcova manželka mohla být dřív pěkná a chytrá žena, ale ta osobnost je už, možná nenávratně, pryč.
"To je... moc málo. Čtyři flakonky a všechny předem. A pak budu hlasovat pro koho budete chtít a ani to neřeknu ... manželovi."
vysouká ze sebe pomalu, ale rozhodně.
Oči jí vysloveně svítí touhou.

Schválně Óše nepřikývnu, pasuju se do role zlého drába. "To je trošku moc za jeden hlas, nemyslíš?" Zamračím se. Netuším, kolik stojí čtyři flakónky braunu. Ve světě drog se orientuju jen slabě, je mi ale jasné, že to rozhodně nebude nic levného, kor když půjde o čistý materiál. Razvan to snad ví a tak jen doufám, že nepřestřelím a zkusím smlouvat.
"Seženem ti flakónky dva a dostaneš je až po soutěži, abychom měli jistotu, že se s nima hned nesjedeš a budeš schopna hlasovat podle nás."
Schválně si diktuju podmínky, se kterými nebude souhlasit, abych z toho vytřiskala aspoň nějaký kompromis.

Ósa se skutečně snaží tu odpověď zpracovat co nejpečlivěji. Vysloveně vidíte, jak se jí v hlavě otáčí zrezlá kolečka, která dlouho nikdo nepoužíval.
"Braun. Chci Braun, stejně se ve městě nic jiného neprodává. Sežeňte mi..."
odmlčí se a přivře oči, jak v duchu svádí boj jejího chtíče s tím vaším.
"... čtyři flakónky Braunu, a budu hlasovat pro koho chcete."
na konci už se jí hlas očividně chvěje při samotné té představě. Oči se jí lesknou, jak upírá horečnatý zrak na vaše rty v očekávání kladné odpovědi.

Moje přání nezůstane nevyslyšeno, po chvilce se oknem opravdu s ladností lasičky prosmýkne Oxana. Přehopsá vedle mě a naše pohledy se střetnou. Napůl očekávám tichou (i méně tichou) výčitku za tu nečekanou změnu plánů, ale zdá se, že moje společnice se soustředí hlavně na paní soudcovou.
Zato ta nevypadá soustředěně ani za mák.
Mám sto chutí s ní znova trochu zatřepat, aby se vzpamatovala, a když tak nevybíravě nakopne Oxu do nohy, už se k tomu i chystám, ale kolegyně mě nenápadným gestem zarazí. Stisknu zuby a nepatrně zavrtím hlavou. Nepárat se s tím!
"Co dáš?"  Odpálím její rádoby vtipnou otázku kousavě. "Hlasuj pro nás... A něco seženem."
Otočím se k Oxaně, jako bych čekal, že potvrdí moje slova.